I když má soudní exekutor právo, aby mu povinný nahradil náklady exekuce (§ 87 odst. 3 EŘ), nelze mu toto právo přiznat, jestliže náhradu požadoval na oprávněném a pro případ, že by měla být uložena povinnému, se tohoto práva vzdal.

U s n e s e n í Krajský soud v HK rozhodl v senátě složeném z předsedy xxx, a soudců xxx a xxx ve věci oprávněného xxx pojišťovny xxx, se sídlem xxx, IČ xxx, proti povinnému xxx, nar. xxx , bytem v xxx, o exekuci na majetek povinného pro vymožení pohledávky oprávněného 10.525,95 Kč s příslušenstvím, o odvolání xxx, soudní exekutorky se sídlem v xxx proti usnesení Okresního soudu v ÚO č.j. 0Nc 5076/2004-12 ze dne 6. února 2007, t a k t o : I. Usnesení okresního soudu se ve výroku pod bodem II mění tak, že povinnému se povinnost k náhradě nákladů exekuce ve výši 7.735 Kč pověřenému soudnímu exekutorovi neukládá. Ve zbývajících výrocích I a III zůstává usnesení okresního soudu nedotčeno. II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů odvolacího řízení. O d ů v o d n ě n í : Okresní soud z podnětu soudního exekutora zastavil exekuci na majetek povinného nařízenou usnesením Okresního soudu v ÚO ze dne 23.9.2004, č.j. 0Nc 5076/2004-5 (výrok I), protože povinný nemá majetek (§ 268 odst. 1 písm. c/ občanského soudního řádu). Povinnému uložil nahradit xxx, soudní exekutorce, náklady exekuce 7.735 Kč (výrok II), neboť oprávněnému nelze přičíst k tíži zastavení exekuce pro nemajetnost povinného (§ 87 odst. 3 a § 89 exekučního řádu). Odkázal přitom v odůvodnění na judikaturu Ústavního soudu, Nejvyššího soudu a Krajského soudu v HK. Žádnému z účastníků nepřiznal právo na náhradu nákladů řízení (výrok III), neboť jim nevznikly (§ 52 odst. 1 exekučního řádu a § 271 o.s.ř.). S tímto rozhodnutím nesouhlasila pověřená exekutorka a napadla je odvoláním, které směřovala pouze proti výroku o nákladech exekuce pod bodem II. Namítala, že svoji činnost vykonává za úplatu. Stát jí svěřil exekutorský úřad, aniž by jí poskytl prostředky na jeho fungování a náhrada nákladů je proto jediným zdrojem jejích příjmů. S podnikatelem má společné pouze to, že odpovídá za činnost svého úřadu, neboť zaměstnává další zaměstnance a úřad financuje jako každý jiný podnikatel. Oproti podnikatelům je však výrazně omezena v tom, že může odmítnout exekuci jen ve zcela výjimečných případech (§ 30 exekučního řádu). Právo volby má v exekučním řízení oprávněný, který si může tento způsob exekuce zvolit. Musí mít pak na vědomí i tu skutečnost, že v případě nemajetnosti povinného bude muset hradit náklady exekuce exekutorovi sám. Jestliže bylo zjištěno, že povinný nemá postižitelný majetek, který by postačoval alespoň ke krytí nákladů exekuce, pak je nelogické, aby platil exekutorovi z ničeho náklady exekuce. Ustanovení § 271 o.s.ř. nelze na náklady exekuce použít, protože se vztahuje jen na účastníky řízení. Rovněž poukázala na nejednotnost rozhodování soudů v otázce nákladů exekučního řízení. Navrhla proto, aby krajský soud usnesení okresního soudu v napadeném výroku změnil a povinnost k náhradě nákladů exekuce uložil oprávněnému. Své odvolání později doplnila a sdělila, že pokud odvolací soud dospěje k názoru, že odvolání není opodstatněné, vzdává se práva na náhradu nákladů exekuce vůči povinnému. Krajský soud přezkoumal usnesení okresního soudu pouze v mezích odvolání, tj. v napadeném výroku pod bodem II o nákladech exekuce (§ 212 věta prvá o.s.ř.), když ve zbývajících výrocích pod body I a III, odvoláním nedotčených, je usnesení okresního soudu již v právní moci (§ 206 odst. 2 a 3 o.s.ř.), a dospěl k závěru, že okresní soud rozhodl správně. Ve smyslu § 87 odst. 2 a 3 exekučního řádu tíží povinnost k náhradě nákladů exekuce povinného. Podle § 89 exekučního řádu však může soud uložit oprávněnému, aby nahradil náklady exekuce, dojde-li k jejímu zastavení. Exekutorka má pravdu, že soudní judikatura nebyla při rozhodování o nákladech exekutora jednotná. K sjednocení judikatury přispěl nález Ústavního soudu České republiky ze dne 23. března 2006, sp. zn. II. ÚS 105/2006, ve kterém Ústavní soud vyložil, že exekutor vystupuje při své činnosti v postavení podnikatele ve smyslu obchodního zákoníku. Jedná se o soustavnou činnost prováděnou za účelem dosažení zisku a ve vztahu k oprávněnému na vlastní riziko. Exekutor má tedy jako podnikatel z úspěšně provedené exekuce zisk (odměnu), ale současně je vystaven i nebezpečí spočívajícímu v tom, že majetek povinného nebude stačit k uspokojení oprávněného, ani nákladů exekuce. Toto riziko pak nelze bezdůvodně přenášet na oprávněného. Aby exekutor nezůstal zcela bez prostředků, umožňuje mu exekuční řád požadovat na oprávněném zálohu na náklady exekuce a v případě jejího nesložení i exekuci zastavit (§ 12 vyhl. č. 330/2001 Sb., § 30 písm. b/ a § 55 odst. 2 exekučního řádu). Ústavní soud dále dospěl k závěru, že stav, kdy nebudou uspokojeny všechny nároky exekutora, tak není protiústavní. Okolnost, že ne vždy bude exekutor uspokojen v plné výši, je určitým rizikem, které je odůvodněno a do značné míry kompenzováno jeho monopolním postavením při provádění exekucí. V rozhodované věci nebylo zřejmé, zda povinný má majetek postačující k uspokojení nároku oprávněného a nákladů exekutorky. Zde je možné poukázat na stanovisko pléna Ústavního soudu ze dne 12. září 2006, sp. zn. Pl. ÚS st. 23/06, ve kterém Ústavní soud vyslovil závěr, že není porušením článku 11 a článku 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod, jestliže obecný soud při rozhodování o nákladech exekuce v případě, že je exekuce zastavena pro nedostatek majetku na straně povinného a oprávněnému nelze vytknout procesní zavinění na zastavení exekuce při respektování požadavku náležité opatrnosti a uvážlivosti, přizná exekutorovi náhradu nákladů řízení vůči povinnému. Ústavní soud zde vyložil, že nemajetnost povinného není odepřením náhrady nákladů exekutorovi, přičemž aktuálně solventní nemusí být vždy ani oprávněný a dnes nesolventní povinný jím nemusí být později. Jen lze-li oprávněnému přičítat účast na zastavení exekuce (opatrnost, uvážlivost), pak nic nebrání, aby oprávněnému byla uložena povinnost k náhradě nákladů povinnému i soudnímu exekutorovi. Poněvadž v rozhodované věci se o nedostatek respektování požadavku náležité opatrnosti a uvážlivosti na straně oprávněného nejedná, neměl krajský soud důvod se odchýlit od názoru Ústavního soudu. Rozhodnutí okresního soudu je v nákladovém výroku správné z důvodů, jež jsou v něm uvedeny a na které krajský soud rovněž odkazuje. Pokud však exekutorka prohlásila, že se vzdává „nároku na uložení povinnosti hradit náklady exekuce povinnému“, nezbylo krajskému soudu, než usnesení soudu prvého stupně změnit tak, že tato povinnost se neukládá. Jedná se o nárok vycházející z práva procesního, který nemůže být přiznán proti vůli toho, kdo by jej mohl uplatňovat. Krajský soud nakonec rozhodl o nákladech odvolacího řízení, přičemž tento výrok vychází ze zjištění, že žádnému z účastníků náklady v souvislosti s odvoláním nevznikly. P o u č e n í : Proti tomuto usnesení není dovolání přípustné. V HK dne 31. srpna 2007