Okolnost, že osoba oprávněná uplatnila podle zákona o půdě nárok na vydání nemovitosti, nebrání vzniku zástavního práva, sjednaného povinnou osobou ( nebo dalším vlastníkem) po účinnosti uvedeného zákona, jestliže byly splněny předpoklady uvedené v § 151d odst. 1 ObčZ ve znění účinném do 31.12.1998.

R o z s u d e k Krajský soud v HK rozhodl v senátě složeném z předsedy xxx a soudců xxx a xxx v právní věci žalobce obchodní společnosti xxx se sídlem xxx, Kyperská republika, identifikační číslo xxx, zast. JUDr. xxx, advokátem se sídlem xxx, proti žalovanému J.J., bytem xxx, zast. JUDr. xxx, advokátem se sídlem v xxx, o návrhu žalobce na uspokojení jeho pohledávky ve výši 1,000.000,- Kč z výtěžku prodeje zastavených nemovitostí a o vzájemném návrhu žalovaného na určení neexistence zástavního práva k těmto nemovitostem, k odvolání žalovaného do rozsudku Okresního soudu v T č.j. 7C 25/2004-187 ze dne 28. července 2006, t a k t o : I. Rozsudek okresního soudu se p o t v r z u j e . II. Žalovaný je povinen zaplatit žalobci na náhradě nákladů odvolacího řízení 19.342,- Kč k rukám JUDr. P V do tří dnů. O d ů v o d n ě n í : Okresní soud vyslovil, že žalovaný je povinen zaplatit žalobci 1,000.000,- Kč s tím, že uspokojení této pohledávky se může žalobce domáhat jen z výtěžku prodeje nemovitostí, které ve výroku svého rozhodnutí označil. Rozhodl tak proto, že k nemovitostem, které žalovaný nabyl na základě kupní smlouvy z 22.10.2003, bylo ve prospěch právního předchůdce žalobce zřízeno jejich tehdejším vlastníkem zástavní právo; stalo se tak smlouvami z 9.8.1994 a 30.1.1995, přičemž vklad tohoto práva byl rozhodnutím Katastrálního úřadu v T povolen. Žalobce se domáhá uspokojení svých pohledávek, které má podle úvěrových smluv za zástavním dlužníkem. Během řízení uplatnil žalovaný vzájemnou žalobou návrh na určení, že zástavní právo, z něhož žalobce svůj požadavek odvozuje, neexistuje. Protože však soud prvého stupně dospěl k závěru, že toto právo platně vzniklo, vzájemný návrh žalovaného zamítl. Rozsudek s tímto obsahem napadl včas podaným odvoláním žalovaný a navrhl, aby byl změněn tak, že se žaloba zamítá a vzájemnému návrhu se vyhovuje. V odůvodnění svého opravného prostředku zdůrazňuje, že zástavce zřízením zástavního práva “disponoval s pozemky, které neměl ve svém vlastnictví”, neboť kupní smlouva ze dne 4.5.1994, kterou je získal, je neplatná pro rozpor s ustanovením § 5 odst. 3 zák. č. 229/1991 Sb. Zástavní věřitel také nemohl být při uzavírání zástavních smluv v dobré víře, jestliže nevěnoval náležitou péči nabývacímu titulu zástavce. Pokud by si takto počínal, nemohl by ani úvěrovou ani zástavní smlouvu se zástavcem uzavřít. Podle citovaného zákonného ustanovení je třeba považovat za neplatné nejen smlouvy o převodu nemovitostí, nýbrž i “takové právní úkony, kterými je porušena zákonem stanovená povinnost nakládat s nemovitostmi s péčí řádného hospodáře” – jinak by zákon č. 229/1991 Sb. “postrádal svůj základní smysl”. Žalobce navrhl napadený rozsudek jako věcně správný potvrdit. Podle jeho názoru byl jeho právní předchůdce oprávněn na zástavní smlouvu přistoupit; byl v dobré víře, že zástavce je vlastníkem nemovitostí, jestliže vycházel ze zápisu vlastnického práva zástavce k zastaveným nemovitostem. Krajský soud dospěl po přezkoumání napadeného rozhodnutí /212 a násl. o.s.ř./ k těmto závěrům: Skutkový stav projednávané věci zjistil prvostupňový soud správně. Ostatně ani odvolatel v tom ohledu žádné výhrady proti napadenému rozsudku nevznáší /s jedinou výjimkou, která se týká “hodnocení důkazů ve všech svých souvislostech a ve prospěch žalovaného”/. Ze skutkových zjištění, která během provostupňového řízení učinil, vyvodil okresní soud i odpovídající závěry právní. Odvolací soud považuje jeho posouzení věci po právní stránce /§ 157 odst. 2 o.s.ř./ za správné, odkazuje na příslušnou část odůvodnění prvostupňového rozhodnutí a dodává k němu: Ustanovením § 5 odst. 3 zákona č. 229/1991 Sb. o úpravě vlastnických vztahů k půdě a jinému zemědělskému majetku ve znění pozdějších předpisů byly prohlášeny za neplatné “takové právní úkony”, jimiž by povinná osoba převedla nemovitosti dotčené tímto předpisem “do vlastnictví jiného”. Podle názoru odvolacího soudu nelze toto ustanovení vykládat tak, že by sankcí neplatnosti byly postiženy i jakékoliv jiné úkony, jimiž s /později/ vydanými nemovitostmi povinná osoba nakládala. Základním smyslem zákona /o němž se v souvislosti s citovaným ustanovením odvolatel zmiňuje/ bylo dát průchod uplatněným restitučním nárokům i tam, kde by převodem nemovitého majetku mělo být vydání nemovitostí znemožněno /a tak účel zákona zmařen/. Sankcí neplatnosti však zákon nezatížil jakékoliv jiné úkony, jimiž povinná osoba s nemovitostmi nakládala. I když je třeba považovat za neplatnou již smlouvu z 6.3.1992 /kterou získal pozemky se svou tehdejší manželkou do svého vlastnictví právě žalovaný/, nic nebránilo tomu, aby k nim bylo zřízeno pro právního předchůdce žalobce zástavní právo. V té souvislosti považuje odvolací soud za správné poukázat i na tu část odůvodnění rozsudku Nejvyššího soudu ČR /který cituje již soud prvého stupně/, v níž se uvádí, že “i když je zástavní smlouva neplatná proto, že zástavce podle ní dal do zástavy cizí nemovitost bez souhlasu vlastníka nebo osoby, která má k věci jiné věcné právo neslučitelné se zástavním právem, neznamená to bez dalšího, že zástavní právo k nemovitosti – bylo-li podle této smlouvy vloženo zástavní právo do katastru nemovitostí – nevzniklo /nemohlo vzniknout/. Přestože je zástavní smlouva neplatným právním úkonem, z ustanovení § 151d odst. 1 obč. zák. vyplývá, že zástavní právo podle ní vznikne, avšak jen tehdy, byla-li zástava odevzdána zástavnímu věřiteli a ten ji přijal v dobré víře, že zástavce je oprávněn věc zastavit, přičemž v případě pochybností platí, že zástavní věřitel jednal v dobré víře”. Za toho stavu, který ve věci zjistil prvostupňový soud, záviselo rozhodnutí sporu na vyřešení otázky /jak to uvádí správně i žalovaný ve svém odvolání/, zda zástavní věřitel /tj. právní předchůdce žalobce/ byl či nebyl při uzavírání zástavních smluv v dobré víře, že zástavce je oprávněn věc zastavit. Okresní soud dospěl k závěru, že byl-li v době uzavření zástavních smluv zástavce zapsán v katastru nemovitostí jako jejich vlastník, je třeba na dobrou víru zástavního věřitele usoudit. Tento názor odvolací soud sdílí. Okresní soud věc správně posoudil podle právního předpisu, účinného do 31.8.1998. Podle ustanovení § 151d odst. 1 v té době platného občanského zákoníku “dá-li někdo do zástavy cizí věc bez souhlasu vlastníka nebo osoby, která má k věci jiné věcné právo, neslučitelné se zástavním právem, vznikne zástavní právo jen, je-li věc odevzdána zástavnímu věřiteli a ten ji přijme v dobré víře, že zástavce je oprávněn věc zastavit. V případě pochybností platí, že zástavní věřitel jednal v dobré víře”. Dobrá víra, s níž zástavní věřitel do zástavy nemovitosti přijímal, nebyla v průběhu prvostupňového řízení nijak zpochybněna. Avšak i kdyby se to stalo, nic by to na správnosti napadeného rozhodnutí vzhledem k druhé větě citovaného ustanovení nemohlo změnit – i tak by totiž platilo, že zástavní věřitel v dobré víře jednal. Z těchto důvodů /a zejména z přesvědčivých důvodů, obsažených v prvostupňovém rozhodnutí/ považuje odvolací soud napadený rozsudek za správný, a proto ho potvrdil /§ 219 o.s.ř./. Žalobce měl v odvolacím řízení úspěch a má proto podle § 142 odst. 1 a § 224 odst. 1 o.s.ř. právo na náhradu nákladů, které v něm vynaložil. Spočívají v odměně advokáta v částce 13.750,- Kč /§ 7 písm. f), § 5 písm. b), § 18 odst. 1 vyhl. č. 484/2000 Sb. ve znění vyhl. č. 277/2006 Sb./, v paušální náhradě jeho hotových výdajů 300,- Kč, v cestovních výdajích 1.404,- Kč, v náhradě za promeškaný čas 800,- Kč /§ 13 odst. 1, 3, § 14 odst. 1, 3 vyhl. č. 177/1996 Sb. ve znění vyhl. č. 277/2006 Sb./ a v částce 3.088,- Kč, odpovídající dani z přidané hodnoty. Celkem činí náklady žalobce v odvolacím řízení 19.342,- Kč. Podle § 149 odst. 1 o.s.ř. bylo žalovanému uloženo, aby je zaplatil advokátovi žalobce. P o u č e n í : Proti tomuto rozsudku není dovolání přípustné, ledaže na základě dovolání podaného do dvou měsíců od doručení tohoto rozsudku dospěje dovolací soud k závěru, že napadené rozhodnutí má ve věci samé po právní stránce zásadní význam. Dovolání se podává prostřednictvím Okresního soudu v T; rozhodoval by o něm Nejvyšší soud České republiky. v HK dne 6. února 2007