Licenční smlouva ( § 508 a násl. ObchZ) není jediný způsob, kterým majitel ochranné známky může jinému subjektu ( nabyvateli) umožnit užívání své ochranné známky. Může např. uzavřít s nabyvatelem nepojmenovanou smlouvu ( § 269 odst. 2 ObchZ) a touto smlouvou sjednat s ním i užívání bezplatné.

19Co 875/2006-112 K. s. v H. K. rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. M. N., CSc. a soudců V. K. a JUDr. M. K. ve věci žalobkyně V. D., bytem ve V. M., T. č. 487/III., zastoupené Mgr. M. Ch., advokátem, proti žalovanému L. V. M., a.s. se sídlem ve V. M., M. n. č. 180/IV, zastoupenému JUDr. A. J., advokátkou, o 2.041.125,45 Kč, o odvolání žalobkyně proti rozsudku O. s. v Ú. n. O., č.j. 5C 23/2006-73 ze dne 12. října 2006, t a k t o: I. Rozsudek okresního soudu s e p o t v r z u j e. II. Žalobkyně je povinna zaplatit žalovanému na náhradu nákladů odvolacího řízení částku 93.688,70 Kč k rukám JUDr. A. J. do tří dnů. O d ů v o d n ě n í Okresní soud výrokem pod bodem I. zamítl žalobu, kterou se žalobkyně domáhala vůči žalovanému zaplacení 2.041.125,45 Kč (výrok I). Žalobkyni uložil povinnost zaplatit žalovanému náklady řízení 77.741,- Kč, do tří dnů od právní moci rozsudku k rukám JUDr. A. J. (výrok II). Žalobkyně se domáhala zaplacení požadované částky na žalobci proto, že podle vykonatelného seznamu přihlášek, vydaného K. s. v H. K. dne 2. března 1998 v konkurzním řízení prohlášeném dnem 26. září 1997 a vedeném na majetek úpadce L. s.r.o. v likvidaci se sídlem ve V. M., M. n.. 180/IV pod sp.zn. 40 K 230/96, má žalobkyně za tímto úpadcem pohledávku ve výši žalované částky, která nebyla v konkurzním řízení uspokojena. Konkurz byl ke dni 15. září 2004 zrušen. Žalobkyně proto podala návrh na nařízení exekuce proti povinnému (úpadci), kterému O. s. v Ú. n. O. usnesením č.j. 0Nc 5736/2004-16 ze dne 7. ledna 2005 vyhověl. Pověřený exekutor, JUDr.S. P. se sídlem v P., N. ul. č. 80, pak dne 16. května 2005 vydal exekuční příkaz č.j. 117 EX 88/05-10 a rozhodl, že exekuce bude provedena přikázáním jiné peněžité pohledávky, plynoucí z užívání ochranné známky ve vlastnictví povinného, kterou má povinný za žalovaným. Žalovaný totiž užíval ochrannou známku povinného L., která je zapsána od 22. března 1996 v seznamu vedeném Ú. p. v. v P. pod č. 189110, aniž by za toto užívání povinnému cokoli platil. Ze znaleckého posudku JUDr. O. S., znalce z oboru patentů a vynálezů, který si žalobkyně opatřila mimo řízení, vyplývá, že za užití ochranné známky L. za období od roku 1999 do roku 2003, by činila výše licenčních poplatků za užití tohoto označení 6.251.600,- Kč. Poněvadž žalovaný nesplnil příkaz exekutora a dobrovolně nevyplatil žalovanou částku na exekutorův účet a to i přesto, že mu bylo dne 19. července 2005 doručeno oznámení o nabytí právní moci usnesení o nařízení exekuce, domáhá se žalobkyně, tj. dlužníku povinného, vyplacení této své pohledávky. Žalovaný pokládal požadavky žalobkyně za nedůvodné, i když přiznal, že ochrannou známku užíval a užívá, avšak se souhlasem jejího vlastníka (povinného). Dne 1. října 1996 s ním totiž uzavřel písemnou dohodu o bezúplatném užívání této ochranné známky. Navrhl, aby žaloba byla zamítnuta. Okresní soud po provedeném dokazování uzavřel, že tato poddlužnická žaloba (§ 315, § 314a odst. 2 a § 314b odst. 1 a 3) je nedůvodná, protože žalovaný (poddlužník) vůči dlužníku žalobce (povinnému) žádný dluh nemá. Žalovaná totiž užívala ochrannou známku oprávněně a z tohoto důvodu nebyla a ani není povinna vyplatit žalobci žalovanou částku. Jestliže dne 1. října 1996 byla mezi povinným a žalovaným uzavřena platná smlouva o bezúplatném užívání ochranné známky, kterou nelze podřadit pod ust. § 508 obch. zák. o smlouvě licenční, ale ve smyslu ust. § 269 obch. zák. se jedná o smlouvu nepojmenovanou, nemá žalovaný vůči povinnému dluh za toto užívání, neboť žádná úplata nebyla v této smlouvě sjednána. Smlouva podle názoru soudu je i v souladu s dalšími ujednáními dohodnutými v této době mezi povinným a žalovaným. Podle názoru okresního soudu není tato smlouva neplatná, jak namítal žalobce z toho důvodu, že se nejedná o smlouvu licenční, která podle názoru okresního soudu není jedinou formou způsobu přenechání užívání ochranné známky někomu jinému. Na tomto závěru nemění nic ani skutečnost, že smlouva o bezúplatném užívání ochranné známky hovoří o tom, že k hodnotě užívání ochranné známky bylo přihlédnuto při stanovení výše provize na základě zprostředkovatelské smlouvy.“ Smlouva zprostředkovatelská je smlouvou odlišnou od smlouvy o užívání ochranné známky a podle názoru okresního soudu nemá vliv na ujednání, podle něhož bylo přenechání nakládání s ní bezúplatně dohodnuto. Na správnosti těchto závěrů nemohou nic změnit ani další námitky žalobce, že žalovaný majetkový prospěch nezdanil daní darovací, že se smlouvou nebyl seznámen likvidátor povinného a že správce konkurzní podstaty smlouvu obdržel teprve po schválení rozvrhového usnesení. Smlouva není podle okresního soudu vůči žalobci neúčinná ani ve smyslu ust. § 15 zák. č. 328/1991 Sb. o konkurzu a vyrovnání, jak namítal žalobce, i když byla uzavřena v posledních šesti měsících před podáním návrhu na prohlášení konkurzu. Smlouvu o bezúplatném užívání ochranné známky nelze totiž podřadit pod žádnou ze skutkových podstat citovaného ustanovení, když vlastnické právo k ochranné známce nebylo převedeno na žalovaného. Bylo pouze dohodnuto užívání známky až do doby převodu vlastnictví k ochranné známce na žalovaného, s čímž smlouva předem počítala. Výrok o náhradě nákladů řízení odůvodnil okresní soud úspěchem žalovaného ve věci samé (§ 142 odst. 1 o.s.ř.). S tímto rozhodnutím nesouhlasil žalobce. Napadl rozsudek okresního soudu v celém jeho rozsahu odvolání. Vytkl okresnímu soudu, že se dostatečně nezabýval vztahem mezi smlouvou o užívání ochranné známky a smlouvou zprostředkovatelskou. Bylo-li totiž při stanovení provize ve smlouvě zprostředkovatelské přihlédnuto k hodnotě užívání ochranné známky, pak byla ochranná známka fakticky přenechána žalovanému za úplatu, byť úplata nebyla sjednána přímo ve smlouvě o užívání ochranné známky. Z tohoto pohledu pak není smlouva ze dne 1.10.1996 dostatečně určitá, pokud jde o úplatnost a vlastně neexistuje. Dále znovu namítal, že užívání ochranné známky se nemůže zakládat na jiném právním institutu, než na smlouvě licenční. Zákon o ochranných známkách č. 137/1995 Sb., platný v době uzavření smlouvy, hovoří v § 14 o tom, že ochrannou známku nelze užívat bez souhlasu jejího majitele. Jiným způsobem, než smlouvou uzavřenou podle zákona o ochranných známkách, nemohlo být užívání známky kýmkoli jiným, než jejím majitelem, založeno. Vznik práva užívání ochranné známky někým jiným, než jejím vlastníkem, je totiž odvislý od registrace smlouvy licenční, která teprve může takové užívání založit. A to se nestalo. Není-li ze smlouvy rovněž patrné, po jakou dobu mohl žalovaný ochrannou známku užívat, resp. do kdy by měla být smlouva o převodu vlastnictví k ochranné známce uzavřena a skončila-li platnost související smlouvy zprostředkovatelské dne 31.12.1996, byla i smlouva o užívání ochranné známky podle žalobce časově omezena a její platnost skončila k uvedenému dni, měsíci a roku. Dále vytkl okresnímu soudu, že se nevypořádal s jeho námitkou, že způsob podpisu na smlouvě neodpovídá způsobu jednání za společnost L. Na smlouvách totiž chybí otisk razítka společnosti. Vyslovil názor, že smlouva mohla být rovněž antidatována. Soud prvého stupně pochybil, jestliže členy představenstva žalované společnosti vyslýchal jako svědky, ačkoliv s ohledem na jejich vztah a funkci v žalované společnosti měli být slyšeni jako účastníci řízení. Z jejich výpovědi neměl okresní soud činit závěry obsažené v odůvodnění rozsudku, kde se uvádí, že právě jim uvěřil při zjišťování skutkového stavu. Navrhl, aby krajský soud změnil rozsudek okresního soudu a uložil žalovanému zaplatit žalobci požadovanou částku včetně nákladů řízení. K obsahu odvolání se vyjádřil žalovaný. Uvedl, že podle jeho názoru okresní soud rozhodl správně. Jeho závěry se opírají o spolehlivě zjištěný skutkový stav a i právní hodnocení věci pokládá za odpovídající. Okresní soud se vypořádal se všemi námitkami žalobkyně, vznesenými v průběhu řízení a velmi přesvědčivým způsobem své závěry také odůvodnil. Licenční smlouva nemusí být jediným způsobem, kterým může být užívání ochranné známky přenecháno jinému. V dohodě o užívání ochranné známky je vůle obou smluvních stran vyjádřena jasně a vyplývá z ní, že po stanovenou dobu, tj. do převodu ochranné známky se bude jednat o užívání bezplatné. Ochranná známka byla jako majetek povinného již vydražena žalovaným a na základě této dražby bylo žalobci vyplaceno 140.000,- Kč. Tato skutečnost již však byla během řízení zohledněna omezením návrhu. Navrhl, aby krajský soud rozsudek okresního soudu jako věcně správný potvrdil. Krajský soud přezkoumal rozsudek okresního soudu a řízení, které jeho vyhlášení předcházelo, doplnil důkazní řízení smlouvou o zprostředkování uzavřenou mezi povinným a žalovaným dne 1.10.1996 a poté dospěl k závěru, že odvolání žalobce není opodstatněné. Podle přesvědčení odvolacího soudu zjistil okresní soud správně skutkový stav věci a odpovídajícím způsobem jej posoudil i po stránce právní. Krajský soud jeho závěry v zásadě sdílí, odkazuje na odůvodnění rozsudku a k odvolacím námitkám dodává. Takzvaná poddlužnická žaloba umožňuje oprávněnému žalovat poddlužníka o zaplacení pohledávky, z níž je oprávněn povinný. Předpokladem úspěšnosti takové žaloby tedy je, aby žalovaný dlužil povinnému peníze, které poddlužník nevyplatil po nařízení exekuce oprávněnému. I podle názoru odvolacího soudu však žalovaný ničeho povinnému za užívání ochranné známky nedluží, neboť pohledávka, kterou by bylo možné přikázat žalobci, neexistuje. Vlastník ochranné známky L., tj. povinný, byl oprávněn přenechat žalovanému do užívání toto svoje vlastnictví, což se také stalo na základě smlouvy z 1.10.1996. Vzhledem k tomu, že se smluvní strany dohodly, že ochrannou známku vlastník převede žalovanému do vlastnictví, „sjednaly, že do doby tohoto převodu je uživatel oprávněn užívat ochrannou známku bezplatně.“ Žalovaný proto užíval ochrannou známku právem, na základě platného smluvního závazkového vztahu (§ 269 odst.2 obch. zák), který nebyl v rozporu s tehdy platným zákonem č. 137/1995 Sb o ochranných známkách, (dále jen zákon). Zápisem ochranné známky L. do rejstříku vedeného Ú. p. v., se povinný stal majitelem ochranné známky a bez jeho souhlasu nikdo neměl právo užívat shodné označení pro stejné nebo podobné výrobky či služby (§ 14 odst. 1 zák.). Povinný však souhlas k užívání ochranné známky žalovanému udělil a není na překážku věci, že se tak nestalo na základě smlouvy licenční (§ 18 zák., § 508 a násl. obch. zák.). Majiteli ochranné známky nelze vytýkat, že za užívání ochranné známky nepožadoval úplatu, nebo jinou majetkovou hodnotu. Šlo o vztah, na který dopadají ustanovení soukromého práva a v této oblasti musí být vůle jednajících subjektů respektována, ledaže by se jednalo o jednání zakázané. Jestliže se tedy vlastník ochranné známky dohodl se žalovaným, že do doby jejího převodu půjde o užívání bezúplatné, není důvod k úvaze, že jde o ujednání neplatné. Opačný názor by znamenal, že by účastníkům této smlouvy – dohody o užívání ochranné známky byla oktrojována vůle k takovému smluvnímu ujednání, které nezamýšleli a k němuž naopak jejich vůle nesměřovala. Povinný souhlas k bezúplatnému užívání známky udělil, takže nedošlo k porušení zákona, např. v ustanovení § 15. Právo užívat ochrannou známku sice může být poskytnuto majitelem na základě smlouvy licenční, ale to není jediný způsob, jak může být toto právo založeno – mohlo vzniknout i na základě jiného závazkového vztahu (§ 269 odst. 2 obch. zák.). A tím byla v projednávané věci dohoda o užívání ochranné známky z 1. října 1996. Krajský soud rovněž nesouhlasí s tím, že by dohoda o užívání ochranné známky byla neplatná i z dalších důvodů uváděných žalobcem v odvolání. Za žalovaného dohodu podepsala označená a zmocněná osoba a je-li u podpisu vyznačen název společnosti, nebylo podle výpisu z obchodního rejstříku třeba, aby dohodu opatřil jednající ještě razítkem firmy. Za majitele ochranné známky dohodu rovněž podepsal M. N., jednatel, který otisk razítka firmy nahradil opět výpisem názvu firmy. Zde je třeba poukázat na ust. § 66 odst. 7 obch. zák., podle něhož neuvedení firmy u podpisu jednající osoby, nezpůsobuje neplatnost právního úkonu. Dohoda jasně stanoví, že užívání ochranné známky bude bezúplatné. Na tomto závěru nemůže nic změnit ani konstatování v poslední větě dohody, že „k hodnotě užívané ochranné známky bylo přihlédnuto při stanovení výše provize na základě zprostředkovatelské smlouvy.“ Smlouva o zprostředkování byla časově omezena, zapadá do doby, kdy povinný a žalovaný měli zájem na řešení svých podnikatelských aktivit a byli personálně propojeni. Z ničeho nevyplývá, že by platnost dohody měla skončit již k 31. 12 . 1996, dokdy bylo umožněno žalovanému používat „ vlastní vyhodnocenou obchodní základnu svých odběrů.“ Jak již bylo řečeno, užívat ochrannou známku byl žalovaný oprávněn až do doby převodu jejího vlastnictví. K námitce, že okresní soud nemohl vyslechnout členy představenstva žalované společnosti jako svědky, s ohledem na jejich vztah a funkce v žalované společnosti a neměl z jejich výpovědí tedy činit žádné závěry, krajský soud uvádí, že oba byli v době, kdy byl prováděn důkaz jejich výslechem, v profesionálním vztahu i k povinnému. Nic tedy nebránilo, aby z jejich výpovědi soud vycházel a hodnotil je v souvislosti s dalšími provedenými důkazy. V ust. § 15 zák. o konkurzu a vyrovnání, je zajištěno právo věřitele bránit se účinkům právních úkonů, jimiž se dlužník zbavuje svého majetku s úmyslem zkrátit své věřitele. K tomu, aby tyto právní úkony, i když jsou právně platné, byly vůči věřitelům zbaveny účinnosti, slouží institut jejich odporovatelnosti. V projednávaném sporu však nedošlo k bezplatnému převodu věci z majetku úpadce na jiné osoby ve smyslu § 15 odst. 1 písm. c/ zák. o konkurzu a vyrovnání. Navíc by neúčinnost právního úkonu uvažovaná podle uvedeného ustanovení mohla být uplatněna jen podle předpisů práva konkurzního (§ 16 odst. 1 cit. zák.), tj. buď správcem konkurzní podstaty, nebo konkurzním věřitelem. A to se nestalo, neboť taková žaloba podána nebyla. Krajský soud z těchto všech důvodů rozsudek okresního soudu podle § 219 o.s.ř. potvrdil. Krajský soud nakonec rozhodl o náhradě nákladů odvolacího řízení. Právo na jejich náhradu náleží opět úspěšnému žalovanému a to podle § 224 odst. 1 a § 142 odst. 1 o.s.ř. Náklady činí celkem 93.688,70 Kč a sestávají z odměny advokáta zastupujícího žalovaného ve výši 78.130,- Kč (§ 3 vyhl. č. 484/2000 Sb), ze dvou paušálních náhrad hotových výdajů po 300,-Kč (§ 13 vyhl.č. 177/1996 Sb) a z částky 14.958,70 Kč představující 19 % daň z přidané hodnoty, které je advokát plátcem (§ 137 o.s.ř.). Náklady řízení je třeba zaplatit opět do tří dnů k rukám zástupkyně žalovaného. P o u č e n í: Proti tomuto rozsudku n e n í dovolání přípustné, ledaže by dovolací soud dospěl k závěru, že je v něm řešena otázka zásadního právního významu. Dovolání se podává ve lhůtě 2 měsíců od doručení rozsudku u O. s. v Ú. n. O. O dovolání by rozhodoval N. s. Č. r. V H. K. dne 11. prosince 2007 . předseda senátu