Jestliže byt zanikl rekonstrukcí provedenou pronajímatelem a nájemce se z něho odstěhoval, aniž mu za byt byla poskytnuta náhrada, lze bývalému pronajimateli uložit, aby bývalému nájemci zajistil rovnocenný náhradní byt (§ 712 odst. 2 ObčZ) jako náhradu škody, která mu vznikla zanikem bytu a v důsledku toho i zánikem nájmu, jsou-li splněny předpoklady odpovědnosti pronajimatele za škodu. Otázkou, zda znakem rovnocenností bytu je i regulované nájemné, se soud v nalézacím řízení nezabývá. Může být řešena až v případném řízení o výkon rozhodnutí.

21Co 543/2006 R o z s u d e k Krajský soud v HK rozhodl v senátě složeném z předsedkyně xxx a soudců xxx a xxx ve věci žalobce F.B., bytem xxx, zastoupeného xxx, advokátem se sídlem xxx, proti žalovanému xxx, a.s. se sídlem xxx, IČ xxx, zastoupeného xxx, advokátem se sídlem xxx, o zajištění náhradního bytu a o náhradu stěhovacích nákladů, k odvolání žalovaného proti rozsudku Okresního soudu v HK ze dne 24. srpna 2006, č.j. 9C 32/2004-109, t a k t o : I. Rozsudek okresního soudu se vyjma výroku pod bodem I ve výroku pod bodem II m ě n í takto: Žalovaný je povinen zajistit žalobci náhradní byt, který je podle místních podmínek zásadně rovnocenný bytu, k němuž žalobci svědčilo právo nájmu dle rozhodnutí o přidělení bytu, vydaného MěstNV xxx dne 21.3.1980 č.j. 611/80 a dle dohody o užívání bytu uzavřené mezi Bytovým podnikem města xxx a žalobcem dne 8.4.1980, a to bytu II. kategorie o pěti pokojích a jedné kuchyni s příslušenstvím v I. patře domu čp. xxx v xxx, ulice xxx do šesti měsíců od právní moci tohoto rozsudku. II. Ve výroku pod bodem III a IV se rozsudek okresního soudu z r u š u j e a v tomto rozsahu se mu v r a c í k dalšímu řízení. O d ů v o d n ě n í : Okresní soud výrokem I výše citovaného rozsudku zamítl návrh žalobce na vyhovění žalobě rozsudkem pro uznání v části, jíž se domáhal uložení povinnosti žalovanému zajistit mu náhradní byt. Výrokem II uložil žalovanému povinnost zajistit žalobci užívání na dobu neurčitou náhradního bytu v xxx, nejhůře II. kategorie o velikosti 3 + 1 s balkónem a sklepem o výměře nejméně 70 m2 za nájemné odpovídající nájemnému podléhajícímu cenové regulaci, do šesti měsíců od právní moci rozsudku. Výrokem III uložil žalovanému povinnost nahradit žalobci přiměřené stěhovací náklady do tří dnů od výzvy k tomu spolu s doložením jejich výše. Výrokem IV uložil žalovanému povinnost nahradit žalobci náklady řízení. Okresní soud vzal po provedeném dokazování za prokázané, že žalobce byl nájemcem a žalovaný pronajímatelem bytu II. kategorie o velikosti 5 + 1 a výměře 132 m2 v domě čp. xxx v xxx ulici v xxx. Nájemní poměr byl založen dohodou z 8.4.1980 na dobu neurčitou. Žalovaný jako pronajímatel prováděl stavební rekonstrukci domu při které byt ve své původní podobě zanikl. Žalovaný žalobci náhradní byt dosud nezajistil. Tato skutková zjištění nebyla mezi účastníky sporná. Žalovaný nesporoval to, že by s ohledem na shora uvedené měl mít povinnost zajistit žalobci náhradní byt, ale mimosoudní jednání účastníků nebyla úspěšná, neboť mezi nimi vznikl spor, zda žalovaný by měl zajistit žalobci byt za nájem odpovídající nájmu regulovanému nebo nájmu tržnímu. Okresní soud při právním posuzování věci především dovodil, že zánikem bytu /resp. zánikem bytu v jeho původní podobě/, zanikl i nájemní vztah účastníků. Mezi účastníky nedošlo k postupu předpokládanému § 711 odst. 1 písm. e) občanského zákoníku, neboť žalobce s rodinou byt opustil dobrovolně a pozbyl tak možnosti podmiňovat vyklizení původního bytu zajištěním náhradního bytu žalovaným. Okresní soud považoval za spravedlivé, aby věc byla posouzena analogicky podle § 853 občanského zákoníku a podle § 711 odst. 1 písm. e), § 712 odst. 2 občanského zákoníku, neboť důvod, pro který došlo k opuštění bytu žalobcem lze považovat za důvod obdobný právě tomuto výpovědnímu důvodu. Pokud by žalovaný postupoval řádně a nájemní poměr ukončil výpovědí podle § 711 odst. 1 písm. e) občanského zákoníku, náležel by žalobci podle § 712 odst. 2 občanského zákoníku náhradní byt zásadně rovnocenný bytu, který dříve užíval. Žádná dohoda mezi účastníky o původním nájemném sjednána nebyla a je proto spravedlivé, aby žalobci byl zajištěn byt za nájemné odpovídající nájemnému podléhajícímu cenové regulaci a nebyl tak stižen povinností platit nájemné relativně vyšší než za užívání dříve mu pronajatého bytu. Proti tomuto rozsudku podal žalovaný včasné odvolání, které směřovalo do výroku II a IV. Vyslovil názor, že okresní soud vydal nevykonatelný rozsudek. Nevzal do úvahy, že institut regulovaného nájemného má pouze dočasný charakter a za této situace zajistit náhradní byt podléhající cenové regulaci bude v xxx prakticky nemožné. Okresní soud měl rozhodnout tak, že žalovaný je povinen zajistit náhradní byt za obvyklé nájemné v daném místě a čase, což odpovídá i právnímu názoru obsaženému v Nálezu Ústavního soudu ČR sp. zn. ÚS 524/03. Žalovaný proto navrhl, aby odvolací soud rozsudek okresního soudu ve výroku II změnil tak, že žalovaný je povinen zajistit žalobci užívání na dobu neurčitou náhradního bytu v xxx, nejhůře II. kategorie o velikosti 3 + 1 s balkónem a sklepem o výměře nejméně 70 m3 za nájemné obvyklé v daném místě a čase, do 6 měsíců od právní moci rozsudku. Žalobce navrhl, aby odvolací soud rozsudek okresního soudu potvrdil. Poukázal na to, že ve smyslu § 712 odst. 2 občanského zákoníku by měl být přiměřený náhradní byt podle místních podmínek zásadně rovnocenný bytu, který dříve žalobce užíval. Mezi tyto znaky patří i cena nájmu. Výše nájemného je tak jedním z hledisek rozhodných pro závěr o rovnocennosti náhradního bytu. Žalovaný přitom svoji povinnost zajistit náhradní byt nezpochybňuje a své odvolání odůvodňuje pouze cenou nájemného, která je v rozsudku okresního soudu označena jako nájemné v regulovaném pásmu. V současné době tzv. regulované nájemné stále existuje a potupná deregulace má proběhnout až v budoucnosti. Žalobce přitom dříve užíval byt v pásmu regulovaného nájemného. Odvolací soud dospěl po projednání věci k závěru, že odvolání je opodstatněné. Odvolací soud převzal jako správná /a rovněž i jako nesporná/ skutková zjištění okresního soudu o existenci nájemního poměru a o zániku bytu z důvodu rekonstrukce domu prováděné žalovaným jako pronajímatelem. Jestliže původní byt rekonstrukcí zanikl /postačí pokud zanikl ve své původní podobě/, je správný názor okresního soudu, že nájem bytu svědčící žalobci zanikl /§ 680 odst. 1 občanského zákoníku/. Pokud předmět nájmu /byt/ zanikl, bylo ovšem nadbytečné zabývat se tím, zda žalovaný jako pronajímatel měl před prováděním rekonstrukce domu včetně bytu žalobce, požádat soud o přivolení k výpovědi z nájmu bytu podle § 711 odst. 1 písm. e) občanského zákoníku ve znění účinném do 30.3.2006. Povinnost žalovaného jako pronajímatele zajistit žalobci jako nájemci po zániku bytu náhradní byt nelze dovozovat ani analogicky z § 712 odst. 2, § 711 odst. 1 písm. e) občanského zákoníku, neboť taková povinnost za daného skutkového stavu věci pro žalovaného jako pronajímatele nevyplývá /rozsudek Nejvyššího soudu ČR sp. zn. 26Cdo 2686/2005/. K tomu odvolací soud dodává, že tato povinnost zajistit nájemci /přesněji řečeno bývalému nájemci/ náhradní byt nevyplývá sice z předpisů práva občanského týkajících se nájmu bytů, ale lze ji dovodit z ustanovení, která upravují odpovědnost za škodu /část šestá občanského zákoníku/. Pokud byt, k němuž žalobci náleželo právo nájmu zaniklo pouze v důsledku rekonstrukce prováděné žalovaným jako pronajímatelem a v důsledku toho zaniklo i jeho právo nájmu, resp. nájemní smlouva podle § 680 odst. 1 občanského zákoníku, pak žalobci tímto jednáním žalovaného vznikla škoda, která se v jeho hmotné sféře projevuje způsobem sice netypickým, ale zcela výrazným a hmatatelným, a to tak, že žalobce nemůže dále uspokojovat své bytové potřeby užíváním zaniklého bytu, ač nebýt jednáním žalovaného, mohl tak dále činit na základě platné nájemní smlouvy /§ 663, § 665 občanského zákoníku/. Tato škoda se ve hmotné sféře žalobce jako nájemce nepochybně projeví ve všech myslitelných směrech a souvislostech. Jinými slovy řečeno tuto ztrátu možnosti uspokojovat své bytové potřeby lze považovat za škodu a je dána i příčinná souvislost mezi jednáním žalovaného jako pronajímatele a vznikem škody. Protiprávnost jednání žalovaného jako pronajímatele spočívá v porušení jeho povinnosti zajistit nájemci plný a nerušený výkon práv spojených s užíváním bytu /§ 687 odst. 1 občanského zákoníku ve znění do 31.3.2006/. Dovodit nelze ani absenci zavinění na straně žalobce jako pronajímatele, neboť si musel být přinejmenším vědom toho, že pokud rekonstrukcí, kterou provádí, byt zanikne, zanikne tak i nájemní smlouva. Žalovaný navíc netvrdil žádné konkrétní skutečnosti, které by jej zavinění měly zprostit /§ 420 odst. 2 občanského zákoníku/. To vše za stavu, kdy nájemní poměr nezanikl výpovědí z nájmu bytu podle § 711 odst. 1 písm. e) občanského zákoníku ve znění účinném do 31.3.2006. Jinak by totiž nájemci ani škoda nevznikla, protože by mu náleželo právo na přiměřený náhradní byt podle § 712 odst. 2 občanského zákoníku. Jen pro úplnost odvolací soud poznamenává, že zdůraznění aplikace některých ustanovení občanského zákoníku ve znění účinném do 31.3.2006 má v konkrétním případě jen ten význam, že k rekonstrukci a zániku bytu došlo v období před tímto datem. Novelizací občanského zákoníku se ovšem na uvedených závěrech okresního soudu o náhradě škody nic nemění. Souhrnně řečeno tedy žalobce žalovanému za shora uvedenou škodu odpovídá podle § 420 odst. 1 občanského zákoníku, podle kterého každý odpovídá za škodu, kterou způsobil porušením právní povinnosti. Podle § 442 odst. 2 občanského zákoníku škoda se hradí v penězích; požádá-li však o to poškozený a je-li to možné a účelné, hradí se škoda uvedením do předešlého stavu. Žalobce v hmotněprávním postavení poškozeného žádal, aby mu žalovaný zajistil bytovou náhradu. Podle názoru odvolacího soudu zajištění bytové náhrady představuje v projednávané věci právě formu náhrady škody uvedením do předešlého stavu. Pojem ”uvedení do předešlého stavu” nelze vykládat tak úzce, že by žalovaný byl povinen zaniklý byt znovu obnovit v původní podobě. Škoda, která žalobci vznikla může být ovšem reparována tak, že mu bude žalovaným jako pronajímatelem a škůdcem zajištěn jiný byt. V souvislosti s tím pak vyvstává na významu otázka, jaký jiný byt by mu měl zajistit a jak by měl být tento byt definován ve výroku soudního rozhodnutí. Odvolací soud je toho názoru, že k úplné reparaci – uvedení věci do předešlého stavu může v popsaném případě dojít jen tehdy, pokud žalobci bude umožněno tímto jiným bytem uspokojovat své bytové potřeby na zásadně stejné úrovni, jak tak činil prostřednictvím bytu zaniklého. Měl by mít proto právo na zajištění náhradního bytu, který je podle místních podmínek zásadně rovnocenný bytu, který zanikl. Odvolací soud se vědomě přiklonil k formulaci uvedené v § 712 odst. 2 občanského zákoníku o bytových náhradách, neboť s touto formulací je soudní praxe obeznámena a dovede ji již do určité míry jednotně vykládat. To se jeví potřebným zejména v rámci možného výkonu rozhodnutí. Otázka nájemného, tedy samotného jádra sporu mezi účastníky bude soudem řešena právě až v rámci případného výkonu rozhodnutí. Výše nájemného má totiž při posuzování adekvátnosti bytové náhrady význam /Nález Ústavního soudu ČR IV.ÚS 524/03/. Bylo by proto předčasným a nepřípustným, aby soud nyní v řízení nalézacím dával soudu, který bude případně provádět výkon rozhodnutí návod k tomu, jak má adekvátnost bytové náhrady s přihlédnutím k nájemnému posuzovat. V případě výkonu rozhodnutí totiž, pokud bude žalovaný v postavení povinného tvrdit, že svoji povinnost danou exekučním titulem, tedy tímto rozsudkem, splnil, tedy že byt definovaný v exekučním titulu zajistil, bude se okresní soud tímto tvrzením zabývat v rámci zastavení výkonu rozhodnutí. Přitom bude zkoumat i otázku adekvátnosti nájemného u bytové náhrady, o níž bude žalovaný jako povinný tvrdit, že ji zajistil /viz citovaný Nález Ústavního soudu České republiky/. Odvolací soud proto podle § 220 odst. 1 písm. a) o.s.ř. rozsudek okresního soudu ve výroku II změnil tak, že žalovaný je povinen zajistit žalobci náhradní byt, který je podle místních podmínek zásadně rovnocenný bytu, k němuž žalobci svědčilo právo nájmu dle rozhodnutí o přidělení bytu, vydaného MěstNV xxx dne 21.3.1980, č.j. 611/80 a dle dohody o užívání bytu uzavřené mezi Bytovým podnikem města xxx a žalobcem dne 8.4.1980, a to bytu II. kategorie o 5 pokojích a jedné kuchyně s příslušenstvím v prvém patře domu čp. xxx v xxx, ulice xxx do šesti měsíců od právní moci tohoto rozsudku. Odvolání žalovaného směřovalo výslovně jen do výroku II rozsudku okresního soudu o zajištění náhradního bytu. Odvoláním byl ovšem napaden i závislý výrok III o povinnosti k náhradě stěhovacích nákladů. Pokud by totiž odvolací soud rozsudek okresního soudu ve výroku II změnil tak, že by žalobu zamítl, nemohl by výrok III o náhradě stěhovacích nákladů samostatně obstát a nabýt právní moci. Součástí náhrady škody by měla být podle názoru odvolacího soudu i náhrada nezbytných stěhovacích nákladů. Zákon tohoto pojmu užívá v § 711 odst. 4 občanského zákoníku. Soudní praxe nebyla dosud zcela jednotná v tom, zda by měly být tyto náklady soudem i vyčísleny. Odborná literatura /např. občanský zákoník, Komentář autorů Jehlička, Švestka, Škárová a kolektiv, 6. vydání C. H. Beck, strana 1119 a násl./ se spíše přiklání k názoru, že by výše těchto nákladů měla být stanovena již soudním rozhodnutím a odvolací soud tento názor sdílí. Vycházeje z tohoto závěru se jeví rozsudek okresního soudu ve výroku III jako nepřezkoumatelný a proto jej odvolací soud spolu se závislým výrokem IV o náhradě nákladů řízení podle § 219a odst. 1b o.s.ř. zrušil a v tomto rozsahu věc vrátil okresnímu soudu k dalšímu řízení podle § 221 odst. 1 písm. a) o.s.ř. Okresní soud v dalším řízení nejprve žalobce poučí podle § 43 o.s.ř. o tom, že by měl tuto vadu žaloby odstranit tak, že uvede konkrétní peněžitou částku, které se domáhá a aby tvrdil skutečnosti, které výši této částky /alespoň v základě/ odůvodňují. Poté se bude zabývat tím, zda je žádaná částka přiměřená obvyklým stěhovacím nákladům v daném místě a čase s ohledem např. na vzdálenost, množství stěhovaných věcí apod. Žalobce by měl mít v řízení možnost svůj návrh změnit s ohledem na vývoj dokazování právě s přihlédnutím k povaze věci. P o u č e n í : Proti tomuto rozsudku není odvolání přípustné. Proti výroku I je přípustné dovolání do dvou měsíců ode dne jeho doručení u Okresního soudu v HK. O dovolání rozhoduje Nejvyšší soud České republiky se sídlem v Brně. Proti výroku II není dovolání přípustné. v HK dne 26. března 2007