Jestliže v trestním řízení nebyla poškozenému přiznána náhrada nákladů adhézního řízení a nebo o ní nebylo ani rozhodováno, nemůže mu být přiznána ani v řízení občanskoprávním.

22Co 222/2006-132 R O Z S U D E K J M É N E M R E P U B L I K Y Krajský soud v HK - pobočka v P rozhodl v senátě složeném z předsedy xxx a soudců xxx a xxx ve věci žalobce xxx, a.s., se sídlem v xxx, identifikační číslo xxx, zastoupeného JUDr. xxx, advokátem se sídlem v xxx, proti žalovaným: 1) J.S., nar. xxx 1955, bytem xxx, zastoupenému JUDr. xxx, advokátkou se sídlem v xxx, 2) L.Ž., nar. xxx 1955, bytem xxx, zastoupenému JUDr. xxx, advokátkou se sídlem v xxx, 3) J.K., nar. xxx 1971, bytem xxx, 4) M.K., nar. xxx 1970, bytem xxx, oba zastoupeni JUDr. xxx, advokátem se sídlem v xxx, 5) E.S., nar. xxx 1976, bytem xxx, zastoupenému JUDr. xxx, advokátkou se sídlem v xxx, 6) Z.M., nar. xxx 1967, bytem xxx, zastoupenému JUDr. xxx, advokátem se sídlem xxx, o zaplacení 164.826,50 Kč s příslušenstvím, k odvolání žalobce proti rozsudku Okresního soudu ve Svitavách č.j. 9 C 1033/2005-77 ze dne 11. ledna 2006, t a k t o : I. Rozsudek okresního soudu se ve výroku I. p o t v r z u j e . II. Rozsudek okresního soudu se ve výroku II. až IV. m ě n í takto: Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů za řízení před okresním soudem. II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů za odvolací řízení. O d ů v o d n ě n í : Shora označeným rozsudkem okresní soud zamítl žalobu, kterou se žalobce domáhal po prvém žalovaném zaplacení 1.000,- Kč s dvouprocentním úrokem z prodlení od 16.2.2004 do zaplacení, po třetím žalovaném zaplacení 16.166,66 Kč s úrokem z prodlení ve výši 3 % od 2.4.2003 do zaplacení, po čtvrtém žalovaném zaplacení částky 16.166,66 Kč s úrokem z prodlení ve výši 3 % od 3.4.2003 do zaplacení, po pátém žalovaném zaplacení částky 16.166,66 Kč s úrokem z prodlení ve výši 3 % od 3.4.2003 do zaplacení, a po všech žalovaných společně a nerozdílně zaplacení částky 115.326,50 Kč s úrokem z prodlení ve výši 3 % od 21.1.2005 do zaplacení (výrok I). Okresní soud dále žalobci uložil, aby prvému, druhému a pátému žalovanému nahradil náklady řízení 39.616,- Kč k rukám jejich zástupkyně (výrok II), dále aby třetímu a čtvrtému žalovanému nahradil náklady řízení 38.426,- Kč k rukám jejich zástupce (výrok III) a konečně aby šestému žalovanému nahradil náklady 26.609,- Kč k rukám jeho zástupce do tří dnů od právní moci rozsudku (výrok IV). Okresní soud vzal za prokázané, že pravomocným rozsudkem Okresního soudu v ÚnO ze dne 25.6.2003, č.j. 4T 42/2003-413 bylo rozhodnuto, že prvý, druhý, pátý a šestý žalovaný se dopustili trestného činu krádeže a třetí a čtvrtý žalovaní pomoci k trestnému činu krádeže, a to ke škodě žalobce, když v měsíci červnu 2002, srpnu 2002 a září 2002 odcizili žalobci radiátory a elektrická topná tělesa, případně této trestné činnosti napomáhali. Věcná škoda byla v průběhu trestního řízení reparována, odcizené věci byly vráceny žalobci zpět a žalobce byl s nárokem na náhradu další škody, s níž se k trestnímu řízení připojil v částce 102.500,- Kč, odkázán na řízení ve věcech občanskoprávních. Okresní soud dále vzal za prokázané, že žalobce za účelem zjištění, jakým způsobem dochází k odcizování radiátorů, uzavřel komisionářskou smlouvu s firmou xxx, s.r.o. Předmětem smlouvy bylo zjištění způsobu odcizování výrobků žalobce, ztotožnění zaměstnanců, kteří se na krádežích podílejí a zjištění distribuce odcizených výrobků. Žalobce komisionáři, tedy firmě xxx, předal finanční prostředky v celkové výši 231.500,- Kč, a to dne 22.8.2002 částku 210.000,- Kč a 29.9.2002 částku 21.500,- Kč. Peníze byly určeny na předstíraný nákup radiátorů od pachatelů trestné činnosti. V průběhu řízení bylo dále prokázáno, že část těchto peněz ve výši 129.000,- Kč v označených bankovkách byla pracovníkem firmy xxx předána dne 22.9.2002 žalovanému N., dne 30.9.2002 byly tyto konkrétní peníze vydány policii České republiky a dne 31.1.2003 pak vráceny žalobci. Žalobci se však nevrátilo zbývajících 102.500,- Kč, proto se se svým nárokem připojil k trestnímu řízení, avšak byl odkázán na řízení ve věcech občanskoprávních. Druhý a šestý žalovaný zaplatili žalobci na tuto částku po 18.000,- Kč. První žalovaný uhradil 17.000,- Kč, proto se nyní žalobce proti němu domáhá zaplacení 1.000,- Kč. Zbývající částky 66.500,- Kč se žalobce domáhá vůči třetímu, čtvrtému a pátému žalovaným a to rovným dílem, tedy po každém z nich částky 16.166,66 Kč. Okresní soud uzavřel, že nárok, jehož se žalobce v tomto řízení domáhá, pokud požaduje po žalovaných vydání peněz, které vynaložil na předstíraný nákup odcizených radiátorů, je nárokem na náhradu škody, kterou mu žalovaní způsobili svou trestnou činností. Vynaložení peněžních prostředků žalobcem shledal soud v příčinné souvislosti s úmyslnými trestnými činy žalovaných, neboť kdyby žalovaní výrobky žalobce nekradli, nemusel žalobce vynakládat další peníze na jejich odkoupení. Mimoto se žalobce domáhal ještě proti všem žalovaným zaplacení částky 115.326,50 Kč, což jsou náklady právního zastoupení, které žalobce musel vynaložit v trestním řízení a v tomto řízení mu nebyly přiznány. Podle okresního soudu je tento nárok žalobce příslušenstvím pohledávky na náhradu škody vůči žalovaným. Všichni žalovaní vznesli námitku promlčení práva žalobce na náhradu škody. Okresní soud dospěl k závěru, že na věc je třeba aplikovat ustanovení § 106 občanského zákoníku, podle kterého se právo na náhradu škody promlčí za dva roky ode dne, kdy se poškozený dozví o škodě a o tom, kdo za ní odpovídá. Nejpozději pak v případě, že jde o škodu způsobenou úmyslně se právo promlčí za deset let ode dne, kdy došlo k události, z níž škoda vznikla. Objektivní desetiletá promlčecí doba od vzniku škody dosud neuplynula, avšak podle okresního soudu již uplynula před podáním žaloby subjektivní promlčecí doba. Dne 30.9.2002 totiž žalobce podle okresního soudu věděl, že peněžní prostředky, které předal firmě xxx na předstíraný nákup radiátorů, byly žalovaným vyplaceny a tudíž, že došlo ke vzniku škody. Také věděl, kdo za tuto škodu odpovídá. 1.10.2002 tedy podle okresního soudu počal běh subjektivní dvouleté promlčecí doby. Uplatněním nároku na náhradu škody v trestním řízení 25.3.2003 došlo ke stavení běhu promlčecí doby podle § 112 občanského zákoníku, tato neběžela do pravomocného skončení trestního řízení vůči všem žalovaným, a to do dne 14.7.2003, tedy po dobu 112 dnů. K uplynutí promlčecí doby podle okresního soudu došlo dne 20.1.2004. Žaloba v této věci byla podaná 17.3.2005, tehdy byl již nárok žalobce promlčen. Okresní soud proto nárok žalobce na náhradu škody zamítl a zamítl i požadavek na zaplacení nákladů adhezního řízení, když uzavřel, že jde o příslušenství nároku na náhradu škody podle § 121 odst. 3 občanského zákoníku a toto příslušenství sdílí osud hlavní pohledávky. Okresní soud tedy shledal promlčeným i nárok žalobce na náhradu nákladů, které vynaložil v adhezním řízení a z tohoto důvodů zamítl žalobu i co do částky 115.326,50 Kč. Proti rozsudku okresního soudu podal odvolání žalobce. Uvedl, že s určitostí se o tom, kdo způsobil škodu a o její výši dozvěděl žalobce až po právní moci rozsudku v trestní věci dne 25.6.2003. Žalobce dne 30.9.2002 nevěděl přesně jaká škoda vznikla, zejména pak kdo ji způsobil. Nevěděl totiž, kdo z žalovaných jakou finanční částku dostal nebo měl dostat. Dne 31.1.2003 pak byly žalobci vydány finanční prostředky a teprve po tomto datu tedy žalobce věděl jaká výše peněz svěřených firmě xxx mu nebude v průběhu trestního řízení vrácena. O tom, jakým způsobem se žalovaní podíleli na trestné činnosti se však dozvěděl až z pravomocného trestního rozsudku. Žalobce zdůraznil, že je třeba vycházet z prokázané vědomosti poškozeného o vzniklé škodě, nejen z předpokládané vědomosti. Pokud jde o náklady trestního řízení, ty jsou podle žalobce majetkovou újmou poškozeného, která vznikla v příčinné souvislosti s trestným činem, a proto je rovněž důvodné požadovat tyto náklady jako náhradu škody. Ze shora uvedených důvodů je pak žalobce přesvědčen, že tento jeho nárok na náhradu škody není promlčen, že okresní soud rozhodl nesprávně. Navrhl proto, aby odvolací soud změnil napadený rozsudek tak, že žalobě zcela vyhoví. Žalovaní navrhli potvrzení napadeného rozsudku jako věcně správného. Uvedli, že se sice neztotožňují s právními závěry okresního soudu, ale s výsledkem řízení jsou přesto spokojeni. Podle jejich názoru se v daném případě nejedná o škodu, kterou by žalovaní způsobili žalobci svou trestnou činností, a to ani v případě peněz, které byly předávány prostřednictvím firmy xxx, ani v případě nákladů adhezního řízení. Pokud jde o peníze, které žalobce vynaložil na předstíraný nákup radiátorů, pak podle žalovaných tyto peníze předal společnosti xxx na základě komisionářské smlouvy. Tato firma pak prostřednictvím svých zaměstnanců peníze předala žalovaným, když s nimi uzavřela kupní smlouvu. Kupní smlouva je sice neplatná a účastníci jsou povinni si plnění z této neplatné smlouvy vrátit, avšak účastníky takovéto kupní smlouvy podle žalovaných byli žalovaní a firma xxx. Dospívají tedy k závěru, že žalobce není v této věci aktivně legitimován, navíc i případný nárok na vydání bezdůvodného obohacení by byl promlčen. Žalobce totiž nejpozději 30.9.2002 věděl komu byly peníze předány a v jaké výši. Pokud jde o náklady adhezního řízení, pak žalovaní poukázali na to, že v době trestního řízení před Okresním soudem v Ústí nad Orlicí bylo platné ustanovení § 154 trestního řádu, podle kterého byl odsouzený povinen nahradit poškozenému náklady potřebné k účelnému uplatnění jeho nároku na náhradu škody v trestním řízení pouze za předpokladu, že byl poškozenému alespoň zčásti přiznán nárok na náhradu škody. K tomu v daném případě nedošlo. Žalovaní dále poukázali na to, že trestní řád je speciálním právním předpisem, podle něj bylo třeba postupovat a není možné jej obcházet tak, že speciální právní úprava o náhradě nákladů poškozeného bude nahrazována obecným institutem náhrady škody podle občanského zákoníku. Mimoto poukázali na skutečnost, že před okresním soudem žalobce neprokázal vynaložení nákladů v adhezním řízení a pokud by takový důkaz přinesl v odvolacím řízení, jednalo by se o nepřípustnou novotu. Odvolací soud přezkoumal napadený rozsudek včetně řízení, které jeho vydání předcházelo a dospěl k závěru, že rozsudek okresního soudu je věcně správný, byť z jiných důvodů než jak uzavřel okresní soud. Žalobce se v této věci proti žalovaným domáhá přiznání dvou různých nároků. Jeden spočívá v požadavku, aby žalovaní žalobci nahradili finanční prostředky, které žalobce svěřil na základě komisionářské smlouvy firmě xxx, a které tato firma použila k předstíranému nákupu odcizených radiátorů od žalovaných. Dále se domáhal proti žalovaným náhrady nákladů, které vynaložil na právní zastoupení v adhezním řízení. Náhrada těchto nákladů adhezního řízení nebyla žalovaným uložena rozhodnutím trestního soudu. Pokud jde o prvně jmenovaný nárok, odvolací soud vycházel při jeho posouzení ze skutkových okolností zjištěných dokazováním okresního soudu, jakož i z doplňujících skutkových tvrzení, které žalobce soudu předložil poté, co byl odvolacím soudem poučen podle § 118a odst. 1 a 3 občanského soudního řádu o tom, že věc je možno po právní stránce hodnotit i jinak než jak učinil soud okresní, a sice na základě ustanovení o bezdůvodném obohacení. Podle takto dosud zjištěných skutkových okolností lze spolehlivě uzavřít pouze tolik, že žalobce předal firmě xxx částku celkem 231.500,- Kč a to 22.8.2002 210.000,- Kč a 29.9.2002 21.500,- Kč. Žalobce dále tvrdil, že zaměstnanci firmy xxx předali žalovanému N. v červnu 2002 35.000,- Kč, v srpnu 2002 70.000,- Kč a 30.9.2002 129.000,- Kč. Těchto posledně jmenovaných 129.000,- Kč bylo však vráceno žalobci, a to prostřednictvím policie České republiky dne 31.1.2003. Žalobce nebyl schopen předložit bližší údaje o tom, kdy v červnu a kdy v srpnu 2002, tedy kterého data, byly předány částky 35.000,- Kč a 70.000,- Kč žalovanému N. Porovnáním těchto časových údajů a výše uvedených částek lze dospět k závěru, že firma xxx vyplatila žalovaným za předstírané nákupy radiátorů nikoli částku 231.500,- Kč, ale částku 234.000,- Kč a to tak, že část z těchto peněz ve výši 35.000,- Kč byla žalovaným zaplacena již v červnu roku 2002,(kdy firma xxx podle tvrzení žalobce ještě nedisponovala žalobcovými penězi), u částky 70.000,- Kč vyplacené v srpnu roku 2002 není možné učinit spolehlivě závěr o tom, zda se jednalo o peníze od žalobce či nikoli, když 210.000,- Kč bylo předáno firmě xxx žalobcem dne 22.8.2002. V průběhu řízení tudíž ani nebylo spolehlivě prokázáno, zda částka 35.000,- Kč, kterou společnost xxx předala žalovanému N., pocházela od žalobce, a nebylo to ostatně prokázáno ani u další částky 70.000,- Kč. Bylo by však možno snad uzavřít, že společnost xxx tyto finanční prostředky vynaložila na nákup kradených radiátorů v rámci jednání dle komisionářské smlouvy za žalobce, a že žalobce tyto vynaložené finanční částky společnosti xxx zaplatil dne 22.8.2002. Bylo pak otázkou jak takto ne zcela úplně zjištěný skutkový stav je možno posoudit po právní stránce. Odvolací soud se v prvé řadě neztotožňuje s právním názorem okresního soudu v tom, že tuto popsanou skutkovou situaci je možno hodnotit podle ustanovení o náhradě škody. Základními předpoklady pro úspěšné uplatnění nároku z odpovědnosti za škodu je prokázání existence škody, tedy majetkové újmy, která nastala ve sféře poškozeného, protiprávního jednání na straně škůdce a příčinné souvislosti mezi vznikem škody a protiprávním jednáním. Posledním předpokladem je pak zavinění. Zavinění je subjektivní povahy, jeho existence ve formě nevědomé nedbalosti se předpokládá. Škůdce musí prokázat, že škodu nezavinil. V případě úmyslného jednání však úmysl prokazuje poškozený (§ 420 odst. 1 a 3). Lze souhlasit se závěry okresního soudu o tom, že žalovaní se prokazatelně dopustili protiprávního jednání, když za toto protiprávní jednání byli pravomocně odsouzeni v trestním řízení. Tímto pravomocným rozsudkem je pak prokázán i jejich úmysl. Je možné uzavřít i to, že majetek žalobce se zmenšil o 231.500,- Kč, které byly předány žalobcem firmě xxx a z nichž se nazpět žalobci vrátilo jen 129.000,- Kč. Majetková újma žalobce je tedy představována rozdílem těchto dvou částek. Odvolací soud však neshledává přímou příčinnou souvislost mezi porušením právní povinnosti žalovanými, tedy jejich trestnou činností, a vznikem této konkrétní majetkové újmy. Okresní soud svůj závěr o příčinné souvislosti nijak blíže nevysvětlil a jeho výrok o tom, že pokud by žalovaní nekradli, pak by žalobce nemusel vynakládat finanční prostředky na předstíraný nákup radiátorů, takovým přesvědčivým odůvodněním být nemůže. Mezi těmito dvěma skutečnosti samozřejmě lze nalézt určitou souvislost, ale není možné dospět k závěru, že trestná činnost žalovaných je v přímé a bezprostřední příčinné souvislosti s tím, že žalobce předal komisionáři peníze a tyto se mu nebyly vráceny zpět. Odvolací soud tedy uzavírá, že v důsledku absence přímé příčinné souvislosti mezi protiprávním jednáním žalovaných a majetkovou újmou žalobce není možné uplatněný nárok posuzovat podle ustanovení o náhradě škody. Bylo by však možno uvažovat o nároku z bezdůvodného obohacení, ať již by se jednalo o nárok žalobce vůči žalovaným nebo o nárok firmy xxx vůči žalovaným. V tomto řízení však všichni žalovaní vznesli námitku promlčení uplatněného nároku. S touto námitkou se odvolací soud vypořádal i pro případ, že by se jednalo o nárok bez důvodného obohacení. Takový nárok by bylo třeba posuzovat ve vztahu k jeho promlčení podle § 100 obč. zák. a dále pak podle § 107 obč. zák. Podle odstavce prvého ustanovení § 107 obč. zák. se právo na vydání plnění z bezdůvodného obohacení promlčí za dva roky ode dne kdy se oprávněný dozví, že došlo k bezdůvodnému obohacení a kdo se na jeho úkor obohatil. Podle odstavce druhého tohoto ustanovení se právo na vydání plnění z bezdůvodného obohacení promlčí za tři roky a jde-li o úmyslné bezdůvodné obohacení za deset let ode dne kdy k němu došlo. I pro nárok z bezdůvodného obohacení tedy občanský zákoník uvažuje stejnou promlčecí lhůtu, se kterou počítal okresní soud při posuzování nároku jako nároku z náhrady škody. Ohledně plynutí a stavení promlčecí lhůty odvolací soud může odkázat na závěry okresního soudu v odůvodnění napadeného rozsudku, pouze s tou výhradou, že zřejmě omylem okresní soud v odůvodnění uvedl, že k uplynutí promlčecí doby došlo k datu 20. ledna 2004, když ve skutečnosti k promlčení došlo v lednu roku 2005, to ovšem nic nemění na závěru, že byl-li nárok uplatněn žalobou dne 17.3.2005, pak byl uplatněn opožděně - po uplynutí subjektivní promlčecí lhůty. I pro nárok z bezdůvodného obohacení by totiž podle odvolacího soudu nejzazším datem, kdy mohla začít plynout promlčecí doba, mohlo být datum 1.10.2002, kdy již žalobce předal všechny finanční prostředky firmě xxx a od této firmy (jejich pracovníků) již věděl, komu byly tyto prostředky a za jakým účelem předány. Je tedy nepochybné, že nejpozději v lednu roku 2005 objektivní promlčecí lhůta musela skončit. Lze proto uzavřít, že tento nárok, i pokud by byl posuzován jako bezdůvodné obohacení, což podle odvolacího soudu je namístě, je promlčen a proto odvolací soud potvrdil rozsudek okresního soudu v té části výroku I, kde se proti žalovaným domáhal zaplacení poměrné části finanční částky, kterou vynaložil na nákup odcizených radiátorů, a to aniž se blíže zabýval otázkou aktivní legitimace žalobce a splnění dalších zákonných podmínek k posouzení z bezdůvodného obohacení podle § 451 obč. zák. Tato část rozsudku okresního soudu byla tedy potvrzena podle § 219 o.s.ř. jako věcně správná. Podle § 219 o.s.ř. pak odvolací soud potvrdil jako věcně správnou i tu část výroku I napadeného rozsudku, kde okresní soud zamítl nárok žalobce co do částky 115 326,50 Kč s příslušenstvím. Jedná se o náklady právního zastoupení v adhezním řízení. Ani v této části uplatněného nároku odvolací soud nesdílí právní závěr okresního soudu. Náklady adhezního řízení žalobce podle odvolacího soudu nemohou být hodnoceny jako příslušenství pohledávky ve smyslu § 121 odst. 3 obč. zák. Lze v této souvislosti odkázat na komentář k § 121 odst. 3 obč. zák. v desátém vydání nakladatelství C.H. Beck, podle kterého příslušenstvím pohledávky je třeba rozumět i náklady spojené s uplatněním pohledávky včetně nákladů soudního řízení, pokud byla v občanském soudním řízení úspěšně uplatněna jejich náhrada. Analogicky je třeba posuzovat i náklady adhezního řízení. K tomu odvolací soud dodává, že ke dni právní moci trestního rozsudku, tedy 14.7.2003, bylo rozhodování o nákladech poškozeného v adhezním řízení upraveno ustanovením § 154 a § 155 trestního řádu ve znění platném do 31.12.2003. Podle § 154 trestního řádu v tehdy platném znění byl-li poškozenému alespoň z části přiznán nárok na náhradu škody, je odsouzený jemuž byla povinnost k náhradě škody uložena, povinen nahradit mu náklady potřebné k účelnému uplatnění jeho nároku na náhradu škody v trestním řízení včetně nákladů vzniklých přibráním zmocněnce. Podle § 155 odst. 2 trestního řádu v tehdy platném znění o povinnosti odsouzeného nahradit poškozenému náklady potřebné k účelnému uplatnění nároku na náhradu v trestním řízení a o jejich výši rozhodne po právní moci rozsudku na návrh poškozeného předseda senátu soudu prvního stupně. Nárok je třeba uplatnit do jednoho roku od právní moci odsuzujícího rozsudku, jinak zaniká. Podle citovaných ustanovení tedy jednak právo na náhradu nákladů adhezního řízení u poškozeného záviselo na tom, zda odsouzenému byla alespoň částečně uložena povinnost k náhradě škody, to se v daném případě nestalo, a pokud takový nárok vůbec vznikl, pak bylo třeba jej uplatnit do jednoho roku od právní moci odsuzujícího rozsudku, jinak zaniklo. Trestní řád tedy obsahoval v rozhodné době speciální právní úpravu nároku poškozeného na náhradu nákladů adhezního řízení, podle této speciální úpravy bylo třeba postupovat a pokud v adhezním řízení ani podle těchto zákonných ustanovení nebyla poškozenému náhrada nákladů řízení přiznána, pak podle odvolacího soudu se této náhrady nemůže domáhat z jiného důvodu s odkazem na ustanovení občanského zákoníku. Konečně lze poznamenat, že je důvodná i námitka žalovaných, že v řízení před okresním soudem žalobce vznik těchto nákladů ani neprokázal. Se shora uvedených důvodů odvolací soud uzavírá, že nárok žalobce na náhradu nákladů adhezního řízení rovněž nebyl důvodný a správně byl okresním soudem zamítnut i když s jiným právním posouzením. Podle § 220 odst. 1, § 142 odst. 1 a § 150 obč. soud. řádu však odvolací soud přistoupil ke změně výroků II až IV napadeného rozsudku okresního soudu. Žalobce nebyl se svým nárokem v řízení před okresním soudem úspěšný, proto podle § 142 odst. 1 obč. soud. řádu. by zásadně měl nahradit úspěšným žalovaným jejich náklady řízení. Odvolací soud však uzavírá, že zde jsou důvody zvláštního zřetele hodné, pro které v tomto případě je spravedlivé žalovaným právo na náhradu nákladů řízení nepřiznat. Tyto důvody spatřuje odvolací soud v povaze věci. Ačkoli nebyla shledána přímá a bezprostřední příčinná souvislost mezi trestnou činností žalovaných a vznikem majetkové újmy na straně žalobce, zůstává skutečností, že určitá zprostředkovaná souvislost zde je a že bezpochyby žalovaní svou trestnou činností zavdali příčinu ke vzniku tohoto soudního řízení. Za této situace by podle odvolacího soudu bylo v rozporu s dobrými mravy, kdyby žalovaným měla být přiznána náhrada nákladů řízení. To navíc za situace, kdy jejich výše již v podstatě přesahuje výši uplatněného nároku. Proto odvolací soud rozhodl, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení před okresním soudem. Stejným způsobem a ze stejných důvodů odvolací soud rozhodl i o nákladech řízení odvolacího, a to za použití ustanovení § 224 odst. 1 a § 142 odst. 1 a 150 obč. soud. řádu. P o u č e n í : Proti tomuto rozsudku není odvolání přípustné. Proti tomuto rozsudku není přípustné ani dovolání, ledaže by dovolací soud dospěl k závěru, že tento rozsudek má ve věci samé zásadní právní význam a dovolání účastníka podané ve lhůtě dvou měsíců ode dne doručení tohoto rozsudku prostřednictvím Okresního soudu ve S k Nejvyššímu soudu České republiky v B by sám připustil. V P dne 30. ledna 2007