Soud může rozhodovat o vhodných a přiměřených opatřeních k odvrácení hrozící škody i tehdy , jde-li o vážné ohrožení budoucí stavbou (§ 417 odst. 2 ObčZ) je-li však tvrzeno, že vážné ohrožení představují budoucí imise, náleží rozhodnutí do pravomoci stavebního úřadu.

R O Z S U D E K Krajský soud v Hradci Králové - pobočka v Pardubicích rozhodl v senátě složeném z předsedy xxx a soudců xxx a xxx ve věci žalobců a) E.N., nar. xxx 1953, bytem v xxx, b) V.N., nar. xxx 1950, bytem v xxx, c) H.B., nar. xxx 1965, bytem v xxx, d) MUDr. G.P., nar. xxx 1953, bytem v xxx, a e) Ing. J.T., nar. xxx 1974, bytem v xxx, vyjma žalobce b) V.N. všichni zastoupeni xxx, advokátem se sídlem v xxx, proti žalovanému Oblastí charitě xxx, se sídlem v xxx, zastoupeného xxx, advokátkou se sídlem v xxx, o uložení povinnosti zdržet se výstavby, k odvolání všech žalobců proti rozsudku Okresního soudu v Pardubicích ze dne 28.2.2007, č.j. 11C 362/2003-162, t a k t o : I. Rozsudek okresního soudu se ve výroku I. p o t v r z u j e . II. Rozsudek okresního soudu se v dalších napadených výrocích pod body II. a III. m ě n í takto: Žalobci jsou povinni nahradit žalovanému náklady za řízení před soudem prvého stupně, a to žalobci a) a b) zavázáni vůči žalovanému společně a nerozdílně ve výši 4.306,30 Kč, a dále žalobci c), d) a e) každý z nich 4.306,30 Kč, to vše do tří dnů od právní moci tohoto rozsudku k rukám advokáta žalovaného. Žalobci jsou povinni nahradit České republice náklady řízení státu před soudem prvého stupně, a to žalobci a) a b) zavázáni vůči České republice společně a nerozdílně ve výši 3.817,50 Kč, a dále žalobci c), d) a e) každý z nich 3.817,50 Kč, to vše do tří dnů od právní moci tohoto rozsudku na účet Okresního soudu v Pardubicích. III. Žalobci jsou povinni nahradit žalovanému náklady odvolacího řízení, a to žalobci a) a b) zavázáni vůči žalovanému společně a nerozdílně ve výši 2.856,- Kč, a dále žalobci c), d) a e) každý z nich 2.856,- Kč, to vše do tří dnů od právní moci tohoto rozsudku k rukám advokáta žalovaného. O d ů v o d n ě n í : Shora uvedeným rozsudkem okresní soud zamítl požadavek žalobců, aby žalované Oblastní charitě v xxx bylo uloženo zdržet se výstavby Domu pokojného stáří, včetně přípojek inženýrských sítí na pozemku parcelní číslo xxx, xxx a pozemku parcelní stavební č. xxx v katastrálním území xxx, který bude navazovat na stávající dům č.p. xxx (výrok I.), žalobce zavázal k povinnosti společně a nerozdílně nahradit žalovanému náklady řízení ve výši 17.225,25 Kč k rukám jeho zástupce v třídenní lhůtě splatnosti (výrok II.) a současně zavázal žalobce, aby společně a nerozdílně nahradili náklady řízení státu ve výši 15.270,- Kč na účet Okresního soudu v Pardubicích (výrok III.). Z odůvodnění uvedeného rozsudku vyplývá, že okresní soud rozhodoval o uvedeném požadavku žalobce na základě tvrzení, že výstavbou Domu pokojného stáří na uvedených pozemcích by došlo k znehodnocení nemovitostí ve vlastnictví žalobců. Okresní soud svůj zamítavý rozsudek nakonec postavil na závěru, že žalobci požadovaný zákaz výstavby nelze považovat za vhodné a přiměřené opatření, jež má namysli ust. § 417 občanského zákoníku. Přestože ze znaleckých posudků vypracovaných v průběhu řízení vyplývá případný pokles cen nemovitostí žalobců zapříčiněný výstavbou uvedeného domu, přesto by vhodnými úpravami projektu byly nepříznivé vlivy zamýšlené stavby na své okolí a tedy i na nemovitosti žalobců minimalizovány. Naopak by podle okresního soudu došlo k posílení pozitivního vlivu domu v lokalitě, zejména možnosti využití objektu pro místní obyvatele, např. poskytování některých služeb. Samotná výstavba domu je přitom v souladu s územním plánem Města Pardubic. Proti tomuto rozsudku podali všichni žalobci odvolání. Soudu prvního stupně vytýkali, že vůbec nevyhodnotil v návaznosti na znalecké dokazování míru znehodnocení jejich nemovitostí, které ve svém souhrnu dosahuje částky 1.322.180,- Kč. Nesouhlasili rovněž s tím, že by jejich požadavek nepředstavoval vhodné a přiměřené opatření proti zamýšlené výstavbě. Brojí totiž proti takové stavbě, která má být postavena podle vypracované projektové dokumentace. Je podle nich na žalovaném, aby dokumentaci opravil tak, aby ke škodě na majetku žalobců zamýšlenou výstavbou nedošlo. V průběhu odvolacího řízení ještě doplnili, že zamýšlená stavba neodpovídá územnímu plánu dané oblasti. Navrhli, aby odvolací soud rozsudek změnil a žalobě vyhověl. Žalovaný považoval rozsudek okresního soudu za správný a navrhl jeho potvrzení. Samotný požadavek žalobců je neurčitý, výstavba Domu pokojného stáří odpovídá územnímu plánu a nelze přitom dovodit, že by na majetku žalobců hrozila danou výstavbou vážná škoda. Dovolával se analogického použití ust. § 89 odst. 1 trestního zákona a dával rovněž v úvahu případný pozitivní vliv na nejbližší okolí. Odvolací soud přezkoumal rozsudek okresního soudu a dospěl k následujícím závěrům. Pro posouzení věcné správnosti rozsudku ale i podmínek řízení v této věci považoval za rozhodné, z jakých důvodů žalobci svůj požadavek na zdržení se výstavby Domu pokojného stáří podle vypracované projektové dokumentace odvíjejí. Žalobci v již předchozím odvolacím řízení v tomto směru sdělili, že došlo k přerušení územního řízení, v rámci kterého byli žalobci vyzváni stavebním úřadem k uplatnění jejich námitek před soudem. Jedná se přitom o námitky hrozících imisí, které by měly být produkovány stavbou, která by měla být územním rozhodnutím povolena. Konkrétně se mělo jednat o nadměrný hluk, pachy, světlo, resp. spíše zastínění. Těmito imisemi by měli být postiženi všichni žalobci jako vlastníci sousedících nemovitostí. V souvislosti s umístěním stavby by rovněž došlo ke znehodnocení nemovitostí ve vlastnictví žalobců. Na základě takto vylíčených skutkových okolností se odvolací soud v předchozím zrušujícím usnesení ze 7.4.2005, č.j. 23Co 570/2004-91 vyjádřil nejprve k otázce pravomoci soudu rozhodovat o námitkách proti budoucím imisím vyplývajícím ze zamýšlené výstavby. Tehdy s odkazem na rozsudek Nejvyššího soudu České republiky z 5.9.2000, sp. zn. 22Cdo 1150/99 zaujal názor, že takovéto námitky vyplývající z vlastnických práv k pozemkům a stavbám a tedy svým charakterem občanskoprávní námitky vznesené ve stavebním řízení, musí posoudit stavební úřad. Činí tak podle § 13 odst. 1 vyhl.č. 137/1998 Sb., o obecných technických požadavcích na výstavbu. Z toho je třeba dovodit, že námitky budoucích imisí (tam, kde z právních předpisů lze dovodit oprávnění o takové otázce ve stavebním řízení rozhodnout) musí stavební úřad rozhodnout sám a nemůže s touto námitkou odkazovat účastníky na soud. Rovněž tehdy odvolací soud uvedl, že stavební úřad i pro případ porušení této zásady a odkazem účastníka s občanskoprávní námitkou ve stavebním řízení na řízení soudní nemůže založit pravomoc soudu k přezkoumání takové námitky. Popsaný přístup k posouzení otázky pravomoci soudu je podle odvolacího soudu uplatnitelný i v této fázi řízení, kdy nabyl účinností nový stavební zákon pod č. 183/2006 Sb. od 1.1.2007. Podle § 190 odst. 3 tohoto nového stavebního zákona totiž řízení zahájená přede dnem nabytí účinnosti tohoto zákona se dokončí podle dosavadních právních předpisů mimo výjimky popsané pod písmeny a/ až d/. Z obsahu spisu přitom nevyplývá, že by stavební řízení, v rámci něhož byli žalobci odkázáni na soud s jejich námitkami byl jedním z typů řízení uvedených jako výjimky, v nichž by se aplikoval nový stavební zákon. Proto i nadále má odvolací soud za to, že ty námitky žalobců, jež se týkaly budoucích imisí vyvolaných případnou výstavbou zamýšleného Domu pokojného stáří nelze posoudit v tomto soudním řízení a je třeba, aby se jimi zabýval stavební úřad v rámci územního řízení či řízení o povolení stavby. Nicméně odvolací soud již v tehdejším usnesení dospěl k závěru, že pravomoc soudu by mohla být založena v tom případě, že by žalobci vylíčené skutkové okolnosti bylo možné podřadit pod ust. § 417 odst. 2 občanského zákoníku, podle něhož, jde-li o vážné ohrožení, má ohrožený právo se domáhat, aby soud uložil provést vhodné a přiměřené opatření k odvrácení hrozící škody. Tehdy tak zavázal soud prvého stupně, aby v návaznosti na tvrzení žalobců že dojde ke znehodnocení jejich nemovitostí, aby se takovým tvrzením dále v řízení zabýval. Odvolací soud v tomto směru vycházel ze skutkových zjištění soudu prvého stupně o zjištěném poklesu cen nemovitostí ve vlastnictví žalobců v důsledku zamýšlené výstavby Domu pokojného stáří. Přihlédl však i k důvodům, pro které znalec Ing. xxx pokles hodnoty nemovitostí dovozuje. V případě všech nemovitostí tím důvodem poklesu hodnoty nemovitostí jsou snížené koeficienty okolní zástavby, zhoršené možnosti parkování v okolí, snížení koeficientu možnosti dalšího ohrožení především hlukem a snížení koeficientu názoru odhadce. Z těchto okolností za nejpodstatnější je podle výslechu znalce zvýšená hladina hluku, zejména v případě nemovitosti ve vlastnictví žalobkyně c), jejíž dům je orientován podle projektu tak, že jediná klidová zóna u jejího domu sousedí se zónou zásobování u Domu pokojného stáří. Zvýšená hladina hluku je dána především přípravou jídel namístě, zásobováním a provozem vzduchotechniky. Za základní pro vyřešení otázky opodstatněnosti požadavku žalobců v této souzené věci považoval odvolací soud se zřetelem na způsob argumentace žalobců to, zda-li lze prostřednictvím tvrzení o budoucích imisích (zvýšený hluk a provoz dopravních prostředků) vznikajících v souvislosti s provozem případně vystavěného Domu pokojného stáří v rámci ustanovení § 417 odst. 2 občanského zákoníku, úspěšně posuzovat míru hrozící škody. Jde totiž o to, že je-li pro posouzení budoucích imisí pravomocný stavební úřad a pouze ten je oprávněn zvážit, jaké imise budou do budoucna v souvislosti se stavbou vznikat a zda případně jejich rozsah nepřekročí příslušné limity, může soud do posuzování této otázky rovněž zasáhnout v soudním řízení podle § 417 odst. 2 občanského zákoníku. Odvolací soud je totiž přesvědčen, že ačkoliv soudní praxe připouští pravomoc soudu brojit proti zamýšlené stavbě tehdy, pokud by hrozila vážná škoda třetí osobě, nemůže se tak stát prostřednictvím tvrzení o hrozících imisí. Tím by totiž byla obcházena pravomoc stavebního úřadu a vznikala by tak zřejmá dvoukolejnost. To podle přesvědčení odvolacího soudu připustit nelze. Sami žalobci přitom kromě zmínky o budoucích imisích v podobě hluku, stínění a zvýšeného provozu v okolí zamýšlené stavby, neoznačují jiný důvod, pro který by na jejich majetku hrozila vážná škoda. Ostatně i z vypracovaných znaleckých posudků znalec dochází k týmž závěrům, tedy že případný vznik škody souvisí právě s těmito imisemi, jež by měly být posuzovány právě ve stavebním řízení. Z uvedených důvodů je odvolací soud přesvědčen, že obrana proti hrozícím imisím je uplatněna před nikoliv pravomocným orgánem a je třeba ji tak nadále uplatňovat ve stavebním řízení. Jiný důvod pro vznik vážné škody, jež by mohla být posuzována v souvislosti s aplikací § 417 odst. 2 občanského zákoníku ze strany žalobců tvrzen nebyl, nevyplývá ani ze znaleckého dokazování. Proto odvolací soud zamítavý rozsudek okresního soudu jako věcně správný, byť z jiných důvodů, ve věci samé podle § 219 o.s.ř. potvrdil. Na tomto nemohlo nic změnit ani dodatečné tvrzení žalobců o rozporu mezi zamýšlenou stavbou a územním plánem dané lokality. I to je totiž úkolem posouzení stavebního úřadu ve stavebním řízení. Dále odvolací soud rozhodoval o nákladech tohoto soudního řízení, kdy s přihlédnutím k procesní úspěšnosti žalovaného zavázal žalobce k povinnosti tyto náklady nahradit. Vzhledem k samostatnému postavení žalobců v tomto řízení by každý ze žalobců (vyjma žalobců a/ a b/ jež mají předmětnou nemovitost ve společném jmění manželů) jedná v řízení sám za sebe, tedy každý hájí svá vlastnická práva a musí tak každý z nich tak proto nést příslušný díl odpovědnosti za vzniklé náklady řízení. Proto odvolací soud podle § 224 odst. 1 a 2 ve spojení s ust. § 142 odst. 1 o.s.ř. změnil rozsudek okresního soudu v nákladovém výroku a každého ze žalobců zavázal k povinnosti nahradit žalovanému odpovídající podíl soudem prvého stupně vyčíslených nákladů řízení. Obdobně tak rozhodl o nákladech odvolacího řízení, které v případě žalovaného sestávají z odměny za zastoupení ve výši 9.000,- Kč, dvou paušálních náhrad hotových výdajů po 300,- Kč odst. 3 vyhl.č. 177/1996 Sb. a z částky odpovídající DPH, celkem tedy z částky 11.424,- Kč. Konečně odvolací soud rozhodl také o nákladech řízení státu, které vznikly v souvislosti s vypracovaným znaleckým posudkem v částce 15.270,- Kč. Mezi jednotlivé žalobce pak rozdělil tuto částku podle jejich podílu. P o u č e n í : Proti tomuto rozsudku není odvolání přípustné. Dovolání lze podat k Nejvyššímu soudu České republiky ve lhůtě dvou měsíců od doručení tohoto rozsudku, a to u soudu, který rozhodoval v prvním stupni. V Pardubicích dne 16. srpna 2007