I když je výkon advokacie podnikatelskou činností, neznamená to bez dalšího, že každý právní vztah mezi advokátem a klientem- podnikatelem je obchodním závazkovým vztahem ve smyslu ustanovení § 261 ObchZ. O takový vztah jde pouze tehdy, týká-li se sjednaná právní služba podnikatelské činnosti zastoupeného.

25Co 231/2007-57 K. s. v H. K. rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. P. M. a soudců Mgr. M. L. a Mgr. M. P. ve věci žalobce JUDr. Z. M., bytem P., T. čp. 811, proti žalovanému S. V., bytem J., Š. čp. 975, zastoupenému JUDr. J. B., advokátem, o zaplacení 200.000,--Kč s příslušenstvím, k odvolání žalobce proti rozsudku O. s. v J. ze dne 22.2.2007, č.j. 4C 3/2007-32, t a k t o : I. Rozsudek okresního soudu s e p o t v r z u j e . II. Žalobce je povinen nahradit žalovanému náklady odvolacího řízení v částce 43.239,--Kč k rukám jeho advokáta do tří dnů od právní moci rozsudku. O d ů v o d n ě n í : Okresní soud shora označeným rozsudkem zamítl palmární žalobu, kterou se žalobce domáhal na žalovaném zaplacení odměny za poskytnutí právní služby v částce 200.000,--Kč s příslušenstvím (výrok I). Ve spojitosti s výsledkem sporu uznal žalobce povinným nahradit žalovanému náklady v částce 42.579,--Kč (výrok II). Okresní soud vzal za prokázané, že žalobce jako advokát zastupoval žalovaného na základě smlouvy v řízení o vypořádání bezpodílového spoluvlastnictví manželů, jež probíhalo u okresního soudu pod sp. zn. 4C 245/97. Posléze uvedené řízení bylo završeno rozsudkem okresního soudu ze dne 25.1.2002 č.j. 4C 245/97-479 ve spojení s rozsudkem K. s. v H. K. ze dne 21.8.2002 č.j. 21Co 102/2002-504; rozsudek nabyl právní moci dne 26.9.2002. Žalovaný udělil žalobci plnou moc do protokolu při jednání u okresního soudu, které se konalo dne 17.1.2000. Žalovaný v té době podnikal - provozoval autoškolu. Účastníci se nedohodli na splatnosti odměny za poskytnutí právní služby. Okresní soud podřadil závazkový právní vztah účastníků pod režim obč. zákoníku. Žalobce sice předložil listinu s datem 11.11.1998, kterou se snažil prokázat, že účastníci ve smyslu ustanovení § 262 odst. 1 podřadili svůj právní vztah pod obchodní zákoník, nicméně volba práva zde nebyla platně provedena pro neurčitost projevu vůle. Okresní soud vyslyšel námitku žalovaného, že uplatněné právo je promlčeno. Jestliže žalobcova plná moc zanikla ke dni pravomocného skončení řízení, ve kterém zastupoval žalovaného, tj. ke dni 26.9.2002, a žaloba napadla u okresního soudu až dne 22.9.2006, nebylo lze právo přiznat pro marné uplynutí obecné tříleté promlčecí doby (§ 100 odst. 1, § 101 obč. zákoníku). Proti rozsudku se včas odvolal žalobce, přičemž brojil vůči výroku o věci samé a vůči na něm závislému výroku o náhradě nákladů řízení. Setrval na svém stanovisku, že závazkový právní vztah účastníků se spravuje obchodním zákoníkem. Poukázal na ustanovení § 261 odst. 5 obchodního zákoníku, jež klade důraz na povahu účastníků při vzniku závazkového vztahu. S přihlédnutím k odst. 1 a 2 téhož ustanovení se nemusí dané závazkové vztahy dotýkat podnikatelské činnosti účastníků výlučně, stačí, dotýkají-li se jejich podnikatelské činnosti jakkoli. Pro výběr práva tu nebyl směrodatný předmět soudního řízení, ve kterém zastupoval žalovaného. Podnikatelská pozice advokáta by byla ve srovnání s jinými podnikateli nepřístojně omezena, kdyby podléhal tomu, v jakém sporu účastníky zastupuje. Uvedl, že žalovaný ho vyhledal především proto, že spor se vedl i o budovu, ve které žalovaný provozoval svoji živnost. Tvrdil, že žalovaný se obrátil právě na něho z toho důvodu, že žalobce se specializoval na obchodní právo. Žalovaný nebyl spokojen s činností svého tehdejšího advokáta a nechoval ani důvěru k advokátům v místě svého bydliště. Žalobce tvrdil, že od počátku upozorňoval žalovaného na to, že jejich dvoustranný právní vztah se bude řídit obchodním zákoníkem. Popřel obranu žalovaného, že dluh splnil tím, že žalobci zaplatil na odměně 11.000,--Kč a obstaral mu opravu osobního motorového vozidla v hodnotě 4.000,--Kč. Nejednalo se o plnou úhradu odměny za poskytnutí právní služby, nýbrž o pouhou zálohu. Majetkové poměry žalovaného ostatně ani nezavdávaly důvod pro výrazné snížení odměny. Tvrdil, že účastníci se dohodli tak, že žalovaný jej do jednoho roku od pravomocného skončení řízení navštíví, aby se dohodli o odměně za poskytnutí právní služby; s tímto návrhem přišel žalovaný. Žalobce přiznal určitou míru důvodnosti názoru části teoretické fronty, že nárok plynoucí ze smlouvy se po vypršení promlčecí doby přemění v nárok z titulu bezdůvodného obohacení s novým během promlčecí doby. V otázce náhrady nákladů řízení se dovolával aplikace ustanovení § 150 o.s.ř. Poznamenal, že zatímco on odvedl v řízení o vypořádání bezpodílového spoluvlastnictví manželů 30 úkonů, za něž požadoval od žalovaného 200.000,--Kč, zástupce žalovaného provedl v projednávané věci pouhé tři úkony, za něž účtoval - v porovnání sazeb za jeden úkon - mnohonásobně více, než žalobce. Žalobce během jednání před odvolacím soudem, jež se uskutečnilo dne 26.9.2007, nabídl žalovanému uzavření smíru, jímž by se žalovaný zavázal zaplatit mu 100.000,--Kč. Žalovaný se s napadeným rozsudkem ztotožnil a navrhl jeho potvrzení. Přijal za svůj závěr soudu prvního stupně, že smlouvou založený vztah mezi účastníky, koncentrovaný ve věci okresního soudu sp. zn. 4C 245/97, podléhá režimu obchodního zákoníku. Přednesl, že systémové zařazení ustanovení § 261 odst. 5 obchodního zákoníku je zřetelně významné v kontextu zejména s odst. 1 téhož ustanovení. Měl za to, že nepostačuje, jestliže se závazkové vztahy dotýkají podnikatelské činnosti jakkoli. Právní úprava činnosti advokátů zásadním způsobem nerozlišuje jejich zastupování ve věcech obchodních či jiných, a to ani v právních předpisech upravujících odměnu advokátů. Vzájemný vztah mezi vypořádáním bezpodílového spoluvlastnictví manželů na straně jedné a podnikatelskou činností žalovaného na straně druhé nebyl a není dán. Okolnost, že žalobce se ve své advokátní praxi zaměřoval primárně na obchodní právo, sama o sobě nevylučuje jeho aktivitu v jiných právních odvětvích. Odvolací soud poté, co zjistil, že odvolání podala oprávněná osoba, včas a že odvolání obsahovalo všechny zákonem předepsané náležitosti (§ 42 odst. 4, § 201, § 204, § 205 odst. 1 o.s.ř.), přezkoumal rozsudek v mezích odvolání a dospěl k závěru, že odvolání nebylo opodstatněné. Podle § 261 odst. 1 obchodního zákoníku tato část zákona upravuje závazkové vztahy mezi podnikateli, jestliže při jejich vzniku je zřejmé s přihlédnutím ke všem okolnostem, že se týkají jejich podnikatelské činnosti. Jak vidno, shora citované ustanovení § 261 odst. 1 obchodního zákoníku je možné aplikovat na závazkový vztah při splnění dvou podmínek. První z nich je, že musí jít o vztah mezi podnikateli, přičemž podle odst. 5 téhož ustanovení je rozhodující povaha účastníků při vzniku závazkového vztahu. Druhá podmínka spočívá v tom, aby při vzniku závazkového vztahu bylo zřejmé s přihlédnutím ke všem okolnostem, že se týká jejich podnikatelské činnosti. Skupinu obchodních závazkových vztahů tak ve smyslu tohoto ustanovení představují případy, kde obchodní charakter vztahu vyplývá z charakteru účastníků a jejich činnosti. Ze slova „se týkají“ vyplývá, že nejde jen o závazky, jimiž se bezprostředně realizuje zapsaný předmět podnikání podnikatelů, kteří jsou účastníky tohoto vztahu, ale i jeho závazky, které s jejich podnikáním souvisejí, tedy které jsou uzavírány ve vazbě na podnikání těch podnikatelů, kteří dané smlouvy uzavírají. Podnikateli jsou osoby uvedené v § 2 odst. 2 obchodního zákoníku. Směrodatná je povaha účastníků při vzniku závazkového vztahu, případná změna tohoto charakteru neznamená změnu právního režimu. Podmínka, že musí jít o vztahy týkající se podnikání, je nutná - i podnikatel si může opatřovat věci pro svou osobní potřebu, resp. pro jinou než podnikatelskou činnost, a pak nejde o vztah, který má obchodní charakter, a není důvod, aby pro něj platila speciální úprava. Takový vztah se řídí v plném rozsahu úpravou občanského zákoníku (Štenglová, I., Plíva, S., Tomsa, M. a kol. Obchodní zákoník.Komentář. 11. vydání. Praha : C. H. Beck, 2006, str. 978). Výkon advokacie je podnikatelskou činností spočívající v poskytování služeb (právní pomoci) a jako takový je upraven stejnými obecnými právními předpisy jako ostatní druhy poskytování služeb se zvláštnostmi vztahu klienta a advokáta. Poskytuje-li advokát právní službu podnikateli, bez dalšího to neznamená, že se jejich závazkový vztah řídí úpravou obchodního zákoníku. K aplikaci § 261 odst. 1 obchodního zákoníku nestačí, týká-li se závazkový vztah jejich podnikatelské činnosti pouze vzdáleně, okrajově. V daném případě nastala pouze jedna ze dvou podmínek pro založení relativního obchodu podle § 261 odst. 1 obchodního zákoníku, a to sice ta, že účastníci byli v době vzniku závazkového vztahu podnikateli. Okolnosti případu však již neopravňovaly přijmout závěr, že se vztah účastníků při svém zrodu týkal jejich podnikatelské činnosti, resp. podnikatelské činnosti žalovaného. Zásadní význam pro stanovení právní povahy závazkového vztahu mezi účastníky sehrál předmět řízení, ve kterém žalobce zastupoval žalovaného (poskytl mu právní pomoc). Jednalo se o vypořádání bezpodílového spoluvlastnictví manželů, tedy o věc, kterou po hmotněprávní stránce upravuje obč. zákoník. Nebylo potom podstatné, zda by se výsledek řízení byť jen nepřímo promítl do podnikatelské činnosti žalovaného. K tomu, aby bylo lze charakterizovat závazkový vztah mezi účastníky jako vztah obchodní, se ještě nabízela dohoda o volbě práva ve smyslu § 262 odst. 1 obchodního zákoníku. Žalobce v tomto směru nabídl důkaz listinou s datem 11.11.1998, dle jejíhož obsahu se účastníci měli dohodnout, že žalobce převezme zastupování žalovaného ve věci vedené u okresního soudu pod sp. zn. 4C 245/97 a že jejich vztahy se budou řídit obchodním zákoníkem. Odvolací soud se neztotožnil se závěrem soudu prvního stupně, že daná dohoda je neplatná pro neurčitost projevu vůle. Zde se sluší poukázat na rozsudek N. s. ze dne 21.5.2001 sp. zn. 33Cdo 15/2001, ve kterém dovolací soud judikoval, že k uzavření dohody, že daný závazkový vztah se řídí obchodním zákoníkem ve smyslu § 262 obch. zák., dojde i tím, že smluvní strany v záhlaví formulářové smlouvy uvedou, podle kterých ustanovení obchodního zákoníku se tato smlouva uzavírá. Odvolací soud uzavřel, že k uzavření dohody o volbě práva tu nedošlo. Odvolací soud mohl přijmout závěr o nepravosti listiny v části týkající se dohody o volbě práva, uznání dluhu, časovému určení splatnosti odměny, aniž by v tomto směru provedl důkaz znaleckým posudkem. K takovému postupu ho opravňovaly následující skutečnosti : - žalobce se o uvedené listině ve své žalobě vůbec nezmínil. Právní povahu závazkového vztahu mezi účastníky dovozoval výhradně ze skutečností předvídaných v § 261 odst. 1 a 5 obchodního zákoníku; - žalobce se v žalobě zmínil o hrozbě promlčení svého práva na odměnu za právní pomoc, a proto také kvalifikoval vztah mezi účastníky jako vztah obchodní s cílem dosáhnout o rok delší promlčecí doby (srov. § 101 obč. zákoníku, § 397 obchodního zákoníku). Oproti této poměrně složité konstrukci se mu přitom nabízela mnohem jednodušší možnost, kterou skýtala listina ze dne 11.11.1998. Vedle dohody o volbě práva totiž listina obsahovala ujednání o zaplacení odměny za právní pomoc do 18 měsíců po skončení řízení o vypořádání bezpodílového spoluvlastnictví manželů. V obou těchto případech by žalobce nemohl se svojí námitkou promlčení uplatněného práva uspět; - zatímco listina je datována 11.11.1998, žalovaný udělil plnou moc žalobci až dne 17.1.2000 do protokolu o jednání před okresním soudem; - žalobce nepředložil originál listiny, přičemž neexistenci originálu nebyl s to přesvědčivě odůvodnit; - text listiny ze dne 11.11.1998, kterou měl k dispozici žalovaný, byl o poznání kratší než text listiny se shodným datem, kterou předložil soudu žalobce. Listina v držení žalovaného zcela postrádala ujednání o volbě práva, splatnosti dluhu, uznání dluhu. Žalobce se o dotčené listině nezmínil ani v odvolání proti přezkoumávanému rozsudku, z její tvrzené existence nevyvozoval žádné pro sebe příznivé právní důsledky. Lze proto shrnout, že tu dohody účastníků o volbě práva podle § 262 odst. 1 obchodního zákoníku nebylo. Závazkový vztah účastníků založila smlouva příkazní podle § 724 a násl. obč. zákoníku. Plná moc, kterou udělil žalovaný dne 17.1.2000 žalobci jako advokátu, zanikla dnem právní moci meritorního rozhodnutí (§ 28 odst. 6 o.s.ř.). Nebyla-li splatnost dluhu (odměny za poskytnutí právní služby) dohodnuta ani jinak stanovena, začala tu běžet obecná tříletá promlčecí doba ode dne, kdy právo mohlo být - objektivně posuzováno - vykonáno poprvé. Tímto dnem byl den,který bezprostředně následoval po zániku plné moci, tj. den 27.9.2002. Napadla-li žaloba u okresního soudu až dne 22.9.2006, bylo uplatněné právo promlčeno a vzhledem k námitce žalovaného nebylo soudně vynutitelné (§ 100 odst. 1, § 101 obč. zákoníku). Žalobce v otázce rozhodování o náhradě nákladů řízení upřel pozornost na ustanovení § 150 o.s.ř., podle něhož jsou-li tu důvody hodné zvláštního zřetele, nemusí soud výjimečně náhradu nákladů řízení zcela nebo zčásti přiznat. Po žalovaném však nebylo lze spravedlivě požadovat, aby se smířil s odepřením nároku na náhradu nákladů řízení, takový postup neodůvodňovaly sociální poměry žalobce, ani okolnosti případu. Vyšlo najevo, že žalobce je i nadále výdělečně činný a že vedle příjmů z provozování advokátní praxe pobírá i starobní důchod ve výši 14.064,--Kč. K okolnostem případu se sluší poznamenat, že žalobce jako osoba práva znalá vědomě podstoupil riziko zamítnutí žaloby z důvodů promlčení uplatněného práva, a přesto žalobu podal. Odvolací soud v této souvislosti připomíná zásadu, že „právo patří bdělým“. Odvolací soud se zřetelem na shora uvedené závěry přezkoumávaný rozsudek jako věcně správný potvrdil (§ 219 o.s.ř.). Žalovanému, který se s úspěchem ubránil odvolání, vznikl nárok na náhradu všech účelně vynaložených nákladů této fáze řízení (§ 137, § 142 odst. 1, § 224 odst. 1 o.s.ř.). Jednalo se o odměnu advokáta ve výši 41.300,--Kč, o dvě paušální náhrady hotových výdajů po 300,--Kč, o náhradu za promeškaný čas 600,--Kč a o náhradu jízdních výdajů při použití osobního motorového vozidla na trase L. n. P. – H. K. a zpět ve výši 739,--Kč, tj. úhrnem o 43.239,--Kč (§ 151 odst. 2 o.s.ř., § 3 bod 5. vyhl. č. 484/2000 Sb., ve znění pozdějších předpisů, § 11 odst. 1 písm. d/ a g/, § 13 odst. 1, 3 a 4, § 14 odst. 1 písm. a/ a odst. 3 vyhl. č. 177/1996 Sb., ve znění pozdějších předpisů, § 157 zák. práce). P o u č e n í : Proti tomuto rozsudku není přípustné dovolání, ledaže na základě dovolání podaného do dvou měsíců ode dne doručení tohoto rozsudku k N. s. Č. r. prostřednictvím O. s. v J. dospěje dovolací soud k závěru, že napadený rozsudek má po právní stránce zásadní význam. Nesplní-li povinný dobrovolně, co mu ukládá vykonatelné rozhodnutí, může oprávněný podat návrh na soudní výkon rozhodnutí. V H.K. dne 26. září 2007 předseda senátu