Ustanovení § 127 odst. 3 ObčZ umožňující vlastníku pozemku vstup na cizí sousedící pozemek nelze vykládat tak, že se jím zakládá právo na časově neomezené vstupy ( byť by každý z nich byl omezen na nezbytnou míru ) na cizí pozemek, a tedy na ničím neohraničený zásah do vlastnického práva souseda, a to bez jakékoliv náhrady.

25Co 232/2007 ROZSUDEK Krajský soud v Hradci Králové rozhodl v senátě složeném z předsedy xxx a soudců xxx a xxx ve věci žalobce J.Č., narozeného xxx, bytem v xxx, pro doručování: xxx, zastoupeného xxx, advokátem v xxx, proti žalované V.V., narozené xxx, bytem v xxx, zastoupené xxx, pro doručování: xxx, jako obecným zmocněncem, o uložení povinnosti umožnit vstup na pozemek, k odvolání žalobce proti rozsudku Okresního soudu v Hradci Králové ze dne 26. ledna 2007, č. j. 18C 3/2006-40, t a k t o : I. Rozsudek okresního soudu se p o t v r z u j e . II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů odvolacího řízení. O d ů v o d n ě n í : Okresní soud shora označeným rozsudkem zamítl žalobu, kterou se žalobce domáhal uložit žalované povinnost umožnit mu vstup na pozemkovou parcelu č. 400/2 v k. ú. xxx v nezbytné době a v nezbytné míře k obhospodařování sousedního pozemku parc. č. 495 v k. ú. xxx, a to po části tvořené pruhem o šíři 2,95 m a délce 12,2 m, probíhajícím přímo podél parcely p. č. 402, po celé délce parcely p. č. 400/2 mezi kolmo situovanými sousedními parcelami p. č. 401/1 v k. ú. xxx a p. č. 495 v k. ú. xxx (bod I. výroku rozsudku okresního soudu) a žádnému z účastníků nepřiznal právo na náhradu nákladů řízení (bod II.). Okresní soud vyšel z toho, že žalobce je vlastníkem parcely č. 495, žalovaná je vlastnicí parcely č. 400/2, přes kterou je přístup na parcelu žalobce. V minulosti byl přístup na parcelu žalobce zajištěn přes parcelu, která byla v podílovém spoluvlastnictví obou účastníků. Opravou chyby v katastru nemovitostí došlo k situaci, kdy žalovaná je výlučným vlastníkem parcely č. 400/2 a přístup na pozemek žalobce se tak stal závislý na vůli žalobkyně. Ta žalobci přístup na jeho pozemek znemožnila, neboť svůj pozemek opatřila uzamykatelnou zábranou. Po právní stránce okresní soud věc posoudil podle ust. § 127 odst. 3 občanského zákoníku (dále jen „OZ“). Dané ustanovení má za cíl řešit ty situace, kdy vlastníci sousedících pozemků jsou povinni umožnit vstup na své pozemky za účelem nezbytné údržby a obhospodařování sousedních pozemků a staveb (zde okresní soud odkázal na stanovisko publikované ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek pod R 50/1985). Vstupem na sousedův pozemek ve smyslu uvedeného ustanovení je pobyt pouze po dobu nezbytnou k provedení úkonů, nelze jím rozumět trvalé právo průchodu či dokonce průjezdu vozidly (zde okresní soud odkázal na rozhodnutí publikované ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek pod R 3/1988). V této věci se přitom žalobce domáhal právě toho, aby mu byl přes pozemek žalované umožněn trvalý přístup k pozemku v jeho vlastnictví. Žaloba proto byla jako nedůvodná zamítnuta, přičemž okresní soud dodal, že lze využít ust. § 108 odst. 2 písm. c/ zák. č. 50/1976 Sb., v platném znění, který obdobné situace řeší. Při rozhodování o nákladech řízení vyšel okresní soud z ust. § 142 odst. 1 občanského soudního řádu (dále jen „OSŘ“) s přihlédnutím k tomu, že v řízení úspěšná žalovaná žádné náklady nevynaložila. Proti rozsudku podal odvolání žalobce. Okresní soud podle něj správně zjistil skutkový stav, dospěl však k nesprávným závěrům právním. Okresní soud výslovně nezdůraznil tu okolnost, že pozemková parcela č. 495 o výměře 410 m2 je druhem kultury zahradou, tedy nemovitostí určenou k zemědělskému obhospodařování. Takové obhospodařování v obecné rovině zahrnuje nejrůznější způsoby využití pozemku. V době rozhodování soudu žalobce postrádal možnost jakékoliv péče o daný pozemek dlouhodobě a specifikace konkrétního obhospodařovacího výkonu by tak přednostně znamenala sekání a likvidaci náletových rostlin a keřů, aniž by takový výčet mohl být ve vztahu k budoucnosti uzavřený. Okresní soud svým rozhodnutím odepřel žalobci realizaci vlastnického práva, zaručovanou Listinou základních práv a svobod. Okresním soudem doporučovaný postup podle ust. § 108 odst. 2 písm. d/ zák. č. 50/1976 Sb., nahrazeného od 1. 1. 2007 ust. § 170 odst. 2 zák. č. 183/2006 Sb., není zcela přiléhavý, neboť předpokládá vyšší naléhavost veřejného zájmu než je tomu v ust. § 127 OZ. Okresní soud nevyužil zákonný rámec ust. § 127 odst. 3 OZ, když z ještě předrevoluční judikatury použil negativní vymezení definice pojmu vstupu na pozemek jiného vlastníka – „nelze jím tedy rozumět trvalé právo průchodu …“. V posuzovaném případě nejde o trvalý průchod, resp. průjezd vlastníka sousedního pozemku. Předmětný pozemek neslouží a ani nemůže sloužit k rekreačnímu účelu. Okresní soud se nedostatečným rozlišením žalobcových záměrů ve využití předmětné parcely dopustil formalistické aplikace zákonné normy za použití sofistikovaného odůvodňování zjevné nespravedlnosti. Takový postup je obecným soudům vytýkán judikaturou Ústavního soudu, a to konkrétně nálezem publikovaným ve Sbírce nálezů a usnesení Ústavního soudu pod č. 50/2003. Žalobce připomněl svůj důkazní návrh na ohledání místa samého, se kterým se okresní soud nevypořádal. U odvolacího jednání žalobce zdůraznil, že argumentace okresního soudu vychází z předlistopadové judikatury a není historicky obhajitelná. Žalobce navrhl rozsudek okresního soudu změnit tak, že jeho žalobě bude vyhověno. Žalovaná se s rozsudkem okresního soudu ztotožnila a navrhla jeho potvrzení. Uvedla, že žalobce může realizovat své vlastnické právo na základě vzájemné dohody; ostatně žalovaná vždy dávala najevo svůj zájem vyřešit celou věc dohodou. Dohoda je navíc preferována OZ jako stěžejní normou soukromého práva před autoritativním rozhodnutím soudu. Dohoda předpokládá dobré sousedské vztahy, vycházející ze zásad ve společnosti obecně uznávaných dobrých mravů. Žalobce by si měl uvědomit, že jeho práva nejsou neomezená, ale že jsou limitována existencí stejných práv ostatních spoluobčanů, zejména sousedů. Žalovaná dodala, že pokud by bylo žalobě vyhověno, soud by tak zřídil věcné břemeno; nejednalo by se o pouhé jednorázové krátkodobé řešení věci, jak má na mysli ust. § 127 odst. 3 OZ. Odvolací soud po zjištění, že odvolání bylo podáno oprávněnou osobou, v zákonné lhůtě a že je přípustné (§ 201, a contr. § 202, § 204 odst. 1 OSŘ), přezkoumal rozsudek okresního soudu, jakož i řízení jeho vydání předcházející (§ 212, § 212a odst. 1 a 5 OSŘ), při jednání (§ 214 odst. 1 OSŘ), a dospěl k závěru, že odvolání není důvodné. Odvolací soud se ztotožňuje se skutkovými i právními závěry soudu prvního stupně, vyjádřenými v odůvodnění napadeného rozsudku. Okresní soud zjistil úplně a řádně skutkový stav (§ 6, § 120, § 153 odst. 1 OSŘ), provedené důkazy zhodnotil v souladu se zásadami předvídanými v ust. § 132 OSŘ a na základě správně zjištěného skutkového stavu dospěl – až na výhradu níže popsanou - k odpovídajícím závěrům právním. Odvolací soud proto odkazuje na odůvodnění napadeného rozsudku, které s ohledem na odvolací námitky pouze doplňuje způsobem níže uvedeným. Podle ust. § 127 odst. 3 OZ vlastníci sousedících pozemků jsou povinni umožnit na nezbytnou dobu a v nezbytné míře vstup na své pozemky, popř. na stavby na nich stojící, pokud to nezbytně vyžaduje údržba a obhospodařování sousedících pozemků a staveb. Vznikne-li tím škoda na pozemku nebo na stavbě, je ten, kdo škodu způsobil, povinen ji nahradit; této odpovědnosti se nemůže zprostit. Výše citované ustanovení § 127 odst. 3 OZ představuje zásah do práv vlastníka, který má strpět vstup na svůj pozemek. Takový zásah vyžaduje vždy naplnění zákonem předpokládaných kritérií. Soudní praxe dospěla k závěru, že kritériem pro posouzení daného omezení vlastnického práva je nejen objektivní potřeba osoby dovolávající se vstupu, ale i rozsah, v jakém má být omezeno vlastnické právo osoby, která má strpět vstup na svůj pozemek. Pokud by míra nezbytnosti dosáhla takového stupně, že by se omezení vlastnického práva souseda blížilo či prakticky rovnalo omezení založenému věcným břemenem, pak není možno přiznat právo vstoupit na sousední nemovitost (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ČR ze dne 5. 11. 2002, sp. zn. 2Cdo 1281/2002, srov. dále Soubor rozhodnutí Nejvyššího soudu ČR, rozhodnutí publikované pod C 1241). Ustanovení § 127 odst. 3 OZ zakotvuje právo souseda vstoupit na sousední pozemek za účelem údržby a obhospodařování. Takovým právem však nelze rozumět trvalé právo průchodu nebo dokonce průjezdu vozidly (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 29. 4. 2002, sp. zn. 22Cdo 2019/2000). Z aktuální rozhodovací praxe Nejvyššího soudu, stejně jako ze současného pojetí daného problému právní teorií (srov. Spáčil, J.: Ochrana vlastnictví a držby v občanském zákoníku, 2. doplněné vydání, C. H. Beck, Praha, strana 170; Švestka, J., Jehlička, O., Škárová, M., Spáčil, J. a kol.: Občanský zákoník. Komentář. 10. vydání. Praha: C. H. Beck, 2006, strana 505) nelze dospět k závěru, naznačovanému odvolatelem, a sice, že starší – okresním soudem použitá – judikatura (tedy R 50/1985 a R 3/1988) již není použitelná. Nadto odvolací soud uvádí, že žalobce se v posuzované věci domáhá, aby žalované byla uložena povinnost umožnit mu vstup na její pozemek „v nezbytné době a v nezbytné míře“ k obhospodařování jeho pozemku. Jedná se o požadavek na časově neomezený vstup (byť by každý z nich byl omezen na nezbytnou míru) na pozemek žalované, a tedy na ničím neohraničený zásah do jejího vlastnického práva, a to bez jakékoliv náhrady. Takový požadavek nemá oporu v zákoně. Odvolateli nelze přisvědčit ani v tom, že by se okresní soud nevypořádal s jeho důkazním návrhem. Okresní soud v napadeném rozsudku uvedl, z jakého důvodu nevyhověl důkaznímu návrhu žalobce. Odvolací soud přisvědčuje jeho závěru, že místní ohledání by nemohlo nic změnit na právních závěrech vedoucích k zamítnutí žaloby. Odvolací soud z důvodů shora uvedených rozsudek okresního soudu jako věcně správný potvrdil podle ust § 219 OSŘ. Odvolacímu soudu neuniklo, že okresní soud v odůvodnění svého rozsudku uvedl možnost žalobce domáhat se ochrany svých práv podle právního předpisu, který byl v době rozhodování okresního soudu již neúčinný. Daný názor okresního soudu nadbytečně učiněný obiter dictum, ač obsahoval zmíněný nesprávný odkaz, nemohl sám o sobě vést k věcné nesprávnosti rozhodnutí okresního soudu. O náhradě nákladů odvolacího řízení bylo rozhodnuto podle ust. § 224 odst. 1 a § 142 odst. 1 OSŘ s přihlédnutím k té skutečnosti, že v odvolacím řízení úspěšná žalovaná se svého práva na náhradu nákladů řízení vzdala. P o u č e n í : Proti tomuto rozsudku n e n í odvolání přípustné. Proti tomuto rozsudku n e n í dovolání přípustné, ledaže Nejvyšší soud České republiky jako soud dovolací dospěje k závěru, že má ve věci samé po právní stránce zásadní význam. V takovém případě je dovolání nutno podat ve lhůtě dvou měsíců ode dne doručení tohoto rozsudku k Nejvyššímu soudu v Brně prostřednictvím Okresního soudu v Hradci Králové ve trojím vyhotovení. V Hradci Králové dne 24. října 2007