Zákon č. 229/1991 Sb. a zákon č. 95/1999 Sb. upravují odlišné okruhy právních vztahů. Každý z těchto zákonů zakládá jiná práva a jiné povinnosti. Nárok na bezúplatný převod náhradních pozemků podle § 11 odst. 2 zák. č. 229/1991 Sb. ( nyní podle § 11a téhož zákona) nelze považovat za uplatnění některého z nároků podle zákona č. 95/1999 Sb.

R o z s u d e k Krajský soud v Hradci Králové rozhodl v senátě složeném z předsedkyně senátu xxx a soudců xxx a xxx ve věci žalobců a) xxx, nar. xxx, a b) xxx, nar. xxx, obou bytem xxx, obou zastoupených xxx, advokátem se sídlem xxx, proti žalovanému Pozemkovému fondu České republiky se sídlem xxx, za účasti města xxx se sídlem Městského úřadu xxx jako vedlejšího účastníka na straně žalovaného, o uložení povinnosti uzavřít smlouvu o převodu pozemků, k odvolání žalobců proti rozsudku Okresního soudu v Trutnově ze dne 6. října 2006, č. j. 9C 163/2005-84, takto: I. Rozsudek okresního soudu se p o t v r z u j e . II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů odvolacího řízení. O d ů v o d n ě n í Napadeným rozsudkem okresní soud zamítl žalobu s návrhem, aby byla žalovanému uložena povinnost uzavřít s žalobci dohodu o převodu blíže uvedených pozemků v katastrálním území xxx (výrok I), uložil žalobcům povinnost zaplatit žalovanému náklady řízení 591,- Kč (výrok II) a ve vztahu mezi žalobci a vedlejším účastníkem nepřiznal právo na náhradu nákladů žádnému z nich (výrok III). Okresní soud vyšel ze zjištění, že žalobci jsou vlastníky domu čp. 14 v katastrálním území xxx. Dům stojí na pozemku č. parc. st. 203, který je též ve vlastnictví žalobců. Pozemky, jejichž vydání se žalobci domáhají, se stavebním pozemkem žalobců sousedí. Žalobci jako postupníci uzavřeli smlouvu o postoupení pohledávky, na základě které jim byl postoupen nárok vyplývající z restitučních předpisů na vydání náhradních pozemků ve vlastnictví státu. Výše nároku činila 191.234,- Kč. Původní nevydané pozemky se nacházejí v okrese xxx. Takto zjištěný skutkový stav posoudil okresní soud po právní stránce a dospěl k závěru, že žaloba důvodná není. Věc přitom posoudil podle zák. č. 229/1991 Sb. a zák. č. 95/1999 Sb. Pokud jde o první z citovaných zákonů, okresní soud uvedl, že náhradní pozemky se mají ve smyslu § 11 odst. 2 tohoto zákona nacházet v místě vzniku původního nároku. Tuto zásadu považoval za logickou, neboť odpovídá účelu restitucí, který je nutno spatřovat v odstranění majetkových křivd a v úpravě vlastnických vztahů k půdě pokud možno na tom místě, kde se nacházely původní neoprávněně odňaté pozemky. Tato podmínka v daném případě splněna nebyla, neboť původní pozemky se nacházely v okrese xxx a pozemky požadované v tomto řízení se nacházejí zcela jinde, konkrétně v katastrálním území xxx. Okresní soud za tohoto stavu dospěl k závěru, že žalobci by mohli získat pozemky jen postupem podle § 7 zák. č. 95/1999 Sb. Ani podmínky pro takový převod však neshledal splněné. I v takovém případě by bylo třeba, aby se vydávané pozemky nacházely v místě pozemků původních. Okresní soud měl za to, že pokud by bylo žalobě vyhověno, mohlo by tím dojít ke zkrácení práv jiných oprávněných osob, jejichž původní nevydané pozemky se nacházejí právě v katastrálním území xxx. Část pozemků požadovaných k vydání je navíc podle územního plánu určena k zastavění. To by ovšem mohlo vést ke zvýšení ceny pozemku, a pokud by byl pozemek žalobcům převeden za cenu určenou podle stavu ke dni 24. 9. 1991, došlo by k neoprávněnému zvýhodnění žalobců. Vydání pozemku brání i další závažná skutečnost. Město xxx jako vedlejší účastník požádalo o bezúplatný převod pozemku č. parc. 1115/1 ve smyslu § 5 odst. 1 zák. č. 95/1995 Sb. Tomuto nároku by bylo třeba dát přednost před eventuelním nárokem žalobců na převod pozemků podle § 5 odst. 6 zák. č. 99/1995 Sb. Všechny shora uvedené důvody vedly okresní soud k závěru, že žalobě není možno vyhovět ani podle zák. č. 95/1999 Sb. a žalobu proto zamítl. Proti rozsudku okresního soudu podali odvolání žalobci. Uvedli, že ustanovení § 11 odst. 2 zák. č. 229/1991 Sb. nevylučuje uspokojení restitučních nároků za nevydané pozemky bezúplatným převodem náhradních pozemků, které se nacházejí i v jiné obci než pozemky původně odňaté. Upozornili, že územní pracoviště žalovaného v xxx převedlo nárok žalobců k vyřízení územnímu pracovišti žalovaného v xxx. Stanovisko vedlejšího účastníka vycházející z nároku dle § 5 odst. 1 zák. č. 95/1991 Sb. je s ohledem na přednostní uspokojení nároku žalobců dle zák. č. 229/1991 Sb. irelevantní. Žalobci připustili, že právo volby pozemku při uspokojení práva na vydání náhradních pozemků má zásadně žalovaný. To však platí pouze tehdy, pokud postupuje řádně a bez průtahů. V dané věci však byl postup žalovaného provázen liknavostí. V takovém případě je nutno přiznat žalobcům právo, aby sami určili, který pozemek jim má být vydán. Ze strany žalobců nejde o spekulativní postup a o snahu opatřit si lukrativní pozemky na úkor pozemků nelukrativních. Požadované pozemky přímo navazují na pozemek zastavěný stavbou, ve které žalobci trvale bydlí. Žalobci tyto pozemky nezbytně potřebují k provozu stavby. Pokud okresní soud dospěl k jinému právnímu závěru, než který zastávají žalobci, měl žalobce vést k úpravě žalobního petitu. Pokud tak neučinil, dopustil se procesního pochybení, pro které nemůže jeho rozsudek obstát. Závěrem svého odvolání žalobci navrhli, aby odvolací soud změnil rozsudek okresního soudu a žalobě vyhověl, popřípadě aby rozsudek soudu 1. stupně zrušil a vrátil mu věc k dalšímu řízení. Žalovaný ve vyjádření k odvolání označil rozsudek okresního soudu za správný a navrhl jeho potvrzení. Ve věci se vyjádřil též vedlejší účastník. Ve vztahu k odvolacím námitkám žalobců uvedl, že soud neměl žádnou poučovací povinnost ohledně petitu žaloby. Dodal, že již dříve byla nastolena určitá varianta řešení, podle níž by se žalobci stali vlastníky pozemku č. parc. 1115/4 a č. parc. 1115/5, ale to žalobci odmítli. Žalobci v řízení neprokázali funkční souvislost mezi požadovanými pozemky a jejich domem. Vedlejší účastník z těchto důvodů navrhl, aby rozsudek okresního soudu byl odvolacím soudem potvrzen. Odvolací soud přezkoumal rozsudek okresního soudu včetně řízení, které mu předcházelo, a to z důvodů v odvolání uvedených (§ 205 odst. 2 písm. g/ o. s. ř.) i z důvodů v odvolání neuvedených (§ 212a odst. 1 o. s. ř.), a dospěl k závěru, že odvolání není opodstatněné. Pokud jde o skutkové závěry okresního soudu, o jejich správnosti nemá odvolací soud pochybnosti. Mezi účastníky ostatně v tomto ohledu neshody nepanovaly. Právní posouzení věci provedené okresním soudem nepovažuje odvolací soud naopak za zcela správné, byť nakonec vedlo ke správnému rozhodnutí o návrhu žalobců. Jak již bylo uvedeno výše, okresní soud posoudil nárok uplatněný žalobci podle zák. č. 229/1991 Sb. i podle zák. č. 95/1999 Sb. Takový postup podle názoru odvolacího soudu nebyl namístě. Oba zákony totiž upravují samostatnou a nezávislou oblast občanskoprávních vztahů a zakládají zcela odlišné nároky. Nároky vzniklé podle zák. č. 229/1991 Sb. nelze odvodit ze zákona č. 95/1999 Sb., a naopak. Žalobci uplatnili nárok na bezúplatný převod náhradních pozemků ve smyslu § 11 odst. 2 zák. č. 229/1991 Sb., a žádný jiný. Nebylo proto namístě posuzovat takto uplatněný nárok též podle zák. č. 95/1999 Sb. Tento posléze uvedený zákon upravuje celou řadu práv a povinností, které však nesuplují práva a povinnosti upravené v zák. č. 229/1991 Sb. Úpravy obsažené v obou zákonech jsou zcela samostatné a na tentýž právní vztah nelze současně aplikovat oba dva předpisy. To plyne např. z § 11a odst. 12 zák. č. 229/1991 Sb., podle kterého smlouvu o bezúplatném převodu náhradního pozemku podle tohoto zákona nelze uzavřít, jestliže bylo uplatněno právo na převod pozemku podle zvláštních právních předpisů (zák. č. 95/1999 Sb.). Plyne to dále i z § 11a odst. 2 zák. č. 229/1991 Sb., v němž se uvádí, že pro účely bezúplatného převodu náhradního pozemku pozemkový fond sestavuje veřejné nabídky, přičemž nabízet může jen takové pozemky, na které nebylo uplatněno právo třetích osob na převod podle zvláštních právních předpisů (zák. č. 95/1999 Sb.). Odvolacímu soudu neuchází, že v původním znění zákona č. 229/1991 Sb. nebylo ust. § 11a obsaženo. Je si vědom též toho, že zákon č. 95/1999 Sb. ve svém § 1 odst. 2 uvádí, že se jím upravuje mimo jiné postup Pozemkového fondu při vydávání náhradních pozemků ve smyslu § 11 odst. 2 zákona č. 229/1991 Sb. Ve skutečnosti tomu tak ovšem není. Z obsahu celého zákona je patrné, že zůstalo pouze u této deklarace, na níž nenavazuje žádná další pozitivní úprava. Zákon č. 95/1999 Sb. nikdy postup, kterým by Pozemkový fond vydával oprávněným osobám bezúplatně náhradní pozemky, neupravoval. Podle názoru odvolacího soudu právě z tohoto důvodu byla posléze přijata novela zák. č. 229/1991 Sb. (provedená zák. č. 131/2006 Sb.), kterou bylo do zákona č. 229/1991 Sb. vloženo ust. § 11a. Až toto ustanovení upravilo způsob, kterým Pozemkový fond postupuje při poskytování náhrad za nevydané pozemky. Bylo již uvedeno výše, že toto ustanovení v sobě zahrnuje pokyn, že Pozemkový fond podle něho nemůže postupovat, pokud byl na tentýž pozemek uplatněn nárok podle zák. č. 95/1999 Sb. Obě normy tak upravují jiný okruh práv a povinností. Nároku uplatněnému podle zák. č. 229/1991 Sb. nelze vyhovět postupem podle zák. č. 95/1999 Sb., a naopak. I když ust. § 11a bylo do zák. č. 229/1991 Sb. vloženo až s účinností od 14.4.2006, neznamená to, že do té doby bylo třeba vykládat zák. č. 95/1999 Sb. jinak. Přijetím jednoho zákona se nemůže měnit smysl ani účel jiného zákona. Přesněji řečeno, jenom tím, že byla přijata novela zák. č. 229/1991 Sb., nemohlo dojít ke změně obsahu a vnitřního smyslu zák. č. 95/1999 Sb. Nelze proto dovozovat, že až do uvedené novely zákona č. 229/1991 Sb. upravoval postup při vydávání náhradních pozemků zákon č. 95/1999 Sb. a že po přijetí novely (která se formálně ani materiálně tohoto zákona nedotkla) tento postup upravovat přestal. Zákon č. 95/1999 bylo třeba vykládat vždy stejně, a to tak, že ačkoliv to sám deklaruje, postup při vydávání náhradích pozemků podle zák. 229/1991 Sb. ve skutečnosti neupravuje. Ostatně, pokud by mělo platit, že postup pro vydávání náhradních pozemků byl již dříve upraven v zák. č. 95/1999 Sb., byla by přijatá novela zák. č. 229/1991 Sb. naprosto zbytečná. Je třeba si dále povšimnout, že zák. č. 95/1999 Sb. konstruuje mnoho práv, která nemají nárokový charakter. V těchto případech je na uvážení Pozemkového fondu, jak bude s pozemky nakládat a rozhodne-li se například k jejich prodeji (srov. kupř. právě okresním soudem aplikovaný § 7 cit. zák.). Teprve stane-li se tak, vzniká osobám v zákoně blíže vymezeným a za podmínek zvlášť k tomu stanovených právo na převod pozemků. Až na výjimky jde navíc vždy o převody úplatné. Žalobci se však v tomto řízení domáhají bezúplatného převodu náhradních pozemků. Podle názoru odvolacího soudu na uvedených závěrech nic nemění ani skutečnost, že § 9 odst. 8 zák. č. 95/1999 Sb. ukládá, aby byl u kupujícího, který je oprávněnou osobou, započítán na úhradu kupní ceny nárok podle zákona o půdě (229/1991 Sb.). Tento způsob úhrady kupní ceny nečiní z převodu převod bezúplatný. Zákon navíc počítá s tím, že tímto způsobem bude zaplacena jen část kupní ceny. Je pochopitelné, že zbývající část bude muset být zaplacena obvyklým způsobem, tj. převodem peněz (srov. § 7 odst. 5, § 9 odst. 8 zák. č. 95/1999 Sb.). Svojí podstatou jde stále o prodej pozemku, nikoliv o jeho bezúplatné vydání. Nárok na bezúplatné vydání pozemku podle zák. č. 229/1991 Sb. má navíc oprávněná osoba bez dalšího, nárok na prodej pozemku podle zák. č. 95/1999 Sb. je naopak vázán na podmínky, jimž může v konkrétním případě lépe vyhovět jiná osoba než osoba oprávněná (ve smyslu zák. č. 229/1991 Sb.). V takovém případě bude pozemek prodán této jiné osobě, a nikoliv osobě oprávněné, ačkoliv ta se vykáže restitučním nárokem na náhradní pozemek (srov. § 7 odst. 4 a 5 zák. č. 95/1999 Sb.). Z těchto důvodů se odvolací soud domnívá, že aplikace zák. č. 95/1999 Sb. při posouzení nároku žalobců nebyla namístě. Zbývá tedy posoudit, zda měli žalobci právo domáhat se svého nároku podle zák. č. 229/1991 Sb. Okresní soud dospěl k závěru, že nikoliv. Z odůvodnění jeho rozsudku vyplývá, že překážku pro vydání pozemků spatřoval v tom, že požadované pozemky se nacházejí v jiném katastrálním území než ty, za něž má být náhrada poskytnuta. Tomuto závěru okresního soudu je nutno přisvědčit. Jde o vyjádření principu subsidiarity, který výslovně vyplýval až do 13.4.2006 z ustanovení § 11 odst. 2 zák. č. 229/1991 Sb. (srov. nález Ústavního soudu Pl. ÚS 6/05 publikovaný pod 531/2005 Sb.). Tento princip vychází z podstaty a smyslu zák. č. 229/1991 Sb. jako předpisu restitučního. Smyslem restituce je znovunastolení dříve panujících poměrů. Tomuto požadavku odpovídá, aby se kvalita náhradních pozemků, k níž je třeba počítat i jejich polohu, co nejvíce blížila kvalitě pozemků původních. Smyslem restituce jistě nebylo to, co uvádějí žalobci v odvolání a čím svůj nárok zdůvodňují, totiž aby si jako postupníci mohli obklopit svůj dům dalšími pozemky, které nemají s pozemky původně odňatými žádnou místní souvislost. Odvolací soud má však za to, že vydání konkrétně označených pozemků brání dvě další překážky, jež svým významem převyšují dodržení principu subsidiarity. (Tento princip byl ostatně v daném případě oslaben postupem samotného Pozemkového fondu, jehož územní pracoviště v xxx dalo pokyn územnímu pracovišti v xxx, aby právě toto pracoviště nárok žalobců vyřídilo. Za těchto okolností by bylo patrně nespravedlivé vytýkat žalobcům, že uvedený princip porušili.) První ze zmíněných překážek spočívá v tom, že ust. § 11 odst. 2 zákona č. 229/1991 Sb. (nyní § 11a) nedává oprávněné osobě právo, aby si sama určila, který pozemek jí má být převeden. Žalobci jako nositelé postoupeného nároku původní oprávněné osoby mohli sice žádat vydání náhradního pozemku, avšak pouze v této obecné podobě. Nikdy jim nesvědčilo právo na výběr pozemků. Neměli tedy právo žádat o vydání právě těch pozemků, které jsou předmětem tohoto řízení. V tomto směru lze odkázat na ustálenou judikaturu, k níž dospěla soudní praxe (srov. např. rozhodnutí Nejvyššího soudu 28 Cdo 2259/2006 publikované v časopise Soudní judikatura č. 3/2007). Druhá, co do svého významu však zcela zásadní překážka pro vydání pozemků, spočívá v okolnosti, že novelou zákona č. 229/1991 Sb., provedenou zákonem č. 253/2003 Sb., došlo ve vztahu k osobám, které nejsou původními oprávněnými osobami a na něž byl restituční nárok převeden formou postoupení pohledávky, k ukončení lhůty pro převod náhradních pozemků k datu 31. 12. 2005. Jde o lhůtu prekluzivní, po jejímž uplynutí nárok na vydání náhradních pozemků zaniká a nelze jej již uspokojit. Účinky této tzv. restituční tečky nastupují i v případě, kdy bylo právo na vydání pozemku uplatněno u soudu ještě před 31.12.2005 (srov. opět rozhodnutí Nejvyššího soudu citované v předchozím odstavci). Především z těchto dvou dalších důvodů tedy nebylo možné návrhu žalobců vyhovět. Rozhodnutí okresního soudu, kterým byla jejich žaloba zamítnuta, je proto třeba považovat za správné. Odvolací soud je proto jako takové potvrdil (§ 219 o.s.ř.). Výrok o nákladech odvolacího řízení vychází z ustanovení § 224 odst. 1 a odst. 142 odst. 1 o. s. ř. Žalobci nebyli ani v odvolacím řízení úspěšní, a proto byli povinni nahradit ostatním účastníkům náklady odvolacího řízení. Žalovaný se odvolacího jednání osobně nezúčastnil a z obsahu spisu se nepodává, že by mu v souvislosti s odvoláním žalobců nějaké náklady vznikly. Vedlejší účastník byl u jednání před odvolacím soudem přítomen, avšak práva na náhradu odvolacích nákladů se výslovně vzdal. Za těchto okolností odvolací soud rozhodl, že právo na náhradu nákladů odvolacího řízení nemá žádný z účastníků. P o u č e n í : Dovolání proti tomuto rozsudku není přípustné, ledaže na základě dovolání podaného do dvou měsíců od doručení rozsudku k Nejvyššímu soudu ČR prostřednictvím Okresního soudu v Trutnově dospěje dovolací soud k závěru, že napadené rozhodnutí má ve věci samé po právní stránce zásadní význam. V Hradci Králové dne 21. června 2007