Vlastník pozemku má právo na odstranění neoprávněně provedených úprav pozemku i v tom případě, že úpravami byl pozemek zkultivován a zvýšila se tím jeho hodnota.

26Co 519/2006-196 U s n e s e n í Krajský soud v Hradci Králové rozhodl v senátě složeném z předsedkyně senátu xxx a soudců xxx a xxx ve věci žalobkyně M.V., nar. xxx, bytem xxx, zast. JUDr. xxx, advokátkou se sídlem xxx, proti žalovaným 1) Ing. V.H., nar. xxx, bytem xxx, 2) Zemědělskému družstvu xxx se sídlem xxx a 3) D.S., nar. xxx, bytem xxx,, zastoupené JUDr. xxx, advokátem se sídlem xxx, o ochranu vlastnického práva, k odvolání žalobkyně proti rozsudku Okresního soudu v Trutnově ze dne 3.4.2006, č.j. 9C 23/2001-183, takto: Rozsudek okresního soudu se, vyjma odvoláním nedotčeného výroku I, zrušuje a věc se vrací okresnímu soudu k dalšímu řízení. O d ů v o d n ě n í : Napadeným rozsudkem okresní soud částečně zastavil řízení (výrok I), zamítl návrh žalobkyně, aby žalovaným byla uložena povinnost odstranit z pozemku č. 1290 v obci T., kat. území xxx devět betonových patek o rozměru 60x40 cm, jednu betonovou patku o rozměru 3,8x3,8 m a hnojiště (výrok II), ve vztahu mezi žalobkyní na straně jedné a žalovaným 1) a žalovaným 2) na straně druhé nepřiznal žádnému z účastníků právo na náhradu nákladů řízení (výrok III), uložil žalobkyni povinnost nahradit žalované 3) náklady řízení 5.712,- Kč (výrok IV) a žalobkyni uložil povinnost nahradit náklady řízení státu 6.040,- Kč (výrok V). Předmětem řízení byla žaloba, kterou se žalobkyně domáhala odstranění “betonových patek” a tělesa bývalého hnojiště pozemku p.č. 1290 k.ú. B. u T. Okresní soud nepovažoval jejich existenci na pozemku žalobkyně za prokázanou. Jelikož se patky na pozemku nenacházejí, nebylo možné ani uložit některému ze žalovaných povinnost tyto patky odstranit. Pro případ, že se patky v současné době nacházejí pod povrchem terénu, bylo třeba změnit žalobu a domáhat se odstranění patek nacházejících se pod povrchem země. K takové změně žaloby však žalobkyně nepřistoupila. Pokud pak jde o těleso bývalého hnojiště, to nelze považovat za samostatnou věc z hlediska občanskoprávních předpisů. Jedná se pouze o určitý způsob úpravy povrchu terénu. Z tohoto důvodu nepřipadá v úvahu rozhodnutí o jeho odstranění. Žalobkyni nic nebrání v tom, aby potřebné úpravy pozemku provedla sama. Proti rozsudku okresního soudu podala odvolání žalobkyně. Ve vztahu k betonovým patkám namítala, že okresní soud měl vyhovět jejímu návrhu a provést důkaz místním ohledáním. Znalec, který byl na místě samém, nezkoumal existenci patek odkrytím případných porostů či nánosu zeminy. Poukaz soudu na nutnost změnit žalobu na odstranění patek pod povrchem pozemku je nepřípadný, neboť pozemek je z hlediska právního pozemkem též pod povrchem i nad ním. Žalobkyně nesouhlasí ani se závěry, které okresní soud učinil stran hnojiště. Namítá, že i kdyby nešlo o odstranění stavby z pozemku vlastníka ve smyslu ochrany vlastnického práva žalobkyně, bylo by nutno věc posoudit dle příslušných ustanovení o náhradě škody, kterou lze nahradit i uvedením do předešlého stavu. Žalobkyně má nárok na odstranění torza hnojiště ze svého pozemku. Nesouhlasí s názorem okresního soudu, že si má hnojiště odstranit sama. Pokud by měl být tento názor obecně akceptován, znamenalo by to, že jestliže soused vybuduje v době dovolené vlastníka pozemku na tomto jeho pozemku betonovou plochu, bude si muset vlastník pozemku tuto plochu odstranit sám na svůj vlastní náklad. Takový závěr podle názoru žalobkyně odporuje spravedlivému výkladu práva, které by mělo poskytnout ochranu tomu, jehož práva jsou narušena. Žalobkyně navrhla, aby odvolací soud změnil rozsudek okresního soudu a žalobě vyhověl. K odvolání žalobkyně podala vyjádření žalovaná 3). Označila v něm rozsudek okresního soudu za správný. Zdůraznila z něho především závěr, že se nikdy nestala vlastníkem betonových patek, neboť v době, kdy nemovitosti kupovala, zařízení hnojné drážky již nefungovalo a nebylo součástí převáděných nemovitostí. Pokud jde o hnojiště, to představuje jen jakousi terénní úpravu. Jako taková mohla být nanejvýš příslušenstvím nemovitostí, jejíž vlastnicí se žalovaná 3) později stala. Hnojiště však v kupní smlouvě nebylo uvedeno, a proto vlastnictví k němu na žalovanou 3) nepřešlo. Žalovaná 3) hnojiště na pozemku žalobkyně nezbudovala, a není proto žádný důvod žádat po ní, aby je odstraňovala. Žalovaná 3) navrhla, aby odvolací soud ve vztahu k ní rozsudek okresního soudu jako správný potvrdil. Odvolací soud přezkoumal rozsudek okresního soudu a poté dospěl k následujícím závěrům. Po částečném zpětvzetí žaloby zůstaly předmětem řízení dva nároky – odstranění betonových patek a odstranění hnojiště z pozemku žalobkyně. Pokud jde o první nárok, okresní soud jej neshledal po právu již z toho důvodu, že se žalobkyni nepodařilo existenci patek vůbec prokázat. S tímto závěrem okresního soudu však odvolací soud nemůže, alespoň prozatím, souhlasit. Je mimo jakoukoliv pochybnost, že patky se ještě v průběhu řízení na pozemku žalobkyně nacházely. Viděl je tam i okresní soud při místním ohledání. K opačnému závěru dospěl okresní soud až později na základě vyjádření znalce, který ve znaleckém posudku uvedl, že se na místě žádné patky nenacházejí. Okresní soud toto vyjádření znalce převzal za své skutkové zjištění a na tomto závěru žalobu v části týkající se patek zamítl. Nevyhověl přitom návrhu žalobkyně, aby jí byla dána možnost existence patek prokázat při opakovaném ohledání na místě samém. Odvolací soud má za to, že okresní soud měl dát žalobkyni možnost její tvrzení tímto důkazem prokázat. Domnívá se tak zejména proto, že patky ještě v průběhu řízení na místě byly. Znalec je sice již nenašel, nevyloučil však možnost, že byly časem překryty nánosem zeminy. Ve spise se přitom neobjevila žádná zmínka o tom, že patky někdo v mezidobí odstranil. Vzhledem k tomu, že jde o patky betonové, které jsou patrně zapuštěné do země, je nutno předpokládat, že k jejich odstranění by bylo třeba určité námahy, času a zřejmě též technických prostředků. Těžko tak lze předpokládat, že by patky byly z pozemku odstraněny, aniž by si toho některá ze zúčastněných stran všimla. Pokud za této situace okresní soud dovodil, že patky již na pozemku nejsou, mohla se žalobkyně oprávněně cítit tímto jeho závěrem zaskočena. Jde totiž o skutkový závěr, který logicky nevyplývá z provedených důkazů. Se zřetelem ke všemu, co v řízení vyšlo najevo, bylo namístě vyhovět návrhu žalobkyně a provést ke zjištění existence patek důkaz opakovaným ohledáním místa, na němž se mají patky nacházet. To platí zejména za situace, kdy i znalec sám připustil možnost, že patky jsou ukryty pod nánosem hlíny. Podle názoru odvolacího soudu není se zřetelem k délce trvání soudního sporu ani vyloučeno, že patky jsou prostě jen zarostlé trávou. Odvolací soud přitom nesdílí názor okresního soudu, podle něhož by za tohoto stavu bylo třeba měnit žalobu. V tomto směru přisvědčuje argumentaci žalobkyně z jejího odvolání, že pozemkem nutno rozumět nejen jeho povrch, nýbrž i prostor pod ním a nad ním. Pokud se tedy žalobkyně domáhá odstranění betonových patek ze svého pozemku, není podle názoru odvolacího soud rozhodné, zda se tyto patky nacházejí na povrchu tohoto pozemku. Tato okolnost by mohla nabýt na důležitosti tehdy, pokud by patky byly umístěny na pozemku i pod ním a žalobkyně by se domáhala odstranění jen některých z nich (např. patek umístěných na povrchu). V takovém případě by údaj o tom, kde se patka nachází, byl nezbytnou součástí identifikace předmětu řízení. Tak tomu ovšem v daném případě není. Žalobkyně se domáhá odstranění všech patek ze svého pozemku. Pokud by tedy bylo prokázáno, že se patky na pozemku skutečně nacházejí, pak by důvodem pro zamítnutí žaloby nemohla být jen ta skutečnost, že časem zarostly trávou nebo byly zasypány zeminou (a nacházejí se tudíž pod povrchem pozemku). Ani druhý z uplatněných nároků, odstranění bývalého hnojiště, neshledal okresní soud po právu. V tomto případě dospěl k právnímu závěru, že hnojiště není samostatnou věcí a představuje pouze úpravu pozemku. Nepřichází proto v úvahu jeho odstranění. Nic však nebrání tomu, aby si žalobkyně potřebnou úpravu pozemku provedla sama. Odvolací soud nepovažuje toto právní hodnocení za správné. Domnívá se totiž, že ani tam, kde v důsledku nějaké činnosti dojde k úpravě pozemku, nemůže být vlastník pozemku vyloučen z obrany proti takovému zásahu, byl-li proveden neoprávněně. Není přitom rozhodné, zda byl takovou úpravou pozemek zkultivován a zvýšila se jeho hodnota. Vlastníku nikdo nemůže bez právního důvodu vnutit jakoukoliv úpravu jeho pozemku. Právo vlastníka na ochranu jeho vlastnictví vyplývá i pro tyto případy z ust. § 126 obč. zák. Z tohoto ustanovení nelze dovodit, že vlastník se může domáhat ve vztahu ke svému pozemku jen toho, aby z něho byla odstraněna neoprávněná stavba. Z ustanovení naopak plyne, že vlastník má právo na ochranu i proti každému jinému zásahu do svého vlastnického práva, přičemž způsob jeho obrany je tu uveden pouze příkladmo. Jistým rozvinutím tohoto obecného pravidla je pak ust. § 135c obč. zák., které upravuje případ, kdy je do vlastnictví k pozemku zasahováno neoprávněnou stavbou. Z toho, že je možno domáhat se odstranění neoprávněné stavby, nelze ovšem dovodit, že pro ostatní případy je tento typ žaloby vyloučen a že se nelze domáhat odstranění něčeho jiného (než stavby). Vzhledem k tomu, že ust. § 126 obč. zák. je co do vymezení konkrétního způsobu obrany vlastníka velmi neurčité, patří volba obrany vlastníku věci, jenž byl ve svém vlastnickém právu omezen. Je pak úkolem soudu, aby uvážil, zda způsob obrany je odpovídající povaze rušícího jednání. To bude přirozeně vždy záležet v každém jednotlivém případě na povaze tohoto jednání. S ohledem na konkrétní podmínky projednávaného případu má odvolací soud za to, že žaloba na odstranění hnojiště je právním prostředkem přiměřeným, dovoleným a možným. Pokud by tomu tak nemělo být, nemohl by se vlastník pozemku proti neoprávněným zásahům tohoto typu skutečně nikterak účinně bránit. Je nutno přisvědčit argumentaci žalobkyně, podle níž nelze připustit, aby osoba, která na cizím pozemku neoprávněně vybuduje např. betonovou plochu, nebyla za toto své jednání odpovědná a že je v těchto případech na vlastníku pozemku, aby si sám pozemek uvedl do původního stavu. Odvolací soud s tímto právním názorem žalobkyně souhlasí. Zřídí-li někdo například na cizím pozemku neoprávněně tenisový kurt, vlastník pozemku jistě není povinen to trpět. Za přiměřenou obranu proti tomuto zásahu ve smyslu § 126 obč. zák. pak nutno považovat, bude-li se vlastník pozemku domáhat odstranění kurtu na jeho zřizovateli. Odvolací soud tedy na základě těchto úvah dospívá k závěru, že žaloba na odstranění neoprávněně provedených úprav na cizím pozemku je obecně možná. Okresní soud nezjišťoval (z hlediska jím zaujatého právního názoru logicky), kdo, kdy a za jakých podmínek hnojiště na pozemku žalobkyně vybudoval. Tyto skutečnosti jsou však pro rozhodnutí zásadní. Dosud k nim však nebylo provedeno žádné dokazování. Žalobkyně v žalobě pouze uvádí, že k vybudování hnojiště nedala nikdy souhlas. To ovšem nemusí být rozhodné. Například podle zák. č. 123/1975 Sb., o užívání půdy a jiného zemědělského majetku k zajištění výroby, byla zemědělská organizace oprávněna hospodařit s půdou jako by byla jejím vlastníkem. V rámci toho mohla na pozemcích provádět úpravy, měnit jejich podstatu a dokonce na nich i zřizovat stavby (srov. § 2 cit. zák.). Pokud by se tedy jednalo o tento případ, neměla by žalobkyně žádný právní důvod domáhat se odstranění hnojiště. Bude tedy na okresním soudu, aby konkrétní podmínky vzniku hnojiště zjistil. Nejprve by však měl okresní soud žalobkyni vyzvat, aby upřesnila, z jakého právního důvodu se odstranění hnojiště domáhá, a aby k takto doplněným skutkovým tvrzením označila důkazy. Uvedené závěry platí přiměřeně i pro betonové patky, bude-li jejich existence prokázána a dovodí-li okresní soud, že i ony jsou pouze součástí pozemku. Z výše uvedených důvodů odvolací soud rozsudek okresního soudu zrušil a vrátil mu věc k dalšímu řízení (§ 219a odst. 2 o.s.ř.). P o u č e n í : Proti tomuto usnesení není dovolání přípustné. V Hradci Králové dne 20.března 2007