Pozemkový fond České republiky není státním fondem ve smyslu ustanovení § 11 odst. 2 písm. a) SoudP (zák. č. 549/1991 Sb. o soudních poplatcích), a jako takový proto není v soudním řízení osvobozen od soudních poplatků.

26Co 618/2006-216 U s n e s e n í Krajský soud v Hradci Králové rozhodl v senátě složeném z předsedkyně senátu xxx a soudců xxx a xxx ve věci žalobce xxx, se sídlem xxx, IČ xxx, zastoupeného xxx, advokátkou se sídlem xxx, proti žalované obci xxx, se sídlem Obecního úřadu xxx, IČ xxx, zastoupené xxx, advokátkou se sídlem xxx, o zaplacení 6,207.512,55 Kč s příslušenstvím, k odvolání žalobce proti usnesení Okresního soudu v Trutnově ze dne 13. října 2006, č.j. 9C 309/2004-182, ve znění doplňujícího usnesení ze dne 17. ledna 2007, č.j. 9C 309/2004-198, t a k t o : I. Usnesení okresního soudu se ve výroku II mění tak, že žalovaná je povinna nahradit žalobci náklady řízení 372.433 Kč k rukám xxx do tří dnů od právní moci tohoto usnesení. II. Ve výroku III se usnesení okresního soudu potvrzuje. III. Žalovaná je povinna nahradit žalobci náklady odvolacího řízení 952 Kč k rukám JUDr. Ivany Syrůčkové do tří dnů od právní moci tohoto usnesení. O d ů v o d n ě n í : Napadeným usnesením okresní soud zastavil řízení (výrok I), uložil žalované povinnost zaplatit žalobci náklady řízení 298.284,50 Kč (výrok II) a dále rozhodl, že žalobci se nevrací soudní poplatek 218.240 Kč (výrok III). Okresní soud zastavil řízení z důvodu zpětvzetí žaloby. O nákladech řízení rozhodl podle ustanovení § 146 odst. 2 věty druhé o.s.ř., neboť dospěl k závěru, že ke zpětvzetí žaloby došlo pro chování žalované, přičemž žaloba byla podána důvodně. Žalobci přiznal náklady řízení ve výši jím účtované, s jednou výjimkou. Pokud jde o odměnu za zastupování, přiznal okresní soud žalobci právo pouze na náhradu její jedné poloviny ve výši 62.310 Kč (celková hodnota paušální odměny činila 124.620 Kč). Okresní soud měl za to, že tu jsou zvláštní důvody, pro které nelze žalobci odměnu za zastupování přiznat v plné výši. Tyto důvody spatřoval především v tom, že žalovaná nárok žalobce v průběhu řízení uznala a uzavřela s ním mimosoudní dohodu, a dále v tom, že převážná část úkonů právní služby učiněných zástupkyní žalobce měla procesní povahu a nesměřovala k meritornímu rozhodnutí ve věci. Okresní soud proto za použití ustanovení § 150 o.s.ř. přiznal žalobci právo na náhradu pouze jedné poloviny paušální odměny za zastupování ve výši 62.310 Kč. Okresní soud dále zamítl návrh žalobce na vrácení soudního poplatku ve výši 218.240 Kč. Dospěl k závěru, že žalobce není státním fondem ve smyslu § 11 odst. 2 písm. a/ zák. č. 549/1991 Sb., o soudních poplatcích, a že tedy není od soudních poplatků osvobozen. Tento svůj závěr okresní soud ve svém usnesení velmi podrobně zdůvodnil, přičemž za podstatné považoval zejména to, že pozemkový fond není ve své činnosti řízen žádným orgánem státu a jeho hospodaření není napojeno na státní rozpočet. Hospodaření pozemkového fondu je tak odděleno od hospodaření státu. Proti usnesení okresního soudu podal odvolání žalobce. Jeho odvolání směřovalo proti výrokům II a III usnesení. Pokud jde o výrok II o nákladech řízení, měl žalobce za to, že nejsou dány podmínky pro krácení odměny za zastupování na jednu polovinu. Zdůraznil, že paušální odměna stanovená podle vyhl. č. 484/2000 Sb. není vázaná na počet ani charakter úkonů právní služby. Žalobce v řízení provedl celkem 11 úkonů právní služby, přičemž ke zpětvzetí žaloby z důvodu chování žalované došlo až těsně před koncem řízení. Připomněl, že teorie i praxe shledává obecně důvody hodné zvláštního zřetele, pro které lze podle § 150 o.s.ř. náhradu nákladů řízení nepřiznat, obvykle v nepříznivých majetkových, sociálních a osobních poměrech účastníků. Dále se posuzují okolnosti vedoucí k uplatnění nároku a postoj účastníků v průběhu řízení. V posuzovaném případě žádný z těchto důvodů dán není. Důvody, pro které nepřiznal část odměny za zastupování okresní soud, nemohou představovat okolnosti zvláštního zřetele ve smyslu citovaného ustanovení. Žalobce navrhl, aby odvolací soud změnil usnesení okresního soudu ve výroku II a přiznal mu náhradu nákladů řízení v plné výši. Odvolání žalobce směřovalo též do výroku III, jímž bylo rozhodnuto, že se mu nevrací zaplacený soudní poplatek. Žalobce uvedl, že spravuje nemovitosti ve vlastnictví státu vyjmenované v ustanovení § 1 odst. 1 zák. č. 229/1991 Sb. Všechny soudní spory, které žalobce vede, vyplývají z jeho činnosti při správě majetku ve vlastnictví státu. Není proto logické, aby při plnění úkolů ve prospěch státu platil soudní poplatky. Ustanovení § 11 odst. 2 písm. a/ zák. č. 549/1991 Sb. se z těchto důvodů vztahuje i na žalobce. Na podporu svého právního názoru poukázal žalobce na řadu soudních rozhodnutí, v nichž mu bylo postavení osoby, která je od soudního poplatku osvobozena, přiznáno. Odvolací soud přezkoumal napadené usnesení a poté dospěl k následujícím závěrům. Pokud jde o nepřiznání části odměny za zastupování podle § 150 o.s.ř., má odvolací soud za to, že takový postup nebyl na místě. Přisvědčuje v tomto směru odvolacím námitkám žalobce, jejichž těžištěm je tvrzení, že § 150 o.s.ř. míří na jiné případy a že v dané věci nebyly dány žádné důvody hodné zvláštního zřetele, pro které by bylo možno náhradu nákladů řízení žalobci nepřiznat. Žalovaná mohla žalobcem požadovanou částku zaplatit dobrovolně a k žádnému soudnímu sporu nemuselo dojít. Pokud však její předchozí jednání nutnost obrátit se na soud u žalobce vyvolalo, je třeba, aby náklady takového řízení vzhledem k jeho výsledku žalovaná nahradila. Důvodem nemůže být ani skutečnost, že žalovaná v průběhu řízení (ovšem až těsně před jeho ukončením) nárok žalobce mimosoudně uznala. Právě pro toto uznání a následné sepsání dohody ve formě vykonatelného notářského zápisu došlo ke zpětvzetí žaloby. Žaloba byla tedy vzata zpět pro chování žalované. Ustanovení § 146 odst. 2 věty druhé o.s.ř. s takovým případem přímo počítá a žádnou úlevu, týkající se povinnosti nahradit náklady řízení, žalovanému pro tyto situace neposkytuje. Odvolací soud nepovažuje za přiměřený ani argument, že ze strany zástupkyně žalobce byly vykonány úkony především procesní povahy. Kromě toho, že zástupkyně žalobce těmito úkony reagovala na průběh tohoto konkrétního řízení, učinila též všechny další obvyklé úkony, které obecně každý zástupce v průběhu řízení činí. Jednalo se především o převzetí věci, sepis žaloby, účast u dvou jednání před soudem a zpětvzetí žaloby. Všechny tyto úkony se týkaly bezprostředně věci samé. Odvolací soud naopak neshledal existenci žádného z těch důvodů, které obvykle k postupu dle § 150 o.s.ř. vedou. Žalovanou je v tomto případě obec, u níž je v podstatě vyloučeno poukazovat na její osobní, majetkové či sociální poměry. Nebylo by sice pak možné zcela vyloučit z těchto úvah stav obecních financí, avšak to jen ve zcela mimořádných případech, kdy by byl např. nepoměr mezi stavem obecní kasy a požadovanou náhradou nákladů natolik extrémní, že by hrozil obci finanční kolaps. Nic nenasvědčuje tomu, že o takový případ by mělo v projednávané věci jít. Je třeba konečně zmínit, že pro postup dle § 150 o.s.ř. nenasvědčují ani okolnosti vedoucí k uplatnění nároku, jako jedno z dalších kritérií, k nimž soudy při aplikaci § 150 o.s.ř. obvykle přihlížejí. Žalovaná od počátku nárok uplatněný žalobcem neuznávala, dobrovolně jej neuspokojila, a tím nutnost soudního sporu vyvolala. Své stanovisko nezměnila ani poté, co bylo pravomocně rozhodnuto v jiném řízení o tom, že žalobce není povinen žalované pronajaté pozemky bezplatně převést. Tato námitka přitom původně představovala jedinou zásadní výhradu proti uplatněnému nároku. Z uvedených důvodů dospěl odvolací soud ve věci nákladů řízení k odlišnému závěru než soud okresní. Podle názoru odvolacího soudu náleží žalobci v tomto případě právem náhrada nákladů řízení v plné výši. Skladbu i výši jednotlivých položek těchto nákladů nepovažuje odvolací soud za nezbytné na tomto místě zvlášť rozvádět. Postačí, poukáže-li na odůvodnění usnesení okresního soudu, v němž jsou všechny složky nákladů řízení žalobce podrobně popsány. Na rozdíl od okresního soudu odvolací soud přiznal žalobci navíc jen druhou polovinu odměny za zastupování ve výši 62.310 Kč a dále pak daň z přidané hodnoty ve výši 23.834 Kč (namísto okresním soudem přiznaných 11.995,50 Kč). Rozdíl v obou částkách DPH je způsoben tím, že základem daně je mimo jiné odměna za zastupování, kterou okresní soud přiznal v jiné výši než soud krajský. Odvolací soud se dále zabýval otázkou vrácení soudního poplatku žalobci. V tomto případě však jeho odvolacím námitkám přisvědčit nemůže a má za to, že rozhodnutí okresního soudu je správné. Okresní soud své úvahy o tom, proč nepovažoval žalobce za státní fond, velmi podrobně a pečlivě zdůvodnil. Odvolací soud se s těmito důvody ztotožňuje. I on je toho názoru, že postavení státního fondu se vyznačuje zejména finančním a organizačním napojením fondu na struktury státu. Okresní soud uvedl příklady státních fondů (Státní fond dopravní infrastruktury, Státní fond rozvoje bydlení). Je možno poukázat i na další státní fondy, jakými jsou např. Státní fond kultury České republiky, Státní fond České republiky pro podporu a rozvoj kinematografie, Státní fond životního prostředí České republiky či Státní zemědělský intervenční fond. Každý z těchto fondů je svými příjmy napojen na státní rozpočet a každý fond je v přímé správě příslušného ministerstva. Tak například Státní zemědělský intervenční fond náleží do působnosti Ministerstva zemědělství (§ 1 odst. 1 zák. č. 256/2000 Sb.), Státní fond kultury České republiky spravuje Ministerstvo kultury České republiky (§ 1 odst. 2 zák. č. 239/1992 Sb.), Státní fond České republiky pro podporu a rozvoj české kinematografie spravuje Ministerstvo kultury České republiky (§ 1 odst. 2 zák. č. 241/1992 Sb.) a správcem Státního fondu životního prostředí České republiky je Ministerstvo životního prostředí (§ 1 odst. 3 zák. č. 388/1991 Sb.). Žádný z těchto atributů, tj. napojení na státní rozpočet a podřízenost některému ministerstvu, není naopak splněn u Pozemkového fondu České republiky. Jak vyplývá z ust. § 15 zák. č. 569/1991 Sb., o Pozemkovém fondu České republiky, příjmy pozemkového fondu nejsou čerpány ze státního rozpočtu a pozemkový fond si i své náklady hradí sám ze svých příjmů. Pro závěr, že žalobce není státním fondem, lze nalézt oporu i v zák. č. 218/2000 Sb., o rozpočtových pravidlech. I v tomto zákoně se totiž uvádí, že každý státní fond musí mít orgán, do jehož působnosti patří (§ 28 odst. 2 cit. zák.). Kromě toho zákon stanoví, že každý státní fond musí ve svém názvu obsahovat označení “státní fond” (§ 28 odst. 5 cit. zák.). Název žalobce tomuto zákonnému požadavku nevyhovuje. Poukázat lze konečně i na ust. § 5 odst. 6 zák. o rozpočtových pravidlech, které stanoví, že státní rozpočet obsahuje i dotační vztahy k rozpočtům státních fondů. Na toto ustanovení pak navazuje § 7 odst. 1 písm. h/ cit. zák., v němž je uvedeno, že ze státního rozpočtu se hradí dotace státním fondům. I z uvedeného vyplývá nezbytné napojení státních fondů na státní rozpočet. Jak již však bylo uvedeno, Pozemkový fond České republiky je ve svém hospodaření od státního rozpočtu zcela oddělen. Na základě uvedených důvodů má odvolací soud za to, že Pozemkový fond České republiky není státním fondem, jak jej má na mysli jak zákon o rozpočtových pravidlech, tak i zákon o soudních poplatcích. Pozemkový fond České republiky jako žalobce v této věci tedy nebyl osvobozen od soudních poplatků, a nebyl proto ani důvod zaplacený soudní poplatek mu vracet. Žalobce nebyl tím, kdo soudní poplatek zaplatil na základě nesprávného rozhodnutí soudu (§ 10 odst. 2 zák. č. 549/1991 Sb.). Rozhodnutí okresního soudu ve výroku III je proto třeba považovat za správné. Z těchto důvodů bylo odvolacím soudem potvrzeno (§ 219 o.s.ř.). O nákladech odvolacího řízení rozhodl odvolací soud podle ust. § 224 odst. 1 a § 142 odst. 1 o.s.ř. Žalobce byl v odvolacím řízení úspěšný, přičemž o úspěchu některé ze stran lze uvažovat jen ve vztahu k výroku o nákladech řízení. V části, v níž bylo předmětem řízení rozhodnutí o vrácení soudního poplatku žalobci, nebyla žalovaná účastníkem řízení. Odvolací náklady žalobce spočívaly v odměně za zastupování ve výši 500 Kč (§ 14 odst. 3, § 18 odst. 1 vyhl. č. 484/2000 Sb.), v paušální náhradě hotových výdajů 300 Kč (§ 13 odst. 1 a 3 vyhl. č. 177/1996 Sb.) a 19% DPH ve výši 152 Kč. Celkem činily odvolací náklady žalobce 952 Kč. P o u č e n í : Proti tomuto usnesení není dovolání přípustné. V Hradci Králové dne 16. dubna 2007