K platnosti závěti, kterou nenapsal zůstavitel vlastní rukou, se sice vyžaduje, aby před dvěma svědky současně přítomnými výslovně projevil, že listina obsahuje jeho poslední vůli, ale nevyžaduje se, aby tento projev vůle byl v závěti písemně zachycen.

U S N E S E N Í 17Co 252/2008 Krajský soud v HK rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. xxx a soudců JUDr. xxx a Mgr. xxx ve věci projednání dědictví po JM, nar. xxx, naposledy bytem v xxx zemřelém 28. března 2007, za účasti 1) AM, nar. xxx, bytem v xxx zastoupené obecným zmocněncem JV, bytem v xxx, 2) JZ, nar. xxx, bytem v xxx, zastoupené účastnicí ad 5) MŠ jako obecnou zmocněnkyní, 3) JM, nar. xxx, bytem v xxx, 4) JM, nar. xxx, bytem v xxx, zastoupeného účastníkem ad 3) JM jako obecným zmocněncem, 5) MŠ, nar. xxx, bytem ve xxx, a 6) PM, nar. xxx, bytem v xxx zastoupeného účastnicí ad 5) MŠ jako obecnou zmocněnkyní, k odvoláním účastnice ad 1) AM a účastnic ad 2) a ad 5) JZ a MŠ proti usnesení Okresního soudu v xxx ze 17. ledna 2008, č.j. 18 D 439/2007 - 72, t a k t o : Usnesení okresního soudu s e z r u š u j e a věc s e okresnímu soudu v r a c í k dalšímu řízení. O d ů v o d n ě n í : Shora označeným usnesením okresní soud rozhodl, že obvyklá cena majetku, který měl zůstavitel ve společném jmění s pozůstalou manželkou, činí 28.000 Kč a že z něj do dědictví patří „polovina parcely číslo 247/1 a osmina parcely číslo 246 v katastrálním území RvČ se součástmi a příslušenstvím, tedy venkovními úpravami, oplocením a pozemky“, kdežto pozůstalé manželce patří druhá polovina a další osmina týchž pozemků (výrok I.), určil, že obvyklá cena zůstavitelova majetku činí 36.000 Kč, dluhy 14.968 Kč a čistá hodnota dědictví tak představuje 21.032 Kč (výrok II.), schválil dohodu účastníků o vypořádání dědictví (výrok III.) a rozhodl o finančních nárocích notáře, který v daném řízení vystupoval jako soudní komisař (výrok IV.), a o nákladech řízení (výrok V.). Podle schválené dohody nabyly veškerý zůstavitelův majetek, tj. zahradní chatku na pozemku parcelního čísla 247/1, „polovinu“ tohoto pozemku a „osminu“ pozemku parcelního čísla 246, to vše v katastrálním území RvČ, se všemi součástmi a příslušenstvím, ze čtyř šestin AM a ze dvou šestin JM, kteří zároveň odpovídají za nekryté náklady zůstavitelova pohřbu, a AM se zároveň zavázala zaplatit JZ do jednoho roku od právní moci usnesení 3.505 Kč; JM, MŠ a PM z dědictví nenabyli ničeho. V odůvodnění okresní soud především vyložil, proč je podle jeho názoru neplatná zůstavitelova závěť. Dovodil, že je tomu tak proto, že byla sepsána nikoli vlastní zůstavitelovou rukou a není v ní přitom uvedeno, že by zůstavitel před oběma podepsanými svědky projevil, že daná listina obsahuje jeho poslední vůli. Dále okresní soud vysvětlil, že ze zákona dědí pozůstalá manželka a pět zůstavitelových dětí a že projednávaný pozemkový majetek musí být pokládán za součást společného jmění (navzdory tomu, že v katastru nemovitostí je jako výlučná vlastnice uvedena pouze pozůstalá manželka), protože byl nabyt za trvání manželství ze společných prostředků, kdežto chatka byla výlučným vlastnictvím zůstavitele, protože ji podle společného prohlášení dědiců zůstavitel nabyl ještě před sňatkem. Proti tomuto usnesení se odvolaly pozůstalá manželka AM a dcery MŠ a JZ. Pozůstalá manželka navrhla rozhodnutí okresního soudu zrušit a vrátit věc k dalšímu řízení. Na prvním místě namítla, že od počátku byla a dosud je výlučnou vlastnicí pozemkového majetku. Vysvětlovala, že jej sice nabyla koupí za trvání manželství, avšak že jako kupující vystupovala výhradně sama (protože zůstavitel takový převod výslovně odmítal) a cenu zaplatila z peněz, které jí - a pouze jí - darovala její dcera. Navrhovala důkaz prohlášením své dcery a avizovala možnost provést i důkazy další, konkrétně výpovědi svědků. Naopak zahradní chatku podle ní do společného jmění okresní soud zařadit měl. Před sňatkem se totiž prý na daném místně nacházely jen kůlna a přístřešek na nářadí, které odvolatelka se zůstavitelem na nynější chatku postupně přebudovávali během více než 10 let až za trvání manželství. V tomto případě odvolatelka navrhla důkazy písemnými prohlášeními několika starousedlíků. JM ve vyjádření k tomuto odvolání argumentoval, že zůstavitel měl dostatečný příjem, než aby si jeho manželka musela na koupi pozemků půjčovat. Ostatně financoval zahradu, vybavení chatky i bytu. Prohlášení odvolatelčiny dcery měl JM za bezpochyby zkreslené a tendenční. Nesouhlasil ani s tím, že by chatka neexistovala už před uzavřením zůstavitelova posledního manželství. Uváděl, že zařízena byla již v roce 1975, a autory odvolatelkou předložených prohlášení označil za osoby, které se se zůstavitelem neměly rády. Sdělil, že tvrzení o dřívější existenci chatky může podpořit jednak fotografiemi, jednak výpověďmi důvěryhodných svědků. Nesouhlas vyjádřil i s okresním soudem stanovenou obvyklou cenou chatky a zahrady. Měl je za směšně nízké. Namítl také, že zůstavitel musel zanechat i nějaké úspory. Uvěřit podle něj nelze ani tvrzení pozůstalé manželky, že po zůstaviteli nezbyly peníze ani na jeho pohřeb. To už proto, že si zůstavitel několik let před smrtí nechal postavit hrobku za 48.000 Kč. Stěžoval si konečně, že mu pozůstalá manželka brání v užívání zděděného majetku. Obdobně se vyjádřila také MŠ. I ona vyslovila pochybnosti o správnosti ocenění dědictví. Připomněla, že zůstavitel měl zařízený byt. Pořizoval prý do něj nové věci, které by měly být rovněž projednány. Ani ona nesouhlasila s odvolatelčiným tvrzením o půjčce na nákup pozemků, a poukazovala na dostatečnost zůstavitelova příjmu. I MŠ argumentovala, že chatka existovala už před zůstavitelovým sňatkem s AM, a avizovala předložení fotografií a navržení svědků. Ve svém společném odvolání s JZ pak rovněž uplatnila námitku nesprávnosti ocenění dědictví. Podle nich schází ocenění zařízení domácnosti a zohlednění zůstavitelových nepochybných úspor. Po zjištění, že byla obě odvolání podána včas a k tomu oprávněnými osobami, krajský soud napadené usnesení přezkoumal, a to včetně řízení, jež jeho vydání předcházelo. Dospěl k následujícím závěrům: Předně nelze sdílet názor okresního soudu, že zůstavitelova závěť je neplatná v důsledku neuvedení, že zůstavitel před podepsanými svědky výslovně projevil, že daná listina obsahuje jeho poslední vůli. Ustanovení § 475b občanského zákoníku, které náležitosti tzv. alografní (tedy sepsané jinak než vlastní rukou zůstavitele, avšak zůstavitelem podepsané) závěti upravuje, praví : „Závěť, kterou nenapsal zůstavitel vlastní rukou, musí vlastní rukou podepsat a před dvěma svědky současně přítomnými výslovně projevit, že listina obsahuje jeho poslední vůli; svědci se musí na závěť podepsat.“ Okresním soudem dovozovanou podstatnou náležitost, jejíž absence by znamenala neplatnost závěti, z něj proto možno vyvozovat není. Zmíněné ustanovení pouze požaduje, aby zůstavitel, pořizující alografní závěť, před dvěma současně přítomnými svědky učinil výslovné prohlášení příslušného obsahu. Aby toto prohlášení bylo také v závěti zachyceno, nenařizuje. Text předložené závěti zní : „Závěť. Já, podepsaný JM, narozený dne 27. srpna 1934, bytem xxx, pořizuji pro případ své smrti, po zralém uvážení tuto závěť : Dědičkou veškerého svého majetku ustanovuji svoji manželku AM, narozenou 19.6.1940, bytem xxx. V xxx, 24.11.2003.“ Následuje ručně psaný podpis „JM“ (s ověřovací doložkou z 25. listopadu 2003) a níže pod nadpisem „svědek“ nejprve rukou psaný podpis „FI“ (dále je uvedena adresa) a posléze i rukou psaný podpis „MJ“ (opět následuje adresa). Z tohoto textu tedy nelze zjistit, jestli byly všechny výše popsané požadavky § 476b občanského zákoníku v daném případě naplněny. To je třeba ještě zjistit. Okresní soud tak v důsledku svého chybného výkladu označeného ustanovení neučinil. Pro dědické řízení platí, že po stránce skutkové musí soud při zjišťování masy společného jmění a výlučného vlastnictví zůstavitele vycházet ze shodných tvrzení účastníků. Dědické řízení není určeno k řešení skutkových sporů účastníků o rozsah zůstavitelova majetku. Jeho úlohou je „pouze“ vydání rozhodnutí, z něhož vyplývá okruh zůstavitelových dědiců a způsob vypořádání toho majetku, který zůstaviteli náležel, posuzováno podle shodných skutkových tvrzení účastníků. Jsou-li skutkové okolnosti, jež jsou pro posouzení zůstavitelovy majetkové masy podle hmotného práva směrodatné, mezi účastníky sporné, musí se soud v dědickém řízení omezit jen na konstatování této spornosti a dále k danému aktivu či pasivu nepřihlížet (§ 175k odst. 3, § 175l odst. 1 věta druhá o. s. ř.). Je pak na účastnících, aby svou skutkovou při popřípadě vyřídili v řízení tzv. sporném, které je pro to svou povahou a pravidly (mimo jiné i principy břemene tvrzení a důkazů) vybaveno (§ 175y odst. 1 o. s. ř.). Nicméně i v řízení dědickém je samozřejmě třeba, vyskytne-li se skutkový spor, nejprve dát účastníkům možnost pokusit se o jeho odstranění dohodou, tj. tím, že si mezi sebou sporné skutkové okolnosti sami vyjasní a nakonec se na nich shodnou. Soud, resp. soudní komisař, jim v tom pochopitelně může a má podle okolností vhodným způsobem být přiměřeně nápomocen. Jen takový postup odpovídá úloze, kterou dědické řízení má. Z obsahu spisu v daném případě nikterak nevyplývá, že by účastníci s výhradami, které prezentovali ve svých opravných prostředcích, přišli už v průběhu prvostupňového řízení, a odvolací soud tedy vychází z toho, že svá skutková stanoviska představili v úplnosti teprve po vydání rozhodnutí soudu prvního stupně. To je sice bezpochyby v rozporu se zásadou hospodárnosti řízení, avšak neznamená to, že by se soud nemusel s jejich novou argumentací vypořádat. Pozůstalá manželka tedy v odvolacím řízení nově přichází především se skutkovými okolnostmi, které by podle hmotného práva, jež je třeba na danou věc aplikovat, znamenaly, že pozemkové vlastnictví nebylo součástí společného jmění (přestože je odvolatelka zakoupila za trvání manželství se zůstavitelem), nýbrž výlučným vlastnictvím AM. Peníze, které by nabyla darem, by se totiž součástí společného jmění nestaly, a majetková hodnota, kterou by za ně pozůstalá manželka následně pořídila, by do společného jmění nepatřila rovněž, protože by šlo „jen“ o transformaci jejího výlučného vlastnictví z jedné podoby do jiné. Dále pozůstalá manželka nově tvrdí skutečnosti, jež by obecně musely vést k závěru, že chatka naopak ve společném jmění byla. Uplatňuje totiž, že tato stavba vznikla jako věc ve smyslu právním zcela nová až po sňatku, jinak řečeno, že ji se zůstavitelem získala do vlastnictví až za trvání manželství. Ostatní účastníci pravdivost tvrzení pozůstalé manželky popírají, popř. dosud k nim nezaujali stanovisko. Její tvrzení tedy nejsou v nadepsaném smyslu nesporná. Z výše uvedeného vyplývá, že je tedy nejprve ze všeho třeba za stávající situace účastníkům umožnit, aby své nově prezentované skutkové spory odklidili dohodou. Nestane-li se tak, k majetkovým položkám, které by zůstaly sporné, by při projednávání dědictví vůbec nemohlo být přihlíženo. Samozřejmostí přitom je, že výše specifikovaný skutkový spor je pro dědické řízení nadepsaným způsobem významný jedině tehdy, přetrvává-li mezi účastníky dědického řízení. Ještě předtím, než bude možno přikročit k pokusu o odstranění takového sporu v daném případě, je tedy nutno znovu posoudit otázku platnosti závěti, protože na způsobu jejího zodpovězení závisí okruh účastníků řízení. Výše uváděné ovšem je úlohou soudu prvního stupně, resp. soudního komisaře. Tak rozsáhlé a zásadní posouzení zcela nové procesní situace nelze provést v přezkumném odvolacím řízení. Už proto tedy krajský soud musel napadené usnesení zrušit a vrátit věc okresnímu soudu k dalšímu řízení (§ 219a odst. 2 ve spojení s § 221 odst. 1 písm. a/ o.s.ř.). Věci, jež jsou předmětem dědického řízení, je zapotřebí ocenit cenou obvyklou (§ 175o odst. 1 o. s. ř.), a to ke dni zůstavitelova úmrtí, tedy, stručně řečeno, cenou, která by podle všeho měla být tehdy za nejběžnějších okolností dosažena prodejem na trhu. To platí i pro toto řízení. Podle obsahu spisu učinili všichni účastníci, zjevně pod vlivem pořízeného znaleckého posudku, obvyklou cenu pozemků a chatky nespornou. Mělo jít o 28.000 Kč v případě pozemkového majetku a 22.000 Kč v případě chatky. Znaleckým posudkem byla vyčíslena jen celková obvyklá cena pozemků a chatky, a to na 50.000 Kč. Obvyklé ceny chatky na straně jedné a pozemků na straně druhé posudkem určeny nebyly. Žádnému z účastníků v zásadě obecně nic nebrání, aby své stanovisko (shodné s ostatními účastníky, např. tvrzení o obvyklé ceně věci) v průběhu řízení změnil. Pokud se tedy ti, kdo zůstanou účastníky tohoto řízení, neshodnou na obvyklé ceně chatky a pozemkového majetku, pak, pokud tyto majetkové položky předmětem projednávání v tomto řízení zůstanou, bude třeba zjistit ji jinak, kupř. právě za pomoci znaleckého dokazování. I znalecký posudek, tak jako každý jiný důkaz, musí však být podroben náležitému hodnocení (§ 132 o. s. ř.). Posudek, který byl pořízen v dané věci, pak především zjevně postrádá bližší konkrétní argumentaci na podporu závěrů o celkové obvyklé ceně. Zejména zde není uvedeno, z jakých přesně poznatků znalec při stanovení této ceny vycházel (s jakými obdobnými pozemky a stavbami prováděl porovnání, v čem shledal jejich podobnost s věcmi oceňovanými v daném případě, za jaké částky a kdy byly tyto nemovitosti prodány, kde se nacházely, atd.). Konstatují se tu jen okolnosti, které podle znalce obvyklou cenu (patrně oproti stanovené ceně vyhláškové) snižují. To však k náležité přesvědčivosti jeho závěrů samo o sobě nestačí. Mělo-li by tedy být z tohoto posudku v dalším proběhu řízení čerpáno, bude třeba jej doplnit o bližší argumentaci v naznačených směrech, a, pokud by mělo být dovozováno odlišné vlastnictví u chatky a u pozemků, pak i o ocenění těchto majetkových položek zvlášť. A jestliže někteří z účastníků svými přednesy v odvolacím řízení chtěli docílit, aby byly projednány i další majetkové položky, jmenovitě nějaké zařízení zůstavitelovy domácnosti (o němž pozůstalá manželka při předběžném šetření prohlásila, že jde o věci bezcenné) či jeho úspory, platí i zde, že by se tak mohlo stát jedině na základě shody účastníků na určujících skutkových tvrzeních. I v tomto ohledu tedy zřejmě bude třeba postupovat výše naznačeným způsobem. Podle dalších výsledků řízení tedy okresní soud případně omezí okruh účastníků řízení, popř. opraví soupis aktiv a pasiv společného jmění, potažmo dědictví, a zhodnotí, jestli ve světle těchto případných nových východisek stále obstojí uzavřená dohoda o vypořádání dědictví. P o u č e n í : Proti tomuto usnesení není odvolání ani dovolání přípustné. V HK dne 31. července 2008 předseda senátu