I v době před 29. zářím 2005, kdy nabyl účinnosti zákon č. 377/2005 Sb. (část patnáctá) , byl subjektem regresní odpovědnosti za škodu způsobenou provozem nepojištěného vozidla také řidič, pokud za škodu odpovídal.

Krajský soud v HK rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. xxx a soudců JUDr. xxx a Mgr. xxx ve věci žalobce xxx sídlem xxx, zastoupeného JUDr. xxx, advokátem se sídlem xxx, proti žalovaným 1) xxx, narozenému xxx, bytem xxx, a 2) xxx, narozenému xxx, bytem xxx, o zaplacení 205.745,- Kč s příslušenstvím, k odvolání žalobce proti rozsudku Okresního soudu v HB z 22.března 2007, č.j. 8C 130/2006-131, t a k t o : I. Rozsudek okresního soudu se v napadených výrocích II a III - v té části, v níž byla žaloba proti oběma žalovaným zamítnuta ohledně úroků z prodlení o roční sazbě 2,5 % z 205.745,- Kč za dobu od 13.3.2005 do 14.7.2006, p o t v r z u j e , a - v části zbývající m ě n í tak, že první žalovaný je povinen zaplatit žalobci do 30 dnů od právní moci tohoto rozsudku dále 18.704,- Kč s úrokem z prodlení o roční sazbě 2,5 % za dobu od 15.7.2006 do zaplacení a že společně a nerozdílně s ním je povinen zaplatit žalobci do 30 dnů od právní moci tohoto rozsudku celkovou částku 205.745,- Kč s úrokem z prodlení o roční sazbě 2,5 % od 15.7.2006 do zaplacení i druhý žalovaný. II. Žalovaní jsou společně a nerozdílně povinni nahradit žalobci k rukám jeho advokáta náklady řízení před okresním soudem 53.208,- Kč a náklady odvolacího řízení 58.234,- Kč, to vše do 30 dnů od právní moci tohoto rozsudku. O d ů v o d n ě n í Shora označeným rozsudkem okresní soud uložil prvnímu žalovanému, aby žalobci zaplatil 187.041,- Kč s 2,5% úrokem z prodlení za dobu od 15.7.2006 do zaplacení (výrok I), v části, v níž se žalobce domáhal na prvním žalovaném zaplacení dalších 18.704,- Kč s úrokem z prodlení za dobu od 15.7.2006 do zaplacení a úroků z prodlení z 205.745,- Kč za dobu od 13.3.2005 do 14.7.2006 a na druhém žalovaném zaplacení 205.745,- Kč s 2,5% úrokem z prodlení za dobu od 13.3.2005 do zaplacení, žalobu zamítl (výroky II a III), zavázal prvního žalovaného, aby žalobci nahradil náklady řízení 43.140,- Kč (výrok IV), a druhému žalovanému vůči žalobci právo na náhradu nákladů řízení nepřiznal (výrok V). V odůvodnění především vyložil, že má navzdory opačnému tvrzení prvního žalovaného za prokázané, že vlastníkem automobilu Škoda 105 L, registrační značky xxx, byl k 3.9.2004, kdy s ním druhý žalovaný jako řidič způsobil dopravní nehodu, právě první žalovaný. Tento závěr učinil z věrohodné výpovědi druhého žalovaného. Za zjištěné dále vzal, že k témuž dni nebylo sjednáno zákonné pojištění odpovědnosti za škodu způsobenou provozem tohoto vozidla (zákon č. 168/1999 Sb., v tehdy platném zněmí), že třetí osobě, které vznikla při havárii škoda, vyplatila K, p, a.s., žalobcem pověřená vyřízením této škodní události, pojistné plnění z titulu náhrady škody 201.619,- Kč, že této pojišťovně z toho následně žalobce nahradil 187.041,- Kč (167.319,- Kč z titulu nákladů na opravu vozu a 19.722,- Kč jako náhradu půjčovného za vypůjčení náhradního auta) a že jí zaplatil i 18.704,- Kč jako tzv. delegační poplatek. Uzavřel, že za těchto okolností za škodu, která nehodou třetí osobě vznikla, odpovídá první žalovaný jako provozovatel vozu (§ 427 a násl. občanského zákoníku) a že proto je vůči prvnímu žalovanému v zásadě poprávu i žalobcův požadavek na náhradu toho, co v důsledku nepojištění provozu vozidla proplatil K, p, a.s. (§ 24 odst. 8 zákona č. 168/1999 Sb., v jeho znění účinném do 28.9.2005). Podle okresního soudu však zde lze přiznat jen částku 187.041,- Kč. Náhrada delegačního poplatku, tady v podstatě částky vyplacené pojišťovně za vyřízení případu, žalobci podle soudu prvního stupně nenáleží, protože nárok na ni vtělila do zákona č. 168/1999 Sb. až novelizace provedená zákonem č. 377/2005 Sb., s účinností od 29.9.2005. A protože táž novelizace rozšířila žalobcův nárok na náhradu i vůči řidiči nepojištěného vozidla, je žaloba dle mínění okresního soudu vůči druhému žalovanému nedůvodná. Na úrok z prodlení za dobu od 13.3.2005 do 14.7.2006 pak nemá žalobce vůči prvnímu žalovanému nárok proto, že neprokázal doručení předžalobní výzvy k zaplacení náhrady tomuto žalovanému; za výzvu, po jejímž obdržení se první žalovaný dostal do prodlení (§ 517 odst. 1, 2 občanského zákoníku), tak je třeba pokládat až projednávanou žalobu. Proti tomuto rozsudku se odvolali žalobce a první žalovaný. Řízení o odvolání prvního žalovaného okresní soud pro nezaplacení soudního poplatku zastavil (usnesením z 26.6.2007, č.j. 8C 130/2006-156). Žalobce svým opravným prostředkem brojil proti všem výrokům, vyjma výroku I. Navrhl změnu rozsudku v ten smysl, že se žalobě vyhovuje zcela, popř. zrušení odvoláním dotčené části rozhodnutí a vrácení věci k dalšímu řízení okresnímu soudu. Především upozornil, že podle § 1 odst. 2 zákona č. 168/1999 Sb. může vozidlo na pozemní komunikaci provozovat jen ten, jehož odpovědnost za škodu způsobenou provozem je ve smyslu tohoto zákona pojištěna. Z toho podle žalobce vyplývá, že tu zákon z okruhu osob, které za škodu odpovídají, ve vztahu k žalobcově nároku na náhradu plnění z garančního fondu nikoho nevyjímá. Dále připomněl, že se pojištění odpovědnosti za škodu podle § 6 odst. 1 zákona č. 168/1999 Sb. vztahuje na každou osobu, která za škodu, způsobenou provozem vozidla uvedeného v pojistné smlouvě, odpovídá. V daném případě je podle žalobce za způsobenou škodu odpovědný nejen první žalovaný jako provozovatel vozidla, nýbrž i druhý žalovaný, který škodu způsobil zaviněným porušením dopravních předpisů (§ 420 občanského zákoníku). Kdyby tedy bylo ohledně předmětného auta pojištění uzavřeno, vztahovalo by se na obě tyto osoby. A v těchto souvislostech – zdůraznil žalobce – je pak třeba vykládat i pojem „osoba bez pojištění odpovědnosti“, uvedený v § 24 odst. 2 písm. b/ zák. č. 168/1999 Sb. Jde tedy o všechny osoby, které za škodu odpovídají, nikoliv jen o provozovatele. Proto žaloba opírající se o § 24 odst. 8 zák. č. 168/1999 Sb. musí být oprávněná i vůči druhému žalovanému. Zákon č. 377/2005 Sb. okruh osob, které jsou povinny žalobci náhradu poskytnout, podle jeho mínění nijak nerozšířil, jen jej zpřesnil. A žádnou změnu nepřinesl ani ohledně delegačního poplatku. Žalobce vyložil, že nedisponuje vlastními likvidátory, znalci a dalšími osobami, jichž je k likvidaci pojistné události zapotřebí, a proto je vždy nucen pověřovat provedením prvotních likvidačních úkonů a vůbec vyřízením celé pojistné události některou z pojišťoven. Pojišťovna pak jedná jeho jménem. Mezi žalobcem a pojišťovnou existuje v této souvislosti mandátní vztah, upravený příslušnou pracovní směrnicí, která zároveň pojišťovně garantuje právo na zaplacení delegačního poplatku a stanoví i jeho výši (10 % z vyplacené celkové částky, nejméně však 2.500,- Kč a nejvýše 50.000,- Kč). Žalobce zdůraznil, že kdyby byl pojistný vztah existoval, rovněž by nesli poplatkem představované náklady v konečném důsledku žalovaní, protože to byli právě oni, kvůli komu bylo nutno výlohy vynaložit. Paušalizace delegačního poplatku je postupem rozumným a spravedlivým, navíc převzatým z Multilaterální smlouvy upravující náhrady mezi národními kancelářemi. Tato argumentace se podle žalobce musí plně uplatnit i na nárok posuzovaný podle zákona č. 168/1999 Sb. před jeho novelizací zákonem č. 377/2005 Sb. Na podporu svého stanoviska žalobce konečně poukázal i na obdobně vyznívající odůvodnění rozsudku Krajského soudu v P z 19. ledna 2006, č.j. 24Co 534/2005-78. Žalovaní se k odvolání nevyjádřili. Po zjištění, že bylo odvolání podáno k tomu oprávněnou osobou a včas, krajský soud rozsudek soudu okresního v odvoláním dotčených výrocích (tedy ve všech vyjma výroku I) přezkoumal, a to včetně řízení, jež jeho vydání předcházelo. Dospěl k následujícím závěrům: Okresní soud učinil správně, když žalobcem uplatňovaný nárok posuzoval podle § 24 odst. 8 věty první (do 1.5.2005 byla obsahově shodná úprava v odst. 7 větě první) ve spojení s odst. 2 písm. b/ zákona č. 168/1999 Sb., o pojištění odpovědnosti za škodu způsobenou provozem vozidla a o změně některých souvisejících zákonů (zákon o pojištění odpovědnosti z provozu vozidla), v jeho znění účinném do novelizace zákonem č. 377/2005 Sb. (tedy do 28.9.2005). Přiléhavě totiž konstatoval, že uplatněný nárok vznikl ještě před touto změnou zákona č. 168/1999 Sb. Z výše označeného ustanovení vyplývalo, že vyplatí-li žalobce z garančního fondu plnění za škodu způsobenou provozem vozidla, za niž odpovídá osoba bez pojištění odpovědnosti, vzniká mu vůči této osobě nárok na náhradu toho, co za ni plnil. Okresní soud toto ustanovení vyložil tak, že onou osobou je jen ten, kdo za škodu odpovídá jako provozovatel vozidla (§ 427 a násl. občanského zákoníku). Podle žalobce je jí ovšem každý, u něhož lze za škodu, vzniklou provozem vozidla, dovodit odpovědnost, byť na jiném právním základě, než jak je tomu u provozovatele. Jde tu tedy o výklad pojmu „osoba odpovědná za škodu způsobenou provozem vozidla“ ve smyslu § 24 odst. 8 zák. č. 168/1999 Sb. Otázkou, kdo je nositelem povinnosti, odpovídající nároku na náhradu částek, vyplacených z titulu pojistného plnění v důsledku škody, kterou právní předpis charakterizuje jako způsobenou provozem motorového vozidla, se v minulosti soudní praxe poměrně obsáhle zabývala, a to především při výkladu § 11 vyhl.č. 492/1991 Sb., kterou se stanovil způsob a podmínky zákonného pojištění odpovědnosti za škodu způsobenou provozem motorového vozidla, ve znění pozdějších změn a doplnění (tato vyhláška byla zrušena s účinností k 1.1.2000). V rozhodnutí Nejvyššího soudu České republiky ve věci sp. zn. 25Cdo 305/2000 bylo přesvědčivě vysvětleno, že v těchto případech nelze směšovat občanskoprávní odpovědnost za škodu na straně jedné a nárok podle § 11 výše označené vyhlášky a že toto ustanovení vyvozuje nárok pojišťovny především z faktu, že škoda vznikla provozem vozidla. Na tento právní názor Nejvyšší soud České republiky navázal i v následných rozhodnutích ve věcech sp. zn. 32Odo 399/2004, 32Odo 1132/2004, 32Odo 350/2005 či 32Odo 840/2005, když zdůraznil, že nárok podle § 11 vyhlášky musí uspokojit provozovatel vozidla nikoliv – pokud jde o osobu odlišnou – řidič. Ve vztahu k zákonu č. 168/1999 Sb., v jeho znění účinném do 28.9.2005, pak Nejvyšší soud převzal výše shrnuté závěry v rozhodnutí ve věci sp. zn. 32 Odo 1066/2005. Konstatoval, že i tento zákon upravuje v příslušném ustanovení nárok pojistitele vůči tomu, kdo odpovídá za provoz vozidla. Krajský soud se přesto nakonec přiklonil k právnímu názoru odvolatele, že nositeli povinnosti odpovídající nároku vyplývajícího z § 24 odst. 8 věty první zákona č. 168/1999 Sb. jsou všechny osoby, které za škodu, vzniklou nepojištěným provozem vozidla, odpovídají, lhostejno, zda je odpovědnost toho kterého z nich založena podle § 427 a násl. občanského zákoníku nebo podle ustanovení jiného. Především pokládá za přiléhavou žalobcovu argumentaci zněním zákona č. 168/1999 Sb. po jeho novelizaci zákonem č. 377/2005. I po ní totiž § 24 odst. 8 beze změny označuje za toho, vůči komu žalobci nárok svědčí, osobu odpovědnou za škodu způsobenou provozem vozidla (která je zároveň osobou bez pojištění odpovědnosti), a současně – právě textem vloženým zákonem č. 377/2005 Sb. – nově doplňuje, že podle tohoto pravidla jsou solidárními dlužníky provozovatel (a vlastník) a – pokud rovněž za škodu odpovídá (a je osobou od provozovatele odlišnou) – i řidič vozidla. Aniž by tedy doznala změny definice osoby (osob) povinné (povinných) k uspokojení žalobcova nároku (stále, tak jako do 28.9.2005, jde o osobu odpovídající za škodu způsobenou provozem vozidla), ze zákona nyní vyplývá, že takovou osobou je, pokud za škodu z hlediska občanskoprávního odpovídá také, i řidič. Podle krajského soudu pak vedle deklarace pasivní solidarity osob, které jsou povinny žalobcův nárok uspokojit, přinesl zákonný text doplněný novelizací č. 377/2005 Sb. i vodítko k výkladu, kdo je „osobou odpovědnou za škodu způsobenou provozem vozidla“ ve smyslu rozebíraného ustanovení, a protože, jak už bylo uvedeno, se oproti stavu do 28.9.2005 na zákonném vymezení charakteristiky této osoby nic nezměnilo (pořád jde o „osobu odpovědnou za škodu způsobenou provozem vozidla“), nevidí krajský soud jinou možnost, než vykládat stejným způsobem, jaký zjevila novela č. 377/2005 Sb., i obsahově doslova totožný zákonný text předchozí. Dovozovat, že zákon č. 377/2005 Sb. okruh vůči žalobci povinných osob rozšířil, má za dané situace za vyloučené. A navíc pokládá za příhodný i žalobcův poukaz na to, že by se v případě pojištění odpovědnosti za škodu, vzniklou provozem daného vozidla, také vztahovaly příznivé účinky pojištění nejen na provozovatele, nýbrž i na řidiče (§ 6 odst. 1, 2 zákona č. 168/1999 Sb.). Je tedy jen logické, že by také oba měli nést důsledky, plynoucí z neexistence pojistného vztahu. Výklad, k němuž přikročil okresní soud, pokládá tak krajský soud za nepřiměřeně zužující. Podpůrně tu pak lze konečně poukázat i na důvodovou zprávu k § 6 zák. č. 168/1999 Sb. – i z ní je zřejmé, že úmyslem zákonodárce bylo, aby se pojištění vztahovalo jak na provozovatele, tak i na osoby odpovídající za škodu za podmínek ust. § 420 občanského zákoníku (tedy např. na řidiče vozidla), takže žalobci je třeba přisvědčit, že za osobu bez pojištění odpovědnosti je třeba pokládat každého, kdo odpovídá za škodu způsobenou provozem vozidla, u něhož nebyla uzavřena pojistná smlouva ve smyslu § 4 zák.č. 168/1999 Sb. O tom, že druhý žalovaný v okamžiku nehody vozidlo řídil, a za škodu, která tehdy třetí osobě následkem nehody vznikla, z hlediska občanského práva odpovídá, nemůže být sporu. V jeho případě jde o tzv. odpovědnost obecnou, tj. odpovědnost za způsobení škody zaviněným porušením právní povinnosti. Ze záznamu, který o dopravní nehodě pořídila Policie České republice, totiž jednoznačně vyplývá, že nehodu způsobil druhý žalovaný tím, že se při vyjíždění z pravé krajnice a ve snaze odbočit vlevo (k benzínovému čerpadlu) nevěnoval plně řízení vozidla, ve zpětném zrcátku přehlédl za ním jedoucí automobil, vjel mu přední částí svého vozu do jízdní dráhy a způsobil tak střet obou aut uprostřed vozovky. Navíc tehdy druhý žalovaný řídil bez řidičského oprávnění. Svým jednáním tak porušil § 3 odst. 3, § 4 písm. a/, b/, § 5 odst. 1 písm. a/, b/, § 6 odst. 3 písm. b/, c/ a § 47 odst. 4 písm. c/ zákona č. 361/2000 Sb., o provozu na pozemních komunikacích, ve znění pozdějších změn a doplnění. K uspokojení žalobcova nároku jsou tedy společně a nerozdílně povoláni oba žalovaní. Co bylo výše uvedeno stran novelizace č. 377/2005 Sb. ve vztahu k okruhu osob, které jsou vůči žalobci povinny vyrovnat jeho nárok podle § 24 odst. 8 zák. č. 168/1999 Sb., lze obdobně konstatovat i ohledně tzv. delegačního poplatku. Podle § 24 odst. 8 ve znění účinném do 28.9.2005 bylo podstatou žalobcova nároku právo „na náhradu toho, co za povinného plnil“. To se novelizací č. 377/2005 Sb. v žádném ohledu nezměnilo. Bylo jen doplněno, že žalobce má nárok na náhradu toho, co za dotyčnou osobu plnil „včetně nákladů na jinou osobu pověřenou kanceláří vyřízením případu a poskytnutím plnění poškozenému“ (nebo uplatněním nároku). Spojku „včetně“ tu podle krajského soudu nelze jazykově vykládat jako vyjádření rozšíření nároku. Takovému rozšíření by odpovídala spojka „a“. Novelizací zde „pouze“ došlo k výkladovému zpřesnění slovního spojení „to, co za dotyčného plnil“. Ani zde tak není důvod vykládat obsah tohoto slovního spojení jinak před a jinak po novelizaci zákona č. 168/1999 Sb. Také v tomto případě nadto krajský soud pokládá za přesvědčivou žalobcovu odvolací argumentaci, na niž odkazuje. Kdyby škodu hradily osoby, které za ni odpovídaly, nesly by výdaje spojené s jejím zjišťováním a stanovením rovněž ony. I z toho je zřejmé, že tyto výdaje žalobce „plnil za ně“. Co žalobce na delegačním poplatku pojišťovně zaplatil, v prvostupňovém řízení prokázal. Naopak nevyšlo najevo (a ani žalovaným nebylo tvrzeno) nic, co by nasvědčovalo, že žalobcem vyplacený poplatek neodpovídal co do své výše zásadám poctivého obchodního styku (jmenovitě, že byl přemrštěně vysoký), a není tak důvodu uvažovat o tom, zda by v důsledku takové skutečnosti bylo namístě zde vymáhanou náhradu poplatku oproti jeho výši nějak krátit. Proč žalobci nepřísluší úrok z prodlení i za dobu od 13.3.2005 do 14.7.2006, okresní soud odůvodnil výstižně. I vzhledem k absenci odvolacích námitek proti této části výroku pokládá krajský soud za dostatečné na odůvodnění prvostupňového rozhodnutí tu odkázat. A to, co okresní soud v této souvislosti uvedl ve vztahu k prvému žalovanému, v plné míře platí i stran druhého žalovaného. Z těchto důvodů krajský soud přezkoumávaný rozsudek v odvoláním dotčené části výroků o věci samé jednak potvrdil (§ 219 o.s.ř.) v té části, v níž okresní soud žalobu proti oběma žalovaným zamítl stran úroku z prodlení za dobu od 13.3.2005 do 14.7.2006, a jednak změnil (§ 220 odst. 1 písm. a/ o.s.ř.) tak, že první žalovaný je povinen zaplatit žalobci – vedle plnění přisouzeného pravomocným výrokem I okresního soudu – i zbývajících vymáhaných 18.704,- Kč s úrokem z prodlení od 15.7.2006 do zaplacení a že společně a nerozdílně s ním je povinen žalobci zaplatit 205.745,- Kč s úrokem z prodlení od 15.7.2006 do zaplacení i druhý žalovaný. V důsledku toho má žalobce vůči oběma žalovaným i právo na náhradu všech nákladů, které v řízení k uplatnění svých práv účelně vynaložil (§ 142 odst. 1, pro odvolací řízení ve spojení s § 224 odst. 1 o.s.ř.). Za řízení prvostupňové mu náleží náhrada zaplaceného soudního poplatku z žaloby 8.230,- Kč, náhrada odměny advokáta 34.590,- Kč (§ 3 odst. 1 bod 6 vyhl.č. 484/2000 Sb., v dříve platném znění), paušální náhrada režijních výdajů advokáta 750,- Kč (2x 75,- Kč + 2x 300,- Kč, § 13 odst. 3 vyhl.č. 177/1996 Sb., dílem v nyní platném a dílem v předchozím znění), náhrada cestovních výloh 1.656,60 Kč (§ 13 odst. 4 vyhl.č. 177/1996 Sb.), náhrada času, který advokát ztratil cestami k soudu, 800,- Kč (§ 14 odst. 1 písm. a/, odst. 3 téže vyhlášky) a náhrada daně z přidané hodnoty, kterou advokát odvede, 7.181,40 Kč (§ 137 odst. 3 o.s.ř.). Za řízení odvolací má žalobce právo na náhradu soudního poplatku z odvolání 8.230,- Kč, náhradu odměny advokáta 41.420,- Kč (§ 3 odst. 1 bod 6 vyhl.č. 484/2000 Sb., v nyní platném znění), náhradu režijních výloh advokáta 600,- Kč (2x 300,- Kč, § 13 odst. 3 vyhl.č. 177/1996 Sb., v nyní platném znění) a náhradu daně z přidané hodnoty, kterou advokát odvede, 7.984,- Kč (§ 137 odst. 3 o.s.ř.). Celková náhrada nákladů 111.442,- Kč je splatná k rukám žalobcova advokáta (§ 149 odst. 1 o.s.ř.). P o u č e n í : Proti té části výroku I tohoto rozsudku, kterou byl rozsudek okresního soudu změněn, lze do dvou měsíců od doručení tohoto rozsudku podat dovolání k Nejvyššímu soudu České republiky v Brně prostřednictvím Okresního soudu v HB. Odvolání proti tomuto rozsudku přípustné není. Nesplní-li povinný dobrovolně, co mu ukládá vykonatelné soudní rozhodnutí, může oprávněný podat návrh na soudní výkon rozhodnutí nebo exekuci. V HK dne 28. ledna 2008 předseda senátu