Skutečnost, že na pozemku stojí stavba, která se oprávněnému nevydává pro ztrátu svého původního stavebně technického charakteru ( § 8 odst. 1 zák. č. 87/1991 Sb.), nebrání soudu uložit povinnému vydání tohoto pozemku.

19Co 73/2007 ROZSUDEK JMÉNEM REPUBLIKY Krajský soud v HK rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. xxx a soudců xxx a xxx ve věci žalobců a) xxx, nar. xxx, bytem v xxx, a b) xxx, nar. xxx, bytem v xxx, zastoupených JUDr. xxx advokátkou se sídlem v xxx, proti žalovanému xxx, se sídlem v xxx zastoupenému Mgr. xxx, advokátem se sídlem v xxx, o uložení povinnosti uzavřít dohodu o vydání nemovitostí, o odvolání žalobců a žalovaného proti rozsudku Okresního soudu v T č.j. 10C 1/2000-529, ze dne 28. srpna 2006, ve znění usnesení č.j. 10C 1/2000-535, ze dne 14. listopadu 2006 a usnesení č.j. 10C 1/2000-559, ze dne 14. prosince 2006, t a k t o : I. Rozsudek okresního soudu s e ve výroku I p o t v r z u j e v tomto znění: Žalovaný je povinen uzavřít se žalobci dohodu o vydání nemovitostí, a to č.p. 112 na st.p. 17, stavební parcely č. 17, č.p. 177 na st.p. č. 95, stavební parcely č. 95, č.p. 178 na st.p.č. 96, stavební parcely č. 96 a stavební parcely č. 97, parcely č. 61/2, parcely č. 92/6, parcely č. 116/2 a parcely č. 364 v obci xxx a katastrální území xxx, nemovitostí zapsaných na listu vlastnictví č. ---u Katastrálního úřadu xxx, Katastrální pracoviště xxx, a to každému z žalobců po jedné polovině. II. Ve výroku II se rozsudek okresního soudu m ě n í pouze tak, že žalovaný je povinen uzavřít se žalobci dohodu o vydání stavební parcely č. 64/1 v obci xxx a katastrální území xxx, zapsané na listu vlastnictví č. --- u Katastrálního úřadu xxx, Katastrální pracoviště xxx, a to každému z žalobců po jedné polovině; jinak se rozsudek v tomto výroku p o t v r z u j e. III. Žalovaný je povinen zaplatit každému ze žalobců náklady řízení před okresním soudem po 13.995,50 Kč do tří dnů od právní moci tohoto rozsudku k rukám JUDr. xxx. IV. Žalovaný je povinen zaplatit České republice náklady řízení ve výši 157.411,65 Kč do tří dnů od právní moci tohoto rozsudku na účet Okresního soudu v T. V. Žalobci jsou povinni zaplatit České republice náklady řízení každý po 26.235,27 Kč do tří dnů od právní moci tohoto rozsudku na účet Okresního soudu v T. VI. Žalovaný je povinen zaplatit každému ze žalobců náklady odvolacího řízení po 5.200,-- Kč do tří dnů od právní moci tohoto rozsudku k rukám JUDr. xxx. O d ů v o d n ě n í : Okresní soud rozhodl, že žalovaný je povinen uzavřít s žalobci dohodu o vydání nemovitosti č.p. 112 postavené na st.p.č. 17, par. č. 17, nemovitosti č.p. 177, postavené na par. č. 95, par. č. 95, nemovitosti č. p. 178, postavené na parc. č. 96, parc. č. 96, parc. č. 97, parc. č. 61/2, parc. č. 92/6, parc. č. 116/2 a parc. č. 34, vše v katastrálním území xxx, obec xxx, zapsané na LV č. --- u k. ú. pro xxx, pobočka xxx (výrok I). Žalobu, kterou se žalobci domáhali uzavření dohody o vydání nemovitosti č.p. 155 na parcele č. 64/1, parcely č. 64/1, vše v k.ú. xxx, obec xxx, zapsané na LV č. --- u k.ú. pro xxx, pobočka xxx, zamítl (výrok II). Žádnému z účastníků nepřiznal právo na náhradu nákladů řízení (výrok III). Prvým usnesením v záhlaví citovaným doplnil okresní soud svůj rozsudek o výrok IV, kterým žalobcům uložil povinnost zaplatit České republice společně a nerozdílně na účet Okresního soudu v T znalečné 85.529,10 Kč do tří dnů od právní moci rozsudku. Výrokem pod bodem V tohoto usnesení uložil žalovaným povinnost nahradit České republice na účet Okresního soudu v T znalečné ve výši 75.529,10 Kč do tří dnů od právní moci rozsudku. Dalším usnesením okresní soud opravil záhlaví rozsudku i doplňujícího usnesení tak, že správné datum narození žalobkyně je 10.1.1952 (výroky I a II) a opravil výrok I rozsudku tak, že právné označení parcely je nikoliv 34, ale číslo 364. Okresní soud uzavřel, že žalobci jsou ve smyslu ustanovení § 3 odst. 2 a 4 písm. c) zákona č. 87/1991 Sb., o mimosoudních rehabilitacích v platném znění (dále jen zákon), oprávněnými osobami k vydání nemovitostí dříve zapsaných ve vložkách knihovních č. 55 a 95 pro katastrální území xxx, neboť jejich otec xxx dne 4.2.1971 zemřel a nedožil se tedy nabytí účinnosti zákona. Otec žalobců byl synovcem MUDr. xxx, nar. xxx (dále zůstavitel), který nemovitosti, jejichž vydání se domáhají, vlastnil na základě trhové smlouvy z měsíce dubna 1927. Jeho strýc z matčiny strany – xxx, roz. xxx, zemřel za 2. světové války zřejmě v koncentračním táboře a byl usnesením Okresního soudu v B ze dne 8.8.1946, č.j. M 47/46-5, prohlášen ke dni 27.10.1942 za mrtvého. Jestliže stát na základě dekretu Ministerstva vnitřního obchodu zavedl ke dni 1.10.1945 nad nemovitostmi zůstavitele národní správu, dílčím rámcovým plánem z 16.11.1948, uveřejněným ve Věstníku osidlovacího úřadu, vyjmul z přídělového řízení majetkovou podstatu zapsanou v knihovní vložce č. 55 pozemkové knihy pro katastrální území xxx a rozhodnutím Osidlovacího úřadu a Fondu národní obnovy v P ze dne 13.12.1948, sp. zn. K xx, odevzdal tento majetek do vlastnictví Revolučního odborového hnutí, postupoval vůči otci žalobců způsobem porušujícím ve smyslu § 2 odst. 1 písm. c) zákona základní lidská práva a svobody. Zejména zasáhl do jeho práva na spravedlivý soudní proces a právo vlastnit majetek. Otec žalobců totiž u Okresního soudu v B zahájil 4.9.1946 po prohlášení strýce za mrtvého dědické řízení po zůstaviteli a podal dědickou přihlášku, která byla usnesením Okresního soudu v B ze dne 15.7.1947, sp. zn. D 485/46-18, přijata. Dědické řízení bylo dokonce přerušeno a okresní soud uložil přihlášenému dědici, tj. otci žalobců, aby zahájil ohledně majetku zůstavitele restituční řízení podle zákona č. 128/1946 Sb. a podle dekretu prezidenta republiky č. 5/1945 Sb. Řízení pozůstalostní však bylo dne 28.1.1957 zastaveno s odůvodněním, že nemovitosti zůstavitele byly připsány do vlastnictví odborů. Výsledek řízení restitučního se nepodařilo zjistit, protože spis se ztratil. Tím, že otec žalobců podal dědickou přihlášku, uzavírá okresní soud, dědictví přijal a pokud by se byl býval dožil účinnosti zákona, byl by osobou oprávněnou k nápravě majetkové křivdy, jak již řekl Nejvyšší soud České republiky v usnesení ze dne 19.12.1996, týkajícím se této věci. Žalovaná je osobou povinnou k vydání nemovitostí, neboť na základě usnesení mimořádného všeodborového sjezdu ze dne 2.3.1990 byla ukončena existence Revolučního odborového hnutí. A následně byly nemovitosti bratra a babičky žalobců převedeny do vlastnictví žalované. Poněvadž od roku 1991 nemovitosti užívalo a spravovalo hospodářské zařízení odborového svazu s názvem xxx, zřízené 19.12.1990 Českomoravskou komorou Konfederace odborových svazů – později xxx spol. s.r.o., jehož společníkem se v roce 1995 stala žalovaná, nepochybili žalobci, pokud výzvy o vydání majetku ze dne 14.9.1991 a 10.3.1992 adresovali a doručili tomuto odborovému zařízení. Žalovaná byla v katastru nemovitostí zapsána jako vlastník nemovitostí namísto ROH teprve během roku 1997 a 1998. Na tuto skutečnost žalobci zareagovali tím, že navrhli změnu žalovaného, čemuž okresní soud usnesením č.j. 10C 1/2000-182, ze dne 9.2.2001 vyhověl a připustil, aby na místo hospodářského zařízení xxx vystupovala v řízení jako žalovaná xxx. Jelikož žalovaná se po vstupu do řízení začala bránit vydání všech čtyř staveb mimo jiné i z toho důvodu, že podle jejího přesvědčení zásadní přestavbou, provedenou po jejich převzetí státem, ztratily ve smyslu § 8 odst. 1 zákona svůj původní stavebně technický charakter, přibral okresní soud do řízení znalecký ústav – Ústav soudního inženýrství, Vysoké učení technické v B. Na základě jím vypracovaného znaleckého posudku pak uzavřel, že je možné žalobcům vydat rekreační zařízení č.p. xxx – xxx, u kterého nebyly provedenými stavebními úpravami zasaženy tzv. prvky dlouhodobé životnosti. K zotavovně č.p. xxx – xxx byla sice přistavěna na místo původní kavárny dřevěné kavárna zděná, čímž došlo k výměně 51 % základů, ale vlastní objekt nedoznal žádných podstatných stavebních úprav, a proto je možné i tuto stavbu včetně pozemku pod ní se nacházejícího vydat. Zotavovna č.p. xxx – xxx, má nový rozšířený vstup do budovy a přistavěný výměník tepla, což jsou stavební úpravy, které opět podle okresního soudu nemohou zabránit jejímu vydání žalobcům, i když nové základy činí 51% původních. Okresní soud však na základě znaleckého dokazování rozhodl, že nelze vydat zařízení č.p. xxx s názvem xxx, neboť zásadní přestavbou uskutečněnou převážně v období let 1980 – 1984 ztratilo svůj původní stavebně technický charakter (§ 8 odst. 1 zákona). Její obestavěný prostor se z původních 6.938,20 m³ zvětšil na 11.734,84 m³ a je tak o 69,1 % větší než tomu bylo v roce 1948, kdy se zotavovny zmocnil stát. V rozsahu odpovídajícím původní budově došlo ke změně stavebně technických prvků dlouhodobého charakteru u základu ve výši 11%, u zdiva ve výši 22%, u stropů ve výši 37%, u schodů ve výši 44% a u krovů ve výši 93%. Zotavovna xxx však nebyla měněna jen pouze ve svém původním objemu, ale byla rozšířena o další přístavby a nástavby, které jsou funkčně spojeny s původní stavbou a nelze je bez dalšího oddělit. Z původních konstrukcí tak bylo v rozhodném období odstraněno 15% základů, 52% stropů, 35% zdiva, 51% schodů a 100% krovů. U těchto změn soud uvažoval i s těmi stavebními úpravami, které byly vybudovány v nových přístavbách a nástavbách, které neoddělitelně souvisí s prostorem původní budovy. V rámci stavebních úprav nastala podstatná změna celé původní nemovitosti. Okresní soud uzavřel, že ke stejnému závěru by dospěl i tehdy, pokud by nepřihlížel k nové přístavbě vstupu do budovy v prvním nadzemním podlaží, ani k přístavbě dvoupodlažního přístřešku na kontejnery z roku 1989. Zamítnutí žaloby ohledně parcely č. 64/1 - stavební v katastrálním území xxx, na které se nachází objekt zotavovny xxx, zdůvodnil tím, že by vydáním pozemku byl nastolen stav, kdy by se na něm nacházela stavba ve vlastnictví osoby odlišné od vlastníka pozemku, což by mohlo vést k dalším sporům – a tomu má soud předcházet. Okresní soud nakonec rozhodl o náhradě nákladů řízení účastníků a státu. Žádnému z účastníků nepřiznal právo na náhradu nákladů řízení s odůvodněním, že hodnota vydaných nemovitostí je přibližně stejná jako hodnota stavby, která vydána nebyla. Náklady řízení, které vynaložil stát na znalečné, rozdělil podle § 148 odst. 1 o.s.ř. mezi účastníky rovným dílem. Konstatoval, že obě strany sporu měly v řízení přibližně stejný úspěch, přičemž žalobci nesplňují podmínky pro přiznání práva na osvobození od soudních poplatků. S tímto rozhodnutím nesouhlasili žalobci ani žalovaní, a proto napadli rozsudek okresního soudu odvoláním. Žalobci podali odvolání proti zamítavému výroku II, dále proti výroku III o nepřiznání práva na náhradu nákladů řízení žádnému z účastníků a proti výroku IV, kterým byla žalobcům uložena povinnost zaplatit státu jednu polovinu nákladů řízení za znalečné, které stát zálohoval. Podle jejich názoru soud neposoudil správně otázku ztráty původního stavebně technického charakteru u stavby rekreačního zařízení xxx, vycházel-li z tabulky na č.l. 8 druhého dodatku ke znaleckému posudku. Byli přesvědčeni, že nejprve měly být společně sečteny konstrukce dlouhodobé životnosti původní a obměněné a teprve potom měly být porovnány tyto prvky s konstrukcemi novými. Na základě tohoto výpočtu pak dospívají k závěru, že u základů, zdiva ani krovů nedošlo k obměně všech konstrukcí daného prvku v nadpolovičním objemovém množství. Takovýto postup odpovídá i závěrům znaleckého ústavu, použitým ve druhé variantě na str. 47, kde byla vzata za základ pro výpočet současná velikost objektu. Pouze u stropů je pak podíl nových konstrukcí vyšší než 50% v porovnání s objemem konstrukcí původních a obměněných. Při hodnocení výsledků ztráty původního stavebně technického charakteru této stavby jsou výpočty stejné, je-li použita varianta, při které je stav původní i současný 100%. Zůstaly-li v původní části zotavovny všechny konstrukce v převážné míře původní či jen obměněné (krovy), není dán důvod k jejímu nevydání. Změny, které zvyšují podíl nových prvků dlouhodobé životnosti, se týkají hlavně přístaveb provedených v době po odnětí majetku, takže lze uzavřít, že původní stavba byla jen zhodnocena. Dále žalobci poukázali na nálezy Ústavního soudu, podle kterých je třeba postupovat při hodnocení ztráty původního stavebně technického charakteru stavby případ od případu. Dále, že jednotlivé prvky dlouhodobé životnosti nejsou ve vzájemném vztahu rovnocenné a že přístavbu nelze pokládat za zásadní přestavbu, která by mohla ve svých důsledcích bránit ve vydání stavby. Přístavba je součástí věci hlavní a sdílí její osud bez ohledu na výši nákladů vynaložených na její pořízení. Není-li v zákoně žádné ustanovení, které by bránilo vydání pozemku nacházejícího se pod stavbou, která se v důsledku ztráty původního stavebně technického charakteru nevydává, a poněvadž stavba není součástí pozemku, měla být žalobcům vydána i stavební parcela č. 64/1 v katastrálním území xxx. Vytkli okresnímu soudu, že chybně použil závěry znaleckého posudku, protože u rekreačního zařízení xxx zůstalo 61% a u zotavovny xxx 89% ze základů původních, takže není pravda, že by nové základy tvořily nadpoloviční objem daného prvku. Vhledem k tomu, že se jedná o tzv. spor restituční, trvající řadu let, a že znalecký posudek byl zadán k prokázání tvrzení žalovaného, že všechny čtyři stavby ztratily zásadní přestavbou svůj původní stavebně technický charakter a z tohoto důvodu je nelze vydat, navrhli, aby krajský soud rozsudek okresního soudu v napadených výrocích změnil tak, že uloží žalovanému povinnost vydat žalobcům i nemovitost č.p. 155 se stavební parcelou č. 64/1 v katastrálním území xxx a dále povinnost zaplatit jim a státu veškeré náklady řízení. Žalovaný napadl odvoláním pouze výrok I, kterým bylo žalobě částečně vyhověno a dále výrok III o nepřiznání práva na náhradu nákladů řízení žádnému z účastníků. Namítal, že žaloba měla být zamítnuta i ve zbývající části, neboť žalobci nikdy nevyzvali k vydání prastrýcova majetku, výzvy doručené společnosti xxx jsou neurčité, neprokázali, v jakém příbuzenském vztahu byl jejich otec k MUDr. xxx a o žalobkyni není ve výzvách žádná zmínka. Její jméno se vyskytlo teprve v žalobě. Žalobci nejsou rovněž legitimováni k uzavření dohody o vydání nemovitostí proto, že jejich otec nebyl rozhodnutím soudu ani státního notářství určen za dědice po svém strýci xxx. Upozornil, že otec žalobců měl 26.5.1945 darovat strýcův majetek xxx Ústřední radě odborů. Dále vytkl soudu, že v rozsudku není dostatečným způsobem uvedeno, o jaký způsob neoprávněného přechodu majetku na stát se mělo jednat a jakou rasovou persekucí měli být žalobci postiženi. Vyslovil názor, že pokud ještě po 25.2.1948 nebylo pozůstalostní řízení po MUDr. xxx ukončeno, nebyl restituční požadavek otce žalobců uspokojen zřejmě z jiných důvodů než rasových či politických. Tak jako v řízení před okresním soudem znovu poukázali na rozhodnutí Vrchního soudu v P sp. zn. 3Cdo 2/94, ze dne 29.11.1994, podle něhož se nejedná o přechod majetku do vlastnictví státu a nelze jej vydat, jestliže se věc dostala z vlastnictví fyzické osoby do vlastnictví hospodářského zařízení společenské organizace. Poněvadž u rekreačního zařízení xxx i xxx bylo obměněno více než 50% základů, měla být žaloba zamítnuta i ohledně těchto nemovitostí z důvodu ztráty jejich původního stavebně technického charakteru. Navrhl, aby krajský soud rozsudek okresního soudu ve výroku I změnil, žalobu i v tomto rozsahu zamítl a přiznal žalovanému právo na náhradu nákladů řízení. K obsahům odvolání se vyjádřily obě strany sporu. Žalobci namítali, že výzvy adresovali tomu, kdo v té době s nemovitostmi hospodařil. Podle jejich přesvědčení je výzvu ze dne 14.9.1991 třeba vykládat ve spojení s výzvou ze dne 10.3.1992 a pak vedle sebe obstojí. Vztahy příbuzenské dostatečným způsobem prokázali úmrtními a rodnými listy. Poukázali na usnesení Nejvyššího soudu České republiky, vydané v této věci, které okresní soud v odůvodnění svého rozsudku zmiňuje a z něhož jasně vyplývá, že jsou oprávněnými osobami k vydání tohoto majetku podle zákona o mimosoudních rehabilitacích. Restituci strýcova majetku podle zákona č. 128/1946 Sb. zabránilo především přidělení restituční podstaty odborům, podle článku III zákona č. 79/1948 Sb. Rozhodnutí Vrchního soudu v P, jehož se žalovaný dovolává, pak nelze na rozhodovanou věc použít, protože restituovaný majetek byl ve státním vlastnictví. Poněvadž u zařízení xxx ani xxx nenastala ztráta původního stavebně technického charakteru, ale došlo u nich maximálně k mírnému zhodnocení, není tato skutečnost na překážku jejich vydání. Žalovaný ve vyjádření k odvolání sdělil, že podle jeho názoru se okresní soud dostatečným způsobem vypořádal s námitkami žalobců ohledně ztráty stavebně technického charakteru u zotavovny xxx. Námitky žalobců zazněly již v prvostupňovém řízení a znalecký ústav se s nimi vypořádal ve druhém posudku a podal i ústní vysvětlení. Míra úspěchu v řízení byla na obou stranách přibližně stejná, a proto výroky o nákladech řízení státu i účastníků pokládal za správné. Navrhl, aby byl rozsudek okresního soudu v žalobci napadených výrocích potvrzen. Krajský soud přezkoumal rozsudek okresního soudu v celém jeho rozsahu a dospěl k závěru, že částečně důvodné je pouze odvolání žalobců. Žalobci uplatnili požadavek, aby s nimi žalovaný uzavřel dohodu o vydání nemovitostí podle § 5 odst. 4 zákona. Základním předpokladem uplatnění takového nároku je především včasná písemná výzva fyzické osoby prokazující svůj nárok na vydání věci, adresovaná osobě povinné, a uvedení způsobu převzetí věci státem (§ 5 odst. 1 a 2 zákona). Podle přesvědčení krajského soudu se okresní soud odpovídajícím způsobem vypořádal s námitkami žalovaného směřujícími proti nedostatečné kvalitě výzvy. Z obou výzev sepsaných tehdejší advokátkou žalobců lze zjistit, po které osobě se domáhají vydání majetku, ve kterém katastru a ve kterých vložkách knihovních byl zapsán, za jakých okolností původní vlastník měl o majetek přijít a jakým způsobem se snažil zůstavitelův dědic, otec žalobců, nemovitosti po druhé světové válce marně nabýt do vlastnictví. K pozdější výzvě byly připojeny i některé listiny prokazující způsob pozbytí majetku a příbuzenský vztah (výpisy z pozemkové knihy, dohoda o uvalení národní správy). Ze zákona nevyplývá, že by bylo nutné současně s výzvou ihned předložit veškeré důkazy prokazující oprávněnost uplatněného nároku. Vždyť lhůta 6 měsíců k výzvě o vydání majetku a roční lhůta k uplatnění nároku u soudu, které počaly plynout od účinnosti zákona, tj. od 1.4.1991, byly velmi krátké (§ 5 odst. 2 a 4 zákona). Není tedy v rozporu se zákonem, jestliže oprávněná osoba nejprve vyzvala osobu povinnou k vydání věci a některé důkazy o oprávněnosti svého nároku doplnila později, a to i třeba až v rámci zahájeného soudního řízení. Žalobci uplatnili své požadavky způsobem naprosto konkrétním, který nemohl nechat nikoho na pochybách, čeho se svými podáními domáhají. Výzvy sice nepodepsal žádný ze žalobců, ale ti byli již v té době zastoupeni advokátkou vybavenou od nich plnými mocemi ze dne 4.1.1991 a 10.3.1992, které ji opravňovaly podávat návrhy a žádosti jejich jménem. Na překážku vyhovění žalobě nebylo, jak tvrdí žalovaný, že mu výzva nebyla nikdy doručena. Podle ust. § 4 odst. 1 zákona jsou povinnými osobami stát nebo právnické osoby, které ke dni účinnosti tohoto zákona věc drží. Podle již ustáleného výkladu je držba sice jedním ze základních oprávnění vlastníka věci, avšak držitelem může být i někdo jiný než vlastník věci. Držitel musí věc fakticky ovládat a nakládat s ní jako s věcí vlastní. Za osobu povinnou je tedy třeba považovat toho, kdo věc ke dni účinnosti zákona držel a tím byla xxx. Jestliže žalobci vyzvali k vydání věcí toho, o němž na základě objektivně zjistitelných údajů byli přesvědčeni, že věc drží, bylo třeba považovat takovou výzvu za řádnou. A nemýlili se, neboť během sporu vyšlo najevo, že nemovitosti byly v užívání xxx. Pozbyla-li tato povinná osoba během řízení pasivní legitimaci, neměla tato skutečnost vliv z hlediska důvodnosti nároku na vydání věci, neboť vymezení pasivní legitimace se v ust. § 4 odst. 1 zákona váže na ten subjekt, který věc držel ke dni účinnosti zákona. Okresní soud měl rovněž naprosto přesvědčivým způsobem prokázánu i příbuzenskou posloupnost mezi žalobci a zůstavitelem, a to především ze spisu Okresního soudu v B sp. zn. D 485/46 a z rodných a úmrtních listů. V tomto směru proto krajský soud odkazuje na odůvodnění rozsudku provedené okresním soudem především na straně třetí. Nedůvodné jsou rovněž námitky žalovaných, že otec žalobců nebyl nikdy určen za dědice po svém strýci, neboť řízení bylo zastaveno pro nemajetnost zůstavitele, a že otec daroval strýcův majetek po roce 1945 Ústřední radě odborů. Obě výhrady souvisí s neúplným pochopením právního institutu ležící pozůstalosti, o němž se zmiňuje Nejvyšší soud České republiky ve svém usnesení ze dne 19.12.1996, kterým zrušil rozsudek Krajského soudu v HK ze dne 23.8.1994, jímž bylo potvrzeno zamítnutí žaloby okresním soudem v rozsudku ze dne 21.2.1994. Odnětí majetku z ležící pozůstalosti, říká Nejvyšší soud, spadá pod ust. § 3 odst. 2 zákona a z tohoto důvodu jsou žalobci osobami oprávněnými. K tomu krajský soud dodává, že podle ustanovení § 509 zákona č. 141/1950 Sb., tj. občanského zákoníku účinného od 1.1.1951, a podle ustanovení § 460 zákona č. 40/1964 Sb., občanského zákoníku ve znění pozdějších předpisů, nebyl režim nabývání dědictví podle obecného zákoníku občanského z roku 1811, platného v době úmrtí zůstavitele, založen na zásadě nabytí dědictví ke dni smrti zůstavitele. Podle ust. § 797 a 819 o.z.o. se dědic stal vlastníkem dědictví teprve jeho odevzdáním na základě odevzdací listiny soudu, která měla deklaratorní i konstitutivní povahu. Teprve odevzdací listina zakládala vlastnické právo a odevzdání pozůstalosti dědici již následně k dovršení přechodu nevyžadovalo vklad vlastnického práva do veřejných knih ve smyslu § 436 o.z.o. Dědic se stal vlastníkem věcí z dědictví odevzdáním pozůstalosti, jímž bylo dědické řízení skončeno. Po zůstavitelově smrti, která na změnu právních vztahů vlastnických neměla vliv, se dědictví nabízelo povolaným osobám, kterým vzniklo pouze právo pozůstalost přijmout, zpravidla dědickou přihláškou, nebo odmítnout. I když povolaná osoba, v tomto případě synovec zůstavitele, pozůstalost přijal, platil zákaz v ust. § 797 o.z.o., podle něhož nesměl dědictví vzít v držbu, dokud jeho dědické právo nebylo před soudem projednáno a dědictví mu odevzdáno. Pro období od smrti zůstavitele do odevzdání dědictví soudem byla vytvořena konstrukce tzv. ležící pozůstalosti (§ 547 o.z.o.), na niž se hledělo tak, jako by tu fyzická osoba byla. Ležící pozůstalost spočívala v tom, že po dobu od úmrtí zůstavitele do přijetí dědictví povolanou osobou (delátem) se na pozůstalost hledělo tak, jako kdyby byla dosud ve vlastnictví zůstavitele a od přijetí dědictví do jeho nabytí odevzdáním představuje dědic zůstavitele; vůči třetí osobě se považují oba za osobu jedinou. Ležící pozůstalost měla tedy práva a povinnosti, jako by subjektem práva byla. Šlo o zvláštní právní instituci, která sice nebyla právnickou ani fyzickou osobou, ale byla nositelem, byť omezených práv a povinností. Mohla vystupovat v řízení soudním či správním jako jeho účastník. Z toho vyplývá mimo jiné i to, že otec žalobců nemohl žádný právní úkon směřující k převodu vlastnického práva ve formě daru z ležící pozůstalosti do vydání odevzdací listiny uskutečnit. Zavedení národní správy na požadovaný majetek ke dni 1.10.1945 podle dekretu č. 5/1945 Sb. ještě neznamenalo odnětí vlastnictví ve prospěch jiného subjektu, když podle § 1 odst. 1 cit. dekretu jsou neplatné jakékoliv majetkové převody a právní jednání, pokud byla uzavřena po 29.9.1938 pod tlakem okupace nebo rasové persekuce. Ovšem vynětí nemovitostí dílčím rámcovým plánem z přídělového řízení a jejich odevzdání v prosinci 1948 Revolučnímu odborovému hnutí, již bylo protiprávním postupem v rozporu se zásadami demokratické společnosti učiněným v rozhodném období ve smyslu § 2 odst. 1, § 3 odst. 2 a § 1 odst. 1 zákona č. 87/1991 Sb. To vše i s přihlédnutím k tomu, že podaná žádost o restituci majetku podle zákona č. 128/1946 Sb. nebyla ze snadno pochopitelných důvodů vyřízena. Okresní soud jasně vyložil, že postup tehdejšího státního aparátu porušil především právo občana vlastnit majetek, čímž pokračoval v represích započatých za protektorátu. O rasové persekuci se však nikdy nehovořilo a ani okresní soud s ní v odůvodnění svého rozsudku neargumentuje. Tvrdit v současnosti, že nárok na dědictví či restituci nebyl uspokojen z jiných důvodů, je více než odvážné, zvláště nebyly-li zjištěny žádné překážky, které by bránily restituci majetku. Jestliže otec žalobců ani zůstavitel, vzhledem k tomu, co bylo již řečeno o ležící pozůstalosti, nic nevlastnil, nelze v rozhodované věci argumentovat rozhodnutím Vrchního soudu v P z roku 1994, jak se stále snaží žalovaný. Navíc Revoluční odborové hnutí zřízené zákonem č. 144/1946 Sb. nebylo žádným hospodářským zařízením společenské organizace, ale sdružením s vlastní právní subjektivitou vlastnící a spravující majetek sloužící „pracujícímu lidu“ (§ 1 odst. 1 a 3, § 2 odst. 4 cit. zákona). Odvolací soud se nakonec musel zabývat otázkou, zda vydání staveb nebrání ztráta jejich původního stavebně technického charakteru ve smyslu § 8 odst. 1 zákona. Ohledně skutkového stavu, jež byl zjištěn velmi podrobně okresním soudem, nepanují již žádné pochybnosti, neboť znalecký posudek odpověděl na všechny účastníky nastolené otázky a je z něho patrný rozsah i způsob stavebních úprav a zásahů do jednotlivých budov. I podle přesvědčení krajského soudu posoudil okresní soud zjištěný skutkový stav správně a dospěl-li k závěru, že svůj stavebně technický charakter ztratila zásadní přestavbou jen zotavovna xxx, nepochybil. Otázkou ztráty stavebně technického charakteru se soudní praxe již opakovaně zabývala. V odborné literatuře se často odkazuje na rozhodnutí Vrchního soudu v P sp. zn. 3Cdo 95/92, které bylo publikováno v časopise Soudní rozhledy č. 4/1994. V tomto rozhodnutí se uvádí, že ztráta původního stavebně technického charakteru je podmíněna jen obměnou těch konstrukcí, které stavbu jako celek charakterizují a od nichž technická životnost stavby přímo odvisí. O zásadní přestavbě lze uvažovat tam, kde alespoň u jednoho z prvků dlouhodobé životnosti došlo z více než z jedné poloviny k jejich obměně. Na druhé straně lze poukázat na rozhodnutí Ústavního soudu, který tutéž problematiku řešil v nálezu II ÚS 231/01 publikovaném ve Sbírce nálezů a usnesení Ústavního soudu (svazek č. 23 poř. č. 137). I když se v tomto nálezu Ústavní soud přihlásil, pokud jde o vymezení pojmu ztráty stavebně technického charakteru, k výše uvedeným závěrům Vrchního soudu, přeci jen tyto úvahy poněkud korigoval. Uvedl, že při výkladu § 8 odst. 1 zákona je třeba postupovat u jednotlivých případů tak, aby bylo zachováno právo na individuální posouzení. Změna konstrukce jednoho prvku dlouhodobé životnosti, případně ani jeho kompletní výměna nemusí nutně znamenat ztrátu stavebně technického charakteru. U zotavovny xxx k výměně žádného z prvků dlouhodobé životnosti nedošlo, neboť přístavbu výměníkové stanice, znamenající zlepšení vytápění budovy, uskutečněnou v roce 1993, a rekonstrukci vstupu do budovy nelze za zásadní přestavbu považovat. Stejně tak u staveb pojmenovaných xxx a xxx neznamenala přístavba vstupu do budov, přistavění výměníkové stanice u xxx a nahrazení dřevěné kavárny kavárnou zděnou u ubytovny xxx zásadní přestavbu. Jednalo se o stavební zásahy méně významné, takže současný stav objektu se významně neliší od jeho stavu před provedenými stavebními úpravami. Žalobci mají pravdu, pokud tvrdí, že více než polovina základů u staveb xxx a xxx zůstala původních (67 resp. 89%). Tyto tři stavby tedy nepřestaly existovat jako věc v právním slova smyslu a je povinností žalovaného je vydat včetně pozemků pod nimi se nacházejících. Totéž však již nelze říci o zotavovně xxx, ve které nastala výměna prvků dlouhodobé životnosti v rozsahu přesahujícím 50% původní stavby u krovů. Nástavbou a rozšířením 4. patra budovy byl ovlivněn tento prvek dlouhodobé životnosti takovou měrou, že je třeba dospět k závěru, že ztráta stavebně technického charakteru nastala. Dále je třeba přihlédnout i k dalším skutečnostem. Přestože stavba prošla v minulosti zásadní přestavbou, její původní účel zůstal zachován. I nadále slouží k ubytování a rekreaci. Avšak co se týče zázemí a pohodlí klientů, jsou služby ve všech směrech poskytovány na vyšší kvalitativní úrovni než tomu bylo dříve. Obestavěný prostor byl zvětšen o 4.796 m³, přičemž změny se dotkly objemů výškových i půdorysních. Zvětšení stavby a nárůst prvků dlouhodobé životnosti v důsledku uskutečněné přestavby tak naplňuje předpoklad ztráty původně stavebně technického charakteru, neboť bylo doprovázeno podstatnými stavebními změnami a úpravami. A to i za předpokladu, že by původní část budovy (historická) doznala výměny v nadpoloviční míře jen u konstrukce střešní (krovy), jak se snaží argumentovat žalobci v odvolání. Ze znaleckého posudku bylo zjištěno, že dům byl v rámci rekonstrukcí provedených v převážné míře v letech 1980-1984 přestavěn tak, že při tom došlo k obměně všech prvků dlouhodobé životnosti (základy, zdivo, stropy, schodiště, krovy), čímž se zvýšil obestavěný prostor o 70% oproti stavu původnímu. Okresní soud správně dovodil, že závěr o zásadní přestavbě je třeba učinit teprve na základě úvah, které berou zřetel na všechny okolnosti dané věci. Zotavovna je schopna jako celek poskytnout zázemí a ubytování rekreantům na daleko vyšší úrovni než tomu bylo v době, kdy byla bez možnosti obrany předána státem do vlastnictví odborů. Stavba si neponechala svůj původní tvar ani rozměr a neponechala si ani své celkové uspořádání. Krajský soud má tedy ve shodě se soudem okresním za to, že u zotavovny xxx došlo k zásadní přestavbě domu, a proto ji nelze žalobcům vydat. Poslední věcná námitka, která zazněla v odvolání žalobců, byla ta, že nic nebrání vydání stavební parcely č. 64/1 v katastrálním území xxx v případě, že nelze vydat stavbu zotavovny xxx z důvodu ztráty jejího původního stavebně technického charakteru. Ustanovení § 8 odst. 1 zákona se o osudu pozemku, na kterém se nachází stavba zásadním způsobem přestavěná, nezmiňuje. Z toho krajský soud dovozuje, že není vyloučeno, aby takový pozemek byl vydán oprávněné osobě. Takový postup nevylučuje ani § 8 odst. 3 zákona, podle kterého se nevydá pozemek, na němž je umístěna stavba, která byla zřízena až po převzetí pozemku státem. V souladu s účelem restitučního zákona je třeba upřednostnit výklad svědčící ve prospěch žalobců (srovnej rozhodnutí Ústavního soudu sp.zn. IV ÚS 364/2000 ze dne 8.8.2002). Není důvod se domnívat, že tímto postupem vzniknou neřešitelné právní vztahy mezi účastníky řízení, bude-li někdo jiný vlastníkem pozemku a někdo jiný vlastníkem stavby na pozemku se nacházející. Taková vlastnictví mohou vedle sebe existovat a lze je řešit i cestou právní. Jak správně připomínají žalobci, stavba není podle § 120 odst. 2 občanského zákoníku součástí pozemku, a je věcí samostatnou. Z těchto důvodu krajský soud uzavřel, že žalobci mají nárok i na vydání stavební parcely č. 64/1. Krajský soud tedy rozsudek okresního soudu ve výroku I a dále v části výroku II o zamítnutí žaloby na vydání stavby č. p. xxx xxx v katastrálním území xxx podle § 219 o.s.ř. potvrdil s tím upřesněním, že každému ze žalobců bude vydána jedna polovina nemovitostí. V části výroku II pak rozsudek okresního soudu podle § 220 odst. 1 písm. a) o.s.ř. změnil a uložil žalovanému uzavřít se žalobci dohodu o vydání stavební parcely par. č. 64/1 v katastrálním území xxx. Vzhledem k tomu, že krajský soud změnil rozsudek okresního soudu ve věci samé, musel znovu rozhodnout i o nákladech řízení před okresním soudem podle § 224 odst. 1 a 2 o.s.ř. Krajský soud se na rozdíl od soudu okresního nedomnívá, že by úspěch žalobců vyvážil úspěch žalovaného. V řízení nebyla zjišťována cena věcí, jejichž vydání se žalobci domáhali. Z tohoto důvodu použití tzv. hodnotového hlediska pro stanovení úspěchu ve věci samé není správné. Žalobci požadovali celkem vydat 13 nemovitostí (4 stavby a 9 pozemků). Dvanáct nemovitostí jim bude vydáno a pouze v jednom případě neuspěli. Jejich úspěch je tedy ve smyslu § 142 odst. 1 o.s.ř. značný a převažující. Nelze rovněž přehlédnout, že spor neřešil jen otázku ztráty stavebně technického charakteru u všech 4 staveb, ale ještě předtím bylo třeba se vypořádat s řadou námitek žalovaného ohledně uplatněného nároku, které, kdyby byly shledány důvodnými, by zabránily vydání nemovitostí (výzva, aktivní a pasivní legitimace účastníků). Proto odvolací soud dospívá k názoru, že žalobci mají právo na náhradu všech nákladů řízení, které vynaložili, a to jak před okresním, tak i před odvolacím soudem. Náklady řízení žalobců před okresním soudem činí celkem 27.991,-- Kč. Sestávají z odměny advokáta 760,-- Kč za řízení před okresním soudem zahájeném v roce 1992 u každého ze žalobců za 4 úkony právní pomoci po 160,-- Kč a z paušální náhrady hotových výdajů 4x po 30,-- Kč (§ 2 odst. 1, § 13 odst. 6, § 16 odst. 1 písm. a/, c/, d/, § 17 odst. 2 a § 19 odst. 3 vyhl. č. 270/1990 Sb.). Za odvolací řízení před krajským soudem v roce 1994 žalobcům žádné náklady řízení nenáleží, protože se jich výslovně do protokolu vzdali. Za odvolací řízení zahájené v roce 1994 před Nejvyšším soudem, náleží každému ze žalobců náhrada nákladů po 190,-- Kč podle ustanovení citované vyhlášky. Po vrácení spisu Nejvyšším soudem České republiky k dalšímu řízení Krajskému soudu v HK žalobcům žádné náklady nevznikly, neboť krajský soud dne 30.3.1999 v neveřejném jednání řízení zastavil. Za dovolací řízení zahájené 4.6.1999 náleží každému ze žalobců náklady řízení po 875,-- Kč sestávající z odměny advokáta 800,-- Kč a z paušální náhrady hotových výdajů 75,-- Kč (§ 11 odst. 1 písm. k/, § 9 odst. 1, § 7 bod 3 a § 15 a 16 vyhl. č. 177/1996 Sb., advokátní tarif, účinného od 1.7.1996). Po vrácení věci Nejvyšším soudem soudu okresnímu, náleží každému ze žalobců náklady řízení po 12.170,50 Kč. Sestávající z 8 úkonů advokáta právní pomoci po 800,-- Kč, z 8 paušálních náhrad hotových výdajů po 75,-- Kč a z jízdného advokáta ve výši 5.170,50 Kč za každého účastníka osobním automobilem z xxx do xxx, resp. do xxx a zpět ve dnech 11.9.2003, 26.1.2004, 13.9.2004, 27.4.2005, 23.3.2006 a 21.8.2006 při ujetí 1880 km, spotřebě 7,67 l benzínu Natural na 100 km a sazbě základní náhrady 3,80 Kč na 1 ujetý km. To vše opět podle advokátního tarifu (srovnej část 12., hlavu I bod 10 přechodných ustanovení k zákonu č. 30/2000 Sb.). Náklady odvolacího řízení úspěšných žalobců činí celkem 10.400,-- Kč a sestávají pouze z odměny advokáta za zastoupení každého z účastníků po 5.200,-- Kč, vypočtené podle § 7 písm. e) a § 19 a) vyhl. č. 484/2000 Sb. Dalších nákladů řízení se žalobci vzdali. Veškeré náklady řízení žalobců je třeba zaplatit ve lhůtě 3 dnů od právní moci rozsudku k rukám JUDr. xxx (§ 160 odst. 1 a § 149 odst. 1 o.s.ř.). Náklady řízení vynaložené státem na znalečném činí celkem 209.882,20 Kč. Stát má právo podle výsledku řízení proti účastníkům na jejich náhradu podle § 148 odst. 1 o.s.ř. Krajský soud shledává stejně jako soud okresní, že u žalobců nejsou splněny předpoklady pro jejich osvobození od placení soudních poplatků, a proto se musí podílet na zaplacení nákladů vzniklých státu. Krajský soud se však nedomnívá, že by veškeré tyto náklady měl zaplatit žalovaný. Znalecký posudek byl zadán proto, aby mohlo být prokázáno tvrzení žalovaného o ztrátě stavebně technického charakteru 4 staveb. V jednom případě se jeho argumentace potvrdila, a proto krajský soud uzavřel, že jednu čtvrtinu nákladů řízení vzniklých státu, tj. 52.470,55 Kč zaplatí žalobci rovným dílem, tedy každý z nich po 26.235,27 Kč. Zbývající tři čtvrtiny nákladů ve výši 157.411,65 Kč zaplatí státu žalovaný po odečtení zálohy 10.000,-- Kč, kterou na znalečném u okresního soudu složil. P o u č e n í : Proti potvrzujícímu výroku rozsudku pod bodem I a proti potvrzující části výroku pod bodem II není dovolání přípustné, ledaže by dovolací soud dospěl k závěru, že rozsudek krajského soudu má ve věci samé po stránce právní zásadní význam. Proti části výroku pod bodem II, kterou byl rozsudek okresního soudu změněn ve věci samé, je dovolání přípustné. Pouze proti výrokům o náhradě nákladů řízení není dovolání přípustné. Dovolání se podává ve lhůtě dvou měsíců ode dne doručení tohoto rozsudku u Okresního soudu v T a rozhodoval by o něm Nejvyšší soud České republiky. V HK dne 5. února 2008 předsedkyně senátu