Spor o neplatnost výpovědi pracovního poměru dané učiteli zaměstnanému v právnické osobě církve Římskokatolické spadá do pravomoci soudu.

21Co 462/2007-173 ROZSUDEK Krajský soud v H. K. rozhodl v senátě složeném z předsedkyně Mgr. Š. P. a soudců JUDr. J. P. a JUDr. M. K. ve věci žalobkyně: Mgr. J. N., bytem K. xx, H.K., zastoupené JUDr. A. B., advokátkou se sídlem V. xx, H. K., proti žalované: Z. š. a m. š. J. P., H. K., se sídlem N. xx, H. K., zastoupené Mgr. M. K., advokátem se sídlem D. xx, P., o určení neplatnosti výpovědi z pracovního poměru a zaplacení 20.684,- Kč, k odvolání žalované proti částečnému rozsudku Okresního soudu v H. K. ze dne 16.5.2007, č.j. 10C 193/2006-128, t a k t o : I. Rozsudek okresního soudu s e v napadeném výroku pod bodem I p o t v r z u j e . II. O nákladech odvolacího řízení bude rozhodnuto v konečném rozsudku. O d ů v o d n ě n í : Okresní soud shora citovaným rozsudkem, vydaným jako rozsudek částečný, rozhodl, že výpověď z pracovního poměru ze dne 24.4.2006, kterou dala žalovaná žalobkyni je neplatná (výrok pod bodem I/). Výrokem II okresní soud konstatoval, že o žalobě v části, ve které se žalobkyně domáhala po žalované náhrady mzdy 20.684,- Kč spolu s úroky z prodlení, jakož i nákladech řízení, bude rozhodnuto konečným rozsudkem. Po provedeném dokazování vzal okresní soud za prokázané, že žalovaná uzavřela se žalobkyní pracovní smlouvu na práci učitelky. Upozorněním ze dne 20.3.2006 byla žalobkyně upozorněna na možnost výpovědi z pracovního poměru v souvislosti s tím, že v lednu 2006 na půdě U. H. K. svými výroky veřejně pošpinila dobré jméno základní školy. Upozorněním ze dne 12.4.2006 byla žalobkyně upozorněna na možnost výpovědi z pracovního poměru v souvislosti s tím, že dne 13.3.2006 v době pravidelných konzultačních hodin svévolně opustila pracoviště základní školy a zdržovala se v bytě J. D., dne 13.3.2006 neprofesionálními výroky vůči žákovi 6. třídy P. D. zasáhla do rodinných poměrů tohoto žáka a zakazovala mu styk s prarodiči, odmítla jednání s ředitelkou základní školy s tím, že se s ní bude bavit pouze za přítomnosti své advokátky. Výpovědí ze dne 24.4.2006 žalovaná vypověděla z důvodu „soustavného méně závažného porušování pracovní kázně“ žalobkyni pracovní poměr. Jako výpovědní důvody byly uvedeny tyto skutečnosti: 1. Žalobkyně v lednu 2006 na půdě U. H. K. svými výroky veřejně pošpinila dobré jméno základní školy. 2. Žalobkyně dne 3.3.2006 v době pravidelných konzultačních hodin svévolně opustila pracoviště, přičemž se zdržovala v bytě J. D. 3. Žalobkyně dne 13.3.2006 neprofesionálními výroky vůči žákovi 6. třídy P. D. zasáhla do rodinných poměrů tohoto nezl. žáka, přičemž nezletilému zakazovala styk s prarodiči. 4. Žalobkyně odmítla jednání s ředitelkou základní školy s tím, že se s ředitelkou bude bavit pouze za přítomnosti své advokátky. Pracovní poměr skončí dne 30.6.2006. Výpověď byla žalobkyni doručena dne 24.4.2006. Dopisem ze dne 14.4.2006 bylo žalované oznámeno, že u ní došlo k ustavení základní odborové organizace a žalobkyně byla označena jako členka a předsedkyně výboru základní odborové organizace. Dopis byl opatřen razítkem základní organizace s evidenčním číslem základní odborové organizace. Okresní soud posoudil žalobu jako důvodnou. Po právní stránce především uzavřel, že věc je třeba posoudit podle zák. č. 65/1965 Sb. (zákoník práce) s ohledem na § 364 odst. 2 zák. č. 262/2006 Sb., zákoník práce, ve znění účinném od 1.1.2007. Na věc pak aplikoval ustanovení § 44 odst. 2, § 46 odst. 1 písm. f) a především § 59 zákoníku práce. Podle příslušných právních ustanovení bylo podle názoru okresního soudu třeba vyřešit otázku, zda výpovědní důvod je vymezen tak, aby ho nebylo možné zaměnit s jinými důvody, zda jednání zaměstnance specifikované ve výpovědi má charakter porušení pracovní kázně, jaká byla intenzita porušení pracovní kázně a zda byla naplněna podmínka soustavnosti méně závažného porušování pracovní kázně. V odůvodnění svého rozhodnutí pak okresní soud posuzoval každý jednotlivý výpovědní důvod, tak jak jsou shora uvedeny. Ohledně výpovědního důvodu uvedeného pod bodem 1 dospěl okresní soud k závěru, že je ve výpovědi uveden neurčitě a tuto neurčitost nelze překlenout ani výkladem ve smyslu § 240 odst. 3 zákoníku práce. Z tohoto důvodu je výpověď v této části neplatná ve smyslu § 44 odst. 2 zákoníku práce z důvodu nedostatečného (neurčitého) skutkového vymezení. Z tohoto důvodu okresní soud k tomuto výpovědnímu důvodu neprováděl ani další, účastníky navržené, důkazy. K výpovědnímu důvodu pod bodem 2 okresní soud zjistil, že žalobkyně ze školy odcházela do bytu J. D. v dobré víře, že neporušuje pracovní kázeň, neboť odchod z pracoviště ředitelce školy oznámila a ředitelka školy přislíbila součinnost při návštěvě bytu naplánované v době konzultačních hodin žalobkyně. Jednání žalobkyně proto nelze považovat za porušení pracovní kázně. Z tohoto důvodu je výpověď i v této části neplatná. K výpovědnímu důvodu uvedenému pod bodem 3 okresní soud zjistil (a to již ze shodných tvrzení účastníků), že žalobkyně hovořila pouze s L. V., babičkou žáka P. D. a nikoli se žákem samotným. Je proto vyloučeno, aby žákovi cokoliv sdělovala, zejména, aby mu zakazovala styk s prarodiči. Z tohoto důvodu okresní soud ani neprovedl navržený důkaz výslechem J. D. za účelem zjištění, kde se nacházel nezl. P. v době rozhovoru žalobkyně a Lu. V., neboť vycházel z nesporného tvrzení účastníků, že žák se žalobkyní nehovořil a rozhovor probíhal pouze mezi žalobkyní a L. V., pouze za přítomnosti ředitelky školy. Okresní soud proto uzavřel, že výpověď je ohledně tohoto výpovědního důvodu neplatná proto, že výpovědní důvod nebyl prokázán. K výpovědnímu důvodu uvedenému pod bodem 4 okresní soud uvedl, že v tomto případě žalobkyně neodmítla výkon práce, ale jednání o právech a povinnostech vyplývajících z pracovního poměru bez přítomnosti advokátky. Při jednání se zaměstnavatelem byla žalobkyně oprávněna dát se zastoupit. I pokud by obsahem jednání mezi žalobkyní a ředitelkou školy měly být bytové poměry J. D. a L. V. (jak tvrdila žalovaná), týkala se opět iniciativa žalobkyně věcí s pracovními úkoly nesouvisejícími. Výpověď z pracovního poměru je neplatná i podle § 59 odst. 4 část věty za středníkem zák. č. 65/1965 Sb. ve smyslu § 242 odst. 1 písm. a) zákoníku práce. Základní odborová organizace totiž neudělila k rozvázání pracovního poměru žalobkyně souhlas. Pokud žalovaná nedůvěřovala oznámení ze dne 14.4.2006 o ustanovení základní odborové organizace, mohla si vznik základní odborové organizace ověřit podle ev. č. základní odborové organizace uvedené na otisku razítka. V závěru odůvodnění svého rozsudku okresní soud konstatoval, že žaloba byla podána včas, neboť pracovní poměr měl podle výpovědi skončit dne 30.6.2006, dvouměsíční lhůta k podání žaloby začala plynout dne 1.7.2006 a skončila dne 1.9.2006. Žaloba byla podána včas dne 18.7.2006 (§ 64 zák. práce). Z obsahu žaloby je zřejmé, kdo je účastníkem řízení a pokud žaloba neobsahovala podpis žalobkyně, byla tato vada žaloby zhojena podáním zástupce žalobkyně ze dne 3.10.2006 s účinky ex tunc. . Proti tomuto rozsudku (vzhledem k jeho obsahu pouze do výroku pod bodem I) podala žalovaná včasné a řádné odvolání. V prvé řadě navrhovala, aby řízení bylo zastaveno podle § 221 odst. 1 písm. b) a § 221 odst. 2 písm. c), neboť výpověď daná církevní základní školou žalobkyni představuje rozhodnutí interního církevního orgánu o skončení jejího působení na církevní základní škole a nemůže být předmětem soudního přezkumu (viz. např. rozhodnutí Nejvyššího soud České republiky sp. zn. 20Cdo 820/26, 28Cdo 1271/2006, č.l. 16 odst. 2 Listiny základních práv a svobod zaručuje církvím a náboženským společnostem spravovat své záležitosti nezávisle na státních orgánech). Soud prvého stupně byl také nesprávně obsazen, neboť v průběhu řízení byla věc přidělena pouze jinému předsedovi senátu, nikoli také jiným přísedícím, ovšem v projednávané věci k tomu došlo a došlo nesprávně i ke změně v osobách obou přísedících. Okresní soud také nesprávně posoudil návrh na zahájení řízení, neboť advokátka JUDr. A. B. v návrhu nebyla uvedena jako zástupce žalobkyně. Jako taková se uvedla až v podání doručeném soudu dne 11.10.2006, tedy po uplynutí prekluzivní lhůty. Okresní soud rovněž nesprávně po stránce skutkové i právní hodnotil výpověď z pracovního poměru dané žalobkyně a důvodnost této výpovědi. Okresní soud pak nesprávně posoudil i otázku vzniku základní odborové organizace a tedy i nutnost postupu podle § 59 odst. 4 zákoníku práce. Opomněl i posoudit, zda žalobkyně vůbec byla zaměstnancem oprávněným spolurozhodovat se zaměstnavatelem ve smyslu § 59 odst. 2 zákoníku práce. Žalobkyně žalované, přes její žádost, neposkytla ani kopii evidenčního listu základní odborové organizace. Žalovaná pochybuje o tom, zda vůbec u ní základní odborová organizace mohla vzniknout, neboť není státním orgánem ani organizací. Nedošlo ani ke vzniku struktury (orgánů) odborové organizace. Žalovaná proto navrhla, aby odvolací soud rozsudek okresního soudu zrušil a řízení o neplatnost výpovědi zastavil. Žalobkyně navrhla, aby odvolací soud rozsudek okresního soudu potvrdil. Vyjádřila se k odvolacím námitkám žalované procesní povahy s tím, že je považuje za neopodstatněné, pokud jde o právní a skutkové posouzení věci okresním soudem, považuje je za správné. Zdůraznila, že ustanovení odborové organizace bylo ředitelce žalované řádně oznámeno spolu s určením zaměstnanců oprávněných jednat jménem organizace, a to bylo také v řízení prokázáno. Odborová organizace nebyla povinna svou existenci prokazovat. Odborová organizace na pracovišti existovala a žalobkyně byla zvolena jeho předsedkyní. Odvolací soud doplnil dokazování provedené okresním soudem fotokopií průkazu člena odborové organizace – žalobkyně a fotokopií zápisu z ustavující schůze základní odborové organizace při C. z. š. v H. K. Tyto fotokopie porovnal s originály. Z průkazu člena odborové organizace č. 03 odvolací soud zjistil, že žalobkyně je členkou základní odborové organizace O. s. s. o. a o., při C. z. š. v H. K. (nyní Z. š. a m. š. J. P., H. K.). Průkaz byl vystaven dne 10.4.2006. Ze zápisu z ustavující schůze Z. o. o. p. C. z. š. v H. K. ze dne 6.4.2006 odvolací soud zjistil, že schůze se účastnili čtyři zákládající členové a členská schůze jednomyslně přijala usnesení, kterým byla ustanovena Z. o. o. p. C. z. š. v H. K., N. 90, žalobkyně byla ustanovena předsedou základní organizace a určena jednou z členek oprávněných jednat se zaměstnavatelem. Žalovaná k těmto důkazům namítla, že ředitelce školy nebyla žádná z těchto listin známa a nebyla jí nikdy ani předložena. Odvolací soud dospěl po doplnění dokazování a projednání věci k závěru, že odvolání není opodstatněné. V prvé řadě odvolací soud uzavřel, že odvoláním je napadán (podle jeho obsahu, nikoli podle formálního označení) pouze výrok I, kterým bylo určeno, že výpověď z pracovního poměru je neplatná. Výrokem II nad to nebyly ani žádnému z účastníků ukládány žádné povinnosti nebo práva, bylo jím pouze konstatováno, že o zbývající části žaloby a o nákladech řízení bude rozhodnuto konečných rozsudkem. Odvolací soud se přednostně zabýval odvolacími námitkami žalované procesní povahy. Žalovaná v prvé řadě navrhovala, aby řízení bylo zastaveno z důvodu nedostatku pravomoci soudu, neboť jde o interní rozhodnutí církevního orgánu, které není oprávněn soud a ani jiný státní orgán přezkoumávat. Odvolací soud tento názor nesdílí. Žalovaná má pravdu potud, že nedostatek pravomoci soudu je vždy takovým nedostatkem podmínky řízení, pro který nelze jinak, než řízení zastavit (§ 104 odst. 1 o.s.ř.). Pravomocí se obecně rozumí oprávnění orgánu (zde soudu) řešit věci a otázky, které zákon svěřuje do jeho kompetence. Pravomoc soudu v civilním řízení je upravena v § 7 o.s.ř. Podle § 7 odst. 1 o.s.ř. v občanském soudním řízení projednávají a rozhodují soudy spory a jiné právní věci, které (mimo jiné) vyplývají z pracovních vztahů, pokud je podle zákona neprojednávají a nerozhodují o nich jiné orgány. Žalobkyně se na soud obrátila s tím, aby bylo určeno, že výpověď, daná jí žalovanou z pracovního poměru je neplatná. Nemůže být pochyb o tom, že jde o spor vyplývající z pracovního vztahu (§ 64 zákoníku práce ve znění účinném do 31.12.2006). Žádný právní předpis nepředává výslovně projednání takového sporu do pravomoci jiného orgánu, a to ani s ohledem na povahu subjektu zaměstnavatele, kterým byla v projednávané věci školská právnická osoba, jejímž zřizovatelem byl orgán církve – B. K., se sídlem V. 35, H. K., které je církevní právnickou osobou. Žalovaná v souvislosti s tím poukazovala na to, že se školskou právnickou osobou stala až ke dni 5.7.2006, ale v době dání výpovědi a běhu výpovědní doby byla ještě církevní právnickou osobu Církve Římskokatolické ve smyslu zák. č. 308/1991 Sb., zák. č. 3/2002 Sb. a článku 16 odst. 2 Listiny základních práv a svobod. Postavení církví v právním řádu České republiky je dáno především úpravou obsaženou v čl. 16 odst. 2 Listiny základních práv a svobod, podle kterého církve a náboženské společnosti spravují své záležitosti, zejména ustavují své orgány, ustanovují své duchovní a zřizují řeholní a jiné církevní instituce nezávisle na státních orgánech. Toto ustanovení vyložil Ústavní soud již ve svém nálezu sp. zn. I ÚS 211/2006, ve kterém vyslovil právní názor, že osoby vykonávající duchovenskou činnost ji vykonávají z pověření církví a náboženských společností podle jejich vnitřních předpisů a obecně závazných právních předpisů. Církve a náboženské společnosti také posuzují způsobilost osob k výkonu duchovenské činnost a podle toho určují jejich zařazení. Obecné soudy proto nerozhodují o věcech služebních poměrů duchovních církví, protože by tím došlo k nepřípustnému zásahu do vnitřní autonomie církve a do její samostatné a nezávislé rozhodovací pravomoci. Tohoto právního názoru se Ústavní soud České republiky i Nejvyšší soud České republiky stále přidržují (a to i judikatura Nejvyššího soud České republiky citovaná žalovanou). V případě žalobkyně ovšem nešlo o osobu, která by vykonávala duchovenskou nebo obdobnou činnost a byla k tomu ustanovena nebo pověřena církví podle pravidel daných vnitřními církevními předpisy v návaznosti na obecně závazné právní předpisy. Žalobkyně u žalované vykonávala práci učitelky a oba účastníci na svůj vzájemný právní vztah pohlíželi jako na pracovní. Sama žalovaná v rozvázání pracovního poměru konstatovala, že žalobkyně pracuje ve škole na základě pracovní smlouvy jako učitelka a také i rozvázání pracovního poměru žalovaná podřídila příslušným ustanovením zákoníku práce – výpověď pracovního poměru s poukazem na § 46 odst. 1 písm. f). Vztah žalobkyně k žalované byl takové povahy, že v něm zcela převládaly prvky pracovněprávní a prvky laické nad prvky duchovními a interněcírkevními. Žalobkyně nebyla duchovní nebo na roveň jí postavenou osobou, ustanovenou způsobem upraveným ve vnitřních pravidlech církve. Projednání sporu z tohoto vztahu je tedy věcí pracovní a patří do pravomoci soudu (§ 7 odst. 1 zákoníku práce) a nejde přitom o nepřípustný zásah státu do věci, kterou je oprávněna církev si spravovat sama (čl. 16 odst. 2 Listiny základních práv a svobod). Odvolací soud proto k návrhu žalované řízení nezastavil podle § 221 odst. 1 písm. c) o.s.ř. z důvodu nedostatku podmínky řízení (pravomoc soudu) podle § 104 odst. 1 o.s.ř. a naopak v řízení pokračoval a rozhodl. Okresní soud ve věci nařídil jednání a ve věci jednal v senátě složeném z předsedkyně JUDr. M. H. a přísedících JUDr. R. Š. a J. K. Usnesením K. s. v H. K. ze dne 28.2.2007, č.j. 1 Nc 513/2007-104 byla předsedkyně senátu JUDr. M. H. z projednávání a rozhodnutí věci vyloučena a věc tak byla zcela znovu projednána v senátě složeném z předsedy Mgr. J. R. a přísedících J. G. a B. M. Okresní soud v tomto složení senátu provedl všechny důkazy, o které pak své rozhodnutí ve věci opřel. Žalovaná namítala, že tímto postupem došlo k vadě řízení spočívající v nesprávném obsazení soudu, neboť původní přísedící nebyli rozhodnutím krajského soudu vyloučeni. Podle čl. 38 odst. 1 Listiny základních práv a svobod nikdo nesmí být odňat svému zákonnému soudci a příslušnost soudu i soudce stanoví zákon. Tato zásada je v současné soudní praxi vykládána tak, že zákonem, který stanoví příslušného soudce je třeba chápat i rozvrhy práce jednotlivých soudů, které dopředu čitelným způsobem stanoví pravidla, podle jakých bude věc přidělena konkrétnímu soudci. Organizace soudnictví České republiky není ovšem postavena na tom, že by v rozvrzích práce okresních soudů, nevyjímaje Okresní soud v H. K., byla stanovena pravidla pro rozdělování věcí mezi přísedící. Není to ani technicky a prakticky možné, neboť běžný život to vylučuje. Pokud tedy věc projednal nově určený předseda senátu Mgr. J. R. s jinými přísedícími, než se kterými věc začala projednávat později vyloučená předsedkyně senátu JUDr. M. H., nebylo tím porušeno právo žalované na to, aby její věci byla projednána zákonným soudem a soudcem ve smyslu čl. 38 odst. 1 Listiny základních práv a svobod. Podle § 41 odst. 1, 2 o.s.ř. účastníci mohou provádět své úkony jakoukoli formou, pokud zákon pro některé úkony nepředepisuje určitou formu. Každý úkon posuzuje soud podle jeho obsahu, i když je úkon nesprávně označen. Okresnímu soudu došla žaloba na listině se záhlavím – JUDr. A. B., advokátka. Jako osoba žalobkyně byla uvedena Mgr. J. N. Žaloba byla podepsána advokátkou a k žalobě byla připojena plná moc daná žalobkyní advokátce k zastupování v tomto řízení (§ 27 a následující o.s.ř.). Z obsahu tohoto podání je zcela zřejmé, že žalobu podává žalobkyně a je zastoupena advokátkou. I kdyby bylo možné původní žalobě vytknout, že advokátka JUDr. A. B. není zcela výslovně uvedena jako zástupce žalobkyně, šlo by o vadu podání, kterou lze jednoduše odstranit a která také odstraněna byla. Především se ovšem tato vada netýkala obsahu žaloby, tj. toho, co jí žalobkyně sledovala a původně podaná žaloba měla své účinky nejen procesní, ale i hmotněprávní, spočívající v zachování prekluzivní lhůty ve smyslu § 64 zákoníku práce. Vyhovění této odvolací námitce žalované by znamenalo nepřípustný formalismus, který by výrazně přesáhl zásadu uvedenou v § 41 odst. 2 o.s.ř. a odvolací soud jí proto striktně a s důrazem odmítl. Zamítnutí žaloby jen z tohoto důvodu by naopak znamenalo ve svých důsledcích porušení práva žalobkyně na ochranu jejích práv u soudu, zakotvenou v čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod. Ve věci samotné odvolací soud převzal skutkový stav zjištěný okresním soudem a v naprosto převládající části sdílí i jeho právní posouzení. Okresní soud se věcí zabýval podrobně a své závěry dostatečně a přesvědčivě vyložil v odůvodnění svého rozsudku, na který odvolací soud, až na dále uvedené výhrady, odkazuje. Tyto výhrady ovšem nemají za následek závěr o věcné nesprávnosti výroku rozhodnutí. Okresní soud správně věc podřídil režimu zákoníku práce – zák. č. 65/1965 Sb., ve znění pozdějších předpisů, který byl zrušen ke dni 1.1.2007 zák. č. 262/2006 Sb. (§ 395), a to s ohledem na přechodné ustanovení tohoto právního předpisu zakotvené v § 364 odst. 2. Podle § 59 odst. 1 zákoníku práce výpověď nebo okamžité zrušení pracovního poměru je zaměstnavatel povinen předem projednat s příslušným odborovým orgánem. Podle § 59 odst. 2 zákoníku práce, jde-li o člena příslušného odborového orgánu, který je oprávněn spolurozhodovat se zaměstnavatelem, v době jeho funkčního období a v době jednoho roku po jeho skončení, je zaměstnavatel povinen požádat příslušný odborový orgán o předchozí souhlas k opatřením podle předchozího odstavce. Za předchozí souhlas se považuje též, jestliže příslušný odborový orgán písemně neodmítl udělit zaměstnavateli souhlas v době do 15-ti dnů ode dne, kdy byl o něj zaměstnavatelem požádán. Podle § 59 odst. 4, část věty před středníkem zákoníku práce, jestliže příslušný odborový orgán odmítl udělit souhlas podle odstavce 2, jsou výpověď nebo okamžité zrušení pracovního poměru z tohoto důvodu neplatné. Současná soudní praxe se pak ustálila na názoru, že dá-li zaměstnavatel zaměstnanci výpověď z pracovního poměru nebo s ním okamžitě zruší pracovní poměr, aniž by – v rozporu s ust. § 59 odst. 2 zákoníku práce – požádal příslušný odborový orgán o předchozí souhlas k tomuto opatření, je takové rozvázání pracovního poměru neplatné podle § 242 odst. 1 písm. a) zákoníku práce (rozsudek Nejvyššího soudu České republiky 22Cdo 1615/2001). V projednávané věci bylo (po doplnění dokazování odvolacím soudem) zjištěno, že u žalovaného byla dnem 6.4.2006 ustanovena základní odborová organizace. V této základní organizaci vystavil O. s. s. o. a o., sídlem S. 23, P.(veden M. v. Č. r. v evidenci odborových organizací pod …) dne 10.4.2006 evidenční list základní organizace a přidělil jí evidenční číslo …. a název Z. o. o. p. C. z. š. v H. K., se sídlem N. 90, H. K. V evidenčním listu je uvedeno, že základní organizace byla ustavena dne 6.4.2006 a evidována dne 10.4.2006. O. s. s. o. a o. vydal v květnu 2003 stanovy. Podle čl. 15 bod 4 ke vzniku základní organizace je třeba souhlasného písemného prohlášení nejméně tří osob starších 18 let. Další úprava obsažená v tomto článku se týká žádosti o evidenci základní organizace u odborového svazu. Ze žádného ustanovení stanov nevyplývá, že by okamžik vzniku základní organizace byl vázán na další podmínky, než je zmíněné souhlasné prohlášení a evidence provedená odborovým svazem. Z uvedeného pak odvolací soud přijal závěr, že nejpozději dnem vystavení evidenčního listu (10.4.2006) u žalovaného vznikla a působila základní odborová organizace. Nemá žádný právní význam způsob, jakým tato základní odborová organizace vznik oznámila či prokázala žalovanému jako svému zaměstnavateli. Nicméně v řízení bylo prokázáno a nestalo se ani sporným, že k tomu došlo dopisem doručeným žalovanému dne 14.4.2006, ve kterém bylo uvedeno, že došlo k ustanovení základní organizace, že jí bylo přiděleno evidenční číslo a jaké a že byla zařazena do evidence odborového svazu a že jednáním se zaměstnavatelem byla mj. pověřena i žalobkyně. Dopis byl opatřen razítkem základní organizace a podpisem předsedkyně základní organizace. Pokud žalovaná poukazovala na úpravu obsaženou v § 25 odst. 6 písm. a) zákoníku práce, odvolací soud uzavřel, že toto ustanovení na daný případ nedopadá. Podle § 25 odst. 6 písm. a) zákoníku práce rada zaměstnanců a funkce zástupce pro oblast bezpečnosti a ochrany zdraví při práci zaniká dnem, kdy (mimo jiné) odborová organizace zaměstnavateli prokáže, že vznikla a že u něho působí. Citovaná právní úprava je součástí úpravy institutu rady zaměstnanců a týká se toliko okamžiku, ke kterému rada zaměstnanců (příp. funkce zástupce pro oblast bezpečnosti a ochrany zdraví při práci) zaniká. Toto svojí povahou speciální ustanovení, určené jen k účelu v něm uvedeném, nelze vykládat tak široce, že by z něho vyplývalo, že odborová organizace vzniká (se všemi navazujícími právními důsledky – včetně § 59 zákoníku práce) až dnem, kdy odborová organizace zaměstnavateli prokáže, že vznikla a že u něho působí. Samostatnou otázkou by pak zůstalo jakými prostředky má tak odborová organizace účinit a jaké prostředky k tomu postačují. Žalobkyně byla v okamžiku, kdy jí byla doručena výpověď z pracovního poměru členem odborové organizace, který byl oprávněn spolurozhodovat se zaměstnavatelem. Na ustavující schůzi základní organizace konané dne 6.4.2006 byla žalobkyně zvolena předsedkyní základní organizace. Předseda základní organizace je příslušným odborovým orgánem, který uplatňuje právo spolurozhodování se zaměstnavatelem (čl. 17 bod 1, 2 stanov). V řízení nebylo žalovanou tvrzeno, natož prokázáno, že by vůbec požádala příslušný odborový orgán (v projednávaném případě jedině základní organizaci, protože výbor základní organizace nebyl s ohledem na nízký počet členů základní organizace ustanoven – viz. čl 17 bod 1, 2 stanov) o předchozí souhlas k výpovědi žalobkyně z pracovního poměru. Pak platí již shora uvedené, že žalobkyni, která byla členem základní organizace oprávněným spolurozhodovat se zaměstnavatelem, byla dána výpověď z pracovního poměru, aniž by zaměstnavatel požádal příslušný odborový orgán o předchozí souhlas k tomuto opatření ve smyslu § 59 odst. 2 zákoníku práce a výpověď z pracovního poměru je proto již z tohoto důvodu neplatná (§ 242 odst. 1 písm. a) zákoníku práce). Při aplikaci § 59 odst. 4 zákoníku práce nelze ovšem opomenout část tohoto ustanovení za středníkem, podle které pokud jsou však ostatní podmínky výpovědi splněny a soud ve sporu podle § 64 shledá, že na zaměstnavateli nelze spravedlivě požadovat, aby zaměstnance nadále zaměstnával, je výpověď z pracovního poměru platná. Platí, že soud i v případě, že je dána výpověď zaměstnanci – členu příslušného odborového orgánu, který je oprávněn spolurozhodovat se zaměstnavatelem, bez toho, aby byl vyžádán předchozí souhlas příslušného odborového orgánu, soud v řízení podle § 64 posuzuje i to, zda jsou dány formální i materiální podmínky výpovědi, včetně toho, zda lze po zaměstnavateli spravedlivě požadovat, aby zaměstnance nadále zaměstnával ( Rozsudek Nejvyššího soudu ČR 21 Cdo 172/2007) Odvolací soud v projednávané věci sdílí závěry okresního soudu o tom, že jsou dány důvody neplatnosti výpovědi ohledně výpovědních důvodů označovaných v řízení pod body 2, 3 a 4 a odkazuje v tomto zcela na důvody okresního soudu vyjádřené v příslušných pasážích odůvodnění jeho rozsudku. Odvolací soud má pouze výhradu k závěru okresního soudu o tom, že by výpověď v části, týkající se výpovědního důvodu označovaného pod bodem 1, byla neplatná pro neurčitost vylíčení skutku, kterým měla žalovaná naplnit „méně závažné porušení pracovní kázně“ ve smyslu § 46 odst. 1 písm. f) zákoníku práce. Žalovaný jako zaměstnavatel tento skutek v písemné výpovědi vylíčil tak, že žalobkyně v lednu 2006 na půdě U. H. K. svými výroky veřejně pošpinila dobré jméno základní školy. Soudní praxe je již dlouhodobě ustálena na názoru, že výpovědní důvod musí být v písemné výpovědi konkretizován uvedením skutečnosti, ve které účastník spatřil naplnění výpovědního důvodu, ale tato konkretizace vždy závisí na okolnost věci a povaze důvodu a ve většině případů postačí pouze stručné vylíčení. Smyslem tohoto požadavku je pouze to, aby nemohlo dojít k záměně skutků (srovnej např. rozhodnutí publikované ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek pod Rc 34/68). V projednávané věci nevyšly najevo žádné skutečnosti, které by nasvědčovaly tomu, že by mezi účastníky nebylo jasno o tom, o jaký projev jde z toho důvodu, že by takových projevů na stejném místě a ve stejném období mělo být více. Bližší průběh a obsah projevu žalobkyně by pak byl zjištěn případným dokazováním. Pokud by bylo prokázáno (a to nebylo), že šlo o výrok: „Práce školy je nekvalitní, z tohoto důvodu si hledám nové místo, jsem z toho psychicky špatná.“ (jak tvrdil žalovaný), pak by nebylo vyloučeno kvalifikovat takové jednání jako méně závažné porušení pracovní kázně ve smyslu § 46 odst. 1 písm. f) zákoníku práce. Povinností zaměstnance je mimo jiné i to, aby nejednal v rozporu s oprávněnými zájmy zaměstnavatele (§ 73 odst. 1 písm. d) zákoníku práce). Oprávněným zájmem každého zaměstnavatele (u školské právnické osoby to platí o to více) je péče o jeho dobré jméno na veřejnosti (a u odborné veřejnosti zvlášť). Zaměstnanec by se měl proto zdržet takových projevů na veřejnosti, kterými by dobré jméno svého zaměstnavatele a jeho dobrou pověst snižoval a poškozoval nevhodnými slovními výroky. Vždy ovšem záleží ovšem na konkrétních okolnostech. Žalovanou tvrzený výrok žalobkyně (pokud by byl prokázán) dobré jméno školy poškodit mohl a nebylo proto vyloučeno, že by takové jednání žalobkyně mohlo být jako porušení pracovní kázně posuzováno. Protože u ostatních výpovědních důvodů se odvolací soud ztotožnil se závěry okresního soudu, nic to na věci nemění, neboť by zde stále absentovala soustavnost porušování pracovní kázně, též ust. § 46 odst. 1 písm. f) zákoníku práce požadovaná. Šlo by totiž pouze o skutek jediný. Okresní soud proto správně k tomuto výpovědnímu důvodu další dokazování neprováděl. Pokud zákonné podmínky výpovědi z pracovního poměru nebyly splněny, nebylo ani třeba, aby se soud zabýval tím, zda lze či nelze po žalovaném jako zaměstnavateli spravedlivě žádat, aby žalobkyni jako zaměstnance nadále zaměstnával (§ 59 odst. 4 ,část věty za středníkem zákoníku práce). Odvolací soud proto ani žalovaného nepoučil podle § 118a, § 213b odst. 1 o.s.ř., aby tvrdil a prokazoval skutečnosti o tom svědčící. Odvolací soud proto ze všech těchto důvodů částečný rozsudek okresního soudu jako ve výroku věcně správný potvrdil podle § 219 o.s.ř.O náhradě nákladů tohoto odvolacího řízení rozhodne okresní soud i bez návrhu v rozhodnutí, jímž se bude u jeho zařízení končit (§ 151 odst. 1 o.s.ř.). P o u č e n í : Proti tomuto rozsudku n e n í odvolání přípustné. Není proti němu přípustné ani dovolání, ledaže dovolací soud na základě dovolání podaného do dvou měsíců od jeho doručení u Okresního soudu v H. K. dospěje k závěru, že rozhodnutí odvolacího soudu má po právní stránce zásadní význam. O dovolání rozhoduje Nejvyšší soud České republiky se sídlem v Brně. V H. K. dne 9.ledna 2008. předsedkyně senátu