Ze skutečnosti, že strážník městské policie v době přestávky ochraňoval zbraň před ztrátou nebo zneužitím, nelze dovodit, že tím bylo vyloučeno přerušení práce a poskytnutí přestávky v práci na oddech a jídlo. Za výkon práce nelze považovat pouhé nošení zbraně nebo uniformy.

21Co 56/2008 Rozsudek Krajský soud v HK rozhodl v senátě složeném z předsedkyně Mgr. xxx a soudců JUDr. xxx a JUDr. xxx ve věci žalobce xxx, nar. xx, bytem xxx, zast. Odborovým svazem státních orgánů a organizací se sídlem xxx , proti žalovanému xxx město xxx, xxx, IČ xxx, o zaplacení 82.076,-Kč s přísl. – k odvolání žalobce proti rozsudku Okresního soudu v HK ze dne 14.11.2007 č.j. 8C 36/2007-121 t a k t o : I. Rozsudek okresního soudu se p o t v r z u j e . II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů odvolacího řízení. O d ů v o d n ě n í : Okresní soud napadeným rozsudkem zamítl žalobu, kterou se žalobce domáhal, aby žalovanému byla uložena povinnost zaplatit žalobci částku 82.076,-Kč s příslušenstvím, uvedeným ve výroku pod bodem I rozsudku a žádnému z účastníků nepřiznal právo na náhradu nákladů řízení (výrok II). Žalobce uplatnil nárok na zaplacení nedoplatku mzdy za dobu od ledna 2004 do prosince 2006. V té době vykonával v pracovním poměru se žalovaným práci strážníka Městské policie v xxx, službu konal ve dvanáctihodinových směnách a podle tvrzení žalobce mu žalovaný neposkytoval přestávku v práci na jídlo a oddech, ale pouze zajišťoval tzv. přiměřenou dobu pro oddech a jídlo, kterou v rozporu se zákoníkem práce nezapočetl do pracovní doby a v důsledku toho vznikl nedoplatek platu žalobce. Okresní soud vzal za prokázané, že žalobce pracoval v pracovním poměru u žalovaného jako strážník městské policie ve dvanáctihodinové směně. Součástí výstroje a výzbroje byla služební zbraň a ruční vysílačka. Žalobce nosil pistoli a vysílačku po celou dobu služby. Žalobce měl možnost se občerstvit v rámci směny, jídlo si nosil z domova nebo navštěvoval restauraci či jídelnu xxx. Přestávku na jídlo upravovala směrnice o rozvrhu pracovní doby s účinností od 1.1.2001. Povinností žalobce bylo nahlásit operačnímu důstojníkovi prostřednictvím vysílačky, že se chce občerstvit. Operační důstojník mu pauzu umožnil nebo neumožnil, přihlížel k bezpečnostní situaci ve městě a k tomu, aby žalobce měl možnost se občerstvit ve lhůtě stanovené zákoníkem práce. Po 30 minutách žalobce nahlásil operačnímu důstojníkovi, že končí s pauzou. Operačnímu důstojníkovi bylo lhostejné, kde se žalobce občerstvoval. V době, kdy žalobce nahlásil, že se míní občerstvovat, mu operační důstojník neukládal žádné úkoly prostřednictvím vysílačky. Okresní soud uzavřel, že žalobce jako strážník městské policie byl v pracovním poměru k obci (§ 4 odst. 2 zák.č. 553/1991 Sb., o obecní policii). Vznik, zánik pracovního poměru jakož i vzájemná práva a povinnosti se proto řídí zákoníkem práce č. 65/1965 Sb. (podle § 364 odst. 2 zák.č. 262/2006 Sb. účinném od 1.1.2007 se podle dosavadních předpisů řídí právní úkony týkající se vzniku, změny a skončení pracovního poměru, dohody o provedení práce nebo dohody o pracovní činnosti, jakož i další právní úkony učiněné před 1.1.2007, i když jejich účinky nastanou až po tomto dni). Počínaje 1.1.2001 (po novele zákoníku práce zákonem č. 155/2000 Sb.) byl zaměstnavatel povinen poskytnout zaměstnanci nejdéle po čtyřech a půl hodinách nepřetržité práce pracovní přestávku na jídlo a oddech v trvání nejméně 30 minut. Od 1.3.2004 na základě novely zák.č. 46/2004 Sb. byl zaměstnavatel povinen poskytnout zaměstnanci přestávku na jídlo a oddech v trvání nejméně 30 minut nejdéle po šesti hodinách nepřetržité práce (§ 89 odst. 1 zák. práce ve znění účinném od 1.3.2004). Podle tohoto ustanovení jde-li o práce, které nemohou být přerušeny, musí být zaměstnanci i bez přerušení provozu nebo práce vždy zajištěna přiměřená doba pro oddech a jídlo. Podle § 89 odst. 5 zák. práce ve znění od 1.3.2004 poskytnuté přestávky na jídlo a oddech se nezapočítávají do pracovní doby. Okresní soud dále vyložil, že pro přestávku v práci na jídlo a oddech je charakteristické, že zaměstnanec není povinen konat práci, neboť výkon práce byl přerušen. Začátek a konec těchto přestávek stanoví zaměstnavatel po projednání s příslušným odborovým orgánem. Zákoník práce nestanoví, po jaké minimální době práce může být přestávka poskytnuta a nestanoví ani, zda musí být přestávka poskytnuta vcelku nebo po částech. Zaměstnavatel musí ale dodržet, že zaměstnanec během každých šesti hodin přítomnosti na pracovišti musí vyčerpat 30 minut na jídlo a oddech. Pokud práce nemohou být z objektivních důvodů přerušeny, musí zaměstnavatel i bez přerušení provozu nebo práce zajistit přiměřenou dobu pro oddech a jídlo. V takovém případě musí umožnit zaměstnanci přijímání stravy, i když přitom nedojde k přerušení práce nebo provozu. Přerušit práci nebo provoz nejde tam, kde technologický postup neumožňuje přerušení práce a není možné zajistit náhradu za zaměstnance po dobu čerpání přestávky či se jedná o mimořádnou situaci. Pokud tedy musí zaměstnanci jíst, aniž mohou přitom přerušit práci a nerušeně čerpat přestávku v práci, jde u nich v této době o výkon práce a celá směna se jim započítává jako odpracovaná doba, za kterou mají nárok na plat resp. mzdu. Okresní soud zdůraznil, že přestávky na jídlo a oddech nelze ztotožňovat s přiměřenou dobou pro oddech a jídlo (s odkazem na rozsudek Nejvyššího soudu ČR ze dne 3.1.2007 sp.zn. 21 Cdo 42/2006). Okresní soud proto považoval za významné, zda práce vykonávané žalobcem bylo možné s ohledem na jejich charakter přerušit, resp. zda žalobce přijímal stravu, aniž by došlo k přerušení práce. Uzavřel, že práce vykonávané žalobcem v období od ledna 2004 do prosince 2006 byly fakticky přerušovány vždy po dobu, kdy se žalobce v rámci dvanáctihodinové směny občerstvoval, a to se souhlasem operačního důstojníka. K tomuto závěru dospěl na základě výpovědi svědka xxx. I když výjimečně podle tohoto svědka došlo k tomu, že svědek měl hovor vedený na pevnou linku na služebně (asi 3x až 4x měsíčně) , šlo o telefonáty třetích osob, nejednalo se o hovory vedené např. operačním důstojníkem či jiným vedoucím pracovníkem na ruční vysílačku. Proto také nebyl telefonátem rušen, pokud se stravoval mimo služebnu. Z toho okresní soud dovodil, že žalobce čerpal přestávku na jídlo a oddech a nikoli přiměřenou dobu pro oddech a jídlo. Okresní soud v průběhu řízení poučil žalobce, že právně významnou skutečností pro rozhodnutí je, zda pauza na jídlo a oddech byla výjimečně přerušena či nebyla výjimečně poskytnuta. Žalobce taková tvrzení neposkytl, a proto soud nemohl učinit závěr, že v uvedeném období mu vznikl nárok na doplatek platu vztahující se ke konkrétní směně, kdy nemohla být práce přerušena. Nedostatek takového tvrzení nelze překlenout výpovědí svědka xxx o četnosti hovorů na pevnou telefonní linku. Nárok žalobce by mohl založit pouze nezbytný pracovní telefonní hovor vedený přímo žalobcem v době pauzy na jídlo, nikoli telefonát jiného strážníka. Okresní soud proto uzavřel, že žalobce čerpal přestávku v práci na jídlo a oddech za okolnosti, že došlo k přerušení práce. Přestávka v práci na jídlo a oddech se do pracovní doby nezapočítává a žalobci proto nevznikl nárok na doplatek platu z důvodu nemožnosti čerpat přestávku na jídlo a oddech v rozsahu jedné hodiny za směnu v předmětném období. Okresní soud proto žalobu zamítl. Pokud žalobce zastával názor, že již skutečnost, že strážník městské policie se občerstvuje se služební pistolí a že je tím pojmově vyloučeno, aby mohla být práce přerušena ve smyslu § 89 odst. 1 zák. práce (což žalobce dovozoval z příkazu ředitele, kterým se vydává směrnice o služebních zbraních, podle níž strážník není oprávněn nosit služební zbraň mimo výkon služby), okresní soud uvedl, že nárok zaměstnance na plat či mzdu není vázán na držení pomůcek k výkonu práce, ale zásadně na výkon práce. Pokud byl výkon práce přerušen, zaměstnanci nárok na plat nevznikne. Nárok na plat vzniká výkonem práce (s určitou pracovní pomůckou) a nikoli pouhým držením pracovní pomůcky. Na tomto závěru nemůže nic změnit ani to, že zaměstnanec drží pracovní pomůcku v rozporu s pracovněprávními předpisy, např. ji neodevzdá po skončení pracovní směny, či v rozporu s veřejnoprávními předpisy, např. zákonem o zbraních a střelivu. Případné porušení těchto předpisů je proto bez právního významu pro posouzení sporu a není způsobilé založit pracovně právní nárok na mzdu či plat. Okresní soud se neztotožnil zcela ani s názorem žalobce, že pokud není zaměstnanec zastoupen jiným zaměstnancem, nemůže čerpat přestávku na jídlo a oddech. Tento názor by platil v případě, kde by technologický postup neumožňoval práce přerušit. Pokud tato podmínka není splněna, tedy technologický postup umožňuje práce přerušit, nemusí být zaměstnanec v době čerpání pauzy na jídlo zastupován. Žalobce vykonával práce, jejichž technologický postup umožňuje přerušení činnosti a také, jak uvedl svědek Š., práce byla z důvodu čerpání pauzy na jídlo fakticky přerušována se souhlasem operačního důstojníka. Okresní soud dodal, že okolnost, že pracovní řád upravující čerpání přestávek na jídlo a oddech nebyl schválen odborovou organizací, nemá právní význam. Okresní soud neprovedl výslech svědka xxx, který měl vypovídat o jednání mezi žalovaným a odborovou organizací a strážníky městské policie o přijetí nového pracovního řádu účinného od 1.1.2007, protože přijetí nového pracovního řádu žalovaný nesporoval a nový pracovní řád je bez právního významu pro souzenou věc. Skutkové závěry čerpal okresní soud z výpovědí svědků xxx a xxx, přičemž právní názory týkající se problematiky pracovní pauzy na jídlo a oddech nelze čerpat z výpovědi svědka. Neprovedl ani důkaz výpovědí svědka xxx, xxx a xxx, kteří měli vypovídat o týchž skutečnostech, jako slyšení svědci xxx a xxx. Neprovedl důkaz ani denním rozpisem služeb (svodkami), neboť mezi účastníky řízení není sporu, že pauza na jídlo je ve svodkách u žalobce uvedena a žalobce ani netvrdil, že v předmětné době nemohl z výjimečných důvodů pauzu na jídlo čerpat. Proti rozsudku podal odvolání žalobce. Vytýkal okresnímu soudu nesprávnost závěru, že jeho práce byla přerušována a že mu byly poskytovány přestávky v práci a že nárok na plat není vázán na držení pomůcek k výkonu práce ale zásadně na výkon práce. Poukázal na ust. § 35 odst. 1 písm. a) a b), § 73 odst. 1 písm. a), c), d) zák. práce, dále na § 28 odst. 3 písm. a) a b) a § 58 odst. 1 a 2 zák.č. 119/2002 Sb., o zbraních a střelivu. Vyjádřil přesvědčení, že mu nebyly poskytovány přestávky v práci proto, že v té době musel plnit povinnosti vyplývající z uzavřeného pracovního poměru, tj. plnit pokyny nadřízených vydané v souladu s právními předpisy. Plnění těchto povinností vyplývalo z příkazu ředitele městské policie o služebních zbraních a zacházení s nimi, tj. že se zbraň strážníkovi přiděluje k přímému výkonu služby, není oprávněn nosit služební zbraň mimo výkon služby, že v době, kdy strážník nevykonává službu, musí zbraň uložit do zbrojního skladu a že výdej zbraní a střeliva bude prováděn pouze v době od 06.00 do 08.15 a od 18.00 do 20.00 hod. a že výjimku mohou tvořit pouze mimořádné akce městské police a překážky v práci na straně strážníka. Žalobce vyjádřil názor, že přestávka v práci není překážkou v práci na straně strážníka, které jsou vyjmenovány v ust. § 124 až 130 zák. práce. Svědecká výpověď svědka Ing. xxx ohledně odevzdání zbraně do zbrojního skladu kdykoliv je v rozporu s uvedeným příkazem. Okresní soud měl dovodit, že zbraň je pracovní pomůckou svého druhu, a nakládání s ní se řídí zvláštním právním režimem. Pokud má strážník zbraň ve svém držení, je povinen o ni pečovat a ochraňovat před ztrátou nebo zneužitím a tím vykonávat pracovní povinnosti. Není možné, aby na jedné straně plnil pracovní povinnosti a současně čerpal přestávku v práci. Proto také nemohlo dojít k přerušení práce. Podobně řeší situaci příkaz ředitele městské policie o zacházení s materiálem, kde pouze připouští nosit stejnokroj s identifikačními znaky jen ve službě a k cestě do a ze zaměstnání. O tom, že pracovní přestávky nebyly poskytovány, svědčí nepřímo i pracovní řád Městské policie xxx účinný od 1.1.2007, který jen převzal situaci, která objektivně existovala v rozhodném období. Nepřipuštěním výpovědi svědka xxx znemožnil okresní soud žalobci prokázat, že daleko před přijetím pracovního řádu Městské policie xxx strážníci prostřednictvím odborové organizace upozorňovali na to, že nejsou poskytovány přestávky v práci. Zjistilo by se, že pracovní řád byl připraven dříve za ředitele xxx a teprve pod pohrůžkou podání žalob byl přijat. Neprovedením výslechu svědka xxx nebylo žalobci umožněno prokázat, že přestávky nebyly poskytovány, když v době údajné přestávky se svědek občerstvoval doma a bylo mu to vytknuto jako porušení pracovní kázně. Zdůraznil, že rozhodnutí okresního soudu není konformní s ústavním pořádkem ČR. Soudy jsou povolány k tomu, aby nalézaly právo, ale nemohou právo vytvářet. Okresní soud toto porušil, neboť v tomto případě vytvořil institut tzv. podmíněné přestávky v práci, když zaměstnavatel požadoval, aby i v době přestávky v práci byl strážník kompletně vystrojen a vyzbrojen. Toto bylo zaměstnavatelem zaměstnanci ukládáno interním předpisem. Okresní soud nevyhodnotil tento sporný stav v souladu s ust. čl. 2 odst. 3 Listiny základních práv a svobod. Postupem zaměstnavatele byla také porušena Úmluva o ochraně lidských práv a svobod vyhlášená pod č. 209/1992 Sb., konkrétně jde o čl. 2. Zaměstnavatel nevytvořil žalobci podmínky pro výkon práce, když mu znemožnil odevzdávat zbraň po dobu čerpání přestávky v práci. Navrhl, aby byl rozsudek změněn a žalobě vyhověno případně zrušen a věc vrácena okresnímu soudu k dalšímu řízení. Žalovaný navrhl potvrzení rozsudku jako věcně správného. Zdůraznil, že přestávky v práci je nutno posuzovat podle zákoníku práce a nikoli podle zákona o zbraních a střelivu, který upravuje podmínky nošení zbraně. Bylo prokázáno, že práci konanou strážníky městské policie lze přerušit za účelem čerpání přestávek v práci podle § 89 odst. 1 zák. práce. V době přestávky v práci nejde o natolik volný čas, aby s ním zaměstnanec mohl jakkoli nakládat už proto, že bezprostředně po skončení přestávky navazuje další výkon práce, a tedy např. není možné v době přestávky konzumovat alkohol apod. Skutečnost, že práce byly přerušovány za účelem čerpání přestávek, potvrdili svědci xxx a xxx. Přijetí pracovního řádu od 1.1.2007 není důkazem o tom, že pracovní přestávky nebyly poskytovány v letech 2004 až 2006. Žalobce při jednání před odvolacím soudem uvedl, že zaměstnavatelem mu byl vyplácen měsíční plat, a to ve výši, která odpovídala jeho platovému zařazení a platovému stupni. Žalovaný uvedl, že započítávání 11 hodin práce z 12hodinové směny nemělo dopad na výši platu strážníka. Evidence 11 hodin byla prováděna proto, aby byl přehled o tom, kdy strážník nastoupil do práce, kde po určitou dobu byl a kdy práci ukončil. U každého strážníka byl daný tabulkový plat. Byl daný fond pracovní doby a měsíční vyrovnací období, pokud pracovní doba nebyla rovnoměrně rozvržena. V jednotlivých přehledech pracovní doby bylo zaznamenáno, kolik hodin strážník odpracoval a pokud odpracoval přesčasové hodiny, byl mu zaplacen příplatek za přesčasové hodiny. Byla zde zaznamenána i práce v noci, za kterou byl rovněž zaplacen příplatek. K tomu žalobce upozornil, že pokud strážník pracoval ve 12hodinové směně a zaměstnavatel mu vykazoval 11 hodin práce, pak vždy jedna hodina musela být přesčasová. Krajský soud přezkoumal napadený rozsudek včetně řízení, které jeho vyhlášení předcházelo a dospěl k závěru, že odvolání není důvodné. Okresní soud provedl dokazování v rozsahu potřebném pro rozhodnutí, z provedených důkazů učinil správná skutková zjištění a správné skutkové závěry, které správně posoudil i po právní stránce. Krajský soud nepovažuje skutková zjištění za neúplná v důsledku neprovedení důkazu výslechem všech navržených svědků a odkazuje na důvody uvedené okresním soudem. Pokud účastník navrhne k prokázání téže skutečnosti výslech více svědků, není soud povinen všechny tyto důkazy provést (§ 120 odst. 1 o.s.ř.). Okresní soud vyslechl dva z navržených svědků a k obsahu jejich výpovědi neměl žalobce výhrady a považoval je za pravdivé (protokol o jednání ze dne 7.11.2007, zejm. č.l. 113 p.v.) Okresní soud proto neměl důvod k témuž vyslýchat svědky další. Pokud žalobce v odvolacím řízení namítá, že neměl možnost prokázat, že nový pracovní řád byl připraven již dříve, pak tato výtka není opodstatněná. I kdyby v pracovním řádu účinném od 1.1.2007 bylo výslovně stanoveno, že např. strážníkům se neposkytuje přestávka v práci ale pouze přiměřená doba na jídlo a oddech, nemůže tato úprava mít žádný dopad na nároky vzniklé před jejím přijetím. To, že pracovní řád byl projednáván delší dobu, nemá pro souzenou věc žádný právní význam. Výslech svědka xxx k tomu, že u něj bylo jako porušení pracovní kázně posuzováno, že se občerstvoval doma, nevypovídá nic o nárocích žalobce. Pracovní přestávka je ryze účelovou dobou odpočinku, relativně velmi krátkou. Rozhodující proto je, zda je v objektu zaměstnavatele možné zcela naplnit účel přestávky, tj. zda si může zaměstnanec přiměřeně odpočinout a najíst se. To souvisí s ust. § 140 odst. 1 ZP, které zaměstnavateli ukládá povinnost umožnit zaměstnancům stravování. Nemá-li zaměstnanec možnost si v objektu zaměstnavatele ani opatřit jídlo, nelze mu bránit v opuštění areálu. Jestliže však jsou tyto možnosti zajištěny, může zaměstnavatel stanovit nebo sjednat (v kolektivní nebo pracovní smlouvě), že zaměstnanci nesmějí objekt opouštět. Zaměstnavatele k tomu mohou vést zejména důvody spočívající v ochraně objektu, bezpečnosti pohybu osob uvnitř areálu. Ze stejných důvodů lze stanovit pravidla chování zaměstnanců v objektu v době přestávky v práci (např. zákaz provozování sportů apod.). Z toho plyne, že ani případný zákaz zaměstnavatele, aby zaměstnanci v době pracovní přestávky opouštěli objekt zaměstnavatele, nevylučuje, že zaměstnancům byly poskytovány přestávky v práci na jídlo a oddech a nikoli pouze přiměřená doba pro oddech a jídlo. Skutečnost, že jsou zaměstnancům ukládány i povinnosti v době jejich odpočinku, není ničím neobvyklým. Jde o součást pracovního závazku (např. může jít o ochranu dobrého jména podniku, o ochranu jeho majetku aj.). Z faktu, že žalobce v době přestávky pečoval o zbraň a ochraňoval ji před ztrátou nebo zneužitím, nelze dovodit, že tím bylo vyloučeno přerušení práce a poskytnutí přestávky v práci na jídlo a oddech. Přiměřená doba pro oddech a jídlo musí být poskytnuta zaměstnancům při pracech, jež nemohou být přerušeny. Aby mohlo jít o takové práce, musí být splněny podmínky, a to technologická či provozní (funkční) nepřerušitelnost práce, organizační nezajistitelnost pracovní přestávky, tj. nemožnost zajistit vystřídání zaměstnance v době přestávky (v případě tohoto nepřerušitelného provozu). V případě výkonu práce strážníka městské policie, tak jak byl její obsah zjištěn okresním soudem, nebyla splněna žádná z uvedených podmínek. Žalobce rovněž netvrdil, že v předmětném období nastaly mimořádné situace, při nichž přestávku čerpat nemohl (ačkoliv ji podle zjištění soudu za normálních okolností má). Krajský soud tedy ve shodě s okresním soudem považuje za stěžejní zjištění, zda žalobce pracoval v nepřetržitém provozu, na němž se žalobce musel podílet i během pauzy na jídlo, přičemž rozhodující je faktický stav, nikoli jak zaměstnavatel rozhodl o přestávkách. Ze skutkových zjištění okresního soudu plyne, že výkon práce strážníka městské policie nebyl v rozhodné době nepřetržitým provozem a že žalobci bylo umožněno čerpat pracovní přestávky ve smyslu § 89 odst. 1 zák. práce, a že žalobce tyto přestávky čerpal, neboť nebylo prokázáno, že v té době vykonával žalobce práci. Krajský soud se shoduje s okresním soudem i v závěru, že za výkon práce nelze považovat pouhé nošení zbraně nebo služebního stejnokroje. Žaloba však nemůže být opodstatněná i z dalšího důvodu: Žalobce byl placen za práci podle zákona č. 143/1992 Sb., o platu a odměně za pracovní pohotovost v rozpočtových a některých dalších organizacích a orgánech. Podle § 3 odst. 1 tohoto zákona zaměstnanci přísluší za vykonanou práci plat. Podle odst. 4 zaměstnavatel poskytuje zaměstnanci plat podle tohoto zákona, zákoníku práce, prováděcího předpisu vydaného podle § 23 a v jejich rámci podle kolektivní smlouvy, popřípadě vnitřního platového předpisu. Podle § 4 odst. 1 zaměstnanec se zařadí do platové třídy na základě druhu práce a v jeho rámci na něm požadovaných nejnáročnějších prací a plnění kvalifikačních předpokladů, popřípadě kvalifikačních požadavků, pokud zaměstnavatel stanovil kvalifikační požadavky vnitřním platovým předpisem. Podle odst. 2 zaměstnanci náleží platový tarif stanovený pro platovou třídu, do které je zařazen, ve výši a za podmínek stanovených prováděcím předpisem vydaným podle § 23. Podle tohoto zákona se platem rozumí platový tarif, příplatek za vedení, zastupování, noční práci a práci v sobotu a v neděli, osobní, hodnostní a zvláštní příplatek, plat a zvýšení platu za práci přesčas, zvýšení platu za práci ve svátek, případně doplatek do výše průměrného výdělku při výkonu jiné práce a odměny. Výše uvedené platové složky přísluší zaměstnanci pouze za vykonanou práci. V době, která je předmětem řízení, byl plat upraven nařízením vlády č. 330/2003 Sb., o platových poměrech zaměstnanců ve veřejných službách a správě, které obsahovalo v přílohách stupnice platových tarifů podle platových tříd a platových stupňů pro jednotlivé kategorie zaměstnanců. Jde o měsíční plat. Žalobce v odvolacím řízení tvrdil, že byl placen měsíčním platem v souladu se svým zařazením do platové třídy a stupně. Žalovaný tvrdil, že žalobci sice započítával z dvanáctihodinové směny jako odpracovanou dobu 11 hodin, to ale nemělo vliv na výši měsíčního platu určeného podle tarifu. Evidence odpracovaných hodin sloužila mimo jiné i k posouzení, zda žalobce koná práci přesčas, nikoli ke krácení platu o jednu hodinu, po kterou byly čerpány přestávky v práci v každé směně. Jestliže byl žalobce odměňován měsíčním platem podle tarifu a nikoli časovou mzdou, pak výše jeho platu (tarifu) se neodvíjela od počtu evidovaných odpracovaných hodin v rámci směny. Pokud žalobce odpracoval všechny nařízené směny, náležel mu plat ve výši tarifu bez ohledu na to, zda čerpal či nečerpal přestávku v práci. Krajský soud proto napadený rozsudek jako věcně správný potvrdil podle § 219 o.s.ř. O nákladech odvolacího řízení rozhodl podle § 224 odst. 1 a § 142 odst. 1 o.s.ř. s tím, že žalovanému nevznikly v odvolacím řízení žádné náklady. P o u č e n í : Proti tomuto rozhodnutí není přípustné odvolání. Není proti němu přípustné ani dovolání, ledaže na základě dovolání podaného do dvou měsíců od doručení k Nejvyššímu soudu ČR v Brně prostřednictvím Okresního soudu v HK dospěje dovolací soud k závěru, že napadené rozhodnutí má ve věci samé po právní stránce zásadní význam. V HK dne 19. března 2008 Předsedkyně senátu