Zaměstnavatel není povinen zjišťovat, zda zaměstnanec je majitelem účtu, na který má podle zaměstnancova určení poukazovat zaměstnancovu mzdu.

22Co 174/2008 Rozsudek Krajský soud v HK - pobočka v P rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. xxx a soudců JUDr. xxx a JUDr. xxxx ve věci žalobce KMP s.r.o., IČO xxx, se sídlem v xxx, zast. JUDr. xxx, advokátem se sídlem xxx, proti žalované ZŠ, bytem xxx, zast. JUDr. xxx, advokátem se sídlem xxx, o zaplacení 6.000,- Kč s příslušenstvím, k odvolání žalobce proti rozsudku Okresního soudu ve xxx č.j. 4C 241/2007-37, ze dne 30.1.2008, t a k t o : I. Rozsudek okresního soudu se p o t v r z u j e . II. Žalobce je povinen nahradit žalované náklady odvolacího řízení ve výši 13.289,- Kč do tří dnů od právní moci tohoto rozsudku k rukám zástupce žalované. O d ů v o d n ě n í : Shora označeným rozsudkem okresní soud zamítl žalobu, kterou se žalobce domáhal proti žalované zaplacení 6.000,- Kč s úrokem z prodlení uvedeným ve výroku I napadeného rozsudku (výrok I). Ve výroku II okresní soud žalobci uložil, aby žalované nahradil náklady řízení 11.781,- Kč k rukám jejího zástupce do tří dnů od právní moci rozsudku. Okresní soud vzal za prokázané, že žalobce na účet žalované poukázal zálohu mzdy svého zaměstnance JK ve výši 6.000,- Kč, když JK o takový postup žalobce jako svého zaměstnavatele požádal a žalobce podle jeho žádosti jednal. Žalobce tedy vyplatil zálohu na mzdu na účet, který mu jeho zaměstnanec JK označil. Podle okresního soudu takové plnění bylo řádným plněním zálohy na mzdu zaměstnavatelem pro zaměstnance, přičemž není rozhodné, že účet, na který byla záloha mzdy zaslána, nepatří zaměstnanci, ale žalované. Podle okresního soudu takové plnění nebylo neplatným právním úkonem a není možné je považovat za bezdůvodné obohacení na straně žalované. Okresní soud dovodil, že šlo o postup podle ustanovení § 143 odst. 1 zákoníku práce, které je třeba vykládat tak, že zaměstnavatel na žádost zaměstnance může poukázat mzdu (části mzdy) i na různé účty, pokud se tak zaměstnavatel se zaměstnancem dohodnou. Účtem, na který má být mzda nebo část mzdy zaměstnance poukázána na jeho žádost, je pak takový účet, který zaměstnanec zaměstnavateli označí, a to bez ohledu na to, kdo je majitelem takového účtu. Riziko spojené s tím, že by mohl zaměstnavatel poukázat mzdu na nesprávný účet, pak nese zaměstnanec tím, že sám označí účet, na který má být mzda plněna. Podle okresního soudu se na takový postup neuplatní ust. § 142 odst. 5 zákoníku práce, neboť smyslem tohoto ustanovení je, aby se mzda zaměstnance dostala do rukou právě jemu a nikoli jiné osobě. Podstatná však je vůle zaměstnance, ta se v případě podle § 143 odst. 1 zákoníku práce projeví tím, že zaměstnanec sdělí číslo účtu, na který mu má být mzda nebo část mzdy zaslána. Pokud pak zaměstnavatel této žádosti vyhoví, je mezi nimi uzavřena dohoda, podle které zaměstnavatel jedná a zašle-li mzdu nebo zálohu mzdy jako se stalo v tomto případě, na platební místo označené zaměstnancem, plní zaměstnanci. Okresní soud tedy dovodil, že žalobce postupoval podle vůle svého zaměstnance a podle § 143 odst. 3 zákoníku práce, peníze se dostaly do dispozice zaměstnance a žalované nevzniklo bezdůvodné obohacení tím, že žalobce poukázal peníze na její účet. Protože se nejednalo o převzetí mzdy za zaměstnance podle § 142 odst. 5 zákoníku práce, žalovaná nebyla povinna žalobci předložit plnou moc v písemné formě. Proti rozsudku okresního soudu podal odvolání žalobce. Uvedl, že je přesvědčen, že výplata na účet jiné osoby než zaměstnance, je možná pouze na základě písemné plné moci. Taková plná moc nebyla vystavena, proto žalované přijetím částky 6.000,- Kč vzniklo bezdůvodné obohacení na úkor žalobce. Žalobce uvedl, že nepokládá za správný výklad okresního soudu k ust. § 142 odst. 5 zákoníku práce. Poukázal na rozhodnutí Nejvyššího soudu ČR sp.zn. 21Cdo 716/2001, podle kterého smyslem ust. § 142 odst. 5 zákoníku práce je, aby mzda byla vyplacena zaměstnanci, který vykonal osobně práci a někomu jinému než zaměstnanci může být mzda vyplacena, jen jestliže ho k tomu zaměstnanec písemně zmocnil nebo v případech stanovených zákonem. Navíc podle žalobce okresní soud dostatečně nevyhodnotil, že z výpovědi svědka K i z vyjádření žalované vyplynulo, že částka 6.000,- Kč měla být vyplacena žalované na základě zmocnění svědka K, nikoliv pouze na její účet. Žalobce navrhl, aby odvolací soud napadený rozsudek změnil a žalobě vyhověl. Žalovaná navrhla potvrzení napadeného rozsudku jako věcně správného. Odkázala na výklad ust. § 143 odst. 1 provedený okresním soudem. Zdůraznila, že se v daném případě nejednalo o vyplacení mzdy, resp. její zálohy, k rukám žalované, ale záloha byla poukázána na účet podle pokynu pana K a rovněž použita v souladu s jeho vůlí. Navrhla, aby odvolací soud napadený rozsudek potvrdil jako věcně správný. Odvolací soud přezkoumal napadený rozsudek včetně řízení, které jeho vydání předcházelo a dospěl k závěru, že odvolání žalobce není důvodné. Okresní soud provedl ve věci úplné dokazování, na základě kterého dospěl k odpovídajícímu závěru o skutkovém stavu věci. Ten po právní stránce také správně posoudil. Odvolací soud odkazuje na správné odůvodnění napadeného rozsudku, v němž se okresní soud vypořádal i s námitkami žalobce a jeho odkazem na rozhodnutí Nejvyššího soudu. Pouze s ohledem na odvolací námitky žalobce dodává následující. Podle odvolacího soudu okresní soud provedl správný výklad ust. § 143 odst. 1 zákoníku práce v návaznosti na ust. § 142 odst. 5 zákoníku práce. Odvolací soud se s tímto výkladem ztotožňuje a je přesvědčen, že tento výklad koresponduje i s úmyslem zákonodárce vyjádřeným zejména k důvodové zprávě k citovaným ustanovením zákoníku práce. Je zřejmé, že úmyslem zákonodárce, pokud stanovil v § 142 odst. 5 zákoníku práce povinnost předložit písemnou plnou moc pro převzetí mzdy nebo zálohy mzdy zaměstnance jinou osobou, sledoval zejména ochranu zaměstnance nikoli ochranu zaměstnavatele. Cílem bylo zajistit, aby se finanční prostředky, mzda zaměstnance, dostaly do rukou zaměstnance a nikoli nepovolané osoby. Na druhou stranu ust. § 143 odst. 1 zákoníku práce je ustanovením, které má spíše vyznít ve prospěch zaměstnavatele, když zakotvuje, že bez souhlasu zaměstnavatele není zaměstnanec oprávněn požadovat, aby jeho mzda nebo část mzdy byla zasílána na více než jeden účet u peněžního ústavu. Současně však není možno z tohoto ustanovení dovodit, že ať již se jedná o jediný účet zaměstnance nebo více účtů (po dohodě se zaměstnavatelem), muselo by se jednat o účet (účty), jehož majitelem je právě zaměstnanec. K tomu okresní soud provedl v odůvodnění napadeného rozsudku přiléhavý výklad, který zastává i odvolací soud. Z uvedeného ustanovení pak ani nevyplývá, že sdělit číslo účtu by bylo možné pouze písemnou formou, proto postup, jak bylo žalobci sděleno číslo dalšího účtu, kam má být zaslána část mzdy jeho jeho zaměstnance, není vyloučen. Odkaz žalobce na ustanovení § 142 odst.5 se pak jeví odvolacímu soudu nepřípadný i proto, že toto ustanovení, jak bylo výše uvedeno, slouží ochraně zaměstnance, který však (jak plyne z výpovědi svědka K) netvrdí, že by se mu mzda (záloha na mzdu) zaslaná žalobcem na účet žalované, nedostala do dispozice. Z výše uvedených důvodů odvolací soud napadený rozsudek jako věcně správný potvrdil podle § 219 občanského soudního řádu, a to včetně správného výroku o nákladech řízení. Podle § 224 odst. 1 a § 142 odst. 1 občanského soudního řádu je žalobce, který nebyl se svým odvoláním úspěšný, povinen žalované nahradit její náklady odvolacího řízení. Ty jsou představovány odměnou advokáta podle vyhlášky č. 484/2000 Sb. v částce 9.000,- Kč, jízdným advokáta k odvolacímu soudu osobním automobilem v částce 967,50 Kč, náhradou za ztrátu času advokáta za 6 půlhodin po 100,- Kč, dvěma paušálními náhradami hotových výdajů advokáta po 300,- Kč ( vše dle vyhl. č. 177/1996 Sb.) a 19% daní z přidané hodnoty ze součtu všech shora uvedených částek, celkem 13.289,- Kč. Ty je žalobce povinen podle § 149 odst. 1 občanského soudního řádu zaplatit k rukám zástupce žalované, a to do tří dnů od právní moci tohoto rozsudku podle § 160 odst. 1 o.s.ř. P o u č e n í : Proti tomuto rozsudku není odvolání ani dovolání přípustné. V P dne 31. července 2008 předseda senátu