Žalobce nemá naléhavý zájem na určení, že je věřitelem pohledávek, které v exekučním řízení vymáhá na dlužnících žalovaný, o němž bylo v exekučním řízení rozhodnuto, že vstupuje do exekučního řízení v postavení oprávněného jako žalobcův právní nástupce ( § 36 odst. 5 EŘ).

22Co 551/2007-121 R O Z S U D E K K. s. v H. K. – p. v P. rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. B. H. a soudců JUDr. J. Ch., Ph.D. a JUDr. M. V. ve věci žalobce A. spol. s r.o. v likvidaci, se sídlem v Č. B., N. 21, zast. Mgr. P. S., advokátem advokátní kanceláře K. & partneři, v.o.s., se sídlem v Č. B., N. 21, proti žalovanému M. Š., posledně bytem P., S. 5, toho času neznámého pobytu, zast. S. m. P. jako opatrovníkem, o určení existence právního vztahu nebo práva, k odvolání žalobce proti rozsudku O. s. v P. ze dne 24.5.2007, č.j. 23C 266/2006-87, t a k t o : I. Rozsudek okresního soudu se p o t v r z u j e . II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů odvolacího řízení. O d ů v o d n ě n í : Shora označeným rozsudkem okresní soud zamítl žalobu, kterou se žalobce domáhal proti žalovanému určení, že je věřitelem celé řady vymahatelných pohledávek (to je pohledávek podložených exekučními tituly) za dlužníky, jež jsou blíže specifikovány ve výroku pod bodem I napadeného rozsudku. Zároveň rozhodl o nákladech řízení mezi účastníky (výrok pod bodem II). Ze žalobních tvrzení vyplývalo, že žalobce byl na základě exekučních titulů věřitelem většiny pohledávek specifikovaných v příloze dohody o narovnání ze dne 16.6.2005, uzavřené mezi žalovaným a M. M. starším, který je společníkem žalobce a rovněž jeho bývalým jednatelem. V dohodě o narovnání bylo konstatováno, že shora jmenovaný dluží z titulu půjčky žalovanému částku 2.500.000,- Kč. Následně v článku II dohody bylo uvedeno, že M. M. postupuje žalovanému pohledávky, jejichž seznam je obsažen v příloze k dohodě, ze které lze zjistit, že jde většinou o pohledávky, jejichž věřitelem je žalobce. Žalobce byl přesvědčen, že předmětná dohoda o narovnání uzavřená mezi žalovaným a M. M. starším je neplatná pro rozpor se zákonem, neboť v dohodě o narovnání postupuje M. M. starší jako fyzická osoba pohledávky, jejichž věřitelem není on, nýbrž žalobce. Neplatnost dohody o narovnání lze pak dovodit i z neurčitosti takovéhoto právního úkonu, neboť z přílohy dohody nelze přesně určit a specifikovat, jaké konkrétní pohledávky měly být předmětem postoupení pohledávek žalovanému. Následně žalobce zjistil, že z titulu citované dohody o narovnání došlo v exekučních řízeních, ve kterých byly neplatně postoupené pohledávky vymáhány žalobcem, k tomu, že podle ust. § 36 odst. 5 exekučního řádu vstoupil do řízení na místo původního oprávněného (žalobce) nový oprávněný (žalovaný). Podle názoru žalobce tak již neexistuje žádný procesní prostředek, kterým by v důsledku neplatnosti dohody o narovnání mohlo dojít k nápravě zmíněného protiprávního stavu. Žalobce se pak nemůže domoci toho, aby se stal v uvedených exekučních řízeních znovu oprávněným. Proto je tedy dán v tomto případě naléhavý právní zájem na určení toho, že žalobce je věřitelem uvedených pohledávek, neboť bez tohoto určení by bylo právo žalobce ohroženo. V odůvodnění napadeného rozsudku okresní soud neshledal naléhavý právní zájem na požadovaném určení ve smyslu ust. § 80 písm. c/ o.s.ř. V této souvislosti zejména uvedl, že určovací výrok soudu by nemohl vytvořit pevný základ pro právní vztahy mezi účastníky bez dalšího rozmnožování soudních sporů, když by takto vytvořený základ s sebou nesl potřebu žalovat opět na plnění. Bez dalšího totiž nelze předjímat, že by rozsudek o určení byl mezi účastníky bez ohledu na možnost vykonatelnosti jeho výroku respektován. V takovém případě nelze dospět k závěru, že by pravomocné rozhodnutí ve věci určení zajistilo žalobci ochranu jeho práv vůči žalovanému nebo třetím osobám. Soud prvního stupně nepřehlédl ani tu skutečnost, že dle žaloby má být žalobce věřitelem všech zcela paušálně v petitu uvedených pohledávek, ačkoliv současně přiznal, že neví, v jakém stádiu se nyní jednotlivá exekuční řízení nacházejí. Lze tedy dokonce připustit, že některá v žalobním návrhu označená exekuční řízení byla již pravomocně skončena. Pokud by za tohoto stavu bylo i jen teoreticky žalobě vyhověno, pak by takovým rozhodnutím mohla být navozena vážná nejistota osob, které jsou označovány žalobcem jako dlužníci, když není postaveno najisto, vzhledem ke shora uvedenému, zda dlužníky jsou i v době rozhodování soudu v této věci. Z výše uvedených důvodů okresní soud žalobu bez dalšího zamítl. Ve včas podaném odvolání žalobce namítal, že při své úvaze o naléhavém právním zájmu vychází z ustálené soudní judikatury, která vychází z toho, že určovací žaloby mající preventivní charakter mají místo jednak tam, kde jejich pomocí lze eliminovat stav ohrožení práva či nejistoty v právním vztahu a k odpovídající nápravě nelze dospět jinak, a jednak v případech, v nichž určovací žaloba účinněji než jiné právní prostředky vystihuje obsah a povahu příslušného právního vztahu a jejím prostřednictvím lze dosáhnout úpravy, tvořící určitý právní rámec, který je zárukou odvrácení budoucích sporů účastníků. Odvolatel je přesvědčen, že v tomto sporu jde právě o citovaný případ. Ohrožení práva žalobce na plnění vůči dlužníkům označeným v žalobě v rámci exekučního řízení totiž spočívá v tom, že jako oprávněný v uvedených exekucích vystupuje žalovaný, ačkoliv věřitelem pohledávek je žalobce. Přitom ovšem neexistuje žádný procesní prostředek v exekučním řízení, kterým by se žalobce mohl domoci vstupu do řízení jako oprávněný. Zároveň nemá žalobce možnost, jak se snaží naznačit nalézací soud, žalovat dlužníky na plnění, neboť by neměl žádný právní důvod, jelikož by dlužníci oprávněně poukazovali, pokud by plnili, že plnili na základě příslušného rozhodnutí v exekučním řízení. Žalobce tak nemá jinou cestu, než domáhat se určení, že je to on, kdo je věřitelem a nikoliv žalovaný. Předmětným určením by totiž bylo postaveno zcela najisto vůči komu má být plněno a neobstojí ani argumentace okresního soudu o stádiu exekučního řízení v každém jednotlivém případu, protože tato určovací žaloba by měla svůj význam i v případě, že by dlužníci svůj dluh vůči žalovanému již splnili, neboť výsledek tohoto sporu by vyjasnil otázku případného bezdůvodného obohacení na straně žalovaného, kterého by se mohl žalobce domáhat. Domáhal se zrušení rozsudku okresního soudu a vrácení mu věci k dalšímu řízení. Opatrovník žalovaného navrhl potvrzení rozsudku okresního soudu z důvodů v něm uvedených. Krajský soud přezkoumal rozsudek okresního soudu i řízení jemu předcházející (§ 212 a § 212a o.s.ř.) a dospěl k závěru, že odvolání žalobce není důvodné. Okresní soud rozhodl v souladu se zjištěným skutkovým stavem (§ 153 odst. 1 o.s.ř.), když provedené důkazy řádně zhodnotil (§ 132 o.s.ř.) a též správně právně posoudil (§ 80 písm. c/ o.s.ř.). Své rozhodnutí pak řádně při respektování zásad ust. § 157 o.s.ř. odůvodnil. Odvolací námitky žalobce v podstatě nepřinesly nic nového, co by již nebylo známo okresnímu soudu a nemohou na posouzení věci nic změnit. Navzdory tomu odvolací soud považuje za nutné se zřetelem na obsah odvolání uvést následující. Ust. § 80 písm. c/ o.s.ř. zásadně dopadá na určení právního vztahu mezi žalobcem a žalovaným nebo o právu žalobce vůči žalovanému. Nelze ovšem zcela vyloučit přípustnost toho, že předmětem žaloby o určení podle citovaného ustanovení bude právní vztah mezi žalobcem a třetí osobou, resp. právní vztah mezi žalovaným a třetí osobou. Aplikace ust. § 80 písm. c/ o.s.ř. na určení takového právního vztahu je však na místě, jestliže požadované určení právního vztahu, jehož subjektem je třetí osoba, ovlivní postavení žalobce vůči žalovanému, neboť jinak by žalobce nemohl mít naléhavý právní zájem na tomto určení. V souzeném případě žalobce podal danou určovací žalobu za situace, kdy měl pro své pohledávky již vymožen exekuční titul, přičemž tyto vymahatelné pohledávky jsou předmětem exekučních řízení, v nichž po rozhodnutí o procesním nástupnictví v důsledku singulární sukcese (nastalé na základě výše citované dohody o narovnání) vystupuje jako oprávněná osoba žalovaný. Danou určovací žalobou tedy žalobce mínil dosáhnout obnovy svého věřitelského postavení (resp. postavení oprávněné osoby v exekučním řízení) vůči v rozsudku uvedeným dlužníkům. Procesní nástupnictví v exekučním řízení reflektuje existenci určitých skutečností, jež jsou způsobilé ovlivnit hmotněprávní určení subjektů oprávněných nebo povinných ve vztahu k povinnosti, jež má být vykonána, jestliže nastanou potom, co bylo exekuční řízení zahájeno. O procesním nástupnictví se rozhoduje v průběhu exekučního řízení usnesením. Podle stádia řízení, v němž nastane okolnost rozhodná podle § 107 nebo § 107a o.s.ř., rozhoduje soud nebo exekutor. Soud tak činí do nařízení exekuce (včetně), ve stádiu provedení exekuce se pak otevírá prostor pro rozhodování exekutora. K přechodu práv a povinností dochází univerzální sukcesí nebo singulární sukcesí, která může nastat na základě právního úkonu (např. postoupením pohledávky) nebo ze zákona. Protože v exekučním řízení nelze zásadně provádět dokazování, lze přechod práva nebo povinnosti prokázat – pokud nevyplývá přímo ze zákona – jen listinu vydanou a nebo ověřenou státním orgánem nebo notářem. Přechod práv a povinností z exekučního titulu na jiného prokazuje oprávněný (ten, kdo podal návrh na nařízení exekuce). Z výše podaného výkladu je zřejmé, že zákon jiný postup při rozhodování o procesním nástupnictví v exekučním řízení nepředjímá, je tedy vyloučeno, aby o procesním nástupnictví v exekučním řízení bylo rozhodnuto v jiném (nalézacím) řízení, případně bylo rozhodnutí o procesním nástupnictví nahrazeno rozhodnutím o určovací žalobě, jak se toho v podstatě snaží dosáhnout žalobce. Z uvedeného jednoznačně plyne, že vyhověním dané určovací žalobě by se na právním postavení žalobce vůči žalovanému (oprávněnému v exekučním řízení) nic nezměnilo, a proto nelze ani dovodit naléhavý právní zájem na takové žalobě. To platí i za situace, že by některá exekuční řízení o sporem dotčených pohledávkách byla již ukončena, neboť v takovém případě je na žalobci, aby zvážil možnost žalovat žalovaného o plnění, jež se mu dostalo od dlužníků (povinných) v exekučních řízeních (§ 80 písm. b/ o.s.ř.) Po shora naznačeném výkladu rovněž odvolací soud dovodil správnost závěru soudu prvního stupně o nenaplnění procesního předpokladu dané určovací žaloby v podobě absence naléhavého právního zájmu na požadovaném určení, pro který byl vyloučen věcný přezkum žaloby, a proto rozsudek okresního soudu jako věcně správný podle § 219 o.s.ř. potvrdil, a to včetně správného závislého nákladového výroku (sub II), který odpovídal zásadám ust. § 142 odst. 1 o.s.ř. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů odvolacího řízení, neboť žalobce nebyl ve věci úspěšný a žalovanému náklady tohoto řízení dle obsahu spisu nevznikly (§ 224 odst. 1, § 142 odst. 1 o.s.ř. a contr.). P o u č e n í : Proti tomuto rozsudku není odvolání přípustné. Proti tomuto rozsudku není přípustné ani dovolání, ledaže by dovolací soud dospěl k závěru, že tento rozsudek má ve věci samé po právní stránce zásadní význam a dovolání účastníka, podané ve lhůtě dvou měsíců ode dne doručení tohoto rozsudku prostřednictvím O. s. v P. k Nejvyššímu soudu ČR v Brně by sám připustil. V P. dne 29. ledna 2008 předseda senátu