Starostka obce může úspěšně uplatňovat nárok na náhradu odměny za nevyčerpanou dovolenou jen tehdy, pokud o její pracovní době byla vedena potřebná evidence.

23Co 395/2008 Krajský soud v Hradci Králové - pobočka v Pardubicích rozhodl v senátě složeném z předsedy Mgr. xxx a soudců JUDr. xxx a Mgr. xxx, ve věci žalobkyně MN, nar. 23.1.1956, bytem v xxx, zastoupené JUDr. xxx, advokátem se sídlem v xxx, proti žalované Obci xxx, se sídlem v xxx, IČO xxx, zastoupené JUDr. xxx, advokátkou se sídlem v xxx, o zaplacení 46.239,50 Kč s příslušenstvím, k odvolání žalobkyně proti rozsudku Okresního soudu v xxx z 31.3.2008, č.j. 8C 460/2006-90, t a k t o: I. Rozsudek okresního soudu se p o t v r z u j e . II. Žalobkyně je povinna nahradit žalované náklady odvolacího řízení ve výši 18.766,30 Kč do 3 dnů od právní moci tohoto rozsudku k rukám její advokátky. III. Zástupci žalobkyně JUDr. xxx se přiznává odměna a náhrada výdajů za zastupování žalobkyně ve výši 8.157,45 Kč, které mu budou proplaceny z rozpočtových prostředků Okresního soudu v xxx. O d ů v o d n ě n í : Okresní soud shora uvedeným rozsudkem zamítl požadavek žalobkyně na přisouzení částky 46.239,50 Kč s blíže popsanými úroky z prodlení a současně zavázal žalobkyni k povinnosti nahradit žalované obci náklady řízení v částce 19.827,- Kč k rukám její advokátky. V souzené věci žalobkyně uplatňovala nárok na náhradu měsíční odměny za nevyčerpanou dovolenou odvíjející se od ust. § 79 zák. č. 108/2000 Sb. o obcích, a to s tvrzením, že v období let 2004 a 2005, když vykonávala funkci starostky v obci S, žádnou dovolenou na zotavenou nečerpala a měla by jí tak být poskytnuta náhrada. Soud prvého stupně tomuto nároku nakonec nevyhověl na základě závěru, že to byla právě žalobkyně, která jako starostka žalované obce žádným způsobem neevidovala způsob své docházky do úřadu a tím tak znemožnila prokazovat, že ve sporném období let 2004 a 2005 žádnou dovolenou nečerpala a že jí tak v důsledku toho vznikl nárok na poskytnutí náhrady měsíční odměny podle § 79 zák.č. 128/2000 Sb. Proti tomuto rozsudku se včas odvolala žalobkyně. Požadovala změnu rozsudku soudu prvého stupně a přiznání žádané náhrady. Jednak soudu prvého stupně vytýkala nesprávný právní závěr o tom, že by snad v pozici starostky žalované obce porušila povinnost vést evidenci docházky, když jí to žádný předpis neukládal. Přesto však příslušnou evidenci docházky prováděla, ale byla to svědkyně P, která tuto evidenci zrušila. Rovněž soudu prvého stupně vytýkala nesprávné skutkové závěry o tom, že v předmětném období čerpala dovolenou na zotavenou, když tyto závěry vyplývají ze svědeckých výpovědí svědků, kteří jsou zjevně ovlivněni napjatými vztahy obce a žalobkyně. Navíc jejich výpovědi jsou značně neurčité. Naopak z výplatních lístků v předmětném období vyplývá, že žádnou dovolenou v rozhodné době nečerpala. Žalovaná obec setrvala na správnosti rozsudku soudu prvého stupně. Zopakovala rovněž i argumentaci vycházející z toho, že přiznání náhrady měsíční odměny za nevyčerpanou dovolenou náleželo toliko zastupitelstvu obce a pokud zastupitelstvo tento nárok žalobkyni odmítlo přiznat, nelze se přiznání tohoto nároku domáhat před soudem. Odvolací soud přezkoumal rozsudek soudu prvého stupně postupem podle § 212 a § 212a o.s.ř. a dospěl k závěru, že odvolání žalobkyně je neopodstatněné. Podle ust. § 79 odst. 1 zák. č. 128/2000 Sb., o obcích, ve znění platném do 31.12.2006, měl uvolněný člen zastupitelstva obce nárok na dovolenou podle tohoto zákona v délce pěti týdnů za kalendářní rok. Podle odst. 2, pokud funkční období uvolněného člena zastupitelstva netrvalo po celou dobu kalendářního roku, má nárok na poměrnou část dovolené, která činí za každý i započatý kalendářní měsíc trvání výkonu jeho funkce 1/12 dovolené za kalendářní rok. Podle odst. 4 obec poskytne uvolněnému členu zastupitelstva obce též tu část dovolené, kterou nevyčerpala před uvolněním z výkonu veřejné funkce. Nevyčerpal-li uvolněný člen zastupitelstva obce dovolenou před uplynutím doby uvolnění k výkonu veřejné funkce, poskytne mu jí uvolňující zaměstnavatel. Konečně odst. 5 uvedeného ustanovení stanoví, že jestliže si uvolněný člen zastupitelstva obce nemohl dovolenou nebo její část vyčerpat v průběhu příslušného kalendářního roku, převádí se mu tento nárok do následujícího kalendářního roku. V takovém případě může uvolněný člen zastupitelstva též požádat obec o náhradu měsíční odměny za nevyčerpanou dovolenou. Z tohoto pohledu je rovněž významné, že podle § 2 zák. č. 65/1965 Sb., původního zákoníku práce, se na vztahy vyplývající z výkonu veřejné funkce zákoník práce vztahuje, pokud to výslovně stanoví, nebo pokud to stanoví zvláštní předpisy. Především odvolací soud dochází k závěru, že není správná představa žalované obce o tom, že tu není dána pravomoc soudu rozhodovat o poskytnutí náhrady měsíční odměny za nevyčerpanou dovolenou. Takový názor by snad mohl obstát za situace, pokud by funkční období člena zastupitelstva (tedy i žalobkyně) nadále pokračovalo i v dalších letech 2006 či 2007 a šlo by o otázku toliko převodu nevyčerpané dovolené za období roku 2005 do období roku 2006 (obdobně převod mezi lety 2004 do období roku 2005). V takovém případě by vskutku bylo pouze na rozhodnutí zastupitelstva, zda nevyčerpaná dovolená za příslušný kalendářní rok bude převedena do roku dalšího nebo zda bude vyplacena náhrada. Za situace, kdy ale žalobkyně byla odvolána z funkce starostky žalované obce dne 20.10.2005, bylo zřejmé, že převod nevyčerpané dovolené (v tvrzeném rozsahu) do dalšího kalendářního roku 2006 je vyloučen a jediným možným způsobem, jak tuto situaci řešit, bylo poskytnout náhradu měsíční odměny podle § 79 odst. 5 zákona o obcích. Spornou právní otázkou, významnou pro posouzení správnosti rozhodnutí soudu prvého stupně, bylo rovněž to, zda uvolněným členům zastupitelstva obce zákon o obcích či jiný právní předpis ukládá povinnost vést evidenci pracovní doby, práce přesčas, pracovní pohotovosti a noční práce, tak, jak to vyplývalo z tehdy platného ustanovení § 94 zákoníku práce pro zaměstnanecké poměry. V tomto směru odvolací soud žádné takové ustanovení, obsahující výslovný pokyn k vedení evidence pracovní doby a tedy i evidence čerpání dovolené na zotavenou nenašel. Vzhledem k ust. § 2 původního zákoníku práce, nelze ani podpůrně použít zmíněné ust. § 94 tohoto zákoníku práce ukládající povinnost vést evidenci pracovní doby. Nicméně odvolací soud je přesvědčen, že povinností žalobkyně jako starostky žalované obce bylo podle § 103 odst. 4 písm. b/ zákona o obcích plnit úkoly zaměstnavatele podle zvláštních předpisů, tedy včetně řádné vedení evidence pracovní doby ve vztahu k zaměstnancům obce, když zjevně v dané obci nebyla ustanovena pozice tajemníka obecního úřadu. Starostovi tak bylo třeba přiznat postavení zaměstnavatele vůči ostatním zaměstnancům, ale nikoliv ve vztahu ke své vlastní osobě. Přesto ovšem nelze přehlédnout to, že má-li takovému starostovi rovněž vzniknout nárok na dovolenou v rozsahu 5 týdnů za kalendářní rok, je třeba i bez aplikace § 94 původního zákoníku práce, aby tu byla vedena nějaká jiná, byť zjednodušená evidence čerpání dovolené na zotavenou tak, aby vždy bylo možno vyhodnotit, v jakém rozsahu tato dovolená čerpána byla a v jakém rozsahu doposud nikoliv. Připustit svévolné čerpání dovolené mimo stanovený zákonný rámec jistě připustit nelze a je třeba vždy umožnit kontrolu výkonu funkce starosty již jen proto, že starosta, stejně jako místostarostové, za výkon funkce odpovídají podle § 103 odst. 2 věta druhá zákona o obcích v zastupitelstvu obce. Z výše uvedeného pak dovozuje odvolací soud to, že povinností žalobkyně jako starostky žalované obce bylo řádně zajistit čerpání pracovní doby ve vztahu k ostatním zaměstnancům podle § 94 zákoníku práce v původním znění a ve vztahu ke své vlastní osobě jako starostky zajistit takovou evidenci čerpání dovolené na zotavenou, která umožní zastupitelstvu obce jednak kontrolu rozsahu čerpání dovolené podle § 79 odst. 1 zákona o obcích a jednak i případné rozhodnutí o poskytnutí náhrady měsíční odměny za nevyčerpanou dovolenou. Vycházeje ze shora naznačených závěrů, pak dospívá odvolací soud k tomu, že při akceptaci skutkových závěrů soudem prvého stupně, to byla vskutku žalobkyně, která v důsledku nezajištění vedení jakékoliv evidence čerpání její dovolené na zotavenou znemožnila přezkum tohoto čerpání a sama vytvořila situaci, v níž znemožnila žalované obci jinak standardně v soudním řízení prokazovat, že zákonný rozsah dovolené na zotavenou byl vyčerpán zcela, či případně v určitém rozsahu. Odvolací soud se přitom ztotožňuje se skutkovými závěry soudu prvého stupně o tom, že za takovou evidenci nelze považovat to, co snad vyplývá z výplatních lístků žalobkyně v rozhodném období. V období ledna až června 2004 totiž tyto lístky nasvědčují tomu, že tu dovolená vůbec evidována nebyla. Naopak v průběhu roku 2006 zůstatek dovolené je evidován v rozsahu 60 dnů, což vůbec neodpovídá možnému zůstatku, byť by šlo o období dvou let. Použitelnost těchto výplatních lístků pro posouzení rozsahu čerpání dovolené není možná i proto, že ve výplatním lístku za měsíc červenec 2004 je vyznačeno čerpání dovolené v rozsahu 20-ti. To je ale v rozporu s tvrzením žalobkyně a rovněž s předchozími a následnými záznamy. Pokud tedy účetní P následně údaje zjevně nesprávné údaje o dovolené odstranila, nebyla to ona, kdo způsobil stav nemožnosti přezkumu čerpání dovolené. Skutkové závěry soudu prvého stupně nemohou být zpochybněny ani poukazem na případnou zaujatost některých svědků, protože pro verzi žalobkyně o nečerpání dovolené, či případně o řádném vedení evidence jejího čerpání, tu nejsou žádná zjištění. Z uvedených důvodů proto odvolací soud považuje rozhodnutí soudu prvého stupně za správné, a proto je také podle § 219 o.s.ř. potvrdil. O nákladech odvolacího řízení rozhodoval podle § 224 odst. 1 o.s.ř. a procesně úspěšné žalované přiznal právo na jejich náhradu. Tato náhrada sestává z odměny za zastoupení advokátem v odvolacím řízení ve výši 15.170,- Kč podle § 3 vyhl.č. 484/2000 Sb., ze 2 paušálních náhrad hotových výdajů po 300,- Kč podle § 13 odst. 3 vyhl.č. 177/1996 Sb. a z DPH, kterou je povinen advokát žalované odvést státu ve výši 19%. Konečně odvolací soud přiznal advokátu žalobkyně odměnu a náhradu hotových výdajů za zastupování žalobkyně v odvolacím řízení, neboť jí k zastupování byl pro tuto fázi řízení soudem prvého stupně ustanoven podle § 30 odst. 2 o.s.ř. Náleží mu proto podle § 140 odst. 2 věta prvá o.s.ř. odměna za 2 úkony právní služby ve výši 2.980,- Kč podle § 7 advokátního tarifu, 2 náhrady hotových výdajů podle § 13 odst. 3 advokátního tarifu, náhrada cestovného z HK do P a zpět ve výši 295,- Kč a podle § 137 odst. 3 o.s.ř. 19% DPH, celkem tedy 8.157,45 Kč. To mu bude proplaceno z rozpočtových prostředků Okresního soudu v P. P o u č e n í : Proti tomuto rozsudku není odvolání ani dovolání přípustné. Dovolání by bylo možné podat pouze za situace, že by dovolací soud dospěl k závěru, že napadené rozhodnutí je založeno na otázce zásadního právního významu; pro ten případ je třeba dovolání podat ve lhůtě dvou měsíců od doručení tohoto rozsudku k Nejvyššímu soudu ČR, a to u soudu, který rozhodoval v prvém stupni. V Pardubicích dne 23. října 2008 předseda senátu