Byl-li úpadce v době prohlášení konkursu na svůj majetek podnikatelem, má i správce konkursní podstaty při vykonávání správy majetku v konkursní podstatě vyjma jeho zpeněžování postavení podnikatele. Proto se kupní smlouva o dodávce pitné vody kupujícímu, pokud je rovněž podnikatelem, řídí obchodním zákoníkem.

Krajský soud v Hradci Králové - pobočka v Pardubicích rozhodl v senátě složeném z předsedy Mgr. xxx a soudců JUDr. xxx a Mgr. xxx ve věci žalobce xxx, správce konkurzní podstaty úpadce xxx, a.s., se sídlem ve xxx, IČO: xxx, zast. JUDr. xxx, advokátem se sídlem v xxx, proti žalovanému xxx, a.s., se sídlem ve xxx, IČO: xxx, zast. JUDr. xxx, advokátem se sídlem v xxx, o zaplacení 69.543,52 Kč s příslušenstvím, k odvolání žalobce proti rozsudku Okresního soudu v Pardubicích ze dne 18.10.2007, č.j. 10C 170/2007-76, t a k t o : I. Rozsudek okresního soudu se v napadeném výroku II. m ě n í takto: Žalovaný je povinen zaplatit žalobci částku 67.016,50 Kč do tří dnů od právní moci tohoto rozsudku. Požadavek žalobce na přisouzení částky 2.243,82 Kč se z a m í t á. II. Žalovaný je povinen nahradit žalobci náklady za řízení před soudem prvého stupně ve výši 23.835,70 Kč do tří dnů od právní moci tohoto rozsudku k rukám advokáta žalobce. III. Žalovaný je povinen nahradit žalobci náklady odvolacího řízení ve výši 23.419,20 Kč do tří dnů od právní moci tohoto rozsudku k rukám advokáta žalobce. IV. Žalovaný je povinen zaplatit na úhradě soudních poplatků 5.560,- Kč do tří dnů od právní moci tohoto rozsudku na účet Okresního soudu v Pardubicích. O d ů v o d n ě n í : Okresní soud shora uvedeným rozsudkem uložil žalovanému povinnost zaplatit žalobci 283,20 Kč v 3denní lhůtě splatnosti (výrok I.), ve zbylé části uplatněného žalobního požadavku žalobě nevyhověl a zamítl přisouzení dalších 69.260,32 Kč (výrok II.) a rozhodl o povinnosti žalobce nahradit žalovanému náklady řízení ve výši 24.550,- Kč k rukám jeho advokáta v 3denní lhůtě splatnosti (výrok III.). Předmětem řízení byla dosud nezaplacená úhrada za dodávku vody z vodovodu a následný odvod splaškové a dešťové vody kanalizací, a to za ujednaných podmínek dle kupní smlouvy z 31.10.1998, včetně dodatku z 12.12.2002. Mezi účastníky po celou dobu řízení nebylo sporu o tom, že byla smlouva vskutku uzavřena, že podle ní bylo plněno, následně fakturováno, v souladu se smlouvou vystaveno celkem 12 faktur s daty splatnosti od 21.2.2003 do 22.1.2004 a že žalovaný tyto se zpožděním uhradil tak, jak v řízení tvrdil žalobce. Žalobce tak v řízení žádal již pouze úhradu úroků z prodlení ve výši ujednané ve smlouvě, celkově představující částku 69.543,52 Kč. Obrana žalovaného proti uplatňovaným úrokům z prodlení byla založena na námitce promlčení vyúčtované pohledávky. V té souvislosti žalovaný odlišně od žalobce hodnotil uvedený právní vztah; dovolával se režimu občanského zákoníku a tedy tříleté promlčecí lhůty podle ust. § 101. Procesní obrana se rovněž odvíjela od námitky, že požadovaná výše úroků z prodlení je nepřiměřeně vysoká, především, ale by měla vycházet z ust. § 517 odst. 2 občanského zákoníku, když není možné, aby mezi účastníky byla sjednána jiná výše úroků z prodlení, než která vyplývá z právní úpravy. Okresní soud po provedeném dokazování nakonec uzavřel, že aplikace režimu obchodního zákoníku nebyla mezi účastníky smluvního vztahu sjednána a nelze ji dovodit ani za použití ust. § 261 odst. 1 obchodního zákoníku. S odvoláním na rozhodnutí Nejvyššího soudu České republiky ve věci 29Odo 298/2005 z 31.1.2006 uzavřel, že správce konkurzní podstaty (žalobce) nemá postavení podnikatele. Při aplikaci obecné tříleté promlčecí lhůty, tak bylo podle okresního soudu možné přiznat jen úroky z prodlení vzniklé v období tří let před podáním žaloby, tedy po datu 21.3.2004, a to jen ve výši 2% z dlužné částky. To představuje právě částku 283,20 Kč. Ve zbylém rozsahu žalobu zamítl. Proti tomuto rozsudku, a to jen proti výrokům II. a III., se odvolal žalobce. Setrval na názoru, že pro posouzení námitky promlčení uplatněného nároku v podobě vyúčtovaných úroků z prodlení je třeba aplikovat režim obchodního zákoníku. Použití stanoviska vyjádřeného v rozhodnutí Nejvyššího soudu ve věci 29Odo 298/2005 není případné, neboť toto stanovisko se vztahuje na posouzení postavení správce konkurzní podstaty v případě zpeněžování majetku náležejícího do konkurzní podstaty. V posuzované věci však nešlo o zpeněžování konkurzní podstaty, nýbrž o zajišťování dalšího provozu podniku, k čemuž byl ostatně správce konkurzní podstaty soudem zmocněn. Za takové situace je třeba přiznat správci konkurzní podstaty postavení podnikatele. Při aplikaci obchodního zákoníku a tedy 4leté promlčecí lhůty není nárok žalobce (alespoň v převažující části) promlčen a rovněž je přípustné, aby si účastníci dohodou sjednali výši případných úroků z prodlení. Navrhl, aby odvolací soud rozsudek okresního soudu v napadené části změnil a žalobě vyhověl. Žalovaný považoval odvolání žalobce za neopodstatněné a navrhl potvrzení rozsudku. Zopakoval, že mezi účastníky při uzavírání předmětné kupní smlouvy nebylo sjednáno použití režimu obchodního zákoníku a obchodní zákoník není možné použít i se zřetelem na postavení žalobce jako správce konkurzní podstaty. Navíc připomněl, že úpadce nebyl podnikatelem v předmětu činnosti dodávky pitné vody. To nemůže změnit ani povolení nakládání s povrchovými vodami, tedy povolení odvádět splaškovou vodu, neboť to úpadce nijak neopravňovalo k podnikání v dodávkách pitné vody. Pro posouzení povahy vztahů mezi účastníky připomněl, že tato kupní smlouva byla uzavírána v souvislosti se smlouvou nájemní na pronájem nebytových prostor, v níž rovněž byla sjednána výše úroků z prodlení ve výši 0,2% denně z dlužné částky. Taková nájemní smlouva je však absolutním neobchodem a byť šlo o smlouvu neplatnou (v důsledku nepřípustné komulace nájemného na nebytové prostory a za zařízení) bylo by neplatné i ujednání o takové výši úroků z prodlení. Odvolací soud přezkoumal rozsudek okresního soudu v rozsahu napadeném odvoláním, tedy ve výrocích II. a III. a dospěl k následujícím závěrům. Sporu v souzené věci se odvíjí od toho, jakému právnímu režimu podléhá kupní smlouva na dodávku pitné vody a odvádění vod z 31.10.1998. Není sporu o tom, že smluvní strany si aplikaci režimu obchodního zákoníku ve smyslu § 262 odst. 1 obchodního zákoníku nesjednaly. Šlo tak o to, zda aplikace obchodního zákoníku nevyplývá z ust. § 261 odst. 1 obchodního zákoníku. Podle tohoto ustanovení je třeba obchodního zákoníku použít na závazkové vztahy mezi podnikateli, jestliže při jejich vzniku je zřejmé s přihlédnutím ke všem okolnostem, že se týkají jejich podnikatelské činnosti. V případě žalovaného, resp. jeho právního předchůdce, který se žalobcem smlouvu uzavíral není o jeho postavení podnikatele pochyb. V případě žalobce je jeho postavení dáno režimem zákona o konkurzu a vyrovnání, tedy zákonem č. 328/1991 Sb. v platném znění. Nejvyšší soud České republiky ve věci 29Odo 298/2005 uzavřel, že na správce konkurzní podstaty nelze nahlížet jako na podnikatele a ani nelze usuzovat, že závazkové vztahy, do nichž vstupuje, se týkají podnikatelské činnosti. Takovýto závěr však ale byl učiněn s odkazem na ust. § 27 zákona o konkurzu a vyrovnání upravující zpeněžování majetku z konkurzní podstaty. Činnost správce konkurzní podstaty v konkurzu je ale širší, tak jak vyplývá z § 1 odst. 1 zákona o konkurzu a narovnání, podle něhož je účelem konkurzního řízení uspořádání majetkových poměrů dlužníka, který je v úpadku. Okamžikem prohlášení konkurzu přechází podle § 14 odst. 1 písm. a/ zákona oprávnění nakládat s majetkem podstaty na správce. Ust. § 14a odst. 1 jednoznačně deklaruje pravomoc správce konkurzní podstaty vykonávat práva a plnit povinnosti, které podle zákona a jiných právních předpisů přísluší úpadci, jestliže to souvisí nakládáním s majetkem patřící do podstaty. Mimo jiné tak může rozhodovat o obchodních záležitostech podniku, činit za úpadce právní úkony potřebné k provozování podniku, včetně uzavírání smluv o úvěru za účelem financování, zajistit vedení účetnictví, plnění daňových povinností. Z uvedeného dospívá odvolací soud k tomu, že správci konkurzní podstaty při vykonávání správy majetku v konkurzní podstatě, vyjma zpeněžování, je třeba přiznat obdobné postavení jako úpadci před prohlášením konkurzu. Činí-li správce konkurzní podstaty v období po prohlášení konkurzu v souvislosti s obchodním vedením podniku úpadce podle § 14 odst. 1 písm./a a § 14a zák. o konkurzu a vyrovnání právní úkony, jde o úkony při „podnikatele při jeho podnikatelské činnosti“. Odvolací soud rovněž nepovažuje za opodstatněnou námitku žalovaného v tom, že správce konkurzní podstaty při uzavírání předmětného smluvního vztahu překročil podnikatelské oprávnění, jež náleželo v období před prohlášením konkurzu úpadci a tím je tak vyloučeno jednání „při jeho podnikatelské činnosti“. I kdyby k takovému přikročení předmětu podnikání (živnostenského oprávnění) vskutku došlo (to je z obsahu spisu pravděpodobné) Nejvyšší soud České republiky ve svém rozhodnutí z 27.5.2004, ve věci 32Odo 314/2003 uzavřel, že takové překročení nemá vliv na povahu a platnost právních úkonů, při niž k takovému překročení předmětu činnosti podnikatele došlo. Jinak řečeno porušení živnostenského zákona nemůže samo o sobě způsobit bez dalšího neplatnost smlouvy, uzavřené podle soukromoprávního předpisu. Z rozhodnutí Nejvyššího soudu České republiky z 10.1.2008 ve věci 32Odo 801/2006 pak dále vyplývá, že uvedená zásada je aplikovatelná i pro použití ust. § 261 odst. 1 obchodního zákoníku, a podle níž podnikatelské oprávnění nezužuje vymezení závazkových vztahů mezi podnikateli tím, že by se muselo týkat pouze podnikatelské činnosti vyvíjené v souladu s předmětem podnikání. Odvolací soud tak odchylně od soudu prvého stupně a od stanoviska zastávaného žalovaným v průběhu řízení podřizoval kupní smlouvu k dodávce pitné vody a odvádění vod do kanalizací z 31.10.1998 režimu obchodního zákoníku. Jiný pohled na právní povahu tohoto závazkového vztahu se nenabízel ani v návaznosti na dříve uzavřenou nájemní smlouvu na pronájem nebytových prostor, včetně zařízení z 30.4.1998. Jednak účastníci tohoto sporu režim kupní smlouvy z touto nájemní smlouvou nijak nespojovali a jednak žalovaný v průběhu řízení vyslovil důvodné pochybnosti o její platnosti. V důsledku aplikace obchodního zákoníku byl na místě jiný závěr o promlčení nároku žalobce. Ust. § 397 obchodního zákoníku určuje 4-letou promlčecí lhůtu, nestanoví-li zákon pro jednotlivá práva jinak. Počátek běhu promlčecí doby u práv vymahatelných u soudu se podle § 391 odst. 1 obchodního zákoníku odvíjí ode dne, kdy právo mohlo být uplatněno u soudu, nestanoví-li tento zákon něco jiného. Jestliže v souzené věci šlo o uplatnění nároku z titulu úroků z prodlení, tak tyto úroky z prodlení sdílí režim pohledávky hlavní, která nebyla splněna včas. Důsledkem nikoliv včasného splnění peněžité pohledávky je prodlení dlužníka a vznik povinnosti z nezaplacené částky zaplatit úroky z prodlení určené ve smlouvě, jinak určené předpisy práva občanského (§ 369 odst. 1 obch.zák.). Konečně pro otázku, zda nároky žalobce nejsou promlčeny, případně v jaké části, byla na místě úvaha o povaze úroků z prodlení. Tím se zabýval Nejvyšší soud České republiky ve svém rozhodnutí z 31.8.2006, č.j. 21Cdo 3173/2005, podle něhož povinnost platit úroky z prodlení se splněním úvěru nebo jiného dluhu (závazku) nevzniká samostatně (nově) za každý den trvání prodlení, ale jednorázově v den, kterým se dlužník ocitl v prodlení se splněním tohoto závazku. Pro otázku, kdy bylo možné právo uplatnit poprvé, je rozhodující, kdy se dlužník ocitl s prodlením s úhradou jistiny a v týž den mu rovněž vzniklo právo požadovat kromě jistiny i platbu úroků z prodlení. Od tohoto okamžiku tak běží promlčecí lhůta a v té je třeba, aby věřitel uplatnil nejen svůj nárok na zaplacení jistiny, ale rovněž i úroků z prodlení. Byl-li předmětem řízení nárok žalobce na úhradu úroků z prodlení sestávající z dílčích vyúčtovaných úroků z prodlení, bylo rozhodující, kdy se žalovaný dostal s tou kterou platbou do prodlení a kdy mu tak vznikla povinnost platit i úroky z prodlení. Z nesporného přehledu vyfakturovaných částek za dodávku pitné vody a následný odvod splaškové vody vyplývá, že prvá faktura č. 84330xxx se stala splatnou dne 21.3.2003, tedy v období delším než činí 4letá zákonná promlčecí lhůta běžící v režimu obchodního zákoníku. Úroky z prodlení vzniklé v souvislosti s pozdní úhradou až dne 16.5.2003 jsou tak všechny promlčeny a nebylo je možné přiznat. Z tohoto důvodu, s ohledem na uplatněnou námitku promlčení ze strany žalovaného bylo třeba žalobu v tomto rozsahu zamítnout. Všechny ostatní dlužné platby, s nimiž je spojeno právo věřitele požadovat úroky z prodlení, se do prodlení dostaly ve zmíněné 4-leté zákonné promlčecí lhůtě, a proto tak tyto nároky promlčeny nejsou a bylo namístě je přiznat. Nakonec odvolací soud ještě zvažoval, zda sjednaná výše úroků z prodlení ve výši 0,2% denně z dlužné částky není v rozporu se zásadami poctivého obchodního styku, neboť v takovém případě by takovému nároku nemohla být poskytnuta právní ochrana. Soudní praxe již dospěla k tomu, že v případě rozporu se zásadami poctivého obchodního styku není takové ujednání neplatné, ale taková práva nejsou u soudu vymahatelná – soud v takovém případě uplatněný nárok nepřizná. Případný rozpor se zásadami poctivého obchodního styku je třeba poměřovat sjednanou výší úroků z prodlení a okolnostmi, které je provázely a rovněž i důvody nesplnění závazku. Je rovněž ale třeba přihlédnout k funkci úroků z prodlení, která je nejen sankční, ale i zajišťovací a uhrazovací. V souzené věci z obsahu spisu vyplývá, že úpadce xxx, a.s. xxx měl uzavřenou smlouvu na dodávku vody z veřejného vodovodu a odvádění vod veřejnou kanalizací ze společností Vodovody a kanalizace, s.p. v xxx z 27.11.1992. Podle ní v případě prodlení s úhradou za dodávky a odvádění byla sjednána sankce ve výši 1% z dlužné částky za každý den prodlení. I bez toho, že by bylo možné v této souzené věci jednoznačně uzavřít, zda takto vysoko sjednanou sankci je či není možno akceptovat, je zřejmé, že žalobci, který následně měl podle smlouvy se žalovaným zajišťovat dodávku a odvod vody z pronajatých nebytových prostor hrozila sankce v 5násobné výši. Již tento fakt opodstatňuje požadavek žalobce a nesvědčí o tom, že by šlo o rozpor s poctivým obchodním stykem. Navíc věřitelem byl správce konkurzní podstaty, jenž při správě majetku v konkurzní podstatě je nepochybně více svázán předepsanými pravidly zákona o konkurzu a vyrovnání a účelem uspokojení pohledávek přihlášených věřitelů v konkurzním řízení. O to více vystupuje do popředí v takové situaci ona zmíněná zajišťovací a uhrazovací funkce sjednaných úroků z prodlení. Na základě výše uvedených úvah odvolací soud podle § 220 odst. 1 písm. a/ o.s.ř. změnil rozsudek soudu prvého stupně a žalobci přiznal dalších 67.016,50 Kč a zamítl již zmíněných 2.243,82 Kč. O nákladech řízení rozhodoval podle § 224 odst. 1 a 2 o.s.ř., a to jak za řízení před soudem prvého stupně tak za odvolací řízení. Při hodnocení procesního úspěchu jednotlivých účastníků dospěl k tomu, že žalobce byl v řízení v převažující míře procesně úspěšný a náleží mu tak podle § 142 odst. 3 o.s.ř. právo na náhradu nákladů řízení. Za řízení před soudem prvého stupně mu náleží odměna z celého předmětu řízení vypočtená podle § 3 odst. 1 vyhl.č. 484/2000 Sb. ve výši 19.130,- Kč. V odvolacím řízení pak odměna v důsledku nižšího předmětu řízení činí 19.080,- Kč. Žalobci kromě toho v řízení před soudem prvého stupně náleží tři paušální náhrady hotových výdajů podle § 13 odst. 3 vyhl.č. 177/1996 Sb., v odvolacím řízení pak pouze dvě náhrady hotových výdajů po 300,- Kč. Takto vyčíslené náklady za řízení před soudem prvého stupně tak i za odvolací řízení bylo třeba podle § 137 odst. 3 o.s.ř. zvýšit o částku vyjadřující DPH ve výši 19%. Žalobci tak náleží odměna za obě tyto fáze řízení ve výši 23.835,70 Kč, resp. 23.419,20 Kč. Žalovaný tak byl zavázán k povinnosti takto přisouzené náklady nahradit žalobci k rukám jeho advokáta v 3denní lhůtě splatnosti. Vzhledem k tomu, že byl žalobce v tomto řízení osvobozen od zaplacení soudních poplatků podle § 11 odst. 2 písm. r/ zákona č. 549/1991 Sb., přešla platební povinnost na neúspěšného žalovaného podle § 2 odst. 3 uvedeného zákona. Soud tak proto žalovaného zavázal k povinnosti zaplatit soudní poplatek jak ze žaloby tak z odvolání, tedy 2x 2.780,- Kč na účet Okresního soudu v xxx. P o u č e n í : Proti tomuto rozsudku není odvolání přípustné, dovolání lze podat k Nejvyššímu soudu České republiky ve lhůtě dvou měsíců od doručení tohoto rozsudku, a to u soudu, který rozhodoval v prvém stupni. V Pardubicích dne 21. února 2008 předseda senátu