Vypořádací podíl vyplacený manželovi ještě předtím, než bylo společné jmění manželů vypořádáno, je bezdůvodným obohacením tohoto manžela. Musí ho vydat, aniž je zapotřebí vyčkávat na skončení probíhajícího sporu o vypořádaní společného jmění manželů.

23Co 526/2008 U s n e s e n í Krajský soud v HK - pobočka v P rozhodl v senátě složeném z předsedy Mgr. xxx a soudců JUDr. xxx a Mgr. xxx ve věci žalobkyně Ing. Z Z, nar. xxx, bytem v xxx, zast. JUDr. xxx advokátem se sídlem v xxx, proti žalovanému D a.s., IČ xxx, se sídlem v xxx, zast. Mgr. Ing. xxx, advokátem se sídlem v xxx, o zaplacení 902.720,- Kč s přísl., k odvolání žalované proti rozsudku Okresního soudu v xxx ze dne 21.4.2008, č.j. 5C 221/2006-89, t a k t o : Rozsudek okresního soudu se z r u š u j e a věc se soudu prvého stupně v r a c í k dalšímu řízení. O d ů v o d n ě n í : Předmětem tohoto řízení byl požadavek žalobkyně na vrácení částky 902.720,- Kč zaplacené žalobkyní z titulu vypořádacího podílu zaniklého bezpodílové spoluvlastnictví bývalých manželů Z, a to právnímu nástupci P Z společnosti D a.s. dne 2.9.2004. Vzhledem k tomu, že rozsudek KS v HK – pobočka v P ve věci 18Co 362/2003 ukládající tento vypořádací podíl žalobkyni P Z zaplatit, byl zrušen rozhodnutím NS ČR ze dne 28.7.2005, č.j. 22Cdo 1052/2004-277, odpadl tak právní důvod výplaty vypořádacího podílu a tento vypořádací podíl by tak měl být vrácen. Žalovaná společnost tak neučinila, a to i přes výzvu ze dne 10.10.2005. Obrana žalované v tomto řízení byla založena na třech důvodech. Jednak bylo namítáno to, že řízení o bezpodílové spoluvlastnictví bývalých manželů Z doposud není pravomocně skončeno, a že by s rozhodnutím v této věci mělo být vyčkáno právě na ukončení tohoto řízení o vypořádání bezpodílové spoluvlastnictví. Dále pak žalovaná jako námitku procesní obrany uplatnila pohledávku P Z za žalobkyní ve výši 545.920,- Kč s příslušenstvím, která mu byla nepravomocně přiznána rozsudkem Okresního soudu v xxx ve věci 15Co 268/1998. Konečně žalovaná jako další námitku procesní obrany uplatnila pohledávku jí postoupenou od Ing. arch. M ve výši 1.900.000,- Kč. Soud prvého stupně po provedeném dokazování nakonec uzavřel, že požadavek žalobkyně na vrácení dříve vyplaceného vypořádacího podílu je důvodný, neboť v souvislosti s rozhodnutím Nejvyššího soudu ve věci 22Cdo 1052/2004 ze dne 28.7.2005, kterým byl zrušen pravomocný rozsudek ukládající žalobkyni povinnost tento vypořádací podíl P Z vyplatit, byl zrušen. Tím tak odpadl právní důvod jeho výplatu, a měl by tak být proto vrácen. Současně neshledal důvodnou kompenzační námitku žalované (zjevně se zabýval toliko pohledávkou, kterou si žalovaná nechala postoupit od Ing. arch. M ve výši 1.900.000,- Kč). Podle soudu prvého stupně žalovaná sice doložila, že arch. M půjčil žalobkyni částku 2.200.000,- Kč, z níž bylo vráceno toliko 300.000,- Kč, avšak ujednání žalobkyně a arch. M ve společenské smlouvě společnosti A MZ spol. s r.o. ze dne 7.7.1998, v článku 17 bod 1 odstavec 3, nelze vyhodnotit jako uznání závazku žalobkyně podle § 110 odst. 1 věta 2 občanského zákoníku, ale jako způsob vypořádání závazků mezi společníky uvedené společnosti. To pak stačí pro to, aby tato pohledávka nemohla být použita v tomto řízení jako procesní obrana. S odkazem na ustanovení § 451 ve spojení s ustanovením § 456 věta 1 a § 458 odst. 1 věta 1 občanského zákoníku proto žalobě vyhověl a zavázal žalovanou společnost k zaplacení uvedené částky včetně zákonného úroku z prodlení. Žalobkyni rovněž přiznal právo na náhradu nákladů řízení. Proti tomuto rozsudku si žalovaná společnost podala včasné odvolání. Nezpochybňovala sice existenci pohledávky žalobkyně, avšak trvala na existenci a zápočtu své pohledávky, tedy pohledávky, kterou získala postoupením od arch. T M. Žalobkyně nikdy existenci této pohledávky nepopřela a tato pohledávka byla doložena řádným dlužním úpisem a dále uznáním existence tohoto závazku v rámci společenské smlouvy společností A MZ spol. s r.o. Podle přesvědčení žalované toto ujednání ve společenské smlouvě splňuje náležitosti stanovené v ustanovení § 558 občanského zákoníku a žalovaná nevidí žádný důvod, proč by tato pohledávka neměla být schopna započtení. Výhrady směřovala rovněž i do nákladového výroku. Žalobkyni byly totiž přiznány i ty náklady, které souvisely se zaplacením soudního poplatku, ačkoliv žalobkyně byla od jeho zaplacení osvobozena. V průběhu odvolacího řízení žalovaná setrvala na názoru, že by bylo na místě vyčkat pravomocného ukončení řízení o vypořádání bezpodílové spoluvlastnictví žalobkyně a P Z. Dále pak výslovně ustoupila od procesní obrany založené na zápočtu pohledávky P Z za žalobkyní ve výši 545.920,- Kč s příslušenstvím přiznané ve věci 15C 268/1998, a to i proto, že v odvolacím řízení tato věc dopadla jiným způsobem. Ve vztahu k ujednání žalobkyně a arch. M v článku 17 odst. 3 společenské smlouvy A MZ spol. s r.o. je podle ní možno vyložit buď jako uznání dluhu ve smyslu § 558 občanského zákoníku, či případně jako ujednání o splatnosti tam zmíněné pohledávky k datu 31.12.2007. To tím způsobem, že v této smlouvě bylo pouze deklarováno dříve uzavřené ujednání. Žalobkyně považovala rozhodnutí soudu prvého stupně za správné a navrhovala jeho potvrzení. Žalovaná společnost podle ní neprokázala existenci pohledávky schopné k započtení, tedy takové, která by byla splatná a nepromlčená. Ujednání ve společenské smlouvě A MZ spol. s r.o. nelze považovat podle obsahu za uznání dluhu podle § 110 občanského zákoníku, ale toliko jako ujednání o převzetí dluhu třetí osobou, k němuž však nikdy nedošlo. V průběhu odvolacího řízení pak žalobkyně vznesla proti vzájemné pohledávce námitku promlčení s tím, že případná pohledávka Ing. M v době vzniku pohledávky žalobkyně již byla promlčena. To vylučuje možnost úspěšného započtení. Ve vztahu k závazku žalobkyně vůči Ing. M vyplývajícího z listiny ze dne 13.6.1995 připustila, že není sporu o tom, že nějaká transakce v této částce mezi uvedenými osobami proběhla. Nicméně popřela, že by šlo o půjčku. V každém případě nebyla ale uzavřena žádná následná dohoda o splátkách či jiném způsobu úhrady případného závazku. Odvolací soud projednal odvolání žalované postupem podle § 212, 212a o.s.ř. a dospěl k následujícím závěrům. Především, ačkoliv to nijak nemění pohled odvolacího soudu na správnost rozsudku v této věci, je třeba soudu prvého stupně vytknout nesprávný procesní postup v této věci. Tímto nesprávným postupem je nesprávná představa soudu o tom, jakým způsobem a prostřednictvím jakého poučení si od účastníků opatří rozhodující tvrzení a případně důkazní návrhy ke sporným rozhodujícím skutečnostem. Jestliže se v průběhu řízení ukazuje, že některý z účastníků nevylíčil všechny rozhodné skutečnosti, nebo že je uvedl neúplně, anebo případně účastník dosud nenavrhl důkazy potřebné k prokázání všech jeho sporných tvrzení, má možnost soud postupem podle § 118a odst. 1 nebo podle ustanovení § 118a odst. 3 o.s.ř. vyzvat tohoto účastníka, aby poskytl takové tvrzení, anebo aby označil takové důkazy, potřebné k prokázání všech jeho sporných tvrzení. S tím současně spojí poučení o tom, že v případě, že takové tvrzení nedoplní, či důkazy nenavrhne, bude v řízení neúspěšný. Ona neúspěšnost se totiž bude odvíjet od toho, že takový účastník neunese své břemeno tvrzení či břemeno důkazní. Rozhodně s takovou výzvou nelze spojovat poučení o možnosti uložit pořádkovou pokutu podle § 53 odst. 1 o.s.ř. Výzvy soudu prvého stupně učiněné prostřednictvím usnesení ze dne 20.1.2007 adresované žalované, či ze dne 19.2.2007 adresované žalobkyni, je tak třeba hodnotit z tohoto pohledu jako nesprávný procesní postup, který nemohl vyvolat ty následky, které od nich soud prvého stupně očekával. Rovněž pak procesní prostředek upravený v ustanovení § 114b o.s.ř. umožňující připravit účinným způsobem jednání ve věci je spojen s poučením podle § 114b odst. 5 věta poslední o.s.ř., tedy že pokud se účastník na výzvu soudu nevyjádří k tvrzení protistrany, bude soud mít za to, že uplatněný nárok je uznáván a bude rozhodnuto rozsudkem pro uznání podle § 153a o.s.ř. Není možné do takové výzvy učiněné podle § 114b o.s.ř. zahrnout i poučení o možném uložení pořádkové pokuty podle § 53 odst. 1 o.s.ř., neboť to ve výsledku zpochybňuje důsledky hrozící účastníku, jemuž je taková výzva adresována. A právě takovou nesprávnou výzvu soud prvého stupně v této věci svým usnesením ze dne 26.7.2006, č.j. 5C 221/2006-59, učinil. Ve věci samé, tedy ve věci přezkumu správnosti rozsudku soudu prvého stupně, odvolací soud především vycházel z toho, že rozsudkem Nejvyššího soudu České republiky ze dne 28.7.2005, č.j. 22Cdo 1052/2004-277, byl zrušen rozsudek KS v HK – pobočka v P ze dne 27.11.2003, č.j. 18Co 362/2003-250, a to ve spojení s rozsudkem Okresního soudu v xxx ze dne 6.5.2003, č.j. 18C 117/1997-236, a věc byla vrácena Okresnímu soudu v xxx k dalšímu řízení. Tím tak byly zrušeny rozsudky, podle nichž měla žalobkyně Ing. Z Z zaplatit P Z v souvislosti s vypořádáním zaniklého bezpodílové spoluvlastnictví těchto bývalých manželů částku 902.720,- Kč. Pokud přesto tento vypořádací podíl byl vyplacen, je nyní tuto platbu třeba ve shodě se soudem prvého stupně hodnotit jako platbu z titulu bezdůvodného obohacení podle ustanovení § 451 odst. 1 a 2 občanského zákoníku, jako plnění z právního důvodu, který odpadl. Z toho tak vyplývá povinnost tomu, jemuž se plnění dostalo, je tomu, na jehož úkor bylo získáno, je vrátit podle § 456 věta 1 ve spojení s ustanovením § 458 odst. 1 věta 1 občanského zákoníku. Protože vypořádací podíl byl vyplacen v souvislosti s postoupením pohledávky žalované, pak by žalovaná toto bezdůvodné obohacení měla vrátit žalobkyni. Odvolací soud přitom zastává názor, že řízení soudu o vypořádání společného jmění manželů podle § 150 odst. 3 občanského zákoníku, obdobně jako vypořádání bezpodílové spoluvlastnictví manželů podle ustanovení § 149 odst. 3 občanského zákoníku ve znění do 31.7.1998, je rozhodnutím konstitutivním. Soud totiž v obou případech rozhoduje na základě návrhu za situace, nedojde-li k vypořádání dohodou, a je-li takový návrh podán do tří let od zániku společného jmění manželů, resp. bezpodílové spoluvlastnictví manželů. Pravidla pro vypořádání jsou přitom upravena v ustanovení § 150 odst. 4, resp. v § 149 odst. 4 občanského zákoníku, a aplikací těchto pravidel pak dochází k rozdělení aktiv a pasiv společného jmění manželů (bezpodílové spoluvlastnictví manželů) a zpravidla s takovým rozhodnutím je spojen i výrok o vyplacení vypořádacího podílu, jehož smyslem je vyrovnat rozdíl mezi aktivy a pasivy, které se dostaly tomu kterému z bývalých manželů (to platí i na situaci zániku SJM i za trvání manželství). Tím se tak původně společné majetkové hodnoty nově rozdělují mezi bývalé manžele a zcela nově se konstituuje platební povinnost za účelem zpravidla rovnodílného vyrovnání (nejsou-li důvody pro odlišné rozdělení původně společného majetku). Pokud tedy má rozhodnutí soudu podle zákonem daných pravidel rozdělovat aktiva či pasiva, společné jmění či bezpodílové spoluvlastnictví, a takové pravomocné rozhodnutí tu mezi Ing. Z Z a P Z doposud vydáno nebylo, pak dříve vyplacený vypořádací podíl je skutečně potřeba považovat za bezdůvodné obohacení vyplacené v důsledku odpadnuvšího právního důvodu a není rovněž na místě ani vyčkávat ukončení řízení o vypořádání bezpodílové spoluvlastnictví. Objektivně tu totiž stav bezdůvodného obohacení nastal a požadavek žalobkyně na vrácení tohoto bezdůvodného obohacení je tak proto důvodný. Vyčkávání na ukončení dosud neskončeného řízení o vypořádání bezpodílového spoluvlastnictví by bezdůvodně zakonzervovalo existující stav bezdůvodného obohacení bez ohledu na nejasný okamžik ukončení takového řízení. To připustit nelze. Poté, co žalovaná ustoupila od své obrany v podobě existence započítávané pohledávky P Z v částce 545.920,- Kč s příslušenstvím, byla sporná jen existence vzájemné pohledávky žalované společnosti za žalobkyní ve výši 1.900.000,- Kč postoupené jí od Ing. arch. M. Pokud se soud prvého stupně ohledně této pohledávky omezil pouze na závěr, že ujednání žalobkyně a Ing. M, k němuž tito dospěli v rámci společenské smlouvy společnosti A MZ spol. s r.o., není možno hodnotit jako uznání závazku podle § 110 odst. 1 věta 2 občanského zákoníku, a proto tato pohledávka není schopna započtení, je tato část odůvodnění rozsudku soudu prvého stupně pro absenci podstatných důvodů nepřezkoumatelná. Soud prvého stupně totiž vůbec neobjasnil především v součinnosti s žalovanou o jakou pohledávku, co do právního důvodu šlo a kdy se stala splatnou. Teprve poté by se totiž soud prvého stupně mohl zabývat tím, kdy započala běžet lhůta k plnění a v návaznosti na to rovněž promlčecí lhůta. A teprve v případě marného uplynutí promlčecí lhůty, se pak zabývat otázkou uznání práva podle § 110 odst. 1 věta 2 občanského zákoníku. Sama okolnost, že nějaké ujednání není možno vyhodnotit jako uznání práva s důsledky založení nové desetileté promlčecí lhůty podle § 110 odst. 1 občanského zákoníku, nemůže bez dalšího mít za následek nemožnost takovou pohledávku uplatnit k započtení. Soud prvého stupně nevedl účastníky k tomu, aby poskytli tvrzení k listině datované 13.6.1995, v níž žalobkyně stvrzuje, že obdržela od arch. M půjčku 2.200.000,- Kč a že splátkový kalendář má být vypracován v průběhu měsíce července právním zástupcem paní Z. Pokud už soud prvého stupně hodnotil obsah společenské smlouvy společnosti A MZ spol. s r.o., když prováděl výklad článku 17 odst. 3, neobjasnil si pohled jednotlivých účastníků na celé předmětné ujednání v rámci jejich skutkových přednesů, ale především neprovedl výklad tohoto právního úkonu dle standardních pravidel. Výklad právního úkonu podle § 35 občanského zákoníku totiž musí být proveden podle pravidel gramatických, logických a systematických; musí být objasněno to, jaká byla skutečná vůle stran v okamžiku uzavírání předmětného ujednání, přičemž podmínkou pro přihlédnutí k vůli účastníků je to, aby nebylo takové jednání v rozporu s tím, co plyne z jazykového vyjádření úkonu. To ve výsledku znamená, že se nabízel i výslech obou jednajících subjektů, tedy nejen žalobkyně (tedy pod podmínkou, že ta by s výslechem souhlasila), ale rovněž i Ing. M, jehož výslech byl v řízení ostatně ze strany žalované navrhován. Taková interpretace článku 17 zmíněné společenské smlouvy je na místě o to více, že se v textu objevuje i otázka splatnosti a právě v této části textu není toto ujednání příliš srozumitelné. Z uvedených důvodů dospěl odvolací soud k závěru, že napadený rozsudek je dílem v důsledku absence řádného výkladu projevu vůle a dílem nedostatku důvodů nepřezkoumatelný, a proto odvolacímu soudu nezbylo, než tento rozsudek podle § 219a odst. 1 písm. b) o.s.ř. zrušit a věc soudu prvého stupně podle § 221 odst. 1 písm. a) o.s.ř. vrátit k dalšímu řízení. Soud prvého stupně se v další fázi řízení bude zabývat procesní obranou žalované založené na námitce k započtení do částky 1.900.000,- Kč. V rámci této námitky objasní, o jakou pohledávku z hlediska právního důvodu šlo, co bylo ujednáno o splatnosti, a to kdykoliv v průběhu od vzniku této pohledávky, či případně, kdy a jakým způsobem splatnost této pohledávky nastala jinak (§ 563 a § 564 občanského zákoníku); poté posoudí případný běh promlčecích lhůt a případně opětovně i otázku, zda nedošlo mezi účastníky k uznání práva podle § 110 odst. 1 věta 2 občanského zákoníku či uznání dluhu podle § 558 občanského zákoníku. V té souvislosti odvolací soud pouze připomíná odlišnosti mezi uznáním práva podle § 110 a uznáním dluhu podle § 558 občanského zákoníku vyplývající z toho, že oproti uznání práva je třeba při uznání dluhu ze strany dlužníka vyjádřit závazek zaplatit tento dluh a ve výsledku takový úkon má za následek to, že takový dluh v době uznání trval. Břemeno tvrzení a důkazní v tomto směru tíží žalovanou, která, má-li být v tomto řízení úspěšná, musí prokázat existenci započtení schopné pohledávky. P o u č e n í : Proti tomuto usnesení není odvolání ani dovolání přípustné. V P dne 4. prosince 2008 předseda senátu