Nájemce uplatňující žalobou určení neplatnosti výpovědi nájmu bytu ( § 711 odst.5 ObčZ) nemusí prokazovat naléhavý zájem na požadovaném určení. Naléhavý právní zájem musí však prokazovat ten žalobce, který nájemcem není.

25Co 470/2007-97 ROZSUDEK K. s. v H. K. rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. P. M. a soudců Mgr. M. L. a Mgr. M. P. ve věci žalobců: a/ M. P., bytem v H. 142, J., b/ V. P., bytem v H. 142, J., obou zastoupených JUDr. F. L., CSc., advokátem v H. K., t. Č. 556, proti žalovanému: M. b. p. J., se sídlem v J., K. 46, zastoupenému Mgr. M. B., advokátem v H. K., D. 103, o určení neplatnosti výpovědi z nájmu bytu, k odvolání žalobců proti rozsudku O. s. v J.ze dne 1. června 2007, č. j. 6C 168/2006-70, t a k t o : I. Rozsudek okresního soudu s e p o t v r z u j e . II. Žalobci jsou povinni zaplatit společně a nerozdílně žalovanému náklady odvolacího řízení ve výši 3.927,- Kč do tří dnů od právní moci tohoto rozsudku k rukám zástupce žalovaného. O d ů v o d n ě n í : Okresní soud shora označeným rozsudkem zamítl žalobu, kterou se žalobci domáhali určení neplatnosti výpovědi z nájmu bytu č. 10 o velikosti 3+1, nacházejícího se v 5. podlaží domu čp. 953 v ulici U., v Jičíně (bod I. výroku rozsudku okresního soudu), a uložil žalobcům společnou a nerozdílnou povinnost nahradit žalovanému na nákladech řízení částku 9.103,50 Kč do tří dnů od právní moci rozsudku k rukám zástupce žalovaného (bod II.). Při svém rozhodování okresní soud vyšel z ust. § 711 odst. 1, odst. 2 písm. c/ a odst. 3 občanského zákoníku (dále jen „OZ“). Dospěl k závěru, že dne 7. 8. 2002 byla uzavřena nájemní smlouva mezi žalovaným a b/ žalobkyní, která se stala nájemkyní daného bytu. Uzavřením manželství mezi žalobci vznikl společný nájem podle ust. § 704 odst. 1 OZ. V době uzavření nájemní smlouvy v bytě žili žalobci a jedno nezletilé dítě. Od prosince r. 2002 byt užívala i matka žalobkyně b/ - H. H.. Ta v nepravidelných obdobích pobývala i na chalupě svých dcer v K. Koncem března r. 2006 byl zkolaudován rodinný dům žalobců v H. Do něj se žalobce a/ odstěhoval ve 2. polovině února r. 2006, žalobkyně b/ se do něj s dětmi odstěhovala koncem března r. 2006. Po odstěhování žalobců užívá předmětný byt matka žalobkyně b/ a A. D. se svým synem. Výpověď z nájmu bytu byla dána podle ust. § 711 odst. 2 písm. c/ OZ a žalobcům byla doručena dne 30. 8. 2006, resp. 5. 9. 2006. Výpověď splňuje náležitosti vyplývající z ust. § 711 odst. 3 OZ. Jako předběžnou otázku bylo nutno v řízení vyřešit, zda žalobci byli ke dni dání výpovědi z nájmu bytu nájemci bytu, zda tedy jejich trvalým opuštěním bytu došlo k přechodu nájmu na matku žalobkyně b/. Tuto otázku okresní soud zodpověděl záporně. V řízení byla vyslechnuta řada svědků, vyslechnuti byli rovněž i žalobci. Z výpovědí vyplynulo, že matka žalobkyně b/ se do bytu vrátila v prosinci r. 2002, v době, kdy její dcera – žalobkyně b/ již byla rozhodnuta postavit rodinný dům a odstěhovat se z bytu. Matka žalobkyně b/ a žalobci hospodařili v tom smyslu, že někdy nakoupili a uvařili žalobci, někdy H. H. Totéž platilo ohledně úklidu a praní. Z výpovědí žalobců a matky žalobkyně b/ bylo zjištěno, že soužití bylo velmi problematické. Po hádce v únoru r. 2006 se matka žalobkyně b/ odstěhovala s úmyslem bydlet jinde (přehlásila si rovněž trvalý pobyt), do bytu se vrátila po 14 dnech s vědomím, že soužití s žalobkyní b/ a jejími dětmi bude pouze přechodné, bude tedy trvat do jejich přestěhování do rodinného domu. K trvalému pobytu do J. se matka žalobkyně b/ přihlásila dne 4. 4. 2006, tedy 2 dny před sepisem žádosti žalovanému o přechod nájmu. Okresní soud poukázal na ust. § 706 odst. 1 a § 708 OZ. V řízení podle něj bylo prokázáno, že žalobce a/ byt opustil v únoru r. 2006 (před návratem matky žalobkyně b/). Nájemkyní bytu se tak stala žalobkyně b/. Ta byt opustila v polovině dubna r. 2006. I pokud H. H. v tu dobu v bytě žila, pak na ni nepřešel nájem. Nejsou zde žádné okolnosti, které by svědčily úmyslu žalobců a matky žalobkyně b/ vytvořit a vést trvalé, předem časově neohraničené společenství. Naopak z jejich výpovědi vyplynulo, že soužití bylo vždy vedeno s vědomím dočasnosti. Ke dni dání výpovědi z nájmu bytu byli tudíž žalobci nájemci bytu a výpověď je proto platná. Výrok o nákladech řízení opřel okresní soud o ust. § 142 odst. 1 OSŘ, vycházeje z procesního úspěchu žalovaného ve sporu. Proti rozsudku okresního soudu se odvolali žalobci. Vytýkali mu nesprávnost skutkových zjištění a právních závěrů. Uvedli, že s matkou žalobkyně b/ vedli společnou domácnost. V doplnění odvolání dodali, že úvahy okresního soudu o dočasnosti společné domácnosti, jejím přerušení, či jiných projevech diskontinuity soužití nevyplývají z provedených důkazů. Jak žalobkyně b/, tak svědkyně H. H. uvedly, že matka žalobkyně b/ byla nájemkyní bytu od roku 1979, že v bytě bydlela nepřetržitě až do roku 2006, kdy žalobci opustili společnou domácnost. Na tom nemění nic fakt, že v r. 2002 postoupila H. H. nájemní právo na svou dceru – žalobkyni b/. Jestliže k tomu použila tvrzení o odstěhování na rekreační chalupu, učinila tak jen k usnadnění formálního převedení nájemního práva. Ve skutečnosti neměla matka žalobkyně žádné právo k rekreačnímu objektu v K. Rozhodně nedošlo k opuštění společné domácnosti z její strany v předmětném bytě, z bytu se nikdy neodstěhovala, nevyklidila jej, její tzv. návrat v r. 2002 nebyl novým navázáním společné domácnosti, ale jejím kontinuálním pokračováním. Pokud matka žalobkyně b/ pobývala v r. 2002 v K. déle než v jiných letech, vyplývalo to z jejího zdravotního stavu, o čemž svědčí lékařská zpráva, kterou okresní soud neprovedl důkaz. V každém případě se ze strany matky žalobkyně b/ nejednalo o trvalé opuštění společné domácnosti. I pokud by však odvolací soud dospěl k závěru, že H. H. v r. 2002 trvale opustila společnou domácnost, pak neobstojí závěr okresního soudu, že koncem r. 2002 vzniklé soužití mezi účastníky a matkou žalobkyně b/ nevykazovalo znaky trvalosti. O tom hovořily v náznaku pouze žalobkyně b/ a svědkyně H. H. Stavba rodinného domu byla však žalobci započata až v r. 2005 a dokončena byla v r. 2006. Celé období společné domácnosti popsané žalobci a svědky nevykazuje žádné znaky časové omezenosti. Úvahy o výstavbě domu žalobci byly v r. 2002 nejisté. Podstatné je, že žalobci a matka žalobkyně b/ společně bydleli, vařili, uklízeli, nakupovali, matka žalobkyně b/ ze svého platila výměnu oken a podlah v bytě. Na závěru o společné domácnosti nemůže nic změnit kratší či delší pobyt matky žalobkyně b/ v rekreačním objektu. Rozhodnutí o výstavbě rodinného domu žalobci padlo v r. 2005, kdy bylo vydáno stavební povolení. To však nemůže mít za důsledek závěr o dočasnosti soužití a tím i ztrátu nároku na přechod nájmu bytu. Neobstojí ani úvaha okresního soudu, že H. H. opustila společnou domácnost v únoru r. 2006. Z výpovědí žalobců a matky žalobkyně b/ vyplynulo, že v důsledku kontroverzí se žalobcem a/ odešla matka žalobkyně b/ z bytu krátkodobě na týden či 14 dnů do K. Tam se k trvalému pobytu přihlásila jen proto, aby jí byla přidělena „obecní popelnice“. Po maximálně 14 dnech se však do bytu vrátila, aniž by jej předtím vyklidila, či projevila vůli jej neužívat, či nepokračovat ve společné domácnosti. Jednalo se o obvyklou reakci v rámci rodinných vztahů, nikoliv o ukončení společné domácnosti se žalobci. Společná domácnost žalobců a matky žalobkyně b/ byla tedy vedena až do jara r. 2006, kdy na matku žalobkyně b/ po opuštění společné domácnosti žalobci přešlo právo nájmu k bytu. H. H. hradí řádně a včas nájemné a úhrady spojené s užíváním bytu, možnost jiného bydlení nemá, k rekreační chalupě jí nesvědčí žádné právo, pobývá na ní spíše sezónně, ze zdravotních důvodů. U odvolacího jednání žalobci dodali, že se paní D. se synem z bytu odstěhovala; byt je užíván matkou žalobkyně b/. Žalobci navrhli rozsudek okresního soudu změnit tak, že žalobě bude vyhověno. Žalovaný se s rozsudkem okresního soudu ztotožnil a navrhl jeho potvrzení. Okresní soud podle něj provedl podrobné dokazování ohledně tvrzení žalobců, že v rozhodné době vedli společnou domácnost s matkou žalobkyně b/ a že na matku žalobkyně b/ přešlo právo nájmu. Matka žalobkyně b/ byla dvakrát vyslechnuta jako svědkyně, její výpovědi však nevyzněly přesvědčivě a věrohodně, neboť účelově měnila rozhodná data a skutkový děj popisovala tak, aby vše vyznělo ve prospěch žalobců. Není náhodou, že matka žalobkyně b/ se v r. 2006 přihlásila k trvalému pobytu do bytu, přičemž tak učinila tři dny poté, co příslušníci Městské policie v J. provedli v bytě namátkovou kontrolu a zjistili, že byt fakticky užívala paní D. Odvolací soud dospěl k závěru, že odvolání bylo podáno oprávněnými osobami, v zákonné lhůtě a že je přípustné (§ 201, a contr. § 202, § 204 odst. 1 OSŘ), proto přezkoumal rozsudek okresního soudu (§ 212 OSŘ) při jednání (§ 214 odst. 1 OSŘ), přezkoumal rovněž řízení, předcházející vydání napadeného rozsudku, a dospěl k závěru, že odvolání není důvodné. Odvolací soud se ztotožňuje se skutkovými – a až na výhradu níže uvedenou - i s právními závěry okresního soudu, vyjádřenými v odůvodnění napadeného rozsudku. Okresní soud zjistil úplně a řádně skutkový stav (§ 6, § 120, § 153 odst. 1 OSŘ), provedené důkazy zhodnotil v souladu se zásadami předvídanými v ust. § 132 OSŘ a na základě správně zjištěného skutkového stavu pak dospěl k odpovídajícím právním závěrům. Odvolací soud proto odkazuje na odůvodnění napadeného rozsudku, které s ohledem na odvolací námitky pouze doplňuje způsobem níže uvedeným. Podle ust. § 711 odst. 1 OZ pronajímatel může vypovědět nájem pouze z důvodů uvedených v zákoně. Podle odstavce druhého písmene c/ téhož ustanovení OZ pronajímatel může vypovědět nájem bez přivolení soudu, má-li nájemce dva nebo více bytů, vyjma případů, že na něm nelze spravedlivě požadovat, aby užíval pouze jeden byt. Podle ust. § 711 odst. 5 OZ nájemce není povinen byt vyklidit, pokud podá ve lhůtě šedesáti dnů ode dne doručení výpovědi žalobu na určení neplatnosti výpovědi a řízení není ukončeno pravomocným rozhodnutím soudu. Podle ust. § 706 odst. 1 OZ jestliže nájemce zemře a nejde-li o byt ve společném nájmu manželů, stávají se nájemci (společnými nájemci) jeho děti, partner, rodiče, sourozenci, zeť a snacha, kteří prokáží, že s ním žili v den jeho smrti ve společné domácnosti a nemají vlastní byt. Ust. § 706 odst. 1 a 2 a § 707 odst. 1 platí i v případě, jestliže nájemce opustí trvale společnou domácnost (§ 708 OZ). Podle ust. § 115 OZ domácnost tvoří osoby, které spolu trvale žijí a společně uhrazují náklady na své potřeby. K právní argumentaci okresního soudu odvolací soud dodává, že žaloba na určení neplatnosti výpovědi z nájmu bytu podle ust. § 711 OZ představuje právní prostředek ochrany nájemce bytu. Pouze nájemce bytu je tudíž k podání takové žaloby aktivně legitimován (to výslovně vyplývá z ust. § 711 odst. 5 OZ). V posuzované věci však žalobci přímo v žalobě tvrdí, že nájemci bytu nejsou a nebyli jimi v době dání výpovědi pronajímatelem (žalovaným). Potom ovšem nemohou být se svou žalobou úspěšní. Je zde totiž nedostatek jejich aktivní legitimace (vycházeje přitom z jejich – po celou dobu trvání řízení, včetně řízení před odvolacím soudem – neměnných žalobních tvrzení). Žaloba na určení neplatnosti výpovědi je určovací žalobou, přičemž naléhavost, resp. právo podat takovou žalobu je patrno ze zákona (srov. Křeček, S., Hrubý, J. a kolektiv: Výpovědní důvody z nájmu bytu, 5. vydání, Linde Praha a. s., 2007, strana 180). Žalobce tedy u takové žaloby nemusí prokazovat existenci naléhavého právního zájmu. Jestliže však žalobci sami tvrdí, že nájemci bytu nejsou, pak musí prokázat existenci naléhavého právního zájmu na určení neplatnosti výpovědi (§ 80 písm. c/ OSŘ) Naléhavý právní zájem na takovém určení však žalobci logicky nemohou mít. Vyhovění žalobě by totiž nezměnilo vůbec nic na jejich právním postavení. Již tyto závěry opodstatňují zamítnutí žaloby. Odvolací soud však přes výše uvedené považuje za potřebné se vypořádat s odvolací argumentací žalobců. Převážná část odvolacích jejich námitek směřuje proti hodnocení důkazů, provedenému okresním soudem. Hodnocením důkazů se rozumí myšlenková činnost soudu, kterou je provedeným důkazům přisuzována hodnota závažnosti (důležitosti) pro rozhodnutí, hodnota zákonnosti a posléze hodnota pravdivosti, eventuálně věrohodnosti. Při hodnocení důkazů z hlediska jejich závažnosti (důležitosti) soud určuje, jaký význam mají jednotlivé důkazy pro jeho rozhodnutí a zda o ně může opřít svá skutková zjištění (zda jsou pro zjištění skutkového stavu upotřebitelné). Důkazy, které jsou pro rozhodnutí bezvýznamné, se dále nezabývá. Při hodnocení důkazů po stránce jejich zákonnosti zkoumá soud, zda důkazy byly získány (opatřeny) a provedeny způsobem odpovídajícím zákonu nebo zda v tomto směru vykazují vady (zda jde o důkazy zákonné či nezákonné). K důkazům, které byly získány (opatřeny) nebo provedeny v rozporu s obecně závaznými právními předpisy, soud nepřihlédne. Opačný postup soudu by měl za následek, že porušení obecně závazného právního předpisu by bylo promítnuto do skutkového stavu věci zjištěného soudem, a tím i do rozhodnutí vydaného na jeho základě. Hodnocením důkazů z hlediska jejich pravdivosti, eventuálně věrohodnosti pak soud dochází k závěru, které skutečnosti, o nichž důkazy (pro rozhodnutí významné a zákonné) podávají zprávu, lze považovat za pravdivé (dokázané) a které nikoli, a získané zprávě o skutečnostech přisuzuje hodnotu věrohodnosti. Všem těmto kritériím hodnocení důkazů, provedené okresním soudem, vyhovuje. Jím provedené hodnocení důkazů netrpí ani vnitřním logickým rozporem. Okresní soud tedy nijak nepochybil při hodnocení důkazů a jeho skutkové závěry mají oporu v provedeném dokazování. Hodnocení důkazů provedené okresním soudem reflektuje rozpornost tvrzení samotných žalobců, kteří sami v žalobě uvedli, že společnou domácnost s H. H. měli vést od března r. 2006 po jejím návratu do bytu. Okresní soud správně poukázal i na tu skutečnost, že matka žalobkyně b/ požádala žalovaného o přechod nájmu ještě v době předcházející vystěhování žalobců z daného bytu. Pokud H. H., či žalobci podnikali určité účelové kroky – kupř. v r. 2002 tvrdili odstěhování matky žalobkyně b/ z bytu, aby snadněji dosáhli přechodu nájmu bytu na žalobkyni b/, či pokud si matka žalobkyně b/ přehlašovala trvalý pobyt za účelem získání výhod při odvozu odpadků, pak tato jejich jednání nemohou být bez dalšího zohledňována právě k jejich prospěchu (resp. prospěchu H. H.). Ohledně pojmu „společná domácnost“ je ust. § 706 odst. 1 OZ soudní praxí vykládáno poněkud volněji než ust. § 115 OZ. Kupř. se nevyžaduje, aby společně žijící osoby společně uhrazovaly náklady na své potřeby (srov. Švestka, J., Jehlička, O., Škárová, M., Spáčil, J. a kol. Občanský zákoník. Komentář. 10. vydání. Praha: C. H. Beck, 2006, strana 1235). Platí však, že i zde se musí jednat o trvalé společné soužití daných osob. Nepostačuje, pokud se osoby v jednom bytě nacházejí, aniž by měly úmysl trvale spolu žít. Závěr okresního soudu o dočasnosti soužití žalobců a matky žalobkyně b/ H. H. má oporu v provedeném dokazování. Nelze přisvědčit odvolací námitce žalobců, že dočasnost byla žalobkyní b/ a svědkyní H. zmíněna pouze „v náznaku“. Tak žalobkyně b/, slyšená jako účastnice řízení při jednání okresního soudu dne 28. 2. 2007 (srov. protokol o jednání na č. l. 23 až 27 spisu), jasně uvedla, že její matka (H. H.) se v r. 2002 odstěhovala do K. Svědkyně H. H. u téhož jednání výslovně vypověděla ohledně svého návratu do bytu v r. 2002, že cit.: „předpokládali jsme, že naše soužití v bytě bude krátké“. Závěr okresního soudu v tom smyslu, že soužití žalobců a matky žalobkyně b/ nemělo trvalý charakter a že bylo motivováno představou o přechodnosti, má tedy oporu v provedeném dokazování. Nelze přisvědčit ani námitce žalobců, že okresní soud neprovedl důkaz lékařskou zprávou. Žalobci zde zřejmě mají na mysli lékařskou zprávu MUDr. Š. ze dne 8. 2. 2007 (č. l. 22 spisu). Touto listinou okresní soud provedl důkaz u jednání dne 28. 2. 2007 (srov. protokol o jednání na č. l. 23-27 spisu). V protokolu o jednání je uvedeno, že daná lékařská zpráva byla „konstatována“. Tato formulace sice přímo neodpovídá provedení důkazu listinou ve smyslu ust. § 129 odst. 1 OSŘ, nicméně lze mít za to, že důkaz touto zprávou byl u daného jednání proveden. Pokud okresní soud tento provedený důkaz nehodnotil v odůvodnění svého rozsudku, pak zřejmě proto, že se jednalo o důkaz nevýznamný pro právní posouzení věci. Okresnímu soudu lze vytknout, že pochybil v otázce zániku nájmu žalobce a/ k danému bytu. Jestliže se totiž žalobce a/ odstěhoval z daného bytu poněkud dříve (v časovém rozsahu 1-2 měsíců) před manželkou - žalobkyní b/ a nezl. dětmi za účelem dokončení novostavby rodinného domu, pak v této skutečnosti nelze jistě spatřovat zrušení společné domácnosti (resp. její opuštění) a nelze z toho dovozovat zánik práva nájmu žalobce a/ k předmětnému bytu. Tento chybný právní závěr soudu prvního stupně však neměl vliv na věcnou správnost jeho rozhodnutí. Odvolací soud z důvodů shora uvedených rozsudek okresního soudu podle § 219 OSŘ jako věcně správný potvrdil, vycházeje z toho, že žalobci vůči výpovědi nevznesli jinou námitku než tu, že v době dání výpovědi již nebyli nájemci daného bytu. Z tohoto hlediska (a z hlediska právních úvah výše uvedených) by bylo nadbytečné provádět další dokazování. Výrok o náhradě nákladů odvolacího řízení se opírá o ust. § 224 odst. 1 a § 142 odst. 1 OSŘ. V odvolacím řízení byl úspěšný žalovaný, který se ubránil odvolání žalobců. Tím mu vzniklo právo na náhradu nákladů v odvolacím řízení účelně vynaložených. Tyto náklady sestávají z odměny advokáta žalovaného ve výši 3.000,- Kč (ust. § 7 písm. d/, § 10 odst. 3, § 18 odst. 1 vyhlášky č. 484/2000 Sb., v platném znění), z jedné paušální náhrady hotových výdajů ve výši 300,- Kč (§ 13 odst. 3 vyhlášky č. 177/1996 Sb., v platném znění, advokátního tarifu) a z daně z přidané hodnoty ve výši 19% (§ 137 odst. 3 OSŘ). Odvolací soud uložil žalobcům solidární povinnost zaplatit žalovanému náklady odvolacího řízení v souhrnné výši 3.927,- Kč do tří dnů od právní moci tohoto rozsudku k rukám advokáta žalovaného (§ 149 odst. 1 a § 160 odst. 1 OSŘ). P o u č e n í : Proti tomuto rozsudku n e n í přípustné odvolání. Proti tomuto rozsudku n e n í přípustné dovolání, ledaže Nejvyšší soud České republiky jako soud dovolací dospěje k závěru, že má ve věci samé po právní stránce zásadní význam. V takovém případě je dovolání nutno podat ve lhůtě dvou měsíců ode dne doručení rozsudku k Nejvyššímu soudu ČR se sídlem v Brně prostřednictvím O. s. v J. ve trojím vyhotovení. Nesplní-li povinný dobrovolně, co mu ukládá vykonatelné rozhodnutí, může oprávněný podat návrh na soudní výkon rozhodnutí či exekuci. V H. K. dne 9. ledna 2008 předseda senátu