Došlo-li k poškození žalobcova zdraví v době jeho dětství, nemůže se žalobce později po mnoha letech úspěšně domáhat náhrady škody, spočívající ve ztrátě na výdělku s odůvodněním, že by při normálním běhu věcí pracoval a dosahoval určitého (pravděpodobného) výdělku.

26Co 136/2008 Rozsudek Krajský soud v Hradci Králové rozhodl v senátě složeném z předsedkyně senátu JUDr. xxx a soudců JUDr. xxx a Mgr. Ing. xxx ve věci žalobce T F, nar. xxx, bytem xxx, zastoupeného JUDr. xxx, advokátkou se sídlem xxx, proti žalovanému O, spol. s r.o., se sídlem xxx, zastoupenému JUDr. xxx, advokátkou se sídlem xxx, za účasti Č p, a.s. se sídlem xxx, jako vedlejšího účastníka na straně žalovaného, k odvolání žalovaného a vedlejšího účastníka proti částečnému rozsudku Okresního soudu v xxx ze dne 6. prosince 2007, č.j. 5C 282/2000-218, t a k t o : I. Rozsudek okresního soudu se v napadeném výroku I m ě n í tak, že žaloba o zaplacení 505.530,- Kč s 2% úrokem z prodlení z částky 84.358,- Kč od 7.11.2003 do zaplacení, z částky 180.000,- Kč od 7.9.2006 do zaplacení a z částky 241.172,- Kč od 30.11.2007 do zaplacení, se zamítá. II. O nákladech odvolacího řízení bude rozhodnuto v konečném rozhodnutí. O d ů v o d n ě n í : Napadeným částečným rozsudkem okresní soud uložil žalovanému povinnost zaplatit žalobci 505.530,- Kč s blíže vymezeným příslušenstvím a zamítl žalobu v části, v níž se žalobce domáhal zaplacení dalších 104.471,- Kč a 24.500,- Kč. Okresní soud vyšel ze zjištění, že žalobce utrpěl v roce xxx, tedy v prvním roce svého života, zranění při dopravní nehodě zaviněné řidičem autobusu xxx xxx. Žalobci byl 9.5.2001 přiznán plný invalidní důchod. Je zcela odkázán na pomoc a péči jiných osob. Byl mu též zvýšen důchod pro převážnou bezmocnost. Okresní soud na tomto základě dospěl k závěru, že žalovaný (jako právní nástupce podniku xxx xxx) odpovídá žalobci za škodu spočívající v jeho ztrátě na výdělku. Výši této ztráty odvodil okresní soud od předpokladu, že žalobce by dosáhl přinejmenším středoškolského vzdělání jako ostatní jeho dva bratři a dosahoval by tak průměrného měsíčního výdělku osob s úplným středním vzděláním ve věku do 20 let v okrese xxx. Z tohoto výdělku pak - po odečtení invalidního důchodu - odvodil ztrátu na výdělku, která žalobci v období od července 2002 do prosince 2006 vznikla. Tuto částku ve výši 505.530,- Kč uložil žalovanému k zaplacení. Pokud jde o pasivní legitimaci žalovaného, měl okresní soud za to, že na žalovaného jako nabyvatele privatizované části podniku xxx s.p. xxx přešel ve smyslu § 15 zák. č. 192/1991 Sb. i závazek k náhradě škody vůči žalobci. Proti rozsudku okresního soudu podali odvolání žalovaný a vedlejší účastník. Oba namítali, že žalovaný není ve věci pasivně legitimován. Žalobce se měl se svojí žalobou obrátit na původního škůdce, kterým je xxx s.p. xxx, a to přesto, že se tento podnik v současné době nachází v konkurzu. Za nesprávný považovali oba odvolatelé též závěr, že žalobce by zřejmě dosáhl, nebýt jeho zranění, středoškolského vzdělání. Měli také za to, že od předpokládaného výdělku bylo třeba odečíst částku, jež padá na vrub nezaměstnanosti. Odvolatelé navrhli, aby odvolací soud změnil rozsudku okresního soudu a nárok žalobce na odškodnění ztráty na výdělku zamítl. Žalobce prostřednictvím své zástupkyně označil rozsudek okresního soudu za správný a navrhl jeho potvrzení. Odvolací soud přezkoumal rozsudek okresního soudu na základě podaného odvolání a poté dospěl k následujícím závěrům. Jednou ze základních podmínek pro vznik náhrady škody je existence škody. Žalobce musí prokázat, že mu škoda skutečně vznikla. V daném případě má být škodou ztráta na výdělku. Žalobce by proto mohl být úspěšný, jen pokud by prokázal, že mu v důsledku škodné události způsobené žalovaným taková škoda vznikla. Okresní soud měl za to, že žalobci se tento důkaz zdařil, odvolací soud však tento jeho závěr nesdílí. Za ztrátu na výdělku se podle zákona považuje ta část předchozího výdělku, kterou si poškozený není schopen z důvodu poškození zdraví nadále zaopatřovat. Jde tedy o rozdíl mezi výdělkem před poškozením a výdělkem dosahovaným po skončení pracovní neschopnosti způsobené škodnou událostí (§§ 446, 447 obč. zák.). Zákon tu zcela samozřejmě při konstrukci ztráty na výdělku vychází z předpokladu, že poškozený před tím, než mu byla způsobena škoda na zdraví, pracoval (případně byl jinak výdělečně činný). Jen tehdy lze totiž obecně předpokládat, že by poškozený dosahoval výdělků, kterých po poškození dosahovat nemůže a které tudíž představují škodu v podobě ztráty na výdělku. S okolností, že by poškozený v době škodné události nepracoval, zákon vůbec nepočítá. Nelze přitom vyloučit, že nárok na náhradu škody vznikne i takové osobě, avšak její situace bude důkazně podstatně obtížnější, neboť takto poškozená osoba musí prokázat, že nebýt škodné události, dosahovala by určitých příjmů, a že to, že těchto příjmů nedosahuje, je právě jen důsledkem škody na zdraví. V tomto smyslu je třeba rozumět i rozhodnutí Nejvyššího soudu, které ve svém rozsudku cituje okresní soud a podle něhož nárok na náhradu za ztrátu na výdělku má i ten, kdo v době úrazu sice neměl vlastní výdělek, avšak prokazatelně měl nastoupit do konkrétního zaměstnání. Jde tedy o případ, kdy poškozená osoba má například již uzavřenou pracovní smlouvu a do práce nenastoupila právě jen z důvodu škodné události. Jen za takové situace lze dospět k závěru, že škoda ve formě ztráty na výdělku je prokázána. V souzené věci jsou však podmínky jiné. K poškození zdraví došlo u žalobce před mnoha lety (v roce xxxx). Žalobce nikdy nepracoval a pracovat v důsledku svého zdravotního poškození ani nemohl. Úraz se mu stal ve zcela útlém věku. U žalobce z tohoto důvodu nemohlo dojít k tomu, že jej úraz zbavil možnosti výdělku ve stávajícím či bezprostředně navazujícím zaměstnání. Za těchto okolností ovšem nelze mít za prokázané, že mu vnikla škoda v podobě ztráty na výdělku. Není totiž jisto, že by žalobce, nebýt úrazu, v současné době pracoval. Tím méně je pak možné zjistit, za jakých podmínek by se tak dělo. Nelze samozřejmě vyloučit, že by žalobce skutečně zaměstnán byl. Stejně dobře však mohl například podnikat, nebo naopak být nezaměstnaný. Soud v občanském soudním řízení vychází ze skutkového stavu, který považuje za prokázaný. V posuzovaném případě nelze mít za prokázané, že by žalobce byl, kdyby nedošlo v roce xxx k jeho úrazu, v současné době zaměstnán. Není proto ani možné přijmout závěr, že mu vzniká ztráta na výdělku. Tento závěr odvolacího soudu nevylučuje, aby skutečnost, že žalobce nemůže vůbec pracovat, nebyla zohledněna v dalším rozhodování o nároku za řízení společenského uplatnění. Uplatněný nárok na ztrátu na výdělku po pracovní neschopnosti nelze z tohoto důvodu žalobci přiznat. Tomu, aby mohlo být žalobě vyhověno, bránila ještě další překážka. Dopravní nehodu, při níž byl žalobce v roce xxx zraněn, způsobil řidič autobusu, který patřil tehdejšímu národnímu podniku xxx v xxx. Část tohoto (později státního) podniku byla v minulosti privatizována a jejím vlastníkem se stal žalovaný. Privatizovanou částí byl závod v xxx, do té doby organizačně patřící pod podnik xxx xxx. Autobusem provozovaným právě závodem v xxx byla žalobci způsobena škoda. Okresní soud na tomto základě dovodil, že v rámci privatizace xxxského závodu přešel na žalovaného jako právního nástupce státního podniku xxx xxx spolu s privatizovaným majetkem i závazek k odškodnění ztráty na výdělku žalobce. Tomuto závěru ovšem odvolací soud přisvědčit nemůže. Otázkou, zda v souvislosti s privatizací části podniku přecházejí ve smyslu ust. § 15 odst. 1 zák. č. 92/1991 Sb. též závazky z odpovědnosti za škodu, se opakovaně zabýval již Nejvyšší soud. Dospěl přitom k závěru, že povinnost k náhradě škody se vztahovala k privatizovanému podniku jako celku a byla-li privatizována jen část podniku, nepřešla tato povinnost na nabyvatele privatizované části podniku (srov. např. rozhodnutí Nejvyššího soudu 21 Cdo 2335/2000, 21 Cdo 1420/2006 aj.). Závěr okresního soudu, podle nějž spolu s privatizovanou částí podniku přešel na žalovaného i závazek k náhradě škody způsobené žalobci, je tedy v rozporu s ustálenou judikaturou Nejvyššího soudu. Žaloba musela být zamítnuta i z tohoto důvodu, neboť směřovala proti subjektu, který za škodu neodpovídá. V této souvislosti je třeba pro úplnost připomenout, že žalobce prostřednictvím své zástupkyně navrhl v rámci odvolacího řízení záměnu účastníků, podle níž měl na místo žalovaného vstoupit do řízení podnik xxx, s.p., xxx. Odvolací soud se však tímto návrhem nemohl věcně vůbec zabývat, neboť zákon takový postup v průběhu odvolacího řízení nepřipouští (§ 216 odst. 1, § 92 odst. 2, § 41a odst. 3 o.s.ř.). Z výše uvedených důvodů odvolací soud změnil rozsudek okresního soudu a žalobu v části, v níž o ní bylo rozhodnuto soudem prvního stupně, zamítl. O nákladech řízení odvolací soud nerozhodoval, neboť okresní soud rozhodl napadeným rozsudkem toliko o části předmětu řízení. Okresní soud proto bude pokračovat v řízení ohledně ostatních nároků uplatněných žalobou a o nákladech celého řízení rozhodne v rámci konečného rozhodnutí o věci. P o u č e n í : Proti tomuto rozsudku lze podat dovolání do dvou měsíců od jeho doručení k Nejvyššímu soudu prostřednictvím Okresního soudu v xxx. V Hradci Králové dne 4. listopadu 2008 předsedkyně senátu