Nedojde-li k dohodě mezi vlastníky ( provozovateli) provozně souvisejících vodovodů a kanalizací o úpravě vzájemných práv a povinností týkajících se zajištění kvalitního provozování vodovodu nebo kanalizace, je k řešení sporů mezi nimi povolán příslušný vodoprávní úřad. Pravomoc soudu ( mimo rámec správního soudnictví) dána není.

Usnesení Krajský soud v Hradci Králové rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. xxx a soudců JUDr. xxx a Mgr. Ing. xxx ve věci žalobce xxx, s.r.o., se sídlem xxx zast. JUDr. xxx, advokátem se sídlem xxx, proti žalovanému Městu xxx, se sídlem Městského úřadu xxx, zast. JUDr. xxx, advokátem se sídlem xxx, o zaplacení 96.957,- Kč s příslušenstvím, k odvolání žalobce proti rozsudku Okresního soudu v Trutnově ze dne 10.8.2006, čj. 26C 286/2005-52, t a k t o : I. Rozsudek okresního soudu se z r u š u j e a řízení se z a s t a v u j e . II. Věc se postupuje Městskému úřadu ve xxxx. III. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení před okresním ani krajským soudem. O d ů v o d n ě n í : Napadeným rozsudkem okresní soud zamítl žalobu, jíž se žalobce domáhal na žalovaném zaplacení 96.957,- Kč s příslušenstvím a uložil žalobci nahradit žalovanému náklady řízení 23.000,- Kč. Okresní soud vyšel ze zjištění, že žalobce je nájemcem a provozovatelem čistírny odpadních vod ve xxx. Žalovaný je vlastníkem kanalizační sítě ve xxx. Mezi účastníky nebyla uzavřena dohoda o vzájemných právech a povinnostech vyplývajících z provozu souvisejících kanalizací ve smyslu § 8 odst. 3 zák. č. 274/2001 Sb. Za takových okolností měl rozhodnout o úpravě vzájemných práv a povinností příslušný vodoprávní úřad. Existenci dohody mezi účastníky nelze dovozovat pouze z faktu, že žalobce čistírnu odpadních vod provozuje a čistění vody tak fakticky pro žalovaného provádí. V daném případě tedy musí o sporných právech a povinnostech rozhodnout vodoprávní úřad ve správním řízení. Jeho rozhodnutí bude zároveň představovat exekuční titul, na jehož základě bude možné přiznané právo vymáhat. Okresní soud měl navíc za to, že právo na úplatu za čištění odpadních vod má pouze vlastník čistírny odpadních vod, a nikoliv její nájemce. Žalobce není vlastníkem čistírny a jako takový nemůže po žalovaném odměnu za čištění odpadních vod požadovat. Se žalovaným nemá žádný vztah a své případné nároky může uplatnit pouze vůči pronajímateli čistírny odpadních vod z titulu nájemního vztahu. Ze všech uvedených důvodů okresní soud žalobu zamítl. Proti rozsudku okresního soudu podal odvolání žalobce. Namítal, že soud prvního stupně nepřihlédl k jím tvrzeným skutečnostem a označeným důkazům, řízení je postiženo vadou, která mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci, okresní soud neúplně zjistil skutkový stav věci, neboť neprovedl navržené důkazy potřebné k prokázání rozhodných skutečností a na základě důkazů, které provedl, dospěl k nesprávným skutkovým zjištěním, a jeho rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení věci. Konkrétně žalobce vytýkal okresnímu soudu nesprávný závěr o tom, že mezi účastníky nebyla uzavřena dohoda o vzájemných právech a povinnostech týkajících se provozování čistírny odpadních vod. Žalobce s žalovaným naopak takovou dohodu uzavřel, a to konkludentním projevem vůle. Písemné smlouvy nebylo třeba, neboť nejde o smlouvu mezi vlastníky provozně souvisejících kanalizací. Žalobce není vlastníkem čistírny odpadních vod, nýbrž jen jejím provozovatelem. I když nebyla výslovně dohodnuta cena za čištění odpadních vod, lze ji odvodit ze zákona č. 526/1990 Sb., o cenách, a dalších podzákonných norem, které na tento zákon navazují. Nesprávný je též závěr okresního soudu, že právo na cenu za čištění odpadních vod má jen vlastník čistírny odpadních vod. Žalobce uzavřel s vlastníkem dohodu, podle níž úplata za čištění odpadních vod náleží právě jemu. S tím, aby úplata za čištění byla poskytována přímo žalobci, souhlasil i vlastník čistírny odpadních vod. Pokud soud nepovažoval dohodu mezi žalobcem a žalovaným za platnou, náleží žalobci právo na požadované plnění z titulu bezdůvodného obohacení. Je totiž mimo jakoukoliv pochybnost, že množství odpadních vod, které odpovídá požadované úplatě, pro žalovaného vyčistil. Žalobce nesouhlasí s okresním soudem ani potud, že v případě neexistence dohody mezi účastníky je příslušný k rozhodnutí sporu o výši úplaty namísto soudu vodoprávní úřad, který by měl rozhodnout v rámci správního řízení. V dané věci se totiž nejedná o spor mezi dvěma vlastníky vzájemně souvisejících kanalizací, nýbrž o spor mezi vlastníkem kanalizace a provozovatelem kanalizace. Ustanovení § 8 odst. 3 zák. č. 274/2001 Sb. dopadá pouze na úpravu vztahů vlastníků a nikoliv provozovatelů souvisejících kanalizací. Pokud by měla za situace, kdy čistírnu odpadních vod neprovozuje její vlastník, nýbrž nájemce, být cena určována správním úřadem ve vztahu k vlastníku čistírny (který však fakticky čistírnu neprovozuje), vedlo by to k absurdním důsledkům. Z žádného ustanovení zákona č. 274/2001 Sb. neplyne, že úplata za čistění odpadních vod náleží primárně vlastníku čistírny odpadních vod. Stejně tak z něj nevyplývá, že čistírnu může provozovat jen její vlastník. Zákon naopak připouští možnost, že vlastník čistírny převede právo provozovat čistírnu odpadních vod na jinou osobu. Závěrem svého odvolání žalobce poukázal na to, že rozhodnutí o nároku, který je předmětem tohoto řízení, nemůže být učiněno v rámci správního řízení vedeného před vodoprávním úřadem, kterým je Městský úřad ve xxx, pod sp. zn. OŽP/11847-06/7423-05/ott, neboť jde o plnění za zcela jiná období. Ve správním řízení jde o období od listopadu 2005, předmětem tohoto řízení je nárok na úplatu vzniklou před tímto datem. V zahájeném vodoprávním řízení nemůže být tedy rozhodnuto o nároku, který je předmětem soudního řízení. Je proto nesprávný argument okresního soudu, který hovoří o dvojím exekučním titulu. Žalobce navrhl, aby odvolací soud zrušil rozsudek okresního soudu a vrátil mu věc k dalšímu řízení. Odvolací soud přezkoumal z podnětu podaného odvolání rozsudek okresního soudu a dospěl k následujícím závěrům. Krajskému soudu jako soudu odvolacímu je z jeho úřední činnosti známo, že otázka pravomoci soudu k rozhodnutí o daném předmětu řízení je řešena v jednotlivých řízeních různě. Pokud jde o toto řízení, v něm okresní soud zaujal stanovisko, že o povinnosti platit úplatu za čištění odpadních vod je oprávněn rozhodnout vodoprávní orgán ve správním řízení. Krajský soud v xxx naopak v řízení vedeném pod sp. zn. 37Cm 2/2006 dospěl k závěru, že soud má obecně pravomoc k řešení sporu o úplatu za provoz čistírny odpadních vod ve vztahu mezi vlastníky dvou sousedních kanalizací, avšak teprve poté, co bude vodoprávním úřadem ve správním řízení vyřešen spor o výši této úplaty. Rozsudkem vydaným ve věci 30Ca 8/2007 vyslovil konečně Krajský soud v xxx názor, že otázka výše úplaty za čistění odpadních vod je otázkou soukromoprávního charakteru, k jejímuž řešení je pravomocný soud, a nikoliv vodoprávní úřad. Rozhodnutí v této věci bylo podrobeno kasační stížnosti, o níž příslušelo rozhodnout Nejvyššímu správnímu soudu. Odvolací soud za těchto okolností řízení přerušil, a to do rozhodnutí Nejvyššího správního soudu o kasační stížnosti. V řízení pokračoval, jakmile mu bylo předloženo rozhodnutí Nejvyššího správního soudu, jímž bylo o kasační stížnosti rozhodnuto. Jde o rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 3.1.2008, čj. 9As 52/2007-76, jímž byl rozsudek Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 24.1.2007, čj. 30Ca 8/2007-26, zrušen. Nejvyšší správní soud v tomto svém rozhodnutí dospěl k závěru, že správní orgán je povinen nahradit neexistující dohodu vlastníků provozně souvisejících částí kanalizací ve smyslu § 8 odst. 3 zák. č. 274/2001 Sb. (o vodovodech a kanalizacích) natolik komplexně, aby jeho rozhodnutí poskytovalo závazný a proveditelný podklad pro kvalitní, plynulé a bezpečné fungování kanalizace, tj. včetně materiálního zajištění provozu. To znamená, že správní orgán rozhodne mimo jiné též o úplatě za čištění odpadních vod prováděné provozovatelem čistírny odpadních vod. Tento rozsudek Nejvyššího správního soudu představuje rozhodnutí, v němž ke sporné otázce zaujal názor soudní orgán prozatím nejvyšší instance. Odvolací soud považoval z hlediska dodržování principu jednotnosti judikatury a předvídatelnosti soudního rozhodování za správné respektovat závěry, k nímž dospěl Nejvyšší správní soud. Podle těchto závěrů nejsou obecné soudy nadány pravomocí rozhodovat v případě nedostatku dohody mezi vlastníky provozně souvisejících částí kanalizací o úplatě za vzájemně poskytnuté služby při provozu těchto kanalizací. Pro nedostatek pravomoci soudu, která je zároveň nedostatkem jedné z podmínek řízení, odvolací soud rozsudek okresního soudu zrušil a řízení zastavil (§ 219a odst. 1 písm. a/, § 221 odst. 1 písm. c/ o.s.ř.). Zároveň rozhodl, že věc bude postoupena příslušnému vodoprávnímu úřadu, kterým je v daném případě Městský úřad ve xxx. O určení vodoprávního úřadu, který věc následně projedná, rozhodl odvolací soud podle ustanovení § 104 odst. 1 o.s.ř. a § 8 odst. 3 zák. č. 274/2001 Sb. Vzhledem k tomu, že podle ustanovení § 104 odst. 1 o.s.ř. zůstávají v případě, že soud postoupí věc jinému orgánu, právní účinky spojené s podáním žaloby zachovány, bylo podle názoru odvolacího soudu namístě určit správní orgán podle zák. č. 274/2001 Sb. ve znění účinném ke dni podání žaloby, tedy k 27.10.2005. Podle ustanovení § 8 odst. 3 zák. č. 274/2001 Sb. účinného ke shora uvedenému dni rozhoduje o úpravě vzájemných práv a povinností mezi vlastníky provozně souvisejících kanalizací příslušný vodoprávní úřad. Tím je podle ustanovení § 8 odst. 3 a § 27 odst. 1 zák. č. 274/2001 Sb. ve znění účinném do 14.3.2006 Městský úřad ve xxx. Odvolací soud závěrem vyjadřuje přesvědčení, že všechny shora uvedené závěry musí platit stejně tak pro vlastníky kanalizací jako pro jejich provozovatele. Není-li dána pravomoc soudu rozhodnout o nároku vlastníka kanalizace, nemůže být dána ani ve vztahu k provozovateli kanalizace. Jiný výklad ustanovení § 8 odst. 3 zák. č. 274/2001 Sb. by postrádal jakoukoliv logiku. O nákladech řízení rozhodl odvolací soud podle ustanovení § 224 odst. 1, § 146 odst. 2 věta první a § 150 o.s.ř. Žalobce podal žalobu, ohledně níž bylo posléze řízení zastaveno, a to pro nedostatek pravomoci soudu. Žalobce tak zahájil řízení o věci, k jejímuž projednání nebyl soud pravomocný. Procesní zavinění této situace je tedy na straně žalobce, který by měl z tohoto důvodu hradit žalovanému náklady řízení. Odvolacímu soudu se však jeví takové řešení jako nepřiměřeně přísné vůči žalobci. Závěr, že soud nemá pravomoc k rozhodnutí tohoto sporu, byl učiněn – se všemi procesními důsledky z toho plynoucími – až v průběhu odvolacího řízení. Odvolací soud sám připouští, že jde o komplikovanou procesně právní otázku a není jisté, zda budoucí právní praxe řešení, jež zvolil v tomto případě odvolací soud, potvrdí jako správné. Za těchto okolností by nebylo spravedlivé, aby za zastavení řízení nesl – z hlediska úhrady nákladů řízení – plnou procesní odpovědnost jen žalobce. Odvolací soud považoval se zřetelem uvedenému za přiměřené, aby každý z účastníků nesl náklady řízení ze svého. Využil proto možnosti, již mu dává ustanovení § 150 o.s.ř., a právo na náhradu nákladů řízení žalovanému nepřiznal. P o u č e n í : Proti tomuto usnesení lze podat dovolání do dvou měsíců od jeho doručení k Nejvyššímu soudu prostřednictvím Okresního soudu v Trutnově. V Hradci Králové dne 22. února 2008 předsedkyně senátu