Stanovení konkrétní výměry trestu v rámci stanovené trestní sazby nelze odůvodnit jen číselným poměrem počtu polehčujících a přetěžujících okolností. U těchto okolností je nezbytné zvážit intenzitu, s jakou jsou naplněny, a při stanovení trestu se zabývat i dalšími okolnostmi charakterizujícími závažnost konkrétní trestné činnosti zmiňovanými v § 3 odst. 4 tr. zákona, podle něhož je stupeň nebezpečnosti činu pro společnost určován zejména významem chráněného zájmu, který byl činem dotčen, způsobem provedení činu a jeho následky, okolnostmi, za kterých byl čin spáchán, osobou pachatele, mírou jeho zavinění a jeho pohnutkou. Výběr trestu a stanovení jeho výměry musí zohlednit i možnosti nápravy a osobní poměry pachatele.

Napadeným rozsudkem byl obžalovaný M.P. uznán vinným trestnými činy poškozování cizí věci podle § 257 odst. 1 tr. zákona, řízení motorového vozidla bez řidičského oprávnění podle § 180d tr. zákona a ohrožení pod vlivem návykové látky podle § 201 odst. 1, 2 písm. a) tr. zákona. Za tyto trestné činy mu byl uložen úhrnný nepodmíněný trest odnětí svobody na 22 měsíců se zařazením do věznice s ostrahou a dále trest zákazu činnosti spočívající v zákazu řízení všech motorových vozidel na čtyři roky. Podle § 228 odst. 1 tr. řádu byla obžalovanému uložena povinnost, aby zaplatil na náhradu škody poškozenému D.H. částku 15.000, - Kč a Statutárnímu městu P. částku 5.670, - Kč. Poškozený D.H. byl pak se zbytkem svého nároku na náhradu škody odkázán na řízení ve věcech občanskoprávních. Podle skutkových zjištění okresního soudu se shora uvedených trestných činů obžalovaný dopustil tím, že dne 24. 12. 2008 přesto, že není držitelem řidičského oprávnění, řídil nejprve z Prahy do Chrasti u Chrudimi a poté po předchozím požití alkoholu a pod jeho vlivem z Chrasti u Chrudimi do Pardubic osobní automobil zn. Chrysler Le Baron majitele D.H. když následně dechovou zkouškou provedenou v 16.45 hod. u něho bylo zjištěno 1, 46 promile alkoholu. Přitom obžalovaný byl rozsudkem OS v Cr ze dne 4. 5. 2004, sp. zn. 1T 64/2004, odsouzen pro trestný čin ohrožení pod vlivem návykové látky podle § 201 písm. b) tr. zákona a z výkonu uloženého trestu byl podmíněně propuštěn rozhodnutím OS v KV ze dne 5. 11. 2007, sp. zn. 40PP 338/2007. Následně obžalovaný u čistírny odpadních vod P. v Pardubicích skákáním po střeše zapůjčeného vozidla a údery dřevěnou násadou rozbil všechna skla a poškodil střechu automobilu, čímž způsobil D.H. škodu ve výši 15.000, - Kč. Poté obžalovaný na příjezdové cestě k autodromu U Trojice v Pardubicích úderem hlavou poškodil čelní sklo služebního vozidla Městské policie Pardubice, čímž způsobil škodu ve výši nejméně 5.670, - Kč. Proti tomuto rozsudku podal v zákonné lhůtě odvolání obžalovaný do výroků o vině i trestu. Připomněl, že převážnou část uvedeného jednání sám doznal, od počátku řízení však popíral, že by úmyslně poškodil vozidlo hlídky Městské policie P.. K této okolnosti okresní soud vyslechl jediného svědka - strážníka P.N., který však byl od auta a obžalovaného poměrně vzdálen, přičemž obžalovaný byl ke svědkovi otočen zády. Za pochybení pokládá obžalovaný, že okresní soud nevyslechl další dva zbylé strážníky ani přítomnou svědkyni H. I když by nedošlo ke změně použité právní kvalifikace jednání obžalovaného, který poškodil vozidlo D.H., mohlo by se snížení výše škody promítnout do uložení mírnějšího trestu. Obžalovaný nesouhlasí ani s vyhodnocením pohnutky, která ho k tomuto chování vedla a kterou okresní soud označuje za malichernou. Sám už na počátku řízení vysvětlil, že vozidlo rozbil ve zlosti, kterou mu přivodily rodinné spory s jeho přítelkyní N.H. kvůli zásahům do rodinného života ze strany bývalého druha paní H. Obžalovaný nesouhlasí s výměrou uloženého trestu a má za to, že výše trestu nemůže být ukládána na úvaze podobné spíše matematickému výpočtu, kde je na jedné straně uvedena sazba stanovená trestním zákonem a na druhé straně počet polehčujících a přitěžujících okolností. Soud by měl přihlédnout ke všem okolnostem, tedy k pohnutce obžalovaného, k jeho psychickému stavu v době spáchání činu i k okolnostem dalším. Za nepřiměřeně přísné pokládá obžalovaný rovněž zařazení do věznice s ostrahou i délku uloženého zákazu činnosti. Procesní pochybení shledává obžalovaný v postupu okresního soudu, který provedl hlavní líčení i poté, kdy obžalovaný prohlásil, že ztratil důvěru k ustanovené obhájkyni, což nyní vysvětluje tím, že se obhájkyně nedostavila k prostudování spisu a přes jeho žádost ho nenavštívila před konáním hlavního líčení. Na jeho žádost o změnu obhájce však okresní soud nereagoval a obžalovaný je přesvědčen o tom, že neměl náležitě zajištěnou obhajobu. Obžalovaný navrhl, aby nebyl odsouzen za způsobení škody na služebním vozidle a za zbývající jednání, aby mu byl uložen trest mírnější než v napadeném rozsudku. Podle § 254 odst. 1 tr. řádu, nezamítne-li nebo neodmítne-li odvolací soud odvolání podle § 253 tr. řádu, přezkoumá zákonnost a odůvodněnost jen těch oddělitelných výroků rozsudku, proti nimž bylo podáno odvolání, i správnost postupu řízení, které jim předcházelo, a to z hlediska vytýkaných vad. K vadám, které nejsou odvoláním vytýkány, odvolací soud přihlíží, jen pokud mají vliv na správnost výroků, proti nimž bylo podáno odvolání. Podle § 254 odst. 2 tr. řádu, mají-li však vytýkané vady svůj původ v jiném výroku, než v tom, proti němuž bylo podáno odvolání, přezkoumá odvolací soud i správnost takového výroku, na který v odvolání napadený výrok navazuje, jestliže oprávněná osoba proti němu mohla podat odvolání. Podle § 254 odst. 3 tr. řádu, jestliže oprávněná osoba podá odvolání proti výroku o vině, přezkoumá odvolací soud v návaznosti na vytýkané vady vždy i výrok o trestu, jakož i další výroky, které mají ve výroku o vině svůj podklad, bez ohledu na to, zda bylo i proti těmto výrokům podáno odvolání. Ve smyslu shora citovaných zákonných ustanovení odvolací soud přezkoumal zákonnost a odůvodněnost všech výroků napadeného rozsudku a správnost postupu řízení, které jeho vydání předcházelo. Dospěl poté k následujícím závěrům. V řízení, které předcházelo vyhlášení rozsudku, neshledal odvolací soud pochybení, které by mohlo mít vliv na správnost a zákonnost přezkoumávaných výroků. Okresní soud zákonným způsobem provedl dokazování vcelku v dostačujícím rozsahu, když ostatně obžalovaný doznal, že řídil vozidlo pod vlivem alkoholu přes předchozí odsouzení a výkon trestu za obdobný čin, i to, že ve vzteku úmyslně rozbil skla a poškodil střechu u zapůjčeného vozidla majitele D.H. Obžalovaný přiznal i to, že hlavou poškodil čelní sklo u služebního vozidla městské policie, namítal však, že nešlo o záměrné úmyslné jednání, ale o náhodný pád v důsledku zakopnutí. Okresní soud u hlavního líčení osobně vyslechl jako svědka strážníka P.N., z jehož výpovědi vyplynulo, že hned na počátku služebního zákroku začal obžalovaný sprostě nadávat, pak udeřil hlavou do skla služebního vozidla, přičemž šlo o jednání záměrné, nikoliv o nehodu. S ohledem na obsah vysvětlení, které podala družka obžalovaného N.H., není důvod vytýkat okresnímu soudu jako pochybení, když nepokládal za nutné tuto osobu jako svědkyni vyslýchat. S ohledem na námitky obžalovaného uplatněné v odvolání se přesto odvolací soud rozhodl dokazování doplnit výslechem dalšího strážníka T.H., velitele hlídky Městské policie P., který rovněž potvrdil, že poté, co byli vysláni na místo, kde měl podle hlášení nějaký muž ničit auto, setkali se s obžalovaným, ten však začal po výzvě, aby předložil doklady, okamžitě nadávat, byl zjevně v podnapilém stavu a poté záměrně a výraznou silou narazil hlavou do předního skla služebního vozidla, které tak poškodil. Ani odvolací soud pak nepokládal za nutné vyslýchat k věci svědky další, a to ani družku obžalovaného N.H. V době konání hlavního líčení se obžalovaný nacházel ve výkonu trestu odnětí svobody, šlo tedy o případ nutné obhajoby ve smyslu § 36 odst. 1 písm. a) tr. řádu a obžalovanému byla obhájkyní ustanovena již v přípravném řízení advokátka Mgr. I.K. Z obsahu spisu vyplývá, že jmenovaná advokátka spis prostudovala na útvaru policie v P., ovšem v jinou dobu než obžalovaný ve Věznici v HK. Na počátku hlavního líčení obžalovaný požádal, aby soud vyměnil jeho obhájce, protože ustanovená obhájkyně neplní to, co si dohodli. Blíže však důvod žádosti odmítl vysvětlit, obhájkyně na dotaz soudu výhrady obžalovaného odmítla, takže okresní soud neshledal důvody k tomu, aby přítomnou obhájkyni zprostil povinnosti obhajování a ustanovil místo ní obhájce jiného. S ohledem na to, že obžalovaný v době hlavního líčení odmítl důvod žádosti o změnu obhájce upřesnit, nelze v postupu okresního soudu shledávat pochybení. Z obsahu protokolu o hlavním líčení i z písemných podání obhájkyně lze přitom vyvodit, že obhajoba obžalovaného byla náležitým způsobem zajištěna. Odvolací soud tedy dospěl k závěru, že okresní soud důvodně uznal obžalovaného vinným z jednání popsaného ve výroku rozsudku, tedy nejen z toho, že obžalovaný řídil vozidlo bez řidičského oprávnění a pod výrazným vlivem alkoholu, kdy nemohl být schopen řízení bezpečně ovládat, přičemž jeho stav dokládá výsledek lékařského vyšetření na protialkoholní záchytné stanici, dechová zkouška i výpovědi svědků, ale i z toho, že úmyslně poškodil zapůjčené vozidlo D.H., na němž způsobil škodu nikoli nepatrnou, a ve vzteku a v opilosti poté záměrně poškodil rovněž sklo u služebního automobilu Městské policie Pce. Zmíněné jednání bylo v souladu se zákonem posouzeno jako trestné činy řízení motorového vozidla bez řidičského oprávnění podle § 180d tr. zákona, ohrožení pod vlivem návykové látky podle § 201 odst. 1, 2 písm. a) tr. zákona a v poslední části, kdy obžalovaný ve vzteku a v opilosti nejprve poškodil zapůjčený automobil a pak i služební vozidlo městské policie, jako trestný čin poškozování cizí věci podle § 257 odst. 1 tr. zákona. Při přezkoumání výroku o uloženém trestu však musel odvolací soud přisvědčit námitkám obžalovaného, že uložený trest nelze odůvodnit odkazem na stanovenou trestní sazbu připadající na trestný čin, pro který byl obžalovaný odsouzen, a na mechanické vyčíslení počtu polehčujících a přitěžujících okolností, když stanovení konkrétní výměry trestu v rámci stanovené trestní sazby okresní soud zdůvodnil odkazem na početní poměr polehčujících a přitěžujících okolností. V odůvodnění výroku o trestu okresní soud doslova uvedl, že podle jeho názoru jsou na dolní hranici trestní sazby ukládány tresty za jednání s největším počtem polehčujících okolností, naopak při horní hranici trestní sazby za skutky vykazující největší počet okolností přitěžujících. V posuzované věci shledal okresní soud jednu polehčující okolnost v podobě doznání obžalovaného a dvě přitěžující okolnosti v podobě speciální recidivy a spáchání více trestných činů, a proto stanovil výměru trestu v horní polovině trestní sazby. S tímto zdůvodněním způsobu stanovení výměry trestu však nemohl odvolací soud souhlasit. I když trestní zákon uvádí v § 33 výčet polehčujících okolností a v § 34 výčet přitěžujících okolností, jde o výčet demonstrativní a kromě těchto okolností musí při stanovení výměry trestu nalézací soud přihlížet především ke stupni nebezpečnosti konkrétního trestného činu pro společnost a k možnostem nápravy a poměrům pachatele, jak uvádí § 31 odst. 1 tr. zákona. Pro zhodnocení konkrétního stupně nebezpečnosti jednotlivého trestného činu pro společnost je přitom nutné zvážit všechny relevantní okolnosti případu a i zmiňované okolnosti polehčující, resp. přitěžující, tyto okolnosti nelze mechanicky sčítat, ale je nutné jejich závažnost a intenzitu náležitě zvažovat a zohlednit, v jaké míře byly naplněny. V konkrétním případě pak mohou mít a zpravidla mají jednotlivé přitěžující, resp. polehčující okolnosti různou váhu. Podle odvolacího soudu se měl okresní soud zabývat při stanovení trestu i pohnutkou jednání obžalovaného i dalšími okolnostmi zmiňovanými v § 3 odst. 4 tr. zákona, podle něhož je stupeň nebezpečnosti činu pro společnost určován zejména významem chráněného zájmu, který byl činem dotčen, způsobem provedení činu a jeho následky, okolnostmi, za kterých byl čin spáchán, osobou pachatele, mírou jeho zavinění a jeho pohnutkou. V případě řízení vozidla bez řidičského oprávnění jde o specifický trestný čin, který byl v minulosti posuzován pouze jako přestupek a který vyžaduje především postih v podobě trestu zákazu činnosti. U trestného činu ohrožení pod vlivem návykové látky podle § 201 odst. 1, 2 písm. a) tr. zákona bylo třeba zvážit délku ujeté trasy z Chrasti u Chrudimi do Pardubic, stupeň ovlivnění obžalovaného alkoholem i motivaci jeho jízdy, když opakování této trestné činnosti se promítlo už do použité právní kvalifikace § 201 odst. 2 písm. a) tr. zákona. V případě trestného činu poškozování cizí věci podle § 257 odst. 1 tr. zákona, který zajišťuje ochranu cizího majetku před protiprávním útokem, bylo třeba zohlednit celkovou výši způsobené škody, která sice přesáhla hranici škody nikoli nepatrné, ale nebyla nijak extrémně vysoká, přičemž motivem útoku obžalovaného bylo rozčílení a výbuch vzteku pod vlivem alkoholu. U veřejného zasedání odvolací soud doplnil dokazování i vyžádáním zprávy z Věznice D ., kde v mezidobí obžalovaný vykonával nepodmíněný trest odnětí svobody. Z této zprávy vyplynulo, že jeho chování ve výkonu trestu bylo bezproblémové a ve všech bodech plnil stanovený program zacházení. Při ukládání nového trestu tedy mohl odvolací soud zohlednit i skutečnost, že v mezidobí bylo na obžalovaného působeno výkonem jiného nepodmíněného trestu odnětí svobody, během kterého nebyl nepříznivě hodnocen. S ohledem na výše uvedené okolnosti dospěl odvolací soud k závěru, že trest uložený okresním soudem se jeví jako příliš přísný, a proto z podnětu odvolání obžalovaného napadený rozsudek podle § 258 odst. 1 písm. e), odst. 2 tr. řádu zrušil ve výroku o uloženém trestu a sám pak v této části nově rozhodl. S přihlédnutím zejména k motivu jednání obžalovaného i ke skutečnosti, že v mezidobí vykonal nepodmíněný trest odnětí svobody, který na něho mohl rovněž výchovně zapůsobit, uložil odvolací soud obžalovanému jako úhrnný trest v rámci trestní sazby uvedené v § 201 odst. 2 tr. zákona nepodmíněný trest odnětí svobody v délce jednoho roku a šesti měsíců, tedy trest mírně pod polovinou trestní sazby. S ohledem na dřívější opakovaná odsouzení obžalovaného, který už vícekrát vykonával nepodmíněné tresty odnětí svobody především za úmyslnou majetkovou trestnou činnost a posuzovaného jednání se dopustil ve zkušební době podmíněného propuštění z výkonu trestu odnětí svobody, nepokládal ani odvolací soud za možné uložit jiný hlavní trest než nepodmíněný trest odnětí svobody. Obžalovaný již v minulosti opakovaně vykonával nepodmíněné tresty za úmyslnou trestnou činnost, podle § 39a odst. 2 písm. c) tr. zákona mohl být tedy pro výkon trestu zařazen do věznice s ostrahou. Během posledního výkonu trestu odnětí svobody byl však obžalovaný hodnocen poměrně příznivě, předchozí trest odnětí svobody, z jehož výkonu byl podmíněně propuštěn, vykonával obžalovaný ve věznici s dozorem, přičemž i zde bylo jeho chování hodnoceno příznivě. Odvolací soud proto dospěl k závěru, že na obžalovaného lze zřejmě dostatečně výchovně působit i v mírnějším typu věznice, a proto jej podle § 39a odst. 3 tr. zákona zařadil pro výkon trestu do věznice s dozorem. Obžalovaný velmi hrubým způsobem porušil povinnosti řidiče, řídil vozidlo bez řidičského oprávnění a pod výrazným vlivem alkoholu, přičemž již v minulosti byl za podobné jednání postižen. Zcela důvodně mu proto byl ukládán okresním soudem i citelnější vedlejší trest zákazu činnosti spočívající v zákazu řízení všech motorových vozidel. Rovněž odvolací soud pokládal uložení tohoto trestu v důraznější výměře za nezbytné, a proto znovu uložil obžalovanému trest zákazu činnosti na dobu čtyř let, tedy ve stejné výměře jako okresní soud. Námitky obžalovaného týkající se poškození služebního vozidla se zprostředkovaně dotýkaly i výroku o náhradě škody, ale za situace, kdy odvolací soud neshledal důvody ke změně výroku o vině, neměl ani důvod z podnětu odvolání obžalovaného měnit výrok, jímž bylo rozhodnuto o nárocích poškozených na náhradu škody. I v tomto výroku tedy zůstal napadený rozsudek nezměněn. Zpracoval: JUDr. A.H.