Je-li soudem vydán příkaz k domovní prohlídce, není možné takový příkaz chápat jako extenzivní a trvalé omezení domovní svobody, které je možné provést kdykoli v rámci přípravného řízení až do doby podání návrhu na obžalobu, ale naopak je třeba, aby orgány činné v trestním řízení domovní prohlídku na základě vydaného příkazu realizovaly pokud možno v co nejkratším časovém horizontu od data jejího vydání s ohledem na nutnost bedlivého zkoumání splnění všech zákonných podmínek pro jeho vydání a respektování ústavně zaručeného práva obviněných na ochranu nedotknutelnosti domovní svobody ve smyslu ustanovení čl. 12 odst. 1 a 2 Listiny základních práv a svobod. Je-li soudem vydán příkaz k domovní prohlídce na základě určitých důkazních materiálů, není možné realizovat takto vydaný příkaz s odstupem osmnácti měsíců od data jeho vydání, i když ve vydaném příkaze není žádné časové omezení k jejímu provedení, neboť se v mezidobí nepochybně změnil stav důkazní situace v důsledku probíhajícího trestního řízení a dalšího shromažďování důkazů, který již neodpovídá důkazní situaci, na jejímž podkladě byl příkaz původně vydán. Jestliže se policejní orgán rozhodne realizovat domovní prohlídku až po uplynutí doby osmnácti měsíců od vydání původního příkazu k domovní prohlídce, je povinen požádat o vydání nového příkazu k domovní prohlídce.

Napadeným rozsudkem byli obžalovaní L.B. a E.S. odsouzeni pro trestný čin podpory a propagace hnutí směřujících k potlačení práv a svobod člověka podle § 260 odst. 1, 2 písm. a) tr. zákona a pro trestný čin podpory a propagace hnutí směřujících k potlačení práv a svobod člověka podle § 261a tr. zákona a za to byl obžalovanému L.B. uložen trest odnětí svobody v trvání dvou let nepodmíněně, pro jehož výkon byl zařazen do věznice s dozorem, a obžalovanému E. S. trest odnětí svobody v trvání tří let nepodmíněně, pro jehož výkon byl zařazen do věznice s ostrahou. Oběma pak byly uloženy i tresty propadnutí věci. Dle skutkových zjištění okresního soudu se uvedeného jednání dopustili tím, že: - L. B. v průběhu roku 2003 byl šéfredaktorem internetového časopisu Poslední Generace umístěného na internetové stránce http://www.nsec-88.org, zajišťoval přípravu a výrobu dvou čísel tohoto časopisu s jeho následnou distribucí, včetně jeho umístění na uvedených světově veřejně přístupných webových stránkách a do časopisu Poslední Generace rovněž přispíval jako autor textu článků, a to v čísle 1/2003 článků Dobrý den, vážený čtenáři a Holocaust a zase holocaust, v čísle 2/2003 článků Vážení čtenáři a Chaver znamená přátelství by Thomas, v čísle 3/2004 článků Vážení čtenáři a Rádio Islám, - E. S. v průběhu roku 2004 byl šéfredaktorem internetového časopisu Poslední Generace umístěného na internetové stránce http://www.nsec-88.org, zajišťoval přípravu a výrobu tří čísel tohoto časopisu s jeho následnou distribucí, včetně jeho umístění na uvedených světově veřejně přístupných webových stránkách a do časopisu Poslední Generace rovněž přispíval jako autor textu článků, a to v čísle 2/2003 článku Organizace NSDAP/AO, v čísle 3/2004 článků Náš vzdělávací systém, Po stopách židobolševismu a vsunutého komentáře v článku Vážení čtenáři, ve speciálu z července 2004 článku Vážení čtenáři, ve speciálu z prosince 2004 článků Vážení čtenáři, Otázky, které zůstávají otevřené a Závěr, přičemž články publikované v časopisech Poslední Generace obviněným a dalšími neztotožněnými autory obsahují nenávistná vyjádření vůči Židům, objevuje se v nich touha po jejich fyzické likvidaci, nacistická genocida Židů (holocaust) je zpochybňována jako událost, která se nestala nebo se alespoň nestala v oficiálně udávaném rozsahu, je prezentováno přesvědčení, že v Osvětimi, Birkenau nebo Majdaneku nebyly plynové komory, články varují před barevnými imigranty, je preferována bílá rasa, Romové jsou označováni za zloděje, příživníky, autoři se hlásí k myšlenkám a osobnostem nacionálního socialismu, vycházejícího z pojetí nacionálního socialismu ve dvacátých až čtyřicátých letech 20. století a na něj navazujícího poválečného a soudobého nacionálního socialismu, tj. neonacismu, nacionální socialismus je autory pojímán pozitivně, jeho představitelé a organizace, které v jeho rámci působí, jsou pozitivně oceňovány. Proti tomuto rozsudku podal včas odvolání obžalovaný L. B., který uvedl, že již v přípravném řízení se doznal k prvnímu skutku, že dělal šéfredaktora dvou čísel časopisu Poslední Generace, také se doznal k tomu, že do tří čísel časopisu přispíval i vlastními články, ale popřel, že by psal nenávistná vyjádření vůči Židům a že by jeho texty obsahovaly touhu po jejich fyzické likvidaci. Jeho články neobsahují jednoznačný názor na neexistenci plynových komor, ale pouze vyslovuje názor, že je možné, že v té míře a množství, jak je veřejně uváděno, neexistují. Nikdy nezpochybňoval holocaust ve smyslu nacistické genocidy Židů a je toho názoru, že nacistický holocaust není horší než holocaust jiný. Ani žádným jiným důkazem nebylo prokázáno, že by jeho články obsahovaly nezákonnou tématiku a propagovaly hnutí směřující k potlačení práv a svobod člověka. Znalecký posudek PhDr. M. pouze dokazuje, že je autorem citovaných článků, což nikdy nezpochybňoval, a ze znaleckého posudku JUDr. M. nevyplývá, že by jeho články obsahovaly nezákonnou tématiku a že by u nich bylo možné vysledovat neonacistické zaměření. Proto také navrhoval výslech tohoto znalce, což nebylo okresním soudem akceptováno a ani tímto důkazem tedy nebyla jeho vina ve smyslu odsuzujícího rozsudku prokázána. V této části je tedy napadený rozsudek nesprávný. V rozsudku je chybně uvedeno, že je usvědčován svědkem V., který ale vypovídal pouze ohledně obžalovaného E.S., a také je v rozsudku nesprávně uvedeno, že je usvědčován znaleckými posudky. Nikdy neorganizoval žádné demonstrace ani pochody, není členem žádného hnutí ani politické strany a v napadeném rozsudku jsou uváděny jiné skutečnosti, které se nezakládají na pravdě. Při domovní prohlídce mu byly zabaveny i osobní poznámky, sešity a různé písemnosti i deníky, jejichž zajištěním však byla porušena ústavou zaručená práva, neboť šlo o deníky soukromého charakteru. Dále považuje za nepřiměřeně vysoký i uložený trest. Okresní soud dostatečně nezhodnotil polehčující okolnosti, když se k jednání plně doznal, přispěl svou výpovědí k objasnění trestné činnosti a napomáhal orgánům činným v trestním řízení, také projevil účinnou lítost nad tím, že byl šéfredaktorem dvou čísel časopisu, v neposlední řadě je pak bezúhonný člověk, vede řádný život, je zaměstnán. Okresní soud dokonce uložil přísnější trest, než jaký požadoval státní zástupce. Proto navrhl, aby krajský soud zrušil výrok o uloženém trestu a uložil mu trest mírnější tak, že se mu povoluje podmíněný odklad výkonu trestu odnětí svobody. Odvolání proti rozsudku podal včas také obžalovaný E. S. Ten ve svém odvolání uvedl, že napadá všechny výroky rozsudku. Jednak okresní soud neprovedl důkazy navržené obžalovaným, zejména výslech svědka JUDr. M., přičemž takový důkaz navrhovala i obžaloba. Dle názoru obžalovaného se jedná o tzv. opomenutý důkaz a pouhým přečtením posudku jako listinného důkazu bylo porušeno právo obžalovaného na obhajobu a spravedlivý proces, neboť byl de facto obejit zákon. Dále nebyl proveden výslech svědka T., který byl rovněž navrhován i obžalobou, když tento svědek se v přípravném řízení vyjádřil, že obžalovaného E.S. nezná. Přesto okresní soud dovodil, že svědek T. i V. obžalovaného znali. Obžalovaný dále namítl, že důkazy získané domovní prohlídkou byly získány v rozporu se zákonem. Odkazuje na citaci z odůvodnění okresního soudu, který z výsledků domovní prohlídky vycházel a poukazuje na nález Ústavního soudu ČR, II. ÚS 362/06, který cituje a dovozuje, že domovní prohlídka byla provedena bez řádného příkazu, když původní příkaz byl vydán téměř dva roky před jejím provedením. V okamžiku bezprostředně před domovní prohlídkou nebylo u obžalovaného rozhodováno soudem o zákonných důvodech domovní prohlídky, ačkoliv stav důkazního řízení a tedy důvody k prohlídce musely být v době výkonu prohlídky jiné, než jak tomu bylo před dvěma lety, tedy v době vydání původního příkazu k prohlídce. Z toho je patrné, že domovní prohlídka byla provedena v rozporu se zákonem a současně porušila i základní práva zaručená čl. 12 odst. 1, 2 Listiny základních práv a svobod. Soudem použité důkazy získané takovou domovní prohlídkou a takovým postupem pak zatěžují rozhodnutí prvoinstančního soudu vadou použití nezákonně získaného důkazu. Obžalovaný dále namítá, že z popisu skutkového jednání nelze dovodit, jaké konkrétní hnutí měl obžalovaný propagovat. Skutečnost, že autoři se hlásí k myšlenkám a osobnostem nacionálního socialismu vycházejícího z pojetí nacionálního socialismu ve dvacátých až čtyřicátých letech 20. století a na něj navazujícího poválečného a soudobého nacionálního socialismu, tj. neonacismu, je tvrzena myšlenková či ideová sounáležitost obžalovaného s nacionálním socialismem, za který je obecně považována ideologie zvaná nacismus a v případě tzv. nacismu se jedná o ideologii oficiálně uplatňovanou diktaturou v Německu v letech 1933 – 1945 prostřednictvím Národně socialistické německé dělnické strany. Nacismus jako speciální a konkrétní hnutí a politická strana obsahující i prvky národního socialismu zanikl v roce 1945 a nikdy poté nebyla obnovena žádná politická strana ani hnutí, které by mělo stejné cíle a stejný ideový základ. Je nutno rozlišovat mezi německým nacismem jako konkrétním hnutím představovaným konkrétní politickou stranou NSDAP a ideologickým směrem národní socialismus. Německý nacismus byl hnutím, které bezprostředně směřovalo k potlačení práv a svobod člověka, ale v případě tzv. národního socialismu se jedná pouze o ideový směr socialismu, tedy jde pouze o ideologii a nikoli hnutí či stranu schopnou takovou ideologii prosadit. Z výroku rozsudku pak není vůbec zřejmé, k čemu se autoři článků mají hlásit, zda k národnímu socialismu jako ideologickému směru socialismu nebo k národnímu socialismu německému – nacismu nebo k ideologickému směru neonacismu. Národní socialismus i tzv. neonacismus nejsou politická hnutí ani strany, ale pouze ideologické směry. Podpora a propagace pouhé ideologie pak nemůže být propagací hnutí, které bezprostředně směřuje k potlačení práv a svobod člověka nebo hlásá národností, rasovou, náboženskou či třídní zášť nebo zášť vůči jiné skupině osob, neboť zákonodárcem je postihována pouze podpora či propagace nějakého konkrétního hnutí a činů schopného existujícího hnutí, nikoliv však pouhé projevy názorů či zveřejňování ideologických projevů. Pokud měl soud za to, že se obžalovaní hlásí k myšlenkám německého nacismu jako konkrétního hnutí, pak by hlásili či propagovali něco, co již neexistuje. Obžalovaný dále namítá, že popis skutkového děje je nejasný a neúplný, neboť nelze dovodit příčinnou souvislost mezi tvrzením, že obžalovaný byl šéfredaktorem internetového časopisu Poslední Generace, zajišťoval přípravu a výrobu tří čísel a jeho následnou distribucí s tím, že články publikované v časopisech Poslední Generace obviněnými a dalšími neztotožněnými autory obsahují nenávistná vyjádření vůči Židům, atd. Nepřesná je pak i formulace popisu skutkového děje ohledně holocaustu, kdy tvrzení o jiném než oficiálním rozsahu nemůže naplňovat skutkovou podstatu uvedeného trestného činu, neboť není popírána existence genocidy židovského obyvatelstva obecně, stejně tak je nepodstatné tvrzení, že v některých koncentračních táborech nebyly plynové komory, neboť bez ohledu na správnost nebo nesprávnost takového tvrzení není zpochybňována genocida samotná. K tvrzení, že články varují před barevnými imigranty a je preferována bílá rasa a Romové jsou označováni za zloděje a příživníky, uvádí, že i toto je nepřesné k naplnění domnělých skutkových podstat, neboť není zřejmé, zda prvoinstančním soudem je míněno, že ono varování je hlásáním národností, rasové, náboženské či třídní zášti nebo zášti vůči jiné skupině osob. Zmíněné varování je pouhým projevem oprávněného názoru a oprávněných obav osoby, která se cítí být v současnosti či budoucnosti ohrožena zabráním jejího životního prostoru. Dále vytýká i hodnocení znaleckého posudku z oboru výpočetní techniky, když v této souvislosti namítá, že nickem Sedlis Diehard byly podepsány jen některé články, u nichž byl obžalovaný označen za autora a především nebylo nijak prokázáno, že by počítač byl skutečně vlastnictvím obžalovaného, že by obžalovaný byl jediným uživatelem tohoto počítače, že by klíč umístil na počítač právě obžalovaný a že nebyl tento klíč v počítači již při jeho koupi, neboť šlo o počítač z druhé ruky a dále nelze vyvrátit, že by přezdívku Sedlis Diehard mohl používat i někdo jiný a také nebylo vyvráceno, že klíč mohl někdo zkopírovat. Podle názoru obžalovaného nebylo dostatečně věrohodně prokázáno, že by byl skutečně autorem shora uvedených textů, kdy toto tvrzení opírá okresní soud pouze o závěry znaleckého posudku PhDr. M.. Tento důkaz však obžalovaný považuje za pouze orientační a podpůrný, neboť metodou použitou znalkyní nelze jednoznačně identifikovat autora rozebíraného textu. Obžalovaný namítá, že se znalkyně prokazatelně zmýlila nejméně při posuzování textu, kdy za autora článku Organizace NSDAP/AO považovala obžalovaného S., když tento text byl však pouhým překladem článku z angličtiny a obžalovaný tak nemohl stylizovat a formulovat něco, co je jen překladem cizojazyčného originálu. Dále namítá obžalovaný také vady spočívající v tom, že znalkyně použila k posuzování textů jako srovnávací materiály dopisy obžalovaného z vazby, ačkoliv k tomu obžalovaný nedal souhlas a navíc není najisto postaveno, kdo písemnosti psal a koncipoval. Obžalovaný dále namítá, že články, které mu jsou připisovány jako autorovi, navíc neobsahují texty, které by mohly mít relevantní obsah a poměrně obsáhle se zabývá otázkou holocaustu a podrobně rozebírá jednotlivé články. V závěru odvolání pak obžalovaný namítá, že okresním soudem uložený trest je nepřiměřený, když okresní soud postupoval v rozporu s obecnými zásadami pro ukládání trestů. Okresnímu soudu vytýká, že na jedné straně hodnotí jako přitěžující okolnosti skutečnosti, které jsou zákonnými znaky trestného činu, pro který byl obžalovaný odsouzen. Dále okresní soud nepřihlédl k tomu, jakou měrou se kdo měl podílet na spáchání trestného činu, pokud by bylo uvažováno v tom směru, že obžalovaný uvedený skutek spáchal. Jeho jednání spočívající v tvrzeném krátkém redaktorování internetového časopisu a údajného autorství sedmi článků není nijak zvlášť nebezpečným jednáním, aby bylo nutno ukládat nepodmíněný trest odnětí svobody u osoby prvotrestané. Nelze přehlédnout, že jde o osamocený skutek, spáchaný navíc před více jak čtyřmi lety a společenská nebezpečnost takového jednání, které nemělo pokračování, byla nepochybně v době vydání rozsudku výrazně snížena pouhým uplynutím času od jeho spáchaní. Okresní soud pak ani nezohlednil skutečnost, že obžalovaný byl v té době 22letý mladík, který po základní škole absolvoval jen dvouletou nástavbu a po škole již pracoval jako skladník, šlo tedy o osobu dokonce bez středního všeobecného vzdělání. Obžalovaný tedy ani vzhledem ke svému tehdy nízkému vzdělání a společenskému zařazení s nedostatečnými životními zkušenostmi nebyl schopen hodnotit dějinné skutečnosti tak, aby v nich mohl rozpoznat mezi dobrem a zlem, mezi možným a nemožným, mezi společensky přijatelným a nepřijatelným názorem či jednáním a nemohl si tak učinit vlastní názor na důvody uspořádání společnosti ani společensko-politický názor. Mohl nanejvýš přijímat názory jiných osob. Pokud by bylo dokázáno, že se některého ze skutků dopustil, potom tak činil v omylu, který nebyl schopen prohlédnout a revidovat. Konečně pak prvoinstanční soud nezohlednil ani jeho dosavadní řádný život. Proto navrhl, aby krajský soud napadený rozsudek zrušil v celém rozsahu a obžalovaného z obžaloby zprostil, popřípadě aby věc vrátil okresnímu soudu k novému projednání a rozhodnutí. Krajský soud z podnětu podaných odvolání ve smyslu ustanovení § 254 odst. 1 tr. řádu přezkoumal zákonnost a odůvodněnost všech výroků napadeného rozsudku, jakož i správnost postupu řízení, jež jeho vydání předcházelo, a dospěl k závěru, že odvolání obou obžalovaných jsou důvodná. Okresní soud provedl dokazování v jednom hlavním líčení a po takto provedeném řízení zhodnotil provedené důkazy jednotlivě i ve vzájemných souvislostech a dospěl k závěrům vysloveným ve výroku napadeného rozsudku. Krajský soud se ztotožnil pouze s některými závěry okresního soudu, a to jen ve vztahu k obžalovanému L.B., neztotožnil se však s použitou právní kvalifikací jeho jednání. Krajský soud považoval za nutné doplnit důkazní řízení o výslechy znalců, a to znalkyně PhDr. V.M. s ohledem na obhajobu a tvrzení obžalovaného E. S., že jej označila za autora textu, který byl pouhým překladem z anglického jazyka, a dále pak o výslech znalce JUDr. M.M, který v přípravném řízení zpracovával znalecký posudek na posouzení společenské závadnosti textů a v době rozhodování okresního soudu již nebyl jako soudní znalec zapsán. Okresní soud mohl tohoto znalce přibrat ad hoc do trestního řízení, aby stvrdil závěry zpracovaného znaleckého posudku, což však neučinil s odkazem, že to není třeba a znalecký posudek pak přečetl pouze jako listinný důkaz. Tento postup okresního soudu nebyl správný a s ohledem na závažnost jednání, kterému odpovídala i použitá právní kvalifikace, pak bylo zcela na místě, aby závěry takového posudku byly v důkazním řízení předneseny a soud se s nimi mohl vypořádat. Proto krajský soud sám přibral do trestního řízení ad hoc uvedeného znalce a vyslechl jej k závěrům jím zpracovaného znaleckého posudku. Znalkyně PhDr. V. M. setrvala na závěrech svých znaleckých posudků a k doplňujícím dotazům uvedla, že jí nebylo známo, že by jeden z textů, u kterého měla určit autorství, byl pouhým překladem, nicméně nevyloučila, že i tak lze autorství určit, neboť text měl kompaktnost a i když někdo překládá text z cizího jazyka, jsou zachovány jeho stylizační dovednosti, pravopisná úroveň a použité prostředky. Text nemůže přeložit jinak, než jak umí stylizovat, překladatel si to přizpůsobuje svým vyjadřovacím schopnostem. Přestože nevěděla, že se jedná o překlad, neměla ani u tohoto článku pochybnost o autorství obžalovaného, neboť porovnávala jednotlivé sporné texty mezi sebou a ty vykazovaly jednotnost. Dále uvedla, že měla dostatek srovnávacího materiálu, jak u obžalovaného B., tak u obžalovaného S.. Pokud jde o obžalovaného B., jednalo se o šest jeho e-mailů a odvolání proti posudku lékařské komise, které bylo dostatečně obsáhlé. U obžalovaného S. pak měla k dispozici dvacet jeho dopisů z vazby a dále jeho práce a úvahy. Přitom za základ posuzování označila právě tyto jeho úvahy, zatímco dopisy z vazby považovala pouze za doplňující materiál. Znalec JUDr. M. M. setrval na závěrech svého znaleckého posudku a dále se vyjádřil i k jednotlivým článkům, které měli psát obžalovaní, zejména z pohledu odpovědí na zadané otázky, přičemž řadu článků označil v tom směru, že neobsahují žádné skutečnosti závadového charakteru. Z výpovědi znalce krajský soud dále zjistil, že vzhledem k výběru témat a odkazům na jednotlivé články lze usuzovat, že celkové zaměření časopisu směřovalo k revizionistickým náhledům na minulost, na období nacistického Německa, současně tam byly odkazy na stávající organizace, které jsou řazeny do oblasti neonacistického spektra. Pokud jde o pojem neonacismus, k němuž se však v článcích nikdo explicitně nehlásí, jde o pojem, který je vznášen zvnějšku pro označení myšlenkových směrů nebo názorů. Dále uvedl, že národní nebo nacionální socialismus může být i takový, který nespadá do neonacistického spektra, např. český národní socialismus vycházející z tradic českého národního obrození a z určité nosné síly první republiky. Nacionální socialismus označil znalec za myšlenkový proud, případně ideologii. Nebyl schopen uvést, zda byly v článcích jmenovány konkrétní skupiny hnutí existující v roce 2003, které by nějak vyznávaly ideologii bývalého nacistického Německa, oslavovaly ji atd. Byl tam minimálně článek pozitivně hodnotící organizaci NSDAP/AO, což je organizace, která stále existuje v USA a má i celosvětovou síť sympatizantů. Neonacistické spektrum pak znalec označil za souhrn organizací i jednotlivců, kteří se hlásí k ideálům neonacismu, ten hlásá uspořádání společnosti, kde ekonomika a politika je plně podřízena národním zájmům v tom smyslu, že je navazováno na určité represivní postupy z období nacistického Německa, nicméně na rozdíl od historického nacismu se nejedná už pouze o dominanci germánských národů, ale může být aplikován i v zemích, které nebyly v období nacismu chápány jako plnohodnotné, může to být rozšiřováno i do jiných národů, přičemž se hlásí alespoň částečně k represivním mechanismům období nacistického Německa. Po takto doplněném důkazním řízení dospěl krajský soud v případě obžalovaného L. B. k závěru, že lze na základě důkazů provedených okresním soudem a doplněných pak krajským soudem o výslech znalkyně PhDr. V. M. a znalce JUDr. M. M. dovodit, že se jednání, které mu bylo kladeno za vinu, dopustil, nicméně v menším rozsahu, než jak bylo prezentováno ve výroku napadeného rozsudku. Sám obžalovaný se k jednání v přípravném řízení i v řízení před soudem doznal. Uvedl, že byl skutečně šéfredaktorem dvou čísel časopisu Poslední Generace, zajišťoval jeho přípravu a výrobu i následnou distribucí včetně umístění na internetových stránkách. Také doznal, že do některých čísel časopisu přispíval i svými články, jejichž názvy si však nepamatuje. Jeho doznání pak koresponduje s dalšími provedenými důkazy, a to znaleckým posudkem z oboru určování autorství textů zpracovaného PhDr. V. M., která měla ke zpracování posudku srovnávací materiály od obžalovaného, nepocházející z domovní prohlídky a tyto byly dostatečné k určení autorství textů. Znalkyně pak uvedla, které články stylizoval právě obžalovaný B.. Ze závěrů znaleckého posudku znalce JUDr. M. M. pak soud zjistil, že některé články, které stylizoval právě obžalovaný B., neobsahují žádné závadné skutečnosti, které by zakládaly trestnost. Jediné články, které znalec označil a které by naplňovaly svým obsahem zákonné znaky skutkové podstaty trestného činu, jsou články uveřejněné v čísle 1/2003 s názvy „Dobrý den, vážený čtenáři“ a „Holocaust a zase holocaust“. Ostatní články, které byly uvedeny ve výroku rozsudku a kterými měl obžalovaný přispět do časopisu, žádné závadné informace trestně právního charakteru neobsahují, proto byly z popisu skutkové věty vypuštěny. Pokud jde o články, které obžalovaný L. B. jako šéfredaktor prvých dvou čísel časopisů Poslední Generace použil od jiných neztotožněných autorů, i v tomto případě krajský soud považoval za nutné upřesnit popis skutkové věty o vyjmenování konkrétních článků z jednotlivých čísel, které svým obsahem naplňují skutkovou podstatu trestného činu. Časopisy Poslední Generace totiž obsahují celou řadu článků a textů, z nichž však některé neobsahují žádné právně relevantní skutečnosti, které by zakládaly jejich trestnost. Obžalovaný pak sám dobrovolně vydal řadu věcí, které souvisely s jeho trestnou činností a část věcí byla zajištěna při domovní prohlídce, kterou však považoval krajský soud za nezákonnou, jak bude rozvedeno níže. Nicméně v případě tohoto obžalovaného byla řada důležitých důkazů, zejména pak počítačů, které byly podrobeny dalšímu znaleckému zkoumání a z nichž byly zjištěny právně relevantní informace pro posouzení jednání obžalovaného, vydány obžalovaným dobrovolně. Věci, které mu byly zabaveny při domovní prohlídce a jejichž výčet byl pak uveden i v trestu propadnutí věci ve výroku okresního soudu, budou muset být okresním soudem obžalovanému vráceny ve smyslu ustanovení § 80 odst. 1 tr. řádu. Vina obžalovaného L. B. byla bezesporu prokázána, nicméně pokud jde o použitou právní kvalifikaci, zde se krajský soud se závěry okresního soudu neztotožnil. Podstatou trestného činu podpory a propagace hnutí směřujících k potlačení práv a svobod člověka podle § 260 odst. 1, 2 písm. a) tr. zákona je, aby bylo propagováno hnutí, které bezprostředně směřuje k potlačení práv a svobod člověka nebo hlásá národností, rasovou, náboženskou či třídní zášť nebo zášť vůči jiné skupině osob a aby čin byl spáchán jiným podobně účinným způsobem jako tiskem, rozhlasem nebo televizí. V této souvislosti je třeba odkázat na stanovisko trestního kolegia Nejvyššího soudu České republiky ze dne 13.12.2006, sp. zn. Tpjn 302/2005. Z tohoto stanoviska vyplývá, že za hnutí ve smyslu § 260 odst. 1 tr. zákona se považuje skupina osob alespoň částečně organizovaná, byť třeba formálně neregistrovaná, směřující k potlačení práv a svobod člověka nebo hlásající národnostní, rasovou, náboženskou či třídní zášť nebo zášť vůči jiné skupině osob. Pro naplnění znaků této skutkové podstaty je nutné, aby hnutí existovalo v době, kdy je pachatel podporoval či propagoval, a to byť v jeho modifikované podobě (např. neofašistické nebo neonacistické hnutí apod.). Propagace hnutí prokazatelně směřujícího k potlačení práv a svobod člověka, které v době jeho propagace neexistovalo, může podle okolností naplňovat znaky pokusu trestného činu podpory a propagace hnutí směřujících k potlačení práv a svobod člověka dle § 8 odst. 1 tr. zákona k § 260 odst. 1 tr. zákona, pokud však pachatel zamýšlel svým jednáním iniciovat vznik nebo obnovení takového hnutí, anebo znaky trestného činu podpory a propagace hnutí směřujících k potlačení práv a svobod člověka podle § 261a tr. zákona, popř. znaky trestného činu hanobení národa, etnické skupiny, rasy a přesvědčení podle § 198 tr. zákona či trestného činu podněcování k nenávisti vůči skupině osob nebo k omezování jejich práv a svobod podle § 198a tr. zákona, které nejsou svou dikcí vázány na existenci tohoto hnutí. Z odůvodnění tohoto stanoviska pak vyplývá, že se musí jednat o propagaci hnutí skutečně existujícího, a to v době, kdy došlo ke spáchání trestného činu, přičemž za hnutí ve smyslu § 260 odst. 1 tr. zákona je třeba považovat skupinu osob, alespoň částečně organizovanou, byť třeba formálně neregistrovanou, zastávající či hlásající postoje a stanoviska uvedená v § 260 odst. 1 tr. zákona. Principy, na jejichž základě bude hnutí fungovat, mohou být zakotveny písemně, ale mohou existovat i jako nepsaná, členy hnutí uznávaná či tradovaná pravidla, když k naplnění znaků této skutkové podstaty je však nutná prokazatelná existence hnutí identifikovatelného alespoň v hrubých rysech, které pachatel podporuje nebo propaguje. Dále dané rozhodnutí poukazuje na skutečnost, že nesmí být zaměňovány pojmy hnutí a ideologie. Existujícím hnutím pak může být i takové hnutí, které navazuje v modifikované podobě na již neexistující hnutí, např. neofašistické nebo neonacistické hnutí, pokud využívá např. ideologie, symbolů, pozdravů a dalších atributů již zaniklého hnutí. Existenci takového hnutí identifikovatelného alespoň v hrubých rysech v době, kdy je pachatel propagoval, je nutno v trestním řízení prokazovat. Pokud jde o osobu pachatele, není nutné, aby sám byl členem takového hnutí, ale postačí jeho vědomost o existenci hnutí a srozumění s tím, že svým jednáním ho podporuje či propaguje. S ohledem na toto stanovisko dospěl krajský soud k závěru, že ani po výslechu znalce JUDr. M. M. s přihlédnutím k ostatním provedeným důkazům nelze dovodit, že by jednáním obžalovaného B. bylo propagováno skutečně existující hnutí, jak má na mysli ustanovení § 260 odst. 1 tr. zákona. Ze samotného výroku rozsudku okresního soudu vyplývá, že se obžalovaný hlásí k myšlenkám a osobnostem nacionálního socialismu, vycházejícího z pojetí nacionálního socialismu ve dvacátých až čtyřicátých letech 20. století a na něj navazujícího poválečného a soudobého nacionálního socialismu, tj. neonacismu. Okresní soud tedy poukazuje na myšlenkový proud – ideologii a nikoliv na hnutí, neboť nacionální socialismus je ideologie a nikoli hnutí. Stejně tak neonacismus není hnutím, ale pouze ideologií, když z encyklopedie lze zjistit, že neonacismus je politická ideologie vycházející z nacismu, která vznikla po druhé světové válce, přičemž neonacisté vycházejí z teze o nadřazenosti bílé rasy a hlavním nepřítelem neonacistů jsou imigranti, komunisté, liberálové, punkáči a hlavně Židé. Z jednotlivých článků pak nevyplývá jednoznačná orientace na podporu nějakého konkrétního existujícího hnutí, a to ani v modifikované podobě a ani znalec neuvedl, že by se mělo jednat o propagaci nějakého konkrétního hnutí. Sám označil neonacismus rovněž za myšlenkový směr. Na základě rozboru stanoviska Nejvyššího soudu ČR i provedených důkazů tak dospěl krajský soud k závěru, že nelze jednání obžalovaného B. kvalifikovat dle § 260 odst. 1 písm. a) tr. zákona, neboť se nepodařilo prokázat existenci nějakého konkrétního hnutí, které by měl v době spáchání trestné činnosti propagovat a propagace pouhých myšlenek či ideologie není trestná dle tohoto ustanovení trestního zákona. Nicméně z obsahu článků, které jsou vyjmenovány ve výroku rozsudku, lze dovodit, že došlo přinejmenším k naplnění znaků skutkové podstaty trestného činu hanobení některého národa, etnické skupiny a rasy dle § 198 odst. 1 písm. a) tr. zákona, neboť ve vyjmenovaných článcích jsou obsažena nenávistná vyjádření vůči Židům, objevuje se v nich touha po jejich fyzické likvidaci a je z nich patrné i varování před barevnými imigranty, přičemž je preferována bílá rasa. Trestného činu hanobení národa, etnické skupiny, rasy a přesvědčení podle § 198 odst. 1 tr. zákona se dopustí ten, kdo veřejně hanobí buď některý národ, jeho jazyk, některou etnickou skupinu či rasu nebo skupinu obyvatelů republiky pro jejich politické přesvědčení, vyznání nebo proto, že jsou bez vyznání. Přitom za hanobení se považuje hrubě urážlivý projev směřující k hrubému znevážení některého národa, jeho jazyka, některé etnické skupiny nebo rasy pro jejich politické přesvědčení, vyznání nebo proto, že jsou bez vyzvání. Navíc postih za toto ustanovení je na místě právě za situace, kdy jednání pachatele sice bude mít některé vnější shodné projevy s jednáním popsaným v ustanovení § 260 odst. 1 tr. zákona, avšak nebude mít žádnou spojitost s existujícím hnutím popsaným v ustanovení § 260 odst. 1 tr. zákona. Z citace tohoto ustanovení je zřejmé, že jednáním obžalovaného došlo k naplnění zákonných znaků skutkové podstaty hanobení národa, etnické skupiny, rasy a přesvědčení dle § 198 odst. 1 tr. zákona, neboť jak bylo prezentováno shora, články, které byly umístěny do časopisu Poslední Generace, jejímž šéfredaktorem byl obžalovaný B. a dva články, které sám do časopisu napsal, obsahují hrubě urážlivé projevy směřující k znevážení jiného národa a rasy, a to zejména Židů. Z obsahu článků vyjmenovaných ve výroku rozsudku vyplývá např. že … „nejhorším odpadem a největším zlem současného světa jsou Židé, jsou doslova urážkou lidství a jakousi formou dekadence přírody – to jsou asi jediné a jedině možné výrazy a přirovnání pro tuto lidskou rasu“ nebo že, …“největší nebezpečí pro současný svět a pro jeho další existenci představuje rakovinový nádor zvaný Žid“ (citace z článku Koncentrace zla v Poslední generaci č. 1). Z článku „Nejdříve opice“ z časopisu Poslední generace č. 2/2003 např. vyplývá, že …„Evropská města, evropské školy, podniky a ostatní instituce jsou plné bytostí, které na tento kontinent a do této kultury nepatří, černoši, cikání, Židé, asiaté“. V článku s názvem „Organizace NSDAP/AO“ z Poslední generace č. 2/2003 se uvádí, že …„naším cílem je obrana bílé rasy, přežití bílé rasy a jejích jednotlivých národů…. V článku „Jsou to stupidní Židé“ v Poslední generaci č. 2/2003 je opakovaně uváděno, že „Židé jsou stupidní“ Z výčtu těchto článků je patrné, že skutečně je veřejně hanoben jiný národ, jiná rasa i jiná etnická skupina, a proto kvalifikace dle shora uvedeného ustanovení § 198 odst. 1 tr. zákona je zcela na místě, neboť i když sám obžalovaný B. uvedené články nepsal, přesto je jako šéfredaktor umístil do časopisu Poslední generace, který pak veřejně šířil dál. V jednočinném souběhu pak obžalovaný L. B. naplnil také zákonné znaky skutkové podstaty trestného činu podpory a propagace hnutí směřujících k potlačení práv a svobod člověka podle § 261a tr. zákona, neboť v článcích uveřejněných jím v časopisech Poslední generace č. 1 a 2 a v jeho dvou článcích, kterými do těchto časopisů přispěl, se objevuje veřejné popírání a zpochybňování nacistické genocidy a jiných zločinů nacistů proti lidskosti. Opět lze příkladem uvést článek „Free Ernst Zündel“, kde se uvádí, že …„jde o muže zodpovědného za „Leuchter Report“ – vědecká ohlášení podložená na základě vyšetřování Osvětimi, které skoncovalo s názory, že Němci zplynovali 6 milionů Židů“. Dle znalce JUDr. M. M. je Ernst Zündel popíračem holocaustu. Dále v článku „Koncentrace zla“ v čísle 2/2003 Poslední generace je uvedeno …„nejdříve přivedli na svět a dotáhli k naprosté dokonalosti největší lež a podvod, jaký kdy byl vymyšlen, tzv. holocaust“ nebo v tomtéž článku je uvedeno …„Můj osobní názor ovšem je, že i když mysteriózní podvod zvaný holocaust nikdy neproběhl, bylo by v zájmu dnešního světa, aby proběhl“. V článku „Holocaust a zase holocaust“ je zpochybněna existence plynových komor v Osvětimi, Birkenau a Majdaneku. V článku „Mr. Death“ se mimo jiné uvádí, že … „nějakých čtyřicet let jsem bez diskuse věřil, že v koncentračních táborech byly plynové komory, a když jsem přišel na to, že nebyly, napadla mne další otázka, co s tím budu dělat?“ a ve stejném článku je pak opět zpochybňována existence plynových komor v Osvětimi, Birkenau nebo Majdaneku. Z tohoto výčtu lze dovodit, že skutečně v některých článcích docházelo k popírání holocaustu jako celku, případně docházelo k jeho zpochybňování, stejně tak jako k zpochybňování existence plynových komor, apod. Z tohoto pohledu lze dovodit, že skutečně jednání obžalovaného B., který byl šéfredaktorem časopisu Poslední generace č. 1 a 2, kde byly tyto články uvedeny a do kterých přispěl i svými dvěma články, a které byly veřejně šířeny po internetu, naplnilo všechny zákonné znaky uvedené skutkové podstaty, neboť došlo k zpochybnění či popírání nacistické genocidy a dalších zločinů nacistů vůči lidskosti. V obou případech lze v jednání obžalovaného spatřovat minimálně nepřímý úmysl ve smyslu ustanovení § 4b tr. zákona, neboť tím, že vydával uvedený časopis a sám do něho i přispíval a uveřejňoval články, které veřejně hanobily jiné národy, rasy a etnické skupiny a popíraly či zpochybňovaly nacistickou genocidu, byl s ohledem na svůj věk, své vzdělání a své dosavadní životní zkušenosti nepochybně přinejmenším srozuměn s tím, že takové jednání porušuje zájmy chráněné trestním zákonem. Jednání obžalovaného dosahuje s ohledem na charakter spáchané trestné činnosti vysokého stupně společenské nebezpečnosti, neboť porušuje zájmy chráněné trestním zákonem na ochraně základních lidských a občanských práv a svobod, rovnoprávnosti lidí bez rozdílu rasy, etnické skupiny, národnosti, jazyka, náboženství, politického nebo jiného smýšlení, sociální příslušnosti nebo původu. Pokud je navíc takové jednání prezentováno veřejně dostupnou internetovou sítí, pak lze takové jednání považovat za společensky vysoce nebezpečné již svým samotným obsahem. Při úvaze o trestu se krajský soud rovněž neztotožnil s názorem okresního soudu. Okresní soud při ukládání trestu pochybil, pokud na jedné straně kvalifikoval jednání obžalovaného mimo jiné i dle druhého odstavce § 260 tr. zákona, tedy v kvalifikované skutkové podstatě pro okolnosti, které podstatně zvyšují stupeň společenské nebezpečnosti jednání, a na druhé straně při ukládání trestu tento uložil ve smyslu § 40 odst. 1 tr. zákona pod spodní hranicí zákonné trestní sazby. Takový postup se vzájemně vylučuje a krajský soud by mohl takové pochybení napravit pouze tím, že by jednání obžalovaného kvalifikoval jen dle odstavce prvého citovaného ustanovení, k čemuž však nedošlo, neboť krajský soud jednání obžalovaného kvalifikoval dle jiného ustanovení trestního zákona. Vzhledem k tomu, že došlo k částečné překvalifikaci jednání obžalovaného B. na trestný čin hanobení národa, etnické skupiny, rasy a přesvědčení podle § 198 odst. 1 tr. zákona, však došlo i k výraznému snížení trestní sazby, která dané jednání postihuje. Uvedené ustanovení § 198 odst. 1 tr. zákona umožňuje uložení trestu odnětí svobody ve výměře až na dvě léta, zatímco ustanovení § 261a tr. zákona má trestní sazbu v rozpětí od šesti měsíců do tří let. Vzhledem ke spáchání dvou trestných činů pak byl ve smyslu § 35 odst. 1 tr. zákona ukládán trest úhrnný dle přísnějšího ustanovení, kterým je § 261a tr. zákona. Při úvaze o trestu vycházel krajský soud z ustanovení § 23 a 31 tr. zákona, přičemž jako polehčující okolnost hodnotil dosavadní řádný život obžalovaného, který nemá žádný záznam v rejstříku trestů, jeho doznání, které bezesporu výrazně napomohlo k objasnění trestné činnosti, i jeho dobrovolné vydání věcí a dále spolupráci s orgány činnými v trestním řízení. Dále pak krajský soud hodnotil i změnu názorů na dané téma prezentované obžalovaným. Přitěžující okolnosti zjištěny nebyly. Za daného stavu, kdy došlo k výraznému snížení trestní sazby, s přihlédnutím k účelu trestu, možnostem nápravy obžalovaného i polehčujícím okolnostem dospěl krajský soud k závěru, že je možné na obžalovaného působit ještě trestem výchovným, nespojeným s přímým odnětím svobody. S ohledem na charakter spáchané trestné činnosti i s přihlédnutím k vyššímu stupni společenské nebezpečnosti jednání pak byl trest uložen mírně pod polovinou zákonné trestní sazby ve výměře jednoho roku a šesti měsíců a výkon trestu byl podmíněně odložen na přiměřenou zkušební dobu v délce dvou let a šesti měsíců. Současně bylo nutné ve smyslu ustanovení § 55 odst. 1 písm. a) tr. zákona uložit i trest propadnutí věci, a to věcí, které obžalovaný dobrovolně vydal, neboť se jednalo o věci, které byly použity při spáchání trestné činnosti. Pokud jde o věci zabavené při domovní prohlídce, zde krajský soud již shora poukazoval na nutnost jejich vrácení obžalovanému postupem dle § 80 odst. 1 tr. řádu ze strany okresního soudu. U obžalovaného E.S. byla situace odlišná v tom směru, že tento obžalovaný odmítl vypovídat jak v přípravném řízení, tak u hlavního líčení a obžalovaný B. ve vztahu k němu rovněž nevypovídal. Z výpovědí dalších slyšených svědků nebyly zjištěny žádné skutečnosti svědčící o vině obžalovaného. Vina obžalovaného byla prokazována výsledky domovní prohlídky a na ni navazujících důkazů opatřených domovní prohlídkou. Krajský soud nemá pochybnosti o tom, že by z provedených důkazů nevyplývalo podezření, že se uvedeného jednání obžalovaný dopustil, nicméně je třeba hodnotit zákonnost a procesní použitelnost provedených důkazů. Prvotním a základním důkazem, od kterého se odvíjejí všechny další důkazy, je domovní prohlídka. Okresní soud se v odůvodnění svého rozhodnutí námitkami ve vztahu k domovní prohlídce, které vznesl již v řízení před okresním soudem obhájce obžalovaného, nijak nezabýval, a naopak ze závěrů domovní prohlídky jako důkazu vycházel, aniž by zdůvodnil, proč ji považuje za zákonný důkaz. Z obsahu spisu vyplývá, že příkaz k povolení domovní prohlídky vydal Obv.s.Pha 1 dne 23.11.2004. Z protokolu o provedení domovní prohlídky však vyplývá, že na základě tohoto citovaného příkazu byla provedena až dne 11.5.2006, tedy s odstupem cca jednoho a půl roku od vydání příkazu k domovní prohlídce a navíc byla po takové době provedena jako neodkladný úkon, tedy ještě před zahájením trestního stíhání obžalovaných. I když trestní řád ve svých ustanoveních nikde nezakotvuje lhůtu k provedení domovní prohlídky, přesto lze s ohledem na podstatný zásah do práva na nedotknutelnost obydlí, které chrání nejen trestní zákon, ale i Ústava České republiky a Listina základních práv a svobod, dovodit, že tato by měla být provedena neprodleně po vydání příkazu k domovní prohlídce s ohledem na mimořádnost zásahu do práva na soukromí a nedotknutelnost obydlí. V daném případě lze poukázat na nález Ústavního soudu ČR II. ÚS 362/06, z něhož vyplývá, že domovní svoboda jako ústavně zaručené právo plynoucí z čl. 12 Listiny základních práv a svobod svou povahou a významem spadá mezi základní lidská práva a svobody, neboť spolu s dalšími ústavně zaručenými základními právy dotváří osobnostní sféru jedince, jeho individuální integritu, jako zcela nezbytnou podmínku důstojné existence jedince a rozvoje lidského života vůbec, je nutno respektovat a důsledně chránit. Průlom této ochrany, umožněný ústavním pořádkem v případě domovní prohlídky pro účely trestního řízení, je třeba chápat jako výjimku, která vyžaduje restriktivní interpretaci zákonem stanovených podmínek její přípustnosti. Před vydáním příkazu k domovní prohlídce je proto nutno bedlivě zkoumat, zda jsou pro její nařízení splněny všechny zákonné podmínky a obecný soud musí své rozhodovací důvody v odůvodnění příkazu dostatečně a zřetelně vyložit, přičemž musí být zřejmé, z jakých skutkových a případně i jiných okolností tento příkaz jako rozhodnutí orgánu veřejné moci vychází, případně čím a v čem pokládá zákonem stanovené podmínky za naplněné. Z dalšího nálezu Ústavního soudu ČR I. ÚS 768/2000 pak vyplývá, že trestní řád sice výslovně nepředepisuje, aby soudce v příkazu k domovní prohlídce podle § 83 tr. řádu stanovil mimo jiné další omezující podmínky pro její provedení, což je např. stanovení lhůty pro její provedení, ale zároveň nelze vyloučit, aby soud v příkazu takové bližší vymezující podmínky stanovil a jelikož je přípustnost domovní prohlídky třeba chápat jako výjimečný zásah do ústavně zaručené domovní svobody, lze každý takový zásah interpretovat jen restriktivně. Současně ústavní soud poukazuje na to, že není možné příkaz k domovní prohlídce chápat jako extenzivní a trvalé omezení domovní svobody, neboť taková interpretace by ve svých důsledcích zjevně narušovala podstatu a smysl čl. 12 Listiny. Z citace shora uvedených nálezů Ústavního soudu ČR vyplývá, že domovní prohlídka je skutečně zcela výjimečným a mimořádným zásahem do práva na ochranu domovní svobody chráněnou mimo jiné i ústavou, a proto je třeba před každým provedením domovní prohlídky a zejména před vydáním příkazu k domovní prohlídce zcela pečlivě a aktuálně zkoumat důvody pro její provedení. Domovní prohlídka by pak měla být provedena v bezprostřední návaznosti na vydaný příkaz, neboť nelze takový příkaz chápat jako trvající omezení domovní svobody. V daném případě pak nepochybně toto právo porušeno bylo, neboť podmínky při vydání příkazu k domovní prohlídce v roce 2004 byly nepochybně jiné než v době realizace domovní prohlídky v roce 2006. S takovým odstupem času rozhodně nelze dovodit aktuálnost a odůvodněnost původně vydaného příkazu k domovní prohlídce, a proto nelze takový důkaz považovat za zákonný. Orgány činné v trestním řízení, tedy Policie ČR, měla před provedením domovní prohlídky požádat o vydání nového příkazu s odkazem na aktuálně zjištěný důkazní stav, neboť v odůvodnění příkazu musí být odkaz na konkrétní skutkové okolnosti případu, které nemohou být stejné v roce 2004 a v roce 2006, když v mezidobí nepochybně probíhala operativně pátrací činnost Policie ČR a navíc probíhaly i odposlechy. Ani z provedených odposlechů však nebyly zjištěny žádné konkrétní skutečnosti, které by vinu obžalovaného S. prokazovaly. V tomto kontextu pak nemůže obstát ani argument státního zástupce v tom směru, že provedení domovní prohlídky bylo „legalizováno“ tou skutečností, že při ní skutečně byly nalezeny a zajištěny věci prokazující trestnou činnost obžalovaného. Tato skutečnost nemůže zhojit nezákonnost a protiústavnost postupu při domovní prohlídce a k výsledkům takové domovní prohlídky nelze v rámci dokazování přihlédnout. Vzhledem k tomu, že domovní prohlídka byla provedena nezákonným způsobem, na základě zastaralého a v té době již neplatného příkazu, nelze pak další důkazy získané domovní prohlídkou považovat za zákonné a usvědčující obžalovaného S.. Jak je patrné, domovní prohlídkou byly zajištěny mimo jiné i srovnávací materiály, na jejichž základě pak znalkyně PhDr. V. M. zpracovávala svůj znalecký posudek z oboru autorství textů, přičemž právě úvahy obžalovaného zajištěné v písemnostech z domovní prohlídky byly pro znalkyni tím nejadekvátnějším a nejzákladnějším srovnávacím materiálem, zatímco soukromé dopisy byly pouze doplňujícího charakteru. Stejně tak i následné zajištění počítačů a listinných důkazů a následné zkoumání počítačů znalcem nelze s ohledem na shora uvedené důvody považovat za zákonné důkazy, které by usvědčovaly obžalovaného ze spáchané trestné činnosti, neboť mají svůj původ v nezákonné domovní prohlídce. Jiné důkazy, které by usvědčovaly obžalovaného z trestné činnosti, než které by byly odvozeny od domovní prohlídky, pak získány a ani provedeny nebyly. S ohledem na tuto skutečnost proto nebylo možné vyslovit vinu obžalovaného S. a ten musel být ve smyslu ustanovení § 226 písm. c) tr. řádu obžaloby zproštěn, neboť nebylo prokázáno, že by uvedený skutek spáchal právě obžalovaný S. S ohledem na shora uvedené důvody, kdy došlo ke zproštění obžalovaného S. obžaloby, pak není třeba se podrobně zabývat dalšími námitkami uvedenými v jeho odvolání, když námitky ve vztahu k popisu skutkového děje, k prokázání existence hnutí, jež měl propagovat i k právní kvalifikaci byly zdůvodněny již u obžalovaného B. Další námitky související s nepřiměřeností trestu nejsou za daného stavu, kdy došlo ke zproštění z obžaloby, relevantní. Pokud jde o obžalovaným S. uplatněné námitky proti přibrání znalce JUDr. M. M., které krajský soud odmítl, pak lze poukázat na to, že tento znalec byl přibrán do trestního řízení za stavu, kdy byl jako znalec zapsán v seznamu znalců, znalecký posudek zpracoval a pokud v době řízení před soudem již nebyl zapsán jako znalec, bylo třeba jej však k zpracovanému znaleckému posudku s ohledem na závažnost spáchané trestné činnosti vyslechnout. Proto již okresní soud měl tohoto znalce přibrat ad hoc do trestního řízení, aby stvrdil závěry svého znaleckého posudku a s ohledem na své zaměření, což je posuzování společenské závadnosti textů, se tak měl k jednotlivým článkům v daných časopisech vyjádřit z hlediska položených dotazů. I když je obhajobou poukazováno na skutečnost, že není třeba takového znalce přibírat, neboť každý průměrně středoškolsky vzdělaný člověk je schopen sám si posoudit, co předmětné články obsahují, pak s ohledem na specializaci tohoto znalce i s ohledem na nutnost posouzení a rozlišení různých pojmů, které je třeba pak podřadit pod konkrétní skutkové podstaty trestných činů, je třeba toho posudku k objasnění základních pojmů a skutečností. Na druhou stranu pak nelze přehlédnout fakt, že na jedné straně se sám obžalovaný v řízení před okresním soudem výslechu znalce domáhal, v odvolání namítal jeho nevyslechnutí okresním soudem jako tzv. opomenutý důkaz a na druhé straně, když krajský soud znalce přibral, aby jej mohl vyslechnout a napravit tak pochybení okresního soudu, vznesl proti jeho přibrání námitky, přičemž v podstatě mělo jít pouze o přednesení a stvrzení závěrů znaleckého posudku zpracovaného již v přípravném řízení. Navíc ani tehdy při jeho přibrání policejním orgánem nevznesl proti takovému postupu žádné námitky. S ohledem na shora uvedené skutečnosti proto krajský soud zrušil rozsudek okresního soudu a sám znovu ve věci rozhodl způsobem uvedeným ve výrokové části tohoto rozsudku. Zpracovala: JUDr. Š.P.