I před novelizací katastrálního zákona provedenou zákonem č. 89/1996 Sb., který stanovil povinnost evidovat v katastru (mimo jiné) také “budovy, kterým se číslo popisné či číslo evidenční přiděluje“ (tedy jsou pro přidělení takového čísla předurčeny svým charakterem a bez ohledu na to, zda již číslo přiděleno bylo), platilo, že pro posouzení, zda určitá stavba z hlediska přidělování čísla popisného či evidenčního evidenci v katastru podléhá, je směrodatná její povaha a nikoli samotná skutečnost, zda číslo (již) má nebo nikoliv.

17Co 190/2009 R o z s u d e k Krajský soud v HK rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. VL, Ph. D., a soudců JUDr. ZJ a Mgr. TŠ ve věci žalobců a) JP, narozeného xxx, bytem v xxx, a b) ZP, narozené xxx, bytem tamtéž, zastoupených JUDr. RJ, advokátem se sídlem v xxx, proti žalovanému R, spol. s r.o., sídlem v xxx, IČ xxx, zastoupenému JUDr. PB, advokátem se sídlem ve xxx, o zaplacení nájemného a úroků z prodlení, k odvolání žalobců proti rozsudku Okresního soudu v HB z 11. února 2009, č.j. 4C 48/2003-471, t a k t o : I. Rozsudek okresního soudu se p o t v r z u j e . II. Žalobci jsou společně a nerozdílně povinni nahradit žalovanému k rukám jeho advokáta náklady odvolacího řízení 52.962 Kč do tří dnů od právní moci tohoto rozsudku. O d ů v o d n ě n í Žalobci se na žalovaném v dané fázi řízení domáhají zaplacení 282.606 Kč (s blíže specifikovanými úroky z prodlení) jako dlužného nájemného za užívání nebytových prostor podle nájemní smlouvy z 20.12.1997 za dobu od září 2001 do dubna 2003 (20 měsíců po 14.130,30 Kč). Shora označeným rozsudkem okresní soud žalobu zamítl (výrok I) a nikomu z účastníků nepřiznal právo na náhradu nákladů řízení (výrok II). Uzavřel totiž, že žalobci v nadepsaném období nebyli vlastníky budovy, v níž se předmětné nebytové prostory nacházejí. Jejich argumentaci, že tuto budovu – spolu s dalšími nemovitostmi, jmenovitě zejména se stavební parcelou č. 1868/1 a na ní se nacházející budovu čp. 619 a stavební parcelou č. 1869/1 a na ní se nacházející budovu čp. 620 – zakoupili od O a J S smlouvou datovanou 28.12.1995, nepřisvědčil. Ani O a J S podle něj v okamžiku uzavírání této smlouvy vlastníky budovy nebyli a na žalobce ji tedy převést nemohli. Komplex nemovitostí, k němuž budova přináleží, získali rozhodnutím Pozemkového úřadu v HB z 21.11.1994, č.j. PÚ 372/91-RA-G, podle něhož však na ně byly převedeny jen stavební parcely č. 1868/1 a 1869/1, domy čp. 619 a 620 a blíže nespecifikované „hospodářské budovy“. Budova, v níž se nacházejí předmětné nebytové prostory, v té době „hospodářskou budovou“ nebyla, protože se v ní zhruba od roku 1960 nacházely tři bytové jednotky, v době vydání zmíněného rozhodnutí pronajaté. Rozhodnutí pozemkového úřadu se jí tedy týkat nemohlo. Ostatně – podotkl ještě okresní soud – nebyla následně uvedena ani v kupní smlouvě z 28.12.1995. Nákladový výrok odůvodnil závěrem, že účastníci nakonec vzhledem k původnímu předmětu řízení měli úspěch částečný, srovnatelný. Proti tomuto rozsudku se žalobci odvolali. Navrhli jeho změnu v ten smysl, že žalobě vyhovuje, popřípadě zrušení rozsudku a vrácení věci k dalšímu řízení okresnímu soudu. Měli za to, že své vlastnické právo k budově prokázali. Shrnuli, že byla zřízena v letech 1939 až 1940, původně byla „hospodářskou kolnou“, že ji v první polovině 50. letech spolu s dalšími nemovitostmi O a M S převzal stát (poukazovali na zápis o převzetí z 24.11.1953, v němž je hospodářská kolna, která uzavírá dvůr, výslovně uvedena a blíže popsána) a rozhodnutím č.j. PÚ 372/91-RA-G byly O a J S vráceny všechny dříve odňaté nemovitosti. Ti pak smlouvou z 28.12.1995 prodali žalobcům také všechny vrácené nemovitosti. Že v té souvislosti znalec Ing. KP v posudku z 30.7.1995 danou stavbu chybně nazval „domem“, nikoliv hospodářskou kolnou, jak prý byla „označena a zapsána v katastru nemovitostí“, na tom nemohlo nic měnit. Vestavba bytů z roku asi 1960 „se do katastru nijak nepromítla“. Po celou dobu od převzetí státem až do roku 1994 byla stavba „vedena jako „zemědělská usedlost na stavební parcele č. 1868/1“ a „geometrickým plánem z 30.3.1995 byla stavební parcela č. 1869/1 rozdělena tak, že se hospodářská kolna ocitla na nově zřízených parcelách č. 1869/4 a 1869/5“. Posléze žalobci doplnili, že pokládají za chybu, že „pochybnosti“ o jejich vlastnickém právu k budově vyslovil okresní soud až po 6 letech trvání řízení a aniž by jím uváděné skutečnosti „některý z účastníků tvrdil“, resp. žalovaný namítal. Tím byl podle nich porušen princip kontradiktornosti řízení a znemožněno jim, aby náležitě procesně reagovali, resp. své vlastnické právo prokázali. K věci samé pak argumentovali, že předmětná stavba bez čísla popisného či evidenčního je příslušenstvím domu čp. 620, stojícího na téže stavební parcele č. 1869/1. Byla a je určena k tomu, aby byla s tímto domem jako s věcí hlavní trvale užívána. O a J S byly hlavní nemovitosti vydány včetně veškerého příslušenství, tedy i vedlejších staveb, a stejným způsobem byl následně proveden i prodej jim – žalobcům. Jestli byly vedlejší stavby v rozhodnutí či smlouvě popsány jako hospodářské budovy nebo jinak, je podle jejich názoru nerozhodné. Určení vydávaných vedlejších staveb bylo dáno umístněním na příslušeném stavebním pozemku. Že sporný projekt nebyl v rozhodnutí a ve smlouvě výslovně uveden, tedy ještě podle žalobců neznamená, že předmětem převodů nebyl. Navíc dle nich není správný ani názor, že objekt v době rozhodování pozemkového úřadu nebyl hospodářskou budovou. I po vestavbě bytů totiž zčásti hospodářským účelům sloužil. Že by bylo jeho stavební určení změněno nějakým rozhodnutím, nebylo ani tvrzeno, natož prokázáno. Údaje ve znaleckém posudku z 30.7.1995 nemohou být rozhodující. Jestliže před rozhodnutím č.j. PÚ 372/91-RA-G stát jako vlastník změnu stavebního určení budovy neprovedl a nepřidělil jí číslo popisné (jako domu bytovému), musela být stále označována svým původním názvem stejně jako tomu bylo v době jejího převzetí státem. O tom, že O a J S byla vydána i tato budova, ostatně svědčí i to, že o to jmenovaní požádali a rozhodnutí pozemkového úřadu se o žádné části jejich žádosti nevyslovuje záporně. Ve smlouvě z 28.12.1995 pak byla jasně vyjádřena vůle obou stran převést na kupující vše, co prodávající v daném místě vlastní. Převáděné příslušenství domů čp. 619 a 620 bylo ve smlouvě jmenováno pouze demonstrativně, takže to, že tu předmětná budova zmíněna nebyla, při posuzování jejího převodu rozhodující být nemůže. Při odvolacím jednání vyjádřili žalobci přesvědčení, že na celou záležitost je třeba hledět očima doby, kdy k hodnoceným úkonům došlo. Připomněli také, že kdyby byl závěr okresního soudu správný, mohl by dosud vlastníkem budovy být stát, který se však tomu odpovídajícím způsobem vůbec nechová. Vlastnické právo na ně ovšem prý mohlo přejít i vydržením. Konečně podle žalobců v době uzavření kupní smlouvy z 28.12.1995 docházelo k převodům vlastnictví k budovám daného typu už účinností smlouvy, nikoliv až vkladem vlastnického práva do katastru nemovitostí. To proto, že budova v katastru evidována nebyla tvořila příslušenství stavby jiné. Žalovaný navrhl potvrzení rozsudku. Měl jej za v úplnosti správný a jeho závěry opakoval a pokoušel se rozvíjet. Připomněl také své další námitky proti platnosti nájemní smlouvy z 20.12.1997. Po zjištění, že bylo odvolání podáno k tomu oprávněnými osobami a včas, krajský soud napadený rozsudek přezkoumal, a to včetně řízení, jež jeho vydání předcházelo. Dospěl k následujícím závěrům: Už v předchozím rozhodnutí krajského soudu v této věci, v usnesení z 5.5.2008, č.j. 17Co 7/2008-346, bylo uvedeno, že žalovaný výhradu, že žalobci nejsou vlastníky předmětné budovy, uplatnil a že se tak stalo dokonce opakovaně (viz jeho podání datovaná 25.11.2003, 29.12.2006, 14.3.2007 a odvolání proti předchozímu rozsudku okresního soudu v této věci). Krajský soud tehdy soudu prvního stupně vytkl, že se s touto – a ovšem i s řadou dalších – námitkou žalovaného nijak nevypořádal, a uložil mu, aby tak v novém rozhodnutí učinil. Pokud tedy nyní žalobci namítají, že se okresní soud otázkou jejich vlastnického práva k budově zabýval z vlastní iniciativy, nikoliv na základě argumentace žalovaného, a vyvozují z toho, že je řízení stiženo zásadní procesní vadou, je jejich argumentace ve zjevném a příkrém rozporu s obsahem spisu. Při posuzování, zda žalobci v období, za něž kýženou platbu na žalovaném vymáhají, vlastníky předmětné budovy byli, postačí podle krajského soudu už hodnocení smlouvy z 28.12.1995 a jejích důsledků. Nakonec není sporu o tom (a výsledky dokazování pro to rovněž svědčí), že předmětná budova bez čísla popisného či evidenčního, stojící na stavební parcele č. 1869/1, nikdy nebyla (a dosud není) evidována v katastru nemovitostí, že v době uzavření kupní smlouvy žalobců, jejího předložení příslušnému katastrálnímu úřadu (28.12.1995) a v době jeho rozhodování (2.2.1996) obsahovala tři bytové jednotky, že tento stav tehdy trval již několik desetiletí a že šlo o byty k bydlení aktuálně skutečně sloužící (posledně uvedené je dokumentováno i v posudku, který byl pro účely smluvního převodu vyhotoven). Podle tehdy platné právní úpravy se vlastnické právo k nemovitým věcem nabývalo zásadně vkladem do katastru nemovitostí; výjimky musely vyplývat ze zákona (§ 133 odst. 2 občanského zákoníku v tehdy platném znění). Je jisté, že vklad vlastnického práva žalobců k předmětné budově podle smlouvy z 28.12.1995 dosud proveden nebyl. Bez dalšího to ostatně nebylo ani možné, protože budova v katastru není evidována. Obecně sice platí, že vlastnické právo ke stavbám, které předmětem evidence katastru nemovitostí nejsou, přechází na nabyvatele už účinností smlouvy, avšak podle krajského soudu předmětná budova již v roce 1995 v katastru evidována být měla (a samozřejmě i v současnosti být má) a zákonná zásada, že při smluvním převodu vlastnické právo k ní vznikalo až vkladem do katastru (právě vklad byl právním způsobem nabytí vlastnictví) se na ni vztahovala (nešlo o žádnou zákonnou výjimku). Podle § 2 odst. 1 písm. c/ zákona č. 344/1992 Sb., o katastru nemovitostí České republiky, v jeho znění účinném v době uzavření kupní smlouvy, se v katastru evidovaly také stavby spojené se zemí pevným základem, kterým „bylo přiděleno číslo popisné či evidenční“. Podle § 6 vyhl. č. 97/1961 Sb., o názvech obcí, označování ulic a číslování domů, v jejím znění účinném v roce 1995 (zrušena byla až vyhláškou č. 326/2000 Sb., o způsobu označování ulic a ostatních veřejných prostranství názvy, o způsobu použití a umístění čísel k označování budov, o náležitostech ohlášení a přečíslování budov a o postupu a oznamování přidělení čísel a dokladech potřebných k přidělení čísel), měly mít číslo popisné všechny budovy určené k trvalému obývání a také všechny tovární, administrativní, obchodní a podobné budovy podobného rázu, i kdyby nebyly obývány trvale (o tom, zda je budova určena k trvalému obývání, nebo zda šlo o budovu trvalého rázu, rozhodoval stavební úřad); zvláštními popisnými čísly se neoznačovaly jedině budovy vedlejší (náležející k popisnému číslu budovy hlavní), resp. drobné stavby. V roce 1995 předmětná budova vzhledem ke své povaze „budovou vedlejší“, resp. drobnou stavbou být nemoha. Rozhodně totiž nebyla objektem, který by ve vztahu k nějaké jiné stavbě hlavní plnil jen doplňkovou či vedlejší funkci. Z posudku, který byl pro potřebu převodu nemovitostí z O a J S na žalobce zpracován 30.7.2005 znalcem Ing. KP vyplývá, že šlo o (přízemní) objekt charakteru rodinného domu s obestavěným prostorem 312 m2, obsahující tři tehdy pronajaté byty, jehož celková cena podle aktuálního oceňovacího předpisu obnášela celých 1.325.423 Kč. Týmž způsobem stanovená cena domu čp. 619 se dvěma byty činila přitom jen 482.824 Kč a domu čp. 620 rovněž se dvěma byty 416.099 Kč. Ostatní stavby v areálu byly budovami hospodářskými (stodola, stáje, kolna, objekt za stájemi). Je pravda, že podle slovního znění výše citovaného ustanovení § 2 odst. 1 zákona č. 344/1992 Sb., jak platil v roce 1995, měly být v katastru evidovány jen budovy, kterým „číslo popisné (nebo evidenční) přiděleno (již skutečně) bylo“, z čehož by se mohlo zdát, že určující byl jen samotný fakt, zda stavba toto číslo má či nikoliv. Takový výklad by ale podle krajského soudu nemohl obstát. Činil by totiž evidování budov v katastru závislým zejména na tom, zda vlastník stavby podnikne kroky k přidělení čísla potřebné. To by za situace, kdy určité budovy číslo popisné či evidenční podle jiného předpisu mít musely (viz výše), vlastně znamenalo, že by i všechny důsledky z katastrálního evidování budov obecně plynoucí, a to včetně právě způsobu nabývání vlastnického práva k takovým stavbám, měly být legálně odvislé od toho, zda vlastník určité své právní povinnosti splní nebo ne. Byly by tak založeny na základě nikoliv objektivním, nýbrž ryze subjektivním. Uvedený výklad by tedy měl důsledky, které v právním státě jistě nelze akceptovat. Není přece možno připustit, aby se způsob převodu vlastnictví k nemovitostem téhož charakteru zásadně lišil podle toho, zda se její stávající vlastník choval v souladu či v rozporu s předpisy správního práva, a aby navíc byl převod vlastnictví ke stavbě, jejíž vlastník svých povinností nedbal, jen z tohoto důvodu jednodušší a mimo jinak zákonem předepsanou rozhodovací kontrolu příslušného úřadu (katastrálního). Podle krajského soudu tedy i před novelizací zákona č. 344/1992 Sb. zákonem č. 89/1996 Sb., který již stanovil povinnost evidovat v katastru (mimo jiné také) „budovy, kterým se číslo popisné či číslo evidenční přiděluje“ (tedy které jsou pro přidělení takového čísla předurčeny svým charakterem a bez ohledu na to, jestli číslo již přiděleno bylo), platilo, že pro posouzení, zda určitá stavba z hlediska přidělování čísla popisného či evidenčního evidenci v katastru podléhá, je směrodatná její povaha a nikoliv samotná skutečnost, jestli číslo (již) má nebo nikoliv. Z uvedeného pro posuzovaný případ vyplývá, že předmětná budova, která v rozhodném období nebyla vedlejší stavbou, jako určená k trvalému bydlení v roce 1995 podléhala (a samozřejmě podléhá dále) evidenci katastru nemovitostí, že vlastnické právo k ní mohlo být nabyto teprve vkladem do katastru a že už vhledem k této skutečnosti žalobci jejími vlastníky na základě smlouvy z 28.12.1995 být nemohou. Po tomto závěru je nadbytečné hodnotit, jestli účastníci této smlouvy dostatečně a v náležité (totiž písemné) formě projevili vůli (také) předmětnou budovu převést, jestli převodci byli spoluvlastníky této stavby atd. Jakékoliv závěry o těchto otázkách by nemohly nic změnit na tom, že vlastnické právo žalobců na základě smlouvy mohlo vzniknout jedině vkladem do katastru, v němž měla být stavba evidována, a že k takovému vkladu nesporně nedošlo (a bez dalšího, tj. bez zápisu budovy do katastru, dojít ani nemohlo). Posuzovat, jestli se žalobci mohli vlastníky stát, resp. jestli se jimi stali vydržením (§ 134 obč. zák.), je v daném řízení nadbytečné. I kdyby snad pro takový způsob nabytí vlastnictví byly splněny všechny zákonem požadované podmínky, mohli by se žalobci stát takto vlastníky teprve uplynutím desátého roku držby, počítáno od uzavření smlouvy z 28.12.1995, čili až po období, za něž na žalovaných platbu za užívání požadují. Závěr okresního soudu, že v rozhodném období podle výsledků řízení žalobci vlastníky nebyli, a ovšem i z toho plynoucí úsudek, že se nemohou na žalovaném s úspěchem domáhat nájemného za užívání nebytových prostor, které se v budově nacházejí, resp. vydání peněžního ekvivalentu bezdůvodného obohacení, jež by se snad takovým užíváním žalovanému dostalo, jsou tedy správné. A za správný lze pokládat také výrok o nákladech (prvostupňového) řízení. Vzhledem k tomu, že jej odvolatelé a ani žalovaný v žádném ohledu nekritizovali, postačí podle krajského soudu odkázat na jeho odůvodnění soudem prvního stupně. Z těchto důvodů byl napadený rozsudek v obou výrocích potvrzen (§ 219 o.s.ř.). V řízení odvolacím byl plně úspěšný žalovaný, a má proto vůči žalobcům právo na náhradu nákladů, které mu v tomto procesním úseku vznikly (§ 142 odst. 1 ve spojení s § 224 odst. 1 o.s.ř.). Nárok má na náhradu odměny svého advokáta 42.960 Kč (§ 3 odst. 1 bod 5 vyhl. č. 484/2000 Sb., v nyní platném znění), na náhradu jeho režijních výdajů 600 Kč (§ 13 odst. 3 vyhl. č. 177/1996 Sb., v nyní platném znění), na náhradu advokátem zmeškaného času 400 Kč (§ 14 odst. 1 písm. a/, odst. 3 téže vyhlášky), na náhradu jeho cestovních výdajů 546 Kč (§ 13 odst. 4 téže vyhlášky) a na náhradu daně, kterou advokát odvede, 8.456 Kč (§ 137 odst. 3 o.s.ř.). Celková náhrada 52.962 Kč je splatná k rukám advokáta žalovaného (§ 149 odst. 1 o.s.ř.). P o u č e n í : Proti tomuto rozsudku není dovolání přípustné, ledaže dovolací soud v dovolacím řízení dospěje k závěru, že ve věci samé jde o rozhodnutí zásadního právního významu. Dovolání by muselo být podáno do 2 měsíců od doručení tohoto rozsudku, a to k Nejvyššímu soudu České republiky v Brně, prostřednictvím Okresního soudu v HB. Samostatné dovolání jen proti výroku o nákladech není přípustné za žádných okolností. Odvolání proti tomuto rozsudku přípustné není. Nesplní-li povinný dobrovolně, co mu ukládá vykonatelné soudní rozhodnutí, může oprávněný podat návrh na soudní výkon rozhodnutí nebo exekuci. V HK dne 16. prosince 2009 předseda senátu