Při provádění výkonu rozhodnutí vyklizením bytu nemůže soud zjišťovat, zda povinný prováděl změny bytu a jaké, a ani nemůže uskutečněné změny odstraňovat.

17Co 231/2009 U s n e s e n í Krajský soud v HK rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. VL, Ph.D., a soudců JUDr. ZJ a Mgr. TŠ ve věci oprávněných a) JUDr. JS, narozeného xxx, bytem v xxx, b) HS, narozené xxx, bytem tamtéž, c) Ing. TV, narozeného xxx, bytem v xxx, d) Ing. MV, narozené xxx, bytem tamtéž, e) Ing. JV, narozeného xxx, bytem v xxx, a f) Mgr. VV, narozené xxx, bytem tamtéž, zastoupených JUDr. PP, advokátem se sídlem v xxx, proti povinnému Ing. RM, narozenému xxx, bytem v xxx, zastoupenému JUDr. RJ, advokátem se sídlem v xxx, pro vyklizení bytu, k odvolání oprávněných proti usnesení Okresního soudu v HB z 1. dubna 2009, č.j. 28E 881/2008-21, t a k t o : I. Usnesení okresního soudu se v napadeném výroku I p o t v r z u j e . II. V napadeném výroku III se usnesení okresního soudu m ě n í tak, že se výrok II usnesení Okresního soudu v HB z 15.12.2008, č.j. 28E 881/2008-6, nezrušuje. III. Oprávnění jsou společně a nerozdílně povinni nahradit povinnému k rukám jeho advokáta náklady prvostupňového řízení o zastavení výkonu 5.831,- Kč a náklady odvolacího řízení 7.415,- Kč, to vše do tří dnů od právní moci tohoto usnesení. O d ů v o d n ě n í : Shora označeným usnesením okresní soud výkon rozhodnutí zastavil (výrok I), zamítl návrh povinného na povolení odkladu provedení výkonu (výrok II), zrušil svůj dřívější výrok, kterým uložil povinnému nahradit oprávněným náklady řízení o nařízení výkonu (výrok III), a zavázal oprávněné nahradit povinnému náklady řízení o zastavení výkonu 5.831,- Kč (výrok IV). Oprávnění se domáhají provedení výkonu rozhodnutí vyklizením bytu, nacházejícího se v jejich domě, a povinný v podání, označeném jako odvolání proti usnesení o nařízení výkonu, namítl, že byt od 23.10.2008 s rodinou neužívá a nic zde již nemá a že oprávnění odmítají byt převzít jedině následkem nesprávné argumentace, že by měl ještě odstranit některé prvky, které do bytu instaloval; vyslovil přesvědčení, že se tyto prvky staly součástí bytu. Okresní soud v odůvodnění svého rozhodnutí především uvedl, že podání povinného hodnotí vzhledem k jeho obsahu jako návrh na zastavení výkonu, a vyložil, že má právní názor povinného za správný. Z rozhodnutí Nejvyššího soudu České republiky ve věcech sp. zn. 22Cdo 2250/99 a 33Odo 351/2002 citoval, že dovolací instance pokládá při posuzování dané otázky za určující vzájemnou sounáležitost a míru oddělitelnosti jednotlivých prvků z hlediska hodnoty (finanční, funkční, estetické apod.) věci hlavní, a s odkazem na zjištění, která učinil při ohledání bytu, stran mezi účastníky sporných povinným instalovaných prvků vysvětlil, že bez kuchyňské linky a do ní vestavěných spotřebičů by podstatně poklesla funkční a finanční hodnota bytu a bez obložení stěn a radiátorů jeho hodnota estetická natolik, že tvoří s bytem – navzdory své nesporné fyzické oddělitelnosti – z hlediska práva jediný celek. Argumentoval, že linka je vyrobena „na míru“ (dispoziční řešení jednotlivých dílů a spotřebičů a uspořádání odpadu a rozvodů elektřiny a vody), že kdyby v bytě nebyla, musel by ji příští uživatel stejně opatřit, že spotřebiče jsou do linky v souladu se svým provedením vestavěny, že bez nich linka nemůže plnit svůj účel a že obložení stěny v obývacím pokoji a radiátorů je materiálově i barevně sladěno s kuchyní a jídelnou. Uzavřel, že za situace, kdy je nesporné, že povinným provedené plovoucí podlahy a instalované vestavěné skříně jsou rovněž součástí bytu, že povinný byt neužívá a vyjma výše zmíněných prvků v bytě nic nezanechal, svou vyklizovací povinnost již splnil, a provedení nařízeného výkonu nepřichází v úvahu. Zrušení výroku o náhradové povinnosti povinného za řízení o nařízení výkonu a uložení téže povinnosti oprávněným za řízení o zastavení výkonu odůvodnil odkazem na § 271 o.s.ř. a výčtem, že náklady povinného v zastavovacím řízení představují náhradu odměny advokáta 4.000,- Kč (§ 12 odst. 1 písm. b/ vyhl. č. 484/2000 Sb.), náhradu režijních nákladů advokáta 900,- Kč (§ 13 odst. 3 vyhl. č. 177/1996 Sb.) a náhradu advokátem placené daně z přidané hodnoty 931,- Kč (§ 137 odst. 3 o.s.ř.). Proti tomuto usnesení, vyjma výroku o zamítnutí návrhu povinného na povolení odkladu výkonu, se odvolali oprávnění. Navrhli je změnit v ten smysl, že se návrh povinného na zastavení výkonu zamítá. Předně ale okresnímu soudu vytkli, že podání povinného vyhodnotil jako návrh na zastavení výkonu bez dalšího, tj. aniž dříve – v souladu s označením úkonu – předložil tuto otázku k posouzení soudu odvolacímu. Po stránce věcné trvali na tom, že linka, vestavěné spotřebiče a obložení stěn a radiátorů součástí bytu nejsou a povinný by je měl odstranit. Polemizovali zejména s názorem, že linka byla vyrobena „na míru“ (poukazovali na to, že pro takový názor nesvědčí způsob provedení koncových skříněk) a že obložení stěny obývacího pokoje a radiátorů jsou bytu ku prospěchu (tmavé obložení, dále ubírá na potřebné světlosti a obložení radiátorů brání šíření tepla). Podotkli, že vestavěné skříně povinný instaloval bez jejich vědomí a že jde pouze o jeden z možných způsobů využití příslušných výklenků. Vysvětlovali, že linkou, kuchyňskými přístroji a vestavěnými skříněmi byt sami nevybavovali proto, že uvažovali o jeho prodeji, a zařizování bytu věcmi takového typu pokládají za radost budoucího uživatele, do jeho vkusu nechtěli zasahovat. Měli za chybu, že napadené usnesení ve vztahu k nim a budoucím uživatelům bytu vystupuje opačně. Připomněli svůj názor, že zařizovací předměty jsou silně předraženy, čímž se byt stává hůře prodejným, respektive jsou odsuzováni k tomu, aby nesli z toho vyplývající ztrátu. To navzdory k tomu, že „pány nad bytem“ jsou oni jako vlastníci. Poukázali na úpravu změn pronajaté věci, zakotvenou v občanském zákoníku. Položili otázky, zda se snad okresní soud domnívá, že se stali vlastníky sporných prvků a v jakém okamžiku a zda by byla pokládána za součást bytu např. obývací či ložnicová stěna jen proto, že byly vyrobeny na míru do určitého pro to připraveného prostoru. Zmínili, že ve smlouvě o budoucí koupi předmětného bytu s povinným ujednali, že pouze v případě neuzavření kupní smlouvy z důvodů na jejich straně jsou povinni zaplatit skutečné náklady na nutné vybavení bytu podlahovou krytinou a kuchyňskou linkou. Namítli, že spor, zda taková situace nastala, vedou s povinným v jiném soudním (nalézacím) řízení a že napadené usnesení o něm vlastně nepřímo rozhoduje. Za zjevně nesprávné měli i to, že okresní soud nevzal v potaz jejich námitku, že se 23.10.2008 povinný (prostřednictvím svého zástupce) nepokusil byt jim předat (účelem byla jen prohlídka vybavenosti bytu pro jednání o finančním vyrovnání), že rozhodnutí (odvolacího) soudu o vyklizovací povinnosti povinného bylo doručeno až po tomto datu a že jim převzetí bytu bylo umožněno až po nařízení daného výkonu (17.12.2008). Návrh na výkon byl tedy podle nich v každém případě podán právem a ke zrušení nákladového výroku z usnesení o nařízení výkonu tudíž není důvod. Povinný měl závěry okresního soudu za správné a jeho rozhodnutí navrhl potvrdit. Podotkl, že není logický důvod, aby při posuzování sounáležitosti s bytem byly činěny rozdíly mezi plovoucími podlahami či vestavěnými skříněmi na straně jedné a obložením stěn a kuchyňskou linkou se spotřebiči na straně druhé, jak to oprávnění činí. Jejich odvolací argumentaci měl za subjektivní a v daných souvislostech nevýznamnou. Trval na tom, že předmětné prvky do bytu instaloval na základě dohody s oprávněnými a že účastníci vůbec nepředpokládali, že by v případě vyklizení bytu měli být demontovány a odstraněny. Postup oprávněných prohlásil za šikanózní, protože svou vyklizovací povinnost splnil. Aby z bytu odstraňoval předmětné prvky, respektive aby zde cokoli boural nebo jinak násilím znehodnocoval, mu žádným soudním rozhodnutím uloženo nebylo. Po zjištění, že bylo odvolání podáno k tomu oprávněnými osobami a včas, krajský soud napadené usnesení v odvoláním dotčených výrocích přezkoumal, a to včetně řízení, jež jeho vydání předcházelo. Dospěl k následujícím závěrům: Že okresní soud vyhodnotil podání povinného jako návrh na zastavení výkonu a bez dalšího (aniž by věc předložil k posouzení odvolacímu soudu) o něm rozhodl, mu právem vytýkat nelze. Povinný v podání uplatnil, že vyklizovací povinnost splnil, tedy vznesl námitku, která má relevanci pouze v řízení o zastavení výkonu. Zároveň uvedl, že nebude-li možno na základě této výhrady „zjednat nápravu“ v řízení odvolacím, má být podání pokládáno za návrh na zastavení exekuce. To soud prvního stupně učinil, čímž postupoval v souladu s § 41 odst. 2 o.s.ř. (posoudil podání podle jeho obsahu). Nikomu z účastníků tím nevznikla žádná újma na jeho právech. Obložením stěn a radiátorů, provedením nových podlah a zabudováním šatních skříní a kuchyňské linky s vestavěnými spotřebiči povinný předmětný byt oproti stavu, v jakém jej od oprávněných převzal, nepochybně podstatně změnil. Významně tím posunul funkční a estetické vlastnosti tohoto obývacího prostoru jako takového. Uvedené prvky jsou s daným konkrétním bytem nesporně funkčně i fyzicky spojeny a daly mu nové relativně trvalé vlastnosti. Při posuzování správnosti zastavení daného výkonu rozhodnutí za takové situace nelze ztrácet ze zřetele především zákonnou úpravu vtělenou do ustanovení § 667 občanského zákoníku. Týká se právě změn, které provede nájemce na pronajaté věci. Vyplývá z ní především, za jaké situace uskuteční nájemce takové změny v souladu s právem, kdy může požadovat úhradu s tím spojených nákladů, jak je při tom třeba zohlednit znehodnocení změn, k němuž posléze došlo, kdy může nájemce požadovat protihodnotu toho, o co se následkem změn zvýšila hodnota věci, a také, a to je pro projednávaný spor podstatné, kdy je nájemce povinen po skončení nájmu uskutečněné změny odstranit. Tato úprava obecně dopadá právě na jakékoli nájemcem provedené změny vlastností, povahy či vzhledu předmětu nájmu, které vybočují z rámce běžného užívání, oproti stavu, v jakém byl předmět nájmu přenechán (přičemž nerozhoduje, zda se jedná o změny trvalé nebo dočasné). Už z uvedeného je zřejmé, že platné právo řeší otázku změn předmětu nájmu, nájem bytu nevyjímaje, zvláštní úpravou hmotněprávní, a že pře, které mezi (bývalým) pronajímatelem a (bývalým) nájemcem v této souvislosti vzniknou, nejsou spory o splnění vyklizovací povinnosti. Tyto pře tedy nemohou spadat do oblasti rozhodování v rámci vyklizovací exekuce. V projednávaném případě je to o to zřetelnější, že účastníci, jak výše zmíněná úprava připouští, předem uzavřeli o režimu změn, které povinný v předmětném bytě uskuteční, smlouvu a že o práva a povinnosti z ní vyplývající momentálně vedou mezi sebou při v nalézacím řízení. Jedním z dílčích projevů jejich pře je právě i otázka, jestli je povinný povinen odstranit uskutečněné změny dříve pronajatého bytu (a i tímto způsobem jej uvést do původního stavu). Míří tedy na ni ustanovení § 667 občanského zákoníku. Řešení této hmotněprávní otázky náleží nalézacímu řízení, přičemž výrok, ukládající povinnému (jenom) povinnost byt vyklidit, odpovědí na ni není. V rovině exekuční úpravy z výše vyloženého zároveň obecně plyne, že soud, potažmo soudní vykonavatel, nikdy nejsou povinni ani oprávněni v rámci realizace výkonu rozhodnutí vyklizením bytu zjišťovat, v jakém stavu snad byl byt povinnému k užívání původně odevzdán a jak jej povinný posléze změnil, a uskutečněné změny případně odstraňovat (srovnej i § 341 odst. 1 o.s.ř. a § 122 instrukce Ministerstva spravedlnosti č. 505/2001-org., kterou se vydává vnitřní a kancelářský řád pro okresní, krajské a vrchní soudy). Nešlo by totiž o provádění výkonu rozhodnutí vyklizením, nýbrž o nepřípustné skryté rozhodování o otázkách, k jejichž zodpovězení je povolán nalézací soud (v řízení podle části třetí, respektive čtvrté o.s.ř.). Zkoumání, zda se ten který z výše vypočtených prvků stal v právním smyslu součástí bytu oprávněných, tedy podle krajského soudu při posuzování, zda má být výkon v daném případě prováděn, nepostihuje vlastní podstatu věci. Lze sice konstatovat, že je argumentace okresního soudu i stran tohoto zhodnocení naprosto výstižná, velmi přesvědčivá a odvolacími výtkami oprávněných nikterak nezpochybněná, avšak nezbývá než znovu zdůraznit, že sounáležitost jednotlivých prvků s bytem jako takovými ještě neznamená, že je povinný podle hmotného práva není povinen odstranit; a zejména rozhodnout o tom, zda povinný (podle § 667 občanského zákoníku s přihlédnutím ke smlouvě účastníků) tuto povinnost má, nelze v rámci daného výkonu. O tom, že povinní ani žádní příslušníci jeho domácnosti byt již neužívají, že zde nejsou movité věci, které by podléhaly výkonu rozhodnutí vyklizením bytu ve smyslu výše uvedeného ustanovení o.s.ř., a že se povinný již pokusil byt oprávněným předat, není mezi účastníky sporu (a doloženo to bylo notářským zápisem ze 17.12.2008). Zastavení nařízeného výkonu podle § 268 odst. 1 písm. g/ o.s.ř. je tak plně na místě. Pokud snad povinný dosud má ve svém držení klíče od bytu, důvodem k realizaci nařízeného výkonu to samo o sobě není, protože výkon vyklizením bytu v pouhém vyhledání povinného a odebrání klíčů podle platného práva spočívat nemůže (znovu viz výše označené ustanovení o.s.ř.). Výrok okresního soudu o věci samé je tedy správný. Oprávněným lze přisvědčit jedině v jejich námitce, že okresní soud při (novém) rozhodování o náhradě nákladů řízení o nařízení výkonu pominul jejich právně významnou námitku, že jim povinný před podáním návrhu na nařízení výkonu byt nepředal, respektive že se o to nepokusil. Podle ustálené soudní praxe je součástí vyklizovací povinnosti také odevzdání bytu do dispozice oprávněného (srovnej stanovisko Nejvyššího soudu České republiky sp. zn. Cpj 40/83, publikované ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek pod R 27/84), jinak řečeno, samotným odstraněním věcí a opuštěním bytu splnění vyklizovací povinnosti beze zbytku završeno není. Při hodnocení, zda oprávnění původně podali návrh na nařízení výkonu důvodně (a zda jím tudíž přisouzená náhrada nákladů s tím spojených skutečně přísluší, jak bylo rozhodnuto v usnesení o nařízení výkonu, § 271 o.s.ř.), tedy opravdu je třeba vážit i to, zda povinný před 10.12.2008 (datum podání návrhu) oprávněným byt k převzetí nabídl, respektive umožnil jim s ním volně nakládat, ovládat jej, užívat, apod. S tvrzením, že se tak nestalo, protože schůzka konaná 23.10.2008 měla jiný účel, totiž prohlídku stavu bytu, aby se mohli vyjádřit k případnému finančnímu vyrovnání, přišli oprávnění v podání datovém 23.1.2009. Už tehdy také vysvětlovali, že zástupce povinného při pohlídce uváděl, že k předání bytu zatím ani není důvod, protože dosud nebylo doručeno konečné soudní rozhodnutí o vyklizení a povinný navíc do bytu značně investoval. Oprávnění také už tehdy uváděli, že zástupce povinného po ukončení prohlídky byt znovu uzamkl. Že toto tvrzení odpovídá skutečnosti, je dostatečně zřejmé nejen z toho, že je povinný v následném průběhu řízení (a to ani v jeho odvolacím úseku) nijak nevyvracel, ale zejména i z toho, že, jak plyne ze shodných přednesů účastníků, nabídl oprávněným byt k převzetí (až) 17.12.2008 (kdy byl zároveň o stavu bytu pořízen notářský zápis); jistě by tak nebyl učinil, kdyby měl svou povinnost za splněnou už dříve. Protože tedy v den podání návrhu na nařízení výkonu povinný vyklizovací povinnost zcela splněnu neměl (nepokusil se o předání bytu), nutno návrh oprávněných pokládat za podaný v souladu s právem. Ke zrušení nákladového výroku usnesení o nařízení výkonu, vydaného 15.12.2008, tak není důvod. Krajský soud proto jednak potvrdil napadené usnesení v jeho výroku o zastavení výkonu rozhodnutí (§ 219 o.s.ř.) a jednak je změnil ve výroku o nákladech řízení o nařízení výkonu tak, že se dříve vydaný výrok o náhradové povinnosti povinného nezrušuje (§ 220 odst. 3 o.s.ř.). V řízení o zastavení výkonu rozhodnutí byl prakticky zcela úspěšný povinný (nezrušení výroku o jeho náhradové povinnosti za řízení o nařízení výkonu je vzhledem k celkovému předmětu rozhodování v této procesní fázi záležitostí poměrně nepatrnou), a má tedy vůči oprávněným právo na náhradu nákladů, které k bránění svých práv účelně vynaložil (§ 142 odst. 1, pro odvolací řízení ve spojení s § 224 odst. 1, to vše se zřetelem k § 254 odst. 1 o.s.ř.). Náhradu za prvostupňové řízení stanovil okresní soud v souladu s příslušnými předpisy (viz shora) a krajský soud ji tedy vyčíslil stejně. Za řízení odvolací náleží povinnému náhrada odměny jeho advokáta 4.000,- Kč (§ 12 odst. 1 písm. b/ vyhl. č. 484/2000 Sb.), náhrada jeho režijních výdajů 600,- Kč (§ 13 odst. 3 vyhl. č. 177/1996 Sb.), času ztraceného cestou advokáta k odvolacímu soudu a zpět 600,- Kč (§ 14 odst. 1 písm. a/, odst. 3 téže vyhlášky), náhrada cestovních výdajů advokáta 1.031,- Kč (§ 13 odst. 4 téže vyhlášky) a náhrada advokátem placené daně 1.184,- Kč (§ 137 odst. 3 o.s.ř.). Obě náhrady jsou splatné k rukám advokáta povinného (§ 149 odst. 1 o.s.ř.). P o u č e n í : Proti tomuto usnesení není dovolání přípustné, ledaže dovolací soud v dovolacím řízení dospěje k závěru, že ve věci samé jde o rozhodnutí zásadního právního významu. Dovolání by muselo být podáno do dvou měsíců od doručení tohoto usnesení, a to k Nejvyššímu soudu České republiky v Brně, prostřednictvím Okresního soudu v HB. Samostatné dovolání jen proti výrokům o nákladech není přípustné za žádných okolností. Odvolání proti tomuto usnesení není přípustné. Není-li soudním rozhodnutím uložená povinnost splněna dobrovolně, lze na návrh nařídit soudní výkon rozhodnutí nebo exekuci. V HK dne 11. prosince 2009 předseda senátu