Podá-li žalobu o vyklizení nemovitosti spoluvlastník, jehož spoluvlastnický podíl není většinový (tedy vlastník, který nemá možnost rozhodnout o hospodaření společnou věcí sám), je jeho hmotněprávní aktivní legitimace dána jedině v případě, že jeho požadavek, aby žalovaný nemovitost vyklidil, buď podporují další spoluvlastníci, přičemž toto hledisko je z pohledu spoluvlastnických podílů většinové, anebo bylo o jeho legitimitě rozhodnuto soudem.

17Co 310/2008 R o z s u d e k Krajský soud v HK rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. xxx a soudců JUDr. xxx a Mgr. xxx ve věci žalobce S L, a.s., sídlem v xxx1, IČ xxx, zastoupeného Mgr. xxx, advokátem se sídlem v xxx, proti žalovaným 1) M S, nar. xxx, bytem v xxx, a 2) B S, nar. xxx, bytem tamtéž, o vyklizení nemovitostí, k odvoláním žalobce i žalovaných proti rozsudku Okresního soudu v xxx z 30. května 2008, čj. 9C 36/2007-69, t a k t o : I. Rozsudek okresního soudu se mění tak, že se žaloba, aby žalovaní vyklidili a žalobci předali dům čp. 864 na stavební parcele č. 1285, tuto stavební parcelu a pozemek parcelního čísla 339/9, vše v katastrálním území LnS, z a m í t á . II. Žalobce je povinen nahradit žalovaným, oprávněným společně a nerozdílně, náklady řízení před okresním soudem 13.500,- Kč a náklady odvolacího řízení 4.500,- Kč, to vše do tří dnů od právní moci tohoto rozsudku. O d ů v o d n ě n í : Shora označeným rozsudkem okresní soud žalovaným uložil, aby vyklidili a žalobci předali dům čp. 864 na stavební parcele č. 1285, tuto stavební parcelu a pozemek parcelního čísla 339/9, vše v katastrálním území LnS (výrok I), a nikomu z účastníků nepřiznal právo na náhradu nákladů řízení (výrok II). Vzal za zjištěné, že žalobce nabyl v exekuční dražbě poloviční spoluvlastnický podíl žalovaných k předmětným nemovitostem a žalovaní je přesto – nyní už bez právního důvodu – nadále užívají. Uzavřel, že za takové situace se žalobce ochrany svého vlastnictví bezpochyby domáhá právem (§ 126 odst. 1 o.s.ř.). Vyložil také, proč žalovaní podle jeho názoru nemají právo na bytovou náhradu a co jej vedlo k tomu, že úspěšnému žalobci výjimečně odepřel právo na náhradu nákladů řízení (§ 150 o.s.ř.). Proti tomuto rozhodnutí se odvolaly obě strany. Žalovaní brojili proti výroku o věci samé. Ucházeli se o jeho změnu v zamítavý. Zopakovali, že druhý poloviční spoluvlastník nemovitostí, jejich syn, jim udělil k užívání v rozsahu svých práv souhlas a naopak nepřivolil k tomu, aby se žalobce domáhal jejich vyklizení. Připomněli, že v prvostupňovém řízení navrhli vyslechnout jej jako svědka. Žalobce si podle nich musel být od počátku vědom, že si jejich syn jejich vyklizení přát nebude. Při odvolacím jednání pak ještě vysvětlovali, že dražbu, v níž měl žalobce jejich spoluvlastnický podíl nabýt, pokládají za neplatnou. Žalobce zdůraznil, že i kdyby bylo tvrzení žalovaných o souhlasu druhého podílového spoluvlastníka s jejich užíváním pravdivé, nebylo by pro danou věc právně významné, protože není sporu, že jemu – žalobci – nedal syn žalovaných možnost k tomuto svému jednostrannému rozhodnutí zaujmout stanovisko, takže by tak jako tak šlo o právní úkon neplatný (žalobce odkazoval na právní argumentaci Nejvyššího soudu České republiky v rozhodnutí, vydaném pod sp. zn. 22 Cdo 277/2005). Podotkl také, že dosud ze svého spoluvlastnictví k předmětným nemovitostem neměl žádný užitek. Sám se odvolal proti výroku o nákladech. Měl jej za nedostatečně odůvodněný. Podle něj není použití § 150 o.s.ř. ve prospěch žalovaných namístě. Domáhal se přiznání náhrady nákladů v plné výši. Po zjištění, že byla obě odvolání podána k tomu oprávněnými osobami a včas, krajský soud napadený rozsudek přezkoumal, a to včetně řízení, jež jeho vydání předcházelo. Doplnil také dokazování, a to výpovědí svědka S S, syna žalovaných. Z ní zjistil, že jmenovaný jako druhý poloviční spoluvlastník předmětných nemovitostí s jejich užíváním žalovanými skutečně souhlasí. Potvrdilo se také, že mezi spoluvlastníky dosud žádné jednání o způsobu užívání nemovitostí neproběhlo. I s přihlédnutím k těmto zjištěním pak krajský soud dospěl k následujícím závěrům: Jedním z obecných předpokladů vyhovění jakékoli žalobě je tzv. žalobcova aktivní věcná legitimace. Zjednodušeně řečeno jde o to, že žalobce musí mít z hlediska hmotného práva takové právní postavení, které ho k uplatnění dané žalobě opravňuje, neboli musí být skutečným nositelem uplatňovaného práva. Žaloba, kterou se žalobce domáhá ochrany svého vlastnického práva (§ 126 obč. zákoníku) prostřednictvím uložení povinnosti třetí osobě vyklidit určité nemovitosti, je svou povahou formou realizace vlastníkova práva věc držet a pobírat z ní užitky v naturální formě (jejím užíváním nebo jinak). Jsou-li tedy nemovitosti, o jejichž vyklizení se jedná, v podílovém spoluvlastnictví více osob, týká se taková žaloba hospodaření se společnou věcí. Že pod tento zákonný institut spadají i otázky způsobu užívání či využití věci, a to ať už má být uživatelem kterýkoli ze spoluvlastníků (resp. někteří anebo všichni spoluvlastníci) nebo osoba třetí, vyplývá z obsahu pojmu hospodaření a bylo už mnohokrát v soudní praxi judikováno. Pak ale musí zároveň platit, že k dovození žalobcovy aktivní hmotně právní legitimace k podání vyklizovací žaloby nestačí zjištění, že je jedním ze spoluvlastníků nemovitostí, nýbrž jeho oprávnění k podání takového návrhu je nutno dále zkoumat i z hlediska ustanovení § 139 odst. 2 obč. zákoníku, které upravuje, jak spoluvlastníci rozhodují o hospodaření se společnou věcí. A podle tohoto ustanovení rozhodují spoluvlastníci většinou, počítanou podle velikosti podílů a při rovnosti hlasů nebo pokud není dosaženo většiny nebo dohody, rozhoduje na návrh kteréhokoli ze spoluvlastníků soud. Z uvedeného vyplývá, že podá-li žalobu o vyklizení nemovitostí spoluvlastník, jehož spoluvlastnický podíl není většinový (tedy spoluvlastník, který nemá možnost rozhodnout o hospodaření se společnou věcí sám), je jeho hmotně právní aktivní legitimace dána jedině v případě, že jeho požadavek, aby žalovaný nemovitosti vyklidil, buď podporují další spoluvlastníci, přičemž toto stanovisko je z pohledu spoluvlastnických podílů většinové, anebo bylo o jeho legitimitě rozhodnuto soudem. Výjimkou z výše popsaných pravidel nemůže být ani věc projednávaná. Žalobce není spoluvlastníkem většinovým, nýbrž „pouze“ polovičním. Výpověď druhého rovnodílného spoluvlastníka potvrdila, že on s vyklizením žalovaných nesouhlasí a naopak si přeje, aby nemovitosti ve stávajícím rozsahu i nadále užívali. Mezi spoluvlastníky tak v této otázce nepanuje shoda, žádné z obou stanovisek není většinové a danou záležitost dosud nikdo ze spoluvlastníků k rozhodnutí soudu nepředložil. Jde tak o otázku z hlediska práva nerozhodnutou a nelze dovozovat, že by žalobce byl k podání dané žaloby, jež může být úspěšná až po takovém rozhodnutí, věcně aktivně legitimován. To nemůže mít za následek jiné rozhodnutí, než zamítnutí žaloby. K prvostupňové argumentaci žalobce, že podle právního názoru ustálené soudní praxe může žalobu o vyklizení úspěšně podat kterýkoli ze spoluvlastníků, byť by jeho podíl byl třeba i menšinový, je třeba uvést, že krajský soud tento názor bez výhrad sdílí a že s ním výše provedený výklad není nikterak v rozporu. Žalobcem připomenutý názor ovšem znamená „jen“ tolik, že důvodem k zamítnutí žaloby není již pouhé zjištění, že se vyklizení v soudním řízení nedomáhají spoluvlastníci všichni, resp. že o ně nežaluje „podílová většina“. Pokud z něj ovšem žalobce dále vyvozuje, že spoluvlastník, který nemá většinový podíl ani nedisponuje souhlasným stanoviskem podílové většiny nebo odpovídajícím rozhodnutím soudu ve smyslu § 139 odst. 2 obč. zákoníku, může svůj požadavek prosadit, pak se mýlí. A jeho námitce, že on žalovaným k užívání nemovitosti souhlas nedal a že k oprávněnosti takového užívání pouhý souhlas druhého rovnodílného spoluvlastníka nestačí, lze sice přitakat, ale zároveň nezbývá než zdůraznit, že to samo o sobě na výše dovozeném nedostatku žalobcovy aktivní věcné legitimace k podání projednávané žaloby nic nemění. Totéž pak platí i o jeho připomínce, že mu syn žalovaných nedal možnost zaujmout k otázce způsobu užívání předmětných nemovitostní stanovisko. Z těchto důvodů krajský soud změnil (§ 220 odst. 1 o.s.ř.) napadený rozsudek tak, že se žaloba zamítá. Za jakých okolností se žalobce stal podílovým spoluvlastníkem předmětných nemovitostí, resp. žalovaní své spoluvlastnictví pozbyli (viz výhrady žalovaných, zpochybňující žalobcovo spoluvlastnické právo), zda má nějaké nároky vůči žalovaným v souvislosti s užíváním nemovitostí, jestli by žalovaní v případě oprávněnosti žalobcova požadavku na vyklizení nemovitostí měli právo na bytovou náhradu, apod., se po výše uvedeném závěru stalo pro rozhodnutí o projednávané žalobě bezvýznamným (jakékoli závěry o těchto aspektech dané věci by na zamítnutí žaloby nemohly nic změnit), a krajský soud se proto těmito otázkami nezabýval. Důsledkem zamítnutí žaloby je povinnost žalobce nahradit žalovaným náklady řízení před soudy obou stupňů (§ 142 odst. 1, pro odvolací řízení ve spojení s § 224 odst. 1 o.s.ř.), následkem čehož také pozbyly případnou relevanci jeho námitky proti nákladovému výroku napadeného rozsudku. Za úsek řízení předcházející tomuto řízení odvolacímu žalovaným náleží náhrada odměny jejich bývalého advokáta 11.700,- Kč (za první odvolací řízení 7.800,- Kč, za následné řízení před okresním soudem 3.900,- Kč, § 7 písm. d, § 19 odst. 1, § 19a, dílem § 18 odst. 1 vyhlášky č. 484/2000 Sb.) a náhrada jeho režijních výdajů 1.800,- Kč (při třech úkonech právní služby pro dvě zastupované osoby, § 13 odst. 3 vyhlášky č. 177/1996 Sb.), úhrnem tedy 13.500,- Kč. Za řízení odvolací mají právo na náhradu odměny bývalého advokáta 3.900,- Kč (§ 7 písm. d., § 19a, § 18 odst. 1 vyhlášky č. 484/2000 Sb.) a na náhradu jeho režijních výdajů 600,- Kč (při jednom úkonu pro dvě zastupované osoby, § 13 odst. vyhlášky č. 177/1996 Sb.), celkem tedy 4.500,- Kč. P o u č e n í : Proti tomuto rozsudku lze do dvou měsíců ode dne jeho doručení podat dovolání k Nejvyššímu soudu České republiky v Brně, prostřednictvím Okresního soudu v xxx. Samostatné dovolání jen proti výroku o nákladech však přípustné není. Odvolání proti tomuto rozsudku není přípustné. Nesplní-li povinný dobrovolně, co mu ukládá vykonatelné soudní rozhodnutí, může oprávněný podat návrh na soudní výkon rozhodnutí nebo exekuci. V HK dne 26. ledna 2009 předseda senátu