I. Byl-li pracovní poměr neplatně okamžitě zrušen, má zaměstnanec právo na náhradu mzdy za dobu výpovědní doby bez zřetele na to, zda byl ochoten nebo se snažil konat práci podle pracovní smlouvy. II. Jestliže byla konkurenční doložka sjednána za účinnosti dřívějšího zákoníku práce (zák. č. 65/1965 Sb.), posuzuje se její platnost podle tohoto zákona.

17Co 419/2009 U s n e s e n í Krajský soud v HK rozhodl v senátu složeném z předsedy JUDr. VL, Ph.D., a soudců JUDr. ZJ a Mgr. TŠ ve věci žalobce Ing. AK, nar. xxx, bytem v xxx, zastoupeného Mgr. EB, advokátem se sídlem v xxx, proti žalovanému CG, a. s. se sídlem v xxx IČ: xxx, zastoupenému JUDr. MJ, advokátem se sídlem ve xxx, o zaplacení 1.943.810 Kč s příslušenstvím, k odvolání žalovaného proti rozsudku Okresního soudu v HB ze dne 15. června 2009, č. j. 4C 52/2008-113, t a k t o : Rozsudek okresního soudu se v napadených výrocích I a III z r u š u j e a věc se v tomto rozsahu v r a c í okresnímu soudu k dalšímu řízení. O d ů v o d n ě n í : Napadeným rozsudkem okresní soud uložil žalovanému zaplatit žalobci 1.826.160 Kč s tam popsaným úrokem z prodlení do jednoho měsíce od právní moci (výrok I), zastavil řízení v části o požadavku o zaplacení 117.650 Kč s příslušenstvím (výrok II), uložil žalovanému nahradit žalobci na nákladech řízení 179.136 Kč k rukám jeho advokáta do jednoho měsíce od právní moci tohoto rozhodnutí (výrok III). Své rozhodnutí o věci samé odůvodnil zhruba následovně. Žalobce se v konečné verzi domáhal zaplacení náhrady mzdy za dobu výpovědní lhůty v trvání dvou měsíců a plnění z konkurenční doložky, když žalobu o náhradu mzdy za nevyčerpanou dovolenou vzal postupně se souhlasem žalovaného zpět. Jeho pracovní poměr skončil neplatně okamžitým zrušením 31.5.2007, přiměřené peněžité vyrovnání z konkurenční doložky ve smlouvě z 15.5.2006, kterou dodržel, se rovná 12násobku průměrného měsíčního výdělku. Žalovaný se bránil tvrzením, že žalobcův pracovní poměr skončil až 4.6.2007 a žalobce o nastoupení do práce neusiloval. Náhrada mzdy mu nenáleží a nemá nárok ani na plnění z konkurenční doložky, protože ve smlouvě, jíž žalovaný disponuje sice jen v kopii, tato doložka není. Okresní soud provedl dokazování listinami a výpověďmi svědků. Aplikoval ustan. § 69 odst. 2 písm. b/ a § 310 zákona č. 262/2006 Sb., zákoníku práce ve znění pozdějších předpisů, které citoval. 1/ Vzal za prokázané, že rozhodnutím soudu bylo pravomocně určeno, že okamžité zrušení pracovního poměru žalobce učiněné žalovaným podáním z 31.5.2007 je neplatné. Žalobce neoznámil žalovanému, že trvá na tom, aby ho dále zaměstnával. K písemné dohodě o skončení pracovního poměru nedošlo. Proto platí, že pracovní poměr skončil 31. 5.2007, tj. dnem, který žalovaný označil v listině. Žalobce má zákonný nárok na náhradu mzdy ve výši průměrného výdělku za 2 měsíce (§ 69 odst. 2 písm. b/ zákoníku práce). 2/ Dále vzal za prokázané originálem manažerské smlouvy uzavřené mezi žalovaným jako zaměstnavatelem a žalobcem jako zaměstnancem 15.5.2006, jejím článkem VII, že účastníci sjednali tzv. konkurenční doložku. Žalobce tvrdil, že dodržel závazek z ní vyplývající, který spočíval v povinnosti nevykonávat výdělečnou činnost v oborech výroba olovnatého křišťálu a broušení a leptání skla. Žalovaný to nevyvrátil a je tedy povinen dostát své povinnosti a vyplatit žalobci peněžité vyrovnání ve výši 12násobku průměrného měsíčního výdělku, splatné do 15 dnů od skončení pracovního poměru. Ujednání o konkurenční doložce v manažerské smlouvě, jejíž originál žalobce předložil, je platný právní úkon: je určité, srozumitelné a splňuje zákonné požadavky (§ 310 zákoníku práce). Okresní soud neuvěřil tvrzení bývalého jednatele žalovaného JN, že si není vědom, že by takovou smlouvu podepisoval. Podpis uznal za vlastní, umístěn je téměř bezprostředně pod článkem s konkurenční doložkou, který je tak nepřehlédnutelný. Žaloba je důvodná i v této části. Okresní soud zjistil žalobcův průměrný výdělek podle § 351 a násl. zákoníku práce ve výši 146.963 Kč a vázán návrhem mu přiznal požadovaných 1.826.160 Kč s příslušenstvím (§ 326 zákoníku práce, § 517 odst. 1 a 2 občanského zákoníku, nařízení vlády č. 142/1994 Sb.). Zastavil řízení v části o zaplacení 117.650 Kč (s příslušenstvím) podle § 96 odst. 1 a 2 o. s. ř. Žalovaný se odvolal proti výrokům pod body I a III rozsudku. Vytkl okresnímu soudu nesprávné skutkové závěry a zejména nesprávné právní posouzení. Postrádal stanovisko k jím opakovaně tvrzeným skutečnostem a k přednesenému právnímu názoru. Setrval v přesvědčení, že byly vyhotoveny dvě manažerské smlouvy mezi účastníky, z nichž jen jedna obsahuje konkurenční doložku, což vytváří stav nesrozumitelnosti a neurčitelnosti. Mínil, že manažerská smlouva zaniká ke dni vzdání se funkce ředitele nebo odvolání z funkce, a tak k 31.5.2007 zanikla jako celek a nebylo možné, aby některá její ustanovení zůstala platná po skončení pracovního poměru, k němuž došlo později. Navíc požadavek na plnění z údajné konkurenční doložky je nemravný, protože za žalobcova vedení se společnost dostala do ekonomických problémů. Také znovu namítl, že žalobce netrval na dalším zaměstnání, a proto mu nenáleží náhrada mzdy v souvislosti s neplatným skončením pracovního poměru. Žalovaný navrhl, aby krajský soud změnil rozsudek okresního soudu v napadené části a žalobu zamítl s nákladovými důsledky. Žalobce pokládal rozsudek okresního soudu v napadených výrocích za správný a měl být potvrzen. Podrobně reagoval na jednotlivé odvolací námitky. Při hodnocení důkazu listinou má přednost originál před kopií. Oba účastníci originál manažerské smlouvy s konkurenční doložkou vlastní. Žalovaný předložil v prvostupňovém řízení i kopii smlouvy jiného obsahu. Okresní soud správně vycházel z originálu. Veškerá práva a povinnosti z manažerské smlouvy nezanikají skončením funkce ředitele nebo skončením pracovního poměru, některá se vztahují i na dobu následující, mezi nimi i práva a povinnosti z konkurenční doložky (§ 310 zákoníku práce). Dále povinnost k náhradě mzdy za trvání výpovědní doby je založená přímo zákonem (§ 69 odst. 2 písm. b/ zákoníku práce). Konečně požadavek na plnění z konkurenční doložky není nemravný, opírá se o dohodu, s níž obě smluvní strany souhlasily. Nebylo prokázáno, že by se společnost pod žalobcovým vedením dostala do ekonomických problémů. Krajský soud rozhodl o odvolání podle občanského soudního řádu ve znění účinném před novelou provedenou zákonem č. 7/2009 Sb., tj. před 1.7.2009 (dále jen o.s.ř.), jak mu ukládá čl. II, bod 10 této novely. To proto, že odvolání směřovalo proti rozhodnutí soudu prvního stupně vydanému před 1.7.2009. Zjistil, že odvolání podala osoba k tomu oprávněná včas (§ 201 a § 204 odst. 1 věta první o.s.ř.) a že je přípustné (§ 201, a contrario § 202 o. s. ř.). Přezkoumal rozsudek okresního soudu v napadených výrocích pod body I a III spolu s řízením, které mu předcházelo, z pohledu všech v úvahu přicházejících přípustných odvolacích důvodů (§ 212, § 212a odst. 1 a 5 o.s.ř.). Jednání k tomu nenařizoval (§ 214 odst. 2 písm. d/ o.s.ř.). Odvolání je opodstatněné, i když nikoli ze všech v něm uplatněných důvodů. Krajský soud nepřehlédl procesní vady, ohledně nichž nemohl za odvolacího řízení zjednat nápravu. Žalobce původně v žalobě požadoval 1/ náhradu mzdy ve výši průměrného výdělku za dobu od 1.7.2007 do 31.8.2007 po 130.000 Kč, celkem 260.000 Kč, 2/ peněžité vyrovnání podle konkurenční doložky ve výši 12násobku průměrné mzdy 12 x 130.000 Kč, tj. 1.560.000 Kč, 3/ náhradu za 20 dnů nevyčerpané dovolené 20 x 6.190,50 Kč, tj. 123.810 Kč. Celkem 1.943.810 Kč. Úkonem z 27.11.2008 vzal zpět žalobu o 20.000 Kč a úkonem z 1.12.2008 o 72.222 Kč, které obojí započetl na náhradu za dovolenou tak, že z požadavku pod bodem 3/ zbývá 31.588 Kč (s příslušenstvím), celkem zbývá 1.851.588 Kč (s příslušenstvím). Při jednání 15.6.2009 zmínil, že před jednáním z 18.5.2009 „došlo k úpravě petitu navýšení cca o 5.000 Kč, což však představuje pouze početní záležitost“ a posléze rekapituloval, že vzal žalobu zpět o 92.222 Kč a nyní „zbývající částku omezuje o dalších 25.428 Kč“ představujících „náhradu za neproplacenou dovolenou“, a předmětem sporu zůstává „nárok na plnění z konkurenční doložky a za výpovědní dobu, tj. částka 1.826.160 Kč“. Předtím v podání z 15.5.2009 provedl nový výpočet výše jednotlivých plnění, rozdílný od žaloby, a dospěl 1/ u náhrady mzdy ve výši průměrného výdělku za dva měsíce k částce 260.880 Kč, 2/ u peněžitého vyrovnání podle konkurenční doložky k částce 12 x 130.440 Kč, tj. 1.565.280 Kč, 3/ u náhrady za nevyčerpanou dovolenou 50.122,80 Kč, celkem 1.876.282,80 Kč, s připomínkou již žalovaným zaplacených 20.000 Kč a informace soudu z 1.12.2008, a tak že „uplatňuje částku v celkové výši 1.856.282,80 Kč“. Okresní soud zastavil řízení o požadavku o zaplacení 117.650 Kč s příslušenstvím odvoláním nenapadeným a již pravomocným výrokem pod bodem II (po zpětvzetí žaloby postupně o 20.000 Kč, 72.222 Kč a 25.428 Kč). Z odůvodnění rozsudku je patrné, že zpětvzetí žaloby se mělo týkat celého požadavku na náhradu mzdy za nevyčerpanou dovolenou (bod 3) a že věcně okresní soud rozhodl o nárocích na náhradu mzdy ve výši průměrného výdělku za dobu výpovědní doby (bod 1) a na peněžité vyrovnání podle konkurenční doložky (bod 2). Není však patrné, z jakých kvantitativně určených jednotlivých nároků vycházel. Žalobce se jedinou žalobou domáhal po žalovaném tří nároků se samostatným skutkovým základem (objektivní kumulace). U každého z nich měl mimo jiné vylíčit rozhodující skutečnosti a uvést, jakého peněžitého plnění se domáhá, jako kdyby podal žaloby tři. To sice v návrhu na zahájení řízení učinil, ale v průběhu řízení měnil některá skutková tvrzení a výši nároků a postupoval tak, jako by šlo o nárok jediný, charakterizovaný pouze výší celkového požadovaného peněžitého plnění. Okresní soud nezjednal nápravu. Nyní není jasné, o jakém peněžitém plnění u každého ze dvou nároků výrokem pod bodem I napadeného rozsudku rozhodl. Odůvodnění postrádá vyčíslení uplatněných nároků. Zejména není jisté, zda okresní soud vyčerpal předmět žaloby nebo ho překročil a co vlastně tímto předmětem v době vyhlášení rozsudku bylo při porovnání návrhu na zahájení řízení, jehož změna u žádného ze tří nároků ať už rozšířením nebo částečným zpětvzetím nebyla usnesením soudu před vyhlášením rozsudku připuštěna, a tím, o čem rozhodl. Řízení tak bylo zatíženo vadou, pro kterou musel být rozsudek okresního soudu v napadeném výroku pod bodem I (a v závislém výroku pod bodem III) zrušen. I přesto mohl krajský soud zaujmout stanovisko k některým dílčím závěrům. Okresní soud přiléhavě uzavřel, že žalobce má právo na náhradu mzdy ve výši průměrného výdělku za dobu dvou měsíců podle § 69 odst. 2 a § 51 zákoníku práce. Jak uvedl, žalovaný se žalobcem rozvázal neplatně pracovní poměr okamžitým zrušením úkonem z 31.5.2007, žalobce neoznámil, že trvá na dalším zaměstnávání, písemnou dohodu o jiném řešení spolu neuzavřeli, a tak nastala fikce rozvázání pracovního poměru dohodou. Na jejím základě skončil pracovní poměr dnem, kdy měl pracovní poměr tímto zrušením skončit (§ 69 odst. 2 písm. b/ zákoníku práce). Skončit měl doručením okamžitého zrušení pracovního poměru žalobci, k němuž mělo dojít podle žalobcova tvrzení v žalobě ve věci vedené pod sp. zn. 4C 46/2007 u Okresního soudu v HB dne 4.6.2007. Až tehdy pracovní poměr skončil. Účinky jeho zrušení totiž nastávají dnem, kdy písemný projev o okamžitém zrušení pracovního poměru byl druhému účastníku doručen, a jakýkoli jiný časový údaj uvedený ve zrušovacím projevu (zde datum 31.5.2007) nemůže tyto zákonné účinky měnit (§ 60 zákoníku práce). Náhrada mzdy nemá v tomto případě povahu ekvivalentu mzdy, ale satisfakce zaměstnanci ve výši zákonem stanovené, s nímž zaměstnavatel protiprávně rozvázal pracovní poměr. Nezáleželo proto na jeho ochotě (snaze) konat práci podle pracovní smlouvy, jak se domníval žalovaný (viz Bělina, M. a kol. Zákoník práce. Komentář. 1. vydání. Praha: C. H. Beck, 2008. 269-270 s.). Okresní soud nesprávně posoudil nárok žalobce na peněžité vyrovnání podle konkurenční doložky sjednané ve smlouvě dne 15.5.2006 podle § 310 zák. č. 262/2006, zákoníku práce, který nabyl účinnosti 1.1.2007. Ustan. § 364 odst. 1 přechodných a závěrečných ustanovení zák. č. 262/2006 Sb. upravuje, že podle tohoto zákona se řídí také pracovněprávní vztahy vzniklé před 1.1.2007, není-li v tomto zákoně dále stanoveno jinak. Podle odst. 2 podle dosavadních právních předpisů se řídí právní úkony týkající se vzniku, změny a skončení pracovního poměru, dohody o provedení práce nebo dohody o pracovní činnosti, jakož i další právní úkony učiněné před 1.1.2007, i když jejich právní účinky nastanou až po tomto dni. Pracovněprávní úkony učiněné v době do 31.12.2006 se tedy posuzují podle dosavadní právní úpravy, i když právní účinky (právní následky) přetrvávají i po 1.1.2007. Platnost konkurenční doložky ve smlouvě z 15.5.2006 stejně jako platnost smlouvy samotné měla být posuzována podle zákona č. 65/1965 Sb., zákoníku práce, ve znění účinném v době uzavření smlouvy, zejména podle jeho § 29a. To se nestalo. V prvostupňovém řízení předložili žalobce a žalovaný každý jinou verzi pracovní smlouvy mezi nimi, obě z 15.5.2006. Každá z nich obsahuje náležitosti pracovní smlouvy a liší se od sebe především tím, že pouze smlouva předložená žalobcem obsahuje konkurenční doložku, z níž žalobce dovozuje právo na zaplacení peněžitého vyrovnání. Okresní soud uzavřel, že platná je právě smlouva předložená žalobcem a v úplnosti se nevypořádal s obranou žalovaného, zejména nezaujal stanovisko k platnosti smlouvy jím předložené ve fotokopii a v případě její platnosti tím, zda obě smlouvy vedle sebe obstojí. Nezhodnotil v úplnosti důkaz výpovědí JN, bývalého jednatele žalované společnosti v době uzavření smlouvy z 15.5.2006, kdy tato společnost existovala ve formě společnosti s ručením omezeným. Při hodnocení důkazů označil jeho výpověď za tvrzení, i když ho správně vyslechl jako účastníka řízení podle § 131 o.s.ř. (viz rozhodnutí Nejvyššího soudu ČR z 11. 4. 2007, sp. zn. 21Cdo 1397/2006). Ten mimo jiné uvedl, že podpisy na obou smlouvách jsou jeho, uzavření té předložené žalovaným že si je vědom, uzavření druhé nikoli, snad mu byla k podpisu podstrčena. Hodnocení důkazů okresním soudem tak zůstalo neúplné (§ 132 o.s.ř.). Nebylo z něho patrné ani rozložení důkazního břemene a důsledky z toho plynoucí. Žalobce, který svůj nárok opíral o dohodu ve smlouvě z 15.5.2006, měl prokázat její existenci, pravost a správnost, neboť uvedená smlouva je soukromá listina. Účastníka, který ji k důkazu předložil, stíhá důkazní povinnost a břemeno důkazní. Nese proto případné procesně nepříznivé následky toho, že se v řízení nepodaří prokázat pravost či správnost soukromé listiny (viz rozhodnutí Nejvyššího soudu ČR ze 30. 4. 2009, sp. zn. 33Cdo 472/2007). Okresní soud se nevypořádal s námitkou, že žalobce byl odvolán z funkce výkonného ředitele před skončením svého pracovního poměru a dále že svým jednáním při výkonu funkce ředitele žalovaného poškozoval, a i proto že neměl se žalobou o peněžité vyrovnání na základě konkurenční doložky uspět. Krajský soud k tomu stanovisko jako první zaujmout nemohl. Ze všech těchto důvodů krajský soud rozsudek okresního soudu v napadeném výroku pod bodem I a v závislém výroku pod bodem III zrušil podle § 219a odst. 1 písm. a/ a b/ o.s.ř. a věc v tomto rozsahu vrátil podle § 221 odst. 1 písm. a/ o.s.ř. soudu prvního stupně k dalšímu řízení. Okresnímu soudu se ukládá, aby v součinnosti se žalobcem vyjasnil, jaký je jeho současný žalobní požadavek ohledně každého z uplatněných nároků zvlášť, a to se zřetelem na již částečně zastavené řízení, a o změně žaloby (rozšíření, zpětvzetí) rozhodl. Poté aby po případném doplnění dokazování znovu o žalobě rozhodl, vázán právním názorem odvolacího soudu shora vyloženým, a v odůvodnění se vypořádal mimo jiné se všemi pro rozhodnutí významnými námitkami. Vzhledem k důvodu zrušení rozsudku nemohly být pokyny krajského soudu podrobnější. Rozsudek okresního soudu zůstal odvoláním nedotčen ve výroku pod bodem II (§ 206 odst. 2 o.s.ř.). P o u č e n í : Proti tomuto usnesení není přípustné odvolání ani dovolání. V HK dne 16. prosince 2009 předseda senátu