Účastníci smlouvy o půjčce mohou dohodnout úroky z půjčky též i pevnou částkou.

17Co 592/2008 Rozsudek Krajský soud v HK rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. xxx, Ph. D., a soudců JUDr. xxx a Mgr. xxx ve věci žalobce xxx, a. s., sídlem v xxx, IČ xxx, zastoupeného Mgr. xxx, advokátem se sídlem v xxx, proti žalovaným 1) MŠ, narozenému xxx, bytem ve xxx, 2) KŠ, narozené xxx, bytem tamtéž, 3) VF, narozenému xxx, bytem tamtéž, 4) KF, narozené xxx, bytem tamtéž, o zaplacení 644.800,- Kč a úroku z prodlení, k odvolání žalobce proti rozsudku Okresního soudu v xxx z 21. srpna 2008, č. j. 8C 13/2008-64, t a k t o : I. Rozsudek okresního soudu se v části napadeného výroku II m ě n í tak, že žalovaní jsou společně a nerozdílně povinni zaplatit žalobci dále 109.780,- Kč, úrok z prodlení o roční sazbě 9,75% z částky 19.816,- Kč za dobu od 24.7.2007 do 31.8.2007, z částky 21.081,- Kč za dobu od 1.9.2007 do 30.9.2007, z částky 22.902,- Kč za dobu od 1.10.2007 do 31.10.2007, z částky 24.449,- Kč za dobu od 1.11.2007 do 30.11.2007, z částky 26.463,- Kč za dobu od 1.12.2007 do 31.12.2007, úrok z prodlení o roční sazbě 10,5% z částky 28.082,- Kč za dobu od 1.1.2008 do 21.1.2008, z částky 107.838,- Kč za dobu od 22.1.2008 do 31.1.2008 a z částky 109.780,- Kč za dobu od 1.2.2008 do 30.6.2008, úrok z prodlení o roční sazbě 10,75% z částky 109.780,- Kč za dobu od 1.7.2008 do 31.12.2008, úrok z prodlení o roční sazbě 9,25% za dobu od 1.1.2009 do 23.3.2009, dále počínaje 24.3.2009 po dobu trvání prodlení žalovaných úrok z prodlení z částky 109.780,- Kč o roční sazbě ve výši repo sazby stanovené Českou národní bankou platné pro první den příslušného kalendářního pololetí zvýšené o 7 procentních bodů až do úplného zaplacení, a to do 60 dnů od právní moci tohoto rozsudku. II. Ve zbývající části výroku II a ve výroku III se rozsudek okresního soudu z r u š u j e a v tomto rozsahu se věc okresnímu soudu v r a c í k dalšímu řízení. O d ů v o d n ě n í : Shora označeným rozsudkem okresní soud žalovaným uložil, aby žalobci společně a nerozdílně zaplatili 146.220,- Kč s 9% ročním úrokem z prodlení z částky 339.200,- Kč za dobu od 21. 2. 2006 do 2. 3. 2006, z částky 318.400,- Kč od 3. 3. 2006 do 27. 3. 2006, z částky 297.600,- Kč za dobu od 28. 3. 2006 do 27. 4. 2006 a z částky 276.800,- Kč za dobu od 28. 4. 2006 do 26. 5. 2006, a dále pak s 9% ročním úrokem z prodlení z částky 256.000,- Kč za dobu od 27. 5. 2006 do 31. 12. 2006, 9,5% ročním úrokem z prodlení z částky 256.000,- Kč za dobu od 1. 1. 2007 do 30. 6. 2007 a 9,75% ročním úrokem z prodlení z částky 256.000,- Kč od 1. 7. 2007 do 23. 7. 2007, s 9,75% ročním úrokem z prodlení z částky 236.184,- Kč za dobu od 24. 7. 2007 do 31. 8. 2007, z částky 234.919,- Kč za dobu od 1. 9. 2007 do 30. 9. 2007, z částky 233.098,- Kč za dobu od 1. 10. 2007 do 31. 10. 2007, z částky 231.551,- Kč za dobu od 1. 11. 2007 do 30. 11. 2007, z částky 229.537,- Kč za dobu od 1. 12. 2007 do 31. 12. 2007, s 10,5% ročním úrokem z prodlení z částky 227.918,- Kč za dobu od 1. 1. 2008 do 21. 1. 2008, z částky 148.162,- Kč za dobu od 22. 1. 2008 do 31. 1. 2008 a z částky 146.220,- Kč za dobu od 1. 2. 2008 do 30. 6. 2008, s 10,75% ročním úrokem z prodlení z částky 146.220,- Kč za dobu od 1. 7. 2008 do 19. 8. 2008 a dále počínaje 20. 8. 2008 s ročním úrokem z prodlení z částky 146.220,- Kč v každém kalendářním pololetí, v němž trvá prodlení žalovaných, ve výši repo sazby stanovené Českou národní bankou platné pro první den příslušného kalendářního pololetí zvýšené o 7% bodů až do úplného zaplacení, to vše do 60ti dnů od právní moci rozsudku (výrok I), v části, v níž se žalobce domáhal zaplacení dalších 498.580,- Kč se zákonným úrokem z prodlení z částky 388.800,- Kč za dobu od 21. 2. 2006 do 23. 7. 2007, z částky 408.616,- Kč od 24. 7. 2007 do 31. 8. 2007, z částky 409.881,- Kč od 1. 9. 2007 do 30. 9. 2007, z částky 411.702,- Kč od 1. 10. 2007 do 31. 10. 2007, z částky 413.249,- Kč od 1. 11. 2007 do 30. 11. 2007, z částky 415.263,- Kč od 1. 12. 2007 do 31. 12. 2007, z částky 416.882,- Kč od 1. 1. 2008 do 21. 1. 2008, z částky 496.638,- Kč od 22. 1. 2008 do 31. 1. 2008 a dále z částky 498.580,- Kč od 1. 2. 2008 do zaplacení, žalobu zamítl (výrok II) a rozhodl o nákladech řízení (výrok III). Vyšel ze zjištění, že společnost K půjčila žalovaným 20. prosince 2005 360.000,- Kč, že se žalovaní zavázali společně a nerozdílně zaplatit tuto částku a dohodnutou odměnu 388.800,- Kč v měsíčních splátkách po 20.800,- Kč, splatných vždy k 20. dni měsíce počínaje 20. lednem 2006 s tím, že splacena bude nejprve odměna za poskytnutí půjčky, a že bylo dohodnuto, že se v případě prodlení delšího sedmi dnů stává splatným celý dluh najednou a žalovaní jsou společně a nerozdílně povinni zaplatit smluvní pokutu 0,1 % z dlužné částky denně za dobu do zaplacení dluhu a smluvní pokutu 54.000,- Kč. Dále vzal za prokázané, že společnost K postoupila pohledávku z této smlouvy o půjčce (včetně příslušenství a smluvních pokut) smlouvou z 28. prosince 2005 LB a ten ji smlouvou z 22. srpna 2007 postoupil žalující společnosti, že žalovaní zaplatili 20. ledna, 3. března, 28. března, 28. dubna a 26. května 2006 po 20.800,- Kč, že pro pohledávky z daného smluvního vztahu byly proti žalovaným vedeny exekuce, v jejichž rámci bylo vymoženo celkem 109.780,- Kč (okresní soud zjistil i data dílčích plateb), které jsou dosud na účtu soudního exekutora a že tyto exekuce byly po určité době provádění zastaveny s odůvodněním, že exekutorský zápis z 20. prosince 2005, na jehož základě byly nařízeny, ve skutečnosti není způsobilým exekučním titulem (postrádá totiž jednu ze zákonem vyžadovaných náležitostí – údaj o ověření totožnosti účastníků). Na tomto podkladě soud prvního stupně především uzavřel, že smlouva o půjčce je navzdory výše zmíněné vadě exekutorského zápisu, do něhož byla vtělena, platná, protože svým obsahem beze zbytku odpovídá ustanovení § 657 občanského zákoníku. Neplatnými však shledal její ujednání o pevné odměně za poskytnutí půjčky a o smluvních pokutách. Uvedl, že občanský zákoník v souvislosti s půjčkou konstruuje odměnu pouze ve formě úroku (§ 658), a její sjednání v podobě konkrétní jednorázové částky je tedy s ním v rozporu (§ 39 občanského zákoníku). A totéž podle okresního soudu platí i pro ujednání o dvou smluvních pokutách za jediné porušení právní povinnosti, protože občanský zákoník hovoří o smluvní pokutě v čísle jednotném (§ 544 odst. 1). Z vymáhané půjčené jistiny pak podle okresního soudu nelze žalobci přiznat nejen žalovanými dobrovolně zaplacených 104.000,- Kč (žalobce zohlednil výše zmíněných 5 nesporných splátek po 20.800,- Kč ve vyčíslení požadované odměny za půjčku), ale ani částku, kterou vymohl soudní exekutor, protože plnění povinného (dlužníka) k rukám exekutora je vždy postaveno na roveň plnění k rukám oprávněného (věřitele). Dlužník se totiž může dluhu zprostit i plněním tomu, kdo předloží věřitelovo potvrzení o oprávnění k přijetí dluhu (§ 562 občanského zákoníku) a za takové pověření je třeba analogicky pokládat usnesení o nařízení exekuce, obsahující i pověření exekutora. Okresní soud tedy žalobci přiznal jen 146.220,- Kč z jím vymáhané jistiny půjčky a úrok z prodlení s přihlédnutím k tomu, v kterých dnech a jaké částky žalovaní zaplatili dobrovolně a v kterých dnech a jaké částky na nich byly vymoženy exekutorem. Žalobu zamítl co do vymáhané části odměny za půjčení peněz, plnění požadovaného z titulu smluvních pokut, částky 213.780,- Kč (součet částek 104.000,- Kč a 109.780,- Kč) z jistiny půjčky a plnění požadovaného na úrocích z prodlení z částek vymožených exekutorem za dobu od jejich vymožení. Proti tomuto rozsudku, avšak podle obsahu jen do výroku o částečném zamítnutí žaloby (čímž byl napaden i závislý výrok o nákladech), se odvolal žalobce. Navrhl změnu rozsudku v ten smysl, že se žalobě vyhovuje zcela. Především zdůraznil, že občanský zákoník ani jiný zákon neupravuje, jak má být úrok – úplata za užívání půjčených peněz – vypočítáván. Že se zpravidla stanoví určitým procentem a vymezením období, za něž bude placen, neznamená, že by nemohl být určen například i pevnou částkou, jak se stalo v daném případě. Zakázáno to není a záleží v tomto ohledu jen na vůli smluvních stran (§ 35 odst. 2 občanského zákoníku). Ostatně dohoda na pevné výši odměny posiluje právní jistotu kontrahentů. Na překážku platnosti ujednání o úroku pak není ani okolnost, že smluvní strany úplatu za půjčení nepojmenovali úrokem, ale jinak. Podle žalobcova názoru dále občanský zákoník nezapovídá ani dohodu o dvou smluvních pokutách za jediné porušení smluvní povinnosti, a tedy i v tomto směru ponechává věc dohodě smluvních stran (§ 2 odst. 3). K částkám vymoženým exekutorem pak žalobce argumentoval, že byla-li exekuce zastavena a exekuční titul prohlášen za neplatný, exekutorovo pověření k přijetí dluhu zaniklo a exekutor je povinen vrátit z titulu bezdůvodného obohacení sumu, kterou zadržuje, žalovaným. Jemu – žalobci – k vymáhání této sumy na exekutoru žádný právní důvod nesvědčí. Navíc žalobce zopakoval, že o vymožení této částky do tohoto řízení ani nevěděl. Žalovaní navrhli potvrzení rozsudku. Namítli, že vlastně sami od společnosti K peníze ani neobdrželi. Účet, na nějž byly podle smlouvy peníze poukázány, nepatřil jim, nýbrž paní K. Nezískali ani slibovaný úvěr. Přestavba, na niž ho chtěli použít, přitom už byla zahájena. Zaplatit měli jen 5 splátek, žádnou odměnu. K obraně žalovaných žalobce přednesl, že půjčené peníze byly poukázány na účet, který byl ve smlouvě dohodnut. Po zjištění, že bylo odvolání podáno k tomu oprávněnou osobou a včas, krajský soud napadený rozsudek v odvoláním dotčeném rozsahu přezkoumal, a to včetně řízení, jež jeho vydání předcházelo. Dospěl k následujícím závěrům: Úsudek okresního soudu, že smlouva o půjčce zachycená v zápise exekutora JUDr. AD z 20. prosince 2005 byla sjednána v souladu se zákonnými požadavky na takový právní úkon (srovnej § 657 a následující občanského zákoníku), odpovídal výsledkům dokazování, které vydání napadeného rozsudku předcházelo. O tom, že vůle, kterou v tomto ohledu smluvní strany náležitě okresním soudem popsaným způsobem projevily, byla opravdu dána, byla svobodná a vážná, nevznikla žádná pochybnost. Sporu nebylo ani o tom, že původní věřitel svou smluvní povinnost vložit žalovaným půjčovaných 360.000,- Kč na účet, který byl ve smlouvě označen, splnil. V posouzení platnosti ujednání o odměně za půjčení peněz a o smluvní pokutě však krajský soud se soudem okresním za jedno být nemůže. Pro názor soudu prvního stupně, že úrok z půjčky, konstituovaný v § 658 odst. 1 občanského zákoníku, nelze sjednat pevnou částkou, schází potřebná zákonná opora. Žalobci je třeba přisvědčit, že občanský zákoník ani jiný zákon takové vymezení úroku nezakazují. Protože nepředepisují, v jaké podobě musí být úrok vyjádřen, je skutečně namístě závěr, že tuto otázku ponechávají na vůli smluvních stran. Těm ostatně ani nepředepisují, že úrok musí být dohodnut na dobu v okamžiku uzavření smlouvy nejistou (např. do zaplacení); mohou-li tedy kontrahenti nesporně sjednat odměnu za časový úsek předem konkrétně známý (vymezený daným počtem dnů, měsíců, let, apod.), znamená to, že pokud by i měla být výše úroku podle dohody stanovena, jak to skutečně bývá obvyklé a jak předpokládá okresní soud, procentem z jistiny za určité období, byla by její konečná výše zjistitelná pouhým výpočtem, tedy vlastně i zde předem dohodnuta v konkrétní konečné výši. Jde tak vlastně jen o to, jestli je výše úroku ve smyslu konkrétní konečné sumy známa předem nebo je ponechána – za využití sjednaného způsobu výpočtu – na vývoji předem nejistých okolností. V rozporu s platnými zákony a jmenovitě ani se zněním § 658 odst. 1 obč. zák. není žádná z těchto variant. A žalobci je třeba přisvědčit i v tom, že neplatnost ujednání o úroku nemůže způsobit ani to, že jej smluvní strany nazvou jinak, např. – jako v daném případě – odměnou. Ani v tomto směru nejsou účastníci smlouvy zákonem nijak omezováni. Samotné pojmenování úroků jiným názvem na jeho podstatě nic nemění. Že jde ve smyslu zákonné terminologie o úrok, je pak vždy věcí právního posouzení, které je v konečném důsledku na soudu. V záležitosti „smluvních pokut“ se pak okresní soud dle mínění soudu krajského mýlí především ve východisku, že má-li být částka, která má nakonec být v případě porušení smluvní povinnosti zaplacena, stanovena jako součet dvou sum (z nichž každá je určena jiným způsobem; v daném případě jedna předem pevně dána a druhá má být vypočtena v závislosti na výši dluhu po splatnosti – sjednaným procentem – a délce prodlení), je třeba uvažovat o dvou různých smluvních pokutách. K takové úvaze opět schází důvod. Dostatečným podkladem pro ni samozřejmě není, že samy smluvní strany o dvou smluvních pokutách hovoří – i zde jde o pouhé pojmenování, popř. vyjádření právního názoru, kterým není soud vázán. Zda jde o dvě rozdílné smluvní pokuty, anebo o pokutu jedinou, musí podle krajského soudu záležet výlučně na tom, jaké jsou tu předpoklady pro vznik a trvání nároku na zaplacení. Má-li být zajišťováno splnění jediné povinnosti a není-li mezi „oběma pokutami“ jiného rozdílu než ve způsobu určení částky, pak je namístě závěr o pokutě jediné, jejíž výše ovšem má být stanovena kombinovaným způsobem výpočtu. Okresnímu soudu by ale nebylo možno přitakat ani v závěru, že používá-li občanský zákoník v příslušném ustanovení u pojmu smluvní pokuta jednotného čísla, vyplývá z toho bez dalšího, že zakazuje smluvním stranám sjednat za určité porušení smluvní povinnosti „smluvních pokut více“. K dovození, že tu určitý zákonný zákaz je, je nepochybně bylo zapotřebí výslovného nebo jinak jasně na vědomí daného vyjádření zákonodárcovy vůle. Konečně nelze souhlasit ani s úsudkem, že je třeba pokládat částky, které od žalovaných vymohl a dosud zadržuje soudní exekutor, za zaplacené oprávněnému. Z rozhodnutí, kterými byly jednotlivé exekuce zastaveny, se – pro účastníky a při řešení jejich sporů i pro soud závazným způsobem – podává, že exekuce byly od počátku vedeny neprávem, totiž aniž by tu byl k nucenému vymáhání potřebný exekuční titul. Tím je dáno, že exekutor nemůže vyplatit výtěžek exekuce oprávněnému. Kdyby tak učinil, v rozporu s těmito rozhodnutími by v exekucích, které byly od počátku vedeny v rozporu se zákonem, pokračoval a završoval je. Naopak je povinností exekutora vrátit vymáhané částky těm povinným, od nichž byly vybrány. Jde o jejich prostředky, u nichž ztratil právo je u sebe zadržovat. Úvaha okresního soudu, že plnění vymožená exekucí je třeba pokládat za poskytnutá tomu, kdo předložil věřitelovo potvrzení k oprávnění k přijetí dluhu, za dané situace platit nemůže. Především tedy krajský soud musel změnit (§ 220 odst. 1 o. s. ř.) napadený rozsudek v příslušné části přezkoumávaného výroku o věci samé tak, že se žalobci přisuzuje i částka 109.780,- Kč, a to včetně té části úroku z prodlení, kterou mu z ní okresní soud nepřiznal. K zaplacení žalovaným určil krajský soud stejnou lhůtu, jakou ve vztahu k přisuzovaným částkám zvolil okresní soud ve výroku I svého rozhodnutí. Že nejsou dány okresním soudem dovozované důvody neplatnosti ujednání o úroku z půjčky a o smluvní pokutě, ještě nutně neznamená, že jde o ujednání platná. Mohou být naplněny jiné důvody neplatnosti. Především je nezbytné posoudit, zda jde – zejména vzhledem k výši úroku a smluvní pokuty – o ujednání v souladu s dobrými mravy (§ 3 občanského zákoníku). Účastníci v prvostupňovém řízení už svá rámcová vyjádření k této otázce přednesli. První žalovaný při jednání konaném 15. července 2008 namítl, že se žalovaným už při sepisu smlouvy o půjčce zdála odměna v porovnání s výší půjčky přehnaná, kdežto žalobce opakovaně argumentoval, proč tomu tak podle něj nebylo. Na závěru o platnosti ujednání o odměně závisí posouzení, jaký význam pro dané řízení má nesporně zaplacených 104.000,- Kč. Nejvyšší soud České republiky opakovaně judikoval, že je-li ke správnému rozhodnutí o věci samé zapotřebí podstatných (pro rozhodnutí zásadně významných) skutkových zjištění, která neučinil soud prvního stupně, popř. která tento soud učinil, ale vzhledem k nesprávnému právnímu názoru, který zaujal, na nich své rozhodnutí nezaložil, nejsou podmínky ani pro potvrzení ani pro změnu rozhodnutí soudu prvního stupně a odvolací soud proto musí rozhodnutí zrušit a vrátit věc soudu prvního stupně k dalšímu řízení (rozhodnutí ve věcech sp. zn. 21Cdo 1901/98, 26Cdo 540/98, z novějších pak 26Cdo 4066/2007). Argumentuje, že opačný postup – pokud by vyústil ve změnu rozhodnutí soudu prvního stupně – by znamenal porušení zásady dvojinstančnosti soudního řízení, protože by účastníkům odepřel možnost dosáhnout přezkumu správnosti nových, popř. z pohledu soudu prvního stupně dosud bezvýznamných (z hlediska právního posouzení věci soudem odvolacím ovšem rozhodných) skutkových zjištění prostřednictvím odvolání, a rozhodnutí odvolacího soudu, které by bylo na těchto skutkových zjištěních založeno, by ve svých důsledcích bylo rozhodnutím vydaným v jediném stupni. Uvedené pro souzenou věc znamená, že krajský soud – vedle výše vysvětlené částečné změny přezkoumávaného výroku o věci samé – nemohl než rozhodnutí soudu prvního stupně ve zbývající části odvoláním dotčeného výroku o věci samé (a v závislém výroku o náhradě nákladů) zrušit a vrátit věc k dalšímu řízení okresnímu soudu (§ 219a odst. 2, § 221 odst. 1 písm. a) o.s.ř.). Úlohou soudu prvního stupně tedy nyní bude posoudit především platnost ujednání o úroku a o smluvní pokutě i z dalších hledisek a v závislosti na dovozených závěrech pak o věci rozhodnout znovu. P o u č e n í : Proti výroku I tohoto rozsudku lze do dvou měsíců od jeho doručení podat dovolání k Nejvyššímu soudu České republiky, prostřednictvím Okresního soudu v xxx. Proti výroku II tohoto rozsudku dovolání přípustné není. Odvolání není přípustné proti žádnému z výroků tohoto rozsudku. Nesplní-li povinný dobrovolně, co mu ukládá vykonatelné soudní rozhodnutí, může oprávněný podat návrh na soudní výkon rozhodnutí nebo exekuci V HK dne 23. března 2009 předseda senátu