Ve sporu o náhradu škody, v němž rakouský státní příslušník uplatňuje proti českému státnímu občanovi bydlícímu v České republice nárok na náhradu škody, ke které došlo v Rakousku, je sice dána pravomoc českých soudů, ale uplatněný nárok se řídí rakouským právem.

21Co 205/2009 Rozsudek Krajský soud v HK rozhodl v senátě složeném z předsedkyně Mgr. xxx a soudců JUDr. xxx a JUDr. xxx ve věci žalobce EH, nar. xxx, bytem A – xxx, zastoupeného Mgr. xxx, advokátem se sídlem v xxx, proti žalovanému LB, nar. xxx, bytem xxx, zastoupenému JUDr. xxx, advokátem se sídlem v xxx, o zaplacení 5.814 EUR, o odvolání žalobce a žalovaného proti rozsudku Okresního soudu v xxx ze dne 22.9.2008, č.j. 7C 54/2002 – 364, ve znění opravného usnesení ze dne 7.1.2009, č.j. 7C 54/2002 - 401, t a k t o : I. Rozsudek okresního soudu s e vyjma nenapadeného výroku pod bodem II p o t v r z u j e ve výroku pod bodem I. II. Ve výrocích pod body III a IV s e rozsudek okresního soudu m ě n í takto: Žalovaný je povinen nahradit žalobci do tří dnů od právní moci tohoto rozsudku k rukám zástupce žalobce v rozsahu 70 % náklady řízení před okresním soudem v částce 33.193,50 Kč. Žalovaný je povinen nahradit České republice náklady řízení v rozsahu 70 %, jejichž výše a lhůta k plnění bude uvedena v samostatném rozhodnutí okresního soudu. V rozsahu 30 % se České republice právo na náhradu nákladů řízení nepřiznává. III. Žalovaný je povinen nahradit žalobci do tří dnů od právní moci tohoto rozsudku k rukám zástupce žalobce náklady odvolacího řízení v částce 27.202,50 Kč. O d ů v o d n ě n í : Okresní soud shora citovaným rozsudkem uložil žalovanému povinnost zaplatit žalobci 2.840 EUR spolu s úrokem z prodlení ve výši 4% ročně od 6.3.2001 do zaplacení (výrok pod bodem I/). Ve zbývajícím rozsahu, pokud se žalobce po žalovaném domáhal zaplacení další částky 2.974 EUR s úrokem z prodlení ve výši 4% ročně od 6.3.2001 do zaplacení, žalobu zamítl (výrok pod bodem II/). Žádnému z účastníků nepřiznal právo na náhradu nákladů řízení (výrok pod bodem III/) a oběma účastníkům uložil povinnost zaplatit státu rovným dílem náhradu nákladů řízení, jejichž výše bude určena samostatným usnesením (výrok pod bodem IV/). V odůvodnění okresní soud uvedl, že žalobce se domáhal po žalovaném zaplacení žalované částky jako náhrady škody na zdraví, která mu vznikla z důvodu zranění žalovaným při lyžování dne 18.3.1999 v lyžařském areálu H v katastru obce W. Žalobce tvrdil, že prvních 11 dnů po úrazu trpěl soustavnými bolesti, které pociťoval jako velmi silné, dalších 16 dnů trpěl pravidelnými bolestmi středními a dalších 15 dnů bolestmi občasnými, které vnímal jako slabší. Za každý den silných bolestí požadoval náhradu škody ve výši 3.000 ATS, za každý den středních bolestí 2.000 ATS a za každý den slabších bolestí 1.000 ATS. Žalovaný uvedl, že v březnu 1999 se zúčastnil týdenního ozdravného pobytu v rakouských Alpách, měl krátce po 17. narozeninách. Pobyt byl organizován pobočkou ČČK v K, zájezdu se účastnil jako osoba nezletilá pod dohledem 5 zkušených instruktorů, nad nimiž vykonávala dohled právnická osoba ÚOS ČČK K, tato organizace odpovídá za škodu. Tvrdil, že v okamžiku, kdy vyjel na terénní zlom, pod nímž se v tu dobu pohyboval žalobce se skupinou asi desetiletých dětí, zahlédl před sebou ve vzdálenosti asi 15 m tyto děti, které příčně sjížděly svahem a zaplňovaly celou šíři sjezdovky. Proto změnil směr své jízdy k levé straně až na samý okraj sjezdovky, odkud se příčně ke svahu náhle rozjel do té doby nehybně stojící žalobce. Okresní soud se zabýval tím, zda je dána jeho pravomoc a příslušnost k projednání věci. Dospěl k závěru, že dle § 37 a násl. zákona č. 97/1963 Sb., o mezinárodním právu soukromém a procesním, je dána jeho pravomoc a příslušnost k projednání věci. Podle § 1, § 2 a § 15 zákona č. 97/1963 Sb. rozhodoval dle rakouské právní úpravy. Zjistil, že předpokladem k náhradě škody je adekvátní zapříčinění škody tak, že si škůdce počínal protizákonně a tím mu vzniklo provinění dle § 1294 a § 1295 Všeobecného občanského zákoníku (dále jen ABGB). Způsobení poranění těla je zásadně nezákonný zásah do absolutního práva. Vinen znamená nejen záměrně, ale také nedbale poškodit. Nedbalost je nevěnování náležité péče, která může spočívat v tom, že nezodpovědná osoba poruší všeobecně uznávaná pravidla chování. Pravidla chování tohoto druhu při výuce lyžařských sportů jsou stanovena podle právního učení rakouských soudů mimo jiné v návaznosti na pravidla chování FIS a na návrh řádu sjezdovek rakouského kurátorství pro alpskou bezpečnost POE. Rakouské právo rozlišuje mezi svéprávnými a nesvéprávnými nezletilými. Nesvéprávnými nezletilými jsou podle § 21 odst. 2 ABGB osoby, které ještě nedokončily 14. rok svého života. Od dokončení 14. roku života do dovršení 18. roku života jsou osoby nahlíženy jako svéprávné nezletilé. Podle § 153 ABGB se stává nezletilý dovršením svéprávnosti, tedy dokončením 14. roku života, oprávněným k náhradě škody při provinění. Od tohoto okamžiku je sám zodpovědný za škody, které způsobí. Požadovat náhradu škody od osoby, která zanedbala povinnosti dohlížení nad škodícím, je možná pouze, byl-li škoditel nesvéprávný nebo neschopen provinění. Pokud ke vzniku škody přispěl poškozený rovněž svojí vinou, musí nést svůj odpovídající díl na škodě. Náhrada škody se proto rozdělí poměrně podle tíže provinění obou podílejících se (§ 1304 ABGB). K výši bolestného okresní soud zjistil, že kdo svou vinou druhého poraní na těle má mu zaplatit přiměřené bolestné (§ 1325 ABGB). Rakouské soudy přihlížejí ke stanoveným denním sazbám za lehké, střední a silné bolesti. Tyto sazby jsou mezi 80 a 120 EUR denně za slabou bolest, 130 a 220 EUR denně za střední bolest a mezi 180 a 350 EUR denně za silnou bolest. Nároky na bolestné jsou splatné teprve konkretizací a soudní nebo mimosoudní upomínkou. Poškozený tedy musí od poškoditele požadovat stanovený peněžní obnos jako bolestné. Teprve pokud poškoditel nezaplatí po upomínce následný den, dostává se do prodlení (§ 1334 posl. věta ABGB). Pokud se uskutečnila upomínka teprve při soudní žalobě, nachází se žalovaný, pokud vyjde najevo, že byl zavázán zaplatit, od doby doručení žaloby následný den v prodlení. Právní následek prodlení je povinnost zaplatit úrok ve výši 4% z prodlení ročně (§ 1333 odst. 1 ve spojení s § 1000 odst. 1 ABGB). Okresní soud provedl rozsáhlé dokazování zprávou Živnostenské sociální pojišťovny, Zemské pobočky V, ze dne 7.11.2002, lékařským potvrzením praktického lékaře Dr. Jos. W, listinami policejní stanice W a A, rozhodnutím Okresního soudu B z 4.6.1999, výpovědí žalovaného, výpovědí svědka MM, výpovědí žalobce, zprávou Obecní nemocnice H z 28.4.2004, znaleckým posudkem č. 17/05 znalce z oboru sport, lyžařská sportovní zařízení Ing. HK ze dne 26.7.2005 a jeho písemného doplnění ze dne 14.10.2005, výpovědí tohoto znalce, zprávou lyžařské školy W, znaleckým posudkem znalce MUDr. JF, Ph. D., z 20.9.2006 ve znění doplnění ze dne 20.7.2007 a výpovědí tohoto znalce a revizním znaleckým posudkem znaleckého ústavu – Úrazové nemocnice v B ze dne 24.4.2008 a výpovědí znalce MUDr. VP, CSc. Na základě provedených důkazů měl okresní soud prokázáno, že žalovaný ve věku 17 let při lyžování dne 18.3.1999 kolem 11.20 hodin na lyžařské trase č. 1 „Stapf“ jako shora jedoucí lyžař narazil do žalobce, který sjížděl lyžařskou trasu jako učitel lyžování se skupinou 9 dětí první třídy. Tento skutek byl bezprostředně po srážce řešen rakouskou policií jako přečin žalovaného. Proto vycházel zejména z výpovědí účastníků zaznamenaných policií, které byly nesporné a jejichž obsah oba účastníci potvrdili a odkázali na něj. Měl jednoznačně prokázáno, že na tzv. koncovém svahu uvedené lyžařské trasy jel žalobce s dětskou skupinou pomalu „hada“ v dlouhých, skoro celou šíři sjezdovky využívajících obloucích. Žalovaný zároveň sjížděl tuto trasu a na koncovém svahu jel zprvu uprostřed sjezdovky v krátkých obloucích, když dojel a zahlédl skupinu dětí, změnil směr své jízdy doleva, jel na levém okraji sjezdovky v rovné čáře. Když skupinu dětí skoro minul, začal sjíždět „šusem“ aby na konci svahu mohl projet terénní proláklinou. V levé části trasy se právě v tu dobu nacházel žalobce, který křižoval svah přímo před skupinou dětí a sjížděl paralelními oblouky s jízdou napříč přes skoro celou šířku lyžařské trasy nízkou rychlostí. Žalobce se těsně před srážkou účastníků ohlížel při jízdě napříč doleva po své skupině, která jela přímo za ním, měl v úmyslu udělat ještě jeden oblouk doprava a pak přímou rychlou jízdou projet terénní proláklinu. Najednou uslyšel něco nad sebou, otočil se a ihned pocítil úder do své levé poloviny těla a byl sražen žalovaným. Okresní soud z toho měl prokázáno, že žalobce žalovaného před srážkou nezpozoroval a žalovaný zahlédl žalobce poprvé až ve vzdálenosti 4 až 5 m. V době srážky bylo na sjezdovce velmi málo lyžařů a nebylo žádné omezení viditelnosti. Žalovaný narazil svým pravým předloktím do hrudního koše na levé straně žalobce, což zjistil ze shodných výpovědí obou účastníků, učiněných před policií těsně po srážce. Tyto výpovědi účastníků hodnotil jako věrohodné a rozhodující pro objektivní zjištění skutkového stavu v době srážky. Okresní soud připustil, že v pozdějších výpovědích účastníků s odstupem 5 a více let se objevily odlišnosti v detailech vylíčení průběhu děje, k nimž nepřihlížel, neboť je hodnotil jako nepřesnosti dané časovým odstupem. Dále měl prokázáno, že žalobce při srážce utrpěl šok a zhmoždění žeber, ten den pokračoval v lyžování, vyjel se svojí skupinou dětí nahoru a pak s nimi sjel k učiteli v údolní stanici. Následně vyhledal lékařské ošetření u lékaře Dr. W, který jej 18.3.1999 ambulantně ošetřil. K dalšímu odbornému objasnění skutkového děje způsobu srážky účastníků provedl důkaz znaleckým posudkem a výpovědí znalce z oboru sport a lyžařská sportovní zařízení Ing. K. Z těchto důkazů zjistil, že přesné určení průběhu vlastního střetu účastníků je problematické, neboť nelze určit přesný okamžik, kdy ke srážce došlo, zejména v které fázi pohybu žalobce, jenž jel pomalou jízdou nejprve zprava doleva, přitom se otáčel za dětmi, zatáčel doprava s tím, že pojede zprava doleva a poté přímo. Na základě tohoto dokazování okresní soud uzavřel, že žalovaný zaviněným porušením svých povinností zapříčinil vznik poškození zdraví žalobce a tímto proviněním odpovídá žalobci za vzniklou škodu a je povinen k její náhradě (§ 294 a § 295 ABGB). Žalovaný zaviněně porušil své povinnosti lyžaře při sjezdovém lyžování. Zaviněně z nedbalosti, neboť byl povinen a mohl svým chováním této srážce předejít či zamezit. Žalovaný porušil všeobecně uznávaná pravidla chování, která jsou uznávána při sjezdovém lyžování (pravidla FIS a POE). Konkrétně porušil pravidlo, podle něhož byl povinen chovat se tak, aby nikoho neohrozil, zejména byl povinen přizpůsobit rychlost a způsob jízdy svým schopnostem, poměrům terénu a sněhu s povinností zastavit na dohled nebo povinnost umět se vyhnout s tím, že na nepřehledných místech s hustým provozem, především na okrajích, na konci sjezdovek, v oblasti vleků a lanovek se musí jezdit pomalu. V daném případě bylo prokázáno, že ke srážce došlo v koncovém úseku sjezdovky před vlekovou stanicí, navíc v úseku s terénním zlomem a příkrým svahem. Zároveň žalovaný porušil svoji povinnost, že jako zadní, rychlejší lyžař byl povinen přizpůsobit jízdu žalobci jako přednímu, pomalejšímu lyžaři, při jehož předjíždění byl povinen zachovat bezpečnostní odstup a neohrozit ho, což platí i ve vztahu ke stojícímu lyžaři. Uzavřel proto, že žalovaný je ve věci pasivně legitimován a odpovídá žalobci za vzniklou škodu. Nezjistil spoluzavinění žalobce ve smyslu § 1304 ABGB. Okresní soud dospěl k závěru, že žalobce žádné povinnosti neporušil, a to ani povinnosti dané všeobecně uznávanými pravidly chování. Měl prokázáno, že žalobce řádně sjížděl jako instruktor lyžování s dětmi danou lyžařskou trasu v tzv. hadu pomalou jízdou, při které dětem předjížděl, při jízdě zpomaloval, ohlížel se za dětmi a zrychloval. Tento způsob byl umožněn stavem na lyžařské trase, která byla bez lyžařů. Žalobce měl jako vpředu jedoucí a pomalejší lyžař právo předpokládat, že má přednost před lyžaři jedoucími shora a rychlejšími, kteří ho nesmí ani při předjíždění ohrozit. Obrana žalovaného, že žalobce stál a poté se z kraje rozjel, byla provedenými důkazy vyvrácena, neboť ze všech důkazů vyplynulo, že žalobce, byť pomalu, jel a pomalu zatáčel. Výpověď žalovaného, že žalobce stál a pak se rozjel je v řízení osamocená, je v rozporu s ostatními důkazy a zjištěnými okolnostmi. Svědek M srážku účastníků a bezprostřední děj před a poté neviděl. Vzhledem k tomu, že žalovaný žalobce zahlédl až 4 nebo 5 m před srážkou, se výpověď žalovaného v tomto směru jeví jako nevěrohodná, neboť na krátkou vzdálenost, v níž nebyl schopen ani zareagovat, je vyloučeno, aby vůbec mohl rozpoznat, zda žalobce pomalu jede a zatáčí či zda stojí. Spoluzavinění žalobce, dle závěru soudu, nelze dovozovat ani z toho, že žalobce jako instruktor s malými dětmi sjížděl právě předmětnou „černou“ sjezdovku, tj. obtížnou lyžařskou trasu č. 1, neboť tímto žalobce žádné své povinnosti neporušil. Další dokazování pak okresní soud zaměřil na zjištění výše vzniklé škody. Měl prokázáno, že žalobce při srážce utrpěl zlomeninu 7. žebra vlevo a nalomení 6. žebra vlevo spolu se souvisejícími běžnými příznaky. Ani skutečnost, že žalobce dokončil lyžování, nevyvrací tento závěr soudu. Z revizního znaleckého posudku vyplynulo, že žalobce byl schopen i po této nehodě lyžování dokončit. Revizním znaleckým posudkem měl za vyloučené opačné závěry znalce MUDr. F, jehož hodnocení o tom, že zranění žalobce vylučovalo další lyžování, a proto vzniklo daleko později, hodnotil jako nevěrohodné. Měl prokázáno, že u žalobce šlo o lehčí zranění, které výrazněji neomezovalo jeho mobilitu. V důsledku tohoto zranění byl žalobce dne 18.3.1999 ošetřen Dr. W a následně léčen v nemocnici od 19.3.1999 do 22.3.1999, kdy byl propuštěn do domácího léčení s pracovní neschopností do 4.4.1999. Žalobci bylo přiznáno přiměřené bolestné v souladu s rakouskou právní úpravou, a to za 4 dny (19. – 21.3.1999) středních bolestí s přiměřenou výší náhrady škody 200 EUR denně, 14 dní (22.3. – 4.4.1999) lehkých bolestí s přiměřenou náhradou škody 100 EUR denně a 8 dní (5.4. – 12.4.1999) slabých a přechodných bolestí s přiměřenou náhradou škody 80 EUR denně. Celkem přiznal žalobci přiměřené bolestné 2.840 EUR, ve zbytku žalobu žalobce zamítl. Současně žalobci z přiznané částky přiznal úroky z prodlení, když žalovaný nezaplatil žalobci žalovanou náhradu škody následující den poté, kdy byl žalobcem k této náhradě vyzván. Žalobce žalovaného vyzval k zaplacení bolestného do 5.3.2001. Žalovaný zaplacení odmítl, a proto se od následujícího dne ocitl v prodlení (§ 1334 posl. věta ABGB). Ke srážce mezi účastníky a poškození zdraví žalobce došlo 18.3.1999. Žaloba v této věci byla podána dne 12.3.2002, uplynutí promlčecí doby dle rakouské právní úpravy (§ 1478 a násl. zejména § 1489 ABGB) proto nemohlo nastat. Námitka promlčení vznesená žalovaným je proto nedůvodná. O nákladech řízení mezi účastníky rozhodl okresní soud podle § 142 odst. 2 o. s. ř., když vycházel z toho, že účastníci měli úspěch zhruba ve stejném poměru. O nákladech placených státem rozhodl dle § 148 odst. 1 o. s. ř. (okresní soud zřejmě omylem uvedl v odůvodnění rozsudku „odst. 2“) a uložil oběma účastníkům nahradit tyto náklady ve stejném poměru, neboť jejich úspěšnost byla stejná. Přitom u žádného z účastníků neshledal předpoklady pro osvobození od soudních poplatků. Rozhodnutí o výši nákladů placených státem vyhradil samostatnému rozhodnutí v souladu s ustanovením § 155 odst. 1 o. s. ř. Proti tomuto rozsudku podali včas odvolání oba účastníci. Žalobce svým odvoláním brojil výlučně proti výrokům pod body III/ a IV/. Vytýkal okresnímu soudu nesprávné právní posouzení v otázce náhrady nákladů řízení. Zdůraznil, že se ztotožňuje s odůvodněním rozsudku ve věci samé s tím, že jej považuje po skutkové i právní stránce za zcela precizní a vyčerpávající. Poukazoval na to, že žaloba co do základu byla podána důvodně a výše plnění závisela na znaleckém posudku o době trvání a intenzitě bolestí, jimiž trpěl. Z jeho pohledu proto byly splněny předpoklady aplikace ustanovení § 142 odst. 3 o. s. ř. Připomenul, že přesné určení výše bolestného podle rakouského práva je pro poškozeného nepoměrně obtížnější nežli v případě českého práva. Namítal, že je jisté, že subjektivní vnímání bolesti poškozeným nemusí být ani zdaleka stejné jako jejich hodnocení nestrannou osobou – znalcem. Poukazoval na to, že jeho náklady, který neovládá český jazyk a jemuž musely být veškeré soudní listiny překládány a který také listiny ze svého domovského státu musel nechat překládat do češtiny, byly nepoměrně vyšší, než náklady žalovaného. Poukazoval na rozdíl ve výši přiznané náhrady škody (zhruba 68.373 Kč při přepočtovém kurzu ke dni vyhlášení rozsudku 1,00 EUR = 24,075 Kč) a výši nákladů za překlady (částka 77.517 Kč). Požadoval, aby byl rozsudek okresního soudu v napadených výrocích změněn tak, že žalovanému bude uložena povinnost nahradit mu náklady řízení v částce 135.438,90 Kč a povinnost zcela nahradit náklady placené státem. Žalovaný svým odvoláním brojil proti výrokům pod body I/, III/ a IV/. Nesouhlasil se závěry okresního soudu o jeho zavinění. Poukazoval na závěry znalce Ing. K, podle něhož ke srážce došlo poté, co žalobce vyjel z levé strany, poté, co zatočil doprava, zřejmě pomalou jízdou, při které se mohl v zatáčce i zastavit a pak se znovu rozjet a v ten okamžik došlo ke srážce. Tvrdil, že pokud žalobce neviděl, nacházel se zřejmě daleko před dětmi, tedy byl ukryt vlevo za terénní nerovností. Vytýkal okresnímu soudu závěr, že žalobce byl v okamžiku, kdy došlo ke srážce, ve fázi jízdy, byť pomalé, a bez zastavení na okraji sjezdovky, a závěr, že v řízení nebylo prokázáno, že žalobce zastavil v levé části sjezdovky a poté se z kraje rozjel. Namítal, že okresní soud při učinění tohoto závěru zcela pominul závěry znalce Ing. K, který uvedl, že je velmi problematické určení vlastního průběhu střetu účastníků, neboť nelze určit přesný okamžik, kdy ke srážce došlo, zejména v které fázi pohybu žalobce. Poukazoval na to, že tento znalec vycházel zejména z popisu srážky žalovaným, když popis událostí žalobcem na něj nepůsobil věrohodně. Namítal, že žalobce rovněž porušil pravidla lyžařského chování, a to konkrétně, že každý lyžař musí zamezit tomu, aby se zdržoval na úzkých nebo nepřehledných místech sjezdovky, a že každý lyžař, který chce najet na sjezdovku či se rozjet, musí se ujistit, že to může učinit, aniž by ohrozil sebe a ostatní. Tvrdil, že tato pravidla žalobce porušil a měl by tak nést svůj díl na vzniklé škodě. Rozhodně nesouhlasil s tím, že by se žalobce nepodílel na vzniku škody, když s malými dětmi sjížděl náročnou a neudržovanou sjezdovku se sklonem 33 st. Poukazoval na to, že v řízení nebylo najisto prokázáno, že žalobce utrpěl zlomeninu žebra právě v důsledku srážky s ním. V této souvislosti odkazoval na znalecký posudek MUDr. F. Nesouhlasil v tomto směru se závěry revizního znaleckého posudku, zejména mu vytýkal, že nebral v potaz závěry znalce Ing. K. Tvrdil, že zranění mohl žalobce utrpět i před srážkou s ním. Pokud by žalobce skutečně utrpěl tvrzené zranění při předmětné srážce a musel s dětmi dále lyžovat, jak tvrdil, pak by v co nejkratší možné době ukončil lyžování a vyhledal pomoc. Svědek M však ještě hodinu po srážce žalobce viděl lyžovat. Ošetření přitom vyhledal až večer. Nesouhlasil se závěrem okresního soudu, že výpověď žalobce není nevěrohodná, pouze vykazuje nepřesnosti, jež jsou pochopitelné s ohledem na odstup času. Namítal, že již od počátku bylo v řízení zřejmé, že žalobce upravoval tvrzení ve svůj prospěch. Z jeho výpovědi je přitom patrné, že si ze srážky vybavuje jen velmi málo, nedokázal ani určit, kde ke srážce došlo. Poukazoval rovněž na rozpory ve výpovědi žalobce k tomu, kdy vyhledal ošetření. Požadoval, aby byl rozsudek okresního soudu v napadeném rozsahu změněn a žaloba zamítnuta. Žalobce k odvolání žalovaného zdůraznil, že dokazování před okresním soudem bylo dostatečné a bylo prokázáno zavinění žalovaného. Poukazoval na to, že i z revizního znaleckého posudku vyplývá, že jeho zranění odpovídá úrazovému ději. Navrhl, aby byl rozsudek ve výroku pod bodem I/ potvrzen. Odvolací soud z podnětu odvolání a v jeho mezích přezkoumal napadený rozsudek včetně řízení, které jeho vydání předcházelo, a dospěl k závěru, že odvolání žalobce je zčásti důvodné a odvolání žalovaného není důvodné. Okresní soud se v této věci v prvé řadě správně zabýval otázkou pravomoci a příslušnosti, vzhledem k tomu, že žalobou byl uplatněn nárok cizího státního příslušníka vůči občanu ČR, který žalobce dovozoval z titulu náhrady škody, která vznikla při události, jež nastala mimo území České republiky – nastala v Rakousku. Okresní soud pak také správně v souladu s § 1, § 2 a § 15 zákona č. 97/1963 Sb. vyhodnotil, podle kterého právního řádu je třeba nárok žalobce posuzovat, a za tím účelem si opatřil příslušné rakouské právní předpisy. V dalším pak okresní soud provedl velmi rozsáhlé a řádné dokazování. Z provedených důkazů vyvodil odpovídající skutkové závěry, na základě kterých pak učinil i správné závěry právní. Odvolací soud proto rozsudek okresního soudu v napadeném rozsahu ve věci samé (tj. ve výroku pod bodem I/) podle § 219 o. s. ř. potvrdil. Své rozhodnutí ve vztahu k věci samé okresní soud naprosto vyčerpávajícím a přesvědčivým způsobem zdůvodnil. Odvolací soud se s odůvodněním rozsudku okresního soudu, pokud jde o meritum věci, zcela ztotožňuje a plně na něj odkazuje. K odvolacím námitkám žalovaného zdůrazňuje následující: Okresní soud zdůraznil, že při zjišťování úrazového děje vycházel především z výpovědí účastníků, které učinili krátce po nehodě do policejního protokolu, s tím, že tyto výpovědi byly učiněny v bezprostřední časové návaznosti, a proto tyto výpovědi považuje za věrohodné. Odvolací soud se s tímto hodnocením ztotožňuje a považuje je za logické. Výpověď žalobce je pak podporována znaleckým dokazováním, a to zejména posledně vyhotoveným znaleckým posudkem – revizním znaleckým posudkem zpracovaným Úrazovou nemocnicí v B. Pokud jde o znalecký posudek vyhotovený znalcem Ing. HK, na který se především žalovaný odkazuje, dle názoru odvolacího soudu, tento posudek nemá natolik zásadní význam pro učinění závěrů v této věci. Znalec z hlediska posouzení mechanismu a průběhu úrazového děje mohl vycházet pouze z výpovědí účastníků, neboť žádné jiné důkazy o úrazovém ději k dispozici neměl. Nepatřičně pak tento znalec přistoupil k hodnocení věrohodnosti výpovědi žalobce. Takové hodnocení znalci nepřísluší, hodnocení důkazů může provést jedině soud. Podstatné je, že závěr tohoto znalce verzi žalobce nevylučuje. Znalec uvedl, že není jednoznačné, ve které fázi se žalobce právě nacházel, když ke srážce došlo, zda ještě jel zprava doleva, nebo zda zatáčel doprava či zda již jel zleva doprava. Z jeho znaleckého zjištění ovšem nelze dovodit závěr, který nabízí žalovaný, a to že žalobce stál na kraji sjezdovky a těsně před tím, než došlo ke srážce, začal vjíždět do sjezdovky. Žádné důkazy, kromě znaleckého zkoumání, žalovaný k tomuto svému tvrzení nepředložil (přitom důkazní břemeno k prokázání tvrzení, že žalobce stál na kraji sjezdovky a začal do ní vjíždět, by bylo na žalovaném). V závěru řízení (při jednání okresního soudu dne 22.9.2008) žalovaný navrhl důkazy výpověďmi svědků – „přímých účastníků nehody, kteří tuto srážku viděli“. Uvedený návrh se jeví odvolacímu soudu jako účelový. Po celou dobu řízení, které trvalo od roku 2002, žalovaný nenavrhl jiné svědky, než svědka MM. Ani o tomto svědku nelze hovořit jako o přímém svědku, neboť ve své výpovědi uvedl, že u srážky přítomen nebyl a nebyl přítomen ani ději těsně před srážkou. Tento svědek, žalovaný a ani žalobce nevypověděli, že by u nehody byla ještě jiná osoba. Jak již odvolací soud uvedl shora, úrazový děj tak, jak jej vylíčil žalobce do policejního protokolu bezprostředně po srážce, je potvrzován revizním znaleckým posudkem a výpovědí znalce MUDr. VP. Tomuto posudku odvolací soud přikládá velkou důkazní sílu. Uvedený znalecký posudek okresní soud zadal proto, že znalecký posudek vyhotovený dříve ustanoveným znalcem MUDr. F se nejevil přesvědčivým. Ani odvolací soud nepovažuje tento znalecký posudek v otázce vzniku úrazu za přesvědčivý, a to zejména s ohledem na to, že uvedený znalec namísto, aby se zaměřil výlučně na zadaný znalecký úkol, přistoupil k přísné kritice léčebných postupů lékařů a zdravotních zařízení, u nichž se žalobce léčil. Takové zkoumání by bylo namístě v případě, kdy by žalobce požadoval a domáhal se náhrady škody z důvodu zanedbané či nesprávné léčby, ale nikoli v daném případě. Tvrzení žalovaného, že zranění mohl žalobce utrpět i před srážkou s ním, se jeví odvolacímu soudu zcela spekulativní. Aby měl soud důvod se takovým tvrzením zabývat, musel by žalovaný nabídnout nějakou verzi o tom, jakým způsobem žalobce ke zranění přišel, a k tomu by pak žalovaný byl povinen navrhnout důkazy. Žádné takové tvrzení však žalovaný neposkytl. Odvolací soud podle § 220 odst. 3 o. s. ř. změnil rozsudek okresního soudu ve výroku o náhradě nákladů řízení mezi účastníky a o náhradě nákladů řízení placených státem. Okresní soud založil své rozhodnutí o náhradě nákladů řízení mezi účastníky na aplikaci ustanovení § 142 odst. 2 o. s. ř., když vycházel z toho, že každý z účastníků měl ve věci zhruba poloviční úspěch. Okresní soud zde pominul, že rozhodnutí v této věci záviselo na znaleckém posudku. Konkrétně bylo třeba znaleckým posudkem určit, jakými bolestmi z hlediska jejich intenzity žalobce trpěl a po jak dlouhou dobu, aby podle rakouské právní úpravy a soudní praxe bylo možné určit výši bolestného jako výši škody. Proto pro rozhodnutí o náhradě nákladů řízení bylo namístě aplikovat ustanovení § 142 odst. 3 o. s. ř. a přiznat žalobci plnou náhradu nákladů řízení. Přesto odvolací soud nepřiznal žalobci účelně vynaložené náklady v plné výši, neboť dospěl k závěru, že v této věci jsou dány důvody zvláštního zřetele hodné pro aplikaci ustanovení § 150 o. s. ř., tedy částečné nepřiznání náhrady nákladů řízení úspěšnému žalobci. Důvody hodné zvláštního zřetele spatřuje odvolací soud v okolnostech tohoto případu. Jednak úraz žalovaný žalobci způsobil v době, kdy ještě nebyl zletilý a tedy z hlediska českého právního řádu plně způsobilý k právním úkonům. Dále odvolací soud zohlednil vstřícnost žalovaného bezprostředně po úrazu, který, ačkoli se tak zachovat nemusel, dobrovolně se setkal se žalobcem a sdělil mu své identifikační údaje. Odvolací soud je přesvědčen, že tímto rozhodnutím nebude ani nepřiměřeně zasaženo do majetkových poměrů žalobce. S ohledem na shora uvedené skutečnosti dospěl odvolací soud k závěru, že je důvodné odepření práva na náhradu nákladů řízení žalobci zčásti, a to v rozsahu 30%. Proto odvolací soud rozhodl tak, že žalovaný je povinen nahradit žalobci účelně vynaložené náklady v rozsahu 70%. Žalobce v řízení před okresním soudem účelně vynaložil náklady v celkové částce 47.419,30 Kč. Tyto náklady tvoří soudní poplatek zaplacený ze žaloby v částce 7.340 Kč a náklady právního zastoupení v částce 40.079,30 Kč. Náklady právního zastoupení tvoří odměna advokáta za řízení v jednom stupni v částce 14.830 Kč, určená dle § 3 odst. 1 bod 4, ve spojení s § 3 odst. 6 vyhlášky č. 484/2000 Sb., ve znění do 31.8.2006, když řízení před okresním soudem bylo zahájeno dne 12.3.2002. Pro stanovení výše odměny vycházel odvolací soud z výše peněžitého plnění 68.813,20 Kč v souladu s § 2 odst. 1 a § 3 odst. 6 vyhlášky č. 484/2000 Sb., když kurz platný pro nákup valut dle kurzovního lístku ČNB k prvnímu dni měsíce, v němž bylo okresním soudem rozhodováno o náhradě nákladů řízení (k 1.11.2008), činil 24,230 Kč. Dále jde o paušální náhradu hotových výdajů přináležející k 8 úkonům právní služby (převzetí zastoupení, sepis žaloby, účast u jednání okresního soudu dne 21.11.2003, jež přesáhlo dvě hodiny, účast u jednání dne 26.9.2005, 31.10.2005 a 12.12.2005 a doplnění tvrzení ze dne 30.12.2005) po 75 Kč dle § 13 odst. 1 a 3 vyhlášky č. 177/1996 Sb., ve znění účinném do 31.8.2006, a paušální náhrada přináležející k 8 úkonům právní služby (vyjádření ke znaleckému posudku z 31.10.2006, účast u jednání okresního soudu dne 5.2.2007 a 5.3.2007, vyjádření ke znaleckému posudku ze dne 27.11.2007, účast u jednání dne 25.2.2008, vyjádření k věci ze dne 30.7.2008 a účast při jednání dne 22.9.2008, jež přesáhlo dvě hodiny) po 300 Kč dle § 13 odst. 1 a 3 vyhlášky č. 177/1996 Sb., ve znění účinném od 1.9.2006. Odvolací soud nepřiznal žalobci jako účelně vynaložené náklady paušální náhradu hotových výdajů účtovanou žalobcem za úkony – žádost o prodloužení lhůty z 29.8.2002, předložení důkazů a žádost o prodloužení lhůty z 30.9.2002, předložení důkazů z 19.12.2003 a rozšíření otázek pro znalce z 10.1.2006. Nejedná se totiž o úkony ve smyslu § 11 odst. 1 písm. d), za které by příslušela náhrada. Dále náklady právního zastoupení žalobce tvoří náhrada za ztrátu času v rozsahu 34 započatých půlhodin strávených cestou advokáta ze svého sídla do sídla okresního soudu a zpět k jednáním konaným dne 21.11.2003, 26.9.2005, 31.10.2005 a 12.12.2005 po 50 Kč dle § 13 odst. 1 písm. a) a odst. 3 vyhlášky č. 177/1996 Sb., ve znění účinném do 31.8.2006, a náhradu za ztrátu času v rozsahu 34 započatých půlhodin po 100 Kč (čas strávený cestou k jednání okresního soudu a zpět dne 5.2.2007, 5.3.2007, 25.2.2008 a 22.9.2008) dle § 13 odst. 1 písm. a) a odst. 3 vyhlášky č. 177/1996 Sb., ve znění účinném od 1.9.2006, náhrada jízdného v celkové částce 10.750,10 Kč (jedná se o součet jízdného za jednotlivé cesty k odvolacímu soudu osobním automobilem zástupce žalobce) a náhrada daně z přidané hodnoty, kterou je advokát žalobce povinen z přiznané odměny a náhrad odvést v částce 6.399,20 Kč (§ 137 odst. 3 o. s. ř. a zákona č. 235/2004 Sb., o dani z přidané hodnoty, ve znění pozdějších předpisů). Z těchto celkových nákladů je povinen žalovaný nahradit žalobci 70%, tj. 33.193,50 Kč. Jako účelně vynaložený náklad odvolací soud nepřiznal žalobci náklady vynaložené na překlady listin z německého jazyka do jazyka českého a překlady soudních písemností z jazyka českého do jazyka německého v účtované částce 77.517 Kč. Odvolací soud nepovažuje tyto náklady za účelně vynaložené z toho důvodu, že žalobce podle § 18 odst. 1 věta druhá o. s. ř. má právo jednat před soudem ve své mateřštině. Tato zásada se uplatňuje tím způsobem, že takovému účastníku musí soud ustanovit tlumočníka, jakmile taková potřeba vyjde v řízení najevo (§ 18 odst. 2 věta prvá o. s. ř.). Tlumočník přitom tlumočí nejen v přímém ústním styku, ale tlumočí také listiny vydané soudem do mateřštiny účastníka a listiny předložené účastníkem v jeho mateřštině do úřední řeči soudu. Uvedená zásada se dále promítá do ustanovení § 141 odst. 2 o. s. ř., podle něhož náklady důkazů, které nejsou kryty zálohou, jakož i hotové výdaje ustanoveného zástupce, který není advokátem, a náklady spojené s tím, že účastník jedná ve své mateřštině nebo se dorozumívá znakovou řečí, platí stát. Nemůže jít k tíži žalovaného eventuální pochybení soudu, který tlumočníka neustanovil. Vzhledem k tomu, že žalobce byl zastoupen českým advokátem, okresní soud zřejmě předpokládal, že tlumočníka žalobce nepotřebuje. V tom případě bylo na iniciativě žalobce, aby o ustanovení tlumočníka požádal. V odvolacím řízení měl žalobce plný úspěch, má proto vůči žalovanému právo na úplnou náhradu nákladů, které účelně vynaložil (§ 224 odst. 1 a § 142 odst. 1 o. s. ř.). V odvolacím řízení již odvolací soud neshledal žádné důvody hodné zvláštního zřetele, pro které by bylo namístě žalobci zcela či zčásti náhradu nákladů řízení odepřít. V odvolacím řízení žalobce vynaložil náklady v celkové částce 27.202,50 Kč. Pro stanovení výše odměny vycházel odvolací soud dle ustanovení § 2 odst. 1 a § 3 odst. 6 vyhlášky č. 484/2000 Sb. z peněžitého plnění v částce 76.055,20 Kč (když kurz platný pro nákup valut dle kurzovního lístku ČNB k prvnímu dni měsíce, v němž odvolací soud vyhlásil rozhodnutí, tj. k 1.6.2009, činil 26,780 Kč). Tyto náklady tvoří odměna advokáta za řízení v jednom stupni v částce 20.230 Kč dle § 3 odst. 1 bod 4, ve spojení s odst. 6 vyhlášky č. 484/2000 Sb., ve znění účinném od 1.9.2006, paušální náhrada hotových výdajů přináležející ke dvěma úkonům právní služby (sepis odvolání a účast u odvolacího jednání) po 300 Kč dle § 13 odst. 1 a 3 vyhlášky č. 484/2000 Sb., náhrada za ztrátu času v rozsahu 7 započatých půlhodin po 100 Kč, jízdné osobním vozidlem ze sídla advokáta do sídla soudu a zpět v částce 1.329,20 Kč a daň z přidané hodnoty z těchto částek, kterou je advokát žalobce povinen z odměny a paušálních náhrad odvést, v částce 4.343,20 Kč. Odvolací soud změnil rozsudek okresního soudu i ve výroku o náhradě nákladů řízení placených státem. Podle § 148 odst. 1 o. s. ř. stát má podle výsledků řízení proti účastníku právo na náhradu nákladů řízení, které platil, pokud u nich nejsou předpoklady pro osvobození od soudních poplatků. Jak již bylo uvedeno pro rozhodnutí o náhradě nákladů řízení mezi účastníky, vzhledem k tomu, že rozhodnutí o výši plnění záviselo na znaleckém zkoumání, je povinen hradit náklady, byť jen částečně úspěšnému žalobci, žalovaný, proto je také povinen hradit náklady státu. I ve vztahu ke státu lze zohlednit důvody hodné zvláštního zřetele a zcela nebo zčásti náhradu nákladů placených státem nepřiznat. Odvolací soud dospěl k závěru, že v daném případě jsou okolnosti zvláštního zřetele hodné pro částečné odepření náhrady žalobci a stejné důvody jej vedly k částečnému odepření náhrady nákladů České republice. Odvolací soud přitom ve shodě s okresním soudem neshledal na straně žalovaného předpoklady pro osvobození od soudních poplatků ve smyslu § 138 odst. 1 o. s. ř., takové skutečnosti ani žalovaný před rozhodnutím odvolacího soudu netvrdil. Odvolací soud proto České republice vůči žalovanému přiznal právo na náhradu nákladů řízení placených státem v rozsahu 70% a v rozsahu 30% České republice právo na náhradu nákladů řízení vůči žalovanému nepřiznal. Protože okresní soud v napadeném rozsudku vyhradil rozhodnutí o konkrétní výši těchto nákladů samostatnému usnesení a do rozhodnutí odvolacího soudu takové rozhodnutí nevydal, odvolací soud rozhodl ohledně náhrady nákladů placených státem pouze o základu nároku a o výši nároku rozhodne okresní soud. P o u č e n í : Proti tomuto rozsudku není přípustné odvolání. Není proti němu přípustné ani dovolání, ledaže na základě podaného dovolání dospěje dovolací soud k závěru, že ve věci samé jde o otázku zásadního právního významu. Dovolání lze podat do dvou měsíců od doručení rozsudku u Okresního soudu v HK a rozhoduje o něm Nejvyšší soud ČR se sídlem v Brně. V HK dne 1. června 2009 předsedkyně senátu