Ztráta podílu na zisku (§ 123 odst. 1 ObchZ) není ztrátou na výdělku, kterou lze odškodnit podle § 447 odst. 1 ObčZ.

21Co 351/2009 R o z s u d e k Krajský soud v HK rozhodl v senátě složeném z předsedkyně Mgr. ŠP a soudců JUDr. JP a JUDr. MK ve věci žalobce RN, narozeného xxx, bytem xxx zastoupeného JUDr. MM, advokátem se sídlem xxx, proti žalovaným 1) Ing. JS, narozenému xxx, bytem xxx, zastoupenému JUDr. AH, advokátkou se sídlem xxx, za účasti vedlejšího účastníka na straně prvého žalovaného ČKP, se sídlem xxx, zastoupeného JUDr. JN, LL.M., advokátem se sídlem xxx, 2) K, p a.s. se sídlem xxx, IČ xxx, o náhradu škody na zdraví, k odvolání žalobce a vedlejšího účastníka na straně prvého žalovaného proti rozsudku Okresního soudu v HK ze dne 10.března 2009, č.j. 7C 9/97-1184, t a k t o : I. Rozsudek okresního soudu se ve výrocích pod body I, II, III, IV, pokud jde o výši nákladů řízení, a ve výroku pod bodem VI p o t v r z u j e . II. V části výroku pod bodem IV o lhůtě k plnění se rozsudek okresního soudu m ě n í takto : Žalobce je povinen nahradit žalovanému 1/ náklady řízení v částce 661.402 Kč do šesti měsíců od právní moci tohoto rozsudku k rukám zástupkyně žalovaného 1/. III. Ve výroku pod bodem V se rozsudek okresního soudu m ě n í takto : Žalobce je povinen nahradit vedlejšímu účastníku náklady řízení před okresním soudem v částce 926.932 Kč do šesti měsíců od právní moci tohoto rozsudku k rukám zástupce vedlejšího účastníka. IV. Žalobce je povinen nahradit 1) žalovanému do 6 měsíců od právní moci tohoto rozsudku k rukám zástupkyně prvého žalovaného náklady odvolacího řízení ve výši 272.607 Kč. V. Ve vztahu mezi žalobcem a žalovaným 2/ nemá žádný z účastníků právo na náhradu nákladů odvolacího řízení. VI. Žalobce je povinen nahradit vedlejšímu účastníku do 6 měsíců od právní moci tohoto rozsudku k rukám zástupce vedlejšího účastníka náklady odvolacího řízení ve výši 272.131 Kč. O d ů v o d n ě n í Okresní soud výrokem I v záhlaví označeného rozsudku zamítl žalobu, kterou se žalobce po prvém žalovaném domáhal zaplacení částky 4,507.741 Kč s dále specifikovaným úrokem z prodlení a dále uložení povinnosti platit žalobci počínaje dnem 1.4.1999 peněžitý důchod ve výši 158.985 Kč měsíčně, splatný vždy do 5. dne každého kalendářního měsíce následujícího s tím, že plněním prvého žalovaného zaniká v rozsahu tohoto plnění povinnost druhého žalovaného, výrokem II zamítl žalobu, kterou se žalobce po druhém žalovaném domáhal zaplacení částky 4,283.587 Kč s dále specifikovaným úrokem z prodlení a dále uložení povinnosti platit žalobci počínaje dnem 1.4.1999 peněžitý důchod ve výši 144.131 Kč měsíčně splatných vždy do 5. dne každého kalendářního měsíce následujícího s tím, že plněním druhého žalovaného zaniká v rozsahu tohoto plnění povinnost prvého žalovaného. Výrokem III rozhodl, že žalobce a druhý žalovaný nemají právo na náhradu nákladů řízení, výrokem IV žalobci uložil povinnost zaplatit prvému žalovanému na náhradě nákladů řízení částku 661.402 Kč k rukám jeho zástupkyně do tří dnů od právní moci tohoto rozsudku, výrokem V žalobci uložil povinnost zaplatit vedlejšímu účastníku na náhradě nákladů řízení částku 928.122,65 Kč k rukám jeho zástupce do tří dnů od právní moci tohoto rozsudku a výrokem VI žalobci uložil povinnost zaplatit České republice na náhradě nákladů řízení částku 244 Kč do tří dnů do právní moci tohoto rozsudku. V odůvodnění uvedl, že žalobce se vůči prvému žalovanému a původně vůči druhému žalovanému obchodní společnosti M s.r.o. domáhal náhrady škody z titulu úrazu, který utrpěl dne 25.7.1995 jako řidič vozidla při dopravní nehodě zaviněné prvým žalovaným. V žalobě uvedl, že byl u původního druhého žalovaného v pracovním poměru od 1.1.1995 se sjednaným druhem práce „ředitel společnosti“ na základě pracovní smlouvy z téhož dne a dne 25.7.1995 jel v rámci své pracovní náplně osobním automobilem na pracovní cestu do pivovaru v B a asi v 8 hodin se stal na silnici V – U v okrese B účastníkem jím nezaviněné dopravní nehody, při které utrpěl zranění. Nehodu výlučně zavinil l. žalovaný. Po pracovním úraze byl jeden rok v pracovní neschopnosti až do 26.7.1996. Od 25.7.1996 mu byl přiznán plný invalidní důchod. V době úrazu byl žalobce jediným společníkem i jediným jednatelem obchodní společnosti M s.r.o. Žalobce se nyní domáhá náhrady škody spočívající ve ztrátě na výdělku od uznání plné invalidity od 25.7.1996. Podle jeho názoru je třeba jako z rozhodného průměrného měsíčního výdělku vycházet z období druhého čtvrtletí 1995, kdy žalobce dosahoval měsíčního výdělku ve výši 138.291 Kč. Prvý žalovaný navrhoval zamítnutí žaloby a mimo jiné proukazoval na to, že pracovní smlouva na funkci ředitele je neplatná, neboť ředitel musí být jmenován a navíc je smlouva nevěrohodná, neboť ze stejného dne je i pracovní smlouva na funkci jednatele a vedlejšímu účastníku byla předložena až po poučení, že jednatel není v pracovněprávním vztahu ke společnosti. Vedlejší účastník na straně prvého žalovaného rovněž navrhoval zamítnutí žaloby v zásadě ze stejných důvodů jako prvý žalovaný a poukázal na to, že částky zasílané na účet žalobce několikrát v měsíci nelze považovat za mzdu. Původní druhý žalovaný obchodní společnost M s.r.o. zanikl ke dni 15.3.1996 výmazem z obchodního rejstříku. Okresní soud rozhodl o procesním nástupnictví tak, že dále bude v řízení namístě druhého žalovaného pokračováno s K pojišťovnou, a.s. se sídlem xxx, IČ xxx. Nastoupivší druhý žalovaný rovněž navrhoval, aby žaloba byla zamítnuta. K návrhu žalobce okresní soud usnesením ze dne 25.4.2001 č.j. 7C 9/1997-231 účastníkům uložil, aby ve lhůtě 3 týdnů od doručení tohoto usnesení doplnili svá tvrzení, vylíčili všechny rozhodné skutečnosti, označili všechny důkazy a předložili všechny listinné důkazy, kterými hodlají prokazovat svá tvrzení a byli zároveň poučeni, že po marném uplynutí soudem určené lhůty k předložení důkazů či informací nebude již soud k později uvedeným skutečnostem a důkazům přihlížet s výjimkou uvedenou v ust. § 118c odst. 2 o.s.ř. Zástupce žalobce usnesení převzal dne 17.5.2001. Usnesení nabylo právní moci dne 2.7.2002. Soud tak vycházel z tvrzení a důkazů navržených účastníky před touto koncentrací a z dalších důkazů vycházel jen pokud byly přípustné. Po provedeném dokazování vzal okresní soud za prokázané, že žalobce byl v období od vzniku obchodní společnosti dne 29.12.1994 do 31.12.1996 jediným jednatelem a jediným společníkem původního druhého žalovaného – obchodní společnosti M s.r.o. se sídlem xxx, IČ xxx. Dne 25.7.1995 kolem 8.15 hodin došlo na silni V – U k dopravní nehodě, při které prvý žalovaný jako řidič při projíždění táhlé pravotočivé zatáčky v důsledku nepřiměřené rychlosti dostal smyk, vjel vlevo do protisměru, kde se čelně střetl s protijedoucím vozidlem, které řídil žalobce, který při nehodě utrpěl odlomení zadní hrany kyčelní jamky vlevo, vykloubení levé stehenní kosti a oděrky na levém koleni. Pro tento úraz byl hospitalizována dále v pracovní neschopnosti a od 25.7.1996 mu byl přiznán invalidní důchod ve výši 6.204 Kč měsíčně, od 1.10.1996 ve výši 6.662 Kč, od 1.8.1997 ve výši 7.311 Kč měsíčně, od 1.7.1998 ve výši 7.664 Kč měsíčně. Od 2.4.1999 byl žalobci plný invalidní důchod odňat a přiznán částečný invalidní důchod. Od 1.12.2006 byl žalobci opět přiznán plný invalidní důchod ve výši 10.319 Kč. Vždy bylo rozhodnuto, že žalobce je invalidní v souvislosti s úrazem ze dne 25.7.1995. Okresní soud v prvé řadě činil skutková zjištění a hodnotil provedené důkazy k posouzení důvodnosti žaloby směřující proti druhému žalovanému, původní obchodní společnosti M s.r.o., jako údajnému zaměstnavateli žalobce v době dopravní nehody. Okresní soud vycházel z ustanovení § 187 odst. 1 zákoníku práce ve znění účinném do 29.2.2004, podle kterého zaměstnavatel odpovídá zaměstnanci za škodu, která mu vznikla při plnění pracovních úkolů nebo v přímé souvislosti s ním porušením právních povinností nebo úmyslným jednáním proti pravidlům slušnosti a občanského soužití. Vycházel z předpokladu, že pro naplnění odpovědnosti je třeba existence pracovního poměru nebo jiného pracovněprávního vztahu. Zabýval se tedy pravdivostí tvrzení žalobce, že v době vzniku škody pracoval u svého zaměstnavatele ve funkci ředitele. Okresní soud jako otázku předběžnou vyřešil, že pracovní smlouva s pracovním zařazením ředitel ze dne 1.1.1995, kterou žalobce předložil soudu, je absolutně neplatná a na jejím základě pracovní poměr žalobce nemohl vzniknout. Jde především o smlouvu, která byla uzavřena dodatečně, nikoliv dne 1.1.1995, což vyplývá z listiny o výpovědi žalobce v důchodové věci, který uvedl, že ve společnosti vystupoval jako jednatel a po opětovném kontaktu s daňovým poradcem mu bylo řečeno, že bude lepší, aby figuroval jako ředitel. Obdobně se žalobce nejprve přihlásil u OSSZ k pojištění jako jednatel společnosti a teprve následně uvedl, že je ředitel. Dodatek k pracovní smlouvě ze dne 1.1.1995 i další pracovní smlouva za dne 1.1.1995 byly vyhotoveny až v době po úrazu žalobce dne 25.7.1995, nejde tedy o listiny pravdivé co do data jejich sepsání k 1.1.1995. Pracovní smlouva by byla neplatná i z jiného důvodu, a to s ohledem na to, že žalobce ve společnosti nevykonával druh práce, který by se svojí náplní odlišoval od výkonu funkce jednatele společnosti. Nebylo prokázáno, že by žalobce vykonával administrativní práce a obstarávání úředních záležitostí. Okresní soud ovšem současně uzavřel, že žalobci vznikl faktický pracovní poměr s druhem práce pomocné pracovní síly. Svoji cestu dne 25.7.1995 ovšem podnikl jako jednatel a nikoliv jako pomocná pracovní síla, resp. jako zaměstnanec a nešlo tedy o vztah pracovněprávní. Škoda mu tedy nevznikla při plnění pracovních úkolů nebo v přímé souvislosti s ním, a proto je žaloba proti druhému žalovanému jako zaměstnavateli nedůvodná. Z tohoto důvodu okresní soud žalobu, pokud směřovala proti druhému žalovanému zamítl. Dále a zvláště se pak okresní soud zabýval skutečnostmi majícími právní význam pro posouzení důvodnosti žaloby směřující proti prvému žalovanému. Na vztah mezi žalobcem a prvým žalovaným okresní soud pohlížel v rovině ustanovení § 420 odst. 1 občanského zákoníku, podle kterého každý odpovídá za škodu, kterou způsobil porušením právní povinnosti. Dovodil, že prvý žalovaný jako viník dopravní nehody porušením právní povinnosti zavinil, že došlo k poškození zdraví žalobce při dopravní nehodě. Dále pak na žalobcem uplatněný nárok použil ustanovení § 445 občanského zákoníku, podle kterého ztráta na výdělku, k níž došlo při škodě na zdraví, se hradí peněžitým důchodem; přitom se vychází z průměrného výdělku poškozeného, kterého před poškozením dosahoval a z ustanovení § 447 odst. 1 občanského zákoníku, podle kterého náhrada za ztrátu na výdělku po skončení pracovní neschopnosti nebo při invaliditě činí rozdíl mezi průměrným výdělkem před poškozením a výdělkem dosahovaným po poškození s připočtením případného invalidního důchodu nebo částečného invalidního důchodu. Při zjišťování průměrného výdělku aplikoval na věc ustanovení § 2 nařízení vlády č. 258/1995. Okresní soud, když dovodil, že prvý žalovaný – což jinak nebylo sporné – škodu zavinil, se zabýval tím, zda žalobci v souvislosti se škodou na zdraví vznikla škoda ve formě ztráty na výdělku u obchodní společnosti M s.r.o. Vzhledem k tomu, že žalobce v rozhodném období, tj. v předchozím kalendářním období před vznikem škody, tj. před 25.7.1996 neodpracoval žádný den, okresní soud podle § 2 odst. 1 nařízení vlády č. 258/1995 Sb. ve spojení s § 17 zákona č. 1/1992 Sb. zjišťoval, jaký by byl jeho pravděpodobný výdělek. Okresní soud vycházel ze zjištění, že žalobce u obchodní společnost M s.r.o. jednak vykonával činnost, která náleží jednateli obchodní společnosti a jednak konal pomocné práce v provozu. Uzavřel, že ovšem současně tyto činnosti nelze podřadit pod pojem výkon vedoucí funkce, resp. výkon funkce ředitele společnosti. Pokud žalobci vznikl faktický pracovní poměr na pomocné práce, má nárok na plnění ve shodné výši, jako kdyby pracovní smlouva s tímto druhem práce byla platně uzavřena a odměna za ni by měla odpovídat mzdovým podmínkám platným u zaměstnavatele v době, kdy byla práce vykonána (rozsudek Nejvyššího soudu sp. zn. 21 Cdo 2014/2000). Obchodní společnost M s.r.o. žalobci za veškerou práci vykonanou pro tuto společnost, tj. jak za činnosti jednatelskou, tak za činnost pomocných prací v provozu vyplácela částky, které byly prokázány původním přehledem o vyměřovacích základech, původním osobním a mzdovým listem žalobce a výplatními sáčky za měsíce leden 1995 až duben 1995 ve výši 5.000 Kč hrubého měsíčně a poté od měsíce května 1995 3.000 Kč hrubého měsíčně. Porovnáním s vyměřovacími základy ostatních zaměstnanců, kteří vykonávali činnosti v provozu restaurace, dospěl soud k závěru, že tato částka pokrývá mzdu pomocného pracovníka a žalobce si tedy žádnou mzdu za výkon jednatele nevyplácel. Tomu odpovídá i to, že si žádnou odměnu za výkon funkce jednatele nevyplácel ani po úrazu, ač byl jednatelem společnosti až do 1.1.1997. Z žádných důkazů nevyplynulo, že měl žalobce vůli vyplácet si jinou odměnu jednatele nebo mzdu, než formou hotovostních výplat prokázaných původními výplatními sáčky. Okresní soud skutkově vycházel z osobního a mzdového listu žalobce na rok 1995 a z výplatního sáčku, podle kterých vyplývá, že žalobci bylo v měsíci lednu 1995 a v měsíci dubnu 1995 obchodní společností M s.r.o. vyplaceno v hotovosti 3.977 Kč měsíčně a v měsících květnu až červenci 1995 v hotovosti 2.497 Kč měsíčně. To vyplynulo i z výpovědi svědkyně AŠ v „důchodové věci“, která připravovala ve společnosti výplaty a z výše mezd příslušné odvody a ze které vyplynulo, že žalobce měl plat fixní. Soud nevycházel z dále předložených osobních a mzdových listů žalobce za rok 1995, podle kterých tyto částky byly v kolonce „čistá mzda“ upraveny za měsíc 1995 na částku 51.205 Kč, únor 1995 54.766 Kč, březen 1995 79.339 Kč, duben 1995 95.707 Kč, květen 1995 66.646 Kč, červen 1995 65.415 Kč a červenec 1995 58.916 Kč. Tyto částky byly od původních částek navýšeny o částky zaslané na účet žalobce. Tyto opravy byly však provedeny dodatečně po úrazu žalobce, účetní o platbách nevěděla a potvrdila, že dodatečně objevila platby, které neměla kam zaúčtovat a žalobce jí sdělil, že to byla jeho mzda. Původně byly okresní správě sociálního zabezpečení předloženy vyměřovací základy, podle kterých žalobce měl vyměřovací základ za měsíce leden 1995 až duben 1995 5.000 Kč měsíčně, za měsíce květen 1995 až červenec 1995 3.000 Kč měsíčně. Až po úrazu žalobce dne 19.7.1996 byly okresní správě sociálního zabezpečení doručeny upravené vyměřovací základy. Na účet žalobce č. xxx byly poukazovány platby pocházející z obchodní činnosti obchodní společnosti M s.r.o., a to veškeré platby ze smluv uzavřených mezi touto obchodní společností a obchodní společností C s.r.o. a ze smluv uzavřených s obchodní společností Hotel Č a.s., a to s výjimkou jediné platby. Na účet žalobce byla poukázána i částka za pronájem sálu pod obchodní společností VS. Okresní soud neuvěřil tvrzení žalobce, že takovýmto způsobem si vyplácel mzdu proto, aby jeho mzda nevzbudila nevoli mezi dalšími zaměstnanci. Pokud na účet žalobce byly poukazovány částky, které náležely obchodní společnosti M s.r.o., docházelo na úkor této obchodní společnosti na straně žalobce k bezdůvodnému obohacení. Tyto částky proto nelze považovat za výdělek žalobce. Žalobce navíc bezhotovostní platby, které přicházely na jeho účet, neuváděl v přehledech o vyměřovacích základech a v osobním a mzdovém listě a nikdy z těchto plateb nemínil odvádět povinné odvody. Z těchto plateb neodváděla povinné odvody ani obchodní společnost M s.r.o. Žalobce tyto částky přijímal na svůj účet bez právního důvodu a dále je poukazoval na vlastní úvěrový účet. Nebylo prokázáno, že by žalobci byla poskytována odměna jednatele, která by obdobně jako jeho mzda podléhala odvodům, tj. zejména pojistnému na sociální zabezpečení. Pak v příčinné souvislosti s jednáním prvého žalovaného žalobci vznikla pouze škoda spočívající ve ztrátě na výdělku, který by mu náležel jako plnění odpovídající mzdě za fyzické (nejednatelské) práce. Soud tedy vycházel z toho, že pravděpodobný výdělek žalobce v rozhodném období, tj. v druhém čtvrtletí roku 1996 by činil 3.000 Kč měsíčně. Vzhledem k výši důchodu, který byl žalobci vyplácen, nemohla mu tedy škoda spočívající ve ztrátě na výdělku vzniknout. Z tohoto důvodu okresní soud žalobu zamítl. Ve věci úspěšnému prvému žalovanému a vedlejšímu účastníku na jeho straně okresní soud přiznal právo na náhradu nákladů řízení podle § 142 odst. 1 o.s.ř. Druhému účastníku právo na náhradu nákladů řízení nepřiznal, neboť mu žádné náklady nevznikly. Neúspěšnému žalobci uložil i povinnost nahradit náklady státu podle § 148 odst. 1 o.s.ř. Proti tomuto rozsudku podal žalobce a vedlejší účastník na straně prvého žalovaného včasné odvolání. Žalobce okresnímu soudu vytýkal, že nesprávně uzavřel, že žalobci v době před úrazem nevznikl řádný pracovní poměr na druh práce ředitel společnosti. Poukázal na judikaturu Nejvyššího soudu ČR, která zdůrazňuje, že v rámci ustanovení § 447 obč. zák. se odškodňuje ztráta jakéhokoliv druhu příjmu náležejícího za pracovní činnost bez ohledu na její právní formu. Kategorie průměrného nebo pravděpodobného výdělku před vznikem škody je navíc kategorií právní a rovněž kvalifikace příjmů představuje právní hodnocení zjištěného skutkového stavu. Právním titulem příjmů žalobce mohla být přitom pouze mzda z pracovního poměru nebo odměna jednatele. Jak mzda zaměstnance tak i odměna jednatele ovšem představují odškodnitelný příjem v rámci aplikace § 447 obč. zák. Okresnímu soudu proto zjišťování pravděpodobného výdělku před vznikem škody nebránila ani koncentrace řízení. Mohl být proto brán proto zřetel na zjištěnou skutečnou náplň práce žalobce pro obchodní společnost M vzhledem k obvyklé odměně jednatele společnosti s tímto předmětem podnikání a se zřetelem na obrat společnosti a faktický výkon funkce jednatele i jeho odpovědnosti. Pravděpodobný výdělek ve výši 3.000 Kč měsíčně není adekvátní složitosti, odpovědnosti a namáhavosti práce, kterou žalobce vykonával. Neodpovídá ani obvyklé odměně jednatele společnosti s ručením omezeným ve smyslu § 571 odst. 1 obchodního zákoníku. Okresní soud nesprávně přehodnotil v neprospěch žalobce hodnocení těch důkazů, které provedl KS v HK v důchodové věci žalobce. Pokud znovu tento důkaz neprovedl, nemohl jej hodnotit jinak, než jak učinil KS v HK v důchodové věci. Peněžitá plnění za činnost pro obchodní společnost M s.r.o., která byla vyplácena žalobci, nebyla plněním bez právního důvodu. Není vyloučeno, aby fyzická osoba vykonávala pro tutéž obchodní společnost funkci statutárního orgánu a současně byla v pracovněprávním vztahu a zastávala vedoucí pracovní místo. Působení žalobce lze rozdělit do oblasti funkce jednatele, vedoucí funkce zaměstnance a řadové činnosti. Právní posouzení věci okresním soudem je navíc odlišné od právního názoru, který zaujal KS v HK v důchodové věci žalobce v rozsudku sp. zn. 28Ca 357/97. Způsob zjištění pravděpodobného výdělku žalobce před vznikem škody by měl současně maximálně respektovat projevenou vůli žalobce, kolik si on zamýšlel vyplácet za práci pro obchodní společnost M s.r.o. Navrhl proto, aby odvolací soud rozsudek okresního soudu zrušil a věc mu vrátil k dalšímu řízení. Vedlejší účastník na straně prvého žalovaného svým odvoláním napadl toliko výrok V rozsudku okresního soudu, kterým bylo rozhodnuto o jeho právu na náhradu nákladů řízení. Namítl, že okresní soud nesprávně nepřiznal právo na náhradu nákladů řízení, které jsou představovány prostředky vynaloženými na vypracování znaleckých posudků ve výši 880.861 Kč. Vedlejší účastník prostředky na znalecké posudky vynaložil účelně a v přímé souvislosti s obranou proti účelovému nároku žalobce, se kterým se musel v rámci své obrany komplexně vypořádávat a k vyvracení některých tvrzení žalobce bylo zapotřebí odborné znalosti ekonomického charakteru. Vypracování předmětných znaleckých posudků bylo proto účelné ve smyslu § 142 odst. 1 o.s.ř. Vedlejší účastník nemohl předpokládat důvody, na základě kterých okresní soud rozhodne a musel se proto vypořádávat se spekulativně uplatněným nárokem žalobce ve všech jeho aspektech. Vedlejší účastník na straně prvého žalovaného proto navrhl, aby odvolací soud rozsudek okresního soudu ve výroku V změnil tak, že žalobci uložil povinnost nahradit mu náklady řízení ve výši 1,808.983,65 Kč. Prvý žalovaný ve svém písemném vyjádření k odvolání žalobce navrhl, aby odvolací soud rozsudek okresního soudu potvrdil. Druhý žalovaný ve svém písemném vyjádření k odvolání žalobce rovněž navrhl, aby odvolací soud rozsudek okresního soudu potvrdil a namítl, že není ve věci pasivně legitimován v celém rozsahu, neboť vozidla zúčastněná na dopravní nehodě byla pojištěna u ČP a.s. podle vyhl. č. 492/1991 Sb. a odškodnění pracovního úrazu žalobce nelze provést ani podle vyhlášky č. 125/93 Sb. z toho důvodu, že žalobce nebyl v pracovním poměru. Vedlejší účastník na straně prvého žalovaného ve svém písemném vyjádření k odvolání žalobce rovněž navrhl, aby odvolací soud rozsudek okresního soudu kromě jím napadeného výroku V potvrdil. Své obsáhlé vyjádření pak shrnul tak, že žalobci nemohl být vůči žalovaným přiznán nárok na náhradu škody v podobě ušlého výdělku zejména proto, že i samotná výše invalidního důchodu žalobce po poškození převyšovala případný průměrný výdělek žalobce před poškozením, jakkoliv žalobce žádný rozhodný výdělek neprokázal. Nadto měl žalobce po poškození vedle invalidního důchodu další příjmy ze svého podnikání v řádu milionů Kč. Do základu pro výpočet průměrného výdělku před poškozením nemohou být započítány platby za stravenky hrazené na účet žalobce, když tyto byly příjmem obchodní společnosti M a nikoliv žalobce, na účet žalobce byly hrazeny výlučně za účelem splácení osobního úvěru žalobce. Tyto úhrady navíc nebyly poskytovány v období rozhodném pro zjišťování průměrného výdělku, tj. ve 2. čtvrtletí 1996. V řízení bylo zjištěno, že žalobce veškeré doklady včetně účetnictví a smluv týkajících se jím tvrzeného údajného výkonu funkce ředitele M a s tím údajně souvisejícího příjmu za stravenky, vytvořil a přizpůsobil teprve v období po úraze, aby se bezprávně obohatil. Žalobce nikdy nevykonával pracovní činnost ředitele. Za svou činnost si zamýšlel vyplácet pouze minimální plnění, aby nebyla tato společnost, ve které byl jediným společníkem a jednatelem, zatížena daňovými a odvodovými povinnostmi. Okresní soud provedl správné dokazování a jeho skutkové závěry jsou logické a vzájemně konzistentní. Správné je i jeho právní posouzení. Žalobce prostřednictvím svého zástupce při jednání odvolacího soudu zdůraznil, že okresnímu soudu při rozhodování zcela vypadlo ohodnocení činnosti žalobce v řídících a kontrolních činnostech spadající do funkce jednatele nebo ředitele. Pro případ konečného rozhodnutí navrhl, aby odvolací soud aplikoval ve věci ustanovení § 150 o.s.ř. v otázce náhrady nákladů řízení před soudy obou stupňů. Poukázal přitom na nálezy Ústavního soudu sp. zn. I ÚS 257/05 a I ÚS 800/6. Pokud jiný justiční orgán posoudil, jaké příjmy měl žalobce před vznikem škody a jakého byly charakteru, měl žalobce za to, že i další soud bude v této otázce zajedno. Pokud jde o náhradu nákladů řízení, byl žalobce ve věci v podstatě úspěšný v tom, že prokázal předpoklady vzniku odpovědnosti za škodu. Prvý žalovaný ani žádnou odměnu advokátovi neplatí, neboť za něj hradí tuto odměnu z titulu zákonné odpovědnosti pojišťovna. Pokud by již byla povinnost hradit náklady žalobci uložena, měla by být stanovena delší, jednoroční, lhůta k plnění s ohledem na výši této náhrady, neboť je to doba, po kterou žalobce bude schopen uzpůsobit svoje osobní a majetkové poměry. Žalobce sám při jednání odvolacího soudu uvedl, že v současné době je plně invalidní a postihne ho dále rozhodnutí soudu o náhradě nákladů řízení. Prvý žalovaný prostřednictvím svého zástupce při jednání odvolacího soudu uvedl, že není důvodnou námitka žalobce směřující ke spravedlivému rozhodování v této věci, když to byl právě on, kdo po celou dobu disponoval se sporem a pokud průměrný výdělek postavil na dokladech, které vytvořil až po dopravní nehodě, musel počítat s tím, že soud dospěje k závěru, že taková činnost je neoprávněná. Druhý žalovaný prostřednictvím svého zástupce u jednání odvolacího soudu zdůraznil, že není ve věci pasivně legitimován, neboť je třeba vycházet z vyhlášky č. 491/1992 Sb. a plnění mělo být placeno ze zákonného pojištění ČP a.s. Vedlejší účastník na straně prvého žalovaného prostřednictvím svého zástupce u jednání odvolacího soudu uvedl k otázce spravedlivého rozhodnutí o náhradě nákladů řízení, že žalobce si sám vybral, jakým způsobem bude žalovat. Toto řízení udržoval po dobu 12 let, ačkoliv námitky žalované strany znal. Pokoušel se bezprávně obohatit na účet pojišťoven o částku minimálně 100 milionů Kč. Věděl, na základě jakých důkazů se snaží tento nárok získat. Žalobce je úspěšný podnikatel. Spis ve věci byl KS v HK jako soudu odvolacímu předložen dne 2.7.2009. Odvolací soud nařídil jednání na den 25. listopadu 2009 a zástupci žalobce bylo předvolání doručeno dne 2.11.2009. Dne 24.11.2009 ve 13.00 hodin žalobce osobně odvolacímu soudu předložil námitku podjatosti všech soudců KS v HK ve které poukázal na průběh řízení v jiných jeho věcech. Protistranu zastupoval advokát Mgr. MN, ml., jehož rodina pracuje na KS v HK. Žalobce byl také odsouzen za ústní útok na soudkyni JUDr. K (OS HK). Soudce JUDr. IP, který nesprávně rozhodl v jiné věci, pracoval dříve jako soudce v senátu 21Co KS v HK, který má věc projednat. Za dobu působnosti v senátu 21Co mohl tedy ovlivňovat další soudce v tom smyslu, že žaloba je nedůvodná a jaký je žalobce člověk. Žalobce přiznává, že je kontroverzní osobou, která měla s orgány justice v působnosti KS v HK řadu konfliktů. Každá pochybnost o podjatosti by měla být navíc vykládána ve prospěch vyloučení soudce. Odvolací soud proto ještě dříve, než začal věc projednávat, posuzoval, jak naložit ve smyslu procesním s touto námitkou podjatosti soudců KS v HK, vznesenou žalobcem. Vycházel přitom z právní úpravy obsažené v § 14 odst. 1, § 15b odst. 1, 2 o.s.ř. Podle § 14 odst. 1 o.s.ř. soudci a přísedící jsou vyloučeni z projednávání a rozhodnutí věci, jestliže se zřetelem na jejich poměr k věci, k účastníkům nebo k jejich zástupcům je tu důvod pochybovat o jejich nepodjatosti. Podle § 15b odst. 1 o.s.ř. k rozhodnutí o námitce podjatosti soud věc předloží s vyjádřením dotčených soudců svému nadřízenému soudu. V řízení lze zatím učinit jen takové úkony, které nesnesou odkladu. Podle § 15b odst. 2 o.s.ř. ustanovení odstavce 1 neplatí, byla-li námitka uplatněna před nebo v průběhu jednání, při němž byla věc rozhodnuta, a má-li zato, že námitka není důvodná. Odvolací soud v této věci dospěl k závěru, že jsou splněny předpoklady pro postup podle § 15b odst. 2 o.s.ř. a věc není třeba předkládat k rozhodnutí soudu nadřízenému, neboť námitka byla uplatněna před jednáním, při němž byla věc rozhodnuta a není důvodná. K nedůvodnosti námitky odvolací soud uvádí následující. Integrální součástí práva na spravedlivý proces je garance toho, aby ve věci rozhodoval nezávislý a nestranný soudce. Nestrannost soudce je subjektivní kategorií vyjadřující psychický vztah soudce k projednávané věci v širším smyslu. Kategorií nestrannosti je ovšem třeba chápat v rovině širší a to i v rovině objektivní. Za objektivní nelze považovat, jak se nestrannost soudce subjektivně jeví vnějšímu pozorovateli (účastníkovi řízení), nýbrž to, zda reálně neexistují okolnosti, které by mohly objektivně vést k legitimním pochybnostem o tom, že soudce má k věci určitý, nikoliv nezaujatý vztah. Postačí pochybnosti o nepodjatosti soudce. Na straně druhé se ovšem rozhodování o této otázce musí dít výlučně na základě hlediska objektivního a subjektivní hledisko účastníků může být pouze podnětem ke zkoumání podjatosti soudce (viz např. nález Ústavního soudu ČR sp. zn. I ÚS 370/4). Významná je i povaha a intenzita vztahu soudce k věci. K vyloučení soudce z projednání a rozhodnutí věci může dojít teprve tehdy, je-li evidentní, že vztah soudce k dané věci, účastníkům nebo jejich zástupcům dosahuje takové povahy a intenzity, že i přes zákonem stanovené povinnosti nebude schopen nezávisle a nestranně rozhodovat (nález Ústavního soudu ČR sp. zn. II ÚS 105/01). Účastník řízení proto musí svoji námitku podjatosti podpořit konkrétními skutečnostmi, které pak budou prokázány (usnesení Nejvyššího soudu ČR sp. zn. 28Nd 282/2007). Žalobce ve své námitce neuvedl žádné konkrétní skutečnosti, které by svědčily o zaujatém poměru soudců odvolacího soudu, kterým byla věc přidělena podle rozvrhu práce (senátu 21Co KS v HK ve složení předsedkyně senátu Mgr. ŠP, členové senátu JUDr. JP a JUDr. MK). Subjektivní pocit žalobce o kvalitě jeho vztahu s jinými soudci krajského soudu nebo soudu okresního, není objektivní skutečností takové intenzity, že by z ní bylo možné důvodně pochybovat o tom, že odvolací soud ve složení shora uvedeném nebude schopen jeho věc projednat nestranně, neboť má k němu zaujatý vztah. Právní vztahy související s odsouzením žalobce za jeho útok na soudkyni OS v HK JUDr. K nebyly předmětem tohoto řízení a nebylo proto možné již z tohoto důvodu uvažovat o zaujatosti soudců odvolacího soudu vzhledem k jejich vztahu k osobě soudkyně JUDr. K. Odvolací soud v rovině obecné zdůrazňuje, že (v případě, že nebudou zjištěny konkrétní objektivní skutečnosti) nelze dovodit neschopnost soudce nestranně věc rozhodnout jen proto, že účastník je přesvědčen o tom, že soudce jej jako osobnost hodnotí, ať už oprávněně nebo neoprávněně, negativně. Takové přesvědčení by mohlo být důvodem pro pochybnost o zaujatosti soudce pouze tehdy, pokud by byly prokázány konkrétní objektivní skutečnosti, které o zaujatosti soudce k účastníkovi nebo k jeho věci svědčí. Takové skutečnosti ovšem žalobcem nebyly ani tvrzeny. Opačný výklad, na němž byla vlastně námitka podjatosti ve své podstatě založena, by vedl k tomu, že by účastník vznášením námitky podjatosti eliminoval výkon celé soudní moci ve státě tím, že by využil svého chování k tomu, aby označil všechny soudce vůči němu za zaujaté vzhledem k jejich názoru na kvalitu jeho osobnosti. Odvolací soud proto námitku podjatosti hodnotil jeho nedůvodnou, nepostupoval podle § 15b odst. 1 o.s.ř., uplatnil ustanovení § 15b odst. 2 o.s.ř. a věc projednal a rozhodl ve složení ze soudců uvedených v záhlaví tohoto rozsudku. Po projednání věci dospěl odvolací soud k závěru, že obě odvolání jsou neopodstatněná. Okresní soud ve věci zjistil správně skutkový stav, jeho skutkové hodnocení věci je úplné a logické a neodporuje zásadě volného hodnocení důkazů zakotvené v § 132 o.s.ř. Odvolací námitky v tomto směru vznesené jsou nedůvodné a odvolací soud ze skutkového stavu zjištěného okresním soudem vycházel a odkazuje na odůvodnění jeho rozsudku. Odvolací soud pouze ne zcela ve všech aspektech sdílí právní posouzení věci okresním soudem, ale toto odchylné právní posouzení je zcela nepodstatné, nelze z něj vyvodit věcnou nesprávnost napadeného rozhodnutí a ani potřebu dalšího dokazování. Shodně jako soud okresní i odvolací soud považuje za přehledné rozdělit důvody rozhodnutí ve vztahu k jednotlivým žalovaným. Shodně jako soud okresní proto i soud odvolací nejprve k důvodnosti žaloby ve vztahu k druhému žalovanému uvádí následující. Žalobce ve vztahu k druhému žalovanému – původně obchodní společnost M s.r.o. se sídlem xxx, IČ xxx (dále jen obchodní společnost M) tvrdil, že v době poškození jeho zdraví dne 25.7.1995 byl zaměstnancem obchodní společnosti M a jeho pracovní poměr byl založen smlouvou ze dne 1.1.1995 uzavřené na druh práce „ředitel společnosti“ (dále jen pracovní smlouva). K poškození zdraví došlo při cestě, kterou vykonával v rámci plnění svých pracovních povinností ředitele. V souvislosti s poškozením zdraví mu mimo jiné vznikla a vzniká škoda spočívající v ušlém a ucházejícím výdělku po skončení pracovní neschopnosti. Okresní soud tato skutková tvrzení žalobce posoudil správně podle příslušných ustanovení zákoníku práce ve znění účinném v době poškození zdraví (dále jen zákoník práce). Podle § 190 odst. 1 zákoníku práce došlo-li u zaměstnance při plnění pracovních úkolů nebo v přímé souvislosti s nimi k poškození na zdraví nebo k jeho smrti úrazem (pracovní úraz), odpovídá za škodu tím vzniklou zaměstnavatel, u něhož byl zaměstnanec v době úrazu v pracovním poměru. Odkaz okresního soudu na obecné ustanovení § 187 zákoníku práce nečiní v konečném důsledku právní posouzení věci okresním soudem nesprávným. Podmínkou odpovědnosti zaměstnavatele za pracovní úraz zaměstnance je tedy především to, aby mezi nimi existoval v době úrazu pracovní poměr neboť za škodu vzniklou pracovním úrazem odpovídá pouze zaměstnavatel, u něhož je zaměstnanec v době pracovního úrazu v pracovním poměru. Odvolací soud sdílí závěr okresního soudu v tom, že v době úrazu nebyl žalobce u obchodní společnosti M v pracovním poměru, a to nejen jako ředitel na základě pracovní smlouvy ale ani jako pomocný pracovník na základě faktického pracovního poměru. I z tohoto důvodu není druhý žalovaným ve věci pasivně legitimován podle hmotného práva. Odvolací soud považuje za úplné, správné a výstižné odůvodnění okresního soudu v tom, proč považuje pracovní smlouvu za absolutně neplatnou a odvolací soud v tomto na odůvodnění rozsudku okresního soudu odkazuje. Tato pracovní smlouva je ovšem absolutně neplatná i pro rozpor se zákonem ve smyslu § 242 odst. 1 písm. a/ zákoníku práce. Žalobce v době, kdy měla být údajně pracovní smlouva uzavřena, byl jediným společníkem i jednatelem obchodní společnosti M. Otázka uzavření smlouvy s jednatelem společnosti je v současné době soudní praxí řešena v rozhodnutí Nejvyššího soudu České republiky ze dne 13.12.2007 sp. zn. 21Cdo 313/2007 (posuzováno podle zákoníku práce – zákon č. 65/1965 Sb. ve znění pozdějších předpisů). Nejvyšší soud v tomto rozhodnutí zaujal právní názor, podle kterého v obecné rovině není vyloučeno, aby jednatel uzavřel jménem společnosti s ručením omezeným smlouvu, při níž druhou smluvní stranou je sám tento jednatel jako fyzická osoba. V každém jednotlivém případě je však třeba zkoumat, zda při tomto právním úkonu nedochází ke střetu zájmů mezi společností s ručením omezeným jako zaměstnavatelem na straně jedné a jejím statutárním orgánem jako zaměstnancem na straně druhé. I když zákoník práce nemá v tomto směru výslovnou úpravu, z ustanovení § 14 odst. 2 zákoníku práce, jež vylučuje, aby jiného zastupoval ten, jehož zájmy jsou v rozporu se zájmy zastoupeného, je třeba analogicky dovodit, že statutární orgán společnosti s ručením omezeným nemůže platně jednat jménem společnosti jako zaměstnavatele, jsou-li jeho zájmy v rozporu se zájmy společnosti (srovnej R 63/1999). Právní rozdílnost zájmu zaměstnavatele a zaměstnance při uzavření smlouvy, která směřuje ke vzniku pracovního poměru nebo jiného pracovněprávního vztahu, k její změně nebo zániku, vylučuje, aby jménem zaměstnavatele učinila takový právní úkon stejná fyzická osoba, která je druhým účastníkem smlouvy jako zaměstnanec, neboť nemůže odpovídajícím způsobem současně hájit své zájmy jako zaměstnance a zájmy společnosti jako zaměstnavatele. Pracovní smlouva takto uzavřená je proto absolutně neplatná pro rozpor se zákonem podle § 242 odst. 1 písm. a/ zákoníku práce. Vycházeje z tohoto právního názoru, od nějž se odvolací soud neodchyloval, musí současně platit, že absolutně neplatnou z téhož důvodu je i pracovní smlouva, která byla s jednatelem společnosti uzavřena za zaměstnavatele fyzickou osobou, na níž tento stejný jednatel své oprávnění jednat za zaměstnavatele přenesl, a to jakoukoliv právní formou. Bylo prokázáno, že v době uzavření pracovní smlouvy byl jediným společníkem a jednatelem obchodní společnosti M právě žalobce. Jedině on tedy jako jedna fyzická osoba byl statutárním orgánem společnosti (§ 133 odst. 1 obchodního zákoníku). Lhostejno tedy, kdo za obchodní společnost M jako zaměstnavatele pracovní smlouvu se žalobcem uzavřel, neboť to mohla být pouze osoba, na kterou žalobce jako jediný jednatel své oprávnění jednat za společnost přenesl. Není významné to, zda to byl např. zástupce na základě plné moci (§ 15 zákoníku práce) nebo pověřený zaměstnanec (§ 9 zákoníku práce). Právně významné je to, že nebýt vůle žalobce jako jediného jednatele společnosti, nemohla by jinak tato osoba své právo za společnost jednat, nabýt. Nebyla originárním nositelem tohoto práva. V rovině obecné pak z tohoto právního názoru plyne závěr, že v případě, kdy má společnost s ručením omezeným pouze jednoho jednatele, nemůže být s tímto jednatelem současně uzavřen platně pracovní poměr, a to ani tak, že za společnost jako zaměstnavatele jedná osoba, tímto jednatelem pověřená. Na tomto závěru pak nemění nic ani případná úvaha o tom, zda pracovní smlouvu nebylo třeba podle jejího obsahu posuzovat jako jmenování ve smyslu § 27 odst. 4 zákoníku práce. Důvody absolutní neplatnosti jmenování by pak totiž byly totožné s uvedenými důvody absolutní neplatnosti pracovní smlouvy. Správným pak ale nemůže být na straně druhé názor okresního soudu o tom, že mezi účastníky mohl vzniknout faktický pracovní poměr na druh práce „pomocné práce“. Prvořadě žádné takové skutečnosti žalobce netvrdil a odvolací soud jen pro úplnost poznamenává, že samotná skutečnost, v praktickém životě zcela obvyklá, že jednatel malé společnosti podle provozní potřeby pomáhá při výkonu nejrůznějších prací, třebas pomocného charakteru, ještě neznamená, že je tím byl zakládán faktický pracovní poměr vždy na ten druh práce, který právě jednatel, zpravidla nahodile, vykoná. Na řešení této předběžné otázky pak navazuje jediný možný konečný závěr, a to ten, že v době úrazu nebyl žalobce u obchodní společnosti M v pracovním poměru a proto tato společnost za škodu, která žalobci při tomto úrazu vznikla, nemůže odpovídat ve smyslu § 190 a násl. obchodního zákoníku. Okresní soud tedy správně žalobu proti druhému žalovanému zamítl. Z těchto závěrů však i pro následující posouzení odpovědnosti prvého žalovaného plyne to, že žalobce neměl u obchodní společnosti M žádný příjem, který by bylo možné po stránce právní kvalifikovat jako mzdu ve smyslu § 111 a násl. zákoníku práce. Ve vztahu k prvému žalovanému žalobce tvrdil, že mu škodu na zdraví způsobil tak, že zavinil dopravní nehodu, při které k poškození na zdraví došlo a ucházející výdělek žalobce po skončení pracovní neschopnosti je tak v přímé souvislosti s tímto poškozením zdraví, které mu způsobil právě prvý žalovaný zaviněním dopravní nehody. Nebylo sporu o tom, že k poškození žalobce došlo v přímé souvislosti s porušením právní povinnosti prvého žalovaného při řízení motorových vozidel a žalovaný poškození zdraví žalobce zavinil. Okresní soud tento odpovědnostní vztah žalovaného v obecné rovině správně posoudil podle § 420 odst. 1 obč. zákoníku, podle kterého každý odpovídá za škodu, kterou způsobil porušením právní povinnosti. Odvolací soud sdílí závěr okresního soudu, že prvý žalovaný odpovídá žalobci za škodu, která mu poškozením na zdraví vznikla. Potud ani nebylo mezi účastníky sporu. Při škodě na zdraví se mimo jiné odškodňuje i případná škoda spočívající ve ztrátě na výdělku, a to i po skončení pracovní neschopnosti. Rozsah této náhrady stanoví především ustanovení § 447 odst. 1 občanského zákoníku, podle kterého náhrada na ztráta na výdělku po skončení pracovní neschopnosti nebo při invaliditě činí rozdíl mezi průměrným výdělkem před poškozením a výdělkem dosahovaným po poškození s připočtením případného invalidního důchodu nebo případného částečného invalidního důchodu. Této škody (ztráty na výdělku po skončení pracovní neschopnosti) se žalobce v řízení domáhal a tento nárok tedy učinil předmětem řízení. V tomto již mezi účastníky ovšem shody nebylo a prvý žalovaný se bránil tím, že tato škoda žalobci vůbec nevznikla a ani nevzniká a z tohoto důvodu žalovaný nemá povinnost tuto škodu hradit. Sporným mezi účastníky pak bylo zejména to, jak stanovit průměrný výdělek žalobce před poškozením ve smyslu tohoto zákonného ustanovení. Odvolací soud souhlasí s právním názorem žalobce, že stanovení průměrného výdělku pro potřeby náhrady škody na ztrátě na výdělku je otázkou právní a nikoliv otázkou skutkovou. Je tedy věcí a povinností soudu a nikoliv účastníků. Nicméně právní závěry soudu se mohou opírat pouze o spolehlivě zjištěný skutkový stav a o konkrétní a nepochybná skutková zjištění, která ke stanovení průměrného výdělku mohou vést. Žalobce přitom nese o těchto skutečnostech, významných pro určení průměrného výdělku povinnost tvrzení a povinnost důkazní ve smyslu § 101 odst. 1 písm. a/, b/ o.s.ř. a důkazní břemeno ve smyslu § 120 odst. 3 věta druhá o.s.ř. Prováděcím předpisem k ustanovení § 447 odst. 1 obč. zák. je nařízení vlády č. 258/1995 Sb., kterým se provádí občanský zákoník. Podle § 2 odst. 1 nařízení vlády průměrným výdělkem se rozumí průměrný výdělek zjišťovaný podle zvláštního zákona (zákon č. 1/1992 Sb.) pro pracovní účely. Podle § 2 odst. 2 nařízení vlády, nelze-li průměrný výdělek určit podle odstavce 1, vychází se při jeho určení z okolností jednotlivého případu, zejména z daňového přiznání. Odvolací soud při aplikaci tohoto ustanovení vycházel z právního názoru rozsudku Nejvyššího soudu ČR ze dne 10.1.02006 sp. zn. 21Cdo 2933/2005, podle kterého ustanovení § 2 odst. 2 nařízení vlády č. 258/1995 Sb., kterým se provádí občanský zákoník, které rámcově stanoví způsob určení průměrného výdělku, nelze-li jej určit podle pracovněprávních předpisů (zákoníku práce či zákona č. 1/1992 Sb.), patří k právním normám s relativně neurčitou (abstraktní) hypotézou, tj. k právním normám, jejichž hypotéza není stanovena přímo právním předpisem, ale závisí v každém konkrétním případě na úvaze soudu. Soud tedy dál vymezuje hypotézu právní normy ze širokého předem neomezeného okruhu okolností a posuzuje jaké okolnosti jednotlivé případu jsou v konkrétní posuzované věci pro stanovení průměrného výdělku významné, přičemž podkladem jsou především skutečně dosažené příjmy v rozhodném období, jejichž výše je zjistitelné zejména z daňového přiznání. Teprve tehdy, kdyby výsledek mechanického výpočtu průměrného výdělku založeného na údajích daňového přiznání dostatečně nevystihoval specifické okolnosti individuálního případu, lze k těchto skutkovým okolnostem přihlédnout a zjištěný výsledek náležitě upravit, ať již v kladném nebo v záporném směru. Současně pak odvolací soud vycházel z právního názoru Nejvyššího soudu ČR vyjádřeného v rozsudku ze dne 10.10.2006, sp. zn. 21Cdo 2933/2005, podle kterého ztrátou na výdělku se rozumí nejen ztráta na mzdě (platu) pobírané z pracovního poměru, ale i ztráta na odměně z dohod o pracích konaných mimo pracovní poměr a ztráta na příjmu z výdělečné činnosti konané vlastním jménem na vlastní odpovědnost zaměstnance (srovnej R 7/1998). Koná-li tedy osoba rovněž činnost vlastním jménem a na vlastní odpovědnost, je třeba při stanovení výše náhrady za ztrátu na výdělku vycházet z průměrných výdělků dosahovaných i v tomto vztahu a to po dobu, po kterou by mohly trvat. Uvedené právní názory se do posouzení projednávaného případu promítly v prvé řadě tak, že odvolací soud dal žalobci zapravdu v tom, že nebylo jeho povinností právně kvalifikovat svůj příjem, který považuje za rozhodný pro určení průměrného výdělku a z něhož vychází. To bylo povinností soudu. Žalobci stačilo tvrdit a prokázat skutečnosti, ze kterých by bylo možné po stránce právní dovodit, že žalobce měl v rozhodném období příjem, který lze považovat za výdělek, jehož ztrátu lze odškodnit podle § 447 odst. 1 obč. zák. Žalobce ve shrnutí svých odvolacích důvodů namítal, že fakticky činnost odpovídající výkonu funkce jednatele společnosti s ručením omezeným vykonával a měl by být proto odškodněn za ztrátu na výdělku, který odpovídá náročnosti a povaze této činnosti a nikoliv aby byl odškodněn jako „pomocná pracovní síla“. Odvolací soud nemíní vést se žalobcem polemiku o tom, jaká odměna je adekvátní výkonu funkce jednatele společnosti s ručením omezeným podobné obchodní společnosti M s.r.o. a současně nepochybuje o tom, že žalobce činnosti spadající pod výkon funkce jednatele fakticky vykonával. Právní význam má to, zda bylo prokázáno, že by mu z tohoto právního důvodu – výkon jednatele plynul příjem, který by bylo možno hodnotit jako výdělek a který mu také v příčinné souvislosti s poškozením zdraví, způsobeným žalovaným, ušel (který ztratil). Především nelze přehlédnout, že žalobce byl jednatelem až do 1.1.1997, kdy se namísto něho stal jednatelem obchodní společnosti M PV, jehož funkce zanikla spolu se zánikem společnosti dne 15.3.2006. K tvrzení žalobce, že škoda mu vznikla ztrátou odměny jednatele, jehož ve společnosti fakticky vykonával, odvolací soud uvádí krom odkazu na zjištění okresního soudu následující. Odvolací soud ve shodě se soudem okresním má za to, že nelze obecně vyloučit, že by odměna jednatele obchodní společnosti mohla být skutečností významnou pro určení průměrného výdělku ve smyslu § 2 odst. 2 nařízení vlády č. 258/1995 Sb. Odvolací soud opakovaně zdůrazňuje to, že není právně významné, jak tato odměna byla původně formálně označena. Nemělo by tedy právní význam to, kdyby byla jednateli vyplácena odměna za výkon této funkce a nesprávně označována jako mzda za práci ředitele. Věc je třeba posuzovat podle příslušných ustanovení obchodního zákoníku ve znění účinném v době škodné události (dále jen obchodní zákoník). Vztah mezi společností a statutárním orgánem se včetně případného odměňování řídí, pokud není dohodnuto nebo zákonem stanoveno jinak, přiměřeně ustanoveními o mandátní smlouvě (§ 66 odst. 2 obchodního zákoníku). Podle § 571 odst. 1 obchodního zákoníku není-li výše úplaty ve smlouvě stanovena, je mandant povinen zaplatit mandatáři úplatu, která je obvyklá v době uzavření smlouvy za činnost obdobnou činnosti, kterou mandatář uskutečnil při zařízení záležitostí. Toto ustanovení je ovšem třeba užít pouze přiměřeně, a to vždy s přihlédnutím k okolnostem každého konkrétního případu. V případě žalobce, kdy byl současně nejen jediným jednatelem společnosti ale i jediným společníkem, závisela otázka určení výše odměny jednatele, kterou „si bude vyplácet“ na jeho vůli, neboť vykonával jako jediný společník působnost valné hromady (§ 132 obch. zák.) včetně rozhodování o odměně jednatele (§ 125 odst. 1 písm. f) obch. zák.). V případě společnosti s ručením omezeným s jedním společníkem, který je zároveň jediným jednatelem ovšem nemůže být stanovení průměrného výdělku spočívající v odměně jednatele (§ 66 odst. 2, § 571 odst. 1 obch. zákoníku) založeno pouhým tvrzením této osoby v dvojjedinném postavením o tom, jakou odměnu si snad vyplácela nebo hodlala vyplácet. Rozhodujícím v takovém případě , aby bylo zamezeno spekulacím, by měly být údaje v daňovém přiznání ve smyslu § 2 odst. 2 nařízení vlády č. 258/1995. Odvolací soud převzal skutková zjištění okresního soudu spočívající v tom, že z osobního a mzdového listu žalobce na rok 1995 a z výplatního sáčku vyplývá, že žalobci bylo v měsíci lednu 1995 až v měsíci dubnu 1995 obchodní společností M vyplaceno v hotovosti 3.977 Kč měsíčně, v měsíci květnu až červenci 1995 v hotovosti 2.497 Kč měsíčně. Pokud osobní a mzdové listiny žalobce za rok 1995 byly opraveny, byla tato oprava provedena až dodatečně, po úrazu žalobce. Účetní o platbách zaslaných na účet nevěděla. Žalobce jí sdělil, že to by měla být jeho mzda. Rovněž z včas a řádně předložených vyměřovacích základů okresní správě sociálního zabezpečení vyplynulo, že žalobce měl vyměřovací základ za měsíc leden 1995 až duben 1995 5.000 Kč a za měsíce květen 1995 až červenec 1995 3.000 Kč. Až 19.7.1996 byly okresní správně sociálního zabezpečení doručeny opravné vyměřovací základy, kde byly vyměřovací základy stanoveny podstatně vyšší. Rovněž k vyúčtování daně z příjmu fyzických osob ze závislé činnosti a funkčních požitků za rok 1995 bylo zjištěno, že byly provedeny na základě opravených mzdových listů. Přiznání k dani z přijmu fyzických osob za rok 1995 žalobce podal až dne 2.9.1996 a následně dne 17.10.1996 dodatečné daňové přiznání k dani z příjmu fyzických osob za rok 1995, když do přiznání žalobce zahrnul úhradu příjmu od zaměstnavatelů ve výši 844.110 Kč. Jako spolehlivým pro určení průměrného výdělku, nemůže být tedy daňové přiznání, o kterém jsou vážné pochyby, zda je podáváno na základě pravdivých údajů. Nebyl přitom proveden žádný důkaz, který by mohl být spolehlivou oporou pro závěr, že žalobci jako jednateli v rozhodném období byla vyplácena částka vyšší než 3.000 Kč měsíčně. Žalobce netvrdil a neoznačil žádné důkazy k prokázání takových skutečností, které by bylo možno považovat za specifické okolnosti daného případu, které by odůvodňovaly vycházet při určení průměrného výdělku z jiných údajů (viz § 2 odst. 2 nařízení vlády č. 258/1995 Sb., dále srovnej rozhodnutí Nejvyššího soudu ČR sp. zn. 21Cdo 2933/2005 ze dne 10.10.2006). Zůstává otázkou, jaký praktický význam by mělo, aby si žalobce jako jediný společník a jediný jednatel v jedné osobě stanovil odměnu, kterou si sám ze svého bude vyplácet za výkon funkce jednatele přiměřeně podle ustanovení o mandátní smlouvě. Absurdním se jeví aplikace té části ustanovení § 571 odst. 1, ve kterém se zakotvuje nárok mandatáře na obvyklou úplatu. V případě žalobce proto nelze vycházet pro potřeby zjištění průměrného výdělku z fiktivního údaje, který by představoval pravděpodobnou odměnu, kterou by dosáhl nebo mohl dosáhnout za podobných podmínek jako jednatel v jiné společnosti s ručením omezeným. Jde o veličiny, které jsou nesrovnatelné a nelze na ně nahlížet stejně jako na mzdu za práci podle zákoníku práce za podobné druhy práce. Při posuzování pravdivosti tvrzení takové osoby v dvojjediném postavení je pak třeba zvláště pečlivě vážit i to, zda údaje o odměně, kterou si hodlala vyplácet, odpovídá ekonomickým poměrům společnosti, po splnění všech ostatních závazků. I v tomto světle se údaje žalobce uvedené v žalobě jeví jako přinejmenším nespolehlivé. Shora uvedené navazuje na právní kvalifikaci odvolacího soudu ohledně peněžních částek, které byly poukazovány na účet žalobce od obchodních partnerů obchodní společnosti M ze smluv mezi těmito subjekty a společností, tedy peněžní částky, které náležely společnosti a byly zdrojem jejího zisku (nikoliv zisku žalobce jako fyzické osoby). Odvolací soud nepovažuje za zcela přiléhavý právní názor okresního soudu, že se příjmem těchto peněžních částek žalobce na úkor obchodní společnosti M bezdůvodně obohatil ve smyslu § 451 a násl. občanského zákoníku. Vždy je třeba mít v případě žalobce a obchodní společnosti M na paměti, že byl jediným společníkem této společnosti s ručením omezeným a tudíž jeho podíl na zisku byl úplný (§ 123 odst. 1 obch. zák.). Peněžní částky, které byly takto na účet žalobce poukazovány a které byly prokázány a jichž se žalobce rovněž při určení jeho průměrného výdělku dovolával, nelze ovšem podle názoru odvolacího soudu považovat za výdělek, který žalobce v příčinné souvislosti s poškozením zdraví ztratil a na jehož náhradu by měl právo podle § 447 občanského zákoníku. Nelze z nich proto při určení průměrného výdělku podle § 2 odst. 2 nařízení vlády č. 258/1995 Sb. vycházet. Je tomu tak z následujících důvodů. Jak bylo shora uvedeno, ztrátou na výdělku je třeba rozuměn nejen ztrátu na mzdě pobírané z pracovního poměru, ale i ztrátu na příjmu z výdělečné činnosti konané vlastním jménem a na vlastní odpovědnost (rozsudek Nejvyššího soudu ČR sp. zn. 21Cdo 2933/2005). Takovým příjmem tedy může být i příjem z podnikatelské činnosti poškozeného, který před poškozením zdraví podnikal jako fyzická osoba a v důsledku poškození zdraví je jeho schopnost dále podnikat – vytvářet zisk vlastníkem jménem a na vlastní odpovědnost v důsledku poškození zdraví omezena nebo dokonce zanikla. Žalobce ovšem jako fyzická osoba nepodnikal a nevytvářel zisk činností konanou vlastním jménem a na vlastní odpovědnost. Nacházel se v právním postavení společníka společnosti s ručením omezeným a náleželo mu právo na podíl (byť úplný) na zisku této společnosti s ručením omezeným právě z titulu právního postavení společníka (§ 123 odst. 1 obch. zák.). Právo na výplatu podílu na zisku ovšem nelze pokládat za příjem z činnosti konané vlastním jménem a na vlastní odpovědnost a tedy za výdělek ve smyslu § 447 odst. 1 obč. zákoníku, § 2 odst. 2 nařízení vlády 258/1995 Sb. Pojmově vzato totiž vůbec nelze hovořit o tom, že by poškozením zdraví byla omezena nebo zanikla schopnost fyzické osoby být společníkem obchodní společnosti s právem na podíl na zisku. Poškozením zdraví tedy ke ztrátě tohoto práva nedochází. Právo společníka na podíl na zisku totiž není podmíněno výkonem jakékoliv činnosti pro společnost, ale plyne již z tohoto právního postavení bez dalšího. Podíl na zisku není odměnou společníka za jeho činnost pro společnost za období, ve kterém byl zisk vytvořen. Tím se nezakládá nerovné postavení skupiny fyzických osob podnikajících vlastním jménem a na vlastní účet a skupiny osob, které v podstatě tutéž podnikatelskou činnost vykonávají tak, že jako jediní založí společnost s ručením omezeným a jako jediní společníci participují absolutně na jejím zisku. Obě právní postavení přinášejí v praktickém životě výhody i nevýhody a je na svobodném rozhodnutí každého, jaký způsob podnikání zvolí. Souhrnně řečeno platí, že i kdyby obchodní společnost M v rozhodném období pro určení průměrného výdělku žalobce vytvářela zisk a žalobce jako jediný společník se na něm podílel zcela, nelze toto jeho právo na podíl na zisku (§ 123 odst. 1 obchodního zákoníku), považovat za výdělek, který žalobce ztratil v příčinné souvislosti s poškozením zdraví, které mu způsobil prvý žalovaný. Pro názornost odvolací soud upozorňuje na to, že i po úrazu žalobce společníkem obchodní společnosti nadále byl a stále mu náleželo právo na podíl na zisku bez ohledu na poškození jeho zdraví. Pak je správným závěr okresního soudu o tom, že nelze vycházet z jiného údaje pro zjištění průměrného výdělku žalobce než z částky 3.000 Kč měsíčně a správným je na to navazující závěr okresního soudu, že u žalobce k žádné ztrátě na výdělku po skončení pracovní neschopnosti nedošlo. Odvolací soud v této části již odkazuje na úplné odůvodnění okresního soudu a provedený výpočet v odůvodněný obsažený, který sám o sobě ani nebyl odvoláním napadán. Okresní soud proto žalobu správně zamítl i pokud směřovala proti prvému žalovanému. Za důležité považuje odvolací soud ještě shrnující konstatování, že všechny důvody pro zamítnutí žaloby proti oběma žalovaným současně zastřešuje bez ohledu na ostatní právní hodnocení věci důvod spočívající ve skutkovém zjištění, že nebylo prokázáno, že žalobce dosahoval vyššího výdělku před poškozením ve smyslu § 447 odst. 1 občanského zákoníku, § 2 odst. 2 nařízení vlády č. 258/1995, než ve výši 3.000 Kč měsíčně a s ohledem na výši důchodu u něho proto k žádné ztrátě na výdělku nedošlo. Jen na okraj odvolací soud připomíná, že soudy v tomto řízení nebyly nijak vázány právními závěry a skutkovými zjištěními soudu, který rozhodoval v důchodové věci žalobce. Žalobce kromě odvolacích námitek směřujících do rozhodnutí ve věci samé okresnímu soudu vytýkal i to, že ve věci nesprávně nepoužil ustanovení § 150 o.s.ř. a prvému žalovanému a vedlejšímu účastníku stojícímu na straně prvého žalovaného přiznal úplnou náhradu nákladů řízení podle § 142 odst. 1 o.s.ř. Odvolací soud považuje i tuto odvolací námitku za nedůvodnou. Podle § 150 o.s.ř. jsou-li tu důvody hodné zvláštního zřetele, nemusí soud výjimečně náhradu nákladů řízení zcela nebo zčásti přiznat. Moderační právo soudu při rozhodování o nákladech řízení za použití § 150 o.s.ř. a jeho aplikace v praxi aktuálně usměrňována především nálezem Ústavního soudu sp. zn. I ÚS 2862/7 ze dne 11.2008. Ústavní soud v tomto svém nálezu poukázal v prvé řadě na to, že základní zásadnou, která ovládá rozhodování o náhradě nákladů civilního sporného procesu, je zásadou úspěchu ve věci vyjádřené v § 142 odst. 1 o.s.ř. V této zásadě se promítá myšlenka, že ten, kdo důvodně bránil své subjektivní právo nebo právem chráněný zájem, by měl mít právo na náhradu nákladů, jež při této procesní činnosti účelně vynaložil, proti účastníku, jež do jeho právní sféry bezdůvodně zasahoval. Nepřiznání náhrady nákladů řízení může být proto jen výjimečné a mohou je ospravedlnit pouze důvody zvláštního zřetele hodné. Ustanovení § 150 o.s.ř. neslouží ke zmírňování majetkových rozdílů mezi procesními stranami ale k řešení situace, v níž je nespravedlivé, aby ten, kdo důvodně hájil svá porušená nebo ohrožená práva nebo právem chráněné zájmy, obdržel náhradu nákladů, které při této činnosti účelně vynaložil. Rozhodující, v souladu s ním si ten, kdo v řízení uspěl, také ponese své náklady, se proti bude jevit spravedlivým především s ohledem na existenci okolností souvisejících s předprocesním stádiem sporu, s chováním účastníků v tomto stádiu, s okolnostmi uplatnění nároku apod. Je ustálenou soudní praxí, že samotné porovnání majetkových poměrů účastníků bez přistoupení dalších okolností případu nemůže použití § 150 o.s.ř. samo o sobě odůvodnit. O poměrech žalobce nebylo mezi účastníky shody. Vedlejší účastník namítal, že jde o úspěšného podnikatele, žalobce ve svém závěrečném návrhu před odvolacím soudem poukazoval na to, že jeho poměry jsou především dány jeho zdravotním omezením. Odvolací soud blíže poměry žalobce pro potřeby aplikace § 150 o.s.ř. nezjišťoval, protože dospěl k závěru, že kromě těchto poměrů, ať už by byly zjištěny jakkoliv, tu nejsou žádné další okolnosti, které by použití § 150 o.s.ř. v sebemenším odůvodnily. Žalobce v prvé řadě okolnost odůvodňující § 150 o.s.ř. spatřoval v tom, že jde o spor o náhradu škody na zdraví a odpovědnost prvého žalovaného za poškození zdraví byla prokázána. Dovolával se právních názorů Ústavního soudu České republiky. Odvolací soud si byl vědom toho, že Ústavní soud České republiky se pravidelně k otázce spravedlivého rozhodování o náhradě nákladů řízení ve své rozhodovací praxi vyjadřuje, ovšem v tomto případě nelze nálezy citovanými žalobcem argumentovat, a to právě s přihlédnutím ke specifice tohoto případu. Ústavní soud České republiky ve svém nálezu sp. zn. I ÚS 257/05 připomněl, že podle jeho judikatury poměřovat úspěch a neúspěch ve věci nelze jím tím, jak bylo o konkrétním návrhu rozhodnuto, ale je třeba jej posuzovat v širších souvislostech. Rozhodování o náhradě nákladů řízení nesmí být jen mechanickým posuzováním výsledků sporu bez komplexního zhodnocení rozhodnutí v meritu věci. Rozhodnutí o náhradě nákladů řízení má být zřejmým a logickým ukončením celého soudního řízení. V případě řešeném Ústavním soudem měla stěžovatelka plný úspěch, protože její nárok na odškodnění za trpěnou nemoc z povolání ve formě náhrady za ztrátu na výdělku po skončení pracovní neschopnosti jednoznačně existoval a byl dostatečně prokázán. Obecné soudy ovšem nevzaly v úvahu její plný úspěch v právním základu sporu, k jehož dosažení bylo nutno celé řízení absolvovat. Nález Ústavního soudu ČR sp. zn. I ÚS 800/06 pak řeší otázku § 150 o.s.ř. obecně a vyjadřuje se především k právu účastníka vyjádřit se k aplikaci tohoto moderačního práva. Odvolací soud zdůrazňuje, že použití § 150 o.s.ř. musí vždy vycházet z konkrétních okolností každého případu zvlášť a může být proto zavádějícím porovnávat pro potřeby aplikace § 150 o.s.ř. různé případy. Zobecnění, za jakých okolností je aplikace § 150 o.s.ř. odůvodněná, je proto téměř vyloučeno. Odvolací soud se jistě nemíní nijak odchylovat od právního názoru Ústavního soudu, že rozhodnutí o náhradě nákladů řízení nemůže být jen mechanickým poměřením úspěchu a neúspěchu ve věci. Žalobce ovšem, pokud se dovolává nálezu Ústavního soudu České republiky sp. zn. I ÚS 257/05 zcela účelově přehlíží okolnosti případu Ústavním soudem řešeného. V případě stěžovatelky v této věci se stěžovatelka sice rovněž domáhala před obecnými soudy náhrady za ztrátu na výdělku (z titulu odpovědnosti za nemoc z povolání), ale řízení mělo několik fází a především se řešil základ odpovědnosti samotné a v tom byla stěžovatelka úspěšná. Navíc stěžovatelka nenapadala rozhodnutí obecných soudů z pohledu aplikace § 150 o.s.ř., ale naopak se domáhala přiznání úplné náhrady nákladů řízení, Ústavní soud tedy řešil otázku aplikace § 142 o.s.ř. Případ žalobce je diametrálně odlišný. Předně sama právní povaha nároku (náhrada škody na zdraví) bez přistoupení další konkrétní skutečnosti nemůže být důvodem hodným zvláštního zřetele, pro který by soud neměl výjimečně úspěšnému účastníku přiznat právo na náhradu nákladů řízení podle § 150 o.s.ř. Žalobce se nemůže dovolávat toho, že byl úspěšný v tom, že by bylo prokázáno, že prvý žalovaný za škodu odpovídá. Opakovaně v tomto odůvodnění odvolací soud připomíná, že nebylo mezi stranami (a to i před zahájením řízení) žádného sporu o tom, že všechny atributy odpovědnosti prvého žalovaného za škodu na zdraví byly naplněny (§ 420 odst. 1 občanského zákoníku), předmětem tohoto řízení ovšem nebyl spor o právní základ odpovědnosti, ale o to, zda mezi jinými škodami žalobci v souvislosti se škodou na zdraví vznikla i škoda na ztrátě na výdělku po skončení pracovní neschopnosti. To bylo předmětem řízení od počátku a žádné dokazování k osvědčení základu odpovědnosti prováděno nebylo a řízení k tomuto zjištění vůbec nesměřovalo. Oba žalovaní byli do řízení vtaženi tvrzením žalobce, že mu škoda vznikla i ztrátou na výdělku po skončení pracovní neschopnosti. Nic jiného se po celou dobu řízení neřešilo. Zcela významnou skutečností, která vylučuje úvahu o jakékoliv spravedlivé aplikaci § 150 o.s.ř. je v řešeném případě to, že to byl právě žalobce, jako tvůrce vůle svého zaměstnavatele (jediný společník obchodní společnosti), resp. subjektu, jenž by poskytoval odměnu jednatele nebo jakýkoliv jiný příjem a přesto v žalobě uvedl údaje významné pro zjištění průměrného výdělku před poškozením a tedy výše náhrady, které se mírně řečeno velice výrazně lišily od skutečností, které vyšly nakonec v řízení najevo a staly se základem pro skutkové závěry obou soudů. Naopak právě oba žalovaní byli podstatně postiženi tím, že jejich náklady byly vysoké právě proto, jakou peněžní částku žalobce učinil předmětem řízení. Argumentace, že prvému žalovanému jeho náklady hradí pojišťovna je přinejmenším nepřípadná. Odměna za zastupování advokátem je součástí nákladů řízení (§ 137 odst. 2 o.s.ř.) a prvý žalovaný byl v řízení advokátem zastoupen. K vedlejšímu účastníku odvolací soud pouze připomíná, že má stejná práva jako účastník řízení, včetně práva na zastoupení advokátem a práva na náhradu nákladů řízení (§ 93 odst. 3 o.s.ř.). Odvolací soud pak nezjistil žádné další skutečnosti, které by aplikaci § 150 o.s.ř. v projednávané věci odůvodnily. Okresní soud určil výši náhrady nákladů řízení náležející vedlejšímu účastníku na straně prvého žalovaného nesprávně pouze v tom, že odměna advokáta za zastoupení v odvolacím řízení při projednávání odvolání proti rozhodnutí o přerušení řízení a vyjádření nečiní vždy po 1.000 Kč, ale pouze 2x 500 Kč (viz § 18 odst. 1 vyhl. č. 484/2000 Sb.), o částku 1.000 Kč (2 x 500 Kč) je pak nižší i základ pro určení náhrady za daň z přidané hodnoty. Celkem pak náhrada nákladů řízení náležející vedlejšímu účastníku na straně prvého žalovaného činí nikoliv částku 928.122,65 Kč, ale pouze částku 926.932 Kč. Odvolací námitka vedlejšího účastníka na straně prvého žalovaného spočívající v tom, že okresní soud nesprávně do náhrady nákladů řízení nezahrnul i náklady, které musel vynaložit v souvislosti se znaleckými posudky, které si účelně nechal vypracovat pro podporu své obrany, není opodstatněná. Pokud dospěje účastník k závěru, že k hájení jeho práv v řízení je třeba provést důkaz znaleckým posudkem (§ 127 o.s.ř.), je mu k dispozici procesní nástroj v podobě práva tento důkaz označit analogicky podle § 120 odst. 1 o.s.ř. Pokud ovšem účastník vynaloží náklady spočívající v odměně a náhradě nákladů znalce podle vlastní privátní smlouvy se znalcem, nelze tento náklad považovat za účelný náklad související s řízením, neboť provedení důkazu znaleckým posudkem na podporu vlastních tvrzení mohl dosáhnout jinak. Navíc lze u vedlejšího účastníka jako ČKP dovodit, že takové náklady jsou provozními náklady, které mu vznikají v přímé souvislosti s plněním úkolu vyplývajících z jeho činnosti, kterou je podle výpisu z obchodního rejstříku mimo jiné i spolupráce se státními orgány ve věcech týkajících se pojištění odpovědnosti. Takové náklady jsou ovšem k jeho tíži. K návrhu žalobce odvolací soud dospěl k závěru, že jen s ohledem na výši náhrady nákladů řízení před okresním soudem lze žalobci stanovit lhůtu k plnění delší než 3 dny (§ 160 odst. 1 os.ř.), a to v trvání 6 měsíců. Navrhovaná doba 1 roku je nepřiměřeně dlouhá a znamenala by podstatné znevýhodnění žalovaného a vedlejšího účastníka na jeho straně jako účastníků k náhradě oprávněných. Odvolací soud proto ze všech těchto důvodů rozhodl tak, že podle § 219 o.s.ř. rozsudek okresního soudu ve výrocích pod body I, II, III, IV, pokud jde o výši nákladů řízení, a ve výroku pod bodem VI, potvrdil. Podle § 220 odst. 1 o.s.ř. rozsudek okresního soudu změnil v části výroku pod bodem IV o lhůtě plnění tak, že žalobce je povinen nahradit prvému žalovanému náklady řízení v částce 661.402 Kč do 6 měsíců od právní moci tohoto rozsudku k rukám jeho zástupkyně a ve výroku pod bodem V tak, že žalobce je povinen nahradit vedlejšímu účastníku náklady řízení před okresním soudem ve výši 926.932 Kč do 6 měsíců od právní moci tohoto rozsudku k rukám zástupce vedlejšího účastníka. Oba žalovaní i vedlejší účastník na straně prvého žalovaného byli zcela úspěšní i v odvolacím řízení a mají proto proti neúspěšnému žalobci právo i na náhradu nákladů odvolacího řízení podle § 142 odst. 1, § 224 odst. 1 o.s.ř. Prvý žalovaný vynaložil v odvolacím řízení náklady spočívající v odměně za zastoupení advokátem v sazbě 228.082 Kč (§ 3 odst. 1 bod 5, odst. 2, § 10 odst. 3 vyhl. č. 484/2000 Sb.), advokát má právo na dvě paušální částky náhrady výdajů po 300 Kč (§ 13 odst. 3 vyhl. č. 177/1996 Sb.) a na náhradu za ztrátu času při cestě z místa svého sídla v P k odvolacímu soudu a zpět za 4 započaté půlhodiny po 100 Kč (§14 odst. 1 písm. a/ odst. 3 vyhl.č. 177/1996 Sb.), součástí náhrady nákladů řízení je i náhrada za daň z přidané hodnoty v sazbě 19 % (§ 137 odst. 3 o.s.ř.) ve výši 43.525 Kč. Celkem prvý žalovaný vynaložil v odvolacím řízení náklady ve výši 272.607 Kč a žalobce je povinen mu je nahradit do 6 měsíců od právní moci tohoto rozsudku k rukám jeho zástupce (§ 149 odst. 1, § 160 odst. 1, § 224 odst. 1 o.s.ř.). Vedlejší účastník na straně prvého žalovaného vynaložil v odvolacím řízení náklady spočívající v odměně za zastoupení advokátem rovněž v sazbě 228.082 Kč (§ 3 odst. 1 bod 5, odst. 2, § 10 odst. 3 vyhl. č. 484/2000 Sb.), advokát má právo na 2 paušální částky náhrady výdajů po 300 Kč (§ 13 odst. 3 vyhl. č. 177/1996 Sb.) a součástí náhrady nákladů řízení je i náhrada za daň z přidané hodnoty v sazbě 19 % (§ 137 odst. 3 o.s.ř.) ve výši 43.449 Kč. Celkem tak vedlejší účastník na straně prvého žalovaného vynaložil v odvolacím řízení náklady ve výši 272.131 Kč a žalobce je povinen mu je nahradit do 6 měsíců od právní moci tohoto rozsudku k rukám jeho zástupce (§ 149 odst. 1, § 160 odst. 1, § 93 odst. 3, § 224 odst. 1 o.s.ř.). Ze stejných důvodů jako u rozhodnutí o náhradě nákladů řízení před soudem prvého stupně odvolací soud určil lhůtu k plnění v trvání nikoliv 3 dnů, ale 6 měsíců od právní moci rozsudku a dovodil, že nejsou dány žádné důvody hodné zvláštního zřetele pro to, aby výjimečně nebylo úspěšným účastníkům právo na náhradu nákladů odvolacího řízení přiznaného ve smyslu § 150 o.s.ř. V odvolacím řízení úspěšnému druhému žalovanému žádné náklady nevznikly a proto odvolací soud rozhodl tak, že ve vztahu mezi žalobcem a druhým žalovaným nemá žádný z účastníků právo na náhradu nákladů odvolacího řízení. P o u č e n í : Proti tomuto rozsudku není odvolání přípustné. Není proti němu přípustné ani dovolání, ledaže dovolací soud na základě dovolání podaného do dvou měsíců od jeho doručení dospěje k závěru, že rozhodnutí odvolacího soudu má ve věci samé po právní stránce zásadní význam. Dovolání se podává u Okresního soudu v HK a rozhoduje o něm Nejvyšší soud České republiky se sídlem v Brně. V HK dne 25. listopadu 2009 předsedkyně senátu