K dodržení 30 denní lhůty k odstranění vady (§ 19 odst. 3 zák. č. 634/1992 Sb.) se vyžaduje, aby kupující byl v uvedené lhůtě o odstranění vady též vyrozuměn, byť by se jednalo o reklamaci nedůvodnou.

21Co 709/2008 Rozsudek Krajský soud v HK rozhodl v senátě složeném z předsedkyně Mgr. xxx s soudů JUDr. xxx a JUDr. xxx věci žalobce Mgr. MB, nar. xx, bytem xxx, zast. Mgr. xxx advokátkou se sídlem v xxx, proti žalovanému G a.s. IČ xxx se sídlem v xxx, zast. JUDr. xxx, advokátkou se sídlem v xxx, o zaplacení 4.290,-Kč s přísl. – k odvolání žalovaného proti rozsudku Okresního soudu v xxx ze dne 17.6.2008 čj. 10C 41/2008-32, t a k t o : I. Rozsudek okresního soudu se ve výroku pod bodem I p o t v r z u j e . II. Ve výroku pod bodem II se rozsudek okresního soudu m ě n í takto : Žalovaný je povinen nahradit žalobci náklady řízení před okresním soudem v částce 10.348,--Kč do tří dnů od právní moci tohoto rozsudku k rukám zástupce žalobce. III. Žalovaný je povinen nahradit žalobci náklady odvolacího řízení v částce 9.448,--Kč do tří dnů od právní moci tohoto rozsudku k rukám zástupce žalobce. O d ů v o d n ě n í : Okresní soud napadeným rozsudkem uložil žalovanému povinnost zaplatit žalobci částku 4.290,-Kč s úrokem z prodlení ve výši 10,5 % z částky 4.290,-Kč za období od 16.1.2008 do 30.1.2008 a dále za období od 31.1.2008 do zaplacení s ročním úrokem z prodlení ve výši, která v každém jednotlivém kalendářním pololetí trvání prodlení odpovídá v procentech součtu čísla sedm a repo sazby vyhlášené ve Věstníku ČNB a platné vždy k prvnímu dni příslušného kalendářního pololetí, vše do 15 dnů od právní moci rozsudku (výrok I) a dále povinnost nahradit žalobci náklady řízení v částce 10.548,-Kč k rukám zástupce do 15 dnů od právní moci rozsudku (výrok II). Okresní soud vzal za prokázané, že žalobce uzavřel se žalovaným dne 11.1.2005 kupní smlouvu, jejímž předmětem byl kufřík za kupní cenu 4.290,-Kč. Z důvodu vyskytnutí vady žalobce dne 23.11.2007 v prodejně žalovaného kufřík reklamoval ve sjednané tříleté záruční době. Žalovaný zajistil opravu kufříku prostřednictvím společnosti N spol. s r.o. a dne 28.11.2007 měl kufřík připraven k vyzvednutí zákazníkem. Žalobce se však na prodejnu nedostavil a dopisem ze dne 14.1.2008, doručeným žalovanému dne 15.1.2008 od smlouvy odstoupil s odůvodněním, že nebyla dodržena zákonná lhůta k vyřízení reklamace. Žalobce vrátil předmět koupě žalovanému dne 23.11.2007. Žalovaný nevyrozuměl žalobce o způsobu vyřízení reklamace v 30 denní době. Okresní soud posuzoval vztahy mezi účastníky podle § 622 odst. 1 věta první obč. zák. a podle § 19 odst. 3 zák.č. 634/1992 Sb., o ochraně spotřebitele, s tím že po uplynutí lhůty 30 dnů ode dne uplatnění reklamace má kupující stejná práva jako by šlo o vadu neodstranitelnou, zakládající právo kupujícího na odstoupení od smlouvy. K námitce žalovaného, že nešlo o vadu ale o opotřebení věci v důsledku dlouhé doby používání (což okresní soud považoval za prokázané listinným důkazem o tom, že šlo o běžné opotřebení bočního zámku), že tato skutečnost nemá na posouzení věci vliv, protože za podstatné považoval, že nebyla dodržena lhůta k vyřízení reklamace. Vyřízení reklamace ve smyslu § 19 odst. 3 zák.č. 634/1992 Sb. vyžaduje, že zákazník musí být také seznámen s výsledkem reklamace, tj. zda podle prodávajícího jde o vadu, kterou lze odstranit nebo o vadu, kterou odstranit nelze. Nesdělení výsledku reklamace v 30 denní lhůtě je proto sankcionováno fikcí obsaženou ve větě čtvrté ust. § 19 odst. 3 cit.zák., podle něhož žalobce postupoval. Proti rozsudku podal odvolání žalovaný. Namítal, že žalobce neměl důvod k odstoupení od smlouvy, uplatněnou vadu nelze považovat na neodstranitelnou, neboť sama o sobě vůbec vadou není, ale jde o běžné opotřebení v důsledku užívání. Oprava byla přesto provedena zdarma pro zachování dobrého jména značky. Reklamace byla vyřízena v třicetidenní lhůtě, neboť opravený kufřík byl dne 28.11.2007 doručen na provozovnu žalovaného a žalobce jej mohl vyzvednout. Žalobce se ale na provozovnu vůbec nedostavil. Protože fakticky nešlo o reklamaci vady, která neexistovala, nesvědčí žalobci žádný z nároků z titulu odpovědnosti za vady. Pokud okresní soud dovodil neexistenci vady, neměly být již další skutečnosti předmětem dokazování a žaloba měla být zamítnuta, neboť nebyly splněny předpoklady uplatnění práv z odpovědnosti za vady. Okresní soud se ale soustředil na prokazování průběhu reklamace. Měl se proto také zabývat zjištěním, zda žalobce vůbec řádně vady vytkl a uplatnil konkrétní nárok z titulu odpovědnosti za vady. Žalovaný nesouhlasil se závěrem okresního soudu, že žalobce měl být písemně vyrozuměn na jím uvedenou adresu v reklamačním listu o způsobu vyřízení reklamace. Tento způsob ale nebyl mezi účastníky dohodnut a není uložen žalovanému ani žádným právním předpisem. Tento extenzivní výklad pojmu „vyřízení reklamace“ by nadměrně zatěžoval prodávajícího způsobem, který nebyl zákonodárcem zamýšlen. Žalobci nic nebránilo, aby se informoval o stavu vyřízení reklamace přímo na provozovně žalovaného, ale žalobce tak neučinil, ale obratem po uplynutí 30 denní lhůty odstoupil od smlouvy. Nadto adresa uvedená v reklamačním listu není úplná, nejde o adresu bydliště, ale zřejmě jde o místo podnikání, nemá náležitosti poštovní adresy dle zák. č. 29/2000 Sb. Skutečností, zda žalobce vůbec mohl být vyrozuměn, se okresní soud nezabýval. Navrhl, aby byl rozsudek změněn a žaloba zamítnuta. Žalobce navrhl potvrzení rozsudku jako věcně správného a odkázal na judikaturu Ústavního soudu, zejm. rozhodnutí ze dne 26.4.2006 sp.zn. IV. ÚS 512/05. Odvolací soud po zjištění, že odvolání je proti rozsudku přípustné, bylo podáno osobou oprávněnou v zákonné lhůtě a je odůvodněno způsobilým odvolacím důvodem podle § 205 odst. 2 písm. g) o.s.ř., převzal skutková zjištění okresního soudu a poté přezkoumal napadený rozsudek včetně řízení, které jeho vyhlášení předcházelo. Neshledal, že by řízení bylo postiženo vadami, k nimž je povinen přihlížet podle § 212a odst. 5 o.s.ř. Dospěl k závěru, že odvolání není důvodné. Okresní soud provedl důkazy v rozsahu potřebném pro rozhodnutí, vzal v úvahu pro svá zjištění jen skutečnosti, které vyplynuly z provedených důkazů a přednesů účastníků a žádné skutečnosti, které byly prokázány nebo v řízení vyšly najevo a které by byly významné pro věc, nepominul. V hodnocení důkazů a poznatků, které vyplynuly z přednesů účastníků, není z hlediska závažnosti, zákonnosti, pravdivosti a věrohodnosti logický rozpor. Z provedených důkazů pak vyvodil odpovídající skutková zjištění i právní závěry, na které krajský soud pro stručnost odkazuje a pouze vzhledem k odvolacím námitkám dodává následující : Rozhodnutí okresního soudu je v souladu se závěry plynoucími z odůvodnění usnesení Ústavního soudu ze dne 26.4.2006 sp.zn. IV. ÚS 512/05. K námitce žalovaného (argumentující rozhodnutími Ústavního soudu sp.zn. II. ÚS 542/08 a IV. ÚS 388/2000), že vada vůbec neexistovala, a proto nemůže ani nastat fikce v důsledku marného uplynutí 30 denní lhůty k vyřízení reklamace, tedy že k uplatnění této fikce je předpokladem, že zboží vůbec vadu má, krajský soud uvádí : V okamžiku uplatnění reklamace obvykle není jisté, zda věc má či nemá vytknutou vadu. Přesto okamžikem uplatnění reklamace začíná běžet třicetidenní lhůta k jejímu vyřízení. Běh této lhůty není podle zákona závislý na výsledku reklamačního řízení. Zjištění, zda věc má či nemá vytknutou vadu, je předmětem procesu vyřizování reklamace, která může být vyřízena jak se závěrem, že věc vadu má, tak se závěrem, že věc vadu nemá. Zákon nespojuje fikci neodstranitelné vady jen se skutečností, že věc vadu má. I tento negativní závěr ale musí být učiněn do 30 dnů ode dne uplatnění reklamace. Pokud by toto zákonodárce zamýšlel jinak (podle výkladu žalovaného), jistě by to bylo vyjádřeno přímo v zákoně tak, že by fikce nastala jen tehdy, pokud věc vytknutou vadu má. Tedy 30 denní lhůtu k vyřízení reklamace by zákon spojoval jen s reklamací důvodnou. Takovýto výklad ust. § 19 odst. 3 zák. č. 634/1992 Sb., o ochraně spotřebitele krajský soud nepovažuje za správný. Zastává názor, že oporu pro takový výklad nedávají ani žalovaným zmíněná rozhodnutí Ústavního soudu. Žádné z těchto rozhodnutí nepodává výklad ust. § 19 odst. 3 zák. č. 634/1992 Sb. ve smyslu podávaném žalovaným. Ve věci II ÚS 542/08 šlo o jinou skutkovou situaci, neboť stěžovatel neodstoupil od kupní smlouvy z důvodu uvedených v § 19 odst. 3 cit. zák. Navíc Ústavní soud v této věci konstatoval, že uvedené ustanovení konstruuje fikci neodstranitelné vady pro případ jejího neodstranění ve stanovené lhůtě jako ochranu spotřebitele před zdlouhavým vyřizováním reklamací. K tomu krajský soud dodává, že pokud by měl platit výklad žalovaného, pak by v případech neexistence vad mohl prodávající vyřizovat reklamaci libovolně dlouho (tedy neomezeně dlouho by trval stav nejistoty, zda je reklamace důvodná či nedůvodná), protože by žádná lhůta neběžela, tedy by se umožnil postup v rozporu se záměrem vtěleným do tohoto ustanovení a výkladem podaným Ústavním soudem. V rozhodnutí sp.zn. IV. ÚS 388/2000 Ústavní soud zdůraznil, že nepřezkoumával právní závěry obecných soudů (tj. aby mohla nastat fikce neodstranitelné vady v důsledku marného uplynutí 30denní lhůty stanovené pro vyřízení reklamace včetně odstranění vady, se především předpokládá, že zboží nějakou vadu má) z hlediska platné právní úpravy. Konstatoval, že se nejednalo o případ, kdy by závěry obecných soudů byly v extrémním nesouladu s vykonanými skutkovými zjištěními nebo z nich v žádné možné interpretaci odůvodnění soudního rozhodnutí nevyplývaly a tedy nebylo možno rozhodnutí obecných soudů považovat za protiústavní. Krajský soud proto uzavírá, že žalovanému nejsou ukládány povinnosti nad rámec zákona ale v jeho rámci. K námitce, že žalovaný ani nemohl žalobce vyrozumět pro neúplné údaje o adrese, krajský soud uvádí, že bylo věcí žalovaného, jaké údaje si při uplatnění reklamace od žalobce vyžádal. Podobně není opodstatněná námitka, že není uvedeno, jakou vadu žalobce vytknul a jaká práva z odpovědnosti za vady uplatnil. Je povinností prodávajícího podle § 19 odst. 1 zák. č. 634/1992 Sb. vydat písemné potvrzení mimo jiné o tom, co je obsahem reklamace a jaký způsob vyřízení reklamace spotřebitel požaduje. Nadto ani není tvrzeno, že by nebylo žalovanému zřejmé, jakou vadu žalobce vytkl a jaké právo z odpovědnosti za vady uplatnil. Krajský soud proto napadený rozsudek ve výroku pod bodem I potvrdil jako věcně správný podle § 219 o.s.ř. Ve výroku pod bodem II jej změnil podle § 220 odst. 3 o.s.ř., protože okresní soud nesprávně vyčíslil výši nákladů žalobce. Náklady představuje paušální odměna za řízení v jednom stupni podle § 3 vyhl. č. 484/2000 Sb. ve výši 6.000,-Kč, tři paušální náhrady hotových výdajů po 300,-Kč podle § 13 odst. 3 vyhl. č. 177/1996 Sb., cestovné zástupce k jednání před okresním soudem v částce 2.048,-Kč, náhrada za promeškaný čas podle § 14 odst. 3 vyhl. č. 177/1996 Sb. za 8 započatých půlhodin a zaplacený soudní poplatek 600,-Kč, tj. celkem 10.348,-Kč. O nákladech odvolacího řízení bylo rozhodnuto podle § 224 odst. 1 a § 142 odst. 1 o.s.ř. Náklady tvoří paušální odměna 6.000,- Kč, 2x paušální náhrada hotových výdajů po 300,-Kč, cestovné z B do HK a zpět při ujetí 320 km po 6,40 Kč na jeden km a náhrada za ztrátu času v rozsahu 8 započatých půlhodin po 100,-Kč, tj. celkem 9.448,--Kč . P o u č e n í : Proti tomuto rozhodnutí není přípustné odvolání ani dovolání. V HK dne 30. března 2009 předsedkyně senátu