Ustanovení § 243 odst. 3 ZPr (zák. č. 65/1965 Sb.) o tom, že vrácení neprávem vyplacených částek může zaměstnavatel na zaměstnanci požadovat, jen jestliže zaměstnanec věděl nebo musel z okolností předpokládat, že jde o částky nesprávně určené nebo omylem vyplacené, se vztahuje jen na případy, kdy právním důvodem výplaty byl pracovněprávní vztah anebo jemu odpovídající vztah faktický.

22Co 159/2009 U s n e s e n í Krajský soud v HK - pobočka v P rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. xxx a soudců JUDr. xxx, Ph.D. a JUDr. xxx ve věci žalobce A s.r.o., se sídlem v xxx, IČ xxx, zast. JUDr. xxx, advokátem se sídlem v xxx, proti žalovanému Z CH, nar. xxx, bytem v xxx zast. Mgr. xxx, advokátem se sídlem v xxx, o zaplacení 52.000,- Kč s příslušenstvím, k odvolání žalobce proti rozsudku Okresního soudu ve xxx ze dne 2.2.2009, č.j. 5C 147/2008-101, t a k t o : Rozsudek okresního soudu se z r u š u j e a věc se mu v r a c í k dalšímu řízení. O d ů v o d n ě n í : Napadeným rozsudkem okresní soud zamítl žalobu, kterou se žalobce domáhal proti žalovanému zaplacení částky 52.000,- Kč a žalobci uložil povinnost nahradit žalovanému náklady řízení ve výši 22.222,- Kč do tří dnů od právní moci rozsudku k rukám jeho advokáta. Ve věci se žalobce domáhá po žalovaném zaplacení částky 52.000,- Kč. Svůj nárok odůvodnil tím, že žalovanému byla z účtu žalobce vyplacena částka 26.000,- Kč. Jednalo se o vyplacení mzdy za měsíc červen a červenec roku 2005. Žalovaný však nebyl zaměstnancem žalobce ani pro něho nepracoval. Proto je povinen tuto částku vydat z titulu bezdůvodného obohacení. Dále žalobce tvrdil, že žalovanému byla na mzdě po dni 12.9.2005 vyplacena z konkursní podstaty úpadce V B, a.s. (dále jen úpadce) další částka 26.000,- Kč. Tato částka byla vyplacena ze zpeněženého majetku, který byl ve vlastnictví žalobce. Žalobce tudíž k němu má lepší právo a proto se po žalovaném domáhá vydání částky 26.000,- Kč z titulu „lepšího práva“. Okresní soud po provedeném dokazování uzavřel, že částka 26.000,- Kč, která žalovanému byla vyplacena v roce 2005 z účtu žalobce jako mzda za měsíce červen a červenec, byla vyplacena žalovanému z titulu pracovněprávního nároku. Proto je její vrácení třeba posuzovat podle zákoníku práce - zákona č. 65/1965 Sb. platného v době výplaty mzdy, tj. ve znění účinném do 31.12.2006 (dále jen zákoník práce). Dle § 243 odst. 3 zákoníku práce vrácení neprávem vyplacených částek může zaměstnavatel po zaměstnanci požadovat jen jestliže zaměstnanec věděl nebo musel z okolností předpokládat, že jde o částky nesprávně určené nebo omylem vyplacené, a to ve lhůtě tří let od jejich výplaty. Okresní soud z výpovědí žalovaného a dále z výpovědí svědků FO, EF a IK, učiněných v řízení vedeném u Okresního soudu ve S pod sp. zn. 6C 147/2008, vzal za prokázané, že žalovaný působil jako vedoucí barvírny v podniku úpadce i po 1.6.2005. V jeho pracovní náplni nedošlo k žádné změně a za tuto práci dostával vyplacenou mzdu. Tuto mzdu také přijal v dobré víře. Podle okresního soudu pak pro posouzení důvodnosti žaloby není rozhodné, kdo byl po 1.6.2005 zaměstnavatelem žalovaného, respektive kdo mu vyplácel mzdu. V této souvislosti vyšel ze zjištění, že smlouvou o převodu části podniku ze dne 2.6.2005 byla část podniku prodána společnosti A s.r.o., která začala v areálu úpadce podnikat. Veškeré nákupy a aktivity navenek byly nadále prováděny prostřednictvím společnosti A s.r.o., která uzavřela smlouvy s dodavateli energií, objednávala materiál a zajišťovala výrobu prostřednictvím zaměstnanců, kteří byli ze společnosti D, s.r.o. převedeni na žalobce. Podle názoru okresního soudu za situace, kdy tato změna nebyla žádným způsobem sdělena jednotlivým zaměstnancům, nelze po nich požadovat, aby si tito zaměstnanci sami řešili, pro koho vlastně pracují, popřípadě aby odmítli vyplacenou mzdu, pokud by měli za to, že ji vyplatil jiný subjekt, než který podle jejich názoru měl. Nelze tedy usuzovat, že pokud zaměstnanci tvrdí, že jsou zaměstnanci společnosti D, s.r.o. a že pro tuto společnost vykonávají práci, že by jim nepatřila mzda, kterou obdrželi od společnosti A s.r.o. Z těchto důvodů okresní soud vyslovil přesvědčení, že žalovaný nemohl vědět ani z okolností předpokládat, že výplata, kterou obdržel, je nesprávně určena nebo omylem vyplacena. Tato odměna mu byla ostatně vyplacena ve stejné výši jako v předchozích obdobích, respektive mu byla vyplacena za stejný rozsah práce, který vykonával i před koupí podniku úpadce společností D, s.r.o. V řízení nebylo rovněž žádným způsobem prokázáno, že by žalovaný za dané období práci vůbec nevykonával, naopak bylo prokázáno, že práci vykonával. Z výše uvedených důvodů okresní soud uzavřel, že žalovaný se žádným způsobem na žalobci bezdůvodně neobohatil a z těchto důvodů také žalobu zamítl. Okresní soud dále dodal, že pro daný spor není podstatné zkoumat platnost smlouvy o převodu části podniku mezi společností D, s.r.o. a společností A s.r.o., u níž přesto žádné důvody neplatnosti neshledal. Pokud okresní soud posuzoval druhý nárok žalobce, zde uzavřel, že žalobce blíže netvrdil ani neprokázal, že by částka 26.000,- Kč vyplacena žalovanému na mzdě od úpadce po 12.9.2005 pocházela z finančních prostředků, které úpadce nabyl prodejem zásob (věcí) žalobce. Zdůraznil, že mzda vyplacena žalovanému po 12.9.2005 nebyla vyplacena jako zpeněžovaný majetek úpadce, ale jako pracovněprávní nárok za podstatou (§ 31 zákona č. 328/1991 Sb. o konkursu a vyrovnání). Správce konkursní podstaty přitom mohl uspokojovat pracovní nároky kdykoli v průběhu probíhajícího konkursního řízení. Soud prvního stupně dále uvedl, že po 12.9.2005, kdy došlo k odstoupení od smlouvy o prodeji podniku a podnik úpadce byl opětovně sepsán do konkursní podstaty, došlo k obnovení pracovněprávních poměrů všech zaměstnanců opět ke společnosti V B, a.s. Tito zaměstnanci nebyli propuštěni, nadále ve firmě pracovali a za tuto práci dostávali výplatu. Peníze přijali v dobré víře a proto okresní soud nesouhlasil s názorem, že by žalobce měl k těmto penězům lepší právo, i kdyby bylo v řízení prokázáno, že peníze získané na výplaty mezd byly získány právě z prodeje věcí žalobce, které neměly být zahrnuty do konkursní podstaty. Zaměstnanci mají v konkursním řízení zvláštní postavení ve smyslu § 31 odst. 3 zákona o konkursu a vyrovnání, které je dáno zájmem společnosti na uspokojení mzdových nároků jednotlivých zaměstnanců, kteří by v důsledku problémů svého zaměstnavatele neměli být finančně postiženi. Částky přijaté od svého tehdejšího zaměstnavatele za odvedenou práci tedy i žalovaný přijal v dobré víře a s ohledem na ust. § 3 ObčZ se okresnímu soudu jevilo proti dobrým mravům, aby žalobce požadoval vrácení takto vyplacených částek z titulu tzv. lepšího práva. Z tohoto důvodu okresní soud neprováděl žalobcem navržené důkazy k prokázání jeho nedostatečných tvrzení o tzv. lepším právu a žalobu zamítl i v této části. O nákladech řízení pak okresní soud rozhodl podle ust. § 142 odst. 1 o.s.ř. a právo na jejich náhradu přiznal úspěšnému žalovanému. Proti rozsudku okresního soudu podal žalobce včasné odvolání. Opětovně zopakoval, že tvrdí, že žalovaný u něho nebyl v pracovním poměru a nepracoval pro něho. Poukázal na to, že v tomto rozsahu jsou tvrzení účastníků shodná. Dále se zabýval otázkou platnosti či neplatnosti smlouvy o prodeji podniku uzavřené mezi společností D, s.r.o. a správcem konkursní podstaty úpadce a dospěl k závěru, že tato smlouva je neplatná. Ve vztahu k druhému nároku pak odvolatel setrval na tvrzení, že po 12.9.2005 byla žalovanému vyplacena správcem konkursní podstaty úpadce částka 26.000,- Kč a tyto peníze pocházely z výtěžku získaného zpeněžením věcí, které náležely žalobci. Nesouhlasil se závěrem okresního soudu, že by neprokázal, respektive nenabídl důkazy k prokázání tohoto tvrzení, když tvrdil, že se mu žádné výzvy podle § 118a o.s.ř. nedostalo a navíc soudu navrhl důkazy k prokázání těchto tvrzení, které nebyly provedeny. Žalobce se pak zabýval i tím, že výplaty jednotlivých částek mzdy žalovanému byly v rozporu se zákonem o konkursu a vyrovnání, když byly prováděny bez souhlasu konkursního soudu. Stejně tak namítal, že ohledně zpeněžovaného majetku byly podány vylučovací žaloby a nebylo s ním možné dle ust. § 19 odst. 3 zákona o konkursu a vyrovnání nakládat. Pokud okresní soud poukazoval i na dobrou víru žalovaného, nebyla dle odvolatele aplikace dobré víry v daném případě na místě, když vztah účastníků ohledně nároku z titulu tzv. lepšího práva není zcela zjevně v daném případě vztahem pracovněprávním. Tím, že soud prvního stupně nepovažoval částky vyplacené žalovanému po 12.9.2005 za výtěžek zpeněžení, ke kterému měl žalobce lepší právo, jakož i uplatnil aplikaci dobré víry žalovaného, spočívá rozhodnutí soudu prvního stupně na nesprávném právním posouzení věci. Žalobce proto navrhl, aby odvolací soud zrušil rozsudek okresního soudu a věc mu vrátil k dalšímu řízení. Krajský soud přezkoumal rozsudek okresního soudu i řízení jemu předcházející a dospěl k závěru, že odvolání žalobce je důvodné. Okresní soud ve vztahu k nároku žalobce na vyplacení mzdy za červen a červenec roku 2005 uzavřel, že na případné vrácení takovéto částky se vztahuje ust. § 243 odst. 3 zákoníku práce. Žalobce pak neprokázal, že by žalovaný mzdu za měsíce červen a červenec měl vrátit, neboť věděl, popřípadě musel z okolností předpokládat, že mu ve vztahu k žalobci žádný nárok na mzdu nevznikl. Okresní soud dále v podstatě vyslovil názor, že není rozhodující, jestli byl žalovaný zaměstnancem žalobce či nikoliv, ale že z prostředků žalobce obdržel mzdu. S takovýmto závěrem okresního soudu se odvolací soud nemůže ztotožnit. Podle § 243 odst. 3 zákona č. 65/1965 Sb. (zákoník práce), vrácení neprávem vyplacených částek může však zaměstnavatel na zaměstnanci požadovat, jen jestliže zaměstnanec věděl nebo musel z okolností předpokládat, že jde o částky nesprávně určené nebo omylem vyplacené, a to ve lhůtě tří let od jejich výplaty. Jak vyplývá ze znění tohoto ustanovení, tato úprava se vztahuje na peněžitá plnění přijatá zaměstnancem od zaměstnavatele, a to na základě pracovněprávního vztahu, tedy i v případě tzv. faktického pracovněprávního vztahu. Aby soud mohl aplikovat toto ustanovení, musel by nejdříve uzavřít, že mezi účastníky řízení existoval pracovněprávní vztah. Takový závěr však okresní soud neučinil, a to přesto, že žalobce již v žalobě tvrdil, že žalovaný nebyl jeho zaměstnancem ani pro něho žádnou práci nevykonával. Za tohoto stavu tedy rozsudek okresního soudu vychází z neúplně zjištěného skutkového stavu věci, na základě kterého okresní soud mohl dospět k nesprávným právním závěrům. Odvolací soud proto rozsudek okresního soudu ve vztahu k tomuto nároku zrušil podle § 219a odst. 2 o.s.ř. a věc vrátil okresnímu soudu podle § 221 odst. 1 písm. a/ o.s.ř. k dalšímu řízení, neboť ke zjištění skutkového stavu věci je třeba provést další účastníky navržené důkazy, které nemohou být provedeny v odvolacím řízení. Okresní soud v dalším řízení nejprve provede důkazy, na základě kterých uzavře, zda mezi účastníky existoval v době, kdy z účtu žalobce byla žalovanému vyplacena mzda, tedy v období června a července 2005, pracovněprávní vztah. Až v případě, že dospěje k závěru, že pracovněprávní vztah mezi účastníky v daném období existoval, se bude zabývat tím, zda může žalobce jako případný zaměstnavatel žalovaného požadovat po žalovaném vrácení neprávem vyplacených částek a zda takovéto částky byly neprávem vyplaceny. V případě, že okresní soud uzavře, že pracovněprávní vztah, a to ani faktický, mezi účastníky v daném období nebyl, bude muset věc posoudit ve smyslu úpravy obsažené v občanském zákoníku, a to § 454, popřípadě § 451, prokáže-li se, že žalobce neplnil za někoho jiného, ale plnil v omylu, že plnil svůj vlastní dluh a nebo plnil v domnění, že plní za dlužníka, ačkoliv ten, za něhož bylo plněno, nic nedlužil a nebo svůj závazek již dříve splnil. Ve vztahu k druhému nároku žalobce, o kterém žalobce tvrdil, že žalovanému bylo vyplaceno správcem konkursní podstaty úpadce po 12.9.2005 dalších 26.000,- Kč z prostředků získaných prodejem věcí ve vlastnictví žalobce, okresní soud uzavřel jednak, že žalobce neprokázal, že částka 26.000,- Kč vyplacená žalovanému pocházela z finančních prostředků, které správce konkursní podstaty úpadce nabyl prodejem věcí náležejících žalobci a jednak z důvodu, že dospěl k závěru, že samotná konstrukce nároku žalobce, který se domáhá vydání částky 26.000,- Kč z titulu tzv. lepšího práva proti žalovanému, kterému byla tato částka vyplacena na mzdě, je chybná. V této souvislosti odkázal na to, že žalovanému byla vyplacena částka 26.000,- Kč jako mzda, tedy pracovněprávní nárok za podstatou (§ 31 odst. 3 zákona o konkursu a vyrovnání). Okresní soud rovněž argumentoval dobrou vírou žalovaného a poukazoval přitom na ust. § 3 ObčZ. Odvolací soud ani tyto závěry okresního soudu doposud nepovažuje za správné. Předně je třeba uvést, že okolnost dobré víry zaměstnance při přijetí částek nesprávně určených nebo omylem vyplacených je rozhodná z hlediska ust. § 243 odst. 3 zákoníku práce. Citované ustanovení pro daný případ však není podle odvolacího soudu aplikovatelné, protože žalobce nebyl v pracovněprávním vztahu po 12.9.2005 se žalovaným, nebyl jeho zaměstnavatelem. Alespoň doposud to tvrzeno nebylo a z provedených důkazů to nevyplývá. Okresním soudem zmiňovaná dobrá víra žalovaného pak nemá význam ani v kontextu s ust. § 3 ObčZ, neboť citované ustanovení umožňuje odepřít výkon práva, který odporuje dobrým mravům, tedy pojmu, který má zcela odlišný (širší) obsah. Odvolací soud se dále neztotožňuje se závěrem okresního soudu, že žalobce neunesl důkazní břemeno ke svému tvrzení, že částka 26.000,- Kč vyplacená žalovanému z titulu výplaty mzdy správcem konkursní podstaty úpadce po 12.9.2005 pochází z prostředků, které správce konkursní podstaty získal zpeněžením majetku žalobce. Žalobce k tomuto svému tvrzení navrhl důkazy, a to již v žalobě. Jedná se o soupis konkursní podstaty úpadce ze dne 7.10.2005, dále vyjádření správce konkursní podstaty a kopie protokolu správce konkursní podstaty ze dne 15.11.2005, případně další důkazy. Okresní soud pak tyto důkazy neprovedl, nehodnotil je a přesto uzavřel, že žalobce svá tvrzení neprokázal. Takový postup není správný a závěr okresního soudu lze považovat za předčasný. Odvolací soud se pak neztotožňuje ani se závěrem okresního soudu, že nárok z tzv. lepšího práva nelze uplatnit ve vztahu k částkám vyplaceným za podstatou, tedy částkám, které byly vyplaceny před rozvrhem provedeným v konkursním řízení. Odvolací soud je toho názoru, že byl-li výtěžek zpeněžení majetku sepsaného do konkursní podstaty vyplacen úpadcovým věřitelům (a to bez ohledu na to, zda k výplatě došlo podle ust. § 27 a § 31 zákona o konkursu a vyrovnání č. 328/1991 Sb., anebo po rozvrhovém usnesení podle téhož zákona), může se ten, kdo tvrdí, že výtěžek zpeněžení byl vyplacen neprávem, neboť podle hmotného práva měl ke zpeněženému majetku „lepší právo“ než úpadce, domáhat vydání bezdůvodného obohacení žalobou směřující vůči osobám, kterým byl majetek rozdělen. Účinnému uplatnění takovéhoto nároku není na překážku ani případný negativní výsledek sporu o vyloučení majetku, jehož následným zpeněžením byl výtěžek získán, z konkursní podstaty. Podle odvolacího soudu však musí být prokázáno, a toto důkazní břemeno leží na žalobci, že peněžní plnění vyplacené věřiteli úpadce (žalovanému) bylo vyplaceno z prostředků získaných z neprávem zpeněženého majetku žalobce. Na základě výše uvedených závěrů odvolací soud uzavřel, že i ohledně druhého nároku žalobce rozsudek okresního soudu vychází z neúplně zjištěného skutkového stavu věci a dokazování je třeba doplnit o další účastníky navržené důkazy, které nemohou být provedeny v odvolacím řízení. Proto rozsudek okresního soudu v tomto rozsahu zrušil podle § 219a odst. 2 o.s.ř. a věc vrátil okresnímu soudu podle § 221 odst. 1 písm. a/ o.s.ř. k dalšímu řízení. V něm okresní soud zaměří dokazování na prokazování skutečnosti tvrzené žalobcem, že správce konkursní podstaty úpadce neprávem zpeněžil majetek žalobce a na prokázání, že právě z těchto prostředků došlo k vyplacení plnění věřiteli úpadce (žalovanému). P o u č e n í : Proti tomuto usnesení není přípustné odvolání ani dovolání. V P dne 9. června 2009 předseda senátu