Jestliže místo převzetí zásilky a předpokládané místo jejího dodání leží ve dvou různých státech, řídí se smlouva o přepravě Úmluvou o přepravní smlouvě v mezinárodní silniční nákladní přepravě (CMR) (vyhl. č. 11/1975 Sb.). Úmluva počítá s tím, že přepravné může hradit i příjemce zásilky.

22Co 203/2009 Rozsudek Krajský soud v HK - pobočka v P rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. xxx a soudců JUDr. xxx, Ph.D. a JUDr. xxx ve věci žalobce S Z s.r.o., se sídlem v xxx, zast. Mgr. xxx, advokátem se sídlem v xxx, proti žalovanému Mgr. VW, nar. xxx, podnikateli s místem podnikání v xxx, zast. Mgr. xxx, advokátem se sídlem v xxx, o zaplacení 33.982,65 Kč s příslušenstvím, k odvolání žalobce proti rozsudku Okresního soudu v xxx ze dne 18.2.2009, č.j. 25 C 173/2006-162, t a k t o : I. Rozsudek okresního soudu se p o t v r z u j e . II. Žalobce je povinen nahradit žalovanému náklady odvolacího řízení ve výši 13.680,- Kč k rukám Mgr. VZ do tří dnů od právní moci tohoto rozsudku. O d ů v o d n ě n í : Napadeným rozsudkem okresní soud zamítl žalobu, kterou se žalobce domáhal proti žalovanému zaplacení částky 33.982,65 Kč s příslušenstvím (výrok pod bodem I). Dále žalobci uložil nahradit žalovanému náklady řízení ve výši 43.000,- Kč k rukám jeho právního zástupce do tří dnů od právní moci rozsudku (výrok pod bodem II) a v téže lhůtě nahradit České republice na účet Okresního soudu v P náklady řízení (tlumočné) ve výši 1.050,- Kč (výrok pod bodem III). Předmětem žaloby byl nárok žalobce na zaplacení úplaty za přepravu zboží ve výši 1.170,- EUR, po devizovém přepočtu ve výši 33.982,65 Kč s příslušenstvím. Žalobce tvrdil, že pro žalovaného na základě jeho telefaxové objednávky provedl silniční nákladní přepravu, kterou vyúčtoval dle určení v objednávce příjemci zboží – BR, L. Velká Británie (dále jen příjemce zásilky), který přepravné neuhradil, a proto jej vyúčtoval žalovanému jako objednateli přepravy. Žalovaný nesporoval objednání přepravy, nicméně namítal, že dle písemné objednávky ze dne 21.2.2006, kterou odsouhlasil i žalobce, měl přepravu zboží uhradit příjemce zásilky (odběratel), což je v dané obchodní praxi obvyklé ujednání. V těchto intencích vyznívala i dohoda žalovaného s příjemcem zásilky. Žalovaný dále poukázal na to, že došlo k částečnému poškození přepravovaného zboží, respektive překročení dodací lhůty, nicméně o průběhu reklamačního řízení mezi dopravcem (žalobce) a příjemcem zásilky nemá žádné poznatky. Okresní soud v odůvodnění napadeného rozsudku předně citoval ust. § 756 ObchZ a v návaznosti na to řadu ustanovení Úmluvy o přepravní smlouvě v mezinárodní silniční nákladní dopravě – CMR – vyhlášky č. 11/1975 Sb. – dále jen Úmluva (konkrétně článek 4, článek 6 odst. 1 a článek 9 odst. 1). Okresní soud po provedeném dokazování z hlediska skutkového zjistil, že žalovaný objednal u žalobce přepravu dřevěných desek z MS do Velké Británie pro společnost BRL. s tím, že přepravné hradí příjemce zásilky. Žalobce na základě této objednávky zajistil pro žalovaného dopravce – společnost Pxx O, a.s., která prostřednictvím dalšího smluvního partnera – společnosti C T KH, s.r.o. KH přepravu desek do Velké Británie provedla, potažmo zboží předala příjemci zásilky (viz sdělení společnosti Pxx O, a.s. a též mezinárodní nákladní list č.l. 137-139 spisu). Stran shora dovozeného závazkového vztahu účastníků a z něho rezultujícího závazku příjemce zásilky zaplatit přepravné okresní soud vyšel nejen z ve spise založených listin, a to z nesporné telefaxové objednávky žalovaného z 21.2.2006 s účastníky odsouhlasenou poznámkou o placení přepravného odběratelem (viz č.l. 5 spisu), ze shodně vyznívající faktury č. 6011 vystavené žalovaným pro příjemce zásilky týkající se zaplacení vlastní dodávky, z jejíhož textu vyplývalo, že přepravu, respektive doručení zaplatí příjemce zásilky, a z žalobcem předloženého vyúčtování přepravného příjemci zásilky (viz č.l. 6 a 8 spisu), nýbrž i ze svědecké výpovědi ON, který byl jako tlumočník přítomen jednání žalovaného a zástupce příjemce zásilky v MS, kde bylo ujednáno, že přepravu uhradí odběratel (příjemce zásilky). Na základě výše učiněných zjištění proto okresní soud dovodil, že pasivně věcně legitimovaným není v daném sporu žalovaný, nýbrž společnost BRL. Na aktivní věcné legitimaci žalobce dle názoru okresního soudu pak nic nemění skutečnost, že přepravu zásilky do Velké Británie realizovala jiná společnost (C T KH, s.r.o. KH). Okresní soud v závěru mimo jiné uvedl, že nákladní list týkající se předmětné přepravy nebyl zcela v souladu s článkem 6 odst. 1, 2 Úmluvy, když mimo jiné neobsahoval údaje o nákladech spojených s přepravou. Tyto nedostatky nákladního listu se však nedotýkají existence či platnosti přepravní smlouvy, která byla v daném případě uzavřena mezi společností C T KH, s.r.o. KH jako dopravcem, žalovaným jako odesílatelem a společností BRL jako příjemcem zásilky. Z výše uvedených důvodů okresní soud žalobu zamítl a o nákladech řízení rozhodl dle úspěchů účastníků ve sporu dle zásad ust. § 142 odst. 1 o.s.ř. Náklady řízení státu sestávající z tlumočeného pak okresní soud uložil ve věci neúspěšnému žalobci. Ve včas podaném odvolání žalobce vytýkal soudu prvního stupně nesprávnost skutkových zjištění (nesprávné hodnocení důkazů) a z něho plynoucí nesprávné právní posouzení věci. Podle odvolatele výsledky dokazování neumožňovaly dovodit shodný projev vůle účastníků k úhradě přepravného příjemcem zásilky ani projev vůle příjemce zásilky k převzetí uvedeného závazku, tedy vícestrannou dohodu uvedených subjektů. Pokud okresní soud mimo jiné argumentoval zněním faktury č. 6011, kterou žalovaný vyúčtoval zásilku příjemci, dle níž měl přepravné uhradit příjemce zásilky, žalobce namítal, že provedený překlad sporného textu je nesprávný, rozšiřující a nekoresponduje ani textu o nákladech spojených s přepravou (dovozném), jež je použit v článku 6 odst. 1 písm. i) Úmluvy. Okresní soud dále pochybil, pokud stran svého závěru o převzetí závazku uhradit přepravné příjemcem zásilky vycházel ze svědecké výpovědi ON, jenž se měl jako tlumočník účastnit schůzky žalovaného s anglickým příjemcem zásilky v MS. Poukazoval jednak na podjatost jmenovaného svědka danou skutečností, že svědek je nadřízeným žalovaného v obchodní společnosti C T, s.r.o., jednak na to, že výše zmíněné schůzce nebyl přítomen žalobce, potažmo že žalobce při nakládce zásilky ani později žádnou dohodu o úhradě přepravného s příjemcem zásilky neuzavřel. Na tom se nic nezměnilo ani po vystavení faktury žalobce vůči příjemci zásilky, která nebyla uhrazena, přičemž přepravné nebylo uhrazeno ani poddopravci (společnosti C T KH, s.r.o. KH). Z těchto důvodů odvolatel setrval na názoru, že k žádné vícestranné dohodě mezi účastníky sporu a anglickým příjemcem zboží nedošlo a že k úhradě přepravného nezavazoval příjemce zásilky ani nákladní list. Žalobce tedy postupoval zcela správně, a to ve smyslu uzavřené smlouvy mezi účastníky sporu ve prospěch třetího, když se obrátil s úhradou na žalovaného, když tento přepravu zásilky u žalobce objednal. Odvolatel v neposlední řadě též poukazoval na nesprávnost závěru okresního soudu, dle něhož účastníkem přepravní smlouvy nebyl žalobce (nýbrž společnost C T KH, s.r.o.), který by sám o sobě svědčil o nedostatku aktivní věcné legitimace na straně žalobce. V průběhu odvolacího jednání žalobce ještě navrhl doplnit dokazování o doklad o zaplacení přepravného žalobcem společnosti Pxx O, a.s. Uvedený důkazní návrh neučinil odvolatel před okresním soudem proto, že jej nepovažoval za významný, když až v napadeném rozhodnutí zaznělo, že žalobce nemusí být aktivně věcně legitimován k vedení tohoto sporu, pakliže není uveden v nákladním listu. Žalobce se domáhal změny napadeného rozsudku a vyhovění žalobě. Žalovaný se ve vyjádření k odvolání ztotožnil se správným skutkovým i právním závěrem o nedostatku jeho pasivní věcné legitimace, a to s ohledem na v řízení prokázanou dohodu, dle které přepravné měl uhradit příjemce zásilky. V této souvislosti stran tohoto zjištění opětovně poukázal zejména na písemnou objednávku a svědeckou výpověď ON. Rovněž poukázal na výpověď jednatelky žalobce MN, která potvrdila, že žalobce o placení přepravného příjemcem zásilky věděl. Za přepravu žalobce rovněž vyúčtoval příjemci BRL. částku 1.170,- EUR. I z toho je zřejmé, že žalobce věděl, kdo mu přepravu objednanou žalovaným má zaplatit. Na tom ničeho nemění ani eventuelní otázka překladu slova „delivery“, které bylo použito na vyúčtování vystaveném žalovaným vůči příjemci zásilky (ve faktuře č. 6011). Význam citovaného slova ve smyslu, že přepravné zaplatí firma BRL byl mezi žalovaným a příjemcem nepochybný. Byť je zřejmé, že v době sjednání konkrétní zakázky účastníci nepracovali s pojmy odpovídajícími doslovnému znění Úmluvy, není možné zpětně zpochybňovat shodný projev vůle účastníků smlouvy, tedy žalovaného a příjemce. V závěru žalovaný poukázal rovněž na to, že žalobce není uveden v nákladním listu a není tudíž dopravcem v dané věci podle Úmluvy. Navrhoval potvrzení rozsudku okresního soudu. Krajský soud přezkoumal rozsudek okresního soudu i řízení jemu předcházející (§ 212 a § 212a o.s.ř.) a dospěl k závěru, že odvolání žalobce založené na odvolacích důvodech vymezených v ust. § 205 odst. 2 písm. e/ a g/ o.s.ř. není důvodné. V projednávané věci okresní soud provedl dokazování v rozsahu vyplývajícím z ust. § 120 odst. 1 a 3 o.s.ř. a z provedených důkazů v podstatě vyvodil odpovídající skutková zjištění a závěry (§ 132 o.s.ř.). Ačkoliv nutno připustit, že v odůvodnění napadeného rozsudku absentuje též náležité právní hodnocení věci, tj. učinění všech správných právních závěrů, respektive některé z nich působí zcela rozporně (viz závěr okresního soudu o uzavření přepravní smlouvy mezi žalovaným, společností CT KH, s.r.o. a příjemcem zásilky), odvolací soud neshledal důvod ke kasaci napadeného rozsudku pro nepřezkoumatelnost ani pro případnou změnu napadeného rozsudku, když se vycházeje z výsledků dokazování před soudem prvního stupně ztotožňuje se závěrem okresního soudu o nedostatku pasivní věcné legitimace žalovaného a se zřetelem na obsah odvolání k věci uvádí následující. V intencích předchozího zrušujícího rozhodnutí zdejšího odvolacího soudu (viz usnesení Krajského soudu v HK – pobočky v P ze dne 26.2.2008, č.j. 22Co 588/2007-65) nutno opětovně připomenout, že pro posouzení dané věci, potažmo důvodnosti žaloby, byla nepochybně rozhodující skutečnost, zda účastníci uzavřeli ve sporném případě týkajícím se přepravy dřevěných pracovních desek z masivu, v němž žalovaný odmítal svou pasivní věcnou legitimaci ve sporu s tím, že zmíněnou přepravu sice objednal, nicméně dle smluvního ujednání měl úplatu za přepravu (přepravné) uhradit žalobci příjemce zásilky, smlouvu o přepravě věci, zda tato smlouva byla realizována a zda žalobci a vůči komu vznikl nárok na plnění (přepravné). Je zřejmé, že předmět žalobcem tvrzené smlouvy se týkal podnikatelské činnosti účastníků, pročež se pro její právní posouzení nabízela právní úprava obchodního zákoníku, který smlouvu o přepravě věci upravuje komplexně, nicméně dispozitivně (s výjimkou ust. § 610, § 612, § 613, § 614, § 620, § 622 odst. 4, § 628 a § 629). Smlouva o přepravě věci je v obchodním zákoníku charakterizována jako právní úkon, jímž se dopravce zavazuje odesílateli přepravit zásilku z místa odeslání do místa určení a odesílatel se zavazuje zaplatit mu úplatu (přepravné). Dopravce tedy provádí přepravu sám, má však právo použít ke splnění svého závazku dalšího dopravce, pokud to smlouva nevylučuje (vždy však zůstává v právním vztahu k odesílateli zavázaným a odpovědným jen ten dopravce, který s odesílatelem uzavřel smlouvu, nikoliv další dopravci), je povinen ji provést řádně a včas, odesílatel je naopak zavázán přepravu zaplatit. Podstatnými náležitostmi smlouvy o přepravě věci jsou označení zásilky, označení místa odeslání a místa určení, závazek dopravce provést přepravu a závazek odesílatele zaplatit přepravné. V oblasti mezinárodní přepravy je ovšem třeba pamatovat na právní úpravu zakotvenou v mezinárodních smlouvách. Ustanovení obchodního zákoníku se použije, jen pokud mezinárodní smlouva, která je pro Českou republiku závazná a byla uveřejněna ve Sbírce zákonů, neobsahuje odlišnou úpravu (§ 756 ObchZ). Takovou relevantní právní úpravu představuje, jak správně uvedl i soud prvního stupně, shora označená Úmluva, aplikovatelná na smlouvy o přepravě věci mezi tuzemskými subjekty za splnění předpokladu, že místo převzetí zásilky a předpokládané místo jejího dodání leží ve dvou různých státech. Z toho plyne, že pokud žalovaný (odesílatel) uzavřel smlouvu se žalobcem (dopravcem) a bylo-li místo odeslání zásilky v České republice a místo přijetí zásilky mimo Českou republiku (ve Velké Británii), uzavřeli smlouvu o přepravě věci podle Úmluvy, nikoliv podle obchodního zákoníku. Tuto skutečnost je třeba mít na zřeteli, neboť Úmluva jiným způsobem než obchodní zákoník upravuje práva a povinnosti odesílatele, dopravce či příjemce zásilky, jejich odpovědnost a nároky na náhradu škody. Dokladem o uzavření smlouvy o přepravě věci v mezinárodní silniční nákladní dopravě je dle Úmluvy nákladní list. Chybí-li nákladní list, má-li nedostatky nebo byl-li ztracen, není tím existence nebo platnost přepravní smlouvy dotčena a vztahují se na ni i nadále ustanovení Úmluvy. Příznačným dokladem odlišnosti právní úpravy smlouvy o přepravě v Úmluvě a v obchodním zákoníku je rovněž otázka úhrady přepravného, neboť Úmluva v rámci definice náležitostí nákladního listu stran nákladů spojených s přepravou (viz článek 6 odst. 1 písm. i)) výslovně zmiňuje výši dobírky, která má být vybrána při dodání zásilky (viz článek 6 odst. 2 písm. c)), z čehož je zřejmé, že počítá s tím, že přepravné může hradit příjemce zásilky. Ve světle shora podaného výkladu nutno tedy řešit otázku, zda je možno na základě dokazování provedeného v předchozím řízení kvalifikovat projevenou vůli žalobce a žalovaného jako vůli směřující k uzavření přepravní smlouvy a zda zde došlo k dohodě odesílatele (žalovaného), dopravce (žalobce) a příjemce zásilky (BRL.) o tom, že přepravné uhradí dopravci příjemce zásilky. V řízení před soudem prvního stupně byly provedeny důkazy listinami a dále výslechem jednatelky žalobce, žalovaného a svědka ON. Z telefaxové objednávky z 21.2.2006 (viz č.l. 5 spisu) vyplynulo, že žalovaný objednával u žalobce přepravu pracovních desek z masivu, když zde blíže specifikoval místo nakládky (areál firmy N – hutní materiály, MS) i vykládky (areál firmy BRLD Velká Británie) a dále uvedl, že přepravné platí odběratel s tím, nechť se dopravce dále dohodne na formě platby. Žalobce tuto objednávku písemně potvrdil, což je zřejmé z jím připojeného razítka s podpisem, respektive razítka „přezkoumáno“. Žalobce rovněž na objednávku připojil údaj o ceně přepravy (v řízení nesporované), jak je zřejmé z výpovědi jeho jednatelky MN. Je sice skutečností, že žalobce dohodu účastníků o úhradě ceny přepravy příjemcem zásilky popíral, nicméně sama shora jmenovaná jednatelka žalobce ve své výpovědi připustila, že razítko „přezkoumáno“ s datem a podpisem na objednávce znamenalo, že dispečerka žalobce je s obsahem objednávky srozuměna. S obsahem objednávky byla nepochybně srozuměna i jednatelka žalobce, neboť s vědomím požadavku na úhradu přepravného příjemcem zásilky vydala pokyn k realizaci dopravy, respektive pokyn k nakládce zásilky. Z obsahu spisu je dále zřejmé, že přepravu zásilky žalobce realizoval prostřednictvím dopravce – Pxx O, a.s., který smluvní závazek plnil prostřednictvím dalšího dopravce – CT KH, s.r.o., xxx (viz čestné prohlášení společnosti Pxx O, a.s., č.l. 137-138 spisu a dále mezinárodní nákladní list, č.l. 139 spisu). Tento postup korespondoval ust. § 621 ObchZ a nevylučuje jej ani právní úprava obsažená v Úmluvě. Další nespornou skutečností podporující shora naznačenou dohodu o úhradě přepravného příjemcem zásilky zůstává jednak žalobcovo vyúčtování přepravného příjemci zásilky (viz listina č.l. 6 spisu), jednak žalovaným vystavená faktura č. 6011 na úhradu samotné zásilky vůči příjemci zásilky (viz č.l. 53 spisu), kde je mimo jiné zachycen text „the delivery is paying from the company BRL.“, stvrzený otiskem razítka tohoto příjemce připojeného ke zmíněnému textu. Při vědomí spornosti překladu dotčeného textu se i odvolací soud přiklání k názoru, že uvedený text hovoří o úhradě přepravného příjemcem zásilky, jak vyplývá z překladu příslušné listiny soudní tlumočnicí, když má za to, že tento poznatek odpovídá prakticky všem v řízení provedeným důkazům (viz odůvodnění shora) a dále též shora zmíněné svědecké výpovědi ON, jenž byl jako tlumočník přítomen jednání žalovaného a zástupce příjemce zásilky v MS a potvrdil, že při jednání uvedených osob zazněla dohoda o tom, že dopravu zásilky zajistí žalovaný s tím však, že náklady této dopravy ponese příjemce zásilky, respektive budou uhrazeny řidiči při vykládce v Anglii. Pokud jde o žalobcem namítanou nevěrohodnost tohoto svědka s poukazem na jeho vztah k žalovanému v jiné obchodní společnosti, nutno uvést, že tato skutečnost sama o sobě nemůže negovat důkazní hodnotu tohoto důkazu, když je třeba připomenout, že svědek vypovídal pod následky trestního stíhání a v řízení nevyšly najevo žádné takové poznatky, které by vzbuzovaly pochybnosti o jeho nestrannosti. Ostatně možno dodat, že svědek je jako jednatel vůči žalovanému jako zaměstnanci v nadřízeném vztahu, což samo o sobě nenasvědčuje tomu, že by měl zájem vypovídat (servilně) ve prospěch podřízeného. Veden shora naznačenými poznatky může odvolací soud shrnout, že právní vztah upravený smlouvou o přepravě věci se realizoval mezi žalovaným jako odesílatelem a žalobcem jako dopravcem, když žalovaný objednal přepravu u žalobce se všemi podstatnými náležitostmi, tento objednávku přijal a na základě ní přepravu pomocí dalšího dopravce (dopravců) skutečně provedl (zde nutno opět připomenout, že navzdory plnění závazku prostřednictvím třetích osob zůstal v právním vztahu k žalovanému zavázaným a odpovědným jen žalobce, který se žalovaným uzavřel smlouvu). Dostatečný skutkový podklad pro takový závěr skýtají shora naznačené listinné důkazy a účastnické výpovědi. Průkazem o uzavření smlouvy o přepravě věci nemohl být v daném případě mezinárodní nákladní list, jak to předvídá Úmluva, který v pozici odesílatele zmiňuje žalovaného a v pozici dopravce subjekt, který přepravu fakticky uskutečnil, tj. společnost CT KH, s.r.o. Z tvrzení účastníků ani z provedených důkazů se totiž nepodává jakýkoli hmotněprávní vztah mezi těmito subjekty, naopak je zřejmé, že shora jmenovaná společnost byla ve vztahu se společností Pxx O, a.s., prostřednictvím níž plnil svůj závazek žalobce. Nákladní list je tedy v tomto směru nepřesný (neúplný), neboť nevykazuje dopravce, který byl ve smluvním vztahu s odesílatelem (žalovaným), nýbrž toliko osobu, pomocí které byl závazek (přes dalšího smluvního partnera žalobce) plněn. Shora bylo přitom vyloženo, že případné nedostatky nákladního listu nemohou mít vliv na existenci či platnost přepravní smlouvy (viz článek 4 Úmluvy). Z tohoto důvodu se tedy nelze ani ztotožnit s názorem okresního soudu, že přepravní smlouva byla uzavřena mezi žalovaným a společností CT KH, s.r.o. Pokud jde o úplatnost vztahu z přepravy jako podstatné náležitosti tohoto vztahu a určení osoby zavázané k poskytnutí této úplaty, nutno zdůraznit, že právní úprava Úmluvy je oproti obchodnímu zákoníku, jenž řeší úplatnost závazkového vztahu mezi odesílatelem a dopravcem, odlišná, když výslovně předjímá rovněž úhradu nákladů spojených s přepravou dobírkou při dodání zásilky, tedy příjemcem zásilky. Na otázku úhrady přepravného má v zásadě odpovídat nákladní list, jenž však v projednávané věci postrádal údaje o placení dopravného, respektive údaje o tom, koho toto dopravné tíží (viz prázdná nevyplněná kolonka č. 15 a č. 19 mezinárodního nákladního listu na č.l. 7 a 139 spisu, kde je v posléze uvedené kolonce uvažováno s úhradou dopravného k tíži odesílatele či příjemce). Naznačená absence údajů v nákladním listě však nevylučovala, aby byl příslušný poznatek učiněn z jiných důkazů. Tak se tomu také v souzené věci stalo. Shora naznačené výsledky dokazování totiž umožňovaly dovodit závěr o dohodě účastníků řízení a příjemce zásilky, dle které se k úhradě přepravného zavázal vůči dopravci příjemce zásilky. Tomuto subjektu tedy svědčí pasivní věcná legitimace k vedení daného sporu. Pro úplnost odvolací soud dodává, že se zřetelem na toto hodnocení věci neshledal potřebu dalšího doplnění dokazování o žalobcem až v odvolacím řízení přednesený důkazní návrh (doklad o platbě přepravného žalobcem společnosti Pxx O, a.s.), kterýžto důkaz byl jednak zcela nerozhodný (nesměřoval ke zjištění skutečností rozhodných z hlediska aplikované hmotněprávní úpravy), jednak rovněž nepřípustný, neboť se jednalo o skutkovou, potažmo důkazní novotu, zakázanou v systému neúplné apelace (srov. § 205a o.s.ř.). Z výše uvedených důvodů krajský soud rozsudek okresního soudu ve výroku pod bodem I jako věcně správný dle § 219 o.s.ř. potvrdil, a to včetně správných závislých nákladových výroků (sub II a III), které odpovídaly zásadám ust. § 142 odst. 1 a § 148 odst. 1 o.s.ř. Žalovaný byl i v odvolacím řízení zcela úspěšný a proto mu vzniklo právo na náhradu nákladů tohoto řízení (§ 224 odst. 1 a § 142 odst. 1 o.s.ř.). Jedná se o žalovaným požadovanou náhradu odměny advokátního zastoupení ve výši 13.080,- Kč dle § 1, § 2, § 3 odst. 1, § 10 odst. 3 vyhlášky č. 484/2000 Sb. a náhradu dvou paušálních náhrad hotových výloh po 300,- Kč dle § 13 odst. 3 vyhlášky č. 177/1996 Sb. (advokátní tarif). Náklady odvolacího řízení v celkové výši 13.680,- Kč je žalobce povinen nahradit žalovanému v zákonné třídenní lhůtě k rukám jeho advokáta (§ 160 odst. 1 věta prvá a § 149 odst. 1 o.s.ř.). P o u č e n í : Proti tomuto rozsudku není přípustné odvolání ani dovolání. V P dne 9. června 2009 předseda senátu