I v obchodních vztazích musí být smluvní pokuta sjednána písemně.

22Co 377/2008 Rozsudek Krajský soud v HK - pobočka v P rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. xxx a soudců JUDr. xxx a JUDr. xxx ve věci žalobce E C s.r.o., se sídlem xxx, IČ xxx, zast. Mgr. xxx, advokátem se sídlem ve xxx, proti žalovanému MN, místem podnikání xxx, IČ xxx, zast. Mgr. xxx, advokátem se sídlem xxx, o zaplacení 100.000,- Kč s příslušenstvím, k odvolání žalovaného proti rozsudku Okresního soudu ve xxx č.j. 4C 38/2008-49, ze dne 9.6.2008, t a k t o : I. Rozsudek okresního soudu se mimo odvoláním nenapadeného výroku II m ě n í takto: Žaloba, kterou se žalobce domáhal po žalovaném zaplacení částky 50.000,- Kč, se z a m í t á . Žalobce je povinen nahradit žalovanému náklady řízení 27.302,- Kč k rukám jeho zástupce do tří dnů od právní moci tohoto rozsudku. II. Žalobce je povinen nahradit žalovanému náklady odvolacího řízení 18.400,- Kč k rukám jeho zástupce do tří dnů od právní moci tohoto rozsudku. O d ů v o d n ě n í : Shora označeným rozsudkem okresní soud ve výroku I uložil žalovanému, aby žalobci zaplatil 50.000,- Kč do tří dnů od právní moci rozsudku, ve výroku II žalobu zamítl co do dalších 50.000,- Kč a ve výroku III rozhodl, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení. Okresní soud vyšel ze zjištění, že mezi účastníky byla 17.9.2007 uzavřena písemná smlouva o přepravě věci, podle které se žalovaný zavázal provést pro žalobce přepravu nákladu za dohodnutou cenu 7.000,- Kč + DPH, a to z firmy S, Německo, do firmy AW, s.r.o., xxx, ČR. Ve smlouvě bylo i ujednání, které znělo „Platí přísný zákaz kontaktování zákazníka dopravcem pod pokutou 30.000,- euro.“ Poté faxem žalobce rozšířil požadavek na přepravu o další nakládku, s novou cenou 7.500,- Kč + DPH. Žalovaný nový návrh smlouvy písemně nepřijal, ale přepravu provedl dle později upravené objednávky. Cenu takto provedené dopravy pak žalovaný vyúčtoval ve výši 9.520,- Kč (8.000,- + DPH) nikoli žalovanému, ale firmě AW, s.r.o., xxx, ČR, která ji žalobci uhradila. Podle okresního soudu došlo k uzavření platné smlouvy dle § 610 obch. zák., a to v původním znění, platnost smlouvy v navrhovaném novém znění okresní soud nepokládal za podstatnou pro posouzení uplatněného nároku, jímž byl nárok na zaplacení smluvní pokuty. Žalobce se totiž domáhal zaplacení 100.000,- Kč s tím, že vyzval-li žalovaný firmu A W, s.r.o., tedy příjemce zásilky, k zaplacení přepravného, dopustil se porušení toho ustanovení písemné smlouvy o přepravě, které mu jakožto dopravci zakazovalo kontaktovat zákazníka pod následkem smluvní pokuty 30.000,- euro. Toto ujednání o smluvní pokutě bylo obsaženo již v první, písemné smlouvě o přepravě věci, která byla žalovaným přijata. Okresní soud dospěl k závěru, že shora citované ujednání o smluvní pokutě je dostatečně určité a platné. Vyšel přitom z jazykového výkladu citovaného ujednání a jeho porovnání s dalšími ujednáními podobného významu, obsaženými v jiných, žalobcem předložených smlouvách o přepravě věci. Uzavřel, že je obvyklé, když si odesílatel vymíní zákaz kontaktování zákazníka dopravcem (zákaz styku s ním). Pokud jde o výkladová pravidla odkázal na nález Ústavního soudu I. ÚS 625/2003, podle něhož je třeba v pochybnostech zásadně smlouvy vykládat přednostně ve prospěch platnosti smlouvy oproti neplatnosti. Podle okresního soudu také není pochyb o tom, co bylo shora citovanou formulací o zákazu kontaktu dopravce se zákazníkem míněno, a sice zákaz nežádoucího konkurenčního jednání dopravce, tedy i žádost o zaplacení přepravy příjemcem zboží namísto zaplacení odesílatelem. Okresní soud nepřisvědčil námitce žalovaného o rozporu ujednání o smluvní pokutě se zásadami poctivého obchodního styku či dobrými mravy. Porušení smlouvy žalovaným hodnotil jako závažné, jako přiměřenou shledal pokutu ve výši přibližně pětinásobku hodnoty plnění a žalovanému uložil zaplatit smluvní pokutu 50.000,- Kč, tedy ve výši poloviny požadované částky, a to s odkazem na § 301 obch. zák. Proti výroku I rozsudku okresního soudu podal odvolání žalovaný. Nesouhlasil se způsobem, jakým okresní soud vyložil ujednání o smluvní pokutě ve smlouvě o přepravě. Podle žalovaného je toto ujednání neplatné pro neurčitost a v podstatě i nesplnitelnost. Jednak žalovaný nevěděl, kdo je v daném případě „zákazníkem“ ve smyslu ujednání o smluvní pokutě – tím mohl být jak odesílatel, tak příjemce zboží a jednak při realizaci přepravy nemohl žalovaný jinak, než „kontaktovat“ jak odesílatele, tak příjemce, aby přepravu mohl uskutečnit. Pokud by výklad okresním soudem provedený byl doveden do důsledku, musela by každá přeprava skončit požadavkem na zaplacení smluvní pokuty. Žalovaný dále poukázal na to, že smluvní pokuta 30.000,- eur, tedy asi 750.000,- Kč by zajišťovala smlouvu, jejímž předmětem je plnění v hodnotě 7.500,- Kč, což je v rozporu s dobrými mravy. Z tohoto pohledu pokládá žalovaný i soudem přiznanou částku 50.000,- Kč za rozpornou s dobrými mravy. Konečně žalovaný uvedl, že nepodmiňoval vyložení zboží u příjemce zaplacením ceny přepravy. Navrhl změnu napadeného výroku rozsudku a zamítnutí žaloby i co do 50.000,- Kč. Žalobce navrhl potvrzení napadeného výroku jako věcně správného. Zdůraznil, že žalovaný při uzavírání smlouvy o přepravě neměl námitek proti ujednání o smluvní pokutě. Výklad obsahu ujednání o smluvní pokutě provedený okresním soudem je dle žalobce správný, účastníkům byl jeho význam jasný. Také námitku o nesouladu ujednání s dobrými mravy posoudil okresní soud správně. Odvolací soud přezkoumal rozsudek okresního soudu pouze v tom rozsahu, v němž byl napaden, tedy ve výroku I a souvisejícím výroku III, a to včetně řízení, jež jeho vydání předcházelo. Odvolání žalovaného je důvodné. Okresní soud ve věci provedl úplné dokazování a aplikoval správná zákonná ustanovení, avšak ne zcela odpovídajícím způsobem. Odvolací soud odkazuje na správný závěr okresního soudu o platnosti smlouvy o přepravě a o tom, že pozdější snaha o změnu obsahu smlouvy nemá pro tuto věc význam. Nesouhlasí však s posouzením platnosti ujednání o smluvní pokutě ve smlouvě o přepravě ze dne 17.9.2007, jak je provedl okresní soud. Smluvní pokuta není v obchodním zákoníku upravena komplexně, jsou v něm obsažena jen některá ustanovení o smluvní pokutě (§§ 300 až 302 obch. zák.), proto na úpravu tohoto institutu v obchodních vztazích dopadají obecná ustanovení § 544 a násl. občanského zákoníku. Předně je třeba vycházet z toho, že smluvní pokuta může být sjednána jen písemně (§ 544 odst. 2 občanského zákoníku). Je tomu tak právě proto, že se často jedná o výraznou sankci, tudíž by nemělo být pochyb o tom, jaké jednání (porušení povinnosti) je sankcionováno. Písemné ujednání pak neposkytuje takovou výkladovou volnost jako ujednání ústní. Dle ustálené soudní judikatury by v případě písemné smlouvy měl nejen účastníkům smlouvy, ale i každé třetí osobě, být jasný obsah smlouvy, aniž by bylo třeba jej dovykládat zkoumáním vůle jednajících účastníků v době uzavření smlouvy. Proto je také kladen důraz na kvalitu písemné podoby projevu vůle smluvních stran. V daném případě celé ujednání o smluvní pokutě bylo v písemné smlouvě vyjádřeno větou „Platí přísný zákaz kontaktování zákazníka dopravcem pod pokutou 30.000,- euro.“ Podle odvolacího soudu není tato formulace konkrétní a určitá a současně ani není možné tuto nekonkrétnost odstranit výkladem toho, co při uzavírání smlouvy měli účastníci na mysli. Ze smlouvy není jednak jasné, kdo je míněn slovem „zákazník“ a zejména není vůbec zřejmé, jaký kontakt se přísně zakazuje. Žalovanému lze nepochybně přisvědčit, že není možné provést přepravu, aniž by dopravce zboží vyzvedl od odesílatele a předal jej příjemci. V obou případech může jít o „zákazníky“ a zřejmě se jedná i o kontakt. Měl-li žalobce v úmyslu postihnout sankcí nějaké konkrétní jednání dopravce, měl je jasně a srozumitelně popsat. Argument, že i v jiných smlouvách o přepravě věci, případně i mezi jinými subjekty, jsou podobná ujednání o smluvní pokutě a že taková praxe je obvyklá, nemá podle odvolacího soudu pro posouzení platnosti tohoto konkrétního ujednání zásadní význam. Nelze totiž dovykládat, který kontakt dopravce s třetí osobou je sankcionován smluvní pokutou a jaký již nikoliv. Naopak z ujednání o smluvní pokutě musí být jasné a srozumitelné porušení jaké konkrétní povinnosti je stíháno sankcí spočívající ve smluvní pokutě. Je třeba dodat, že okresním soudem citovaný nález Ústavního soudu poskytuje výkladové pravidlo zejména pro posouzení nejasného ujednání obsahu smluv, kde je zájem na tom, aby byl definován závazek (předmět smlouvy). Zde obsah smlouvy o přepravě co do základu sporný nebyl. Navíc jde o pravidlo, které dopadá především na posouzení obsahu ústních ujednání, kde je prostor pro výklad vůle jednajících účastníků výrazně širší než u smlouvy písemné. Odvolací soud tedy uzavírá, že písemné vyjádření ujednání o smluvní pokutě je v daném případě tak nekonkrétní a neurčité co do popisu jednání, které má být smluvní pokutou sankcionováno, že není možné tento nedostatek zhojit dodatečným výkladem a proto jde o ujednání neplatné pro neurčitost (§ 37 odst. 1 obč. zák.). Odvolací soud proto napadený výrok I rozsudku okresního soudu změnil podle § 220 odst. 1 písm. a) o.s.ř. a žalobu zamítl. Podle § 224 odst. 2 a § 142 odst. 1 o.s.ř. je žalobce, který nebyl se svou žalobou úspěšný, povinen žalovanému nahradit jeho náklady řízení. Ty jsou představovány odměnou advokáta ve výši 24.300,- Kč dle vyhl. č. 484/2000 Sb. z punkta 100.000,- Kč, čtyřmi náhradami hotových výdajů advokáta po 300,- Kč dle § 13 odst. 3 vyhl. č. 177/1996 Sb., jízdným advokáta k okresnímu soudu osobním automobilem za 1.002,- Kč a náhradou za ztrátu času dle § 14 vyhl. č. 177/1996 Sb. za 800,- Kč, celkem 27.302,- Kč. Podle § 224 odst. 1 a § 142 odst. 1 o.s.ř. je žalobce, který nebyl v odvolacím řízení úspěšný, povinen žalovanému nahradit jeho náklady odvolacího řízení. Ty jsou představovány odměnou advokáta ve výši 15.800,- Kč dle vyhl. č. 484/2000 Sb. z punkta 50.000,- Kč, dvěma náhradami hotových výdajů advokáta po 300,- Kč dle § 13 odst. 3 vyhl. č. 177/1996 Sb. a soudním poplatkem z odvolání, celkem 18.400,- Kč. P o u č e n í : Proti tomuto rozsudku není přípustné odvolání ani dovolání. V P dne 3. února 2009 předseda senátu