I když nájemce užívá prádelnu, která je společným prostorem, k jinému účelu, než pro který je určena, nelze mu uložit, aby ji vyklidil, a tak mu znemožnit její užívání k účelu, pro nějž určena je.

25Co 216/2009 Rozsudek Krajský soud v HK rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu JUDr. xxxa soudců Mgr. xxx a Mgr. xxx ve věci žalobce PG, nar. xxx, bytem xxx, zastoupeného JUDr. xxx, advokátkou se sídlem v xxx, proti žalovaným 1) JP, nar. xxx, bytem xxx, a 2) DP, nar. xxx, bytem xxx, oběma zastoupeným JUDr. xxx, advokátkou se sídlem v xxx, o vyklizení, k odvolání všech účastníků proti rozsudku Okresního soudu v xxx ze dne 10. dubna 2009, č.j. 12C 45/2008 - 80, t a k t o : I. Rozsudek okresního soudu s e ve výroku I m ě n í tak, že se zamítá žaloba o uložení povinnosti žalovaným vyklidit místnost (prádelnu), nacházející se ve čtvrtém nadzemním podlaží vlevo od schodiště v domě č.p. 65 v obci NP, stojícím na pozemku parc. č. 55 v k. ú. NP. II. Žalobce je povinen zaplatit žalovaným, oprávněným společně a nerozdílně, náklady řízení před okresním soudem ve výši 14.700 Kč a náklady tohoto odvolacího řízení ve výši 10.679 Kč do tří dnů od právní moci tohoto rozsudku k rukám zástupkyně žalovaných. III. Řízení s e z a s t a v u j e v části, v níž se žalobce domáhal, aby žalovaným byla uložena povinnost zdržet se užívání místnosti (prádelny) nacházející se ve 4. nadzemním podlaží vlevo od schodiště v domě č.p. 65 v obci NP, nacházející se na pozemku parcelní č. 55, vše v k. ú. NP, k jinému účelu, než ke kterému je prádelna určena, a v části, v níž se žalobce domáhal, aby žalovaným byla uložena povinnost zdržet se bránění užívání prádelny ze strany nájemců domu č.p. 65 v obci NP nacházející se na pozemku parcelní č. 55, vše v k. ú. NP. O d ů v o d n ě n í : Okresní soud shora označeným rozsudkem uložil žalovaným povinnost vyklidit místnost (prádelnu), nacházející se ve čtvrtém nadzemním podlaží vlevo od schodiště v domě č.p. 65 v obci NP, stojícím na pozemku parc. č. 55 v k. ú. NP do patnácti dnů od právní moci rozsudku (bod I. výroku rozsudku okresního soudu) a dále žalovaným uložil povinnost zaplatit žalobci k rukám jeho advokátky na nákladech řízení částku 12.781 Kč do tří dnů od právní moci rozsudku (bod II.). Při svém rozhodování ve věci samé okresní soud vycházel z ustanovení § 685, § 688, § 689 a § 690 občanského zákoníku (dále jen „OZ“). Žalobce je vlastníkem domu a pronajímatelem bytu užívaného žalovanými jako nájemci. V domě se nachází místnost určená k praní prádla, tedy prádelna, která je společným prostorem. Proto nemůže být samostatným předmětem právních vztahů. Užívat ji mohou všichni nájemci. I pokud předchozí pronajímatel souhlasil s tím, že místnost budou užívat výlučně žalovaní, nemůže mít tento souhlas žádnou právní relevanci. Žalovaní mohou danou místnost užívat pouze způsobem vyplývajícím z účelu, ke kterému je určena. Prádelna byla ze strany žalobce vybavena funkční automatickou pračkou, což bylo zjištěno z výpovědi svědkyně H. Žalovaní proto nemají žádný důvod pro umístění svých movitých věcí v prádelně, byť i sloužících k praní. Při opačném výkladu by mohli totiž uskladnění takových věcí požadovat i další nájemci. Za nepatřičnou považoval okresní soud námitku žalovaných, že jsou zvyklí na určitý způsob praní. Okresní soud nevyhověl důkaznímu návrhu žalovaných na ohledání místa samého, neboť ohledně stavu pračky uvěřil svědkyni H. Rozhodnutí o nákladech řízení bylo opřeno o ustanovení § 150 občanského soudního řádu (dále jen „OSŘ“). Okresní soud s poukazem na majetkové poměry a zdravotní stav žalovaných přiznal žalobci náhradu nákladů řízení pouze v rozsahu jedné poloviny. Proti rozsudku okresního soudu se odvolali žalovaní. Namítali, že předmětná prádelna se stala součástí, případně příslušenstvím jejich bytu na základě dohody s předchozím správcem domu – Domovní správou NP, a to v souladu s ustanovením § 152 a násl. občanského zákoníku, v tehdy platném znění. Došlo k tomu počátkem 70. let na základě ústní dohody o změně rozsahu užívání bytu. Taková dohoda byla tehdy možná, podle tehdejší úpravy byla možná i konkludentní dohoda o užívání bytu. Správce tenkrát rozhodl o změně užívání prádelny s tím, že jako nepotřebný společný prostor ji budou užívat žalovaní. To vyplynulo z výpovědi svědků P a H; svědčí o tom i to, že další pronajímatel – svědek Ž tento prostor uvedl do evidenčního listu. Žalovaní poukázali i na to, že proti užívání místnosti z jejich strany nikdo po dlouhou dobu nezakročil. Daný právní stav byl povinen respektovat i restituent – svědek Ž, a to dle ustanovení § 680 odst. 1 OZ. I pokud by se jednalo o společný prostor podle ustanovení § 688 OZ, pak žalovaní nesouhlasí s tím, že by byli povinni v prádelně prát na tam umístněné automatické pračce a že by byli povinni vyklidit své věci k praní určené a používané. Žalovaní při praní postupovali podle zvyklostí a v souladu s domovním řádem. K praní používají mýdlové vločky šetrné k jejich pokožce a cenově dostupné. Jejich věci určené k praní zaberou jenom 1,5 m2 místnosti a nebrání tedy v jejím užívání ostatními nájemci. Žalovaní nejsou s ohledem na svůj věk schopni prát v moderním zařízení, mimo prádelnu prát nemohou. Dále žalovaní uvedli, že na základě výpovědi svědkyně H došlo dne 9.4.2009 ke zdokumentování stavu místnosti ze strany policie, žalovaní jsou toho názoru, že pračka nebyla zapojena. Žádný právní předpis pak žalovaným nezakazuje užívat v prádelně vlastní pračku. Požadavek žalobce na vyklizení tmavé místnosti v podkroví, žalovanými 35 let užívané, je zástupným problémem. Žalobce se snaží žalované vypudit, o tom svědčí i další spor o vyklizení dřevníku vedený u Okresního soudu v J pod sp. zn. 11C 46/2008, jakož i potupné nápisy vyhotovené žalobcem. Žalovaní jsou ze strany žalobce vystaveni psychickému nátlaku, jeho jednání je v rozporu s dobrými mravy. Okresní soud pochybil, pokud neprovedl žalovanými navrhované ohledání místa samého, protože jinak by zjistil pouze simulovanou instalaci pračky a zároveň by mohl posoudit velikost prádelny ve vztahu k umístěným věcem žalovaných. Žalovaní dále namítli, že přítelkyně žalobce - svědkyně H má evidentní zájem na výsledku sporu, což musí mít dopad na hodnocení její výpovědi. Žalovaní navrhli rozsudek okresního soudu změnit tak, že žaloba bude zamítnuta. Žalobce podal odvolání proti nákladovému výroku rozsudku okresního soudu. Namítal, že podmínky pro aplikaci ustanovení § 150 OSŘ nejsou v tomto případě dány. Poukázal přitom na čtyři přesně uvedené nálezy Ústavního soudu ČR, podle kterých majetkové rozdíly mezi účastníky samy o sobě nemohou být důvodem pro upření práva na náhradu nákladů řízení úspěšnému účastníkovi a podle kterých je třeba užití ustanovení § 150 OSŘ odůvodnit konkrétními okolnostmi případu, a to na základě spolehlivě zjištěných skutečností. Žalobce zdůraznil, že před zahájením i v průběhu řízení vyzýval žalované k vyklizení prádelny, spor nevyvolal, nabízel žalovaným uzavření smíru s tím, že by požadoval pouze polovinu nákladů řízení. Žalovaní tyto návrhy nevyslyšeli. Okresní soud navíc pečlivě nezkoumal majetkové poměry žalovaných v celém jejich souhrnu. Žalobce navrhl rozsudek okresního soudu ve výroku II. změnit tak, že mu bude přiznána náhrada nákladů řízení před okresním soudem ve výši 25.562 Kč. Ve vyjádření k odvolání žalovaných žalobce uvedl, že ve věci samé rozhodl okresní soud správně, proto navrhl rozsudek okresního soudu ve výroku I. potvrdit. Tvrzení žalovaných uvedená v jejich v odvolání jsou v rozporu s provedenými důkazy (kupř. s výpovědí svědka Ž), žalovaní svá tvrzení nijak neprokázali. Pokud ostatní nájemci přestali prádelnu užívat, protože měli svoji pračku, nezakládalo to žalovaným oprávnění přivlastnit si prádelnu natrvalo. Daný prostor byl ze stavebně-technického hlediska určen jako prádelna, jedná se o společný prostor domu, jehož charakter nemohou změnit nájemci, ani vlastník; změnit by ho mohl pouze příslušný stavební úřad. Žalobce poukázal na obsah nájemní smlouvy z r. 1992, která se o prádelně vůbec nezmiňuje. Z toho vyplývá, že se nemohlo jednat o součást či příslušenství bytu užívaného žalovanými. Ti nejsou vlastníky domu a nemohou si zde určovat svá vlastní pravidla. Jejich odkaz na domovní řád z r. 1988 je nepřípustnou novotou, žalobce navíc pravidla obsažená v domovním řádu změnil. Žalobce se ohradil vůči pochybnostem žalovaných o věrohodnosti svědkyně H. Ta pravdivě vypověděla, že pračka v prádelně umístěná žalobcem byla napojena na vodu i elektřinu. K šetření policie ze dne 9.4.2009 žalobce uvedl, že mu nebyl přítomen, je možné, že žalovaní stav v prádelně změnili. K výhradám žalovaných vůči jeho jednání žalobce uvedl, že s ostatními nájemci nemá žádné spory, naopak žalovaní ho neustále napadají, udávají ho. Nejsou totiž schopni přijmout to, že nejsou vlastníky a že žalobce se snaží v domě nastolit pravidla. Nepřípadný je i odkaz žalovaných na jejich věk a zdravotní stav. Instalací automatické pračky jim totiž žalobce umožnil daleko jednodušší praní. Dále žalobce poukázal na to, že žalovaní až v průběhu řízení danou místnost vyklidili, avšak pouze částečně. U odvolacího jednání žalobce uvedl, že (po opakovaně prováděných změnách žalobních žádání) v tomto řízení uplatňuje toliko nárok na vyklizení předmětné místnosti – prádelny a že již netrvá na projednávání dalších dvou návrhů, a to návrhu na uložení povinnosti žalovaným zdržet se užívání předmětné místnosti – prádelny k jinému účelu, než ke kterému je místnost určena, a návrhu na uložení povinnosti žalovaným zdržet se bránění užívání prádelny ostatním nájemcům; ohledně těchto dvou nároků vzal žalobce žalobu zpět. Odvolací soud nejprve zjistil, že odvolání podaly oprávněné osoby, včas a že se jedná o odvolání přípustná (§ 201, a contr. § 202, § 204 odst. 1 OSŘ), poté přezkoumal rozsudek okresního soudu v odvoláními dotčeném rozsahu, přezkoumal rovněž řízení jeho vydání předcházející (§ 212, § 212a odst. 1 a 5 OSŘ), při jednání (§ 214 odst. 1 OSŘ) a dospěl k závěru, že odvolání žalovaných je opodstatněné, byť z jiných důvodů než uváděných v jejich odvolání. Odvolací soud se ztotožňuje se skutkovými závěry soudu prvního stupně, uvedenými v odůvodnění jeho rozsudku. Okresní soud zjistil úplně a řádně skutkový stav (§ 6, § 120, § 153 odst. 1 OSŘ), provedené důkazy zhodnotil v souladu se zásadami předvídanými v ustanovení § 132 OSŘ. Odvolací soud proto odkazuje na odůvodnění napadeného rozsudku, týkající se jeho skutkových závěrů. Na základě správně zjištěného skutkového stavu však okresní soud nedospěl ke správným závěrům právním. Odvolací soud se ztotožňuje se závěrem okresního soudu, že daná místnost je společným prostorem (srov. ustanovení § 2 písm. g/ zákona č. 72/1994 Sb., o vlastnictví bytu, který taxativním výčtem stanoví, co je společným prostorem). S ohledem na argumentaci žalovaných, tento závěr zpochybňující, odvolací soud rozsudek okresního soudu pouze doplňuje v tom smyslu, že při posouzení, zda konkrétní prostory mají povahu společných prostor domu, je nutno vycházet z pravomocného rozhodnutí stavebního úřadu o tom, že určité prostory jsou způsobilé k tomuto účelu užívání; toto jejich určení nemůže být změněno pouhým rozhodnutím vlastníka, a to ani se souhlasem všech nájemců bytů v domě (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ČR ze dne 16.6.2005, sp. zn. 26Cdo 1538/2004, publikovaný v Souboru civilních rozhodnutí a stanovisek Nejvyššího soudu ČR pod C 3462). Okresní soud při posouzení charakteru dané místnosti správně vyšel z výsledků dokazování, a to ze zprávy o technické prohlídce bytu ze dne 13.11.1961 (srov. č.l. 29 spisu). V souladu s posledně uvedeným rozhodnutím dovolacího soudu je i závěr okresního soudu, že eventuální rozhodnutí vlastníka či správce domu, popř. jejich dohoda se žalovanými v dřívější době nemohly nic bez dalšího (tedy bez rozhodnutí stavebního úřadu) změnit na charakteru daných prostor. Podle ustanovení § 688 OZ nájemce bytu a osoby, které žijí s nájemcem ve společné domácnosti, mají vedle práva užívat byt i právo užívat společné prostory a zařízení domu, jakož i požívat plnění, jejichž poskytování je s užíváním bytu spojeno. Okresní soud v napadeném rozsudku rozhodl o povinnosti žalovaných, kteří jsou nájemci bytu v daném domě, vyklidit místnost, která je společným prostorem (srov. výše). Výkon rozhodnutí o povinnosti vyklidit místnost se provádí podle ustanovení § 341 odst. 1 OSŘ a spočívá v odstranění věcí, patřících povinnému, a (současně) ve vykázání osoby povinného. Dané rozhodnutí by tedy znamenalo v podstatě povinnost žalovaných odstranit z místnosti veškeré jejich věci, a dále povinnost se v místnosti nezdržovat, a to jednou provždy. Absolutní povinnost k vyklizení, uložená žalovaným okresním soudem, by tedy vedla k tomu, že žalovaní by se v prádelně nemohli vůbec zdržovat (a to ani za účelem praní, protože i v tu chvíli by na ně doléhala povinnost uložená jim napadeným rozsudkem) a nemohli by tam mít – ani přechodně (tedy po dobu praní) – umístněny žádné své věci (kupř. ani koš s prádlem, či prací prostředky). Žalovaní však jako nájemci bytu v daném domě mají podle výše citovaného ustanovení § 688 OZ právo užívat společné prostory, tedy i prádelnu, a to k účelu, ke kterému je určena. Z popsaných důvodů nelze proto poskytnout žalobci jako vlastníkovi domu ochranu podle ustanovení § 126 odst. 1 OZ, neboť zásahy do jeho vlastnického práva ze strany žalovaných spočívají v zákonem garantovaném oprávnění nájemce užívat společný prostor domu. Ze strany žalovaných tudíž nedochází k zásahu neoprávněnému, který by mohl být důvodem vyklizovací žaloby. Žalobce zřejmě v řízení usiloval právě o ochranu svého práva ve smyslu ustanovení § 126 odst. 1 OZ, a tak (patrně) věc právně posoudil i okresní soud, který v odůvodnění svého rozsudku výslovně neuvedl, o jaké konkrétní ustanovení zákona se opírá jím uložená povinnost k vyklizení. Ostatně žalobce původně (srov. žaloba na č.l. 1-2 spisu) odůvodňoval žalobu výlučně svým vlastnickým právem a svou potřebou věc užívat. V průběhu řízení vyšlo najevo (a stalo se to i součástí žalobcova přednesu), že se jedná o společný prostor, přičemž žalovaní jej podle žalobce užívají v rozporu s § 689 odst. 1 OZ a § 690 OZ, když jej podle žalobce neužívají řádně, užívají jej k jinému účelu, než pro který je určen, a v rozsahu omezujícím práva ostatních nájemců. Žalobcem zvolená forma ochrany jeho práv však posledně uvedenému tvrzenému protiprávnímu chování žalovaných neodpovídá. I pokud by se totiž žalovaní skutečně takového jednání dopouštěli, pak to nelze řešit tím, že jim bude v rozporu se zákonem naprosto znemožněno užívání daných prostor uložením povinnosti prádelnu vyklidit (srov. podobně rozsudek Nejvyššího soudu ČR ze dne 23.12.2004, sp. zn. 28Cdo 2062/2003, publikovaný v Souboru civilních rozhodnutí a stanovisek Nejvyššího soudu ČR pod C 3192). Odvolací soud z důvodů výše uvedených rozsudek okresního soudu podle ustanovení § 220 odst. 1 písm. a) OSŘ ve výroku I. změnil tak, že žalobu o vyklizení zamítl. O náhradě nákladů řízení bylo rozhodnuto podle ustanovení § 224 odst. 1 a 2 a § 142 odst. 1 OSŘ. V řízení byli úspěšní žalovaní, kteří se ubránili žalobě. Náleží jim proto právo na náhradu nákladů účelně vynaložených. V řízení před soudem prvního stupně celkem žalovaní vynaložili náklady ve výši 14.700 Kč. Ty jsou dány náklady v prvním prvostupňovém řízení (tj. do vyhlášení rozsudku okresního soudu ze dne 14.8.2008, č.j. 12C 45/2008 - 58), sestávající z odměny advokátky za zastupování dvou osob ve výši 7.800 Kč (§ 7 písm. d/ a § 19a vyhlášky č. 484/2000 Sb., v platném znění - dále jen „vyhláška“) a ze čtyř paušálních náhrad hotových výdajů po 300 Kč pro každou ze zastupovaných osob, tj. ve výši 2.400 Kč (§ 13 odst. 3 vyhlášky č. 177/1996 Sb., v platném znění, advokátního tarifu - dále jen „AT“); v druhém prvostupňovém řízení (završeném vyhlášením nyní přezkoumávaného rozsudku) žalovaní vynaložili náklady v podobě odměny advokátky za zastupování dvou osob v poloviční výši 3.900 Kč (§ 7 písm. d/, § 18 odst. 1, § 19 odst. 1 a § 19a vyhlášky) a jedné paušální náhrady hotových výdajů ve výši 300 Kč pro každou ze zastupovaných osob, tj. ve výši 600 Kč (§ 13 odst. 3 AT). V předchozím odvolacím řízení žalovaní podle obsahu spisu žádné náklady nevynaložili, stejně tak nevynaložili žádné náklady ani v řízení o dvou negatorních žalobách (§ 18 odst. 1 věta druhá vyhlášky). Náhrada nákladů za tato řízení proto žalovaným přiznána nebyla, ač jim na ně nárok vznikl podle ustanovení § 142 odst. 1 a § 146 odst. 2 věta první OSŘ. V tomto odvolacím řízení jsou jejich náklady dány odměnou advokátky za zastupování dvou osob ve výši 7.800 Kč (§ 7 písm. d/, § 10 odst. 3 a § 19a vyhlášky), dvěma paušálními náhradami hotových výdajů po 300 Kč pro každou ze zastupovaných osob, tj. 1.200 Kč (§ 13 odst. 3 AT), náhradou za promeškaný čas v rozsahu 4 půlhodin po 100 Kč, tj. 400 Kč (§ 13 odst. 4 AT), náhradou cestovních výdajů při cestě advokátky žalovaných z místa jejího sídla ke krajskému soudu a zpět ve výši 279 Kč (tj. celkem 98 ujetých km při průměrné spotřebě pohonných hmot 7 litrů na 100 km, v ceně za 1 litr pohonných hmot - 27,20 Kč a sazbě základní náhrady za 1 km jízdy 4,10 Kč na 1 km – to vše v poloviční výši pro – u krajského soudu – další účast advokátky u jiného soudního jednání) a zaplaceným soudním poplatkem z odvolání ve výši 1.000 Kč, celkem tedy činí 10.679 Kč. Při stanovení místa a lhůty k plnění náhradové povinnosti vyšel odvolací soud z ustanovení § 149 odst. 1 a § 160 odst. 1 OSŘ. Výrok III. tohoto rozsudku má oporu v ustanovení § 96 OSŘ, neboť žalobce vzal svou žalobu (v rozsahu dvou negatorních žalobních návrhů) částečně zpět a v tomto rozsahu bylo proto nutno řízení zastavit. Odvolací soud přitom nepostupoval podle ustanovení § 222 odst. 2 OSŘ, neboť by to vedlo jen k dalšímu prodloužení řízení. Řešení zvolené odvolacím soudem přitom neznamená žádné krácení práv účastníků sporu. P o u č e n í : Proti tomuto rozsudku není odvolání přípustné. Proti tomuto rozsudku je možné podat dovolání do dvou měsíců od jeho doručení k Nejvyššímu soudu České republiky se sídlem v Brně prostřednictvím Okresního soudu v J ve trojím vyhotovení. Nesplní-li povinný, co mu ukládá vykonatelné rozhodnutí, může oprávněný podat návrh na soudní výkon rozhodnutí či nařízení exekuce. V HK dne 30. září 2009 předseda senátu