Soud nepřizná státu vůči oprávněnému náhradu nákladů účelně vynaložených na nemovitost vydanou oprávněnému podle zákona o půdě (§ 8 odst. 3 zák. o půdě), je-li uplatnění takového nároku v rozporu s dobrými mravy (§ 3 odst. 1 ObčZ). Při posuzování, zda takový rozpor vůbec existuje, soud přihlédne však k tomu, že oprávněnému umožňoval zákon o půdě výběr: buď usilovat o vrácení vlastnického práva k nemovitosti anebo se ucházet o náhradu za nemovitost (§ 14 zák. o půdě). A dále k tomu, že nepřiznáním náhrady státu se oprávněnému dostane dvojího odškodnění – jednak vrácení nemovitosti, jednak prominutí nákladů na nemovitost předtím účelně vynaložených.

25Co 484/2009 R o z s u d e k Krajský soud v Hradci Králové rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. PM a soudců Mgr. ML a Mgr. MP ve věci žalobce: Česká republika – MZ se sídlem xxx, proti žalovaným: 1) AB, nar. xxx, bytem xxx, a 2) MK, nar. xxx, bytem xxx, obě zastoupené JUDr. PhDr. Och, advokátem se sídlem v xxx, o zaplacení 512.783 Kč s příslušenstvím, k odvolání žalobce proti rozsudku Okresního soudu v J ze dne 20.8.2009 č.j. 10C 37/2009-116, t a k t o : I. Rozsudek okresního soudu se m ě n í takto: a) Žalovaná AB je povinna zaplatit žalobci 256.392,- Kč s 10,5% úroky z prodlení od 22.5.2008 do 30.6.2008, s 10,75% úroky z prodlení od 1.7.2008 do 31.12.2008, s 9,25% úroky z prodlení od 1.1.2009 do 30.6.2009, s 8,25% úroky z prodlení od 1.7.2009 do 31.12.2009 a dále s úroky z prodlení dle repo sazby stanovené Českou národní bankou a platné pro 1. den příslušného kalendářního pololetí zvýšené o sedm procentních bodů; b) Žalovaná MK je povinna zaplatit žalobci 256.392,- Kč s 10,5% úroky z prodlení od 22.5.2008 do 30.6.2008, s 10,75% úroky z prodlení od 1.7.2008 do 31.12.2008, s 9,25% úroky z prodlení od 1.1.2009 do 30.6.2009, s 8,25% úroky z prodlení od 1.7.2009 do 31.12.2009 a dále s úroky z prodlení dle repo sazby stanovené Českou národní bankou a platné pro 1. den příslušného kalendářního pololetí zvýšené o sedm procentních bodů II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení před okresním ani před krajským soudem. O d ů v o d n ě n í : Žalobce ve své žalobě, jež napadla u okresního soudu dne 30.3.2009, uplatnil nárok na náhradu nákladů účelně vynaložených na dům čp. 7 s chlévy, záchodem, skládkem a špýcharem a na pozemky parc. č. 62/2 a 559/1, to vše v katastrálním území V u S. Zmíněnou náhradu vyplatil předchozím vlastníkům nemovitostí - manželům Ing. A a M T, jejichž vlastnické právo k předmětným nemovitostem přešlo na základě rozhodnutí soudu do vlastnictví žalovaných jako oprávněných osob. Žalobce pak byl uznán povinným dle rozhodnutí soudu uhradit jmenovaným fyzickým osobám náklady účelně vynaložené na předmětné nemovitosti (§ 8 odst. 1 a 3 zák. č. 229/1991 Sb., o úpravě vlastnických vztahů k půdě a jinému zemědělskému majetku, ve znění pozdějších předpisů, dále jen „zákon o půdě“). Mz dovozovalo své oprávnění vystupovat za stát před soudem z ustanovení § 10 odst. 1 písm. f/ zák. č. 243/1992 Sb., kterým se upravují některé otázky související se zákonem č. 229/1991 Sb., ve znění pozdějších předpisů, ve vazbě na ust. § 21a odst. 1 písm. b/ o.s.ř. Výše uplatněného nároku činila 512.783 Kč spolu s úroky z prodlení jdoucími ode dne 22.5.2008 v rozsahu stanoveném nařízením vlády č. 142/1994 Sb., ve znění pozdějších předpisů. Žalobce požadoval po každé žalované jednu polovinu restituční náhrady. Okresní soud rozsudkem ze dne 20.8.2009 č.j. 10C 37/2009-116 žalobu v plném rozsahu zamítl (výrok I). Ve spojitosti s tím zavázal žalobce k tomu, aby nahradil žalovaným náklady řízení v částce 79.034 Kč do tří dnů od právní moci rozsudku k rukám jejich advokáta (výrok II). Okresní soud vzal za prokázané, že na základě rozsudku Okresního soudu v J ze dne 10.2.1999 č.j. 4C 246/93-515 ve znění rozsudku Krajského soudu v HK ze dne 6.10.1999 č.j. 17Co 279/99-561 a rozsudku téhož okresního soudu ze dne 4.2.2000 č.j. 4C 246/93-611 ve znění rozsudku Krajského soudu v HK ze dne 30.1.2002 č.j. 21Co 209/2000-676 přešlo na žalované vlastnictví k domu čp. 7 s chlévy, záchodem, skládkem a špýcharem a pozemkům parc. č. 62/2 a 559/1, to vše v kat. území V u S. Žalobci byla následně rozsudkem Obvodního soudu pro P x ze dne 23.5.2007 č.j. 19C 106/2002-145 ve znění rozsudku Městského soudu v P ze dne 9.4.2008 č.j. 69Co 94/2008-200 uložena povinnost zaplatit Ing. A a M T, oprávněným společně a nerozdílně, peněžitou částku 512.783,18 Kč s 6,5% úroky z prodlení ročně běžícími ode dne 1.4.2002, to vše do tří dnů od právní moci rozsudku. Žaloba byla co do částky 31.285,82 Kč s příslušenstvím zamítnuta. V řízení vystupovali na straně žalobce (tehdy žalovaného) žalované jako vedlejší účastnice. Žalobce vyplatil manželům T přísudek dne 21.5.2008. Žalované v rámci předsporové korespondence žalobcův nárok na uhrazenou náhradu odmítly. V roce 1953, kdy se užívání předmětných nemovitostí ujalo místní zemědělské družstvo, byly tyto nemovitosti v naprostém pořádku. Obytný dům byl napojen na elektřinu, okna a dveře byly funkční, střecha pokryta eternitovou krytinou. V době, kdy nemovitosti získali do vlastnictví manželé T na základě kupní smlouvy 25.5.1997, již byl stav budov velmi neutěšený. Obytný dům se nedal používat k bydlení, stropní konstrukce nad přízemím a prvním podlažím byla zcela prohnilá, komín v půdním a střešním prostoru byl zborcený, střešní krytinu bylo zapotřebí vyměnit alespoň z 20%, chybělo sociální zařízení atd. V důsledku rekonstrukce, kterou provedli a zainvestovali manželé T, se staly předmětné nemovitosti v době přechodu vlastnického práva na žalované zcela funkčními. Okresní soud na základě takto zjištěného skutkového stavu věci podřadil uplatněný nárok pod ustanovení § 8 odst. 3 zákona o půdě. Neměl pochybnosti o základu a výši uplatněného nároku. Dovodil však, že výkon žalobcova práva se dostal do rozporu s dobrými mravy ve smyslu ustanovení § 3 odst. 1 obč. zák. Zdůraznil, že žalované a jejich právní předchůdci nesměli užívat předmětné nemovitosti, brát z nich užitky, opravovat je a upravovat po dlouhé období od roku 1953, resp. 1956 až do roku 1999. Devastaci nemovitostí až do roku 1977, kdy vlastnictví k nim nabyli manželé T, nelze přičíst k tíži žalovaných. Okresní soud se v otázce aplikace ustanovení § 3 odst. 1 obč. zák. na případy upravené v § 8 odst. 3 zák. o půdě přihlásil k judikatuře dovolacího soudu, konkrétně k rozsudkům sp. zn. 2Cdon 347/97 a 2 Cdon 969/97. Měl za to, že vyhovění žalobě by přivodilo druhé potrestání žalovaných. Proti rozsudku se odvolal žalobce, přičemž brojil vůči celému rozsudečnému výroku. Namítal, že přezkoumávaný rozsudek spočívá na nesprávném právním posouzení věci. Přednesl, že kdyby rozsudek soudu prvního stupně obstál, dostalo by se žalovaným v restituci více, než jim bylo odňato; s něčím takovým zákon o půdě zajisté nepočítal. Není podstatné, v jakém stavu se nemovitosti nacházely v době, kdy je do vlastnictví získali manželé T; směrodatný byl jejich stav v době přechodu vlastnictví na žalované. O opětovném potrestání žalovaných nelze hovořit, neboť žalované si ze dvou možných zákonných nároků, tj. navrácení vlastnického práva podle § 8 odst. 1 zák. o půdě nebo poskytnutí náhrady podle § 14 zák. o půdě, vybraly první nárok s plným vědomím, že jim nově vyvstane povinnost nahradit státu vyplacenou peněžitou náhradu předchozím vlastníkům nemovitostí podle § 8 odst. 3 zák. o půdě. Stupeň a povaha znehodnocení předmětných nemovitostí by hrály roli při vyčíslení náhrady, která by žalovaným jako oprávněným osobám náležela v případě, že by neusilovaly o obnovení vlastnického práva k nemovitostem podle § 8 odst. 1 zákona o půdě, nýbrž o poskytnutí náhrady podle § 14 zák. o půdě. Z tohoto pohledu je irelevantní, že to nebyly žalované a jejich právní předchůdci, kdo zavinil znehodnocení nemovitostí v letech 1953, resp. 1956 až 1977. Soud prvního stupně se dopustil pochybení při aplikaci § 3 odst. 1 obč. zák., když se dovolával shora označených rozsudků Nejvyššího soudu, jež se ovšem týkají věcí spadajících pod ustanovení § 8 odst. 1 zák. o půdě. Odvolatel podtrhl tu skutečnost, že předmětný obytný dům pochází z doby před přibližně 150 lety. I když se v době, kdy jej spolu s dalšími předmětnými nemovitostmi začalo užívat místní zemědělské družstvo, jednalo o udržovaný dům, jeho stavebně-technický charakter přece jenom odpovídal tehdejší době. Nebýt přičinění manželů T, dům by přestal de facto existovat. Žalované díky tomu převzaly vlastnické právo k domu i ostatním nemovitostem ve vyšší kvalitě, než v jaké se nemovitosti nalézaly v době pozbytí vlastnického práva. Odvolatel žádal, aby přezkoumávaný rozsudek byl změněn tak, že žalobě bude zcela vyhověno. Žalované se s přezkoumávaným rozsudkem ztotožnily a navrhly jeho potvrzení. Poznamenaly, že místní zemědělské družstvo, které užívalo předmětné nemovitosti předtím, než vlastnické právo k nim předalo manželům T, se k nemovitostem chovalo stejně nepřijatelným způsobem a se stejnou lehkostí, s jakou je od státu nabylo, tj. dopustilo jejich naprostou devastaci. Užití korektivu dobrých mravů se proto jeví nejen jako správné, ale rovněž i jako spravedlivé. Těžko lze po žalovaných požadovat, aby uhradili náklady na opravy škod, které na jejich nemovitém majetku nastaly v důsledku hospodaření toho, jemuž stát nemovitosti k hospodaření přenechal. Žalobci vytýkali, že v řízení před Obvodním soudem pro P x a následně před dovolacím soudem, v němž manželé T uplatnili vůči státu nárok na úhradu nákladů účelně vynaložených na předmětné nemovitosti, žalobce projevoval procesní pasivitu, a to patrně proto, že se domníval, že to, co na něm manželé T vysoudí, to později bude požadovat po žalovaných. Stojí za povšimnutí, že odvolání proti rozsudku soudu prvního stupně v posléze uvedené věci nepodal žalobce, nýbrž ony, jako vedlejší účastnice. I když lze připustit, že zákon o půdě si neklade za cíl napravit všechny majetkové křivdy, nicméně i z judikatury Ústavního soudu vyplývá, že postupem státu podle zákona o půdě nesmí dojít k vytváření křivd nových. Odvolací soud poté, co zjistil, že odvolání podala oprávněná osoba a včas a že odvolání bylo přípustné a obsahovalo všechny zákonem předepsané náležitosti (§ 42 odst. 4, § 201, § 204, § 205 odst. 1 o.s.ř.) přezkoumal rozsudek v mezích odvolání, včetně řízení, jež mu předcházelo, a dospěl k závěru, že odvolání bylo opodstatněné. Jádrem sporu se stalo vyřešení otázky, zda uplatnil-li žalobce vůči žalovaným nárok na úhradu účelně vynaložených nákladů, jež osoby povinné vydat předmětné nemovitosti do těchto nemovitostí vložily, konal v rozporu s dobrými mravy ve smyslu ustanovení § 3 odst. 1 obč. zák. Sluší se připomenout, že dovolací soud v rozsudku ze dne 29.10.1997 sp. zn. 2Cdon 347/97 zaujal názor, že při rozhodování soudu podle zákona o půdě není použití § 3 odst. 1 obč. zák. vyloučeno. Dovolací soud v rozsudku ze dne 23.2.1999 sp. zn. 2Cdon 969/97 zúžil problematiku aplikace ustanovení § 3 odst. 1 obč. zák. na rozhodování soudu o nároku na přechod vlastnického práva podle § 8 odst. 1 zák. o půdě. I odvolací soud ve shodě se soudem prvního stupně stojí na stanovisku, že v obecné rovině lze použít ustanovení § 3 odst. 1 obč. zák. i na případy předvídané v ustanovení § 8 odst. 3 zákona o půdě. Na rozdíl od soudu prvního stupně však uzavřel, že na souzenou věc ustanovení § 3 odst. 1 obč. zák. nedopadá. Sledovaný právní poměr, jež řeší ustanovení § 8 odst. 3, věta třetí, zákona o půdě, se netýká přímo oprávněné a povinné osoby, z níž na základě rozhodnutí soudu podle § 8 odst. 1 zákona o půdě přešlo vlastnické právo na osobu oprávněnou, nýbrž se týká vztahu mezi oprávněnou osobou a státem v rozsahu účelně vynaložených nákladů uhrazených státem povinné osobě. Soud prvního stupně si proto z pohledu aplikace § 3 odst. 1 obč. zák. nepřípadně všímal období, po něž předmětné nemovitosti užívalo místní zemědělské družstvo a kdy svou liknavostí při provádění údržby a opravy dovedlo stavby do stavu blízkého destrukci. Na druhé straně ovšem pustil ze zřetele stav předmětných nemovitostí v době, kdy vlastnické právo k nim přešlo na základě rozhodnutí soudu podle § 8 odst. 1 zákona o půdě z manželů T na žalované. Skutečnost, nakolik nezodpovědně a neomluvitelně se chovalo k předmětným nemovitostem místní zemědělské družstvo před jejich předáním do vlastnictví manželů T, přitom postrádala z pohledu ustanovení § 8 odst. 3, věty třetí, zákona o půdě i ustanovení § 3 odst. 1 obč. zák. právní význam. Dotčené zemědělské družstvo nemělo z pohledu zákona o půdě ve vztahu k žalobci, žalovaným, ani k manželům T postavení povinné osoby. Uplatněné restituční nároky, ať již vycházely z ustanovení § 8 odst. 1 zákona o půdě, nebo z § 8 odst. 3 zák. o půdě, se jej nedotýkaly, nevzešly z nich pro něho žádné závazky či práva. Žalobci lze přisvědčit, že zákon o půdě dal žalovaným na výběr, zda budou usilovat o obnovení vlastnického práva k předmětným nemovitostem (§ 8 odst. 1 zák. o půdě), anebo se budou ucházet o poskytnutí náhrady ve smyslu ust. § 14 zák. o půdě. Jestliže žalované zvolily první variantu, musely si být vědomy, že jim potencionálně vznikne vůči státu závazek na náhradu nákladů účelně vynaložených na předmětné nemovitosti, kterou stát uhradí fyzickým osobám povinným nemovitosti vydat (§ 8 odst. 3, věta třetí, zákona o půdě). Nastíněná možnost se změnila v jistotu v okamžiku, kdy nabyl právní moci rozsudek Obvodního soudu pro P x ze dne 23.5.2007 č.j. 19C 106/2002-145, kterým byl žalobce uznán povinným zaplatit manželům T z titulu úhrady nákladů účelně vynaložených na předmětné nemovitosti částku 512.783 Kč s příslušenstvím. Jinak řečeno, žalované mohly reálně předvídat, že uplatnění restitučního nároku v podobě obnovení vlastnického práva k předmětným nemovitostem (§ 8 odst. 1 zákona o půdě) je vystaví povinnosti poskytnout státu náhradu účelně vynaložených nákladů na nemovitosti, které předtím stát vyplatí povinným fyzickým osobám. Soud prvního stupně zamítnutím žaloby vlastně navodil situaci, kdy se žalovaným dostalo dvojího odškodnění. V prvém případě se jednalo o navrácení vlastnického práva k předmětným nemovitostem. Ve druhém případě šlo o prominutí náhrady nákladů účelně vynaložených na předmětné nemovitosti, kterou žalobce vyplatil osobám povinným k vydání nemovitostí. Odvolací soud se zřetelem na shora uvedené závěry přezkoumávaný rozsudek změnil tak, že každé ze žalovaných uložil povinnost zaplatit žalobci peněžitou částku rovnající se polovině náhrady nákladů účelně vynaložených na předmětné nemovitosti, tj. 256.392 Kč spolu s úroky z prodlení ve výši stanovené nařízením vlády č. 142/1994 Sb., ve znění pozdějších předpisů (§ 220 odst. 1 písm. a/ o.s.ř.). Vzhledem k tomu, že se žalobce, který ve sporu uspěl a kterému by jinak svědčilo právo na náhradu všech účelně vynaložených nákladů před soudy obou stupňů (§ 137, § 142 odst. 1, § 151 odst. 1, § 224 odst. 1 o.s.ř.), uvedeného práva účinně vzdal, nebylo přiznáno žádnému z účastníků. P o u č e n í : Proti tomuto rozsudku lze podat dovolání do dvou měsíců ode dne jeho doručení u Nejvyššího soudu České republiky prostřednictvím Okresního soudu v J. Nesplní-li povinný dobrovolně, co mu ukládá vykonatelné rozhodnutí, může oprávněný podat návrh na soudní výkon rozhodnutí. V HK dne 9. prosince 2009 předseda senátu