Jestliže správce daně, který rozhodl o zřízení zástavního práva k nemovitosti, toto rozhodnutí později sám zrušil a poté podle ustanovení § 32 odst. 7 ověřil, že zrušení je neplatné, platí původní rozhodnutí o zřízení zástavního práva. Správnost původního rozhodnutí ani rozhodnutí o ověření neplatnosti zrušujícího rozhodnutí soud v řízení o uložení povinnosti zaplatit pohledávku zajištěnou zástavním právem přezkoumávat nemůže.

26Co 442/2008 Rozsudek Krajský soud v HK rozhodl v senátě složeném z předsedkyně senátu JUDr. xxx a soudců JUDr. xxx a Mgr. Ing. xxx ve věci žalobce FÚ L, se sídlem xxx, proti žalované HB, nar. xxx, bytem xxx, zastoupené JUDr. xxx, advokátem se sídlem xxx, o uložení povinnosti zaplatit pohledávku zajištěnou zástavním právem, k odvolání žalované proti rozsudku Okresního soudu v xxx ze dne 25. června 2008, č.j. 8C 245/2007-48, t a k t o : I. Rozsudek okresního soudu se p o t v r z u j e . II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů odvolacího řízení. O d ů v o d n ě n í : Napadeným rozsudkem okresní soud uložil žalované povinnost zaplatit žalobci 284.635,08 Kč s tím, že žalobce se může domoci uspokojení této pohledávky jen prostřednictvím výkonu rozhodnutí prodejem zastavených nemovitostí žalované, jež byly v rozsudku blíže popsány. Okresní soud vyšel ze zjištění, že na nemovitostech žalované bylo rozhodnutím Finančního úřadu v T ze dne 5.5.1998 zřízeno zákonné zástavní právo na zajištění daňového dluhu bývalého manžela žalované KB ve výši 288.013,- Kč podle ust. § 72 zák.č. 337/1992 Sb. v tehdy platném znění. KB svůj daňový dluh nikdy nesplnil. Vlastníkem zastavených nemovitostí se později stala na základě dohody o vypořádání bezpodílového spoluvlastnictví manželů ze dne 11.6.1998 žalovaná. Žalobci proto svědčí právo domáhat se uspokojení své pohledávky ze zástavy. Jelikož zajištěná pohledávka byla splatná dne 20.2.1997, řídí se možnost žalobce domáhat se uspokojení ze zástavy právní úpravou platnou do 1.9.1998. Proti rozsudku okresního soudu podala odvolání žalovaná. Namítala v něm, že ona sama žalobci nic nedluží. Pohledávka zajištěná zástavním právem nebyla vymezena přesně a určitě. Rozhodnutí o zřízení zástavního práva bylo rozhodnutím finančního úřadu ze dne 10.5.1999 zrušeno. Rozhodnutí finančního úřadu ze dne 8.11.2000, kterým bylo zrušeno předchozí rozhodnutí ze dne 10.5.1999, nemá podklad v zákoně. Zástavní právo proto neexistuje. O věci již bylo navíc jednou pravomocně rozhodnuto a novému projednání brání překážka věci rozhodnuté. Není též vyloučeno, že pohledávka žalobce byla uspokojena z rozvrhu při likvidaci dědictví po zemřelém KB. Žalovaná navrhla, aby odvolací soud buď napadené rozhodnutí zrušil a řízení zastavil, případně aby je změnil a žalobu zamítl. Odvolací soud přezkoumal rozsudek okresního soudu včetně řízení, které mu přecházelo, a to z důvodů v odvolání uvedených (§ 205 odst. 2 písm. g/ o.s.ř.) i z důvodů v odvolání neuvedených (§ 212a odst. 1 o.s.ř.), a dospěl k závěru, že odvolání není opodstatněné. Odvolací soud má za to, že okresní soud správně zhodnotil provedené důkazy, vyvodil z nich odpovídající skutkový stav a takto zjištěný skutkový stav posoudil správně i po právní stránce. Okresní soud své rozhodnutí též řádně zdůvodnil. Odvolací soud se s důvody, které ve svém rozhodnutí uvedl okresní soud, ztotožňuje a na odůvodnění rozsudku soudu prvního stupně v plném rozsahu odkazuje. K odvolacím námitkám pak dodává následující. Námitka žalované, že žalovanému nic nedluží, je sice správná, avšak pro rozhodnutí nemá žádný význam. Dlužníkem žalobce byl skutečně manžel žalované, a nikoliv žalovaná. Ta se však stala vlastníkem nemovitostí, na nichž vázne zástavní právo zajišťující pohledávku žalobce. Protože dluh žalobce uhrazen nebyl, je žalovaná povinna strpět uspokojení pohledávky žalobce z jejího majetku, který byl zastaven, a to i přes to, že sama osobně žalobci nic nedluží. Zástavní právo je právem věcným a váže se k věci, nikoliv k osobě. Není proto rozhodné, že žalovaná není osobním dlužníkem žalobce. Je nutno připustit, že zástavní právo zřízené rozhodnutím Finančního úřadu v T ze dne 5.5.1998 bylo zrušeno rozhodnutím téhož úřadu ze dne 10.5.1999, avšak i toto pozdější rozhodnutí bylo zrušeno, a to rozhodnutím stejného úřadu ze dne 8.11.2000. Podle názoru odvolacího soudu toto naposled uvedené rozhodnutí bylo vydáno v souladu s ust. § 32 odst. 7 zák. č. 337/1992 Sb. v tehdy platném znění. Podle tohoto ustanovení chybí-li v rozhodnutí vydaném v daňovém řízení některá z jeho základních náležitostí, případně odůvodnění tam, kde je zákon vyžaduje, má to za následek neplatnost rozhodnutí. Splnění podmínek neplatnosti ověří správce daně, který rozhodnutí vydal. Odvolací soud je toho názoru, že rozhodnutí ze dne 8.11.2000 je právě rozhodnutím, jímž se ověřuje splnění podmínek neplatnosti ve smyslu citovaného ustanovení. Nejde tedy o rozhodnutí, které nemá podklad v zákoně. Jeho správnost v tomto řízení ovšem přezkoumávat nelze. Přezkum správnosti takového rozhodnutí byl možný jen v rámci odvolacího řízení, případně posléze na základě žaloby ve správním soudnictví. Pokud však rozhodnutí nabylo právní moci, soud z něho musí v tomto řízení vycházet (§ 135 odst. 2 o.s.ř.). Uvedené znamená, že rozhodnutí ze dne 10.5.1999 je považováno za neplatné a nadále platí rozhodnutí ze dne 5.5.1998, jímž bylo zástavní právo zřízeno. Další rozhodnutí, které Finanční úřad v T vydal dne 6.12.2000, již nemělo na existenci zástavního práva žádný vliv, neboť jím byly pouze opraveny důvody rozhodnutí předcházejícího ze dne 8.11.2000. Není přitom rozhodné, zda se tak stalo v souladu se zákonem, či nikoliv. Žalované z těchto důvodů nelze přisvědčit v jejím názoru, že zástavní právo k nemovitostem neexistuje. Stejně tak nebylo možné souhlasit s názorem, že projednání návrhu bránila překážka věci rozhodnuté. Žalovaná tento nedostatek jedné z podmínek řízení spatřovala v existenci rozsudku Okresního soudu v T ze dne 22.3.2007 č.j. 10Nc 601/2006-69. Tímto rozsudkem byla zamítnuta žaloba o nařízení prodeje zástavy, kterou žalobce podal ze stejných důvodů jako žalobce v tomto řízení. Žaloba byla zamítnuta proto, že v době, kdy vzniklo žalobci právo domáhat se uspokojení ze zástavy, neumožňovala právní úprava domáhat se přímého prodeje zástavy. Soud proto dovodil, že žalobci toto právo nepřísluší. Odvolací soud k tomu dodává, že právo na přímý prodej zástavy ve smyslu právní úpravy platné od 1.9.1998 (dříve § 151f, nyní § 165a obč. zák.) je jiným hmotněprávním nárokem než právo na uspokojení ze zástavy ve smyslu právní úpravy platné do 31.8.1998 (§ 151f obč. zák.). Pokud se tedy žalobce v tomto novém řízení domáhal práva na uspokojení ze zástavy podle právní úpravy platné do 31.8.1998, šlo o jiný předmět řízení a překážka věci rozhodnuté projednání věci nebránila. Žalovaná též namítala, že část pohledávky mohla být uspokojena v rámci likvidace dědictví po KB. Odvolací soud provedl důkaz usnesením Okresního soudu v L ze 2.2.2009 č.j. D 411/2003-217, z něhož vyplývá, že žalobci byla přikázána v rámci likvidace dědictví z výtěžku zpeněženého majetku zůstavitele na úhradu pohledávky 288.013,- Kč částka 54.118,30 Kč. Usnesení v době rozhodnutí odvolacího soudu nebylo ještě v právní moci. Odvolací soud dospěl za těchto okolností k závěru, že zmíněné usnesení o rozvrhu nemá vliv na správnost rozhodnutí okresního soudu v této věci. Dokud není usnesení vydané v dědickém řízení pravomocné, nelze z něho vycházet. Takové rozhodnutí může doznat kdykoliv v budoucnu jakékoliv změny. Pokud se pravomocným stane, v rozsahu vyplacené částky zanikne pohledávka žalobce a tím pádem i jeho právo na uspokojení ze zástavy podle tohoto rozsudku. Za oprávněnou konečně nebylo možné považovat ani námitku týkající se neurčitosti pohledávky zajištěné zástavním právem. Touto pohledávkou je daňový nedoplatek na dani z příjmu fyzických osob, který činil ke dni 20.2.1997 částku 288.013,- Kč (srov. rozhodnutí Finančního úřadu v T ze dne 5.5.1998 č.j. 40445/98/268940/8031 – č.l. 8). Pohledávka je v definována výší, splatností i právním důvodem. Odvolací soud považuje takto vymezenou pohledávku za zcela určitou. Z uvedených důvodů odvolací soud rozsudek okresního soudu jako správný potvrdil (§ 219 o.s.ř.). O nákladech odvolacího řízení rozhodl odvolací soud podle ust. § 224 odst. 1 a § 142 odst. 1 o.s.ř. Žalobce byl úspěšný i v odvolacím řízení, a měl by proto právo na náhradu nákladů řízení. Při jednání před odvolacím soudem se však žalobce tohoto práva vzdal. Odvolací soud proto nepřiznal právo na náhradu odvolacích nákladů žádnému z účastníků. P o u č e n í : Dovolání proti tomuto rozsudku není přípustné, ledaže na základě dovolání podaného do dvou měsíců od doručení rozsudku k Nejvyššímu soudu prostřednictvím Okresního soudu v T dospěje dovolací soud k závěru, že rozhodnutí má ve věci samé po právní stránce zásadní význam. V HK dne 17. února 2009 předsedkyně senátu