Zaměstnanec domáhající se určení neplatnosti převedení na jinou práci musí mít na takovém určení naléhavý právní zájem.

26Co 465/2009 R o z s u d e k Krajský soud v HK rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. DM a soudkyň JUDr. AS a Mgr. MN ve věci žalobkyně LH, nar. xxx, bytem xxx, zastoupené JUDr. JT, advokátkou se sídlem xxx, proti žalovanému BDH, IČ xxx se sídlem xxx, zast. JUDr. HP, advokátkou se sídlem xxx, o neplatnost úkonu převedení zaměstnance na jinou práci, k odvolání žalobkyně proti rozsudku Okresního soudu v T č.j. 30C 46/2009-123 ze dne 5. srpna 2009, t a k t o : I. Rozsudek okresního soudu se ve výroku I p o t v r z u j e . II. Ve výroku II se rozsudek okresního soudu m ě n í tak, že žalobkyně je povinna nahradit žalovanému náklady řízení před okresním soudem 5.177 Kč do tří dnů od právní moci tohoto rozsudku k rukám zástupkyně žalovaného. III. Žalobkyně je povinna nahradit žalovanému náklady odvolacího řízení 5.962 Kč k rukám zástupkyně žalovaného do tří dnů od právní moci tohoto rozsudku. O d ů v o d n ě n í : Okresní soud výrokem I shora označeného rozsudku zamítl žalobu o určení neplatnosti převedení žalobkyně na jinou práci, provedeného žalovaným dne 16.1.2009. Výrokem II uložil žalobkyni povinnost nahradit žalovanému náklady řízení 10.353 Kč. Vzal za prokázáno, že žalobkyně je u žalovaného zaměstnána od 1.7.2007, kdy byla přijata do funkce „propagační pracovník“. Dne 1.11.2007 došlo k uzavření dohody o změně pracovní smlouvy na funkci „pracovník sociální péče“. V ostatním odkazuje tato listina na doplněk pracovní smlouvy ze dne 1.7. Tento doplněk byl mezi účastníky podepsán blíže nezjištěného dne. V jeho bodě 6 je stanoveno, že zaměstnanec bude vykonávat práci pracovníka sociální péče v délce 40 hodin týdně a pracovní doba je rozvržena podle předem stanoveného rozvrhu pracovních směn. S účinností od 1.11.2007 byl žalobkyni stanoven popis pracovní činnosti. Dopisem ze dne 16.1.2009 sdělil žalovaný žalobkyni, že od 19.1.2009 bude přeřazena z pracovníka sociální péče v dílnách na pracovníka sociální péče na zeleném domku. Žalobkyně s tímto úkonem žalovaného nesouhlasila. Dopisem z 21.1.2009 jako důvod nesouhlasu uvedla, že není dodržena její náplň pracovní činnosti a její pracovní doba, a požádala o přidělování práce za dosavadních podmínek. Žalovaný jí sdělil, že odmítnutí nastoupit k výkonu práce dne 21.1.2009 hodnotí jako hrubé porušení pracovní kázně a neomluvenou absenci. Přes písemné upozornění žalovaného žalobkyně k výkonu práce do nepřetržitého provozu nenastoupila. Okresní soud nejprve posoudil, zda skutečně došlo k žalobkyní tvrzené změně v pracovní smlouvě dohodnutého druhu práce. Dospěl k závěru, že nikoli, neboť u žalobkyně v důsledku rozhodnutí zaměstnavatele, kterým ji zařadil na práci přímé péče na jednotlivých domcích, došlo pouze ke změně konkrétní pracovní náplně v rámci sjednaného druhu práce, kterou může zaměstnavatel kdykoli jednostranným úkonem měnit. I práce pracovníka sociální péče na jednotlivých domcích totiž lze podřadit pod definici pracovníka v sociálních službách uvedenou v § 116 odst. 1 písm. a/ a b/ z.č. 108/2006 Sb. o sociálních službách. Tento svůj závěr podpořil prvoinstanční soud odkazem na ustálenou judikaturu Nejvyššího soudu. Okresní soud neshledal opodstatněnou ani námitku, že kromě změny sjednaného druhu práce u žalobkyně došlo i ke změně dohodnutých pracovních podmínek, konkrétně typu pracovního režimu. Žalobkyně dovozuje, že byla přijata do jednosměnného provozu, z údaje v dodatku k pracovní smlouvě, v němž má stanovenu pracovní dobu v délce 40 hodin týdně, zatímco vychovatelé na domcích měli pracovní dobu v takto uzavřených dodatcích pracovní smlouvy v délce 37,5 hodin týdně, což je maximální zákonná délka týdenní pracovní doby v nepřetržitém provozu. Podle okresního soudu však údaj o čtyřicetihodinové pracovní době neprokazuje, že žalobkyně byla přijata výhradně do jednosměnného provozu, neboť v dodatku je současně uvedeno, že pracovní doba je rozvržena podle předem stanoveného rozvrhu pracovních směn, přičemž u žalobkyně připadalo v úvahu vzhledem k její kvalifikaci zařazení jak v provozu jednosměnném v dílnách, tak v provozu nepřetržitém na jednotlivých domcích, a proto byl v dodatku uveden maximální zákonný rozsah týdenní pracovní doby pro jednosměnný režim. Pokud by se účastníci na žalobkyní tvrzené úpravě pracovních podmínek výslovně dohodli, mělo být ujednání o jednosměnném provozu součástí pracovní smlouvy. Napadený úkon žalovaného tak není převedením žalobkyně na jinou práci ve smyslu § 41 zák. práce, a proto byla žaloba o neplatnost převedení na jinou práci zamítnuta. O nákladech řízení bylo rozhodnuto podle úspěchu účastníků ve sporu. Žalobkyně v odvolání namítala, že okresní soud dospěl k nesprávným skutkovým zjištěním, která měla za následek nesprávné právní posouzení a následně i rozhodnutí ve věci. Namítala zejména, že její pracovní náplň je třeba hodnotit nikoli podle § 16 odst. 1 písm. a/ a b/ z.č. 108/2006 Sb. o sociálních službách, neboť pro spor je rozhodující použití nařízení vlády č. 469/2002 Sb., kterým se stanoví katalog prací a kvalifikační předpoklady zaměstnanců ve veřejných službách správy. Pracovníci sociální péče jsou podle něho rozděleni do sedmi platových tříd, přičemž každé třídě odpovídá popis práce podle její náročnosti. Podle názoru žalobkyně je druh práce sjednaný v pracovní smlouvě jako „pracovník sociální péče“ vymezen tak široce, že bylo nutno ji specifikovat v popisu pracovní činnosti podepsaném oběma stranami. Dohodnutá pracovní náplň žalobkyně přitom přesně odpovídala charakteristice uvedené v katalogu u třídy 7 odst. 1. Po přeřazení byla žalobkyně zařazena do třídy 6, což je samo o sobě důkazem o převedení žalobkyně na jinou práci přesahující dohodnutý rámec. Výkladová pravidla k § 41 zák. práce uvádějí, že pokud se nová pracovní náplň zaměstnance zčásti kryje s rozsahem sjednaného druhu práce a zčásti ho překračuje, nejde o nic jiného než o částečné převedení zaměstnance na jinou práci, což bez jeho souhlasu není možné. Žalobkyně nepolemizuje s tím, že je v pravomoci zaměstnavatele určovat konkrétní pracovní náplň zaměstnance a měnit ji, avšak tuto pravomoc má pouze v rámci sjednané platové třídy, tzn. žalobkyni by mohl přidělovat práce uvedené v katalogu u třídy 7 v odstavci 1, 2 a 3, pokud by nebyla dohodnuta konkrétní pracovní náplň. Žalobkyně dále nesouhlasila s výkladem prvoinstančního soudu, že v rámci rozvržení stanovené týdenní pracovní doby je zaměstnavatel oprávněn přeřadit pracovníka i do jiného pracovního režimu. Zákoník práce uvádí jako jediné měřítko pro pracovní dobu stanovení týdenní pracovní doby, která je diferenciována v závislosti na pracovním režimu zaměstnance. Ustanovení § 81 odst. 1 zák. práce tedy zaměstnavateli umožňuje stanovit délku směny v hodinách v jednotlivých dnech různě podle provozní potřeby, zaměstnavatel se však může pohybovat pouze v rámci sjednaných mantinelů. Pokud byla mezi účastníky sjednána čtyřicetihodinová pracovní doba, pak postup žalovaného, kterým převedl žalobkyni do nepřetržitého pracovního režimu, je evidentním porušením a změnou sjednaných pracovních podmínek. Za zcela nesprávný pak považuje žalobkyně výklad soudu, že vzhledem k její kvalifikaci byl v dodatku uveden maximální zákonný rozsah týdenní pracovní doby pro jednosměnný režim, zatímco u jiných zaměstnanců např. vzhledem k jejich kvalifikačním předpokladům přicházelo v úvahu jedině zařazení na přímou péči v domcích, a proto byl uveden u nich v dodatku pracovní smlouvy rozsah pracovní doby v délce 37,5 hodiny týdně. Tato dedukce soudu je v rozporu se zjištěným skutkovým stavem, neboť žalobkyně měla sjednánu čtyřicetihodinovou pracovní dobu v rovnoměrném režimu, nikoli pracovní dobu maximálně 40 hodin. Závěr okresního soudu, že sjednaná pracovní doba 40 hodin týdně je dobou maximální, tedy z žádného důkazu nevyplývá. Naopak posouzením znění dodatku pracovní smlouvy podle § 79 odst. 1 zák. práce je možno dovodit, že pokud byla mezi účastníky sjednána pevná čtyřicetihodinová pracovní doba, musí se nutně jednat o jednosměnný pracovní režim s rovnoměrně rozvrženou pracovní dobou, zpravidla od pondělí do pátku. Takováto pracovní doba byla mezi účastníky sjednána, a to speciálně s ohledem na potřebu zvýšené péče o dceru žalobkyně a z důvodu špatného dopravního spojení z místa bydliště do místa pracoviště. Proto nechť je rozsudek okresního soudu změněn tak, že žalobě bude vyhověno. Žalovaný se k odvolání žalobkyně písemně nevyjádřil. Odvolání žalobkyně bylo podáno včas osobou k němu oprávněnou a obsahuje způsobilé odvolací důvody podle § 205 odst. 2 písm. e/ a g/ o.s.ř. Odvolací soud proto z jeho podnětu přezkoumal napadený rozsudek včetně jemu předcházejícího řízení, a to i z důvodů v odvolání výslovně neuplatněných (§ 212a odst. 1, § 205 odst. 2 o.s.ř.). Dospěl k závěru, že prvoinstanční rozhodnutí je věcně správné. V přezkoumávané věci není pochyb o tom, že žalobkyně se domáhala určení, že její převedení na jinou práci je neplatné. Šlo tedy o určovací žalobu, která se neopírá o speciální ustanovení zákoníku práce a s níž by zákon jako s právním prostředkem a s jeho právními účinky počítal a kdy by tedy nebylo třeba prokazovat existenci naléhavého právního zájmu. Právním podkladem této určovací žaloby je ustanovení § 80 písm. c/ o.s.ř., a proto musí pracovník ve sporu tvrdit a prokazovat existenci naléhavého právního zájmu. Naléhavý právní zájem je dán zpravidla tím, že trvání pracovního poměru za určitých pracovních podmínek se odrazí v celé řadě nároků, které pracovník má jako důsledek pracovního poměru sjednaného za těchto podmínek (nárok na mzdu nebo na náhradu mzdy, peněžitá náhrada dovolené na zotavenou apod.) a dále i v tom, že pracovník má zájem na výkonu určité práce odpovídající jeho kvalifikaci. Naléhavý právní zájem bude s ohledem na shora uvedené zpravidla dán (viz S III – Nejvyšší soud o občanském soudním řízení v některých věcech pracovně právních, občansko právních a rodině právních, str. 34 až 35, obdobně rozhodnutí uvedené ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek pod R 26/1972). Z dosavadního obsahu spisu i z odůvodnění prvoinstančního rozhodnutí se podává, že okresní soud bez dalšího vycházel z předpokladu, že právní zájem žalobkyně na žádaném určení je dán, a to aniž by žalobkyně výslovně tvrdila a prokazovala jeho existenci. Odvolací soud proto považoval za nezbytné, aby žalobkyně v odvolacím řízení svá tvrzení v tomto směru doplnila a označila k nim důkazy (§ 205a odst. 1 písm. d/ ve spojení s § 118a odst. 1 a 3 o.s.ř.). Žalobkyně při jednání před odvolacím soudem doplnila svá tvrzení o uvedení, že okamžitě zrušila pracovní poměr u žalovaného k 7.4.2009 z důvodu nezaplacení mzdy. Žalovaný podal žalobu na určení neplatnosti tohoto úkonu, která již byla prvoinstančním soudem zamítnuta, avšak rozhodnutí ještě není pravomocné. Vedle toho i žalovaný dal žalobkyni výpověď z pracovního poměru v červnu nebo červenci 2009, toto řízení je dosud v běhu. Žalobkyně shledává stále existenci právního zájmu na žádaném určení, protože dosud není najisto dáno, že její pracovní poměr k 7.4.2009 skončil. Odvolací soud však dospěl k závěru, že žalobkyně v průběhu řízení pozbyla právní zájem na žádaném určení. Má-li mít určovací žaloba preventivní povahu, tj. má-li vytvořit pevný právní základ pro právní vztahy účastníků sporu za účelem předejít případným dalším žalobám o plnění, musí žalobce tvrdit takové skutečnosti, jejichž průkaz dovolí dovodit naléhavý právní zájem na žádaném určení. Jestliže však žalobkyně v přezkoumávané věci již v dubnu 2009 okamžitě zrušila pracovní poměr, přičemž předpokládá, že v soudním řízení o neplatnost tohoto ukončení jejího pracovního poměru bude úspěšná, je pro ni vytvoření pevného právního základu pro právní vztahy účastníků sporu bezpředmětné, neboť takové určení by mělo význam pouze v případě, že by její pracovní poměr pokračoval. Případných finančních nároků spojených s neplatným převedením na jinou práci za dobu do ukončení pracovního poměru se totiž žalobkyně může domáhat žalobou na plnění, která má v případě ztráty preventivní povahy určovací žaloby přednost. Již z tohoto důvodu je rozsudek okresního soudu, kterým byla žaloba – byť z jiných důvodů – zamítnuta, věcně správný. Žalobě by však nebylo možno vyhovět ani v případě, že by soud dovodil existenci naléhavého právního zájmu žalobkyně na žádaném určení s ohledem na okolnost, že řízení o neplatnost ukončení pracovního poměru z její strany dosud není pravomocně ukončeno. V takovém případě totiž obstojí důvody, pro které žalobu zamítl prvoinstanční soud. Žalobkyni je možno přesvědčit pouze v tom, že při posouzení, zda práce, která byla od ní počínaje dnem 19.1.2009 požadována, spadá do rámce druhu práce sjednané v pracovní smlouvě, chybně vycházel ze zákona č. 108/2006 Sb. o sociálních službách, zatímco předmětné posouzení je třeba provést za použití nařízení vlády č. 469/2002 Sb., kterým se stanoví katalog prací a kvalifikační předpoklady zaměstnanců ve veřejných službách a správě (účinný k 19.1.2009), konkrétně části 2.8.1. přílohy tohoto nařízení. Žalobkyně se se žalovaným dohodla na zařazení v platové třídě 7, kterému odpovídají tyto činnosti: 1. Rozvíjení individuální manuální zručnosti klientů, zajišťování materiálů a pomůcek pro pracovní výcvik klientů, provádění speciálních pracovních postupů a používání nástrojů, pracovních pomůcek a různých materiálů; . Fixace získaných společenských a pracovních návyků u dospělých mentálně postižených klientů. Rozvíjení pracovní aktivity. Provádění odborného pracovního výcviku včetně vyhledávání pracovních příležitostí pro léčbu prací. Zabezpečování zájmové a kulturní činnosti v zařízeních sociální péče; 3. Vyhledávání, organizování a provádění volnočasových aktivit zaměřených zejména na rozvíjení osobnosti, zájmů, znalostí a tvořivých schopností klientů formou výtvarné, hudební, dramatické nebo tělesné výchovy. Tato definice pracovní náplně pracovníka sociální péče zařazeného do 7. platové třídy však neodůvodňuje závěr zastávaný žalobkyní, že druh práce sjednaný v pracovní smlouvě jako „pracovník sociální péče“ byl vymezen tak široce, že jej bylo nutno specifikovat v popisu pracovní činnosti, z něhož je třeba vycházet při posuzování, zda došlo k převedení na jinou práci či nikoli. Odvolací soud se naopak zcela ztotožňuje s hodnocením prvoinstančního soudu opřeným o ustálenou judikaturu Nejvyššího soudu, že není možno zaměňovat sjednaný druh práce s pracovní náplní, kterou může zaměstnavatel v rámci sjednaného druhu práce zaměstnanci určovat. Výklad zastávaný žalobkyní by znamenal, že byla přijata pouze na funkci pracovníka sociální péče v dílnách, což však nelze dovodit ani s ohledem na velikost žalobce, předmět jeho činnosti a malé množství jeho zaměstnanců, zejména však ani s ohledem na popis pracovní činnosti zaměstnanců vykonávajících práci pracovníka sociální péče na jednotlivých domcích, jejichž platové zařazení i popis pracovní činnosti byly srovnatelné s platovým zařazením a popisem pracovní činnosti žalobkyně (viz např. zaměstnanci V, J, K, L, V, M, L). Sjednanému druhu práce tedy odpovídala i činnost, kterou měla žalobkyně vykonávat počínaje 19.1.2009. Tento závěr sám o sobě postačuje pro zamítnutí žaloby, která byla koncipována pouze jako žaloba o určení neplatnosti převedení na jinou práci. Ustanovení § 41 zák. práce, o které žalobkyně žádané určení opírá, totiž počítá pouze s převedením na práci vymykající se rámci sjednaného druhu práce, aniž by jakkoli mohlo být posouzení věci z tohoto hlediska spojováno s rozvrhem pracovní doby a jejím režimem. I kdyby tedy soud přisvědčil argumentu žalobkyně, že u ní došlo neoprávněně ze strany zaměstnavatele ke změně dohodnutého typu pracovního režimu, nebylo by možno žalobě o určení neplatnosti převedení na jinou práci z tohoto důvodu vyhovět. Proto pro žalobkyni nepříznivý výsledek řízení nemůže zvrátit ani okolnost, že odvolací soud přisvědčuje jejím námitkám směřujícím proti výkladu prvoinstančního soudu, že vzhledem ke kvalifikaci žalobkyně byl v dodatku uveden maximální zákonný rozsah týdenní pracovní doby pro jednosměnný režim. Okresní soud v odůvodnění svého rozhodnutí blíže neozřejmil, jaký způsob výkladu byl podkladem pro tento jeho závěr. Výklad sporného ujednání, podle jehož textu „zaměstnanec bude vykonávat práci pracovníka sociální péče v délce 40 hodin týdně“, za použití výkladových pravidel stanovených v § 35 odst. 2 obč. zák. však závěr o tom, že v dodatku zvolená formulace znamenala maximální, a nikoli žalobkyni stanovený rozsah týdenní pracovní doby, neodůvodňuje. Formulace zvolená v dodatku pracovní smlouvy tedy podle přesvědčení odvolacího soudu odůvodňuje skutkový závěr, že mezi účastníky došlo k dohodě o sjednání pracovní doby 40 hodin týdně odpovídající jednosměnnému provozu. Jestliže účastníci učinili toto ujednání nedílnou součástí pracovní smlouvy, změna pracovního režimu žalobkyně mohla být provedena pouze dohodou účastníků. Tento závěr není v rozporu se zněním ustanovení § 81 odst. 1 zák. práce, podle něhož pracovní dobu rozvrhuje a začátek a konec směn určí zaměstnavatel. Toto ustanovení je totiž třeba vykládat tak, že byť zaměstnavatel má stanovena pouze rámcová pravidla, která musí při rozvrhu pracovní doby dodržet, je vázán s účastníkem sjednaným režimem pracovních směn. Žalovaný by tedy kupříkladu mohl v rámci jednosměnného provozu sjednaného se žalobkyní určit začátek a konec směn v jiné části dne, nebyl však oprávněn požadovat po žalobkyni, aby z jednosměnného pracovního režimu přešla na nepřetržitý pracovní režim. Formou její obrany však nemohla být žaloba o neplatnost převedení na jinou práci, ale žaloba o určení povinnosti žalovaného přidělovat jí práci odpovídající režimu jednosměnného provozu. Se zřetelem k výše uvedenému odvolací soud přezkoumávané rozhodnutí ve výroku I pro jeho věcnou správnost potvrdil (§ 219 o.s.ř.). Při přezkumu výroku o nákladech řízení před okresním soudem dospěl odvolací soud k závěru, že aplikace § 142 odst. 1 o.s.ř. by byla vůči žalobkyni nepřiměřenou tvrdostí. Z obsahu spisu je totiž zřejmé, že žalobu podala zejména s ohledem na okolnost, že žalovaný po ní začal požadovat práci v nepřetržitém provozu, přičemž žalovaný skutečně nebyl oprávněn vůči žalobkyni takto bez dohody s ní postupovat. Pokud by se tohoto porušení svých povinností vůči žalobkyni nedopustil, ke sporu by nedošlo. V těchto okolnostech věci shledává odvolací soud důvody zvláštního zřetele hodné pro aplikaci ust. § 150 o.s.ř. ve prospěch žalobkyně, která se proti postupu žalovaného bránila právem, avšak nikoli adekvátním způsobem. Nepřichází však v úvahu úspěšnému žalovanému odepřít právo na náhradu nákladů řízení v plném rozsahu, neboť žalobkyně musí nést určitou procesní odpovědnost za to, že zvolila chybný způsob své obrany. Odvolací soud proto považuje za spravedlivé, aby žalobkyně nahradila žalovanému polovinu nákladů řízení před okresním soudem, jejichž výše byla jinak správně vyčíslena prvoinstančním soudem na 10.353 Kč. Odvolací soud proto rozsudek okresního soudu změnil ve výroku II tak, že žalobkyni uložil povinnost nahradit žalovanému náklady řízení před okresním soudem 5.177 Kč (§ 220 odst. 3 o.s.ř.). Výrok o nákladech odvolacího řízení se opírá o § 142 odst. 1 ve spojení s § 224 odst. 1 o.s.ř. Žalobkyně se rozhodla brojit proti věcně správnému závěru prvoinstančního soudu, že u ní k neplatnému převedení na jiný druh práce nedošlo, takže důvody pro aplikaci § 150 o.s.ř. v její prospěch v této fázi řízení již nejsou dány. Proto jí bylo uloženo nahradit žalovanému plně náklady odvolacího řízení, které jsou tvořeny polovinou odměny za řízení v jednom stupni ve výši 3.750 Kč (§ 7 písm. c/ ve spojení s § 18 odst. 1 vyhl. č. 484/2000 Sb.), k níž náleží paušální náhrada hotových výdajů 300 Kč (§ 13 odst. 3 vyhl. č. 177/1996 Sb.), náhrada za 4 půlhodiny ztráty času jízdou advokáta ze sídla soudu a zpět po 100 Kč a jízdné zástupce žalovaného vlastním osobním automobilem při výši nákladů 5,60 Kč na jeden km a vzdálenosti 2 x 50 km. K součtu těchto položek 5.010 Kč bylo třeba připočíst náhradu daně z přidané hodnoty, jejíž plátkyní je zástupkyně žalovaného, v sazbě 19%. Žalobkyni proto bylo uloženo nahradit žalovanému náklady odvolacího řízení 5.962 Kč. Lhůta k plnění byla žalobkyni stanovena podle § 160 odst. 1 o.s.ř., určení platebního místa se opírá o § 149 odst. 1 o.s.ř. P o u č e n í : Proti tomuto rozsudku není přípustné dovolání, ledaže k dovolání podanému do dvou měsíců od jeho doručení k Nejvyššímu soudu dospěje dovolací soud k závěru, že má po právní stránce zásadní význam. V HK dne 8. prosince 2009 předsedkyně senátu