Zastavení trestního stíhání v hlavním líčení podle § 223 odst. 2 tr.ř. z důvodu uvedeného v § 172 odst. 2 písm. a) tr.ř. (pro neúčelnost) není limitováno určitým stadiem dokazování. Uvedené rozhodnutí může soud učinit i po skončení dokazování.

- 4 - Usnesení KS HK ze dne 31.5.2010, sp.zn. 10 To 272/2010) Krajský soud zamítl stížnost státního zástupce proti usnesení OS v RK ze dne 3.5.2010, sp.zn. 10 T 12/2010. Z odůvodnění : Napadeným usnesením rozhodl okresní soud tak, že podle § 223 odst. 2 tr.ř. za použití § 172 odst. 2 písm. a) tr.ř. zastavil trestní stíhání obžalované pro skutek uvedený v obžalobě Okresního státního zastupitelství v RK ze dne 29.1.2010, sp.zn. 1 Zt 341/2009, v němž byl obžalobou spatřován trestný čin úvěrového podvodu podle § 250b odst. 1, 3 tr.zák. účinného do 31.12.2009 a jehož se obžalovaná podle obžaloby měla dopustit tím, že dne 3.2.2009 při obchodním jednání v restauraci J. v Opočně po předchozí vzájemné domluvě uzavřela v postavení dlužníka s poskytovatelem úvěru společností S.C.F. a.s. úvěrovou smlouvu ve výši 104.000 Kč, a to v rámci nabízeného produktu s názvem Spotřebitelský úvěr AutoMoto na nákup osobního motorového vozidla zn. Alfa Romeo 145 v kupní ceně 119.000 Kč, kdy prodávajícím vozidla měl být podle úvěrové smlouvy obžalovaný V. K., který současně úvěrovou smlouvu jménem společnosti S.C.F. a.s. jako její obchodní zástupce připravil a uzavřel, ačkoliv ve skutečnosti byl úvěr dle sdělení obžalované T. R. sjednán pro potřeby třetí osoby, s čímž měl být V.K. srozuměn, především však nešlo ve skutečnosti o spotřebitelský úvěr za účelem nákupu konkrétního motorového vozidla, jak bylo vůči věřiteli formálně ve smlouvě prezentováno, ale záměrem účastníků bylo od samého počátku vyplacení úvěrové částky přímo v hotovosti k rukám obžalované T.R., potažmo třetí osoby, k čemuž také nakonec došlo, neboť žádný prodej motorového vozidla zn. Alfa Romeo 145 mezi prodávajícím V.K. a kupující T.R. realizován nebyl, načež po vyplacení úvěru ve výši 104.000 Kč nedošlo ze strany obžalované T.R., popřípadě další třetí osoby k zaplacení byť jen jediné úvěrové splátky ve výši 3.351 Kč měsíčně, jenž měly být podle úvěrové smlouvy hrazeny dlužníkem po dobu celkem 60 měsíců, čímž způsobili společnosti S.C.F. a.s. škodu ve výši nejméně 104.000 Kč. Okresní soud takto rozhodl z toho důvodu, že trest, k němuž může trestní stíhání vést, je zcela bez významu vedle trestu, který byl obžalované uložen rozsudkem OS HK ze dne 20.7.2009, sp.zn. 1 T 91/2009. Proti tomuto usnesení podal státní zástupce v zákonné lhůtě stížnost, ve které uvedl, že podle jeho názoru zákonné podmínky pro fakultativní zastavení trestního stíhání splněny nejsou a soud měl rozhodnout o vině a uložit souhrnný trest, popřípadě upustit od uložení souhrnného trestu podle § 37 tr.zákona, obzvláště za situace, kdy provedl úplné důkazní řízení. Za takové situace se rozhodnutí jeví stěžovateli jako ryze účelové. Z odůvodnění napadeného usnesení vyplývá přesvědčení soudu o vině obžalované žalovaným skutkem spočívajícím v úvěrovém podvodu se způsobením škody 104.000 Kč (stěžovatel skutek blíže popisuje). Státní zástupce nezpochybňuje, že obžalovaná byla odsouzena rozsudkem OS HK ze dne 20.7.2009, sp.zn. 1 T 91/2009, za trestný čin ublížení na zdraví podle § 221 odst. 1, 3 tr.zákona k trestu odnětí svobody v trvání tří roků s podmíněným odkladem na zkušební dobu čtyř roků a že by bylo na místě ukládání souhrnného trestu podle § 35 odst. 2 tr.zákona. Stěžovatel akceptuje i názor okresního soudu, že v případě uložení delšího trestu odnětí svobody (nad tři roky) by se již ze zákona jednalo o trest nepodmíněný, což by bylo pro obžalovanou nepřiměřeně přísné. Soudu však nic nebránilo v rámci souhrnného trestu toliko prodloužit zkušební dobu, popřípadě dokonce upustit od uložení souhrnného trestu podle § 37 trestního zákona, avšak za současného rozhodnutí o vině. Institut zastavení trestního stíhání pro neúčelnost je třeba využívat jen v krajních případech, a to především v okamžiku, kdy by pro případné rozhodnutí o vině bylo třeba provést složité a náročné řízení, přičemž posléze možný trest by nakonec byl zcela bez významu vedle trestu, který již byl obviněnému uložen, popřípadě jej podle očekávání postihne. Stěžovatel pak znovu uzavírá, že s ohledem na provedení kompletního dokazování v hlavním líčení a tedy na stadium trestního stíhání rozhodnutí o zastavení trestního stíhání pro neúčelnost nebylo na místě. Státní zástupce navrhl, aby krajský soud napadené usnesení zrušil a věc vrátil okresnímu soudu k novému projednání a rozhodnutí. Z podnětu stížnosti odsouzeného přezkoumal krajský soud podle § 147 odst. 1 tr.ř. správnost výroku napadeného usnesení i řízení, které mu předcházelo, a zjistil, že stížnost státního zástupce není důvodná. V řízení předcházejícím napadenému usnesení nedošlo k podstatným procesním vadám, které by měly vliv na správnost výroku napadeného usnesení, a okresní soud dospěl k odůvodněnému závěru, že jsou splněny zákonné podmínky pro zastavení trestního stíhání. Podle § 223 odst. 2 tr.ř. může soud zastavit trestní stíhání, shledá-li za hlavního líčení, že je tu některý z důvodů uvedených v § 172 odst. 2 tr.ř. Podle § 172 odst. 2 písm. a) tr.ř. lze trestní stíhání zastavit, je-li trest, k němuž může trestní stíhání vést, zcela bez významu vedle trestu, který pro jiný čin byl obviněnému již uložen nebo který ho podle očekávání postihne. Hlavním hlediskem pro použití tohoto ustanovení je tedy úvaha, zda uložený (popř. očekávaný) trest za jiný skutek bude dostatečný ke splnění účelu trestu. Přitom je třeba vycházet nejen z porovnání trestních sazeb stanovených na jednotlivé trestné činy, ale i z porovnání trestů, které by měly být podle zákonných kritérií za jednotlivé trestné činy uloženy. Z toho plyne, že teprve po vyřešení předběžné otázky, jaké tresty by měly být za srovnávané trestné činy uloženy, může být učiněn závěr o důvodnosti aplikace citovaného ustanovení. To se uplatní zejména tehdy, jestliže lze očekávat upuštění od uložení souhrnného trestu, popřípadě uložení takového souhrnného trestu, který by jen nepatrně nebo jen v malém rozsahu (z hlediska účelu trestu v zásadě bezvýznamném) převyšoval trest již uložený. A to je právě případ nyní projednávaný. Okresní soud se zmíněnou předběžnou otázkou porovnání možných trestů zabýval a důvodně vycházel z výše uvedeného trestu odnětí svobody v trvání tří roků, který byl s podmíněným odkladem na zkušební dobu čtyř let obžalované uložen rozsudkem OS HK ze dne 20.7.2009, sp.zn. 1 T 91/2009, který téhož dne nabyl právní moci, a to za trestný čin ublížení na zdraví podle § 221 odst.. 1, 3 tr.zákona účinného do 31.12.2009, spáchaný dne 23.2.2009, kdy obžalovaná po předchozí slovní rozepři v obývacím pokoji fyzicky napadla svého manžela v úmyslu ublížit mu na zdraví a z nedbalosti mu způsobila smrt. V hlavním líčení, které bylo vedeno ve věci dvou obžalovaných – T.R. a dále V.K. - provedl okresní soud dokazování, které mu poskytlo podklady pro předběžný závěr, že obžalovaná se žalovaného jednání dopustila a že toto jednání má znaky trestného činu úvěrového podvodu podle § 250b odst. 1, 3 tr.zákona účinného do 31.12.2009, na který je stanovena trestní sazba od šesti měsíců do tří let odnětí svobody. Ačkoliv to okresní soud výslovně neodůvodnil, je správný jeho předpoklad, že jednání obžalované by v případě uznání viny bylo kvalifikováno právě takto, tedy podle zákona účinného v době spáchání činu, neboť podle trestního zákoníku účinného od 1.1.2010 by toto jednání obžalované s ohledem na výši škody přesahující 50.000 Kč naplňovalo znaky přečinu úvěrového podvodu podle § 211 odst. 1, 4 trestního zákoníku s trestní sazbou odnětí svobody na jeden rok až pět let, z čehož plyne, že použití pozdějšího trestního zákoníku by nebylo pro obžalovanou příznivější. Okresní soud dospěl dále ke správnému závěru, že v případě rozhodování o trestu by bylo nutno aplikovat ustanovení o souhrnném trestu (respektive o upuštění od souhrnného trestu) a krajský soud souhlasí i s tím závěrem okresního soudu (který ostatně stěžovatel nezpochybňuje), že uložení nepodmíněného souhrnného trestu odnětí svobody by bylo nepřiměřeně přísné za situace, kdy obžalovaná dosud nebyla soudně trestána, je kladně hodnocena, k trestné činnosti se doznala a jejího spáchání litovala. Je třeba přihlédnout i k tomu, že trestný čin úvěrového podvodu podle § 250b odst. 1, 3 tr.zák. účinného do 31.12.2009 je podstatně méně závažný i pokud jde o závažnost typovou, než trestný čin ublížení na zdraví podle § 221 odst. 1, 3 tr.zák. účinného do 31.12.2009, na který zákon stanovil trestní sazbu na tři léta až osm let. Obžalované byl přitom pravomocným rozsudkem uložen trest odnětí svobody v maximální možné výměře, který lze ještě podmíněně odložit. Okresní soud důvodně uzavřel, že v případě dokončení řízení a uznání obžalované vinnou v této věci by bylo na místě upuštění od souhrnného trestu, neboť trest obžalované již uložený je dostatečně přísný a způsobilý splnit účel trestu. Případné nepatrné prodloužení zkušební doby se i krajskému soudu jeví jako značně formální a z hlediska účelu trestu bezvýznamné. V posuzovaném případě bylo tedy rozhodnutí o zastavení trestního stíhání pro neúčelnost ve smyslu ustanovení § 172 odst. 2 písm. a) tr.řádu důvodné a v souladu se zákonem. Naopak s námitkami stěžovatele se krajský soud neztotožnil. Jestliže zákonodárce připouští zastavení trestního stíhání pro neúčelnost i v hlavním líčení, a to bez omezení na nějaké jeho stadium, pak nelze zpochybňovat takové rozhodnutí jen tím, že již byly v hlavním líčení provedeny důkazy (ať v jakémkoli rozsahu), zvláště když se tak stalo i proto, že řízení je vedeno proti více osobám. O účelovosti rozhodnutí se v podobných případech hovoří spíše tehdy, jestliže je soudům vytýkána předčasnost rozhodnutí o zastavení trestního stíhání pro neúčelnost. V posuzovaném případě z odůvodnění napadeného usnesení naopak vyplývá, že okresní soud se věcí pečlivě zabýval a učinil si jasno o všech otázkách a okolnostech podstatných pro rozhodnutí. Pokud by úmyslem zákonodárce bylo vyloučit rozhodnutí o zastavení trestního stíhání pro neúčelnost v hlavním líčení po provedení dokazování, omezil by možnost tohoto rozhodnutí pouze na stadium předběžného projednání obžaloby a stanovil by, že pokud je věc již projednávána v hlavním líčení, respektive pokud je již prováděno dokazování, je třeba v těchto případech vždy rozhodnout o otázce viny. To však neučinil a poskytl prostor pro rozhodnutí o zastavení trestního stíhání pro neúčelnost i ve stádiu hlavního líčení a dokonce i ve stádiu odvolacího řízení (§ 257 písm. c) tr.řádu), což umožňuje reagovat na okolnosti konkrétního případu. Souvisí to s tím, co již bylo zmíněno, že hlavním kritériem pro takové rozhodnutí není stadium dokazování, nýbrž úvaha, zda uložený (popř. očekávaný) trest za jiný skutek bude dostatečný ke splnění účelu trestu. Z těchto důvodů krajský soud stížnost státního zástupce jako nedůvodnou zamítl podle § 148 odst. 1 písm. c) tr.řádu. Zpracoval: JUDr. J.M.