Místní jednota Českého svazu hasičstva mohla i za účinnosti občanského zákoníku č. 141/1950 Sb. nabývat majetek pro sebe.

17Co 465/2009 R o z s u d e k Krajský soud v HK rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. VL, Ph.D., a soudců JUDr. ZJ a Mgr. TŠ ve věci žalobce SDHP, sídlem v xxx, IČ xxx, zastoupeného Mgr. JŠ, DiS., advokátem se sídlem v xxx, proti žalovanému Ing. JH, nar. xxx, bytem v xxx, zastoupenému JUDr. MN, advokátem se sídlem v xxx, o určení, že vlastníkem pozemků je žalobce, k odvolání žalobce proti rozsudku Okresního soudu v HK z 10. června 2009, č.j. 13C 114/2008-167, t a k t o : I. Rozsudek okresního soudu s e m ě n í takto: Určuje se, že vlastníkem pozemků parcelních čísel 130 a 131 v obci MÚ, katastrální území HMÚ, je žalobce. II. Žalovaný j e p o v i n e n nahradit žalobci k rukám jeho advokáta náklady řízení před okresním soudem 36 737 Kč a náklady odvolacího řízení 27 126 Kč, to vše do tří dnů od právní moci tohoto rozsudku. O d ů v o d n ě n í : Žalobce se domáhá určení, že vlastníkem pozemků parcelních čísel 130 a 131 v obci MÚ, katastrální území HMÚ, je on. Shora označeným rozsudkem okresní soud žalobu zamítl (výrok I) a uložil žalobci, aby žalovanému nahradil náklady řízení 21 800 Kč (výrok II). Dal sice žalobci zapravdu, že je nástupcem Místní jednoty Československého svazu hasičstva v HK-P (dále jen „Jednota“), která dle žalobce předmětné pozemky (spolu s dalšími nemovitostmi) smlouvou z 18. dubna 1952 (mající formu notářského zápisu) zakoupila (od JV), že tato Jednota byla právnickou osobou a měla právní subjektivitu a že by žalobce – by-li by opravdu vlastníkem - měl na navrhovaném určení i potřebný naléhavý právní zájem (§ 80 písm. c o.s.ř.), ale zároveň přitakal právnímu názoru žalovaného, že se podle práva platného v době uzavření zmíněné kupní smlouvy stával majetek nabývaný tzv. socialistickými právnickými osobami (a podle okresního soudu právě takovým subjektem Jednota v té době byla) bez dalšího vlastnictvím státu. Jednota se tedy dle soudu prvního stupně podle zmíněné smlouvy vlastníkem pozemků nestala a už proto jím v současnosti není ani žalobce. Okresní soud vyložil, že občanský zákoník platný v době uzavření kupní smlouvy (zákon č. 141/1950 Sb.) upravoval jen vlastnictví socialistické, osobní a soukromé, že vlastnictví socialistické znal pouze ve formách vlastnictví státního a družstevního (§ 100 až § 106), vylučoval, aby socialistické právnické osoby (§ 21), tedy i dobrovolné organizace typu Jednoty, nabývaly majetek do vlastnictví jiného než socialistického, a v jeho rámci tu přicházelo v úvahu jen vlastnictví státní. Do vlastnictví soukromého podle něj mohly v rozhodné době majetek nabývat jedině organizace nesocialistické, tj. nikoli státní, družstevní, společenské nebo ty, jejichž činnost přispívala k rozvoji socialistických vztahů. Okresní soud tedy dovodil, že smlouvou z 18. dubna 1952 přešlo vlastnické právo z prodávajícího na stát - a to, jak uvedl, „minimálně ve vztahu k jedné ideální polovině celku (viz obsah přídělové listiny)“ - že stát pak začal předmětné pozemky spravovat prostřednictvím Pozemkového fondu České republiky a nakonec je smlouvou ze 7. prosince 2005 převedl na žalovaného. Proti tomuto rozsudku se odvolal žalobce. Navrhl jej změnit tak, že se jeho žalobě vyhovuje. Po stránce procesní vytkl okresnímu soudu překvapivost jeho rozhodnutí. Zejména argumentoval, že se soudkyně v průběhu několika konaných jednání omezila jen na čtení listinných důkazů, na nic se jej nedotazovala, ani jednou mu nezprostředkovala názor, na němž je její rozhodnutí založeno, a nedala mu tak možnost, aby k němu zaujal stanovisko, přednesl skutková tvrzení a navrhl důkazy. Ohledně věci samé pak žalobce především vyjádřil nesouhlas s týmž názorem. Trval na tom, že socialistické právnické osoby v rozhodné době nabývat věci pro sebe mohly. Citoval z rozhodnutí Nejvyššího soudu České republiky ve věci sp. zn. 22 Cdo 531/2004 a odkázal na § 8 zákona č. 109/1964 Sb., § 103 odst. 2, § 150 a 380 zákona č. 141/1950 Sb., na § 52 odst. 2 vl. nař. č. 95/1953 Sb. a konečně i na dobou literaturu (Knapp, V., Vlastnictví v lidové demokracii, 1952, Orbis, 1. vydání). Připomněl i skutečnost, že kupní cenu podle smlouvy z 18. dubna 1852 zaplatila Jednota z vlastních prostředků, stejně jako následně i převodní a další poplatky a daně. Tyto peníze tedy nepocházely od státu, ale od členů Jednoty a jejích nástupců. Dále žalobce podotkl, že kdyby bylo stanovisko okresního soudu správné, znamenalo by podle jeho názoru absolutní neplatnost smlouvy z 18. dubna 1952 a tedy i fakt, že i po jejím uzavření zůstal vlastníkem JV. Podle žalobce také nebyl v řízení proveden žádný důkaz o tom, že by mu byly předmětné pozemky státem svěřeny do správy. Dále namítl, že kdyby byl názor, na němž je napadené rozhodnutí vybudováno, správný, zůstaly chybně (např. 22 Cdo 4484/2007) opomenuty jeho skutkové přednesy, na jejichž základě se nabízí závěr, že by vlastnictví k předmětným pozemkům nabyl vydržením (§ 134 občanského zákoníku). O svém vlastnickém právu byl – podle něj vzhledem k okolnostem oprávněně – přesvědčen nejen na základě smlouvy z 18. dubna 1952, nýbrž i rozhodnutí Okresního národního výboru v T z 18. června 1953 o přivolení k převodu nemovitostí zmíněnou smlouvou, usnesení Lidového soudu v T ze 17. února 1956 o zápisu vlastnictví Jednoty do pozemkové knihy, sdělení Okresního národního výboru v T z 28. srpna 1979 o upřesnění zápisů vlastnických vztahů, rozhodnutí téhož úřadu ze 4. května 1989 o udělení pokuty, atd. K předmětným pozemkům se prý po celou dobu jako vlastník také choval (uváděl příklady), a to na rozdíl od státu, který k nim byl zcela netečný (stejně jako k dalším nemovitostem, které byly předmětem převodu smlouvou z 18. dubna 1952, a u nichž dokonce stát ani neměl výhrad, když příslušný katastrální úřad na žalobcův návrh provedl ve prospěch žalobce opravu zápisu vlastnictví). Kdyby mu býval byl včas představen názor okresního soudu na účinky smlouvy z 18. dubna 1952, argumentaci vydržením, k němuž by podle něj došlo účinností zákona č. 509/1991 Sb., by již v prvostupňovém řízení uplatnil také výslovně. Dále žalobce připomněl svůj důkazní návrh na obstarání zprávy Pozemkového fondu České republiky, na jakém základě byly pokládány v době uzavírání smlouvy s žalovaným předmětné pozemky za státní vlastnictví (podle žalobce by tento základ měl být i doložen). Okresní soud tento návrh pominul a i v důsledku toho dle žalobce nebyl proveden jakýkoli důkaz, který by údajné vlastnictví státu dokládal. Za – pro posouzení vlastnických vztahů k pozemkům - nevýznamný měl odvolatel fakt, že byl na přelomu 70. a 80. let 20. století při komplexním zakládání evidence nemovitostí bez odůvodnění změněn v pozemkové knize zápis o vlastnictví jeho právního předchůdce (pocházející ze 17. února 1956) na zápis o vlastnictví státu. Podle něj šlo o zjevný omyl, nehledě na to, že středisko geodézie, které se ho dopustilo, nebylo oprávněno posuzovat obsah předkládaných listin. K vyvrácení pochybností o předmětu převodu podle smlouvy z 18. dubna 1952 předložil žalobce přídělovou listinu z 30. prosince 1950. Upozorňoval, že podle ní byl prodávající JV vlastníkem všech posléze převáděných nemovitostí jako celku, že podle smlouvy z 18. dubna 1952 byl předmětem převodu jeho příděl jako celek a že se poznámka o „ideální polovině“ objevila – podle něj zjevnou chybou – až ve výkazu nemovitostí, vystaveném 28. srpna 1979. Měl za to, že důkaz přídělovou listinou, kterou okresní soud neměl k dispozici a nemohl tudíž z ní nic vyvodit, je v odvolacím řízení přípustný ve smyslu § 205 odst. 2 písm. f o.s.ř. Upozornil také, že předmětné pozemky historicky i prakticky vždy tvořily a tvoří nedílný celek s dalšími jeho nemovitostmi nabytými toutéž smlouvou, jmenovitě s domem č.p. 34 a souvisejícími pozemky, a že okresním soudem aprobovaný stav užívání tohoto celku narušuje. Konečně vyjádřil názor, že soudy v daném řízení nejsou oprávněny přezkoumávat správnost správního rozhodnutí Okresního národního výboru v T z 18. června 1953, jehož nicotnost nebyla nikdy vyslovena (viz např. 22 Cdo 531/2004), a že jsou vázány usnesením knihovního soudu o provedení zápisu vlastnického práva. Žalovaný naopak navrhl rozhodnutí soudu prvního stupně potvrdit. Podle jeho názoru postupoval okresní soud v daném řízení způsobem obvyklým a nevybočujícím z mezí určených ustanovením § 110 a násl. o.s.ř. Připomněl, že žalovaný byl od počátku zastoupen advokátem a bylo jeho věcí, aby vyvinul náležitou procesní aktivitu. Žalovaný trval na tom, že je napadeným rozhodnutím prezentovaný názor na dobové nabývání vlastnictví smlouvami uzavíranými socialistickými právnickými osobami správný. K otázce vydržení zdůraznil, že žalobce předmětné pozemky nikdy neužíval a nedržel a před soudem prvního stupně domnělým vydržením pozemků náležitě neargumentoval, zejména pak netvrdil a neprokazoval, že mu svědčí „kontinuita oprávněné držby“. Případným vydržením ve svůj prospěch naopak argumentoval on – žalovaný. Zda snad pozemky tvořily či tvoří nějaký soubor s nemovitostmi jinými, je dle žalovaného pro daný spor bez významu, stejně jako to, jak se snad k tomuto majetku choval v minulosti stát. Žalobcův důkazní návrh na vyžádání zprávy Pozemkového fondu jde podle žalovaného „nad rámec důkazní aktivity soudu“ a takový důkaz by navíc byl v daném řízení bez významu. Žalovaný dále chválil rozhodnutí KÚ pro K kraj, katastrální pracoviště T, z 21. října 2008, č.j. OR9/2008-610/030, z jehož odůvodnění citoval shodný závěr, na jakém je založen napadený rozsudek. Jednota podle něj majetek do svého soukromého vlastnictví zkrátka nabývat nemohla. Za zásadní pro daný spor jinak pokládal, zda žalobce má právní subjektivitu, zda subjektivitu měla Jednota a jestli žalobce je jejím nástupcem. V těchto ohledech odkázal na své přednesy před okresním soudem. Namítl také, že nebyl prokázán žádný titul, podle něhož by Jednota měla předmětné pozemky jako celek nabýt. Po zjištění, že bylo odvolání podáno k tomu oprávněnou osobou a včas, krajský soud napadený rozsudek přezkoumal, a to včetně řízení, jež jeho vydání předcházelo. Dospěl k následujícím závěrům: Pokud jde o žalobcův naléhavý právní zájem na navrhovaném určení, který je základní obecnou podmínkou pro vyhovění určovací žalobě (§ 80 písm. c o.s.ř.), lze bez dalšího odkázat na přiléhavý obecný výklad tohoto institutu, provedený okresním soudem, i na jeho správný závěr, že z hlediska tohoto předpokladu vyhovění žalobě bezesporu nic nebrání. Ani žalovaný ostatně v tomto ohledu s žádnou polemikou v průběhu řízení nepřišel. V podstatě bez výhrad lze dále sdílet i nález soudu prvního stupně, že Jednota byla v době uzavření smlouvy z 18. dubna 1952 subjektem práva a že žalobce je jejím přímým nástupcem, pokračovatelem. V přezkoumávaném rozhodnutí je správně vyloženo, že Československý svaz hasičstva, spolek vzniklý (podle zákona č. 134/1867 ř.z., o právu spolčovacím) před 1. říjnem 1951, tedy přede dnem účinnosti zákona č. 68/1951 Sb., o dobrovolných organizacích a shromážděních, byl s odkazem na § 9 uvedeného zákona jako „spolek vyvíjející činnost ve shodě se zájmy pracujícího lidu“ výnosem ministerstva vnitra z 22. února 1952 prohlášen za dobrovolnou organizaci ve smyslu zákona č. 68/1951 Sb. Žalobce doložil, že místní a závodní jednoty Československého svazu hasičstva byly podle v téže době schváleného organizačního řádu samostatnými právnickými osobami s vlastní právní subjektivitou (§ 18 odst. 1 tehdy platného občanského zákoníku); pochybnost, s níž přišel v prvostupňovém řízení žalovaný, totiž zda nešlo o pouhé výkonné orgány národních výborů ve smyslu § 5 zákona č. 62/1950 Sb., tím byla odstraněna. Samostatná subjektivita místních jednot byla posléze zopakována i v organizačním řádu Československého svazu hasičstva z ledna 1953. Jednoty byly nástupci dřívějších Hasičských sborů, jež byly rovněž samostatnými spolky, právnickými osobami podle předchozího spolkového zákona (viz rozhodnutí Nejvyššího soudu České republiky ve věci sp. zn. 3 Cdon 314/96 a dále žalobcem předloženou kopii rejstříku o tomto původním spolku a dokument ze Sbírky oběžníků pro KNV z března 1951, v němž se o místních jednotách hovoří jako o tzv. pobočných organizacích Československého svazu hasičstva). Z žalobcem předložených listinných důkazů dále vyplývá, že v dubnu 1953 byl Československý svaz hasičstva přejmenován na Československý svaz požární ochrany, že podle jeho organizačního řádu z roku 1968 byly jeho místní jednoty přejmenovány na místní požární sbory (i ty si ovšem, jak je znovu výslovně uvedeno v organizačním řádu Českého svazu požární ochrany z roku 1969, podržely postavení samostatných právnických osob), že následně byl Československý svaz požární ochrany přejmenován na Svaz požární ochrany ČSSR, jehož složkami – i nadále ovšem právnickými osobami s vlastní subjektivitou - byly základní organizace (viz žalobcem doložené stanovy z roku 1973), a konečně že žalobce je nástupnickou organizací takové základní organizace (čl. 1 odst. 2 písm. c Organizačního řádu Sdružení hasičů Čech, Moravy a Slezska) a zároveň registrovanou tzv. organizační jednotkou Sdružení hasičů Čech, Moravy a Slezska, tedy samostatnou právnickou osobou, oprávněnou jednat svým jménem (viz žalobcem předložené potvrzení Sdružení hasičů Čech, Moravy a Slezska a srovnej § 6 odst. 2 písm. e, § 9 odst. 2, 3 zák. č. 83/1990 Sb., a dále čl. 5 odst. 5 písm. d, odst. 6 Stanov Sdružení hasičů Čech, Moravy a Slezska). Právní názor, jímž okresní soud odůvodnil zamítnutí žaloby, však sdílet nelze. Je pravda, že občanský zákoník platný v době uzavírání kupní smlouvy z 18. dubna 1952 ve své sedmé hlavě (§ 100 a následující) upravoval socialistické vlastnictví jen ve formách vlastnictví státního a družstevního (§ 101) a že vedle tohoto druhu vlastnického práva zmiňoval již jen vlastnictví soukromé a osobní (§ 105 a § 106). Kategorický důsledek, který z toho okresní soud vyvodil, však obstát nemůže. Žalobce správně argumentuje, že navzdory okresním soudem a žalovaným zdůrazňovanému znění tehdy platného občanského zákoníku dobová právní úprava vlastnictví právnických osob znala. Účinností Ústavního zákona č. 150/1948 Sb., občanského zákoníku č. 141/1950 Sb. či zákona č. 68/1951 Sb., o dobrovolných organizacích a shromážděních, především rozhodně nezaniklo do té doby nesporně existující vlastnické právo stávajících spolků k jejich majetku, stejně jako nezanikalo pouhou přeměnou spolků na organizace ve smyslu zákona č. 68/1951 Sb. Výmluvnou ilustrací je tu např. již i okresním soudem zmíněné znění ustanovení § 9 odst. 1 zákona č. 68/1951 Sb., podle něhož mělo ministerstvo vnitra obecným právním předpisem upravit, jak bude naloženo s majetkem spolků, které se organizacemi ve smyslu tohoto zákona nestanou. Ve vztahu k dobrovolným organizacím, následně podřízeným úpravě zákona č. 68/1951 Sb., jakou se stala i Jednota, lze pak dále poukázat - spíše než na ustanovení zmíněná v odvolání - především např. na obecné ustanovení § 2 odst. 2 vyhlášky ministra vnitra č. 320/1951 Ú.l., o dobrovolných organizacích a shromážděních, podle něhož musel organizační řád každé dobrovolné organizace obsahovat mj. i ustanovení, jak bude v případě jejího zániku naloženo s jejím majetkem, nebo kupř. i na speciální problematiku upravující § 7 zákona č. 68/1956 Sb., o organizaci tělesné výchovy, podle něhož majetek Tělovýchovné a sportovní organizace Revolučního odborového hnutí, majetek sportovní organizace Sokol a jejich tělovýchovných jednot přecházel na nově vznikající tělovýchovnou organizaci a její tělovýchovné jednoty (přičemž bylo knihovním soudům uloženo provést odpovídající zápisy změn knihovních práv). Danou problematikou se ostatně již opakovaně zabývala i soudní praxe. Předně je třeba připomenout rozhodnutí Vrchního soudu v P ve věci sp. zn. 3 Cdo 2/94. V něm byl vysloven právní názor, že pokud společenské organizace byly jedním z druhů socialistických organizací a měly oprávnění vystupovat jako účastníci občanskoprávních vztahů svým jménem, nelze je považovat za organizace státní (byť byly součástí tehdejšího politického systému), a že účastníkem kupní smlouvy uzavírané mezi občanem jako vlastníkem věci a socialistickou organizací, kterou by vlastnictví věci nabyl stát, by musela být právě socialistická organizace mající charakter organizace státní. Je sice pravda, že tyto závěry Vrchní soud v P vyslovil při posuzování právního úkonu, k němuž došlo v roce 1969, tedy za platnosti jiných ústavněprávních a občanskoprávních předpisů, než které tu byly k 18. dubnu 1952 (tj. nikoli již za platnosti Ústavního zákona č. 150/1948 Sb. a občanského zákoníku č. 141/1950 Sb., nýbrž již za platnosti Ústavního zákona č. 100/1960 Sb. a občanského zákoníku č. 40/1964 Sb.), avšak podle krajského soudu lze výše vymezenou nosnou myšlenku jeho rozhodnutí aplikovat i při posuzování právních úkonů socialistických právnických osob, učiněných v době rozhodné pro posouzení věci projednávané zde. I v tomto případě musí mít stejné postavení příslušných socialistických právnických osob, totiž jejich důsledná právní oddělenost od státu, tytéž následky. K uvedené myšlence Vrchního soudu v P se ostatně výslovně přihlásil i Nejvyšší soud České republiky v rozhodnutí ve věci sp. zn. 22 Cdo 2385/2003, v níž posuzoval účinky rozhodnutí, vydaného za účinnosti Ústavního zákona č. 150/1948 Sb. a občanského zákoníku č. 141/1950 Sb. (jmenovitě 17. prosince 1954) právě z rozebíraného pohledu. Jak vlastnictví socialistických právnických osob v rozhodné době kvalifikovala právní doktrína, kam je snad zařazovala v ideologicky účelově pokřiveném systému vlastnických práv, apod., nepokládá krajský soud za pro rozhodnutí dané věci podstatné. Teoretické rozbory této otázky podle něj nejsou pro rozhodnutí o projednávané věci potřebné a překračovaly by tak rámec tohoto rozsudku. Za určující má, že tehdejší právní řád toto vlastnictví plně reflektoval a respektoval, a že tedy z tohoto pohledu k úsudku, že ze smlouvy z 18. dubna 1952 vzniklo vlastnické právo k převáděným nemovitostem nikoli Jednotě jako socialistické právnické osobě, nýbrž státu, není důvod. Na podporu závěru, že podle smlouvy z 18. dubna 1952 vlastnické právo státu nevzniklo a ani podle vůle jednajících vzniknout nemělo, lze ostatně dále připomenout např. i to, že pro převod přídělu z přídělce na stát, tedy do socialistického státního vlastnictví, dobový právní řád konstruoval zvláštní institut „vzdání se přídělu“. Šlo o jednostranný právní úkon přídělce, jinak řečeno zřeknutí se vlastnického práva k přídělu. Tímto úkonem se vlastnické právo státu obnovovalo (§ 132 odst. 1 tehdy platného občanského zákoníku). Smlouva z 18. dubna 1952 takovým jednostranným úkonem přídělce nesporně není. Správnost uvedeného úsudku je dále možno ilustrovat také tím, jaký zápis o vlastnickém právu podle posuzované smlouvy provedl do příslušné předběžné knihovní vložky Lidový soud v T, nebo stejně přesvědčivě skutečností, že ke smlouvě bylo žádáno a skutečně také vydáno (18. června 1953 pod zn. IX-613-NZ 96/52) přivolení Okresního národního výboru v T podle § 1 zákona č. 65/1951 Sb., o převodech nemovitostí a o pronájmech zemědělské a lesní půdy; podle § 2 bodu 1 tohoto zákona se při převodech nemovitostí do státního socialistického vlastnictví takové přivolení nevyžadovalo. Důvod, pro který okresní soud žalobu zamítl, tedy dán není. Otázkou, co přesně bylo předmětem převodu podle smlouvy z 18. dubna 1952, se okresní soud vzhledem k (chybnému) úsudku, na němž své rozhodnutí založil, a k tomu, že úkolem soudu v tomto řízení není vyslovovat se o vlastnictví jiných osob než žalobce, a to navíc jen z pohledu jeho projednávané pře s žalovaným, podrobněji nezaobíral. Neměl tedy také - přestože snad měl pochybnosti - ani potřebu vyzývat žalobce k předložení důkazů o předmětu přídělu JV (§ 118a odst. 3 o.s.ř.). Samotnou přídělovou listinu skutečně, jak žalobce správně připomíná, k dispozici neměl. O tomto prameni a o ideální polovině nemovitostí se v odůvodnění přezkoumávaného rozhodnutí zmínil zjevně jen na okraj a aniž by pociťoval potřebu prezentovat jakýkoli kategorický závěr. Strohé konstatování, které připojil, totiž že se v případě předmětných pozemků „jedná o majetek státu“, je pak i v samotném kontextu dalšího odůvodnění jeho rozsudku zjevným vybočením z logiky tohoto rozhodnutí. Stanovisko, že pozemky aktuálně patří státu, nezastává ani žalovaný. Nadto tu okresní soud jasně nevyložil, z čeho a proč naznačenou pochybnost čerpá (odkaz na přídělovou listinu, kterou skutečně neměl a s jejím obsahem se tudíž nemohl seznámit, obstát logicky nemůže), a bylo-li by na místě nazírat na ni jako na jeden z relevantních závěrů jeho hodnocení výsledků řízení, šlo by a závěr nepřezkoumatelný. A pokud snad okresnímu soudu byl zdrojem pochybnosti žalobcem zmíněný výkaz z 28. srpna 1979, šlo by o závěr zjevně nesprávný, jak bude uvedeno níže. Za této situace krajský soud uzavřel, že provedení důkazu žalobcem předloženou přídělovou listinou, vydanou Ministerstvem zemědělství – Národním pozemkovým fondem v likvidaci 30. prosince 1950 pod č.j. 138066/50-IV/B 2, v odvolacím řízení přípustné je (§ 205a odst. 1 písm. d, § 213 odst. 4 o.s.ř.), provedl jej a jeho prostřednictvím zjistil, že JV byl majetek specifikovaný jako „dům č.p. 34 a asi 0,5 ha v katastrálním území HMÚ“ přidělen bez uvedení, že by předmětem přídělu byl jen nějaký ideální spoluvlastnický podíl. Šlo tudíž o příděl nemovitostí jako takových, jako celku; podle doložky, kterou je listina opatřena, pak podle ní Okresní soud v T provedl v prosinci 1951 i zápis do pozemkové knihy. Podle smlouvy z 18. dubna 1952, kterou provedl důkaz již okresní soud, pak JV prodal Jednotě „všechny nemovitosti, tak jak mu byly přiděleny“ popsanou přídělovou listinou, a o tom, že předmětem tehdejšího převodu byly nemovitosti jako celek, nebudí žádné pochybnosti ani navazující usnesení Lidového soudu v T ze 17. února 1956, jímž byl podle kupní smlouvy povolen vklad vlastnického práva do pozemkové knihy, samotný tento zápis a s níže uvedenou výjimkou ani žádný z dalších provedených listinných důkazů. Jedině ve výkazu z 28. srpna 1979, vyhotoveném Okresním národním výborem v T pod zn. Zem – 213/2/69, je uvedeno, že podle výše uvedené přídělové listiny prý bylo JV vlastnické právo vloženo „k ideální polovině“. Za stavu, kdy není vůbec zřejmé, z čeho byl tento údaj čerpán, a hlavně kdy jde o údaj zjevně rozporný se samotným obsahem předložené přídělové listiny, se nabízí žalobcem naznačené vysvětlení, že jde o prostý omyl. Tomuto vysvětlení nasvědčuje i fakt, že listina byla vyhotovena pomocí formuláře a že právě mj. i text s údajem o „ideální polovině“ je předtištěn. Do listiny se tedy dostal bez přímé vazby k popisovanému konkrétnímu přídělu. Jeho existence tak dosti dobře může být následkem pouhé nedůslednosti při vyplňování formuláře (nevyškrtnutí nehodící se pasáže), a protože nevyšel najevo jakýkoli věcný důvod, na jehož podkladě by zpracovatel listiny o daném přídělu opravdu mohl uvažovat jako o přídělu pouhého spoluvlastnického podílu, jeví se právě naznačená nedůslednost jako vysvětlení velmi pravděpodobné. V každém případě především z přídělové listiny jako důkazu v daných souvislostech nejsměrodatnějšího a ani bezprostředně navazujícími listinami nezpochybněného činí krajský soud závěr, že předmětem převodu z JV na Jednotu byly nemovitosti jako takové, nikoli tedy jen jakékoli spoluvlastnické podíly k nim. Pokud jde o vymezení, jaké pozemky JV na Jednotu převáděl, když v přídělové listině i v kupní smlouvě jejich označení chybí, je podle krajského soudu třeba vzít zřetel na to, že výše označená přídělová listina měla povahu tzv. přídělové listiny předběžné, resp. přídělové listiny, na jejímž základě měla být (a následně skutečně i byla) prozatím zřízena jen předběžná vložka pozemkové knihy. Takový postup umožňovalo ustanovení § 22 zákona č. 90/1947 Sb., o provedení knihovního pořádku stran konfiskovaného nepřátelského majetku a o úpravě některých právních poměrů vztahujících se na přidělený majetek (právě i podle tohoto předpisu byla přídělová listina ve prospěch JV vydána). Mohlo se tak stát v případech, kdy v určitém katastrálním území byla převážná část nemovitostí přidělována většímu počtu přídělců, pro něž bylo třeba zřídit nové vložky, a hrozilo, že pro to potřebné měřické práce nebudou provedeny v dohledně době. Tehdy zákon připouštěl vymezit v přídělové listině předmět přídělu pouze „stručně“. Zjevně právě k tomu tedy došlo v souzeném případě. Přesné vymezení, resp. specifikace předmětu přídělu číselným označením pozemků, se pak stalo, jak zákon č. 90/1947 Sb. předvídal, výše uvedeným výměrem z 28. srpna 1979. A podle něj šlo mj. právě i o pozemky parcelních čísel 130 a 131. Připouštěl-li dobový právní řád v případech, odůvodněných výše uvedenými objektivními podmínkami, specifikovat předmět převodu v rozhodnutích o přídělu jako vkladných listinách (§ 11 zákona č. 90/1947 Sb.) způsobem „stručným“, šlo-li v daném případě právě o takovou situaci (přídělová listina pro dané katastrální území byla vydána nikoli jen pro JV, nýbrž také ve prospěch celé řady dalších osob), a pozemky přidělované JV byly (mohly být) ve státem vydané přídělové listině vymezeny pouze přibližnou výměrou, nelze z tohoto hlediska shledat vad nejen v přídělové listině samotné, ale podle krajského soudu ani v kupní smlouvě z 18. dubna 1952. Na tento právní úkon zajisté nelze (a zároveň není třeba) klást požadavky přísnější, než kladl zákon na přídělovou listinu. Z toho ostatně zjevně vycházeli i notář, který kupní smlouvu sepsal, a soud, jenž podle ní povolil vklad vlastnického práva. Z uvedeného souhrnně vyplývá, že smlouva z 18. dubna 1952 titulem vlastnického práva k předmětným pozemkům pro Jednotu a její právní nástupce byla a je. Po závěru, že žalobci vlastnické právo k předmětným pozemkům skutečně svědčí a jsou naplněny všechny předpoklady, aby byl napadený rozsudek v tento smysl v daném odvolacím řízení změněn, již není třeba se vypořádávat s žalobcovými námitkami proti některým procesním aspektům prvostupňového řízení, s jeho argumentací, že by v jeho případě byly splněny předpoklady i pro uznání nabytí vlastnictví vydržením, že by při rozhodování dané věci měla být v jeho prospěch zohledněna i historická a funkční sounáležitost předmětných pozemků s dalšími nemovitostmi, apod. Protože vlastnické právo k pozemkům od roku 1952 doposud svědčí Jednotě, resp. jejím nástupcům, nyní žalobci, a stát v tomtéž období vlastníkem nebyl, je už z tohoto důvodu smlouva, kterou měl od státu předmětné pozemky nabýt žalovaný, absolutně neplatná. Stát totiž nemohl převést právo, jehož nositelem sám nebyl. Žalovaný tedy vlastníkem pozemků není. Že snad byl v okamžiku uzavírání své nabývací smlouvy přesvědčen, že činí úkon bezvadný, na jehož základě se vlastníkem skutečně stane, a že na neplatnosti smlouvy podle všeho nenese žádnou vinu, na tom, že k převodu objektivně nedošlo, nic nemění. K námitce žalovaného, že vlastnické právo k pozemkům případně vydržel stát, resp. snad – se započtením doby údajně oprávněné držby státu – on sám, je třeba uvést, že takový závěr je vyloučen, bez ohledu na jakékoli další případné aspekty věci, už tím, že zjevně chybí jakýkoli titul, od něhož by po přídělu předmětných nemovitostí JV orgány státu mohly „vzhledem ke všem okolnostem“ důvodně, tedy skutečně oprávněně, nabýt přesvědčení o vlastnickém právu státu. Již výše bylo vyloženo, že proč tímto titulem není smlouva z 18. dubna 1952. Samotný fakt zápisu vlastnického práva státu v dřívějších nezávazných evidencích k nabytí oprávněné víry ve vlastnické právo obecně stačit nemůže, stejně jako pouze na něj navazující (jen od něj se odvíjející) následný zápis v katastru nemovitostí. Navíc tu nelze ztrácet ze zřetele ani to, že původně byla do pozemkové knihy jako vlastník zapsána Jednota a ke změně zápisu ve prospěch státu došlo pouhým přepsáním, zřejmě jen na podkladě (nesprávného) zpětného výkladu smlouvy z 18. dubna 1952, v každém případě nezaloženém na žádné konkrétní nastalé obecně právně významné skutečnosti. Nelze-li tedy z uvedeného důvodu uzavřít, že stát měl akceptovatelný důvod věřit ve své vlastnictví, je vyloučen i obecně takovým úsudkem vždy nutně podmíněný závěr, že nemovitosti držel oprávněně, popřípadě že k nim nabyl vlastnické právo vydržením. V takovém případě ztrácí smysl zabývat se dalšími podmínkami oprávněné držby, resp. vydržení, tj. např. tím, zda se stát k předmětným pozemkům jako vlastník skutečně také choval. Jakékoli závěry by nemohly nic změnit na tom, že tu oprávněná držba být nemohla, resp. že nemohlo dojít k vydržení. Z výše podávaných důvodů krajský soud rozsudek soudu okresního změnil (§ 220 odst. 1 o.s.ř.) tak, že se určuje, že vlastníkem pozemků je žalobce. Vzhledem k tomuto výsledku řízení je to žalobce, kdo má vůči protistraně právo na náhradu nákladů, které k obraně svých práv účelně vynaložil (§ 142 odst. 1, pro odvolací řízení ve spojení s § 224 odst. 1 o.s.ř.). Za řízení prvostupňové má nárok (§ 151 odst. 2 o.s.ř.) na náhradu zaplaceného soudního poplatku z žaloby 3 000 Kč, na náhradu odměny svého advokáta 20 000 Kč (§ 5 písm. b vyhl. č. 484/2000 Sb., v nyní platném znění), na náhradu jeho režijních výloh 2 100 Kč (při sedmi úkonech právní služby, § 13 odst. 3 vyhl. č. 177/1996 Sb., v nyní platném znění), cestovních výdajů advokáta 4 214 Kč (cesty ze sídla advokáta do sídla okresního soudu a zpět, § 13 odst. 4 téže vyhlášky), advokátem ztraceného času 1 800 Kč (čas strávený při týchž cestách, § 14 odst. 1 písm. a, odst. 3 téže vyhlášky) a daně, kterou advokát odvede, 5 623 Kč (20% ze součtu náhrad za právní zastoupení, § 137 odst. 3 písm. a o.s.ř.). Za řízení druhostupňové náleží žalobci náhrada zaplaceného soudního poplatku z odvolání 3 000 Kč, odměny jeho advokáta 20 000 Kč (viz shora, § 10 odst. 3 vyhl. č. 484/2000 Sb., v nyní platném znění), náhrada jeho režijních výloh 600 Kč ( při dvou úkonech právní služby, § 13 odst. 3 vyhl. č. 177/1996 Sb., v nyní platném znění), cestovních výdajů advokáta 1 405 Kč (cesta ze sídla advokáta do sídla krajského soudu a zpět, § 13 odst. 4 téže vyhlášky), advokátem ztraceného času 600 Kč (čas strávený při uvedené cestě, § 14 odst. 1 písm. a, odst. 3 téže vyhlášky) a daně, kterou advokát odvede, 4 521 Kč (20% ze součtu náhrad za právní zastoupení, § 137 odst. 3 písm. a o.s.ř.). Náhrady nákladů jsou splatné k rukám žalobcova zástupce (§ 149 odst. 1 o.s.ř.). P o u č e n í : Proti tomuto rozsudku l z e do dvou měsíců od jeho doručení podat dovolání k Nejvyššímu soudu České republiky v B, prostřednictvím Okresního soudu v HK. Odvolání proti tomuto rozsudku přípustné není. Nesplní-li povinný dobrovolně, co mu ukládá vykonatelné soudní rozhodnutí, může oprávněný podat návrh na soudní výkon rozhodnutí nebo exekuci. V HK dne 1. března 2010 předseda senátu 17Co 465/2009-247 U S N E S E N Í Krajský soud v HK rozhodl předsedou senátu JUDr. VL, Ph.D., ve věci žalobce SDHP, sídlem v xxx, IČ xxx, zastoupeného Mgr. JŠ, DiS., advokátem se sídlem v xxx, proti žalovanému Ing. JH, nar. xxx, bytem v xxx, zastoupenému JUDr. MN, advokátem se sídlem v xxx, o určení, že vlastníkem pozemků je žalobce, v řízení o odvolání žalobce proti rozsudku Okresního soudu v HK z 10. června 2009, č.j. 13C 114/2008-167, t a k t o : Rozsudek zdejšího krajského soudu z 1. března 2010, č.j. 17 Co 465/2009-237, s e ve výroku II o p r a v u j e tak, že výše náhrady nákladů odvolacího řízení, kterou je povinen žalovaný žalobci k rukám jeho advokáta zaplatit, správně činí 30 126 Kč. O d ů v o d n ě n í : Ve výroku II shora označeného rozsudku zdejší krajský soud uvedl, že je žalovaný povinen nahradit žalobci k rukám jeho advokáta náklady odvolacího řízení ve výši 27 126 Kč. Správně však náhrada činí celých 30 126 Kč, protože jde o součet částek 3 000 Kč (náhrada soudního poplatku z odvolání), 20 000 Kč (náhrada odměny žalobcova advokáta), 600 Kč (náhrada režijních výdajů žalobcova advokáta), dalších 600 Kč (náhrada advokátem ztraceného času), 1 405 Kč (náhrada advokátových cestovních výdajů) a 4 521 Kč (náhrada advokátem placené daně). Že náhrada sestává právě z uvedený dílčích částek, je zřejmé z odůvodnění rozsudku. Předseda senátu tedy tímto usnesením uvedenou zjevnou početní chybu (chybu součtu) opravuje (§ 164 ve spojení s § 211 o.s.ř.). P o u č e n í : Proti tomuto usnesení n e n í odvolání ani dovolání přípustné. V HK dne 25. března 2010 předseda senátu