Soud nařídí likvidaci dědictví na návrh státu, jemuž by podle dosavadních výsledků řízení mělo jinak dědictví, v němž není dostatek finančních prostředků na zaplacení všech zůstavitelových známých dluhů, připadnout (§ 462 ObčZ), je-li tu přinejmenším jeden zůstavitelův věřitel, který přijmout věci z dědictví k úhradě své pohledávky kategoricky odpírá.

17Co 546/2009 U s n e s e n í Krajský soud v HK rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. VL, Ph.D., a soudců JUDr. ZJ a Mgr. TŠ ve věci projednání dědictví po FV, narozeném xxx, naposledy bytem v xxx, zemřelém 19. března 2001, za účasti 1) ČR - Ú p z s v v m, sídlem v xxx (adresa pro doručování xxx), 2) EV, narozené xxx, bytem v xxx, 3) FÚ v J, sídlem v xxx, 4) OG, bytem v xxx, a 5) RN, narozeného xxx, bytem v xxx, k odvolání OG proti usnesení Okresního soudu v S z 24. srpna 2009, č.j. D 253/2001-557, t a k t o : Usnesení okresního soudu s e p o t v r z u j e . O d ů v o d n ě n í : Shora označeným usnesením okresní soud nařídil likvidaci dědictví a vyzval zůstavitelovy věřitele, aby mu do 10. září 2009 oznámili své pohledávky; zároveň věřitele upozornil, že v likvidaci neuspokojené pohledávky zaniknou. V odůvodnění především shrnul, že všichni v úvahu přicházející dědici dědictví odmítli, takže by mělo připadnout státu, a že je likvidace nařizována na jeho návrh, založený na tom, že někteří věřitelé odmítli přijmout věci z dědictví na úhradu svých pohledávek (§ 175t odst. 1 o.s.ř.). Proti tomuto usnesení se odvolal OG, jeden z již přihlášených zůstavitelových věřitelů. Navrhl jeho zrušení. Namítl, že dědictví není předluženo a že on jako druhý největší věřitel převzetí věcí na úhradu své pohledávky (400.000 Kč s úrokem z prodlení), o jejíž uspokojení projevil v průběhu řízení vážný zájem, neodmítl. Kritizoval také, že v záležitosti případného převzetí věcí na úhradu pohledávek věřitelů nebyl sepsán žádný protokol. Likvidace po tak dlouhém čase po zůstavitelově úmrtí, kdy v mezidobí nebyl majetek náležitě zajištěn a došlo k jeho značné devastaci, podle něj nemůže spravedlivě vyřešit rozdělení věcí z dědictví. Zůstavitelův nemovitý majetek prý má v současnosti ve skutečnosti hodnotu zápornou, protože s sebou nese povinnost úklidu stavební suti a nepovolené skládky nebezpečného odpadu. Podle odvolatele by za takové situace byla likvidace, zvlášť bez potrestání viníků, nezákonná. Věřitelé by přitom po vzájemné dohodě byli ochotni věci z dědictví na úhradu svých pohledávek nakonec přijmout. Stát navrhl rozhodnutí okresního soudu potvrdit. Měl za to, že všechny zákonné předpoklady pro nařízení likvidace byly splněny. Připomněl, že odvolatel sice přijetí nabídky úhrady své pohledávky věcmi z dědictví sice nezávazně připustil, ale s podmínkou, v podstatě stejně jako EV, a zbývající dva věřitelé, FÚ v J a Ing. JH, tehdy v daném řízení vystupující jako správce konkursní podstaty úpadce E.L.S. L, spol. s r.o. v likvidaci, odmítli zcela jednoznačně. V průběhu odvolacího řízení zdejší krajský soud (usnesením z 4. května 2010, č.j. 17Co 546/2009-622) připustil, aby na místo dosavadního účastníka Ing. JH, vystupujícího do té doby v daném řízení jako správce konkursní podstaty zůstavitelova věřitele úpadce E.L.S. L, spol. s r.o. v likvidaci, vstoupil RN (nabyvatel přihlášené pohledávky vůči zůstaviteli). Ten na rozdíl od svého právního předchůdce oznámil, že on na úhradu přihlášené pohledávky věci z dědictví ochoten převzít je. FÚ v J však na dotaz krajského soudu odpověděl, že trvá na tom, že jako správce daně věci z dědictví není oprávněn přijímat. Za této situace dospěl krajský soud k následujícím závěrům: Podle § 472 odst. 2 občanského zákoníku platí, že není-li možno uhradit peněžitý dluh zcela nebo zčásti penězi z dědictví, může stát použít k úhradě věcí, které jsou předmětem dědictví a jež svou hodnotou odpovídají výši dluhu; pokud věřitel přijetí těchto věcí odmítne, může stát navrhnout likvidaci dědictví. Procesní promítnutí tato právní úprava nalezla v § 175t odst. 1 o.s.ř., podle něhož soud likvidaci dědictví nařídí (také) tehdy, navrhl-li ji stát proto, že věřitel odmítl přijmout na úhradu své pohledávky věc z dědictví. V uvedeném případě tedy podle platné právní úpravy není podmínkou nařízení likvidace dědictví jeho předlužení (srovnej např. i rozhodnutí, publikované ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek pod R 14/1971). Zároveň, jak vzhledem ke smyslu citovaných ustanovení dovodila soudní praxe, zde k nařízení likvidace postačí, odmítne-li k uspokojení své pohledávky přijmout věci z dědictví i jen jediný z více zůstavitelových věřitelů (viz rozhodnutí Nejvyššího soudu České republiky ve věci sp. zn. 21 Cdo 2143/2000). V projednávané věci z obsahu spisu vyplývá, že stát, jemuž by podle dosavadních výsledků řízení mělo jinak dědictví, v němž není dostatek finančních prostředků na zaplacení všech zůstavitelových známých dluhů, připadnout (§ 462 občanského zákoníku), likvidaci dědictví s poukazem na výše zmíněná ustanovení navrhl, a že je tu mezi zůstavitelovými věřiteli přinejmenším jeden, který věci z dědictví k úhradě své pohledávky přijmout kategoricky odmítá. Už tím je dáno, že je výrok napadeného usnesení správný (a to včetně jeho vyzývací, resp. upozorňovací části - § 175t odst. 2 o.s.ř.). Správce daně formuloval své stanovisko opakovaně a přednesl i jeho vysvětlení, jež odvolatelem předpokládanou dohodu věřitelů o rozdělení věcí prakticky vylučuje. Že další z původně nesouhlasících věřitelů, resp. jeho hmotněprávní a procesní nástupce, dříve představené stanovisko přehodnotil a věci by ochoten přijmout, stejně jako odvolatel, byl, nemůže na věci nic měnit. Z výše uvedeného znění příslušných zákonných ustanovení vyplývá, že při rozhodování o nařízení likvidace dědictví také nehraje roli, v jakém stavu se aktuálně nachází zůstavitelův majetek, jmenovitě zda od zůstavitelova úmrtí došlo k jeho znehodnocení, kdo za ně případně odpovídá a jestli bude za svá pochybení postižen. Významná není ani výše pohledávek jednotlivých věřitelů, resp. poměr pohledávek věřitelů s převzetím věcí souhlasících na straně jedné a nesouhlasících na straně druhé. Návrhu státu na nařízení likvidace by bylo možno nevyhovět jedině tehdy, byli-li by ochotní přijmout věci věřitelé všichni. V projednávané věci pak tedy vzhledem k zápornému postoji správce daně ztrácí stanoviska ostatních věřitelů význam. To samozřejmě platí i pro pozici pozůstalé manželky. Z uvedených důvodů krajský soud napadené usnesení potvrdil (§ 219 o.s.ř.). P o u č e n í : Proti tomuto usnesení není dovolání přípustné, ledaže dovolací soud v dovolacím řízení dospěje k závěru, že jde o rozhodnutí zásadního právního významu. Dovolání by muselo být podáno do dvou měsíců od doručení tohoto usnesení, a to k Nejvyššímu soudu v B, prostřednictvím Okresního soudu v S. Odvolání proti tomuto usnesení není přípustné za žádných okolností. V HK dne 21. června 2010 předseda senátu