I. Dohoda o narovnání (§ 585 ObčZ) se svým obsahem může blížit dohodě o prominutí dluhu, uznání dluhu, může plnit funkci soluční i obligační. Rozhodování o vzdání se práva a prominutí pohledávky vyšší než 20 000 Kč je vyhrazeno zastupitelstvu obce. Proto je třeba funkci narovnání zkoumat, byla- li dohoda o narovnání učiněna za obec starostou. II. Předmětem dohody o narovnání mohou být i práva a povinnosti předtím deklarovaná pravomocným soudním rozhodnutím.

17Co 552/2009 R o z s u d e k Krajský soud v HK rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. VL, Ph. D., a soudců JUDr. ZJ a Mgr. TŠ ve věci žalobce XX CZ, a. s., se sídlem v xxx, IČ xxx, zastoupeného Mgr. MH, advokátem se sídlem v xxx, proti žalovanému Městu --, se sídlem Městského úřadu v xxx, zastoupenému JUDr. LM, advokátem se sídlem v xxx, o bezdůvodné obohacení ve výši 2.169.348 Kč s příslušenstvím a o náhradu škody ve výši 485.264,20 Kč s příslušenstvím, k odvolání žalovaného proti rozsudku Okresního soudu v HB ze dne 8. září 2009, č.j. 3C 10/2009 – 177, t a k t o : I. Rozsudek okresního soudu s e ve výroku I p o t v r z u j e . II. Ve výroku II s e rozsudek okresního soudu m ě n í tak, že se žaloba zamítá v části, v níž se žalobce domáhal, aby žalovanému byla uložena povinnost zaplatit mu částku 442.007,70 Kč s úrokem z prodlení z této částky. III. Žalovaný je povinen zaplatit žalobci náklady řízení před okresním soudem ve výši 143.245 Kč a před odvolacím soudem ve výši 71.599 Kč, a to do tří dnů od právní moci tohoto rozsudku k rukám zástupce žalobce. O d ů v o d n ě n í : Okresní soud shora označeným rozsudkem uložil žalovanému povinnost zaplatit žalobci částku 2.169.348 Kč s přesně uvedeným úrokem z prodlení do tří dnů od právní moci rozhodnutí (bod I výroku rozsudku okresního soudu), dále žalovanému uložil povinnost zaplatit žalobci částku 442.007,70 Kč s úrokem z prodlení z této částky přesně uvedeným rovněž do tří dnů od právní moci rozhodnutí (bod II), zamítl žalobu ohledně částky ve výši 43.256,50 Kč s úrokem z prodlení z této částky (bod III), zamítl dále žalobu ohledně přesně uvedené části úroku z prodlení (bod IV) a žalovanému uložil povinnost zaplatit žalobci na nákladech řízení částku 217.743 Kč do tří dnů od právní moci rozsudku k rukám jeho zástupce (bod V). Po skutkové stránce okresní soud vyšel z toho, že podle rozsudku Okresního soudu v HB ze dne 10.4.2000, č.j. 4C 49/99 – 152, ve spojení s rozsudkem Krajského soudu v HK ze dne 4.11.2002, č.j. 23Co 580/2000 – 206 (dále jen „exekuční titul“), byla právnímu předchůdci žalobce obchodní společnosti Dp, a. s. (dále jen „právní předchůdce žalobce“), uložena povinnost zaplatit žalovanému částku 2.332.075,70 Kč s úrokem z prodlení ve výši 17% od 24.12.1991 do zaplacení a náhradu nákladů řízení ve výši 323.160 Kč. Dovolací řízení zahájené dovoláním právního předchůdce žalobce proti posledně zmíněnému rozhodnutí odvolacího soudu bylo zastaveno pro zpětvzetí dovolání. Dne 27.6.2003 byla mezi žalovaným jako věřitelem a právním předchůdcem žalobce jako dlužníkem uzavřena dohoda nazvaná jako „dohoda o narovnání podle § 585 a násl obč. zák.“. V ní se právní předchůdce žalobce zavázal zaplatit žalovanému částku 2.294.820 Kč a zavázal se vzít zpět dovolání výše zmíněné s tím, že po splnění těchto povinností jsou účastníci zcela vyrovnáni. Toto mimosoudní vyrovnání bylo odsouhlaseno zastupitelstvem Města HB 28.4.2003. Žalovaný podal proti právnímu předchůdci žalobce návrh na nařízení exekuce 4.8.2006, exekuční řízení bylo vedeno u Městského soudu v B pod sp. zn. 96Nc 4771/2006. Dluh (v podobě zbývajícího úroku z prodlení ve výši 2.169.348 Kč) byl vymožen spolu s náklady exekuce ve výši 398.245,40 Kč a náklady oprávněného ve výši 38.288,30 Kč. Při právním posuzování věci se okresní soud nejprve zabýval otázkou aktivní legitimace žalobce. Dospěl k závěru, že žalobce je v této věci aktivně legitimován, vyšel přitom ze smlouvy o vkladu části podniku uzavřené 7.12.2006 mezi právním předchůdcem žalobce jako vkladatelem a mezi žalobcem, dále vyšel ze zápisu o převzetí části podniku z 31.12.2006, z výpisu z obchodního rejstříku, z organizační struktury právního předchůdce žalobce a konečně ze znaleckého posudku Ing. Š ze dne 1.12.2006. Okresní soud uzavřel, že na žalobce jako nabyvatele přešla všechna práva a závazky týkající se části podniku, a to ve smyslu § 59 odst. 5 a § 477 odst. 1 obchodního zákoníku. K takovému přechodu nebylo potřeba oznámení žalovanému. Dále se okresní soud zabýval námitkou žalovaného, že je zde překážka věci pravomocně rozsouzené. Tu posuzoval podle § 159a odst. 5 občanského soudního řádu (dále jen o. s. ř.). Této námitce nepřisvědčil, neboť zde sice jsou totožní účastníci řízení jako v předchozích dříve zmíněných řízeních, není však totožný předmět řízení. Dále se okresní soud zabýval povahou dohody uzavřené mezi právním předchůdcem žalobce a žalovaným. Uvedl, že podle obsahu se nejednalo o narovnání ve smyslu § 585 občanského zákoníku (dále jen OZ), neboť o sporných právech mezi účastníky dohody již bylo pravomocně rozhodnuto soudem. Dohoda však podle okresního soudu naplňuje znaky jiného právního úkonu, a sice privativní novace ve smyslu § 570 odst. 1 OZ, kterou rovněž zaniká dosavadní závazek, nahrazovaný závazkem novým, který je dlužník povinen plnit. Účastníci si v dohodě ujednali, že dlužník namísto úroku z prodlení ve výši 4.464.168 Kč zaplatí jen 2.294.820 Kč a vezme zpět jím podané dovolání. Tím došlo k nahrazení dosavadního závazku závazkem novým a současně k zániku dosavadního závazku. Žádný další úkon (v podobě prominutí dluhu) již nebylo zapotřebí. Takovou dohodu lze podle okresního soudu uzavřít i ohledně pohledávky přiznané soudním rozhodnutím. Dohoda je platná ve smyslu § 570 odst. 2 OZ, neboť byla uzavřena v písemné formě, netrpí žádnou vadou ve smyslu ustanovení § 37, § 39 a § 40 OZ, za žalovaného byla podepsána starostou a schválena zastupitelstvem ve smyslu § 85 písm. f) a § 103 odst. 1 zákona č. 128/2000 Sb., o obcích (obecní zřízení), ve znění účinném v době uzavření dohody (dále jen „zákon o obcích“). Žalovaný se bezdůvodně obohatil na úkor právního předchůdce žalobce, když se mu dostalo v exekučním řízení plnění ze závazku, který dříve dle zmíněné dohody zanikl. Po právní stránce vycházel tedy okresní soud z ustanovení § 451, § 456 a § 458 odst. 1 OZ. Žalovaný tím, že se domáhal nařízení exekuce k vymožení zaniklé pohledávky, porušil svou povinnost předcházet škodám. V příčinné souvislosti s tímto porušením povinnosti vznikla právnímu předchůdci žalobce majetková újma v podobě zaplacených nákladů exekuce soudnímu exekutorovi ve výši 398.245,40 Kč, nákladů oprávněného ve výši 38.288,30 Kč a nákladů jeho tehdejšího právního zástupce ve výši 5.474 Kč. K posledně uvedené částce připojil okresní soud výpočet, kterým odůvodnil svůj závěr, že žalobce v této části žaloby požadoval nárok ve větším rozsahu, než jaký mu ve skutečnosti přísluší. Rozhodnutí o části žaloby týkající se náhrady škody odůvodnil okresní soud ustanoveními § 415, § 420 odst. 1 a § 442 OZ. Při rozhodování o náhradě nákladů řízení zohlednil okresní soud tu skutečnost, že žalobce byl se svou žalobou částečně neúspěšný, ve smyslu § 142 odst. 2 o. s. ř. mu proto bylo přiznáno 96,8% jím vynaložených nákladů řízení. Proti rozsudku okresního soudu, a to výslovně proti jeho výrokům I, II a V se odvolal žalovaný. Okresnímu soudu vytýkal nesprávnost skutkových zjištění a právních závěrů. Žalovaný uvedl, že již v předchozím řízení namítal nedostatek věcné aktivní legitimace žalobce, okresní soud na tyto jeho výhrady v napadeném rozhodnutí vůbec nereagoval, své závěry patřičně nezdůvodnil. Předmětnou částku žalovanému uhradil právní předchůdce žalobce, přičemž žalobce v tomto řízení neprokázal, že je v tvrzeném odpovědnostním vztahu právním nástupcem. Zde došlo pouze k vložení části podniku, ani v obchodním rejstříku však není specifikováno, která část práv a povinností byla převedena. Postoupení pohledávky žalovanému oznámeno nebylo. Bylo na žalobci, aby prokázal, že daná pohledávka byla účetně evidována právě ve vložené jednotce „nákladové středisko provoz“. Žalobce svá tvrzení opřel o údajnou dohodu o narovnání ze dne 27.6.2003. V době uzavření této dohody však mezi účastníky nebyla žádná spornost práv, neboť dluh právního předchůdce žalobce byl jednoznačně určen pravomocným soudním rozhodnutím. Okresní soud tak správně dospěl k závěru, že se nejedná o dohodu o narovnání. Překvapivě však danou dohodu hodnotil jako dohodu podle § 570 odst. 1 OZ, tedy jako privativní novaci. Nic takového však žalobce v řízení ani netvrdil a takový závěr není podložen žádným důkazem. Žalovaný zopakoval důvody, které ho vedly k uzavření dohody s právním předchůdcem žalobce, a sice, že po nabytí právní moci exekučního titulu dlužník přes výzvy žalovaného nesplnil svou povinnost, žalovaný proto zahájil exekuční řízení, poté byl dlužníkem kontaktován s tím, že v případě vymáhání dluhu bude přehodnocena další existence pobočky předchůdce žalobce v HB. Pod touto hrozbou žalovaný na dohodu přistoupil s tím, že pokud právní předchůdce žalobce uhradí část dluhu a provozovna bude nadále ve městě působit, pak dojde následně k prominutí zbytku dluhu. Právní předchůdce žalobce však provozovnu ve městě zrušil, proto již k prominutí zbytku dluhu nedošlo. Dohoda o prominutí dluhu podle § 574 OZ by navíc byla ve výlučné pravomoci zastupitelstva. Podle žalovaného se v daném případě nejedná o privativní novaci, což vyplývá z označení smlouvy a jejího textu. Z něj je patrný jasný úmysl stran uzavřít dohodu o narovnání. V textu dohody není použito slovo „namísto“. Dané ujednání by bylo možno považovat za kumulativní novaci ve smyslu § 516 OZ ohledně splatnosti části úroku z prodlení. I pokud by se však o privativní novaci jednalo, svou podstatou by se jednalo o prominutí dluhu, které by muselo schválit zastupitelstvo podle § 85 písm. f) zákona o obcích. K tomu nedošlo, proto daný právní úkon byl neplatný podle § 41 odst. 2 téhož zákona. Za schválení zastupitelstvem nelze považovat usnesení zastupitelstva ze dne 28.4.2003, které se týkalo pouze splácení části úroků z prodlení, netýkalo se zbytku úroků z prodlení. Navíc nebyl schválen konkrétní právní úkon. Žalovaný dále namítal, že pokud by soud rozhodoval o oprávněnosti žalobou požadovaného plnění, pak by rozhodoval o něčem, o čem již jednou bylo pravomocně rozhodnuto. Žalovaný plnění obdržel podle pravomocného exekučního titulu a podle pravomocného usnesení o nařízení exekuce, nikoli tedy bez právního důvodu. Škoda, jejíhož nahrazení se žalobce v řízení domáhá, vznikla pouze tím, že jeho právní předchůdce včas nesplnil své povinnosti. Náhrada nákladů předchozího řízení je pak důsledkem neúspěchu v řízení. Právní předchůdce žalobce se přitom odvolal proti usnesení o nařízení exekuce a podal i návrh na její zastavení. Obojí však vzal zpět a zavinil tak, že jeho námitky nebyly v exekučním řízení projednány. Nemůže se tudíž nyní touto cestou domáhat náhrady škody. Okresní soud své rozhodnutí ohledně náhrady škody navíc řádně nezdůvodnil. Rozhodnutí o náhradě nákladů řízení vydané v exekučním řízení nelze přezkoumávat způsobem, jak to učinil soud prvního stupně. I v této souvislosti namítl žalovaný překážku věci dříve rozsouzené. Právní předchůdce žalobce měl podle žalovaného vše řešit v řízení o zastavení exekuce podle § 268 odst. 1 písm. h) o. s. ř., jeho námitky nelze řešit až následně ve sporném řízení o bezdůvodné obohacení a o náhradu škody. Žalovaný navrhl rozsudek okresního soudu změnit tak, že žaloba bude zamítnuta, eventuálně navrhl jeho zrušení a vrácení věci okresnímu soudu k dalšímu řízení. Žalobce se s rozsudkem okresního soudu do značné míry ztotožnil a navrhl jej potvrdit. K vlastní aktivní legitimaci žalobce uvedl, že ta byla v řízení prokázána smlouvou o vkladu části podniku ze 7.12.2006, zápisem o převzetí podniku z 31.12.2009, výpisy z obchodního rejstříku a znaleckým posudkem Ing. Š. Otázku právního nástupnictví žalovaný podle žalobce relevantně nesporuje. Žalobce poukázal na to, že uplatněná pohledávka byla v posledně zmíněném znaleckém posudku oceněna, že oznámení postoupení pohledávky není podmínkou účinnosti postoupení podle § 526 OZ. Nedostatek oznámení by znamenal jen to, že žalovaný může plnit postupiteli, což však žalovaný netvrdí. Nadto se v této věci jednalo o přechod pohledávky ve smyslu § 477 a § 487 obchodního zákoníku. Žalobce nesouhlasí s posouzením dohody uzavřené mezi jeho právním předchůdcem a žalovaným ze strany okresního soudu. Spornost a pochybnost práv a povinností je nutno posuzovat nikoliv objektivně, ale subjektivně. V daném případě bylo právním předchůdcem žalobce podáno dovolání, z čehož je patrno, že otázky řešené v exekučním titulu považoval za sporné. Proto právní předchůdce žalobce přistoupil k uzavření dohody o narovnání. Žalovaný dále poukázal na ustanovení § 586 odst. 1 OZ, podle kterého omyl o tom, co je sporné, nezpůsobuje neplatnost dohody o narovnání. Z čl. VI zmíněné dohody vyplývá, že po splnění podmínek ze strany právního předchůdce žalobce jsou účastníci zcela vyrovnáni. Možnost věřitele vymáhat plnou výši úroků z prodlení pak podle čl. V dohody byla vázána na nesplnění sjednaných podmínek ze strany právního předchůdce žalobce. Z těchto formulací je jasný úmysl stran dohody vypořádat veškerá práva a povinnosti, úmysl práva narovnat. Žalobce poukázal na rozhodnutí dovolacího soudu a soudu ústavního, podle kterých má přednost výklad právního úkonu upřednostňující jeho platnost. Ze zákona nevyplývá nemožnost modifikovat právní vztah cestou dohody o narovnání v případě, že o daných právech bylo rozhodnuto soudem. Takový závěr by navíc odporoval smluvní volnosti. Předmětnou dohodu navíc připravil zástupce žalovaného, ten se tak nemůže dovolávat její neplatnosti. To se týká i případného neudělení souhlasu zastupitelstvem. K odvolacím námitkám žalovaného ohledně právního posouzení dohody žalobce dále uvedl, že se v daném případě jednalo o právní hodnocení, přičemž okresní soud nebyl vázán právním názorem žalobce, nijak nenahrazoval žádná jeho tvrzení, jak se mylně domnívá žalovaný. Žalovaný pak v odvolání opět popisuje důvody, které ho k uzavření dohody měly vést, a podmínky údajně s dohodou dojednané. Tato tvrzení žalovaného však nejsou nijak podložena. Z počínání žalovaného lze dovodit, že se jedná z jeho strany o pomstu za uzavření provozu právního předchůdce žalobce v HB, ke kterému došlo z ekonomických důvodů. Jednání žalovaného, který přes závazek převzatý v dohodě přistoupil k exekuci, bylo v rozporu s dobrými mravy a zásadou pacta sunt servanda. Žalovaný nesprávně uvádí, že na základě dohody bylo nezbytné uzavřít dohodu o prominutí dluhu podle § 574 OZ. Tomuto názoru jednoznačně odporuje znění čl. VI dohody, jakož i vzájemná korespondence, která proběhla mezi zástupci účastníků, zejména žalobce připomněl dopis adresovaný zástupci jeho právního předchůdce, datovaný 7.5.2003. Neopodstatněná je pak námitka žalovaného, že nerozhodlo zastupitelstvo v souladu se zákonem o obcích. O opaku svědčí zápis z jednání zastupitelstva ze dne 28.4.2003, jehož obsah je zcela jednoznačný. O existenci takového souhlasu svědčí i dopis posledně zmíněný. Okresní soud správně rozhodl i o části žaloby týkající se náhrady škody. Žalovaný porušil závazek neuplatňovat nárok tím, že podal návrh na nařízení exekuce. V souvislosti s tím byl právní předchůdce žalobce nucen v exekučním řízení vynaložit náklady. Jeho nárok na náhradu škody má proto opodstatnění z hlediska § 420 odst. 1 OZ. Odvolací soud po zjištění, že odvolání bylo podáno oprávněnou osobou, v zákonné lhůtě a že je přípustné (§ 201, a contr. § 202, § 204 odst. 1 o. s. ř.), přezkoumal rozsudek okresního soudu (§ 212 o. s. ř.), přezkoumal rovněž řízení jeho vydání předcházející, přihlížel přitom k možným vadám, ke kterým je povinen přihlížet (§ 212a o. s. ř.), při jednání (§ 214 odst. 1 o. s. ř.) a dospěl k závěru, že odvolání žalovaného je opodstatněné pouze v části, ve které směřovalo proti rozhodnutí soudu prvního stupně o náhradě škody. Podaným odvoláním nebyly napadeny výroky rozsudku okresního soudu označené III a IV, které tak nabyly samostatně právní moci dnem následujícím poté, co poslednímu z účastníků uplynula lhůta pro podání odvolání (§ 159, § 206 odst. 2 a § 212 o. s. ř.). Odvolací soud nemá výhrad vůči skutkovým závěrům soudu prvního stupně, který zjistil úplně a řádně skutkový stav (§ 6, § 120 a § 153 odst. 1 o. s. ř.) a který provedené důkazy hodnotil v souladu se zásadami předvídanými v § 132 o. s. ř. V tomto směru tedy odvolací soud zcela odkazuje na odůvodnění napadeného rozsudku. Z důvodů níže uvedených však odvolací soud nesouhlasí s částí právních závěrů soudu prvního stupně. Žalovaný ve svém odvolání vytýká rozsudku okresního soudu jeho nepřezkoumatelnost, když podle jeho názoru okresní soud řádně své rozhodnutí neodůvodnil a opomněl se vypořádat s argumentací uplatněnou žalovaným již v prvostupňovém řízení. Odvolací soud se tedy předně zabýval tím, zda jsou dány důvody pro zrušení napadeného rozsudku pro nepřezkoumatelnost ve smyslu § 219a odst. 1 písm. b) o. s. ř. Takové důvody shledány nebyly. Odůvodnění napadeného rozsudku odpovídá požadavkům vyplývajícím z § 157 odst. 2 o. s. ř., neboť soud prvního stupně v odůvodnění svého rozhodnutí zmínil přednesy účastníků, stručně a jasně vyložil, které skutečnosti má za prokázané a které nikoliv, je patrno, o které důkazy okresní soud svá skutková zjištění opřel, v odůvodnění je uveden závěr o skutkovém stavu stejně jako posouzení věci po stránce právní. Ostatně o přezkoumatelnosti napadeného rozsudku dostatečně svědčí ta skutečnost, že žalovaný se závěry soudu prvního stupně v odůvodnění napadeného rozsudku uvedenými obšírně polemizuje. Odvolatel dále opakuje dříve již vznesenou námitku překážky věci pravomocně rozhodnuté, tedy svou výtku neodstranitelného nedostatku podmínky řízení ve smyslu § 103 a § 159a odst. 5 o. s. ř. S touto námitkou se – a zcela správně – vypořádal již okresní soud. O stejnou věc se jedná tehdy, pokud v novém řízení jde o tentýž nárok nebo stav, o němž již bylo pravomocně rozhodnuto, a týká-li se stejného předmětu řízení a týchž osob. V této věci je dána totožnost účastníků v tomto řízení a v řízení předcházejících (vycházeje z toho, že žalobce je právním nástupcem obchodní společnosti Dp, a. s., v důsledku singulární sukcese), není však dána totožnost předmětu řízení, neboť ten vyplývá z naprosto odlišných skutkových tvrzení uplatněných žalobcem, vyplývá z jiného skutku. Odvolací soud proto neshledal důvod pro zrušení napadeného rozsudku ve smyslu § 219a odst. 1 písm. a) o. s. ř. a pro následné zastavení řízení podle § 221 odst. 1 písm. c) o. s. ř. Odvolací soud nemá výhrady k závěrům okresního soudu týkajícím se posouzení žalobcovy věcné aktivní legitimace. K odůvodnění rozsudku okresního soudu je možno v této otázce dodat následující. Žalobce se v tomto řízení domáhá vrácení plnění poskytnutého žalovanému jiným subjektem – Dp, a. s., a náhrady škody vzniklé jinému subjektu – opět Dp, a. s. Otázkou tedy bylo, zda je ohledně těchto pohledávek (z důvodu bezdůvodného obohacení a náhrady škody) žalobce právním nástupcem Dp, a. s. Tuto otázku je nutno posuzovat z hlediska povahy daných pohledávek – bezdůvodného obohacení a náhrady škody, které mají bezesmluvní základ, a dále z toho hlediska, že dané pohledávky měly vztah k „středisku“ Dp, a. s., (nesporné přitom mezi účastníky tohoto řízení bylo, že předchozí řízení mezi žalovaným jako žalobcem a Dp, a. s., jako žalovaným se daného střediska týkalo – srov. protokol o jednání ze dne 12.5.2009 na č.l. 113-115 spisu). Daného právního vztahu se jistě týkala i dohoda uzavřená mezi Dp, a. s., a žalovaným a musí se ho tak týkat i odpovědnostní vztahy vyplývající z porušení této dohody, tedy odpovědnost za bezdůvodné obohacení a za náhradu škody. V řízení před okresním soudem bylo prokázáno, že obchodní společnost Dp, a. s., vložila jako nepeněžitý vklad právě danou samostatnou organizační složku za účelem zvýšení základního kapitálu žalobce, přičemž vkládaná část podniku byla mimo jiné tvořena i nehmotnými složkami podnikání – tedy právy a závazky týkajícími se dané složky (což vyplývá z čl. II a III smlouvy o vkladu části podniku ze dne 7.12.2006, založené ve spisu na č.l. 9-28, ve spojení se zápisem o převzetí části podniku, založeném na č.l. 29 spisu, a se znaleckým posudkem Ing. Š ze dne 1.12.2006, založeným na č.l. 137 spisu Městského soudu v B sp. zn. 96Nc 4771/2006). Podstatná je i vůle Dp, a. s., projevená v exekučním řízení vedeném u Městského soudu v B pod posledně uvedenou spisovou značkou (srov. č.l. 84 zmíněného exekučního spisu), kdy ze strany zmíněné společnosti došlo k návrhu, aby na její místo v řízení nastoupil žalobce jako právní nástupce. Z toho vyplývá shodná vůle Dp, a. s., i žalobce, aby právě tyto pohledávky přešly na žalobce. Ve světle této jednoznačně projevené vůle žalobce a obchodní společnosti Dp, a. s., je nutno vykládat dříve zmíněné právní úkony týkající se vkladu části podniku. K přechodu předmětných pohledávek tak v této věci došlo dle § 59 odst. 5 a § 477 odst. 1 (ve spojení s § 487) obchodního zákoníku. Pokud přechod pohledávek nebyl oznámen žalovanému jako dlužníkovi, má to pouze ten význam, že žalovaný se mohl zprostit svého závazku plněním původnímu věřiteli, tedy Dp, a. s., (srov. § 526 odst. 1 OZ použitý podle § 477 odst. 2 obchodního zákoníku). Takové plnění však žalovaný netvrdí a z ničeho nevyplývá, že by na žalovaném tytéž pohledávky vymáhal subjekt odlišný od žalobce. Naopak z ničeho nelze dovodit, že by právě dané pohledávky, které jsou předmětem tohoto řízení, nepřešly na žalobce stejně jako ostatní majetek týkající se dané organizační složky Dp, a. s. (části podniku). Při posouzení části žaloby týkající se bezdůvodného obohacení je nutno především zodpovědět nastolené otázky týkající se povahy, platnosti a výkladu dohody uzavřené 27.6.2003 mezi žalovaným a mezi právním předchůdcem žalobce. Podle § 585 odst. 1 OZ dohodou o narovnání mohou účastníci upravit práva mezi nimi sporná nebo pochybná. Dohoda, kterou mají být mezi účastníky upravena veškerá práva, netýká se práv, na něž účastník nemohl pomýšlet. Podle odst. 3 téhož ustanovení dosavadní závazek je nahrazen závazkem, který vyplývá z narovnání. Podle výše citovaného ustanovení je narovnání dohodou účastníků závazkového právního vztahu, kterou účastníci odstraňují spornost nebo pochybnost vzájemných práv a povinností tím, že je ruší a nahrazují je novými. Dosavadní závazek tak zaniká a je nahrazen závazkem novým, který vyplývá z narovnání. Narovnáním mohou být upravena mezi účastníky jakákoliv sporná práva, kterými mohou disponovat. Sporností práv ve smyslu § 585 OZ se nemíní soudní spory, nýbrž rozdílný názor účastníků na otázku existence, platnosti závazku, jeho kauzy či obsahu (popř. v jakém rozsahu, má být plněno, kdy apod.). Stačí, že jedné ze stran se určité právo, které je součástí jejich vzájemného právního vztahu, jeví sporným bez ohledu na to, zda spor objektivně existuje. Může jít o pochybnost subjektivní povahy, jejíž příčinou může být i omyl. Pochybnosti se mohou týkat otázek skutkových i právních. Účelem narovnání není zjistit, jak se věci ve skutečnosti mají, ale předejít dalším nesrovnalostem nebo sporům tím, že původní závazek, v němž se sporné právo vyskytlo, se ruší a nahradí závazkem novým (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 26.2.2009, sp. zn. 33Odo 1560/2006, zmiňovaný již v odůvodnění rozsudku okresního soudu). V posuzované věci byla spornost práv ve vztahu mezi žalovaným a právním předchůdcem žalobce dána, a to alespoň ze strany právního předchůdce žalobce, jehož pochybnost o existenci práva žalovaného našla svůj odraz i v tom, že bylo podáno dovolání proti rozhodnutí odvolacího soudu, kterým byla existence práva žalovaného deklarována. Z obsahu uzavřené dohody vyplývá vůle účastníků upravit vzájemná práva a povinnosti související se soudním sporem, resp. s jeho ukončením, a to práva, která byla z důvodu shora uvedeného sporná. Z právního předpisu nevyplývá zákaz narovnat práva – považovaná za sporná – pokud o nich již bylo pravomocně rozhodnuto soudem. Při absenci takového zákonného zákazu je věcí smluvní volnosti účastníků občanskoprávních vztahů takovou dohodu uzavřít i v případě, že sporná práva byla předmětem pravomocného soudního rozhodnutí. To ostatně vyplývá i z té skutečnosti, že podle zákonné úpravy na platnost narovnání nemá vliv, pokud si strany v dohodě nově upravily určité právo, které bylo zcela nepochybné a které tedy za sporné považovala pouze jedna ze stran, a to omylem (srov. § 586 odst. 1 OZ). O tom, že se v daném případě skutečně jednalo o dohodu narovnání, jednoznačně svědčí jak obsah daného právního úkonu, tak jednoznačně formulované stanovisko obou účastníků tohoto řízení, že úmysl smluvních stran směřoval k narovnání. Odvolací soud tedy na rozdíl od soudu prvního stupně uzavírá, že dohoda uzavřená 27.6.2003 mezi právním předchůdcem žalobce a mezi žalovaným je dohodou o narovnání. S ohledem na část argumentace odvolatele však v této souvislosti odvolací soud zároveň uvádí, že na věcnou správnost rozhodnutí okresního soudu o části žaloby týkající se bezdůvodného obohacení nemělo vliv to, že okresní soud tento žalobou uplatněný nárok odvíjel od toho, že se v daném případě jednalo o dohodu podle § 570 odst. 1 OZ, tedy o privativní novaci. Jak privativní novace, tak narovnání mají totiž za následek (jako instituty zařazené v občanském zákoníku, části osmé – závazkové právo, hlava první – obecná část, oddíl šestý – zánik závazku) zánik původního závazku právního předchůdce žalobce deklarovaného v exekučním titulu. Pro úplnost pak ještě odvolací soud uvádí, že rozhodnutí okresního soudu nebylo možno považovat za překvapivé s ohledem na odlišné právní posouzení v porovnání s právním posouzením prezentovaným v průběhu řízení žalobcem. Žalobce totiž vůbec není povinen právní posouzení jím tvrzených rozhodných skutečností činit. Okresní soud zde právně posuzoval žalobcem tvrzené skutečnosti, jeho právní posouzení nevyvolalo žádnou potřebu doplnění žalobních tvrzení či doplnění dokazování. Procesní postup okresního soudu předcházející vyhlášení napadeného rozsudku tedy nelze považovat za vadný, byť se odvolací soud nakonec s právním posouzením dané dohody učiněným okresním soudem z důvodů shora vyložených neztotožnil. Spornou byla dále otázka platnosti dohody v tom smyslu, zda se jednalo o právní úkon vyžadující schválení zastupitelstvem města a pokud ano, zda k takovému schválení došlo. Podle ustanovení § 85 písm. f) zákona o obcích zastupitelstvu obce je dále vyhrazeno rozhodování o vzdání se práva a prominutí pohledávky vyšší než 20.000 Kč. Podle § 41 odst. 2 téhož zákona právní úkony, které vyžadují schválení zastupitelstva obce, popřípadě rady obce, jsou bez tohoto schválení od počátku neplatné. S odvolatelem lze souhlasit v tom, že se v daném případě jednalo o právní úkon učiněný starostou vyžadující schválení zastupitelstvem obce, avšak pouze v rozsahu, v němž narovnání plnilo funkci soluční, kde se tedy svým obsahem blížilo prominutí dluhu (dohoda o narovnání se totiž podle okolností blíží částečně dohodě o prominutí dluhu, o uznání dluhu, dohodě zakládající nový závazek, plní tedy funkci soluční a obligační – srov. Eliáš, K. a kol: Občanský zákoník, Velký akademický komentář, Linde Praha, a. s., 2008, str. 1706). Při porovnání rozsahu původního závazku a závazku nového, vzniklého z dohody o narovnání, je zřejmé, že narovnání zde mělo částečně povahu prominutí dluhu. Oprávnění rozhodovat o právních úkonech obce, tedy o tom, zda a případně jaký právní úkon obec učiní, je ze zákona beze zbytku rozděleno mezi obecní radu a mezi obecní zastupitelstvo. Žádný z těchto orgánů nemůže vystupovat jménem obce navenek. Toto oprávnění podle § 103 odst. 1 zákona o obcích přísluší starostovi, proto také toliko starosta obce může jejím jménem jednat, může tedy mimo jiné uzavřít dohodu o narovnání, která má za následek částečný zánik závazku a obsahově se tedy blíží prominutí dluhu. Starosta obce však nemůže vytvářet sám vůli obce, může tuto vůli pouze navenek sdělovat a projevovat. Rozhodnutí obecního zastupitelstva je třeba v daných souvislostech považovat za zákonem stanovenou podmínku právního úkonu, přičemž právní úkon starosty, vyžadující schválení zastupitelstvem obce provedený, bez takového předchozího schválení, je neplatný podle výše citovaného ustanovení § 41 odst. 1 OZ. Jinými slovy starosta obce není oprávněn jménem obce učinit právní úkon, ohledně kterého je vyhrazeno rozhodování zastupitelstvu obce podle § 85 zákona o obcích, dokud zákonem požadované rozhodnutí tohoto orgánu chybí (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 14.6.2006, sp. zn. 30Cdo 3130/2005). V této věci již soud prvního stupně správně zjistil, že zastupitelstvo města o daném právním úkonu rozhodlo, což vyplývá ze zápisu z jednání zastupitelstva, datovaného 28.4.2003 (založeného ve spise na č.l. 131-133), existence takového rozhodnutí zastupitelstva byla konstatována i v dopise zástupce žalovaného ze dne 7.5.2003 (založeného ve spise na č.l. 125). Obsah zápisu z jednání zastupitelstva je jednoznačný, je z něj patrna vůle zastupitelstva, se kterou není daný právní úkon (dohoda o narovnání) v rozporu, a to ani v jeho části podléhající rozhodování zastupitelstva. Sama obec přitom o projevené vůli pochybnosti neměla, o čemž svědčí posledně zmíněný dopis ze 7.5.2003, v němž zástupce města ujistil právního předchůdce žalobce o existenci zákonem požadovaného schválení, což je významné z hlediska právní jistoty. Za nastalé situace nemohl mít právní předchůdce žalobce pochybnosti o řádném způsobu vytvoření vůle obce. K námitce žalovaného, že zastupitelstvo zde nevyslovilo souhlas se všemi podstatnými náležitostmi narovnání, je nutno dodat, že z hlediska ustanovení § 85 písm. f) zákona o obcích to nebylo zapotřebí. Musela být vytvořena vůle obce ohledně odpuštění placení části úroků z prodlení ze strany právního předchůdce žalobce, a k tomu zde došlo. Ze zápisu o jednání zastupitelstva výše zmíněného vyplývá existence rozhodnutí zastupitelstva o udělení souhlasu s mimosoudním vyrovnáním úroků z prodlení tak, že bude uhrazena jeho část. Jednalo se tedy o udělení souhlasu ze strany zastupitelstva k uzavření určité smlouvy a tím byla vytvořena vůle obce v zásadních bodech. Starosta obce následně při uzavírání dohody o narovnání jednal pouze v rámci tohoto rozhodnutí. Při výkladu dohody uzavřené mezi žalovaným a právním předchůdcem žalobce je nutno vyjít z ustanovení § 35 odst. 2 OZ, podle kterého právní úkony vyjádřené slovy je třeba vykládat nejenom podle jejich jazykového vyjádření, ale zejména též podle vůle toho, kdo právní úkon učinil, není-li tato vůle v rozporu s jazykovým projevem. Článek V dané dohody zní: „Pokud dlužník dodrží splátkový kalendář v čl. III uvedený a vezme v dohodnuté lhůtě zpět podané dovolání, promine mu věřitel zbylou výši soudem určeného úroku z prodlení. Pokud dlužník dohodnuté závazky nesplní, bude věřitel vymáhat plnou výši úroků z prodlení.“ Článek VI dohody pak zní: „Účastníci této dohody potvrzují, že zaplacením částky 2.294.820 Kč dohodnutým způsobem a zpětvzetím dovolání jsou upraveny všechny vzájemné závazky účastníků vyplývající z výše uvedeného nároku na zaplacení dlužné částky a vznikající na základě soudního rozhodnutí uvedeného v čl. I smlouvy. Po splnění povinností stanovených touto dohodou budou její účastníci zcela vyrovnáni a nebudou mít vůči sobě žádné nároky související s touto smlouvou.“ Daná ustanovení smlouvy je nutno vykládat ve vzájemné souvislosti, nelze činit závěr o obsahu ujednání účastníků pouze z některého z nich, vytrženého z kontextu smlouvy. Článek V je z hlediska jeho druhé věty naprosto jasný v tom smyslu, že nebylo ujednáno jakési budoucí možné prominutí dluhu. Článek VI pak bez jakýchkoli pochybností vede k závěru, že se v daném případě skutečně jednalo o dohodu o narovnání. Nejedná se o formulace nejasné či neurčité. Navíc text smlouvy tvořil zástupce žalovaného (srov. vyjádření při jednání okresního soudu dne 12.5.2009 vyplývající z protokolu na č.l. 113-115 spisu). Potom by však eventuální nejasnosti ve smlouvě musely být přičteny k tíži tomu, kdo ji formuloval (Ambiguitas contra stipulatorem est). Danou zásadu, kterou formuloval Celsus a která je v našem pozitivním právu upravena v § 266 odst. 4 obchodního zákoníku, je nutno považovat za jednu ze základních zásad používaných při interpretaci právních úkonů. K další části žalovaného argumentace je nutno uvést, že z dohody nevyplývá žádné ujednání účastníků ohledně zachování provozu právního předchůdce žalobce v HB. V celém textu dohody není o ničem podobném žádná zmínka. Pokud snad existovalo takové ujednání v ústní formě (což žalobce popírá), pak by jej bylo nutno považovat za neplatné ve smyslu § 40 odst. 2 OZ. Žalovaný dále vznášel výhrady proti samotné podstatě uplatnění nároku na vydání bezdůvodného obohacení ze strany žalobce. Podle § 451 odst. 1 OZ, kdo se na úkor jiného bezdůvodně obohatí, musí obohacení vydat. Podle odst. 2 téhož ustanovení bezdůvodným obohacením je majetkový prospěch získaný plněním bez právního důvodu, plněním z neplatného právního úkonu nebo plněním z právního důvodu, který odpadl, jakož i majetkový prospěch získaný z nepoctivých zdrojů. Podle § 456 OZ předmět bezdůvodného obohacení se musí vydat tomu, na jehož úkor byl získán. Nelze-li toho, na jehož úkor byl získán, zjistit, musí se vydat státu. Právním předchůdcem žalobce bylo žalovanému plněno bez právního důvodu, neboť v okamžiku, kdy žalovaný přijal plnění od Dp, a. s., již pro přijetí plnění právní důvod, deklarovaný pravomocným soudním rozhodnutím, neexistoval, zanikl totiž po vydání exekučního titulu v důsledku dohody o narovnání. Žalovaný tak musí bezdůvodné obohacení žalobci vydat. Práva a povinnosti deklarovaná soudním rozhodnutím (v daném případě se jednalo o soudní rozhodnutí deklaratorní povahy) totiž mohou zaniknout i jiným způsobem než splněním ze strany povinného, ať již dobrovolným či nuceným, cestou výkonu rozhodnutí či exekuce. Mohou zaniknout kupříkladu v důsledku prominutí dluhu, privativní novace, či – jako v tomto případě – v důsledku dohody o narovnání uzavřené mezi účastníky sporu poté, co byl spor ukončen pravomocným soudním rozhodnutím. Jestliže pak oprávněný z exekučního titulu přijme podle něj plnění, ač závazek exekučním titulem deklarovaný zanikl, pak se jedná o plnění bez právního důvodu. Z tohoto hlediska na posuzovaný případ nedopadá rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 13.6.2000, sp. zn. 25Cdo 5/2000, publikovaný ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek pod R 48/2001. Závaznost pravomocného deklaratorního rozhodnutí pro účastníky řízení, vyplývající z § 159a odst. 1 o. s. ř., totiž nebrání smluvní volnosti účastníků řízení. Deklaratorní rozhodnutí konstatuje existenci či neexistenci právního vztahu, jde o autoritativní zjištění stavu, který tu byl v době vydání rozhodnutí. Takové rozhodnutí účastníkům nebrání, aby následně závazek změnili ohledně jeho obsahu či subjektů, aby jej zajistili, či aby činili právní úkony směřující k jeho zániku. Odvolací soud z důvodů výše uvedených rozsudek okresního soudu ve výroku I podle § 219 o. s. ř. potvrdil. Odvolací soud se neztotožňuje s právním posouzením žalobou uplatněného nároku na náhradu škody ze strany okresního soudu. Podle § 420 odst. 1 OZ každý odpovídá za škodu, kterou způsobil porušením právní povinnosti. Základními předpoklady pro odpovědnost za škodu jsou porušení právní povinnosti, vznik škody, příčinná souvislost a zavinění. Žalobce zde dovozoval porušení právní povinnosti ze strany žalovaného v podobě porušení povinnosti vyplývající z dohody o narovnání, jedná se tedy o uplatnění odpovědnosti vůči spolukontrahentovi. Porušení povinnosti mělo u žalovaného podle žalobce spočívat v tom, že žalovaný jednal způsobem směřujícím k vymožení plnění dle exekučního titulu, ač mu bylo známo, že závazek právního předchůdce žalobce, deklarovaný exekučním titulem, zanikl v důsledku smlouvy uzavřené mezi účastníky. V příčinné souvislosti s daným jednáním žalovaného pak měl právní předchůdce žalobce vynaložit náklady v exekučním řízení v podobě náhrady nákladů řízení, náhrady nákladů exekuce a v podobě uhrazení nákladů vlastního právního zástupce. Žalobce vysvětloval, že jeho právní předchůdce si z ekonomických důvodů nemohl dovolit trvat na podaném odvolání proti usnesení o nařízení exekuce a na podaném návrhu na zastavení exekuce, nemohl tedy vyčkávat vyřešení jeho námitek v exekučním řízení. Raději tedy strpěl jemu nepříznivé rozhodnutí o nákladech exekuce a náhradě nákladů exekučního řízení. Potom však vyvstává otázka, zda je dána příčinná souvislost mezi porušením povinnosti ze strany žalovaného a mezi majetkovou újmou utrpěnou právním předchůdcem žalobce. Důvod, pro který právní předchůdce žalobce ukončil exekuci a zabránil tak projednání jeho námitek v exekučním řízení, totiž tkvěl v jeho ekonomických zájmech. Na těch žalovaný nenesl žádnou vinu. Z obsahu exekučního spisu vedeného Městským soudem v B pod sp. zn. 96Nc 4771/2006 navíc vyplývá, že právní předchůdce žalobce měl zřejmě mylnou právní představu ohledně možnosti zastavení exekuce (a tím i pro něj pozitivního rozhodnutí o jejich nákladech) v případě zaplacení vymáhané pohledávky. To vyplývá z rozhodnutí Krajského soudu v B, č.j. 20Co 237/2007 – 317, usnesení Nejvyššího soudu ze dne 12.8.2008, č.j. 20Cdo 5157/2007 – 340, a usnesení Ústavního soudu ze dne 10.9.2008, sp. zn. II US 2745/2007. Navíc rozhodování o náhradě nákladů řízení patří do pravomoci orgánu, který příslušné řízení vede. Žaloba, kterou se žalobce domáhá zaplacení částky představující náklady jiného řízení z titulu náhrady škody nemůže být úspěšná, neboť by tak docházelo k obcházení příslušné zvláštní právní úpravy náhrady nákladů řízení. Majetková újma, kterou žalobce tvrdí a jejíž náhrady se dožaduje, má zjevně charakter nákladů předchozího exekučního řízení, k jejich vypořádání však sloužilo zásadně samo řízení, ve kterém tyto náklady vznikly. O částkách, které byly žalovanému zaplaceny na náhradě nákladů exekučního řízení, jakož i o částkách, které byly zaplaceny na nákladech exekuce, bylo jako o nároku majícím základ v procesním právu rozhodnuto v předchozím exekučním řízení v rámci rozhodování o nákladech řízení. Těmito rozhodnutími je soud vázán (srov. odůvodnění výše již zmíněného rozhodnutí publikovaného ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek pod R 48/2001). Žalobci proto nesvědčí právo na náhradu škody, a to ani z hlediska ustanovení § 420 odst. 1 OZ, ani z hlediska ustanovení § 417 odst. 1 OZ. Odvolací soud z důvodů výše uvedených rozsudek okresního soudu ve výroku II podle § 220 odst. 1 písm. a) o. s. ř. změnil tak, že v části týkající se náhrady škody žalobu zamítl. O náhradě nákladů řízení před soudy obou stupňů bylo rozhodnuto podle § 224 odst. 1 a 2 a § 142 odst. 2 o. s. ř. V řízení před soudem prvního stupně se žalobce domáhal, aby žalovanému byla uložena povinnost zaplatit mu částku 2.654.612,20 Kč. Vyhověno bylo jeho žalobě v rozsahu 2.169.348 Kč. Žalobce byl tudíž úspěšný v rozsahu 81,7%, neúspěšný v rozsahu 18,3%, vzniklo mu tak právo na náhradu nákladů řízení před soudem prvního stupně co do 63,4%. V řízení před okresním soudem žalobce vynaložil náklady v podobě zaplaceného soudního poplatku 106.190 Kč, odměny advokáta ve výši 90.400 Kč (§ 3 odst. 1 bod 5 vyhlášky č. 484/2000 Sb., v platném znění), 8 paušálních náhrad hotových výdajů po 300 Kč, 24 náhrad zmeškaného času po 100 Kč, cestovného ve výši 4.591 Kč (§ 13 odst. 3 a 4 a § 14 vyhlášky č. 177/1996 Sb., advokátního tarifu, v platném znění) a daně z přidané hodnoty ve výši 19.958 Kč (§ 137 odst. 3 o. s. ř.). Celkem žalobce v řízení před okresním soudem vynaložil na nákladech 225.939 Kč, z toho 63,4% činí 143.245 Kč. Předmětem odvolacího řízení byla částka 2.611.355,70 Kč. Žalobce zaznamenal úspěch v rozsahu 2.169.348 Kč, neúspěch v rozsahu 442.007,70 Kč. Úspěšný tak byl v rozsahu 83,1%, nespěšný v rozsahu 16,9%, pročež má právo na náhradu nákladů odvolacího řízení co do 66,2%. V řízení před krajským soudem žalobce vynaložil náklady v podobě odměny advokáta 89.530 Kč (§ 3 odst. 1 bod 5, § 10 odst. 3 vyhlášky č. 484/2000 Sb., v platném znění), 2 paušálních náhrad hotových výdajů po 300 Kč (§ 13 odst. 3 advokátního tarifu), to vše zvýšeno o 20% DPH (§ 137 odst. 3 o. s. ř.). Vynaložení dalších nákladů v odvolacím řízení žalobce neosvědčil. Celkem tak žalobce v odvolacím řízení vynaložil na nákladech částku 108.156 Kč, z toho 66,2% činí 71.599 Kč. Odvolací soud uložil žalovanému povinnost zaplatit žalobci náklady řízení před okresním soudem ve výši 143.245 Kč a náklady odvolacího řízení ve výši 71.599 Kč ve lhůtě tří dnů od právní moci tohoto rozsudku (§ 160 odst. 1 o. s. ř.) k rukám advokáta žalobce (§ 149 odst. 1 o. s. ř.). P o u č e n í : Proti tomuto rozsudku není odvolání přípustné. Proti výroku I tohoto rozsudku není dovolání přípustné, ledaže by dovolací soud dospěl k závěru, že má ve věci samé po právní stránce zásadní význam. Takové dovolání je možno podat do dvou měsíců od doručení tohoto rozsudku k Nejvyššímu soudu v B prostřednictvím Okresního soudu v HB. Proti výroku II tohoto rozsudku je možno podat dovolání do dvou měsíců od doručení tohoto rozsudku k Nejvyššímu soudu v B prostřednictvím Okresního soudu v HB. Nesplní-li povinný dobrovolně, co mu ukládá vykonatelné rozhodnutí, může se oprávněný domáhat soudního výkonu rozhodnutí či exekuce. V HK dne 15. března 2010 předseda senátu