Doklad o doručení (doručenka) podle správního řádu ve správním řízení nemá povahu listiny veřejné.

17Co 64/2010 U s n e s e n í Krajský soud v HK rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. VL, Ph.D., a soudců JUDr. ZJ a Mgr. TŠ v exekuční věci oprávněného T O2 CR, a.s., sídlem v xxx, IČ xxx, zastoupeného JUDr. JK, CSc., advokátkou se sídlem v xxx, proti povinnému Bc. PM, narozenému xxx, bytem v xxx, pro 4 572,50 Kč s příslušenstvím, k odvolání povinného proti usnesení Okresního soudu v HB z 12. října 2009, č.j. 32 Nc 935/2009-3, t a k t o : I. Usnesení okresního soudu s e m ě n í tak, že se návrh na nařízení exekuce zamítá. II. Žádný z účastníků n e m á p r á v o na náhradu nákladů řízení před soudy obou stupňů. III. Oprávněný j e p o v i n e n zaplatit JUDr. JT, exekutoru se sídlem v xxx, 7.800 Kč do tří dnů od právní moci tohoto usnesení. O d ů v o d n ě n í : Shora označeným usnesením okresní soud nařídil podle příkazu Č t ú, odboru pro xxx oblast, z 24. června 2008, č.j. 54 717/2008-636/II.vyř., ve prospěch oprávněného na majetek povinného exekuci, a to pro pohledávku 4 572,50 Kč s blíže specifikovaným úrokem z prodlení, pro náklady předchozího řízení 200 Kč, pro náklady exekuce a exekuční náklady oprávněného, jejichž výše měla být stanovena teprve exekutorovým rozhodnutím (výrok I), provedením exekuce pověřil exekutora JUDr. JT (výrok II) a zakázal povinnému nakládat – s výjimkou běžné obchodní činnosti, uspokojování základních životních potřeb a udržování a správy – s majetkem s tím, že by právní úkon, jímž by byl tento zákaz porušen, byl neplatný (výrok III). Proti tomuto usnesení se odvolal povinný. Především namítl, že mu výše označené rozhodnutí Č t ú (tzv. exekuční titul) nebylo nikdy doručeno. Tvrdil také, že mu vymáhaný dluh vůči oprávněnému ve skutečnosti nevznikl (že u oprávněného příslušný účet reklamoval), a popisoval, jak nepřípustným způsobem na něm oprávněný tento údajný dluh vymáhal. Celé vymáhání předmětného údajného dluhu prohlásil účelovým podvodem. Na dotazy krajského soudu posléze doplnil, že na adrese xxx bydlí, zdržuje se tam a poštu si běžně přebírá, že však přesto na přelomu června a července 2008 nedostal nejen zásilku s rozhodnutím Č t ú, ale že ve schránce nenalezl ani žádnou výzvu k vyzvednutí takové zásilky. Podle něj tam tedy jistě nebyla doručovatelem vložena. Popisoval, že schránka je umístěna na sloupku a její výběr je možný jen po odemčení. Potvrdit to prý mohou členové jeho rodiny. Už v minulosti se mu prý několikrát stalo, že mu pošta nějakou zásilku nedoručila nebo při jejím doručování chybovala. Tvrdil, že se stává, že doručovatelé vhodí oznámení o zásilce do kastlíku na noviny, takže není nijak chráněno, že doporučenou zásilku určenou do vlastních rukou bez dalšího ihned vhodí do schránky nebo ji nedoručí vůbec. Oprávněný navrhl odvolání odmítnout, protože podle něj neobsahuje způsobilý odvolací důvod, a napadené usnesení potvrdit. Vyslovil přesvědčení, že rozhodnutí Č t ú bylo povinnému řádně doručeno, protože jinak by je uvedený úřad jistě nevybavil potvrzením o právní moci, respektive vykonatelnosti. Poukázal i na § 134 o.s.ř. s tím, že podle jeho názoru až do případného důkazu opaku platí presumpce správnosti rozhodnutí správního orgánu. Potvrzení tak podle něj je dostatečným důkazem řádného doručení exekučního titulu. Ten tedy formálně vykonatelný jistě je. Své námitky proti existenci či výši uplatňovaného nároku mohl povinný uplatnit v řízení nalézacím. Po zjištění, že bylo odvolání podáno k tomu oprávněnou osobou a včas, krajský soud napadené usnesení přezkoumal, a to včetně řízení, jež jeho vydání předcházelo. Dospěl k následujícím závěrům: Jednou z obecných nezbytných zákonných podmínek pro nařízení exekuce je tzv. formální vykonatelnost rozhodnutí, které má být pro exekuci podkladem (v projednávané věci tedy jde o výše zmiňovaný příkaz Č t ú, § 40 odst. 1 písm. e zákona č. 120/2001 Sb., o soudních exekutorech a exekuční činnosti, exekuční řád, v nyní platném znění). Rozhodnutí je obecně formálně vykonatelné, jakmile uplyne lhůta, která je v něm (nebo jiným způsobem) stanovena povinnému k dobrovolnému splnění uložené povinnosti (v projednávané věci viz výrok exekučního titulu a § 74 odst. 2 větu první a § 150 odst. 3 správního řádu). Teprve dnem formální vykonatelnosti se rozhodnutí může stát způsobilým prostředkem pro nucené vymáhání práva oprávněného cestou výkonu rozhodnutí nebo exekuce. Podle § 122 zákona č. 127/2005 Sb., o elektronických komunikacích a o změně některých souvisejících zákonů (zákon o elektronických komunikacích), postupuje Č t ú v řízeních vedených podle onoho zákona, tedy i v řízeních o sporech mezi osobami vykonávajícími komunikační činnost (§ 7) na straně jedné a účastníkem, popřípadě uživatelem, na straně druhé, týkajících se povinností uložených tímto zákonem nebo na jeho základě (§ 129; právě v takovém řízení byl exekuční titul vydán), podle správního řádu. Podle pravidel správního řádu, tedy nyní a i v době doručování exekučního titulu povinnému zákona č. 500/2004 Sb., proto musí postupovat i při doručování svých rozhodnutí. Může je tudíž doručovat i prostřednictvím provozovatele poštovních služeb (§ 19 odst. 2 správního řádu), a to fyzickým osobám především jejich na adresu pro doručování (§ 19 odst. 3) či na adresu jejich trvalého pobytu (§ 20 odst. 1 správního řádu). V takovém případě platí, že nebyl-li adresát zastižen a písemnost nebylo možno doručit ani jiným přípustným způsobem, písemnost se uloží (§ 23 odst. 1 správního řádu), a to v provozovně provozovatele poštovních služeb, pokud se doručuje jeho prostřednictvím (§ 23 odst. 3 písm. b správního řádu), a adresát se vyzve vložením oznámení o neúspěšném doručení písemnosti do domovní schránky nebo na jiné vhodné místo, aby si uloženou písemnost ve lhůtě 15 dnů vyzvedl, se současným sdělením, kde, odkdy a v kterou denní dobu si písemnost vyzvednout může; zároveň s tímto oznámením se adresát písemně poučí o tom, že pokud si uloženou písemnost ve lhůtě 10 dnů ode dne, kdy byla k vyzvednutí připravena, nevyzvedne, považuje se posledním dnem této lhůty za doručenou (§ 23 odst. 4, 5, § 24 odst. 1 správního řádu; toto poučení musí obsahovat i označení správního orgánu, který písemnost odesílá, a jeho adresu). Po uplynutí 15 dnů se pak případně nevyzvednutá písemnost vrátí správnímu orgánu, který ji vyhotovil (§ 23 odst. 4 správního řádu). V daném případě z obsahu spisu Č t ú vyplývá, že zásilka s exekučním titulem byla uvedeným úřadem povinnému prostřednictvím České pošty, s.p., (provozovatele poštovních služeb) odeslána na adresu jeho výše označeného bydliště, že povinný nebyl doručovatelkou při pokusu o její přímé předání 25. června 2008 zastižen, téhož dne proto byla uložena v provozovně České pošty, s.p., a po patnáctidenní úložní době se Č t ú vrátila jako nevyzvednutá. Na obálce vrácené zásilky sice je poštou vyplněn údaj, že po marném pokusu o předání byly povinnému 25. června 2008 zanechány jak výzva k vyzvednutí zásilky, tak i poučení o následcích jejího nevyzvednutí do 10 dnů (fikce doručení, tzv. doručení náhradní), ale povinný pravdivost tohoto sdělení popřel. Tím obsahově uplatnil námitku, že mu exekuční titul nebyl (náhradně) doručen. Pokud totiž nejsou splněny všechny zákonem stanovené podmínky pro uplatnění zákonné fikce náhradního doručení, tedy právě i zanechání výzvy k vyzvednutí zásilky a poučení o následcích nevyzvednutí, je závěr, že k doručení touto formou došlo, vyloučen. Prostřednictvím námitky nedoručení titulu pak uplatnil i výhradu jeho formální nevykonatelnosti, čili výhradu, která v případě oprávněnosti musí vést k zamítnutí návrhu na nařízení exekuce, a relevantním odvolacím důvodem v řízení o nařízení exekuce tudíž je. Argumentace Č t ú (který byl krajským soudem jako orgán, jenž v rámci své pravomoci učinil úsudek o řádném doručení a vykonatelnosti titulu, vyzván k zaujetí stanoviska), že je poštou vyplněná doručenka včetně údaje o zanechání výzvy a poučení tzv. veřejnou listinou a až do důkazu opaku je proto třeba vycházet ze správnosti v ní uvedených údajů, v daném případě neobstojí. Obecně platí, že veřejnými listinami jsou jednak listiny vydané kterýmkoliv českým soudem či státním orgánem v mezích jeho pravomoci, a dále listiny, které za veřejné prohlašuje zvláštní předpis, i když státním orgánem vydány nebyly. Pro veřejné listiny je charakteristické, že mohou být zbaveny své důkazní síly jen tím, že účastník tvrdí skutečnosti a nabídne důkazy, jimiž bude prokázána nepravdivost jejich obsahu; nestane-li se tak, je třeba bez dalšího vycházet z pravdivosti obsahu veřejné listiny. U veřejné listiny tedy tíží důkazní břemeno toho, kdo popírá její správnost. Nemůže však být sporu, že údaje o zanechání výzvy a poučení na obálku vrácené zásilky nepřičinil soud ani jiný státní orgán (Česká pošta, státní podnik, státním orgánem samozřejmě není), a zároveň je faktem, že doručenku za veřejnou listinu pro účely doručování podle správního řádu tento a ani jiný právní předpis neprohlašuje (a ani např. nestanoví domněnku správnosti, resp. pravdivosti v ní uvedených údajů). Proto doručenka, vzniklá při doručování podle správního řádu, veřejnou listinou není. Z toho pak plyne, že pro ni – jako pro každou jinou listinu soukromou – platí, že určitou důkazní váhu sice má, ovšem k tomu, aby ten, kdo se pravdivosti údajů v ní uvedených ve svůj prospěch dovolává, své důkazní břemeno stran doručení neunesl, postačí (za předpokladu, že doručenka bude jediným důkazem ve prospěch závěru, že adresátu byly výzva a poučení zanechány), že adresát údaje v doručence zpochybní předestřením jiné srovnatelně pravděpodobné verze reality (podobně viz např. rozhodnutí Nejvyššího správního soudu České republiky ve věcech sp. zn. 2 Afs 87/2009, 2 Afs 158/2005, a dalších). K poukazům Č t ú na některá rozhodnutí Nejvyššího soudu České republiky, v nichž bylo dovozeno, že doručenka povahu veřejné listiny má (např. 26 Cdo 1552/2000), nezbývá než poznamenat, že se tato rozhodnutí týkala doručování podle občanského soudního řádu, který ovšem doručenku za veřejnou listinu – avšak samozřejmě jen v mezích své působnosti, jinak řečeno jen pro účely doručování podle tohoto předpisu – výslovně prohlašuje a navíc stanoví, že se údaje v doručence uvedené považují za pravdivé, dokud není prokázán opak (v současnosti § 50f odst. 3 věty druhá a třetí). Pravidla občanského soudního řádu na vztahy upravované výhradně řádem správním aplikovat nelze. Pro úplnost lze doplnit, že veřejnou listinou byla poštovní doručenka bez dalšího do 1. července 2000, kdy byl zákonem č. 29/2000 Sb., o poštovních službách, zrušen poštovní řád (srovnej rozhodnutí Nejvyššího soudu ve věci sp. zn. 29 Odo 181/2002). Po tomto datu mohou být poštovní doručenky za veřejné listiny skutečně pokládány jedině je-li tu právní předpis, který je – ovšemže jen v mezích své působnosti - za veřejné listiny prohlašuje. Protože povinný v daném případě, kdy správnost sporných údajů na doručence presumována není, jejich pravdivost popřel a své stanovisko podpořil výše vylíčenou konkrétní argumentací, dotázal se krajský soud oprávněného, zda (zanechání výzvy a poučení vůbec tvrdí a) je schopen nabídnout k zanechání výzvy a poučení nějaké důkazy. Oprávněný se však omezil jen na (nesprávnou) argumentaci, proč prokazovat pravdivost obsahu doručenky není procesně povinen; žádné důkazy nenavrhl. Potřebné důkazy se nenabízejí ani jinak. Česká pošta, s.p., krajskému soudu sdělila, že vzhledem k časovému odstupu podle jejího názoru vložení výzvy a poučení do schránky povinného již prokázat nelze a že tedy v současnosti jde „o tvrzení proti tvrzení“. Za takové situace ovšem krajský soud nemohl jinak než uzavřít, že povinným popřené zanechání poučení a výzvy prokázáno nebylo a že tudíž není možný ani úsudek, že shora uvedené rozhodnutí Č t ú bylo povinnému (fiktivně, náhradně) doručeno. Tím je ovšem bez dalšího znemožněn závěr o vykonatelnosti exekučního titulu, protože doručení je jejím nutným předpokladem (§ 150 správního řádu; viz i výrok exekučního titulu). Že na titul Č t ú vyznačil, že o rozhodnutí vykonatelné jde, na tom nemůže nic změnit. Soud, rozhodující o nařízení exekuce, je oprávněn potvrzení o vykonatelnosti titulu přezkoumávat (viz § 275 odst. 2 o.s.ř. se zřetelem k § 52 odst. 1 e.ř.), v případě jeho zpochybnění povinným ho dokonce přezkoumat musí a vázán jím tedy bez dalšího není. Bez významu je v daných souvislostech také okolnost, že oprávněný na nastalé situaci žádnou vinu nenese a že návrh na nařízení exekuce podle všeho podal ve víře v bezvadnost postupu úřadu, resp. ve správnost jeho potvrzení o vykonatelnosti. V důsledku neprokázání vykonatelnosti exekučního titulu oprávněným navrženou exekuci bez ohledu na jakékoli další aspekty věci nařídit nelze, a krajský soud proto přezkoumané rozhodnutí změnil (§ 220 odst. 1 o.s.ř.) tak, že se návrh oprávněného zamítá. Za správné pokládá ještě pro úplnost podotknout, že tímto rozhodnutím není nijak dotčen (nepravomocný) výrok exekučního titulu o platební povinnosti povinného vůči oprávněnému. Výsledek odvolacího řízení s sebou nese náhradovou povinnost oprávněného (ve vztahu k povinnému podle § 142 odst. 1 o.s.ř.). Protože povinnému v prvostupňovém řízení žádné výdaje vzniknout nemohly a případného náhradového práva za řízení odvolací se předem vzdal, krajský soud rozhodl, že právo na náhradu nákladů řízení před soudy obou stupňů nemá žádný z účastníků. Exekutor má vůči oprávněnému právo na odměnu 3.000 Kč (viz analogicky § 11 odst. 2 vyhlášky č. 330/2001 Sb., v nyní platném znění), na paušální náhradu výdajů 3.500 Kč (§ 13 odst. 1 téže vyhlášky) a na náhradu daně z přidané hodnoty 1.300 Kč (20 % ze součtu 6.500 Kč, § 87 odst. 1 e.ř.). P o u č e n í : Proti tomuto usnesení není odvolání ani dovolání přípustné. Není-li splněno dobrovolně, co ukládá vykonatelné soudní rozhodnutí, lze na návrh nařídit soudní výkon rozhodnutí nebo exekuci. V HK dne 23. září 2010 předseda senátu