Současná právní úprava nepřiznává žádnou právní relevanci „světlým okamžikům“ osob, které byly způsobilosti k právním úkonům zbaveny nebo jejichž způsobilost k právním úkonům byla omezena.

17Co 79/2010 U s n e s e n í Krajský soud v HK rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. VL, Ph.D., a soudců JUDr. ZJ a Mgr. TŠ ve věci dědictví po BK, nar. xxx, naposledy bytem v xxx, zemřelé 25. ledna 2009, za účasti 1) Ing. VK, nar. xxx, bytem v xxx, a 2) ČR – Ú p z s v v m, sídlem v xxx (adresa pro doručování Územní pracoviště xxx), k odvolání Ing. VK proti usnesení Okresního soudu v J z 5. června 2009, č.j. 24 D 113/2009-114, t a k t o : Usnesení okresního soudu s e p o t v r z u j e v tom správném znění, že s Ing. VK jako s účastníkem tohoto dědického řízení již jednáno nebude. O d ů v o d n ě n í : Shora označeným usnesením okresní soud rozhodl, že „dědictví po zůstavitelce připadne jako odúmrť státu“. Konstatoval, že podle dosavadních výsledků řízení zůstavitelka nezanechala žádné dědice ze zákona (byla rozvedená, bezdětná, neměla sourozence a žila sama), že závěti, které předložil Ing. VK, jsou neplatné (byly totiž sepsány 30. listopadu 2008 a 8. ledna 2009, tedy za účinnosti rozsudku Okresního soudu v J č.j. 30Nc 721/2003-40, jímž byla zůstavitelka omezena ve způsobilosti k právním úklonům mj. i tak, že nemůže „pořizovat poslední vůli“) a existence jiných závětí nebyla zjištěna. Proti tomuto rozhodnutí se odvolali oba stávající účastníci. Ing. VK navrhl jeho zrušení. Sice okresnímu soudu přitakal, že zůstavitelka nezanechala dědice ze zákona, ale trval na tom, že jím předložené závěti, jimiž zůstavitelka odkázala veškerý svůj majetek jemu, jsou platné. Vysvětloval, že podle jeho poznatků byla zůstavitelka od roku 2005 duševně zcela v pořádku a v roce 2008 podala u soudu návrh na zrušení svého omezení ve způsobilosti k právním úkonům. Bydlel s ní v tomtéž domě, od roku 2005 se přátelili, zůstavitelka si ho oblíbila, chodila do jeho bytu na televizi, dával jí občas zdarma jídlo, půjčoval peníze apod., a právě z těchto důvodů prý pojala úmysl odkázat svůj majetek právě jemu. Závěť z 30. listopadu 2008 pořídila v Léčebně dlouhodobě nemocných v NB za přítomnosti jeho a dvou svědků, kteří prý stejně jako on mohou potvrdit, že v té době byla v úplném pořádku, majetek mu odkázala svobodně, dobrovolně a po zralé úvaze. Osm dní před sepisem této poslední vůle byla (pro účel probíhajícího řízení o zrušení omezení ve způsobilosti k právním úkonům) vyšetřena soudním znalcem – psychiatrem, který podle odvolatele rovněž uzavřel, že je její duševní stav dobrý. Stát navrhl změnu výroku rozhodnutí okresního soudu v ten smysl, že bude v řízení nadále jednáno (jen) s ním. Měl za to, že právě a pouze takový výrok odpovídá znění ustanovení § 175k odst. 1 o.s.ř., podle něhož bylo napadené usnesení vydáno. Poukázal na rozhodnutí Nejvyššího soudu České republiky ve věci sp. zn. 21Cdo 2361/2007, a připomněl, že i když tu není dědiců ze zákona ani ze závěti, zůstavitelčin majetek jako odúmrť státu připadnout nemusí. Může totiž být také nařízena likvidace dědictví (§ 175t odst. 1 o.s.ř.), což by prý při splnění zákonem stanovených podmínek jistě navrhl. Žádná vyjádření k odvoláním nebyla podána. Po zjištění, že byla obě odvolání podána k tomu oprávněnými osobami a včas, krajský soud napadené usnesení přezkoumal, a to včetně řízení, jež jeho vydání předcházelo. Dospěl k následujícím závěrům: Okresní soud v odůvodnění svého rozhodnutí neuvedl, na základě jakého konkrétního zákonného ustanovení je vydává. Podstata tohoto odůvodnění a to, jakou procesní situaci chtěl tímto rozhodnutím vyřešit, ovšem nenechává pochybnosti, že skutečně jde o usnesení vydané na základě § 175k odst. 1 o.s.ř. Podle tohoto ustanovení platí, že jestliže někdo před potvrzením nabytí dědictví tvrdí, že je dědicem, a popírá dědické právo jiného dědice, který dědictví neodmítl, vyšetří soud podmínky dědického práva obou a jedná dále s tím, u koho má za to, že je dědicem. Vyplývá z něj, že jsou-li skutková tvrzení účastníků o okolnostech rozhodných pro posouzení dědického práva shodná a závisí-li tedy rozhodnutí o tomto právu pouze na právním posouzení věci, soud přímo v dědickém řízení vyšetří podmínky dědického práva a dále jedná jako s účastníkem dědického řízení s tím, kdo je podle jeho názoru dědicem, popřípadě rozhodne, s kým z účastníků bude nadále jednáno, neboť lze mít důvodně za to, že je dědicem, nebo s kým z účastníků nebude nadále jednáno, neboť lze mít důvodně za to, že není zůstavitelovým dědicem. Po právní moci usnesení pak soudní komisař (soud) považuje za účastníka řízení ve smyslu § 175b věty první o.s.ř. tu osobu, o níž bylo rozhodnuto, že s ní bude dále jednáno, popřípadě přestane za účastníka řízení považovat toho, o němž bylo rozhodnuto, že s ním nadále jednáno nebude. O dědickém právu nemusí být výše popsaným způsobem vždy rozhodnuto. I bez vydání usnesení může soudní komisař (soud) pokračovat v řízení s tím, u koho má za to, že je dědicem, nebo vyloučit z účasti na řízení toho, u nějž má za to, že dědicem není. Uvedený postup je ovšem možný zpravidla jen tehdy, jestliže osoba uplatňující nedůvodně dědické právo je s takovým postupem srozuměna a nehodlá nadále své údajné dědické právo požadovat, nebo je-li to, že dotyčný dědicem být nemůže, naprosto nepochybné. Nejde-li však o zcela jednoznačnou situaci a osoba uplatňující dědické právo na svém tvrzeném (údajném) dědickém právu trvá, je namístě vždy rozhodnout o sporu o dědické právo usnesením podle § 175k odst. 1. V projednávaném případě Ing. VK uplatňuje, že je dědicem zůstavitelky na základě její závěti (závětí), přičemž není sporu o tom, že tuto závěť (tyto závěti) zůstavitelka pořídila v době, kdy byl účinný rozsudek, podle něhož závěti pořizovat nemohla. A protože právě a pouze tato nesporná okolnost nakonec je, jak bude vyloženo níže, pro posouzení jeho dědického práva určující a Ing. K na svém dědickém právu trvá, okresní soud přikročil k vydání rozhodnutí podle § 175k odst. 1 o.s.ř. správně. A jeho závěr, že Ing. K dědicem na základě předložené závětí (závětí) není (být nemůže), je rovněž správný. Podle § 10 odst. 2, 3 občanského zákoníku jestliže fyzická osoba pro duševní poruchu, která není jen přechodná, je schopna činit jen některé právní úkony, soud její způsobilost k právním úkonům omezí a rozsah omezení v rozhodnutí určí; omezení způsobilosti pak změní nebo zruší, změní-li se nebo odpadnou-li důvody, které k němu vedly. Podle § 38 odst. 1 občanského zákoníku je právní úkon, který učinil ten, kdo nemá způsobilost k právním úkonům, neplatný. Neplatnost právního úkonu, vyplývající z § 38 odst. 1 občanského zákoníku, je neplatností tzv. absolutní. K takové neplatnosti musí být přihlíženo z moci úřední, tj. aniž by se jí kdokoli výslovně dovolával, a nelze ji žádným způsobem zhojit. Platí tedy např., že pokud soud následně novým rozhodnutím (§ 10 odst. 3 občanského zákoníku) dotyčné osobě způsobilost k právním úkonům vrátí, nestačí, aby tato osoba jen potvrdila platnost dříve učiněného právního úkonu, nýbrž musí učinit právní úkon nový; stejně tak nestačí, aby opatrovník osoby zbavené způsobilosti k právním úkonům jen dodatečně schválil, co ona sama učinila. Zároveň platí, že současná právní úprava nepřiznává v daných souvislostech žádnou relevanci ani tzv. “světlým okamžikům” (dočasným úlevám v jinak trvající duševní nemoci dotyčné osoby), a že všechna rozhodnutí o změně nebo zrušení dříve stanoveného omezení způsobilosti mají (mimochodem stejně jako rozhodnutí o omezení způsobilosti) vždy účinky tzv. ex nunc, tedy že nepůsobí zpětně, nýbrž až od právní moci těchto rozhodnutí (jediným rozhodnutím o způsobilosti k právním úkonům s účinky tzv. ex tunc je rozhodnutí vydané podle § 190 o.s.ř., tedy rozhodnutí založené na zjištění, že hmotněprávní podmínky pro dříve vydaný rozsudek o zbavení či omezení způsobilosti ve skutečnosti nebyly dány; i pro toto rozhodnutí ale platí, že se na posuzovaného hledí, jako by způsobilosti zbaven či v ní omezen nikdy nebyl, až od právní moci takového rozsudku). Z uvedeného vyplývá, že učiní-li osoba soudním rozhodnutím ve způsobilosti k právním úkonům omezená takový úkon, který podle rozhodnutí učinit nemůže, jde podle platné právní úpravy o úkon v každém případě bez dalšího absolutně neplatný bez ohledu na to, jaký byl její skutečný momentální zdravotní stav v době úkonu, jestli probíhá řízení o zrušení způsobilostního omezení a s jakým výsledkem toto řízení posléze skončí. Závěr okresního soudu o neplatnosti předložených zůstavitelčiných závětí a tudíž i – s přihlédnutím k dalším dosavadním výsledkům dědického řízení - absenci dědického práva Ing. K, je tedy správný a tvrzení jmenovaného o tom, že zůstavitelka první z obou posledních vůlí ve skutečnosti sepsala při plném duševním zdraví, je pro rozhodnutí podle § 175k odst. 1 o.s.ř. bezpředmětné, stejně jako důkazy, jimiž by podle Ing. K mělo být prokazováno. Totéž pak samozřejmě platí i o důvodech, které podle tohoto odvolatele zůstavitelku k pořízení závětí v jeho prospěch vedly. Druhému odvolateli je ovšem třeba přitakat, že výrok usnesení okresního soudu znění ustanovení § 175k odst. 1 o.s.ř. neodpovídá. Soud prvního stupně měl vzhledem k tomu, že nelze mít za to, že Ing. VK je zůstavitelčiným dědicem, rozhodnout, že s ním jako s účastníkem již v daném řízení jednáno nebude. Krajský soud tedy napadené správné usnesení potvrdil (§ 219 o.s.ř.) s právě takovým upřesněním jeho výroku. Pouze pro úplnost a nad rámec věci pokládá krajský soud za vhodné doplnit, že z připojeného spisu Okresního soudu v J sp. zn. 30 P 203/2003 vyplývá nejen to, že řízení o navrácení plné způsobilosti k právním úkonům BK bylo následkem jejího úmrtí zastaveno (usnesením z 18. února 2009, č.j. 30P 203/2003-155), aniž bylo vydáno rozhodnutí o věci samé, ale zároveň i to, že Ing. K zmiňovaný znalec (mj. i na základě výsledků vyšetření zůstavitelčina zdravotního stavu z 22. listopadu 2008) nakonec uzavřel, že se zůstavitelčin duševní stav od roku 2003 zhoršil, že zůstavitelka trpí ještě hlubší trvalou duševní poruchou, že v jejím důsledku je schopna obstarávat si své záležitosti jen v rozsahu omezeném, konkrétně jednorázově nakládat s finanční částkou do 1.000 Kč a po dobu jednoho měsíce s částkou nepřesahující měsíční výši jejího důchodu, a že naopak není způsobilá nakládat s majetkem, jehož hodnota takovou částku přesahuje. P o u č e n í : Proti tomuto usnesení není dovolání přípustné, ledaže dovolací soud v dovolacím řízení dospěje k závěru, že jde o rozhodnutí zásadního právního významu; dovolání by muselo být podáno do dvou měsíců od doručení tohoto usnesení, a to k Nejvyššímu soudu České republiky v B, prostřednictvím Okresního soudu v J. Odvolání proti tomuto usnesení není přípustné za žádných okolností. V HK dne 28. května 2010 předseda senátu