Nepřetržitý provoz (§ 78 odst. 1 písm. g) ZPr) nevylučuje, aby zaměstnanec čerpal během směny přestávku v práci (§ 88 odst. 1 ZPr). Umožňuje-li to povaha jeho práce, má zaměstnanec právo na přestávku v práci i v rámci nepřetržitého provozu. To platí i pro případ, že je na pracovišti (systémově) sám.

20Co 194/2010 R o z s u d e k Krajský soud v HK rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu JUDr. KK a soudců Mgr. LP a Mgr. Ing. BN ve věci žalobce MJ, nar. xxx, bytem xxx, zastoupeného JUDr. JT, advokátkou se sídlem xxx, proti žalovanému M v a k V, příspěvková organizace, se sídlem xxx, zastoupenému Mgr. VR, bytem xxx, o zaplacení 34.191 Kč s příslušenstvím, k odvolání žalovaného proti rozsudku Okresního soudu v T ze dne 16. prosince 2009, č.j. 7C 55/2009-142, t a k t o : I. Rozsudek okresního soudu se vyjma nenapadeného výroku pod bodem I m ě n í tak, že žaloba, aby žalovaný byl uznán povinným zaplatit žalobci 30.799,87 Kč s příslušenstvím, se zamítá. II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení před okresním ani před krajským soudem. O d ů v o d n ě n í : Napadeným rozsudkem okresní soud uložil žalovanému povinnost zaplatit žalobci 30.799,87 Kč s příslušenstvím a nahradit mu náklady řízení 18.295 Kč. V části 3.391,13 Kč s příslušenstvím okresní soud řízení zastavil. Okresní soud vyšel ze zjištění, že žalobce pracoval u žalovaného na základě pracovní smlouvy ze dne 3.7.1995 jako strojník na čističce odpadních vod (ČOV). Žalovaný sám ve své směrnici označil provoz na ČOV jako nepřetržitý. Jednalo se o dvousměnný provoz, každá směna trvala 12 hodin. Při denní směně byli na pracovišti dva zaměstnanci, během noční směny pouze jeden zaměstnanec. Žalovaný vyplácel v období od března 2006 do ledna 2008 žalobci mzdu za práci při nočních směnách vždy jen v rozsahu 11 hodin. Zbývající jednu hodinu žalobci neproplatil, neboť ji považoval za přestávku v práci, kterou byl žalobce povinen podle vnitropodnikové směrnice během noční směny čerpat nadvakrát vždy v rozsahu jedné půlhodiny. Okresní soud dospěl k závěru, že tato doba dvou půlhodin nepředstavovala přestávku na jídlo a oddech ve smyslu § 89 zák. č. 65/1965 Sb., resp. § 88 zák. č. 262/2006 Sb., nýbrž pouze o přiměřenou dobu na jídlo a oddech ve smyslu těchto ustanovení. K tomuto závěru okresní soud dospěl především proto, že v nepřetržitém provozu podle jeho názoru nebylo možné práce přerušit a čerpat přestávku. Měl dále za to, že zaměstnanec, který je na pracovišti v nepřetržitém provozu sám, nemůže čerpat přestávku také z tohoto důvodu. Není tu totiž nikoho, kdo by jej po dobu přestávky vystřídal. Na základě těchto úvah dospěl okresní soud k závěru, že žalobci byla během nočních směn poskytována pouze doba přiměřená na oddech a jídlo ve smyslu shora citovaných ustanovení. Tato doba se započítává do výkonu práce a žalobci za ni náleží mzda. Okresní soud proto žalobě, jejímž předmětem byl právě doplatek mzdy za jednu hodinu každé noční směny odpracované žalobcem, vyhověl. Proti rozsudku okresního soudu podal odvolání žalovaný. Uvedl, že okresní soud neposoudil věc po právní stránce správně. Zcela pominul, že praxe u žalovaného byla shledána jako správná i oblastním inspektorátem práce. Soud nehodnotil správně ani provedené důkazy. Z výslechu svědků vyplynulo, že přestávky na jídlo a oddech zaměstnanci čerpali i v noci. Zaměstnancům nebyl nikdy dán pokyn, že nesmějí práci přerušit. Rozhodnutí Nejvyššího soudu, na něž okresní soud ve svém rozhodnutí odkázal, se týká jiných skutkových okolností a je nepoužitelné. Nesprávný je i závěr o dvanáctihodinové směně. Dle vnitropodnikové směrnice byla stanovena směna jedenáctihodinová. Žalovaný navrhl, aby odvolací soud změnil rozsudek okresního soudu a žalobu zamítl. Žalobce ve vyjádření k odvolání označil rozsudek okresního soudu za správný. Zdůraznil, že závěry okresního soudu odpovídají judikatuře Nejvyššího soudu. Podstatné je, že šlo o nepřetržitý provoz. V jeho rámci nemůže jediný pracovník mít přestávku. To vyplývá ze samotné logiky věci. Žalovaný nepochopil rozdíl mezi přestávkou na jídlo a oddech a přiměřenou dobou na jídlo a oddech. Zaměstnanci žalovaného museli být stále v pohotovosti a v případě potřeby neprodleně zasáhnout. Čerpali tedy pouze přiměřenou dobu na jídlo a oddech, nikoliv přestávku. Žalobce navrhl potvrzení rozsudku okresního soudu. Odvolací soud přezkoumal z podnětu podaného odvolání napadené rozhodnutí a odvolání shledal důvodným. Odvolací soud má za to, že rozsudek okresního soudu spočívá na správně zjištěném skutkovém stavu, který však okresní soud neposoudil správně po právní stránce. Podstatou rozhodnutí okresního soudu je právní závěr, že režim nepřetržitého provozu právě pro svou nepřetržitou povahu vylučuje, aby si zaměstnanec vzal přestávku na jídlo a oddech během pracovní směny. Takový výklad nepovažuje odvolací soud za správný. Základní jednotkou pracovního fondu zaměstnance je pracovní směna. Směna představuje část týdenní pracovní doby, kterou je zaměstnanec povinen odpracovat vcelku. To ovšem neznamená, že zaměstnanec nemá v průběhu směny právo na jídlo a oddech. Přestávka na jídlo a oddech je součástí směny (§ 88 odst. 1 a 3 zák. práce). Směna se tedy skládá z pracovní doby a z přestávky. Uvedené pravidlo platí bez ohledu na počet směn, do nichž je pracovní režim rozdělen. Platí i pro nepřetržitý provoz. I nepřetržitý provoz je rozdělen do jednotlivých směn. Každá směna je samostatnou organizační a časovou jednotkou práce a v každé směně má zaměstnavatel povinnost poskytnout zaměstnanci přestávku. Je nerozhodné, jde-li o provoz jednosměnný nebo vícesměnný, přetržitý nebo nepřetržitý. Zda bude možné v konkrétním případě práci přerušit a přestávku čerpat, bude záležet nikoliv na přetržitosti či nepřetržitosti provozu, ale na vlastní povaze vykonávané práce. Práce, které nemohou být přerušeny přestávkou, proto nelze ztotožňovat s pracemi vykonávanými v nepřetržitém provozu. Práce, které nemohou být přerušeny, nemusí být vykonávány jen v nepřetržitém provozu, a nepřetržitý provoz může naopak přerušení prací dovolit. Nepřetržitý provoz je typický pro velké výrobně-technologické komplexy, jako jsou např. hutě, elektrárny apod. Takové podniky je nutno udržovat v neustálém provozu, neboť jejich chod není možné z technologických důvodů v krátkém rytmu střídání jednotlivých směn přerušovat a poté znovu zahajovat. Je však zjevné, že i v takových podnicích bude prováděna řada různých prací, jejichž výkon bude možné za účelem přestávky přerušit. Závěr o tom, zda žalobce mohl či nemohl čerpat přestávku v práci, bylo tedy třeba vyvodit z konkrétní povahy jeho práce, nikoliv z povahy provozu. Práce žalobce v nočních směnách spočívala v jeho přítomnosti na pracovišti, v kontrole přístrojů a občasné obhlídce zařízení. Zaměstnanec při noční směně neměl žádné konkrétní úkoly ve smyslu nějaké aktivní činnosti. Pouze hlídal, zda přístroje nenahlásí nějaký provozní problém. Rozhodující otázkou je, zda si mohl zaměstnanec pracující v tomto režimu udělat přestávku na jídlo, či zda byl běžícím provozem nucen k neustálému výkonu práce. Odvolací soud má za to, že si zaměstnanec při noční směně přestávku udělat mohl. Čerpání takové přestávky (která mohla spočívat v tom, že zaujal pohodlnou pozici na jiném než dispečerském stanovišti a snědl jídlo) se nemohlo nikterak projevit na chodu čistící stanice jako celku. Nelze proto uzavřít, že povaha práce nebo její technologické podmínky neumožnily zaměstnanci, aby tímto způsobem přestávku strávil. Z obsahu spisu lze dovodit, že povaha práce umožňovala žalobci, aby po určitou dobu žádnou činnost nevykonával a pouze odpočíval. Za těchto okolností ovšem nelze považovat čas takto vymezený pouze za přiměřenou dobu na oddech a jídlo, ale za plnohodnotnou přestávku, při níž dochází k dočasnému přerušení výkonu práce. Na tom nemůže nic změnit okolnost, že v daném případě byl patrně rozdíl mezi nečinností během přestávky a činností při výkonu práce jen nepatrný, což bylo dáno povahou pracovní náplně při nočních směnách. Stejně tak je nerozhodné, že zaměstnanec byl při nočních směnách na pracovišti sám. Provoz ani povaha jeho práce totiž nevyžadovaly soustavnou a nepřetržitou činnost z jeho strany. Je tu ovšem ještě další hledisko, k němuž bylo zapotřebí také přihlédnout. Přestávky v práci nařídil žalobci sám jeho zaměstnavatel. I pro žalobce jako pro každého zaměstnance obecně platí, že je povinen respektovat pokyny svého zaměstnavatele (§ 38 odst. 1 písm. b/ zák. č. 262/2006 Sb., resp. § 35 odst. 1 písm. b/ zák. č. 65/1965 Sb.). Žalobce byl povinen tento pokyn zaměstnavatele respektovat. Nemohl o své vlastní vůli rozhodnout, že vymezený čas přestávkou nebude a že tedy bude pokračovat v práci. Projev této vůle zaměstnavatele byl pro žalobce závazný. Nebylo proto na jeho volné úvaze, zda přestávku bude čerpat, či nikoli. Zaměstnavatel po žalobci na druhé straně nemohl požadovat, aby po dobu čerpání přestávky plnil jakékoliv pracovní úkoly. Žalobce tedy měl v rámci každé noční směny stanoveny dvě půlhodinové přestávky na jídlo a oddech v celkovém rozsahu jedné hodiny. Po tuto dobu neměl vykonávat pro žalovaného pracovní činnost, a za tuto část pracovní směny mu proto nepřísluší mzda. Rozhodnutí okresního soudu, kterým bylo žalobci právo na mzdu za uvedenou část nočních směn přiznáno, není správné. Odvolací soud proto napadený rozsudek změnil a žalobu na doplatek mzdy zamítl (§ 220 odst. 1 písm. a/ o.s.ř.). Rozhodnutí o nákladech řízení vychází z ustanovení § 224 odst. 1 a 2 a § 142 odst. 1 o.s.ř. Vzhledem k tomu, že odvolací soud změnil rozsudek okresního soudu, musel rozhodnout i o nákladech řízení před soudem prvního stupně. Právo na náhradu nákladů řízení před soudy obou stupňů by měl žalovaný, který byl v řízení úspěšný. Žalovaný se však při jednání před odvolacím soudem tohoto práva výslovně vzdal. Odvolací soud z tohoto důvodu právo na náhradu nákladů řízení nepřiznal žádnému z účastníků. P o u č e n í : Proti tomuto rozsudku není dovolání přípustné. V HK dne 11. května 2010 předseda senátu