Soud je povinen k námitce účastníka zkoumat, zda plnění poskytnuté Českou kanceláří pojistitelů poškozenému ve smyslu ustanovení § 24 odst. 9 zák. č. 168/1999 Sb. odpovídá skutečně vzniklé škodě nárok na náhradu tohoto plnění přizná jen v rozsahu odpovídajícím vzniklé škodě.

20Co 444/2010-94 U s n e s e n í Krajský soud v HK rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu JUDr. KK a soudců Mgr. LP a Mgr. Ing. BN ve věci žalobce IJ, s.r.o. se sídlem xxx, zastoupeného Mgr. RL, advokátem se sídlem xxx, proti žalovanému JH, nar. xxx, bytem xxx, t.č. xxx, o zaplacení 20.498 Kč s příslušenstvím, k odvolání žalovaného proti rozsudku Okresního soudu v N ze dne 1. července 2010 č.j. 54C 265/2009-83, t a k t o : Rozsudek okresního soudu se z r u š u j e a věc se v r a c í okresnímu soudu k dalšímu řízení. O d ů v o d n ě n í Napadeným rozsudkem okresní soud uložil žalovanému povinnost zaplatit žalobci 20.498 Kč s příslušenstvím a nahradit mu náklady řízení 14.488 Kč. Okresní soud vyšel ze zjištění, že žalovaný zavinil dne 24.6.2006 dopravní nehodu, kterou způsobil škodu na vozidle třetí osoby. Jelikož neměl uzavřeno pojištění odpovědnosti za škodu způsobenou provozem vozidla, byla náhrada škody poskytnuta z garančního fondu Čkp. Čkp jako právní předchůdce žalobce má podle § 24 odst. 8 zák. č. 168/1999 Sb. právo požadovat od žalovaného náhradu toho, co za něho poškozenému zaplatila. To, zda takto vyplacené plnění ve prospěch poškozeného odpovídá skutečné škodě, považoval okresní soud za nerozhodné. Nárok žalobce nemá povahu náhrady škody. Jde o originární nárok, jehož vznik je odvozen od poskytnutého plnění pojišťovnou z garančního fondu ve prospěch poškozeného. Proti rozsudku okresního soudu podal odvolání žalovaný. Namítal v něm, že skutečná škoda je podstatně menší než částka, kterou po něm žalobce vymáhá. Při kolizi, za níž žalovaný odpovídá, došlo pouze k poškození zadní pneumatiky. Odvolací soud přezkoumal rozsudek okresního soudu z podnětu podaného odvolání a odvolání shledal důvodným. Rozsudek okresního soudu stojí na závěru, že skutečná výše škody je z hlediska nároku žalobce zcela nerozhodná. Rozhodující je pouze výše plnění, jež bylo pojišťovnou poskytnuto poškozenému. Odvolací soud nepovažuje tento názor okresního soudu za správný. V daném případě jde o výklad ust. § 24 odst. 8 zák. č. 168/1999 Sb. ve znění účinném ke dni poskytnutí plnění (15.12.2006). Podle tohoto ustanovení výplatou plnění z garančního fondu vzniká pojišťovně (Čkp) nárok vůči tomu, kdo odpovídá za škodu, na náhradu toho, co za něho plnila, včetně nákladů na jinou osobu pověřenou vyřízením případu. I když by z doslovného výkladu bylo možné dovozovat, že pro regresní nárok pojišťovny je rozhodující částka, kterou pojišťovna zaplatila, a nikoliv již to, zda tato částka odpovídá skutečné škodě, odvolací soud takovou interpretaci nepovažuje za správnou. Považuje naopak za správný výklad, podle něhož osoba nesoucí odpovědnost za škodu je povinna nahradit pojišťovně plnění pouze v rozsahu, který odpovídá skutečně vzniklé škodě. Opačný výklad by mohl vést k nežádoucím a zákonodárcem jistě nezamýšleným důsledkům, totiž k úhradě částky, která ve skutečnosti škodou nebyla. (Otázku nákladů vzniklých pověřením jiné osoby k vyřízení případu ve smyslu výše citovaného ustanovení ponechává odvolací soud úmyslně stranou.) Bylo by přitom nerozhodné, o kolik platba pojišťovny přesáhla skutečnou škodu. Míra takového překročení by nebyla nikterak omezena. Obecně nelze vyloučit, že pojišťovna uzná a uhradí škodu v rozsahu nebo ve výši, za které škůdce objektivně nebude nést odpovědnost. Je proto podle názoru odvolacího soudu nezbytné, aby měl škůdce možnost takovou námitku vůči pojišťovně vznést. Stane-li se tak v soudním řízení, důkazní břemeno ohledně svého tvrzení ponese ovšem žalovaný (škůdce). Je na něm, aby prokázal, že platba poskytnutá pojišťovnou neodpovídá jím zaviněné škodě a v jakém rozsahu ji případně překračuje. Odvolacímu soudu neuchází, že povahou právního nároku, o který v tomto řízení jde, se již dříve v jiné věci zabýval i Nejvyšší soud. Dospěl při tom k závěru, že nejde o nárok na náhradu škody a že vznik nároku nelze odvozovat od škodní události, nýbrž až od okamžiku, kdy bylo poskytnuto plnění z garančního fondu (srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu sp.zn. 25Cdo 1438/2007). Odvolací soud je přesvědčen, že toto jeho rozhodnutí není se závěry vyslovenými Nejvyšším soudem v rozporu. Nejvyšší soud v citovaném rozhodnutí řešil otázku vzniku nároku z hlediska časového a vznik nároku spojil s okamžikem poskytnutí plnění z garančního fondu (nikoliv s okamžikem vzniku škody). Tento právní závěr Nejvyššího soudu ovšem neznamená, že jsou soudy v obdobných případech vázány výší výplaty poskytnuté z garančního fondu a nemohou její správnost (ve smyslu vazby na skutečnou škodu) přezkoumávat. Vzhledem k tomu, že okresní soud vyšel pouze z plnění pojišťovny a otázkou skutečné škody se vůbec nezabýval, nemohl odvolací soud oprávněnost námitek žalovaného sám posoudit. Rozsudek okresního soudu proto zrušil a vrátil věc okresnímu soudu k dalšímu řízení. P o u č e n í : Proti tomuto usnesení n e n í dovolání přípustné. V HK dne 22. listopadu 2010 předseda senátu