Obchodní zákoník neumožňuje přerušení tříměsíční lhůty stanovené jako dodatečné pro případy uvedené v ustanovení § 408 odst. 2 ObchZ.

21Co 138/2010 U s n e s e n í Krajský soud v HK rozhodl v senátě složeném z předsedkyně Mgr. ŠP a soudců JUDr. MK a JUDr. JP ve věci oprávněného FI, a.s., se sídlem xxx, IČ: xxx, zast. JUDr. EP, advokátem se sídlem v xxx, proti povinnému MUDr. JV, CSc., bytem xxx, zast. JUDr. ZR, advokátem se sídlem v xxx, o návrhu povinného na zastavení exekuce, o odvolání oprávněného proti usnesení Okresního soudu v HK ze dne 30.11.2009 čj. 25Nc 8912/2007-108, t a k t o : I. Usnesení okresního soudu se ve výrocích pod body I, II a III p o t v r z u j e . II. Ve výroku pod bodem IV se usnesení okresního soudu m ě n í takto: Oprávněný je povinen nahradit povinnému náklady řízení před okresním soudem v částce 11.400 Kč do tří dnů od právní moci tohoto usnesení k rukám zástupce povinného. III. Oprávněný je povinen nahradit povinnému náklady odvolacího řízení v částce 5.520 Kč do tří dnů od právní moci tohoto usnesení k rukám zástupce povinného. O d ů v o d n ě n í : Okresní soud shora citovaným usnesením prohlásil za nepřípustnou a zastavil exekuci nařízenou usnesením okresního soudu ze dne 11.7.2007 č.j. 25 Nc 8912/2007 – 8 (výrok pod bodem I/). Určil, že náklady exekuce činí celkem částku 7.735,- Kč včetně 19% daně z přidané hodnoty, když odměna soudního exekutora byla stanovena ve výši 3.570,- Kč včetně 19 % daně z přidané hodnoty a náhrada paušálně určených či účelně vynaložených hotových výdajů byla stanovena ve výši 4.165,- Kč včetně 19% daně z přidané hodnoty (výrok pod bodem II/). Oprávněnému uložil povinnost zaplatit soudnímu exekutorovi Mgr. JP náklady exekuce ve výši 7.735,- Kč (výrok pod bodem III/) a současně mu uložil nahradit povinnému náklady exekučního řízení ve výši 39.162,90 Kč (výrok pod bodem IV/). Exekuce v této věci byla nařízena k uspokojení pohledávky oprávněného ve výši 80.235,- Kč podle exekučního titulu ze dne 30.6.2003, č.j. 12 C 175/94 - 251. Tato částka představuje část 11% úroků z prodlení z částky 105.181,- Kč od 1.3.1994 do 5.2.2005, kdy byla jistina zaplacena. Povinný podal návrh na zastavení exekuce proto, že dohodou uzavřenou mezi účastníky došlo k odkladu vymahatelnosti práva a dále z důvodu promlčení vymáhané pohledávky. Oprávněný s návrhem na zastavení exekuce nesouhlasil. Nesporoval, že s povinným uzavřel dohodu, ve které se zavázal, že své právo vyplývající z exekučního titulu nebude po povinném jistou dobu vymáhat. Tvrdil, že dopisem doručeným právnímu zástupci byl povinný vyzván k doplacení exekuované pohledávky a tím odpadla rušivá okolnost nepřipouštějící exekuci. Uvedl, že ani námitka promlčení není důvodná. Zdůraznil, že předmětem vymáhání jsou úroky z prodlení, příslušenství tvoří samostatný nárok, přičemž možnost podat návrh na nařízení exekuce nastala až 13.2.2007. Namítal, že námitka promlčení se příčí zásadám poctivého obchodního styku ve smyslu § 265 obchodního zákoníku a zároveň se příčí dobrým mravům ve smyslu § 39 občanského zákoníku. Okresní soud vycházel z toho, že oprávněný se na povinném domáhal v nalézacím řízení, žalobou podanou u soudu dne 24.8.1994 zaplacení částky 238.011,20 Kč s příslušenstvím. Rozsudkem soudu prvého stupně byl povinný zavázán k zaplacení částky 105.181,- Kč s 11% úrokem z prodlení od 1.3.1994, když ve zbylé části byla žaloba zamítnuta. Oprávněný byl zavázán k zaplacení nákladů řízení ve výši 80.204,- Kč. Výrok o zaplacení částky 105.181,- Kč s 11% úrokem z prodlení od 1.3.1994 do zaplacení se stal vykonatelným dne 5.2.2005. Rozhodnutím odvolacího soudu došlo ke změně rozhodnutí tak, že povinnost povinného zaplatit částku 105.181,- Kč zůstala, bylo potvrzeno i zamítavé rozhodnutí na zaplacení zbylé části, nicméně byla zrušena povinnost žalobce žalovanému zaplatit náklady řízení ve výši 80.204,- Kč. V tomto okamžiku ze strany oprávněného bylo povinnému nabídnuto, aby zaplatil prozatím pouze částku odpovídající přisouzené výši, od níž byla odečtena právě částka 80.204,- Kč. Další změna nastala rozhodnutím nejvyššího soudu, který zrušil zamítavé rozhodnutí týkající se zaplacení částky do žalovaných 238.011,20 Kč. V tomto okamžiku, vyzval oprávněný dopisem ze dne 21.3.2007 povinného prostřednictvím jeho právního zástupce k doplacení částky 80.000,- Kč. Ten tak neučinil a oprávněný podal dne 2.7.2007 návrh na nařízení exekuce. Okresní soud ohledně prvé námitky povinného uzavřel, že zde rušivá okolnost na základě dopisu ze dne 25.1.2005, který byl zaslán právním zástupcem oprávněného právnímu zástupci povinného, jehož obsahem byla dohoda o prozatímním nevymáhání přiznaného práva, nastala. Následně, v důsledku dopisu ze dne 21.3.2007, jehož obsahem byla výzva oprávněného k doplacení dluhu, pominula a návrh podaný dne 2.7.2007 by byl podán důvodně. Dále se proto okresní soud zabýval námitkou promlčení nároku oprávněného. Promlčení posuzoval dle obchodního zákoníku, neboť předmětem nároku je obchodní závazek. Vycházel z ust. § 387 až 408 obch. zák. Uzavřel, že čtyřletá promlčecí doba (§ 397 obchodního zákoníku) začala poprvé běžet 1.3.1994 (§ 391 odst. 1, § 392 odst. 1 obchodního zákoníku). Tento den je určující pro běh maximální promlčecí lhůty 10 let dané § 408 obchodního zákoníku, která končí dnem 1.3.2004. Oprávněný podal k soudu žalobu dne 24.8.1994, tj. tímto dnem došlo k stavění běhu čtyřleté promlčecí lhůty (§ 402 obchodního zákoníku). V průběhu nalézacího soudního řízení povinný nebyl oprávněn uplatnit námitku promlčení, protože toto řízení bylo zahájeno před uplynutím promlčecí lhůty (§ 397 a § 408 odst. 1 obchodního zákoníku). Stavění běhu čtyřleté promlčecí lhůty pak bylo možné považovat za definitivní poté, co soud pravomocně přiznal oprávněnému jeho právo ve formě rozsudku ze dne 30.5.2003 s vykonatelností dne 5.2.2005 (§ 405 obchodního zákoníku a contrario). Protože již v době, kdy se exekuční titul stal vykonatelným tj. 5.2.2005 uplynula promlčecí desetiletá lhůta (ta by uplynula ke dni 1.3.2004) měl oprávněný možnost podat návrh na exekuci za použití § 405 odst. 2 v prodloužené promlčecí době tj. nejpozději do 5.2.2006. Pokud oprávněný podal návrh na nařízení exekuce dne 8.11.2007 (správně mělo být uvedeno 2.7.2007) byla exekuovaná pohledávka již promlčena a obrana povinného uplatněná v tomto řízení je důvodná. Oprávněný dále namítal, že pokud dojde řádně a včas k zaplacení jistiny, začíná pro její příslušenství běžet nová promlčecí lhůta od doby, kdy došlo k zaplacení jistiny. K tomu okresní soud odkázal na rozhodnutí Nejvyššího soudu ČR sp. zn. 21 Cdo 681/2006 a 21 Cdo 682/2006, ve kterých nejvyšší soud dospěl k závěru, že povinnost platit úroky z prodlení se splněním úvěru nebo jiného dluhu (závazku) nevzniká samostatně, ale jednorázově v den, kterým se dlužník ocitl v prodlení se splněním tohoto závazku, tímto dnem počíná u tohoto práva podle ust. § 393 odst. 1 obch. zák. běžet promlčecí doba a jejím uplynutím se právo promlčí jako celek. Okresní soud nepřihlédl k obraně oprávněného spočívající v námitce, že promlčení je v rozporu s dobrými mravy či zásadami poctivého obchodního styku. Zdůraznil, že dohodu o odložení úhrady nabídl povinnému sám oprávněný dopisem ze dne 25.1.2005, tedy v době kdy se za použití prodloužené ochranné doby mohl úspěšně domáhat svého práva. K ukončení tzv. odkladu platby došlo dopisem ze dne 21.3.2007. Návrh na nařízení exekuce byl podán dne 2.7.2007, tedy po více než pěti měsících. Soud proto dovodil, že k promlčení exekuované pohledávky došlo v důsledku liknavosti či neopatrnosti na straně oprávněného. Tomu nic nebránilo v tom, aby si podal návrh na nařízení exekuce či výkon rozhodnutí v prodloužené ochranné době, tím by došlo k přerušení běhu promlčecí doby. Následně mohl oprávněný navrhnout odklad exekuce. Proti tomuto usnesení podal včas odvolání oprávněný. Vytýkal okresnímu soudu nesprávné právní posouzení věci. Připomněl, že okresní soud shledal, že návrh na nařízení exekuce podaný dne 2.7.2007 byl podán důvodně vzhledem k tomu, že rušivá okolnost na základě jeho dopisu ze dne 25.1.2005, spočívající v dohodě o prozatímním nevymáhání přiznaného práva, pominula na základě jeho dopisu ze dne 21.3.2007. Dovozoval, že je zjevné, že v době od 25.1.2005 do 5.4.2007 zde byla rušivá okolnost, pro kterou nebylo možné úspěšně podat návrh na nařízení exekuce. Dodal, že den 5.4.2007 je stanoven s ohledem na nejdříve možný den doručení jeho dopisu ze dne 21.3.2007, kterým je den 22.3.2007, přičemž od tohoto data počala běžet stanovená lhůta 14 dnů k úhradě. Nesouhlasil se závěrem okresního soudu o promlčení pohledávky. Uvedl, že v daném případě je namístě aplikovat ust. § 408 odst. 2 obch. zák., neboť právo mu bylo přiznáno po uplynutí promlčecí doby. Dovozoval, že lhůta stanovená v citovaném ustanovení není lhůtou objektivní, počínající dnem vykonatelnosti rozhodnutí o nároku samém. Poukazoval na to, že v dané věci po dni vykonatelnosti rozhodnutí o nároku nastala rušivá okolnost, pro kterou řízení o výkon rozhodnutí nemohlo být zahájeno. V důsledku toho přestala běžet i lhůta tří měsíců, během níž mohl dle § 408 odst. 2 obch. zák. podat návrh na nařízení exekuce. Namítal, že není správný závěr okresního soudu, že v době tří měsíců od vykonatelnosti rozhodnutí mohl podat návrh na nařízení exekuce a následně navrhnout její odklad. Pokud by totiž navrhl nařízení exekuce v době, kdy trvala rušivá okolnost, spočívající v existenci dohody o dočasném nevykonávání práva, nemohla by být exekuce vůbec nařízena a tím spíše následně přerušena. Uvedl, že exekuční titul se stal vykonatelný dnem 5.2.2005, přičemž na základě dopisu z 25.1.2005 nebylo možné úspěšně podat návrh na nařízení exekuce. Vyslovil názor, že lhůta tří měsíců počala běžet teprve dnem 5.4.2007 a pokud podal návrh na nařízení exekuce 2.7.2007, podal jej včas. Poukazoval též na to, že částka 80.204,- Kč byla příslušenstvím jistiny 105.625,80 Kč. V okamžiku úhrady jistiny se částka 80.204,- Kč stala samostatným nárokem. Jistina byla povinným uhrazena před promlčením. Pokud nebyla promlčena jistina dlužné částky, nelze stanovit počátek běhu promlčecí doby shodně jako počátek běhu promlčecí doby jejího příslušenství. Vytýkal okresnímu soudu závěr, že povinným vznesená námitka promlčení není v rozporu s dobrými mravy a se zásadami poctivého obchodního styku. Uvedl, že okresní soud zcela odhlédl od skutečnosti, že povinný vědomě porušil uzavřenou dohodu o odložení úhrady a následně se z porušení svých povinností snažil vytěžit procesní výhodu. Požadoval, aby bylo napadené usnesení změněno a návrh na zastavení exekuce zamítnut. Povinný s napadeným usnesením souhlasil a navrhl jeho potvrzení. Zdůraznil, že promlčecí doba začala poprvé běžet dne 1.3.1994, přičemž tento den je limitující pro ukončení maximální desetileté lhůty. Desetiletá promlčecí lhůta skončila dnem 1.3.2004. Ke dni vykonatelnosti exekučního titulu, ke dni 5.2.2005, desetiletá promlčecí lhůta uplynula, proto bylo výhradně na oprávněném, aby exekuci uplatnil v zákonné lhůtě. To však oprávněný neučinil a návrh podal až 2.7.2007. Zdůraznil, že hodnotit jeho jednání jako rozporné s dobrými mravy či se zásadami poctivého obchodního styku je nepatřičné, neboť pouze využil nabídky oprávněného. Připomněl, že ust. § 408 obch. zák. je kogentní, což muselo být oprávněnému známo. Odvolací soud z podnětu odvolání přezkoumal napadené usnesení včetně řízení, které jeho vydání předcházelo, a dospěl k závěru, že odvolání oprávněného není důvodné. Okresní soud se v souzené věci správně zabýval oběma důvody, pro které povinný navrhl zastavení exekuce. V prvé řadě povinný namítal, že nastala rušivá okolnost, pro kterou by měla být exekuce zastavena. Tuto rušivou okolnost spatřoval v tom, že mezi účastníky byla uzavřena dohoda o dočasném nevymáhání pohledávky přisouzené žalobci. Okresní soud na základě provedeného dokazování učinil správné závěry, že rušivá okolnost, která by jinak byla důvodem pro zastavení exekuce, sice na základě dopisu oprávněného ze dne 25.1.2005 a reakce na tento dopis povinným dopisem ze dne 18.2.2005 nastala, avšak již ke dni zahájení exekučního řízení (tj. ke dni 2.7.2007) netrvala. Netrvala proto, že dopisem ze dne 21.3.2007 oprávněný vyzval povinného, aby mu částku 80.204,- Kč, která představuje úroky z prodlení, ve lhůtě 14 dnů od doručení výzvy zaplatil. Tímto odpadla rušivá okolnost, která bránila vymožení práva oprávněného vůči povinného. Po učinění shora uvedeného závěru se okresní soud správně zaměřil na posouzení námitky promlčení nároku vymáhaného oprávněným. Okresní soud si byl vědom toho, že pro určení počátku a délky promlčecí lhůty je třeba právně kvalifikovat povahu dluhu, který oprávněný po povinném vymáhá. Správně určil, že se jedná o kapitalizované úroky z prodlení, na něž oprávněnému vznikl nárok na základě obchodněprávního vztahu mezi účastníky a které byly v exekučním titulu (rozsudku Okresního soudu v HK ze dne 30.6.2003 čj. 12C 175/94-251 ve spojení s rozsudkem Krajského soudu v HK ze dne 29.9.2004 čj. 25Co 204/2004-288) vymezeny jako 11% úrok z prodlení z částky 105.181,- Kč jdoucí od 1.3.1994 do zaplacení. Z tohoto vymezení obsaženého ve výroku rozsudku jako exekučního titulu a též z odůvodnění rozsudku je zřejmé, že povinný byl v prodlení se zaplacením jistiny ve výši 105.181,- Kč od 1.3.1994. Podle doložky právní moci rozsudek ohledně výroku o zaplacení částky 105.181,- Kč s 11% úrokem z prodlení od 1.3.1994 do zaplacení nabyl právní moci dne 5.1.2005 a s ohledem na vymezenou lhůtu k plnění se stal vykonatelným dne 5.2.2005. Okresní soud také správně určil, od kdy u práva oprávněného na úroky z prodlení začala běžet promlčecí doba, přičemž se správně řídil úpravou obsaženou v obchodním zákoníku. V tomto závěru se opíral o judikaturu Nejvyššího soudu ČR, konkrétně o rozhodnutí ze dne 8.2.2007 sp. zn. 21 Cdo681/2006. Podle citovaného rozhodnutí povinnost dlužníka platit úroky z prodlení se splněním úvěru nebo jiného dluhu (závazku) nevzniká samostatně (nově) za každý den trvání prodlení, ale jednorázově v den, kterým se dlužník ocitl v prodlení se splněním tohoto závazku; tímto dnem počíná u tohoto práva podle ustanovení § 393 odst. 1 obch. zák. běžet promlčecí doba a jejím uplynutím se právo promlčí „jako celek“. Vycházeje z této úvahy okresní soud správně uzavřel, že promlčecí doba pro vymožení nároku na úrok z prodlení začala běžet dne 1.3.1994. Pro určení délky promlčecí doby vzhledem k tomu, že je namítáno promlčení dluhu přiznaného soudním rozhodnutím, bylo namístě aplikovat ust. § 408 odst. 1 a 2 obch. zák. Jinými ustanoveními upravujícími běh promlčecí doby nebylo třeba se v daném případě zabývat. V tomto závěru odvolací soud vychází z rozhodnutí Nejvyššího soudu ČR ze dne 26.11.2003 sp. zn. 20Cdo 1595/2002, v němž se dovolací soud zabýval právě otázkou promlčení práva přiznaného v soudním či rozhodčím řízení a výkladem ust. § 408 obch. zák. Učinil přitom následující závěr : „Bylo-li právo plynoucí z obchodního závazkového vztahu pravomocně přiznáno v soudním nebo rozhodčím řízení, promlčuje se ve smyslu ustanovení § 408 odst. 1 obch. zák. za 10 let ode dne, kdy promlčecí doba počala poprvé běžet.“. Podle § 408 odst. 1 obch. zák. bez ohledu na jiná ustanovení tohoto zákona skončí promlčecí doba nejpozději po uplynutí 10 let ode dne, kdy počala poprvé běžet. Námitku promlčení však nelze uplatnit v soudním nebo rozhodčím řízení, jež bylo zahájeno před uplynutím této lhůty. Dle § 408 odst. 2 obch. zák. bylo-li právo pravomocně přiznáno v soudním nebo rozhodčím řízení později než tři měsíce před uplynutím promlčecí doby nebo po jejím uplynutí, lze rozhodnutí soudně vykonat, jestliže řízení o jeho výkonu bylo zahájeno do tří měsíců ode dne, kdy mohlo být zahájeno. Z citovaných ustanovení je zřejmé, že řízení o výkon rozhodnutí (vydaného v nalézacím, ať již soudním či rozhodčím řízení) přiznávajícího určité právo musí být zahájeno v desetileté lhůtě, počítané ode dne, kdy lhůta počala běžet poprvé (§ 408 odst. 1 obch. zák.), a v určitých případech v desetileté lhůtě prodloužené o další tři měsíce od vykonatelnosti rozhodnutí (§ 408 odst. 2 obch. zák.). Ustanovení § 408 obch. zák., stejně jako další ustanovení obchodního zákoníku, upravující promlčení, má kogentní povahu (§ 263 odst. 1 obch. zák.). Znamená to, že strany se od tohoto ustanovení nemohou odchýlit a ani soud nemůže výkladem toto ustanovení dále rozšiřovat. V souzené věci, jak vyplývá ze shora uvedeného, začala běžet promlčecí doba u nároku na úrok z prodlení dne 1.3.1994. Jelikož jde o právo plynoucí z obchodněprávního závazkového vztahu, které bylo pravomocně přiznáno soudním rozhodnutím, došlo by k promlčení tohoto práva za 10 let ode dne, kdy promlčecí doba začala poprvé běžet. Tedy promlčelo by se dne 1.3.2004. Toto právo bylo oprávněnému pravomocně přiznáno až dne 5.1.2005, tedy později než tři měsíce před uplynutím promlčecí doby. Proto v souladu s ust. § 408 odst. 2 obch. zák. oprávněný mohl toto právo soudně vykonat, pokud by zahájil řízení o výkon rozhodnutí do tří měsíců ode dne, kdy mohlo být zahájeno. Exekuční titul, jímž bylo oprávněnému přiznáno nyní vymáhané právo, se stal vykonatelným dne 5.2.2005. Teprve dnem, kdy se exekuční titul stal vykonatelným mohl oprávněný poprvé podat návrh na výkon rozhodnutí, resp. exekuci, a nejpozději mohl tento návrh podat do 3 měsíců od vykonatelnosti, tj. do 5.5.2005. Oprávněný však návrh na exekuci podal až 2.7.2007, tedy více, než dva roky po uplynutí promlčecí doby k vymožení práva, a proto je jeho nárok promlčen. Oprávněný v odvolání namítal, že v důsledku rušivé okolnosti, která nastala po dni vykonatelnosti rozhodnutí o jeho nároku (oprávněný navrhl povinnému, že nebude dočasně dluh vymáhat dopisem z 25.1.2005 a povinný s tímto návrhem souhlasil dopisem z 18.2.2005) přestala běžet tříměsíční lhůta, během které mohl navrhnout výkon rozhodnutí a začala znovu běžet až dnem 5.4.2007, tj. dnem uplynutí nové lhůty, kterou oprávněný povinnému stanovil pro splnění povinnosti v dopisu ze dne 21.3.2007, jímž povinného vyzval k zaplacení dluhu a na základě něhož odpadla rušivá okolnost bránící výkonu rozhodnutí. S uvedeným názorem oprávněného se odvolací soud neztotožňuje. Předně obchodní zákoník nestanoví možnost přerušení tříměsíční lhůty stanovené jako výjimečné dodatečné lhůty pro vymožení práva přiznaného v soudním či rozhodčím řízení rozhodnutím, které nabylo právní moci později, než tři měsíce před uplynutím promlčecí doby. V tomto duchu nelze ani rozšiřovat výklad ust. § 408 odst. 2 obch. zák., neboť, jak již bylo uvedeno shora, jedná se o kogentní ustanovení. Rozhodnutí, kterým bylo v daném případě přiznáno právo oprávněného vůči povinnému (rozsudek Okresního soudu v HK ze dne 30.6.2003 čj. 12C 175/94-251 ve spojení s rozsudkem Krajského soudu v HK ze dne 29.9.2004 čj. 25Co 204/2004-288) nabylo právní moci dne 5.1.2005 a vykonatelným se stalo dne 5.2.2005. Tím, že se účastníci dohodli na dočasném nevymáhání práva oprávněným, nedošlo „ke zmaření vykonatelnosti“ exekučního titulu. I po takové dohodě je exekuční titul vykonatelný a tudíž splňuje předpoklady pro nařízení exekuce. Dohoda však představuje rušivou okolnost, která brání realizaci výkonu rozhodnutí či exekuce pro případ, že by byl návrh na výkon rozhodnutí či exekuce podán a je důvodem pro zastavení exekuce. Na podporu těchto závěrů odvolací soud poukazuje na judikaturu Nejvyššího soudu ČR, např. rozhodnutí ze dne 22.9.2005 sp. zn. 20Cdo 1962/2004 nebo rozhodnutí ze dne 16.3.2006 sp. zn. 20Cdo 1932/2005. Z těchto rozhodnutí vyplývá, že i ohledně pohledávky přiznané vykonatelným rozhodnutím lze uzavřít dohodu o plnění ve splátkách (či o dočasném nevymáhání dluhu). Podle závěru nejvyššího soudu je taková dohoda rušivou okolností, která může být důvodem pro zastavení exekuce. Tedy nejvyšší soud nedovozuje, že by taková dohoda způsobovala nedostatek jednoho z předpokladů pro nařízení exekuce – předpokladu vykonatelnosti rozhodnutí. Odvolací soud ve shodě s okresní soudem zastává názor, že povinným uplatněná námitka promlčení není v rozporu s dobrými mravy ani se zásadami poctivého obchodního styku. Institut promlčení přispívá k jistotě v právních vztazích, je institutem zákonným a tedy použitelným ve vztahu k jakémukoli právu, které se podle zákona promlčuje. Uplatnění námitky promlčení by se příčilo dobrým mravům jen v těch výjimečných případech, kdy by bylo výrazem zneužití tohoto práva na úkor účastníka, který marné uplynutí promlčecí doby nezavinil, a vůči němuž by za takové situace zánik nároku na plnění v důsledku uplynutí promlčecí doby byl nepřiměřeně tvrdým postihem ve srovnání s rozsahem a charakterem jím uplatňovaného práva a s důvody, pro které své právo včas neuplatnil (viz rozhodnutí Nejvyššího soudu ČR ze dne 22.8.2002 sp. zn. 25Cdo 1839/2000, publikované ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek pod č. 59/2004, nebo rozhodnutí ze dne 9.4.2009 sp. zn. 28Cdo 53/2009). V souzené věci nelze učinit závěr, že jde o výše předpokládaný výjimečný případ. Ze skutkových zjištění nelze dovodit, že by povinný zavinil marné uplynutí promlčecí doby. Naopak to byl sám oprávněný, který promlčecí dobu běžící pro vymožení soudem přiznaného práva nechal marně uplynout. Oprávněný v době po právní moci exekučního titulu (exekuční titul nabyl právní moci 5.1.2005) navrhl povinnému (návrh učinil dopisem ze dne 25.1.2005) dohodu o dočasném nevymáhání práva. Učinil tak přesto, že si musel být vědom důsledků běhu promlčecí doby. I kdyby si této skutečnosti nebyl vědom sám oprávněný (i když platí zásada, že „neznalost zákona neomlouvá“), nelze přehlédnout, že oprávněný byl v nalézacím řízení zastoupen právně vzdělanou osobou (advokátem) a též návrh na dočasné nevymáhání práva za oprávněného činil advokát. Oprávněný tedy měl zvážit důsledky svého postupu, než takový návrh povinnému učinil. S ohledem na shora uvedené závěry odvolací soud usnesení okresního soudu ve výrocích pod body I/, II/ a III/ jako věcně správné podle § 219 o.s.ř. potvrdil. Odvolací soud podle § 220 odst. 3 o.s.ř. změnil napadené usnesení pouze ve výroku pod bodem IV/ o náhradě nákladů řízení mezi účastníky, neboť okresní soud nesprávně stanovil výši nákladů řízení povinného. Okresní soud správně uzavřel, že zastavení exekuce ve smyslu § 271 o.s.ř. za použití § 52 ex.ř. zavinil oprávněný, a proto je povinen nahradit povinnému náklady, které ve spojení s exekučním řízením účelně vynaložil. Náklady povinného tvoří náklady jeho právní zastoupení. Povinný udělil plnou moc advokátovi až v souvislosti s podáním návrhu na zastavení exekuce. První podání, které v této věci povinný učinil (podání učiněné u okresního soudu dne 24.9.2007), sice označil jako „odvolání“ proti usnesení o nařízení exekuce. V uvedeném podání však uváděl skutečnosti, které se týkaly důvodů zastavení exekuce. Podle tohoto obsahu také okresní soud podání povinného posoudil a nakládal s ním jako s návrhem na zastavení exekuce. Podle § 12 odst. 1 písm. b/ vyhl. č. 484/2000 Sb. ve věcech výkonu rozhodnutí nebo exekuce (dále jen "výkon rozhodnutí") činí sazba odměny při provádění nebo zastavení výkonu rozhodnutí 4.000,- Kč. Vzhledem k tomu, že advokát začal povinného zastupovat až v rámci zastavení exekuce bylo namístě určit výši jeho odměny dle citovaného ustanovení. Advokátu povinného vznikl nárok na odměnu za řízení v prvním stupni, jež bylo zakončeno prvním rozhodnutím vydaným v této věci o návrhu na zastavení exekuce – usnesením okresního soudu ze dne 29.10.2008 čj. 25Nc 8912/2007-48. V následujícím odvolacím řízení (zakončeným usnesením odvolacího soudu ze dne 31.3.2009 čj. 21 Co 164/2009-82) učinil advokát povinného pouze jeden úkon právní služby (vyjádření k odvolání oprávněného), proto mu vznikl nárok na odměnu ve výši 2.000,- Kč dle § 12 odst. 1 písm. b/ za použití § 18 odst. 1 vyhl. č. 484/2000 Sb. a v dalším řízení před okresním soudem, jež bylo zakončeno napadeným usnesením, vznikl advokátu povinného nárok na odměnu v téže výši, neboť v uvedeném řízení učinil rovněž pouze jeden úkon právní služby (účast u jednání okresního soudu dne 15.10.2009). Za celkem čtyři úkony právní služby (převzetí zastoupení, návrh na zastavení exekuce, vyjádření k odvolání oprávněného a účast u jednání okresního soudu) náleží advokátu povinného paušální náhrada hotových výdajů 300,- Kč za každý úkon dle § 13 odst. 1 a 3 vyhl.č. 177/1996 Sb. Dále má advokát povinného právo na náhradu daně z přidané hodnoty, kterou je povinen ve výši 20 % z přiznané odměny a paušálních náhrad odvést, v částce 1.840,- Kč (§ 137 odst. 3 o.s.ř. a zák.č. 235/2004 Sb., o dani z přidané hodnoty, ve znění pozdějších předpisů). Povinný se s úspěchem ubránil odvolání oprávněného, má proto vůči němu podle § 254 odst. 1, § 224 odst. 1 a § 142 odst. 1 o.s.ř. právo na náhradu nákladů, které v odvolacím řízení účelně vynaložil. Opět se jedná o náklady jeho právního zastoupení. Tyto náklady tvoří odměna advokáta za řízení v jednom stupni v částce 4.000,- Kč dle § 12 odst. 1 písm. b/ za použití § 10 odst. 3 vyhl. č. 484/2000 Sb., paušální náhrada hotových výdajů přináležející ke dvěma úkonům právní služby (vyjádření k odvolání oprávněného a účast u odvolacího jednání) po 300,- Kč a daň z přidané hodnoty z těchto částek ve výši 20 %, tj. 920,- Kč. Lhůta k zaplacení nákladů byla stanovena podle § 160 odst. 1 o.s.ř. P o u č e n í : Proti tomuto usnesení není přípustné odvolání. Není proti němu přípustné ani dovolání, ledaže na základě podaného dovolání dospěje dovolací soud k závěru, že napadené rozhodnutí má po právní stránce zásadní význam. Dovolání lze podat do dvou měsíců od doručení usnesení u Okresního soudu v HK a rozhoduje o něm Nejvyšší soud ČR se sídlem v B. V HK dne 3. května 2010 předsedkyně senátu 21Co 138/2010 U s n e s e n í Krajský soud v HK rozhodl předsedkyní senátu Mgr. ŠP ve věci oprávněného FI, a.s., se sídlem xxx, IČ: xxx, zast. JUDr. EP, advokátem se sídlem v xxx, proti povinnému MUDr. JV, CSc., bytem xxx, zast. JUDr. ZR, advokátem se sídlem v xxx, o návrhu povinného na zastavení exekuce, o odvolání oprávněného proti usnesení Okresního soudu v HK ze dne 30.11.2009 čj. 25Nc 8912/2007-108, t a k t o : Usnesení Krajského soudu v HK ze dne 3. května 2010 čj. 21Co 138/2010-134 se opravuje ve výroku pod bodem II tak, že namísto částky „11.400,- Kč“ má být uvedeno „11.040,- Kč“. O d ů v o d n ě n í : V písemném vyhotovení rozsudku krajského soudu došlo k chybě psaní, když ve výroku pod bodem II byla nesprávně uvedena výše nákladů řízení, kterou je oprávněný povinen nahradit povinnému. Krajský soud proto postupem podle § 211 o.s.ř. a § 164 o.s.ř. chybu v psaní opravil. P o u č e n í : Proti tomuto usnesení není odvolání ani dovolání přípustné. V HK dne 28. května 2010 předsedkyně senátu